Příspěvky uživatele

Tyhle dospělácké věci ho opravdu příliš nebavily, a tak se v něm začala probouzet netrpělivost. Ostatně, pořád měl hlad, takže zrovna nebyl v náladě k seznamování s nějakými cizími vlky. Nina na jeho otázku hned neodpověděla a místo toho se zeptala na svou vlastní, Etneye, a tak mladý vlk pohledem přešel od jednoho rodiče k druhému. Co nejdřív, no, to neznělo úplně uspokojivě. Nejdříve přece bylo teď hned, a to očividně nebyla pravda. Nespokojeně se zamračil a bacil zadkem na zem, načež propíchnul pohledem tu otravnou vlčici, co příliš mluvila a tím ho oddalovala od času stráveného s jeho rodiči. „Proč tolik mluví?“ povzdechl si pak polohlasem mamince, k níž opět vzhlédl, když byla Namaari asi u své druhé věty, protože zhruba tak dlouho mu vydrželo čekat potichu, až se dospělí domluví. Ta první věta ještě zněla zajímavě, byla totiž o nějakém místě, o němž dosud neslyšel, ale hned vzápětí se to začalo motat kolem nějaké cizí rodiny, která Nera vůbec, ale vůbec nezajímala. Ať si jde otravovat svou rodinu a nekrade mi moji! odpovídala jeho myšlenka s nabručeným pohledem, který nově příchozí věnoval, tak nějak doslova tomu, že vůbec neposlouchal, o čemže to chudák vlčice mluvila. Opět se postavil zhruba u té části o Veře, aniž by si pořádně uvědomoval, že jde o jeho sestru (a i kdyby ano, dosud jí neviděl, nic o ní nevěděl, a tak by jí stejně akorát považoval za další přísavku, která ho chce okrást o pozornost jeho rodičů) a začal se proplétat mámě kolem předních tlapek. Otíral se mamince o kožíšek, sem-tam se o ni lehce opřel, a přitom znovu tiše zamručel, ve skrytu duše doufajíc, že to Ninu donutí se mu začít věnovat dříve. Na chvíli upoutal jeho pozornost zvuk hlasu jeho otce, takže tím směrem natočil ouška i celou hlavu, ale vzápětí Nerovi došlo, že ani tentokráte se nejedná o něco, co by patřilo jemu, jen nějaké hodnocení té cizinky a následně ho ještě zmátlo, když otec prohlásil tu další větu. Cedr není dokonalý? „Hm…?“ něco mu na té myšlence nesedělo, a tak se tázavě podíval na Etneye a pak i na Ninu, s takovým tím tázavým brouknutím, ale i kdyby jeho příspěvkům do konverzace nikdo nevěnoval pozornost, stejně by to brzy pustil z hlavy, protože to očividně nebylo nic, co by mělo směřovat k němu. A pak uviděl… cosi. Něco malého, co poskočilo o kus dále v jehličí. Co to?! napjal ouška a bez většího přemýšlení vyrazil za tou divnou věcí. Ta se však vzápětí ukázala nebýt tak zajímavá, jak se mu původně zdála. Byla to jen šiška, co spadla na zem a od ní se pak odrazila zpátky do vzduchu a poposkočila zase o kousek dále. Ale možná to je magická šiška! Nebo nějaký měňavec! Něco tajemného, co se jen tváří jako šiška, ale skáče to a tak! rozhodl se být raději opatrný, když se zastavil kousek šišky, lehnul si do jehličí a rozhodl se tu divnou věc pozorovat, aby zjistil, jestli provede ještě něco zvláštního. Všechno bylo v tuhle chvíli očividně zajímavější než rozhovory dospělých.

Maminka si ho přitáhla k sobě a on se ochotně přitulil. „Chyběla si mi, mami,“ postěžoval si maličko, když už se ho stejně ptala, jak se má, a tohle rozhodně souviselo. Každopádně musel souhlasit s myšlenkou, že je lepší než každý pobuda, i když vlastně netušil, kdo je to ten pobuda, ale určitě byl lepší než každý, a to znamenalo, že to muselo být správně, pročež rázně přikývnul. „To jsem!“ ujistil Ninu souhlasně. Každopádně měli v plánu lov, a to očividně znamenalo nějaké to řešení logistiky, a i nějakého někoho dalšího, což však Nero tak úplně neoceňoval, takže se maličko zamračil nad tím, když to maminka vyslovila. Když já vás chci mít pro sebe! blesklo mu hlavou, byť ne úplně takhle jasně, aby to dokázal formulovat jako větu. Kdeže, spíše to byl jen nový pocit jisté nespokojenosti s tím, že by se měl zase s někým dělit o pozornost svých rodičů. Etney sice prohlásil, že to tak nevypadá, takže si Nero málem mohl oddechnout, ale pak se bohužel opravil. A brzy se objevilo i to vyrušení, které si tu klidně přicupitalo za nimi. Nero si nedůvěřivě a nepříliš přátelsky prohlížel nově příchozí vlčici. Byla taková jakási nahnědlá – asi taky někde zápasila s blátem, ale ona určitě prohrála, protože není princ! – a i když byla oproti Nerovi rozhodně velká, tak působila mladě. Bezděky se přitisknul blíže k mámě, i když hlavičku nesl tentokrát už vysoko a snažil se působit neohroženě, a to znamenalo žádné schovávání. Alespoň tedy dokud za sebou cítil maminčinu tlapu. Namaari, Thea, Vera, to je nějak moc jmen najednou, usoudil, neb vlčice ho velmi rychle začala nudit a vliv na to samozřejmě mělo i to, že brzy pochopil, že rozhodně není nebezpečná. Otočil se tedy k Nině a jemně do ní strčil čumáčkem, aby dal svou netrpělivost najevo a tiše nespokojeně zamručel. „Půjdeme už, mami?“ brouknul polohlasem, protože tak nějak vycítil, že by neměl rušit tátu při jeho povinnostech, a upřel očička vzhůru na maminku. Tohle měla být jeho chvíle, jen on, máma a táta, společně na lovu a tak… a ne nějaké seznamování a mluvení s někým, koho Nero vůbec neznal, a kdo mu nepřipadal vůbec zajímavý ani důležitý.

