Příspěvky uživatele

Nero měl vážně plné tlapky práce s tím, aby se nenechal zahanbit při téhle nové hře, kterou právě se Arvénou vymysleli a do níž se připletl i Ceadric. Rvaní se se sourozenci se ukázalo být zajímavým adrenalinovým sportem, a tak se i z něj linuly různé zatím poměrně roztomilé vrčivé zvuky. Když tu se něco změnilo. Jakýsi stín je všechny zakryl a on cítil pronikavý pohled, který upoutal jeho pozornost. Navíc sourozenci se taktéž zklidnili, takže ho nemělo co rozptylovat, aby učinil jinak. Obrátil tak pozornost na otce, který se rozhodl jim dát přednášku. No samozřejmě, že jo! Kývnul souhlasně hlavičkou, ale pak se zarazil, a rozhlédl se kolem sebe po svých sourozencích – proč jako nemůžu? A přísavky přece nejsou cokoliv! A ona si začala! Cítil potřebu se ohradit proti takovým nařčením, jakože něco nemůže a už-už se nadechoval k protestům, aby své myšlenky vyjádřil nějakým tím nespokojeným kňouráním na adresu toho, že tohle není fér. „Ale ploč?“ rozhodl se nakonec akorát pro tuhle jednoduchou otázku, když už se sourozenci otázat nedokázali. Proč by jakožto děti krále a královny nemohli kousat do čeho se jim zamane? Vždyť jsou nejlepší, a když jsou nejlepší, tak přece můžou cokoliv, no ne? Nebo ne? Jen krátká, nejistá myšlenka, kterou rychle vytřepal z hlavy, alespoň tedy dokud mu tatínek nevysvětlí, proč tedy jakože nemůže, protože on nechtěl něco nemoci. To znělo hrozně! Cože to? Nedávalo mu pak taktéž vůbec smysl, co tatínek říkal. Vést nás? Kam? Proč? Jak? Zmateně nakláněl hlavičku ze strany na stranu, než se zarazil nad tím, že má být lepší než všichni ostatní, protože to nedávalo smysl: Já ale přece už jsem lepší než ostatní přísavky! Měl potřebu zaprotestovat, ale nějaký instinkt ho zarazil v tom, aby to vyřknul nahlas. Výlet? „Výlet!“ vypísknul nadšeně a vyskočil na nožky, protože to, že vlastně na výletě byli už teď, když je maminka vypustila z nory, se přece už dávno nepočítalo. Tuto informaci však nadšeně neprohlásil sám, jeho hlas se ozval tak nějak zvláštně s ozvěnou – no jo, další přísavka! Vzpomněl si, že má vlastně sestry dvě (protože ty starší ho zatím nezajímaly, přirozeně), když kouknul na Arakiel, která se jako jedná z nich nezapojila do bitvy. Informace o vzdělávání-se mu proletěly jedním uchem tam a druhým zase ven, on slyšel jen to, že je čas na výlet a že má vyrazit, a tak se tím řídil a vystřelil kupředu, načež ho však trochu zklidnila otázka jeho sestry, která překvapivě byla celkem užitečná, když se zeptala, kam vlastně půjdou, protože to rozhodně znělo jako důležitá informace, takže Nero mrknul krátce po Arvéně a pak svůj pohled stočil k tatínkovi, takže zahleděním nekoukal pod packy a jak zakopnul o jakousi větvičku, kterou sem někdo tak nerozumně položil zrovna jemu do cesty, málem skončil zpátky v klubíčku, tentokráte však sám a vlastní vinou (tedy samozřejmě vinou toho uličníka, co tady pohazuje větve – v lese, větve, no chápete to?!), ale po menším zaškobrtnutí se mu povedlo rovnováhu obnovit a na čumák ve výsledku nespadl, takže se rozhodl předstírat, jakože se nic nestalo a jen si dávat raději trochu lepší pozor, kam šlape.

