Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Liliový palouk

A tak jsme z jedné louky prošli na druhou louku. Kytičky měli teď jiné barvy. Nebyly vůbec barevné! Ale to mi nějak nevadilo, čekala jsem na odpověď maminky, proč nejsem třeba stejná jako babička, když sestřička je stejná jako dědeček. To mě však chtěla uklidnit, že přece vypadám jako ona. ''Vypadám jako maminka.. Hmm..'' Přikývla jsem rozhodně a pak udělala další krok kupředu. Zdálo se, že mi tahle odpověď stačila a celkem mě uspokojila. Co si maminka povídala s Raysterem mě moc nebralo. Ňufala jsem do malých bílých květinek, které maminka pojmenovala jako kopretiny. ''Pěkné..'' Vydechla jsem. To se sestřička ptala mamky na její sourozence a tak jsem zvedla zvědavě hlavu, má dva bratry, ale než jsem stihla se ňák ptát já, tak dotaz dodala opět sestřička. A tak jsem se opět dívala před sebe.
''Asi mám hlad? Bříško mi vydává divné zvuky.'' Řekla jsem najednou a smutně se na maminku podívala.

Prý byl tatínek důležitej k tomu, abychom se mohli narodit. Jo, to mohlo znít asi logicky, ale mě moc logicky přemýšlet nešlo a proto jsem tatínka stále brala jako někoho, koho jsme vůbec nepotřebovali teď už.
To pak přišla řeč na to, že kde měla tatínka naše maminka. Zemřel. A jmenoval se Noktisiel. A Feline mu byla hodně podobná. Podívala jsem se na sestřičku a pak jsem se podívala na sebe, teda v rámci možností, žejo. A na maminku, ''A proč já nevypadám třeba jako babička?'' Otočila jsem hlavu zvědavě na stranu. Byla jsem hodně podobná mamince, ale když Feline vypadala jako dědeček, který už nežije, proč já třeba nevypadala jako babička? Protože babička žila? Hmmm.
Pak se procházka konečně zase posunula a tak jsem z hrabání do hlíny se rozcupitala za sestřičkou a maminkou. Výlet zněl rozhodně fajn! Zamávala jsem nadšeně ocáskem. ''Jooo..'' Souhlasně jsem zavyla a pak jsem pokračovala tedy za ostatními.

-> Kopretinová louka

Bylo to tolik slov na mou malou hlavu- a že už jsem zrovna nejmenší nebyla, že jo. Pořád jsme mluvili o tátovi, který dost možná ani neví, že jsme byly na světě. Jen jsem si sedla do nejbližšího houfu květinek a všechno poslouchala jen jedním ouškem. Táta nás chce, táta nás nechce. Hrabkala jsem packou do hlíny.
Taková nepřítomná, jak kdybych úplně zapomněla o čem je řeč. A taky žejo, Brzy jsem přestala vnímat i na to jedno ouško a soustředila se plně na hloubení jamky, zvlášť když jsem tam narazila na jakési růžové podlouhlé cosi, které se před mou packou s drápečky snažilo uprchnout pořád hlouběji.
Zaslechla jsem pak až Raysterovo to, že by si mohl taky pořídit vlče. Na což jsem otočila hlavičku, naklonila ji nechápavě na stranu. Jak se dělají vlčata? Na to je zapotřebí maminka a tatínek, to už jsme slyšeli. On snad ne? Má snad horší paměť, než já! Ale že u pohádky nebyl, to mi jaksi nedošlo.