Otec pochopil, že taková věc, jakože by Nero prohrál souboj, byť s bahnem, nedává žádný smysl a samozřejmě že se to tedy nemohlo stát. A mladého vlka to upřímně zahřálo u srdíčka, když jeho odpor byl okamžitě uznán a nálada mu hned o něco stoupla. Princové neprohrávají… přikývnul souhlasně, a rozhodl se to modro zapamatovat. Určitě se mu bude někdy v budoucnosti hodit, když je to taková důležitá informace. Spojenectví? Co je to… spojenectví? nebyl si úplně jistý a lehce naklonil hlavičku na stranu a přemýšlivě se zamračil. Ale brzy ho přemohly úplně jiné pocity než zmatení a zvídavost, teď tady byly důležitější věci. Jako třeba to, že všichni zmizeli. Nebo ne? Protože otec mu právě říkal trochu něco jiného. Nedůvěřivě na něj pohlédl. Na chvíli oddělili? Hm… to… asi jo, musel uznat, že i takhle se to asi dalo říct. Nejspíše. Ale určitě mu to tak nepřišlo. I když teď, když byl táta tady… automaticky se otřel hlavou o jeho tlapu, protože ať to bylo, jak to bylo, pořád byl malé štěně a chtěl společnost svého táty a důvod, proč se vlastně vztekal byl ten, že se opravdu opuštěný cítil. Poslední záchvěv odporu vznikl ještě s tím, že nikam nechce jít, ale… všechen tak nějak se rozplynul, když Etney místo toho, aby ho do něčeho tlačil, zhodnotil, že tedy se nikam nejde a posadil se vedle něj. To Nera dokonale zmátlo. A zároveň mu to dalo pocit, že… táta tohle zná, že ví, co Nero cítí. A když to ví, tak přece taky ví, jak si s tím poradit a když to umí táta, on se to naučí taky. Ale než se stihl zeptat táty na to, jestli opravdu je hezký pohled, když král a jeho nejvíce naštvaný syn sedí v lese, anebo vůbec pořádně zpracovat situaci, objevila se: „Máma!“ vypísknul jméno příchozí vlčice s nadšením, vyskočil na nožky a začal ocáskem mést ze strany na stranu. Po jeho předchozím vzteku a ublíženosti už nezbyla ani památka. Jen tedy vzpomínka asi ano, protože Nina se rozhodla jeho chování komentovat. Nesluší? „Proč?“ zeptal se automaticky po té větě, kterou si ani nevzal jako výtku, a pohlédnul na mámu se zvědavě nakloněnou hlavou a pak přesunul svůj pohled i k tátovi, aby zjistil, co si o tom myslí on a upřímně se mu líbilo, že co slyšel. Můžu si dovolit všechno, ano, to skoro mu možná maličko vypadlo. Ale upřímně? Nejdůležitější bylo to další, co táta říkal. Že se může zlobit, urážet a sedět a trucovat. Protože z nějakého důvodu právě to mu dávalo pocit, že nic z toho nechce dělat, protože to vlastně už vůbec není třeba. Ale pak přišlo to ale, které ho maličko mátlo. „Věrost?“ zmateně zamrkal znovu, protože to bylo další složité slovíčko, které se mu navíc podařilo maličko zkomolit a naklonil hlavu na stranu. Každopádně se narovnal a pokusil se napodobit otcův výraz, aby mu to tedy slušelo, nebo tak nějak. Nebyl si úplně jistý. „Dobře,“ odsouhlasil tentokrát tedy už plán s tím, že půjdou všichni tři lovit, nebo spíše rodiče že půjdou lovit a on je bude doprovázet, protože Nero vlastně, když tak nad tím přemýšlel, si nebyl jistý ani tím, že by doopravdy vyhrál nad tím blátem, natož nad zajícem. I když zase prohrát nemohl, když byl princ, takže… no, stále nevěděl. „Ale co to bláto?“ zeptal se, protože nějak mu to s tím blátem a jeho vítězstvím nebo spojenectvím nebo věrností pořád vrtalo hlavou a on si nebyl jistý, co si z toho všeho má vzít. Každopádně už alespoň stál na nohou a rozhodně nepůsobil nabručeně. Inu, štěněcí náladovost.

Měl toho plné zuby; byl špinavý, hladový a máma nikde! Tohle prostě byla největší zrada jeho života, a tak se hodlal pěkně rozčilovat, ať to všichni kolem hezky slyší. A pak… „táta!“ vypísknul překvapeně a ocásek se mu zakomíhal ze strany na stranu, když vyskočil na nožky. Načež si uvědomil, že vlastně je rozzlobený, a zase sebou bacil na zem. Hezky tvrdohlavě a uraženě se na tatínka podíval. Kde jsi byl? Co jsi dělal? Proč jsem byl sám? ptal se jeho roztomile nabručený obličejík. Malý Nero měl být přece středem tatínkova vesmíru, ale před chvílí to vypadalo, že tomu tak není. Zamručel nespokojeně, když se ho otec zeptal, co tady předvádí. Zlobím se, nevidíš?! Tedy ne že by to byla myšlenka, Nero rozhodně nebyl schopný ještě pojmenovávat své emoce, natož aby se v nich vyznal. Jen cítil křivdu a zradu a byl nazlobený a chtěl udělat něco ošklivého, aby všichni viděli, že je nešťastný a věnovali se mu. „Já neprohrál!“ zaprskal s odporem ohledně toho drzého nařčení, očividně velmi nespokojený. „Jsem v klidu,“ pokračoval v brblání, i když to zcela očividně nebyla pravda ani zdaleka a jeho hlas zněl i teď kňučivě, a ještě pisklavěji než obvykle, jak s ním ty nepříjemné pocity házely a on nevěděl, co s nimi. A tak je nasměroval k tomu, aby alespoň odporoval všemu a všem. „Přísavky zmizely. Ty jsi taky zmizel. Všichni zmizeli,“ stěžoval si a v tu chvíli ho ani nenapadlo, že by vlastně o sourozencích měl mluvit jinak, když jeho hlásek přešel do dalšího zakňourání. Prostě mu to bylo jedno. Tak. Teď je nabručený, a když je nabručený, tak určitě nebude přemýšlet nad tím, co mluví ani jestli je to hezké nebo ne. „Nikam nejdu!“ zaprskal znovu v dalším náhlém návalu odporu k čemukoliv. „Ne,“ zavrtěl následně hlavou, tak aby to ještě zdůraznil. Jo, měl hlad. Vlastně i teď ho jeho bříško zrazovalo a tiše zabroukalo svou písničku prázdných žaludků. Ale nazlobený byl více, i když blízkost tatínka to zlepšovala. Trochu.

