Příspěvky uživatele

<7>

''By-la.. uh.. Hezká!'' Snažila jsem se odpovědět na maminčinu otázku. Poselství pohádky jsem zas tak nepochopila. Ale! Přemýšlela jsem nad ní. Alespoň kousek.
Jen krátkou chvíli jsme si užili čas sami, než se k nám přidal Vento a nějaký nový vlče. Feline byla první odvážná, která novou tvář přivítala. A strejda Vento nás představil té stejně malé kuličky jako jsme byly my s Feline. No, celou dobu, ale s námi nebyla, takže nepatřila tak úplně k nám, ne? To bychom jinak o ní celou dobu věděli, ne? Ne!?
Já se na ní chvíli mračila, ale radost strejdy mě celkem uklidnila a tak jsem přišla ke Kianě a začala jsem pohybovat čenichem ve snaze zachytit její pachovou stopu. No maminka to přece udělala taky, ale mnohem intenzivněji, než jsem to udělala já! ''Ahoj.'' Štěkla jsem pak taky a zahýbala jsem ocáskem radostně na přivítanou.
No, to už mě maminka zaujala něčím mnohem zajímavějším, než bylo nové vlče. Konečně jsme mohli ven, jo! Už bylo na čase maminko, děkuju! Naštěstí jsem už cupitala lépe a lépe a tak jsem příliš neváhala a za maminkou se vydala rychle, to jsem se ale ještě otočila na strejdu Venta, vrátila se k němu. Předníma tlapkama se o něj opřela, stála na zadních a máchala ocáskem ze strany na stranu jako metla. Vlepila jsem mu pořádného hudlana na srst na krku, tam kde jsem samozřejmě dosáhla, dost možná to byla spíš hruď, než-li krk. ''Ahoj stlejdo Venťo! Deme ven!'' Připomněla jsem očividnou věc a zase se rozběhla za maminkou. No jedna věc byla jasná, začínala se na mě ukazovat jakási roztržitost, no snad se to s dospíváním zlepší? Jo, kdo ví!
Jedna věc byla jistá, neváhala jsem ani vteřinu a hopsla do nového světa za maminkou jedna báseň! Světe, už si jdu pro tebe!

-> Les

<6>

Vyčkala jsem si na dlouhou pohádku. Teta ji pěkně postupně odvyprávěla. Dokonce i když mi myšlenky fungovali v tuhle asi chvíli minimálně, pár věcí jsem si asi dokázala spojit. Že nás maminka musela mít s tatínkem, ale kde ten náš tatínek jenom je? Podívala jsem se po očku na maminku, poté jsem opět poslouchala líbezný milý hlásek tety Víly. Sarumenská smečka, ta je naším domovem, dle i strejdy Nicoliho. Naše doma. Usmála jsem se. Když se pohádka blížila ke konci, mžourala jsem očíčkama a doplnila to pěkně řádně dlouhým zívnutím.
Ulehla jsem na kožešině a v tu ránu jsem usnula. To mezitím stihla odejít teta Víla, ostatně jak Nicoli oslovoval, odejít pryč.
Neměla jsem moc dlouhé spaní, stačilo pár minut, abych slyšela něčí hlásek, což mě zase vesele postavilo na ťapiny. Ocásek se jako torpédo rozvrtěl a já tedy pak poskočila k mamince, ''Veňto zpá... uh.. zpátky!'' Poskakovala jsem neposedně. Nevím proč byl pryč, ale teď už byl zpátky!

<5>

Vztekala jsem se protože nám se sestřičkou dost bránili v tom se dostat ven. Pofňukávala jsem, ale brzy přišli k té další velké věci i ostatní velké věci. Podívala jsem se smutně na sestřičku. Oni nás tu drží. Pomyslila jsem si. Když však velká černá promluvila, měla jsem jakýsi pocit uklidnění. Pohádka? Co je pohádka? Natočila jsem hlavičku na stranu. Do toho přišel Nicoli s maminkou i Jasnavou. Maminka mě láskyplně poňufala a já si s nadšením poskočila. Bylo to takové super, Má mě ráda!
Proč se však všichni báli jít s námi ven? Vždyť nám tady bylo tak smutno! Alespoň tedy mě. Ale pohádka byla celkem lákadlo. Souhlasili asi všichni! A tak jsem se nechala zcela jednoduše ukecat, zapomněla jsem na to, že chci jít ven a šla jsem pomalu za Islin. Chůze už mi šla daleko, daleko lépe. Ale v tom mě Nicoli popadl a donesl na kožešiny, kde mě zase položil na kožešiny a sám se uvelebil. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem ani nestihla pípnout. A tak jsem se prostě na kožešině uvelebila také. ''Po-hádka.'' Zopakovala jsem pak to slovo, abych snad připomněla to, že nám slíbila pohádku. Vešla jsem do jeskyně, posadila se a bušila ocáskem do země. ''Co je pohádka?'' Houkla jsem však dřív svůj zvědavý dotaz dříve, než se všichni ostatní stihli naskládat, včetně mojí sestřičky, která musela po svých, když Nicoli se rozhodl mě dotáhnout. Tak špatně chodím ještě? Pf..