<- Sarumen

Můj kolebavý a veselý krok byl těsně za ostatními. Do čumáčku spousta vůní mi vrazila a tolik barev okolo nás, že jsem netušila kde se mám kochat první. Šlehala jsem ocáskem ze strany na stranu a broukala si. Nadšeně jsem hvízdla, když jsem si všimla, že maminka si brouká taky! To bylo skvělé. Bezstarostný růžový živůtek!
To se vlk od nás vzdálil, ale já jsem to neřešila, protože jsem už dávno zapomněla na to, že snědl šnečka a že ho z něj asi bolí bříško. Upoutala mě pozornost kytiček na které maminka poukázala. Zavrtěla jsem ocáskem a začala vesele pohybovat čumáčkem a nasávat ty krásné vůně okolo nás. Feline byla jako obvykle zvědavá, ale já jsem byla ve svém vlastním světě. Pak jsem se podívala na maminku, protože to už k ní přišel Rayster. Jediná otázka co mě zajímala a já na ní už dávno zapomněla, žejo!
Kde byl náš tatínek, kdo vlastně byl? Natočila jsem hlavičku na stranu a podívala se na velkou dvojici. ''Jo, kde je náš tatínek? A musíme ho mít? Nestačí nám jen maminka? Hmm.'' Podlouhlý zamyšlený hlásek se mi vydral z hrdla, když jsem se snažila přijít na to k čemu vlastně tatínek byl. Vyprávění, kde jsme se dozvěděli o tom kdo tatínek je, jsem taky totiž úplně zapomněla.

Šneček byl šneček, Rayster byl Rayter a dostal kázaní o tom, že se snečci nejedí, jako vysvětlila Feline, že šnečka záda nebolí.
To všechno už šlo totiž mimo mě, já jsem byla asi o metr před nimi a čekala jsem, než se ti šneci doplahočí a proč? No protože jdeme objevovat krásy zdejšího světa! Radostně jsem poskakovala na místě, když ke mě trojice konečně došla, ještě jsem počkala asi tak půl minuty, než maminka došla přede mě a jala se vést směrem, kterým jsme odcházeli ven. Já bych se ztratila a Feline určitě taky a proto jsem vůdcovství nechala na lepším vlkovi. Aniž bych věděla, že máma má orientaci.. no taky velmi zábavnou.
Vesele jsem si broukala a když jsme vyšli z lesa do čumáčku mi udeřilo tolik nových vůní a já nevěděla kterou bych měla snad začít! Mrskala jsem ocáskem a oči mi těkali úplně do všech stran. A co víc? Louka už nebyla pokryta Sarumenskou mlhou a tak hned se rozlilo do mých očí mnohem více pestřejších barev. Hurá, my dorazili z lesa ven!

-> Liliový palouk

Duben 3/10, Kiana

A tak nás chytali včely. Netušila jsem teda co to je, ale mělo to velmi-velmi otravný zvuk a vůbec nevypadali, že chtějí pryč od nás. Kiana ta se dala na útěk také. ''Wíííí..'' Jekla jsem, když mi na mokrem povrchu uklouzla tlapka. Po chvíli jsem se už kutálela přímo ke Kianě, pokud neuhnula, vzala jsem ji sebou..
Nakonec jsem skončila ve vodě, sotva jsem se dostala nad hladinu, už jsem teda hned zjistila, že včely už jsou pryč. Začala jsem se hodně nahlas smát. Přišlo mi to velmi veselé. ''Tak to bylo zábavné!'' Konstatovala jsem a snažila se z vody dostat na břeh. Klouzalo to, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. To jsem se už oklepala úplně stejně jako předtím, když doma pršelo. Posadila jsem se na zadek a začala bušit do země radostně ocáskem přičemž jsem hleděla na Kianu, ''Co teď budeme dělat?'' Nápadů se mi ronilo v hlavě spousta, ale který si vybrat, který si vybrat!?