<<< Velké Vlčí Jezero

Nero byl poněkud zmatený a upřímně, lehce ztracený. Nebo spíše úplně ztracený. Všichni někam zmizeli a on zůstal chudák sám někde v divočině. Nelíbilo se mu, jak se tvářila obloha a nelíbilo se mu, že neví, kam všichni šli. A navíc mu kručelo v bříšku. Nešťastné štěňátko špinavé od bláta, které se mu nalepilo na tlapky někde kolem jezera, se motalo kdesi na hranici svého domovského lesa a té velké modré plochy, kam vyrazil, před kdo ví jak dlouhou dobou v hojné skupince se svými sourozenci. Netušil, kam vlastně má vyrazit a kde má začít hledat, a tak nějak si už nepamatoval, kudy vlastně cestoval k jezeru, a tedy kudy se má vrátit zpět. Jediné, co věděl bylo, že jeho rodina by se teoreticky měla nacházet někde v lese, v tom obrovském lese plném obrovských stromů. Jenže kde? Pro malé nožičky byl les až moc veliký a Nero už toho cupitání nazdařbůh měl plné zuby. A taky nechápal, kde je maminka, a proč se o něj nestará, protože to nebylo fér, že se o něj nikdo nestaral. A tak se prostě zastavil. Bylo mu jedno kde, prostě byl pod ochranou obrovských stromů, cítil známý pach, byl tu pařez, o který se mohl v sedu opřít, a on už nechtěl jít dál. Tak, a teď už se ani nehnu! rozhodl se pevně. Ale prostě jen sedět a rozčilovat se v duchu nebylo dost. Proto začal raději hlasitě kňučet a pištět, jak to, tak opuštěná mláďata někdy dělávají, snažíc se získat pozornost někoho, kdo se o ně postará.

Malé princátko otevřelo očka a nestačilo se divit… najednou nebylo v domovské noře, ale někde úplně jinde! Kde to jsem? Zmateně se tázal sám sebe v duchu, avšak nebyl v tom strach a nepříjemný pocit, který měl občas z neznáma tady úplně chyběl, což šlo úplně proti všem jeho instinktům, samozřejmě, a to bylo velmi zvláštní. Očividně bylo na tomhle místě něco magického, co ho uklidňovalo a zabraňovalo tomu, aby zpanikařil, že se mu nějak při usínání povedlo se ztratit a… usínání! No jo, vždyť jsem šel spinkat, nemohl jsem nikam zmizet, když jsem jen šel spinkat, no ne? Došlo mu, a rázně si pro sebe kývnul hlavičkou, že přece není ztracený, a tohle musí být jen nějaký zvláštní… sen? Hodně živý sen, to tedy ano, ale já mám přece určitě ty nejlepší sny, tak proč by nemohly být i jako živé, no ne? Vysvětlil si to jednoduše, a spokojeně se rozťapkal po okolí, prozkoumávající neznámé místo, které na něj působilo tak přátelsky, a tak bezpečně, že byl zcela uvolněný a naplno mohl projevovat svou přirozenou zvědavost, prozkoumávající zákoutí neobvyklého lesa. Očichával stromy a rostliny, které voněly příjemnou, uklidňující vůní a poskakoval od místa k místu, aby objevil další a další pachy a nové koutky, kde by se mohlo objevit něco zajímavého, když tu… ho zarazil výjev čehosi, co se objevilo před ním. Byla to vlčice, nebyla to vlčice, asi to byla vlčice, ale byla zvláštní… měla dvoubarevná očka a křidélka a taky krásné náhrdelníky a náramky, které při jejím pohybu hrály jako zvonkohra s tou nejkrásnější ukolébavkou. A co, že ty přívěsky byly tvořeny očividně z maličkatých vlčích zubů, stejně ta bytost z nějakého důvodu nepůsobila výhružně ani nebezpečně, a nedonutila Nera se zarazit a couvat jako by to udělal s nějakým jiným cizincem. Ne, její přítomnost byla velmi uklidňující a příjemná a on byl zvědavý, kdože to vlastně je a co tady dělá. „Ahoj!“ vypískl spokojeně a míhající ocáskem si to štrádoval k neznámé, jako by se nechumelilo – tedy ne, že by se chumelilo, byl krásný den, ač vlastně určitě byla noc, protože Nero přece spinkal, ale to ho aktuálně vůbec netrápilo. „Kdopak jsi? Vypadáš zajímavě!“ pokračoval dále dříve, než by cizinku pustil ke slovu a zvědavě natočil hlavičku na stranu. „Ty jsi vlk? Nebo motýl? Nebo obojí?“ tázal se, a přitom se ráčil rovnou zjišťovat sám po své ose pravdu tím, že k bytosti natáhl čumáček a začal jí očichávat, než se zarazil s pohledem na zvonkohru zoubků na jejím krku. „A k čemu jsou ty malé věci, co máš na krku?“ drknul čumákem do náhrdelníku – až tak byl drzý, ač to samozřejmě nemyslel zle a vypadalo to, že se neznámá bytost nehodlá zlobit, protože ho sledovala s mírným, téměř mateřským výrazem ve tváři, očividně zvyklá na podobné případy zvědavých mláďat, na něž magie tohoto fantazijního místa sloužící k ujištění, že budou mít mladí vlci krásné sny a hezké vzpomínky na její společnost, očividně občas působila až trochu moc silně. „To jsou zuby? Proč máš zuby na krku? Neměly by být v tlamě? Třeba jako ty moje?“ vycenil na ní zoubky jako perličky a pak se bolestně zašklebil, protože ho píchnul ten nezbeda, který už nějakou chvíli pobolíval. Maminka mu říkala, že pokud zoubek zlobí a takhle píchá, tak že to znamená, že už nechce být s ním a raději by šel ven, aby uvolnil místo zoubkům novým, ale Nero byl trochu strašpytel, přiznejme si to na rovinu, a když zjistil, že pokud udělá to, co mu maminka radila a zakousne se do něčeho tvrdého, aby zoubku pomohl ven, tak to bolí ještě více, takže se rozhodl, že to raději vydrží takhle. No… a možná právě proto tady byla tahle krásná a uklidňující dáma. S pochopením se ho zeptala, zda ho náhodou nebolí zoubek a přátelsky se otřela tváří o jeho hlavičku, což jí ochotně opětoval, protože její blízkost byla uklidňující stejně jako celé tohle místo. „No, ano, trošku, ale já to zvládnu,“ rozhodl a snažil se tvářit statečně, ale vlastně měl strach z toho, že to bude bolet víc a víc. Ovšem víla to chápala, a tak si ho v klidu vyslechla, vážně pokývala hlavou a pak se mu představila a nabídla mu pomoc. „Pomoc? Jako… ta kostička co mi nabízela maminka?“ zeptal se nejistě Nero a trochu couvnul, protože i když tady bylo všechno uklidňující, on měl vážně velký strach. Víla zavrtěla hlavou, a pak vytáhla zpoza pařezu zvláštní vlnitě zakroucený klacík, a vysvětlila mu, že je to magický kořen, který mu pomůže, když ho bude žvýkat. „Ale… ale… není tvrdý? Já nechci, aby mi ten zoubek vypadl, já ho mám rád!“ lhal tak trochu Nero, aby nemusel přiznat, že se bojí, a ještě více ucouvnul. Víla ho však přirozeně ihned prokoukla, a ujistila ho, že to možná jen trochu píchne, stejně jako to občas píchá teď, a pak už to bude dobrý a co více, že když jí tady zoubek nechá, může od ní dostat něco hezkého na oplátku. A neváhala zmínit ani to, že jeho zoubek už se určitě těší za kamarády od ostatních štěňátek, která byla stejně odvážná jako on nyní a nechala jí je tady. „Vážně?“ divil se mladík, usadil se a chvíli opravdu přemýšlel. Podíval se na klacík, na vílu a na chvíli v hlavě převaloval myšlenky ohledně toho, že ten zoubek vážně začíná být celkem zlobivý a neposedný a že mu začíná i chybět možnost okusovat věci kolem sebe a ochutnávat svět, protože přece jen s viklavým zoubkem něco takového nešlo – vždycky se totiž potvůrka připomenul. Víla vážně pokývala hlavou a pak mu přisunula magický kořen blíže a mezi packami se jí objevilo cosi lesklého a krásného, ale ona to rychle skryla. „Copak to je?“ tázal se ten malý zvědavec, a ona mu pověděla, že prý je to vzácná věcička jen pro očka těch nejodvážnějších vlků, která se leskne tím více, čím odvážnější je ten, kdo se na ni dívá. „Vážně? A můžu se podívat blíže?“ Natáhl čumáček a ona se pousmála, než ho ujistila, že samozřejmě může, a co více, že mu ten vzácný poklad nechá, když on ji na oplátku věnuje svůj zoubek. A Nero se vážně zamyslel: „A myslíš, že pro mě bude zářit hodně?“ zeptal se překvapivě zranitelně, ochotný sdílet s cizinkou svůj strach, protože přece jen to vypadalo, že ona o jeho strachu ví stejně a nemyslí si kvůli tomu, že je snad malý princ něčím horší než ostatní, méně bázlivá štěňátka. A ona ho samozřejmě nezklamala a ujistila ho, že když je takhle šikovný a ochotný překonat svůj strach a věnovat jí svůj zoubek výměnou za ten kamínek, tak určitě bude zářit více než pro kohokoliv jiného. A to ho přesvědčilo. Rázně kývnul hlavičkou, přisunul si kouzelný kořen k tlamičce a zavřel očka, než pořádně stisknul. Vzápětí tiše kníknul a cuknul s sebou, jak ho zoubek naposledy štípnul a… byl venku! Nero nemohl uvěřit vlastním očím – opravdu se mu to povedlo, zoubek zůstal zaražený v kořeni a zpod tlapky víly se vykutálel nádherný lesklý předmět, který ho ujišťoval o jeho odvaze. „Já fo fofázal!“ zaradoval se nadšeně, chňapnul po kamínku a začal se s ním v tlamičce vesele točit dokolečka, samou radostí zapomínajíc na bolest, která odeznívala v jeho tlamičce, protože nadšení z toho, že je odvážný jako nikdo jiný, bylo více než dostatečnou magií k tomu, aby tu nepříjemnost překonal.