<4>

Když mě moje sestra předběhla, pohodila jsem ocáskem a snažila se zrychlit do kroku. Pozitivní nejspíš bylo to, že každým krokem byla moje chůze lepší a stabilnější. Ale to už nám cestu ven taky zatarasila další velká věc. Zvedla jsem hlavičku a podívala se na velkou vlčici. Natočila jsem na její otázku hlavičkou. ''Mami-nka.'' Zopakovala jsem po ní a pak se otočila. Maminka naštěstí brzy taky přišla hned po Nicolim a Jasnavě, a tak jsem nemotorně zvedla tlapičku, abych na barevnou vlčici ukázala, ''Maminka!'' Zavrtěla jsem nadšeně ocáskem a poskočila si. Ale tatínek? Co je tatínek? Nechápala jsem. ''Tatínek.. kdo... kdo tatínek?'' Zvědavý pohled, který vskutku naznačoval, že jsem o tom neměla ani páru, ale věděl to vůbec někdo?
No pak všichni začali tvrdit, že ven nesmíme, A to jako proč!? Zamračila jsem se a všichni mohli vidět, že se nafukuju jak balónek a pomalu u toho zapomínám dýchat, ''Ven! Pr-oc néé ven?'' Bručela jsem a opět vystřelila na všechny čtyři tlapičky, podívala se na svou sestřičku, ''Co nebe-zpe-čí?'' Hláskovala jsem na ní s otázkou na kterou by mi snad mohla odpovědět, Nechápu? Proč!? Já chci ven! Zamračeně jsem se podívala i na maminku, která na jednu stranu taky vypadala trochu naštvaně, že nemůže ven. Podívala jsem se i na Jasnavu, která souhlasila se všemi ostatními, no mě se to nelíbilo! A dávala jsem to jasně najevo, právě těma nafouklíma tvářičkama se skoro zapomenutím dýchat. ''Já ci ven, Ven-too ve-nku!'' Samozřejmě jsem začínala trucovat, proč Vento mohl a my ne!?

<3>

Když jsem měla po boji s kouskem masa ozvala se maminka a tak jsem za jejím hlasem, kterých bych poznala i kdybych ještě neviděla, jakože to já už vidím a jak!, ale její hlásek byl jen jeden a vždycky jsem byla klidnější, když jsem ji slyšela a cítila její přítomnost a to i v době, kdy z nás málem udělala malý chlupatý placky.
Maminka mě pochválila a já měla opravdu obrovskou radost, že jsem něco udělala správně a cítila jsem se díky tomu opravdu moc skvěle. Pochválila mě i ta velká věc, která se mi tak věnovala! Sestřičce se taky věnovali a ten jeden přišel a olízl mě na hlavičce a že musí jít ven. Povinnost? Já chci taky povinnost! Zamračila jsem se a několikrát zabouchala ocáskem, přičemž jsem vyhupla na tlapky a podívala se na Jasnavu. ''Jít.'' Prodralo se z mé tlamičky a nešikovně jsem tlapku natáhla směrem, kterým odešel Vento, pak jsem se otočila i na svou maminku a zopakovala jsem stejný pohyb tlapičkou směrem k východu, ''Jíííít.'' Pískla jsem znovu a zcela jistě jsem tady všem přítomným naznačovala, že chci jít taky ven. Tady už jsem to naznačovala tím, že jsem se pomalu pajdavým krokem vydala tím směrem. Ignorujíc, nechapajíc a vůbec nevědíc že venku bylo nějaký nebezpečí.