Pleskala jsem ocáskem ze strany na stranu. Na šnečka již jsem dávno zapomněla. Řešili jsme koneckonců to, že jdeme konečně mimo smečku! S cizím vlkem, ale mimo smečku! Hurá!
Podívala jsem se na sestřičku, která se moc moc mračila na toho mamčiného kamaráda, já se mračila podle jejího vzoru taky. Ale vůbec jsem netušila proč, proč se mračíme sestřičko?
Pak jsem ale vyskočila na ťapky a když máme zavelela, byl konečně ten správný čas vyrazit.
Začala jsem nadšeně poskakovat. Travička byla vysoká a příjemně lechtala na bříšku.
Sluníčko stoupalo na obloze a konečně bylo krásně teplo, doposud jsme znali jen déšť a chládek a studený vítr.
Z předchozího hraní si, jsem byla stále úplně špinavá, ale vůbec mi to nevadilo. Cítila jsem se šťastně, naprosto bezstarostně! U jednoho ze stromů jsem se zastavila protože jsem byla napřed a otočila jsem se na ostatní ze skupiny, ''Jdeme ven, jdeme ven!'' Opakovala jsem a snad se je snažila popohnat. ''Jste snad pomalejší, než ten šneček!''

Duben 2/10, Kiana

Moc dobře jsem viděla, že si není Kiana jistá mnou. Ale vždyť já ani jí! Skoro to vypadalo, že se s námi chce jen hrát, ale já v ní viděla nějaké nebezpečí. Ale... možná bych ji nakonec měla jen víc poznat? Po její omluvě jsem se na ní snažila usmát. ''To nevadí...'' Podívala jsem se okolo sebe, ''Zkusíme se víc poznat, jo.. jo?'' Posnažila jsem se trochu rozkývat svůj ocásek v přátelském gestu.
Ušklíbla jsem se a vydala se za Ki, která se vydala ke květině a čichla si k ní a hned z ní pšíkla. Začala jsem se smát a pak jsem k fialovým lístkům kývla taky, ''O tom nám maminka vyprávěla! Jsou to kytičky. Jsou moooc barevné a moc krásně voní. Koukej, koukej.'' Začala jsem vesele mezi květinami běhat, z několika z nich vyletěli včely, samozřejmě že jsem vůbec netušila co to je, ale letěli za mnou. ''ÁÁÁ..'' Začala jsem ječet a utíkala jsem rychle, rychle pryč! ''Pomoooc!'' Teď jsem běžela směrem ke Kianě,

Je studený a byla ji zima. Takhle reagovala na déšť Feline. Ale to už pršet přestalo a tak jsem se tomu dál nevěnovala. To jsem ztratila nit už a začali jsme řešit mámu a to, že na nás nemá vůbec čas! To ne, a tak se Feline rozběhla i s tím šnekem v tlamě za mámou, načež to přední vyplivla a začínala si trousit její pozornost.
Já jsem teda taky na půl rychlým krokem došla k sestřičce a naší mámě a začala jsem vesele bušit ocáskem, načemž jsem natáhla tlapku nad ulitu a spustila jsem, ''Jo, no! Nevoní to, nechutná to a asi se to hýbe, ale hróóózně pomáálu.'' Poslední dvě slova jsem schválně natáhla, abych dala najevo, jakože tááákle pomalu se ten šnek hýbe.
Pak jsem natočila hlavu na toho cizího strejdu a pak zase na mámu, ''Slíbila si procházku, půjdeme na procházku? Jo, jo. Tam ven, ven ze smečky!'' Zabušila jsem ocáskem do země, abych dala najevo, že mámo všímej si nás, ne jeho! Čas nás učit novinky!

Duben 1/10, Kiana

A vytratila jsme se od maminky a sestřičky, když v tom jsem narazila na černý kožíšek. Moc dobře jsem si ji vybavovala! To strejda Vento ji k nám přitáhl, seznámil nás s ní. Taky moc dobře pamatuju, že se mi vůbec nelíbila! A.. jo, nelíbila se mi ani teď!
Ale asi jsem mohla tomu dát šanci? Jo, určitě jsem mohla a tak jsem udělala pár pomalých kročků k ní. ''Já nejsem žádný hele!'' Začala jsem také místo pozdravu a zamračila se na ní. ''Takže.. ahoj! Taky tě ráda poznávám.'' Připomněla jsem ji. Snad máme nějaký slušný vychování, ne, ne? Nebo aspoň jsme se o něj snažili!
Rozhlédla jsem se kolem, sestřičku ani maminku jsem tu nikde neviděla a tak jsem si kecla na zadek. ''Jmenuji se Nerissa, abys věděla.'' čumáček jsem zvedla hrdě nahoru, protože jsem byla ráda za to kým jsem, pak jsem se znovu podívala na ní, ''A ty jsi jistě Kiana, pamatuju se, ne?''