<<< Cedrový les (v předaleké minulosti, ehm…)

Tak nějak si ani nevšiml, že ségry jim tak trochu zdrhly, protože on se zrovna snažil neztratit balanc a následně si vzpomněl, že vlastně chtěl slyšet odpověď na otázku, kam vlastně jdou, takže měl co dělat, aby stíhal při chůzi sledovat cestu před sebou a zároveň tatínka a jeho odpověď. Velké vlčí jezero… páni, netušil vlastně, co to je to jezero, a proč je to tak důležité, že je největší, ale tatínek to tvrdil s velmi vážným výrazem a to znamenalo, že to bylo něco velmi zajímavého. Nero měl tendenci pokývnout, když jim Etney sdělil, že se budou učit, co to znamená být výše postavení, ale neb díky tomu málem ztratil balanc znova, usoudil, že kombinovat chůzi a kývání hlavou prozatím není úplně rozumné. Každopádně měl vysvětlení i k tomu, proč se nekoušou náhodné věci či kolemjdoucí. Důstojně? zmateně zamrkal očičky a naklonil hlavu na stranu. Zvládnout sám sebe? Co to? Jak jako zvládnout? Co tím myslí? byl více než co jiného naprosto zmatený slovy svého otce, protože netušil význam ani jednoho z těch sdělení, ale vzhledem k tomu, že šli na výlet, tak to hned zase rychle pustil z hlavy a dál to neřešil. Prozatím možná někdy v budoucnosti se nad tím zamyslí vážněji.

Když však dorazili k jezeru, přiřítilo se k nim však něco šíleného a vřískajícího a Nera to opět vyděsilo – očividně si bude muset zvyknout, že jejich rodina je plná bláznů, co mají ty nejšílenější způsoby, jak se představovat čerstvým přírůstům. Když se to vrhlo na jejich otce, tento mladý odvážný princ samozřejmě vzal nohy na ramena a s kniknutím se běžel schovat za zadní tlapky svého táty, protože co taky jiného by měl udělat, že? Kdo uteče, vyhraje. To bylo jeho motto, zdá-se. Nebo spíše výsledek instinktu přežití, který nebyl u tahle malého chlupáče vůbec nic neobvyklého. To šedé chundelaté a velmi nohaté stvoření začalo vydávat divné zvuky, které asi byly řeč, ale taková zmatečná, což vůbec nepomáhalo s faktem, že Nero sám nebyl ještě úplně nejzdatnější ve snaze starší vlky plně chápat, když něco povídali, takže malé princátko se odvážilo zmateně vykouknout zpoza pravé zadní nohy svého otce, aby se lépe podívalo na toho podivně známého, ale zároveň nikdy dříve neviděného vlka. Ezi? zopakoval si pro sebe zmateně to jméno, nebo spíše zkratku a pak ještě si k tomu přiřadil další informaci. Princ? No, než stačil zjistit, co se děje, kdo je kdo a tak dále, už ho zaujalo zase něco jiného, přesněji sourozenci, kteří začali tropit neplechu.