>>> VVJ

Nerovi se povedlo konečně osvobodit jeho nebohé ouško, které bylo tak zákeřně napadeno žužlavým útokem sestřičky, takže mohl slavit. A jak lépe oslavit nově nabytou svobodu než tím, že se pokusí napravit svou pochroumanou pýchu protiútokem, že? Jak jako nedaruješ?! „Ty sis začala!“musel se v první chvíli ohradit proti sestřině volbě slov, ale to už k nim přiletěla další šiška – „co to?!“ Vzhledem k tomu, že Arvéna byla tady, tak to bylo poněkud matoucí, a na chvíli ho to zarazilo a donutilo hledat útočníka, ale ne na moc dlouho – sestřička po něm totiž chňapala zoubky, a tak se musel věnovat v prvé řadě jí a hezky jí to oplatit a taky jí řádně vytahat za kožíšek, když ho ona tahala za ucho a teď se mu snažila dělat ne úplně profesionální manikúru nebo spíše pedikúru, když jakožto vlci měli jen nohy a žádné ruce. A do toho samozřejmě nezapomínal vzrušeně vrčet, protože tenhle velký boj mu napumpoval adrenalin do žil a donutil ho se rvát se vší vervou. Když tu na něj něco skočilo – a sestra to nebyla, toho by si všiml, kdyby se mu vyvlíkla! „Vááá!“ vypísknul v souladu s vřeštěním bratra, který mu přistál na kožichu, a jejich trojbarevné černo-šedo-bílé klubko se tak rozrostlo o celých padesát procent. Začínal to být řádný binec – Nero netušil, po kom šlape a kdo šlape po něm, kde má čí zoubky a ani koho se to snaží kousnout do jaké části těla, ale očividně mu to zas tak nevadilo, protože to probudilo jeho lovecké instinkty a endorfiny se mu rozlily po těle, když se mu povedlo ukořistit pár něčích šedivých chlupů, a zároveň tlumily fakt, že tahle pozice, kdy byl umačkáván svými sourozenci a stejnou měrou umačkával je, nemohla být vůbec pohodlná.

Pochvala sice mohla být lepší, ale hlavní bylo, že byla. No, a pak začala šišková bitva. Velká, epická bitva, samozřejmě, protože jaká jiná by mohla být, když v ní figurovala tahle kupa chlupáčů. Teoreticky zaznamenal nějaké to upozornění od maminky, protože její hlas na vteřinku upoutal jeho pozornost, ale neb šišky létaly kolem, nebyl čas ztrácet čas a už vůbec ne poslouchat – a že to prý jde zároveň, uhýbat šiškám, házet je a poslouchat? Ale kdeže, to je prachsprostá lež, protože kdyby to možné bylo, kdo jiný by to měl být schopen zvládat než princ z Cedrového lesa, že? Takže to možné nebylo, a tedy se nikdo nemohl zlobit za to, že Nero je tak trochu ignorant. No což, maminka stejně zrovna hovořila s tatínkem, pročež o zábavu měla postaráno, takže co by se tím trápil. Spokojeně se zazubil, když si všiml, jak se mu útok povedl a že nepřátelská síla ztělesněná jeho sestrou byla zasažena – a jak se ta malá drzá přísavka čertila! To ho potěšilo snad ještě více, byť následně si všimnul, že změnila taktiku a rozhodla se nebezpečně přibližovat. Musím jí zastavit! přirozeně mu blesklo hlavou, a zahájil krycí palbu, která měla odradit sestřičku od toho, aby na něj útočila – avšak bez úspěchu, neb ta malá lasička se vyhýbala jeho střelám jako profík a stále se blížila blíž a blíž až najednou byla až moc blízko a vrhala se přímo na něj! „Ááá!“ zavýsknul, když na něj dopadla, povalila ho na zem a rovnou se mu vrhla po uchu. No toto, co si to dovoluje?! Jen počkej, ty malá přísavko! „Pusť mě! Vrr!“ začal se bránit, packami kopajíc a snažíc se tak odehnat či snad vyloženě odtlačit sestru od sebe, to všechno doprovázené roztomilým štěněcím vrčením, které by nejspíše nahnalo strach maximálně tak křečkovi. „Tu máš!“ Bylo mu taktéž zcela ukradené to, že má vlhkou srst plnou jehličí, teď bylo důležité jen to, aby se ubránil tomu zákeřnému útoku, odsunul sestru a ideálně po ní mohl chňapnout zoubky zpátky, což bylo poměrně náročné ve chvíli, kdy vás někdo držel za ucho, takže tenhle problém potřeboval vyřešit jako první – a nenapadlo ho lepší řešení, než se o spodní čelist a krk Árvény zespoda zapřít předními tlapkami a zadními zase o její břicho, což možná byla efektivnější cesta k dírce na náušnici než k samotnému osvobození, ale drobné jehličkovité zuby a skvělé hojení štěněcích ran znělo jako skvělá kombinace pro to, aby i v případě, že by ho při tom jeho vyvádění a kopání sestra místo puštění zatahala více a trochu poškubala, mu památka na tento velký souboj dlouho nevydržela. Byť v takovém případě by nejspíše v prvé řadě přišel křik, jak kdyby ho někdo vraždil, protože Nero přece jen není žádný hrdina a bolest ouška by určitě nesnesl s kamennou tváří.