Zase pršelo, sice ne tolik jako předtím, ale přesto byly naše kožíšky pěkně mokré, přes řídkou krátkou vlčecí srst až na kůži! Oklepala jsem se, až voda se rozdělala všude kolem mě. Zdálo se, že se déšť sestřičce vadil.. Ale já ledva se zase postavila na všechny čtyři, začala jsem tlapkami čachtat v bahně, který zde byl. Pak jsem se tedy po jejích slovech na ní podívala, ''Mě asi nevadí. Vypadá to jako zábava.'' Zazubila jsem se a u toho metala ocáskem sem a tam.
To už přišlo další veselí! Felí sledovala něco v zemi atak jsem k tomu taky nahnula hlavičku. Sestřička se to jala zkoušet, ochutnávat.. No, moc se netvářila, nic neříkala.. A tak jsem k tomu taky přiblížila čumáček, aniž bych viděla, že ledva se to jeho tykadélek dotklo, tak zmizelo tělíčko dovnitř.
Natočila jsem nechápavě hlavu a sledovala jsem jak to pomalu zase vylézalo. Olízla jsem si čenich a podívala jsem se na Feli, která se podívala s otázkou zase na mě. ''Já nevím.'' Pokrčila jsem raménky. Pozorovali jsme šneka, který.. se hýbal, ale nehýbal, ale vůbec jsme nevěděli o co šlo. Pak jsem se podívala na maminku, pořád se vybavovala s tím vlkem. To jsem pak teda vrátila pohled na svou sestřičku, ''Co kdybychom hm...'' Zarazila jsem se, protože jsem úplně ztratila niť! Znovu jsem se podívala na oblohu, ''Proč na nás teď maminka nemá čas?'' Úplně jsem tu radost předtím otočila. Zdálo se, že budu mít pěkný talent měnit z minuty na minutu.

Jak mě utěšovalo, že sestřička věděla, že to není moje chyba! Nadšeně jsem zamávala ocáskem. A pak našla viníka jejího pádu, ač mi už předtím pověděla že uklouzla, no stejnak pak souhlasila, že za to může ten nevinný kamínek... společně s blátem na kterém uklouzla. Hehe.
Zastřihla jsem oušky, jakmile jsem zaslechla podivný zvuk. To už něco spadlo k zemi! Znovu jsem zkontrolovala Felí, ale tentokrát to nebyla ona kdo spadl. Teda jo, válela se, ale to už jsem přece viděla, že sebou sama plácla k zemi!
Ještě jednou jsem se zamračila někde tím směrem, ale pak jsem se začala smát, přišla k travičce, zopakovala to stejné- teda si čichla k zelené travičce.. Začala jsem zuřivě kmitat čumáčkem, a chodit v malém kruhu, jak jsem se nemohla nabažit té čerstvé vůni! I ocásek se zuřivě kolébal ve vzduchu, než jsem sebou nakonec také plácla k zemi, převalila se na záda a začala sebou válet a u toho se hrozně smát jak jsem sebou po té zemi šmikala. Příjemně to škrabkalo, příjemně to lechtalo! ''To je fakt príma! Zakvílela jsem nadšeně a podívala se na Felí s nadšenými jiskřičkami v očích.