A pak tam začalo být těch vlků, co očividně všichni rodina, nějak moc. Ale ne, že by to Nera zajímalo. Ten se aktuálně rozhodl, že už je toho na něj moc a hledal, kde by si našel pohodlné místečko, kde si na chvíli odpočine, než se situace nějak vyřeší a zklidní, protože nějak ho to všechno utahalo. A tak si vyhrabal důlek ve sněhu a tam se zachumlal jak do peřinky, rozhodnutý, že bude situaci sledovat z povzdálí, takže přirozeně… usnul. Prostě jen tak, venku na sněhu, kus od svého otce a jančících sourozenců, protože to je taková štěněcí superschopnost, usnout kdekoliv se jim zachce a kdykoliv se jim zachce, protože únava je potvora a štěňata potřebují spánku přece jen o dost více než dospělí. No a když otevřel oči… hle, nějak se to tu vyprázdnilo. Otec a ten Ezi, co byl očividně taky princ, což se Nerovi tak úplně nelíbilo, protože proč jako má být další vlk princ, už tu začínalo být poněkud přeprincováno a to pak vůbec nepůsobilo, jakože je nejlepší a nejsuprovější, když byl každý druhý, koho kdy potkal princ. No, prostě ti dva tady byli stále, ale po sourozencích, po bratrovi a sestrách, ani stopa. Co to? Přísavky? zmateně zamrkal, protáhl se a zvedl se, aby zaběhl za otcem. „Tatínků?“ oslovil ho zmateným, ještě trochu rozespalým hláskem. „Kam zmizeli pří-ostatní?“ otázal se, a přitom se musel chudák opravit ve svém vyjadřování, protože to vypadalo, že očividně prospal něco velmi důležitého. A to se mu vůbec nelíbilo. I když samozřejmě to, že tady bylo o něco méně vlků, se kterými se o otce musel dělit, byla výhoda, ne že ne.

Nero měl vážně plné tlapky práce s tím, aby se nenechal zahanbit při téhle nové hře, kterou právě se Arvénou vymysleli a do níž se připletl i Ceadric. Rvaní se se sourozenci se ukázalo být zajímavým adrenalinovým sportem, a tak se i z něj linuly různé zatím poměrně roztomilé vrčivé zvuky. Když tu se něco změnilo. Jakýsi stín je všechny zakryl a on cítil pronikavý pohled, který upoutal jeho pozornost. Navíc sourozenci se taktéž zklidnili, takže ho nemělo co rozptylovat, aby učinil jinak. Obrátil tak pozornost na otce, který se rozhodl jim dát přednášku. No samozřejmě, že jo! Kývnul souhlasně hlavičkou, ale pak se zarazil, a rozhlédl se kolem sebe po svých sourozencích – proč jako nemůžu? A přísavky přece nejsou cokoliv! A ona si začala! Cítil potřebu se ohradit proti takovým nařčením, jakože něco nemůže a už-už se nadechoval k protestům, aby své myšlenky vyjádřil nějakým tím nespokojeným kňouráním na adresu toho, že tohle není fér. „Ale ploč?“ rozhodl se nakonec akorát pro tuhle jednoduchou otázku, když už se sourozenci otázat nedokázali. Proč by jakožto děti krále a královny nemohli kousat do čeho se jim zamane? Vždyť jsou nejlepší, a když jsou nejlepší, tak přece můžou cokoliv, no ne? Nebo ne? Jen krátká, nejistá myšlenka, kterou rychle vytřepal z hlavy, alespoň tedy dokud mu tatínek nevysvětlí, proč tedy jakože nemůže, protože on nechtěl něco nemoci. To znělo hrozně! Cože to? Nedávalo mu pak taktéž vůbec smysl, co tatínek říkal. Vést nás? Kam? Proč? Jak? Zmateně nakláněl hlavičku ze strany na stranu, než se zarazil nad tím, že má být lepší než všichni ostatní, protože to nedávalo smysl: Já ale přece už jsem lepší než ostatní přísavky! Měl potřebu zaprotestovat, ale nějaký instinkt ho zarazil v tom, aby to vyřknul nahlas. Výlet? „Výlet!“ vypísknul nadšeně a vyskočil na nožky, protože to, že vlastně na výletě byli už teď, když je maminka vypustila z nory, se přece už dávno nepočítalo. Tuto informaci však nadšeně neprohlásil sám, jeho hlas se ozval tak nějak zvláštně s ozvěnou – no jo, další přísavka! Vzpomněl si, že má vlastně sestry dvě (protože ty starší ho zatím nezajímaly, přirozeně), když kouknul na Arakiel, která se jako jedná z nich nezapojila do bitvy. Informace o vzdělávání-se mu proletěly jedním uchem tam a druhým zase ven, on slyšel jen to, že je čas na výlet a že má vyrazit, a tak se tím řídil a vystřelil kupředu, načež ho však trochu zklidnila otázka jeho sestry, která překvapivě byla celkem užitečná, když se zeptala, kam vlastně půjdou, protože to rozhodně znělo jako důležitá informace, takže Nero mrknul krátce po Arvéně a pak svůj pohled stočil k tatínkovi, takže zahleděním nekoukal pod packy a jak zakopnul o jakousi větvičku, kterou sem někdo tak nerozumně položil zrovna jemu do cesty, málem skončil zpátky v klubíčku, tentokráte však sám a vlastní vinou (tedy samozřejmě vinou toho uličníka, co tady pohazuje větve – v lese, větve, no chápete to?!), ale po menším zaškobrtnutí se mu povedlo rovnováhu obnovit a na čumák ve výsledku nespadl, takže se rozhodl předstírat, jakože se nic nestalo a jen si dávat raději trochu lepší pozor, kam šlape.