Prosím o drahokamy (bodíky mám 2, takže 4 drahokamy), předem díky.

Připsáno a děkuji za účast :>

To si tak jeden hezky vyčkává na pochvalu, když tu… bác! Něco do něj vrazilo! „Co to?!“ Zmateně se s kniknutím otočil směrem k nečekaně se objevujícímu předmětu, který mu samozřejmě nijak neublížil, ale celkem ho polekal, aby zjistil, že to je… no, divná kulička, co vlastně není kulička. Taková rozpadající se zvláštní kulička by tomu mohl říct, protože slovo šiška se zatím v jeho slovníku nevyskytovalo. A když se rozhlédl, aby zjistil, odkud přišla, narazil i na škůdce mezi jejich řadami – přísavka Arvéna, ano ta to byla! A usvědčila se naprosto sama tím, že zrovna brala do tlamy druhou šišku a házela ji po přísavce Caedricovi. „Ty!“ štěknul po sestře a vzápětí se vrhnul svižným skokem za šiškou, která ho praštila, a následně se snažila odkutálet do bezpečí, což jí rozhodně nehodlal dopřát – ne, když už si na něj dovolila sáhnout, tak musela zaplatit cenu. A co, že v tom byla zcela nevinně a vlastně byla stejnou obětí jako on, sama se snažíc si v tomto lese jen tak existovat a možná roznášet semínka po okolí? Nero něco takového jako nevinné šišky neuznával, a tak jí chňapnul do tlamičky po vzoru sestry a… zjistil, že to není vlastně tak úplně ono. Zaprvé, šiška v tlamě byla nepohodlná a nechutnala taky nijak zvláště dobře, takže jí hned zase vyplivnul, a zadruhé – jak by asi tak házel šišku, kterou má v tlamě? No, jako asi by to šlo, ségra to zvládla, ale zrovna daleko by s ní nedohodil. A tak se musel maličko zamyslet, a přitom jen se štěstím uhnout další letící potvůrce, než mu došlo, že tlapky můžou být v posouvání lehkých předmětů na dálku daleko efektivnější než zuby, a tak se hezky postavil zády k Arvéně, což možná nebylo úplně ideální, ale nehodlal tak zůstat dlouho, když hrábnul packou co nejvíce mohl, aby tak nějak naslepo střelil šišku jejím směrem, a společně s ní samozřejmě trochu rozhrabal místní jehličí. „Ha!“ vypadlo z něj, když se na sestru podíval spodem mezi vlastními tlapkami, takže byla tak trochu vzhůru nohama a navíc mu ve výhledu trochu bránilo jehličí vracející se k zemi, ale chtěl zjistit, jak moc se mu jeho hod povedl a zda se šiška vyskytla alespoň poblíž sestřičky, ale nezůstal u toho dlouho, neb bitva už započala a on neměl času nazbyt a musel uhýbat před dalším útokem – a hlavně ho opětovat, to totiž bylo nejdůležitější. A tak začal hrabat šišky pod sebou, občas si pomohl tlamičkou jen aby je přesunul blíže pod sebe, a pak kopal šišky do vzduchu, aby lítaly směrem k sestřičce.