<2>

Úspěšně jsem útočila na nožku vysoké věci a zcela jistě jsem vedla dlouhý a rovný boj! Pak na mě promluvila a já tak svou hlavičku pomalu zvedla na ní. Ne že by mě nebavilo ji kousat a vyhrávat, to ne! Ale když její vlídný hlas nabídl ke kousání něco jinýho, prostě jsem se tím směrem podívala. Přede mnou cosi přistálo a velká věc začala to stejný vedle toho, kousat.
Natočila jsem nechápavě hlavinkou a po přeplněné místnosti hledala svou sestřičku, Byla v obležení jiných vysokých věcí, a já mezi maminkou a vysokou věcí co jsem úspěšně porazila její nohu! Co to je? Proč to hryže a proč to mám hryzat já? Pomalými a nejistými krůčky jsem se k tomu vypadala. Mé krůčky už konečně nevypadali jako plazeníčko, ale opravdu váhavě třesoucí nožky, které mě dělali trochu vyšší! No, furt jsem byla se sestřičkou nejmenší v místnosti a všichni obři tak zvláštně šišlali a měli okolo nás tolik práce! Proč!?
Nakonec jsem našla tu odvahu a tu prapodivnou věc vzala do tlamičky, nejdřív jsem ji pěkně na jazýčku převalovala ze strany na stranu. Bylo to moc velké, abych to spolkla! To není jako mlíčko, co s tím mám jako dělat!? Zamračila jsem se a znovu se podívala na tu velkou věc co to vlastně dělá. Otevírá a zavírá zoubky , stává se to menší a menší a nakonec zvládne bez problému to spolknout. Zkusila jsem ji tedy napodobit. Horko-těžko jsem začala přežvykovat, a že to byl vskutku lítý boj!
Nakonec se mi podařilo nad soustem úspěšně vyhrát, Olízla jsem si tlamičku i s čumáčkem a vesele mi ocásek střílel ze strany na stranu, očividně hodně spokojeně. Nemotorně jsem zase vystřelila na nohy, a to tak rychle, že jsem málem ztratila rovnováhu, Uf! Když jsem se tak-tak na tlapičkách udržela. Otočila jsem se na maminku, abych ji ukázala svou velkou radost. ''Ma! Ham!'' Štěkla jsem, absolutně snad nesrozumitelně, nejdůležitější věc byla zcela jasná, nejspíš mi to dost chutnalo! Poté jsem se znovu podívala na velkou věc. ''Objí!'' Začala jsem předvádět něco ve smyslu pohupkavání. Chtěla jsem tím všem tady ukázat, že to bylo opravdu moc dobrý!

<1>
Loterie 1/5

Ještě jsem si pomalu vůbec neuvědomovala nic o sobě a rozhodně ne nic o tom co si to všichni povídali okolo mě. Já jen měla oči dokořán, zvedala jsem hlavičku a s pootevřenou papulí hleděla na svět kolem sebe. Bylo to tak živé, tolik pohybu, tolik hlasů! Teplo maminky vedle mě, a malá stejně chlupatá koule! Nešikovně, jsem otočila hlavu na onu kuličku. ‘’Ppffrr.’’ Nešikovně se mi málem zamotal jazýček, když jsem se snažila tu bílou kuličku oslovit, aby si mě taky všímala.
Pro ostatní kolem to asi mohlo přijít roztomilé, já tady však zápasila s tímhle vším co mé malé tělíčko zvládlo! Levá se mi motala s pravou, ale nakonec se mi podařilo k mé sestřičce přibatolit a několikrát do ní hlavičkou lehce bouchnout. Znovu jsem se pak rozhlédla, a kolem nás se sestřičkou, bylo tolik obrů! Snad jako bych těmi pár drcnutími ji chtěla naznačit, že teď je čas na útok! ‘’Wáááá.’’ Křikla jsem bojovně! Nakonec jsem se začala batolit k jakési velké věci co tu stála nad námi a maminkou! (/Jasnavě) Byla ze všech nejblíže. Nasadila jsem přímo vražedné tempo a místy, ovšem dost nevědomky, jsem tělo ze země při té nešikovné chůzi zvedala pořádně na všechny čtyři, ale jinak jsem se ještě zatím povětšinou plazila. A tak nakonec se mi k mému cíli podařilo dorazit. Vytasila jsem na ní svou nejlepší zbraň! Piranní papule se dala do akce a já jsem ji ‘skočila’ přímo po levé tlapce a začala ji na půl žužlat a na půl kousat, naneštěstí i když byl stisk vlčat byl dost chabý a slabý, avšak díky pomalu rostoucím zoubkům, i dost nepříjemný. Nebylo to snad něco, že mi se mi nelíbila, naopak.. Líbila se mi a hodlala jsem ji zapojit do své vlastní války.