>>> VVJ

Nerovi se povedlo konečně osvobodit jeho nebohé ouško, které bylo tak zákeřně napadeno žužlavým útokem sestřičky, takže mohl slavit. A jak lépe oslavit nově nabytou svobodu než tím, že se pokusí napravit svou pochroumanou pýchu protiútokem, že? Jak jako nedaruješ?! „Ty sis začala!“musel se v první chvíli ohradit proti sestřině volbě slov, ale to už k nim přiletěla další šiška – „co to?!“ Vzhledem k tomu, že Arvéna byla tady, tak to bylo poněkud matoucí, a na chvíli ho to zarazilo a donutilo hledat útočníka, ale ne na moc dlouho – sestřička po něm totiž chňapala zoubky, a tak se musel věnovat v prvé řadě jí a hezky jí to oplatit a taky jí řádně vytahat za kožíšek, když ho ona tahala za ucho a teď se mu snažila dělat ne úplně profesionální manikúru nebo spíše pedikúru, když jakožto vlci měli jen nohy a žádné ruce. A do toho samozřejmě nezapomínal vzrušeně vrčet, protože tenhle velký boj mu napumpoval adrenalin do žil a donutil ho se rvát se vší vervou. Když tu na něj něco skočilo – a sestra to nebyla, toho by si všiml, kdyby se mu vyvlíkla! „Vááá!“ vypísknul v souladu s vřeštěním bratra, který mu přistál na kožichu, a jejich trojbarevné černo-šedo-bílé klubko se tak rozrostlo o celých padesát procent. Začínal to být řádný binec – Nero netušil, po kom šlape a kdo šlape po něm, kde má čí zoubky a ani koho se to snaží kousnout do jaké části těla, ale očividně mu to zas tak nevadilo, protože to probudilo jeho lovecké instinkty a endorfiny se mu rozlily po těle, když se mu povedlo ukořistit pár něčích šedivých chlupů, a zároveň tlumily fakt, že tahle pozice, kdy byl umačkáván svými sourozenci a stejnou měrou umačkával je, nemohla být vůbec pohodlná.

Pochvala sice mohla být lepší, ale hlavní bylo, že byla. No, a pak začala šišková bitva. Velká, epická bitva, samozřejmě, protože jaká jiná by mohla být, když v ní figurovala tahle kupa chlupáčů. Teoreticky zaznamenal nějaké to upozornění od maminky, protože její hlas na vteřinku upoutal jeho pozornost, ale neb šišky létaly kolem, nebyl čas ztrácet čas a už vůbec ne poslouchat – a že to prý jde zároveň, uhýbat šiškám, házet je a poslouchat? Ale kdeže, to je prachsprostá lež, protože kdyby to možné bylo, kdo jiný by to měl být schopen zvládat než princ z Cedrového lesa, že? Takže to možné nebylo, a tedy se nikdo nemohl zlobit za to, že Nero je tak trochu ignorant. No což, maminka stejně zrovna hovořila s tatínkem, pročež o zábavu měla postaráno, takže co by se tím trápil. Spokojeně se zazubil, když si všiml, jak se mu útok povedl a že nepřátelská síla ztělesněná jeho sestrou byla zasažena – a jak se ta malá drzá přísavka čertila! To ho potěšilo snad ještě více, byť následně si všimnul, že změnila taktiku a rozhodla se nebezpečně přibližovat. Musím jí zastavit! přirozeně mu blesklo hlavou, a zahájil krycí palbu, která měla odradit sestřičku od toho, aby na něj útočila – avšak bez úspěchu, neb ta malá lasička se vyhýbala jeho střelám jako profík a stále se blížila blíž a blíž až najednou byla až moc blízko a vrhala se přímo na něj! „Ááá!“ zavýsknul, když na něj dopadla, povalila ho na zem a rovnou se mu vrhla po uchu. No toto, co si to dovoluje?! Jen počkej, ty malá přísavko! „Pusť mě! Vrr!“ začal se bránit, packami kopajíc a snažíc se tak odehnat či snad vyloženě odtlačit sestru od sebe, to všechno doprovázené roztomilým štěněcím vrčením, které by nejspíše nahnalo strach maximálně tak křečkovi. „Tu máš!“ Bylo mu taktéž zcela ukradené to, že má vlhkou srst plnou jehličí, teď bylo důležité jen to, aby se ubránil tomu zákeřnému útoku, odsunul sestru a ideálně po ní mohl chňapnout zoubky zpátky, což bylo poměrně náročné ve chvíli, kdy vás někdo držel za ucho, takže tenhle problém potřeboval vyřešit jako první – a nenapadlo ho lepší řešení, než se o spodní čelist a krk Árvény zespoda zapřít předními tlapkami a zadními zase o její břicho, což možná byla efektivnější cesta k dírce na náušnici než k samotnému osvobození, ale drobné jehličkovité zuby a skvělé hojení štěněcích ran znělo jako skvělá kombinace pro to, aby i v případě, že by ho při tom jeho vyvádění a kopání sestra místo puštění zatahala více a trochu poškubala, mu památka na tento velký souboj dlouho nevydržela. Byť v takovém případě by nejspíše v prvé řadě přišel křik, jak kdyby ho někdo vraždil, protože Nero přece jen není žádný hrdina a bolest ouška by určitě nesnesl s kamennou tváří.

Prosím o drahokamy (bodíky mám 2, takže 4 drahokamy), předem díky.

Připsáno a děkuji za účast :>

To si tak jeden hezky vyčkává na pochvalu, když tu… bác! Něco do něj vrazilo! „Co to?!“ Zmateně se s kniknutím otočil směrem k nečekaně se objevujícímu předmětu, který mu samozřejmě nijak neublížil, ale celkem ho polekal, aby zjistil, že to je… no, divná kulička, co vlastně není kulička. Taková rozpadající se zvláštní kulička by tomu mohl říct, protože slovo šiška se zatím v jeho slovníku nevyskytovalo. A když se rozhlédl, aby zjistil, odkud přišla, narazil i na škůdce mezi jejich řadami – přísavka Arvéna, ano ta to byla! A usvědčila se naprosto sama tím, že zrovna brala do tlamy druhou šišku a házela ji po přísavce Caedricovi. „Ty!“ štěknul po sestře a vzápětí se vrhnul svižným skokem za šiškou, která ho praštila, a následně se snažila odkutálet do bezpečí, což jí rozhodně nehodlal dopřát – ne, když už si na něj dovolila sáhnout, tak musela zaplatit cenu. A co, že v tom byla zcela nevinně a vlastně byla stejnou obětí jako on, sama se snažíc si v tomto lese jen tak existovat a možná roznášet semínka po okolí? Nero něco takového jako nevinné šišky neuznával, a tak jí chňapnul do tlamičky po vzoru sestry a… zjistil, že to není vlastně tak úplně ono. Zaprvé, šiška v tlamě byla nepohodlná a nechutnala taky nijak zvláště dobře, takže jí hned zase vyplivnul, a zadruhé – jak by asi tak házel šišku, kterou má v tlamě? No, jako asi by to šlo, ségra to zvládla, ale zrovna daleko by s ní nedohodil. A tak se musel maličko zamyslet, a přitom jen se štěstím uhnout další letící potvůrce, než mu došlo, že tlapky můžou být v posouvání lehkých předmětů na dálku daleko efektivnější než zuby, a tak se hezky postavil zády k Arvéně, což možná nebylo úplně ideální, ale nehodlal tak zůstat dlouho, když hrábnul packou co nejvíce mohl, aby tak nějak naslepo střelil šišku jejím směrem, a společně s ní samozřejmě trochu rozhrabal místní jehličí. „Ha!“ vypadlo z něj, když se na sestru podíval spodem mezi vlastními tlapkami, takže byla tak trochu vzhůru nohama a navíc mu ve výhledu trochu bránilo jehličí vracející se k zemi, ale chtěl zjistit, jak moc se mu jeho hod povedl a zda se šiška vyskytla alespoň poblíž sestřičky, ale nezůstal u toho dlouho, neb bitva už započala a on neměl času nazbyt a musel uhýbat před dalším útokem – a hlavně ho opětovat, to totiž bylo nejdůležitější. A tak začal hrabat šišky pod sebou, občas si pomohl tlamičkou jen aby je přesunul blíže pod sebe, a pak kopal šišky do vzduchu, aby lítaly směrem k sestřičce.