// Halloween – Střelnice: Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.
 
Vypadalo to, že si přísavky vůbec nevšimly jeho trápení a vůbec se mu nesnažily pomoc, což bylo samozřejmě od nich velmi drzé, i když Nero přirozeně stejně žádnou pomoc nepotřeboval, ale i tak! Copak neslyšeli, jak maminka říká, jak je urozený a chytrý? To přece znamená, že by se k němu chovat s respektem a snažit se mu být co nejméně na obtíž a co nejvíce k užitku, no ne? Hrozné s nimi, ani maminku pořádně neposlouchají – měli bychom je vyměnit, říkám to pořád! zavrtěl hlavou, když se sebral a otřepal, načež nezvládl zabránit zvědavému pohledu, když se Arvéna rozeběhla a prostě skočila do louže, z níž se rozstříkla voda. „Žůžo!“ vypadlo z něj dříve, než by se byl schopen zastavit, načež ho napadlo, že by si to jeho sestřička mohla vzít špatně a snad si myslet, že to ona je žůžo, i když rozhodně nebyla – přísavka jedna! To ta voda vypadala jako něco zajímavého a Nero se rozhodl, že vyrazí ji prozkoumat zblízka, když tu…
 
„Ááá!“ zakřičel dost možná poněkud neprincovsky, protože cosi začalo křičet a řítilo se to k nim. Ne, že by se tedy Nero hodlal zabývat tím, co to je nebo proč to je nebo jestli je to nebezpečné – kdeže, žádné myšlenky tady nebyly, jen instinkty se nakoply na plné obrátky a on pelášil, seč mu nožky stačily za mámou, doprovázený kňouráním, které bylo přirozeným voláním o pomoc mláděte, které netušilo, co se děje a potřebovalo maminčinu záchranu. Div se nepřerazil o vlastní tlapky se zastavil až ve chvíli, kdy byl v bezpečí mezi maminčinými tlapkami, nacpaný zády k ní, přitisknutý k zemi, aby působil co nejmenší, s oušky těsně u hlavičky a poulící oči na obřího vlka, který začal honem rychle něco vysvětlovat, křičet, kdo ví, co to mělo být, ale bylo to zmatečné a hrozně složité na jeho maličkou hlavičku makovičku, takže neměl nejmenší tušení, co se děje a proč ten vlk tak řádí, a i když k němu zavanul pach, který mu byl překvapivě podezřele blízký a sděloval mu, že ten vlk k nim patří a je jejich, Nero byl moc roztěkaný a vylekaný na to, aby byl schopen to pořádně pobrat, že se právě seznamuje dosti neortodoxním způsobem s vlastním otcem. Zmateně zamrkal, když si vlk dal přestávku, a maličko se uvolnil, protože adrenalin vyprchával a on začal myslet racionálně a tím pádem i přicházet na fakt, že není v žádném nebezpečí a že všechno je vlastně v pořádku. I když… vážně mohlo být všechno v pořádku, když měl za otce tak trochu magora? No, to bylo teď očividně vedlejší, protože Nero pomalu zvedl ouška a natočil je směrem k vlkovi, který nebyl maminka, a začal si ho prohlížet spíše se zvědavostí než úlekem. Zmizel? Kdo? Co? Jak? Proč? Zatřepal oušky stále poněkud zmateně a pomalu se zvedl do sedu, stále zůstávajíc blízko maminky, protože tak to bylo nejlepší a nejbezpečnější. Královskou přítomnost? Hm…? Co je královská přítomnost? Kdo je to král? Počkat, počkat, o tom maminka něco říkala, ehm… cedr, král, pavouci… ne, to nesedí, co jsou to pavouci? Počkat… stále nejistý, stále zmatený zavětřil a maličko se nahnul blíže k cizímu, ale vlastně blízkému vlkovi, aby mu to všechno konečně zapadlo hezky do sebe. „Tatínek!“ vypískl pak dětským hláskem spokojeně, a patřičně hrdě, protože to on poznal, o koho se jedná, protože je přece ten nejchytřejší, jak říkala maminka. Zároveň se mu přitom ocásek hezky rozkmital ze strany na stranu, a on spokojeně stočil pohled ze svého nově nalezeného rodiče na toho dobře známého, čekajíc, od koho přijde pochvala za tento úžasný projev vědomostí jako první. Jo, a že se kolem stále motali jeho sourozenci? A co jako? On tu přece není od toho, aby je hlídal, no ne?