// Halloween – Střelnice: Najdi herně něco, čeho se tvůj char lekne.
 
Vypadalo to, že si přísavky vůbec nevšimly jeho trápení a vůbec se mu nesnažily pomoc, což bylo samozřejmě od nich velmi drzé, i když Nero přirozeně stejně žádnou pomoc nepotřeboval, ale i tak! Copak neslyšeli, jak maminka říká, jak je urozený a chytrý? To přece znamená, že by se k němu chovat s respektem a snažit se mu být co nejméně na obtíž a co nejvíce k užitku, no ne? Hrozné s nimi, ani maminku pořádně neposlouchají – měli bychom je vyměnit, říkám to pořád! zavrtěl hlavou, když se sebral a otřepal, načež nezvládl zabránit zvědavému pohledu, když se Arvéna rozeběhla a prostě skočila do louže, z níž se rozstříkla voda. „Žůžo!“ vypadlo z něj dříve, než by se byl schopen zastavit, načež ho napadlo, že by si to jeho sestřička mohla vzít špatně a snad si myslet, že to ona je žůžo, i když rozhodně nebyla – přísavka jedna! To ta voda vypadala jako něco zajímavého a Nero se rozhodl, že vyrazí ji prozkoumat zblízka, když tu…
 
„Ááá!“ zakřičel dost možná poněkud neprincovsky, protože cosi začalo křičet a řítilo se to k nim. Ne, že by se tedy Nero hodlal zabývat tím, co to je nebo proč to je nebo jestli je to nebezpečné – kdeže, žádné myšlenky tady nebyly, jen instinkty se nakoply na plné obrátky a on pelášil, seč mu nožky stačily za mámou, doprovázený kňouráním, které bylo přirozeným voláním o pomoc mláděte, které netušilo, co se děje a potřebovalo maminčinu záchranu. Div se nepřerazil o vlastní tlapky se zastavil až ve chvíli, kdy byl v bezpečí mezi maminčinými tlapkami, nacpaný zády k ní, přitisknutý k zemi, aby působil co nejmenší, s oušky těsně u hlavičky a poulící oči na obřího vlka, který začal honem rychle něco vysvětlovat, křičet, kdo ví, co to mělo být, ale bylo to zmatečné a hrozně složité na jeho maličkou hlavičku makovičku, takže neměl nejmenší tušení, co se děje a proč ten vlk tak řádí, a i když k němu zavanul pach, který mu byl překvapivě podezřele blízký a sděloval mu, že ten vlk k nim patří a je jejich, Nero byl moc roztěkaný a vylekaný na to, aby byl schopen to pořádně pobrat, že se právě seznamuje dosti neortodoxním způsobem s vlastním otcem. Zmateně zamrkal, když si vlk dal přestávku, a maličko se uvolnil, protože adrenalin vyprchával a on začal myslet racionálně a tím pádem i přicházet na fakt, že není v žádném nebezpečí a že všechno je vlastně v pořádku. I když… vážně mohlo být všechno v pořádku, když měl za otce tak trochu magora? No, to bylo teď očividně vedlejší, protože Nero pomalu zvedl ouška a natočil je směrem k vlkovi, který nebyl maminka, a začal si ho prohlížet spíše se zvědavostí než úlekem. Zmizel? Kdo? Co? Jak? Proč? Zatřepal oušky stále poněkud zmateně a pomalu se zvedl do sedu, stále zůstávajíc blízko maminky, protože tak to bylo nejlepší a nejbezpečnější. Královskou přítomnost? Hm…? Co je královská přítomnost? Kdo je to král? Počkat, počkat, o tom maminka něco říkala, ehm… cedr, král, pavouci… ne, to nesedí, co jsou to pavouci? Počkat… stále nejistý, stále zmatený zavětřil a maličko se nahnul blíže k cizímu, ale vlastně blízkému vlkovi, aby mu to všechno konečně zapadlo hezky do sebe. „Tatínek!“ vypískl pak dětským hláskem spokojeně, a patřičně hrdě, protože to on poznal, o koho se jedná, protože je přece ten nejchytřejší, jak říkala maminka. Zároveň se mu přitom ocásek hezky rozkmital ze strany na stranu, a on spokojeně stočil pohled ze svého nově nalezeného rodiče na toho dobře známého, čekajíc, od koho přijde pochvala za tento úžasný projev vědomostí jako první. Jo, a že se kolem stále motali jeho sourozenci? A co jako? On tu přece není od toho, aby je hlídal, no ne?