<<< Úkryt

Zevnitř už dříve viděl ten obrázek zeleně a teď byl vyloženě u vytržení z toho, že se na něj mohl podívat více zblízka. Cupital tak rychle, jak mu jen jeho kraťoučké nožičky dovolovaly, aby se dostal až ven a rozhodně se snažil co mohl, aby šel první a mohl se s tím nad svými sourozenci do konce života vytahovat. Byl zvědavý na všechno, co se tam venku mohlo nacházet, a už se těšil, až si celý ten velký svět očichá a ožužlá. Přirozeně přitom neměl nejmenší tušení o tom, jak vlastně velký je svět, protože něco takového bylo daleko, ale opravdu daleko za hranicemi jeho aktuální představivosti. Přece jen, teprve před necelým měsícem (i když on by určitě přísahal, že to bylo déle ač nemá nejmenší tušení, jak dlouhý je vlastně měsíc, protože tento byl prvním v jeho životě), mu připadala obrovská i nora v níž se narodil a jež mu teď připadala vlastně celkem malá. A tak šel, šel, šel a najednou BUM! Noha! Jaká to zrada. Kouknul kupředu a nahoru, a hle! Maminka! Už zase mu bránila v dalším pohybu. Nespokojeně kňuknul, když si uvědomil, že si zcela nedobrovolně sedl na zadek, když vrazil čumáčkem do té překážky, a nadechoval se i k hlubším protestům, ale pak si uvědomil, že maminka mluví a říká něco zajímavého a taky že je vlastně venku, takže na to, jak nespokojený je s těmihle způsoby zase rychle zapomněl a začal věnovat pozornosti hlasu, který tak dobře znal. Zůstal tedy sedět, protože on si přece sedl naprosto dobrovolně a ladně a tak dále, a zvedl čumáček vzhůru k bohyni jménem maminka. Cedrové království… cedrové stromy… všude okolo… ahá! Zakláněl hlavičku, až se div nepřevrátil, protože ty stromy byly obrovské, tak moc, že mu z toho hlavička šla kolem. A pak mu došlo, že maminka stále mluví a vrátil pohled směrem k ní, protože prostě věděl, že se mluví o něm, když slyšel slova jako nejchytřejší a nejurozenější, takže spokojeně pokýval hlavičkou a vesele se na maminku zubil, vrtíce ocáskem – když tu jeho pozornost upoutal pohyb, který (aniž by to tušil) způsobil sám právě svým nadšením. Lítalo tady totiž jehličí, které ze země zvedal mácháním ocásku a jeho první instinkt mu velel: Chyť to! Což znamenalo, že se ze sedu pokusil vyskočit a chytit do tlapiček a tlamičky zelené věci, které se v jeho přítomnosti odvážily vyletět vzhůru. Jenže pokud jste někdy jako malé štěně se pokoušeli vyskočit ze sedu, a ještě k tomu přímo za sebe, určitě víte, že to není nijak jednoduchý úkol – ba co více, je to spíše až úkol nadpřirozeně náročný. A tak Nero skončil přesně tak, jak byste očekávali. V podivném šišatém kotrmelci doprovázeném polekaným, nespokojeným vypísknutím, když se mu tělíčko tak divně převalilo a on sebou bácl zády do jehličí a skončil v nepříliš efektivním klubíčku. „Auhá!“ zahučel nespokojeně, protože sice dopadl do měkkého, neb mírně pichlavá podestýlka byla v tomhle úžasnou bezpečnostní složkou, ale vlhkost ze země se mu upřímně vůbec nelíbila, a tak se po chviličce nespokojeného mručení a vrtění začal snažit vstávat a oklepávat ze sebe vlhké jehličí. Jo, a že maminka měla ještě další část proslovu a neskončila u toho, jak je úžasný? No, tak pokud to nezopakovala i po tomto jeho představení, tak o tom, jaké další sourozence má a že by měl někoho respektovat (ale prosím vás!) neměl nejmenší tušení. Inu, pozornost měsíčního mláděte se natahuje těžko.