<<< Úkryt

Zevnitř už dříve viděl ten obrázek zeleně a teď byl vyloženě u vytržení z toho, že se na něj mohl podívat více zblízka. Cupital tak rychle, jak mu jen jeho kraťoučké nožičky dovolovaly, aby se dostal až ven a rozhodně se snažil co mohl, aby šel první a mohl se s tím nad svými sourozenci do konce života vytahovat. Byl zvědavý na všechno, co se tam venku mohlo nacházet, a už se těšil, až si celý ten velký svět očichá a ožužlá. Přirozeně přitom neměl nejmenší tušení o tom, jak vlastně velký je svět, protože něco takového bylo daleko, ale opravdu daleko za hranicemi jeho aktuální představivosti. Přece jen, teprve před necelým měsícem (i když on by určitě přísahal, že to bylo déle ač nemá nejmenší tušení, jak dlouhý je vlastně měsíc, protože tento byl prvním v jeho životě), mu připadala obrovská i nora v níž se narodil a jež mu teď připadala vlastně celkem malá. A tak šel, šel, šel a najednou BUM! Noha! Jaká to zrada. Kouknul kupředu a nahoru, a hle! Maminka! Už zase mu bránila v dalším pohybu. Nespokojeně kňuknul, když si uvědomil, že si zcela nedobrovolně sedl na zadek, když vrazil čumáčkem do té překážky, a nadechoval se i k hlubším protestům, ale pak si uvědomil, že maminka mluví a říká něco zajímavého a taky že je vlastně venku, takže na to, jak nespokojený je s těmihle způsoby zase rychle zapomněl a začal věnovat pozornosti hlasu, který tak dobře znal. Zůstal tedy sedět, protože on si přece sedl naprosto dobrovolně a ladně a tak dále, a zvedl čumáček vzhůru k bohyni jménem maminka. Cedrové království… cedrové stromy… všude okolo… ahá! Zakláněl hlavičku, až se div nepřevrátil, protože ty stromy byly obrovské, tak moc, že mu z toho hlavička šla kolem. A pak mu došlo, že maminka stále mluví a vrátil pohled směrem k ní, protože prostě věděl, že se mluví o něm, když slyšel slova jako nejchytřejší a nejurozenější, takže spokojeně pokýval hlavičkou a vesele se na maminku zubil, vrtíce ocáskem – když tu jeho pozornost upoutal pohyb, který (aniž by to tušil) způsobil sám právě svým nadšením. Lítalo tady totiž jehličí, které ze země zvedal mácháním ocásku a jeho první instinkt mu velel: Chyť to! Což znamenalo, že se ze sedu pokusil vyskočit a chytit do tlapiček a tlamičky zelené věci, které se v jeho přítomnosti odvážily vyletět vzhůru. Jenže pokud jste někdy jako malé štěně se pokoušeli vyskočit ze sedu, a ještě k tomu přímo za sebe, určitě víte, že to není nijak jednoduchý úkol – ba co více, je to spíše až úkol nadpřirozeně náročný. A tak Nero skončil přesně tak, jak byste očekávali. V podivném šišatém kotrmelci doprovázeném polekaným, nespokojeným vypísknutím, když se mu tělíčko tak divně převalilo a on sebou bácl zády do jehličí a skončil v nepříliš efektivním klubíčku. „Auhá!“ zahučel nespokojeně, protože sice dopadl do měkkého, neb mírně pichlavá podestýlka byla v tomhle úžasnou bezpečnostní složkou, ale vlhkost ze země se mu upřímně vůbec nelíbila, a tak se po chviličce nespokojeného mručení a vrtění začal snažit vstávat a oklepávat ze sebe vlhké jehličí. Jo, a že maminka měla ještě další část proslovu a neskončila u toho, jak je úžasný? No, tak pokud to nezopakovala i po tomto jeho představení, tak o tom, jaké další sourozence má a že by měl někoho respektovat (ale prosím vás!) neměl nejmenší tušení. Inu, pozornost měsíčního mláděte se natahuje těžko.

Cedrová skalka začínala být čím dál těsnější. Od chvíle, co poprvé rozlepil očka se úkryt, v němž se společně se svou nejmilovanější maminkou a těmi otravnými přísavkami, které zvala svými dalšími dětmi a kterým se věnovala až příliš, a kdy mu připadalo že tenhle svět mezi zdmi tvořenými hlínou a mechem, je nekonečně obrovský, se nějak záhadně stalo to, že se smrsknul na nedostatečný prostor pro průzkum a vůbec samotné dýchání – a určitě za to mohli Caedric, Arvéna a Arakiel, potvory jedny otravný a všude-se-cpoucí a hlavně k-mámě-se-cpoucí, jakoby snad měli právo na maminku stejně jako Nero – ano, Nero, tak se jmenuje, přesně tak, a je to určitě to nejkrásnější jméno ze všech, protože mu jej dala ta nejúžasnější vlčice ze všech a to jeho maminka! No prostě byla to hrůza, zvláště když tady strávil už málem věčnost, protože dny jednomu utíkají sakra rychle, když je může měřit akorát tak množstvím spánků a takové malé štěně potřebuje spát každou chvíli, takže dle jeho měření už určitě tady strávil alespoň tak… no, mnohem více dní, než má paciček, protože počty pro něj ještě byly poněkud abstraktní pojem. Každopádně už byl taktéž tak nějak dostatečně seznámen i přes tu neustálou potřebu šlofíkovat a samozřejmě pít mlíčko, se všemi zákoutími tohoto místa a znal dostatečně každé stéblo mechu, aby se shodl s těmi třemi příživníky na tom, že je na čase prozkoumat i něco více. Tedy samozřejmě to byl určitě jeho nápad, a oni se jen přicmrncli jako vždycky ke všemu – a co že si to vlastně pořádně nepamatoval. Každopádně konečně pro jednou byli ti tři taky i trochu k užitku a pomohli mu přemluvit maminku k tomu, aby je vzala ven. Dobrá? Dobrá! nadšeně mu máchl ocásek ze strany na stranu, jak mu došlo, co ta slova znamenají, a že to určitě je dobrá zpráva, když maminka říká dobrá. Půjdeme… podívat se… ven… ven? „Ven!“ zopakoval nadšeně. Teď už mu ocásek vyloženě lítal ze strany na stranu, a on se bez váhání vrhnul směrem, kde věděl, že je to magické ven, kde je svět mnohem větší než ten, který dosud znal. Ne, že by mu to bylo k čemu platné, když maminka, která měla až nadpřirozenou moc je omezovat v pohybu, která sice dost jasně ukazovala, jak úžasná maminka je, ale zároveň taktéž Nera maličko rozčilovala, chtěla, aby se seřadili, a nikoliv aby mladík vypálili ven jak namydlený blesk, jak prve zamýšlel – nebo spíše jen toužil, protože myšlenka za tím nebyla snad vůbec žádná. Prostě jen něco chtěl, a tak to udělal, na přemýšlení nebyl čas. Nespokojeně zakňoural, když mu tedy bylo v prvotním plánu úniku zabráněno, ale nakonec pochopil, že čím více bude spolupracovat na plánu, který měla maminka, tím spíše se dostane na to fascinující místa, takže i přes neúprosné zdržení se nakonec přece jen mohl vypravit na výpravu ze všech výprav nejepičtější – ven z nory.

>>> Les