Cedrová skalka začínala být čím dál těsnější. Od chvíle, co poprvé rozlepil očka se úkryt, v němž se společně se svou nejmilovanější maminkou a těmi otravnými přísavkami, které zvala svými dalšími dětmi a kterým se věnovala až příliš, a kdy mu připadalo že tenhle svět mezi zdmi tvořenými hlínou a mechem, je nekonečně obrovský, se nějak záhadně stalo to, že se smrsknul na nedostatečný prostor pro průzkum a vůbec samotné dýchání – a určitě za to mohli Caedric, Arvéna a Arakiel, potvory jedny otravný a všude-se-cpoucí a hlavně k-mámě-se-cpoucí, jakoby snad měli právo na maminku stejně jako Nero – ano, Nero, tak se jmenuje, přesně tak, a je to určitě to nejkrásnější jméno ze všech, protože mu jej dala ta nejúžasnější vlčice ze všech a to jeho maminka! No prostě byla to hrůza, zvláště když tady strávil už málem věčnost, protože dny jednomu utíkají sakra rychle, když je může měřit akorát tak množstvím spánků a takové malé štěně potřebuje spát každou chvíli, takže dle jeho měření už určitě tady strávil alespoň tak… no, mnohem více dní, než má paciček, protože počty pro něj ještě byly poněkud abstraktní pojem. Každopádně už byl taktéž tak nějak dostatečně seznámen i přes tu neustálou potřebu šlofíkovat a samozřejmě pít mlíčko, se všemi zákoutími tohoto místa a znal dostatečně každé stéblo mechu, aby se shodl s těmi třemi příživníky na tom, že je na čase prozkoumat i něco více. Tedy samozřejmě to byl určitě jeho nápad, a oni se jen přicmrncli jako vždycky ke všemu – a co že si to vlastně pořádně nepamatoval. Každopádně konečně pro jednou byli ti tři taky i trochu k užitku a pomohli mu přemluvit maminku k tomu, aby je vzala ven. Dobrá? Dobrá! nadšeně mu máchl ocásek ze strany na stranu, jak mu došlo, co ta slova znamenají, a že to určitě je dobrá zpráva, když maminka říká dobrá. Půjdeme… podívat se… ven… ven? „Ven!“ zopakoval nadšeně. Teď už mu ocásek vyloženě lítal ze strany na stranu, a on se bez váhání vrhnul směrem, kde věděl, že je to magické ven, kde je svět mnohem větší než ten, který dosud znal. Ne, že by mu to bylo k čemu platné, když maminka, která měla až nadpřirozenou moc je omezovat v pohybu, která sice dost jasně ukazovala, jak úžasná maminka je, ale zároveň taktéž Nera maličko rozčilovala, chtěla, aby se seřadili, a nikoliv aby mladík vypálili ven jak namydlený blesk, jak prve zamýšlel – nebo spíše jen toužil, protože myšlenka za tím nebyla snad vůbec žádná. Prostě jen něco chtěl, a tak to udělal, na přemýšlení nebyl čas. Nespokojeně zakňoural, když mu tedy bylo v prvotním plánu úniku zabráněno, ale nakonec pochopil, že čím více bude spolupracovat na plánu, který měla maminka, tím spíše se dostane na to fascinující místa, takže i přes neúprosné zdržení se nakonec přece jen mohl vypravit na výpravu ze všech výprav nejepičtější – ven z nory.

>>> Les