Byla jsem tak nadšená, že sestřička se ujala toho, aby si se mnou něco zahrála! To už jsem začala hru na babu a vyletěla z pod úkrytu u mamky. O kousek dál jsem na Feli čekala a u toho jsem ocáskem vrtěla jako střela a i jen po těch pár skocích jsem dýchala jako parní lokomotiva.
Čekala jsem a čekala, Feli za mnou běžela! Ale místo toho, abych se nadšeně jala pokračování útěku před sestřičkou, zakopla a spadla! ''Aw!'' Knikla jsem pohotově a místo tedy od Feli jsem pár skoky přesunula rychle k ní. ''Jsi v pohodě? Felíí.'' Jala jsem se pěkně čumákem ji šimrat v hlavičce ve snaze ji čichat a zjistit nějaké zranění, které si tím pádem určitě udělala! ''To bude velké au. Že jo, že jo? Ale já za to nemůžu!'' Jala jsem se hned obhajoby, jako bych snad opravdu mohla za to, že zakopla!? To nenene, já byla zcela nevinná! Rozhlédla jsem se pak za její zadní tlapičky, kde byla rozpláclá jak žába a spatřila jeden malinkatý kamínek, dost možná zbytky od boje a díry v zemi, která nedaleko nás se nacházela, ''Aha!'' Křikla jsem pak strašně vševědoucně, ''Našla jsem viníka Felí, může za to on!'' Tlapkou jsem ukázala na maličký kamínek jakoby to byla živá věc stejně jako jsme byly my a silou své naprosto dokonalé detektivity jsem celou vinu svalila na něj! Ale že ji jenom podklouzli tlapky na vlhké půdě... To bylo mimo moje myšlení. Proč něco udělat jednoduše, když to jde udělat zcela složitě?

Maminka nám začala vysvětlovat co je to déšť. Na to jsem jen vševědoucně kývala hlavou, no určitě jsem z toho neměla ani ň! To už ale kolem nás chodil ten cizí vlk a koukal na nás jak kdyby nás chtěl sníst! Mračila jsem se na něj a chtěla jsem po něm mávnout tlapkou, abych mu dala najevo, že se mi vůbec nelíbí, když na mě takhle kouká.
To už jsem se pak podívala na sestřičku se kterou jsem se pod maminkou schovávala, ''Hrát si? Pojď si hrát, Felíí.'' Knikla jsem k ní, abych ji dala najevo, že už moc dlouho stojíme na jednom místě! To už jsem se zasmála, zamáchala ocáskem, lehce nemotorně drbla sestřičku do ramene a z pod maminky odběhla pryč. Čas na honěnou sestřičko a máš ji!
V tuhle chvíli už nepršelo, ale pěkně nám svítila obloha, ačkoliv sluníčko pomalu zapadalo, nebylo mi úplně nejtepleji, ale jakmile jsem začala běhat a dovádět, bylo mi to jedno! Konečně jsme byly venku, konečně jsme se mohli bavit! Máchala jsem ocáskem jako šílená. Tak moc jsem se chtěla bavit a neřešit cizího vlka co se bavil s maminkou!

<- Úkryt

Nadšeně jsem ťapala za mamkou ven. Ta se zeptala jestli jsme vážně tolik nadšený. Ač bych neměla mluvit za svou sestřičku, jasně a vesele jsem vztyčila ocásek, ''Ano!'' A začala jsem s ním opět mávat jako šílená a poklusem jsem následovala mamku. Jelikož jsem se nad tím ani předtím nepřemýšlela zrovna dvakrát. Tak už jsem stála venku. To už na mě začalo něco padat a já několikrát se snažila uhnout, ale brzy jsem byla mokrá až na kost! Když jsem se podívala na mámu, vypadalo to, že má z toho velkou radost. ''Co je prší?'' Zeptala jsem se a schovala se mamince pod břicho, to už na mě nepršelo, ''Je to.. mokré..'' Ňufla jsem a zcela přirozeně jsem se oklepala až ta voda z mojeho kožíšku se rozprskla kolem, včetně maminky pod kterou jsem se schovávala.
To už k nám, ale zase někdo přiběhl a běhal kolem nás. Já se natlačila na tlapku mamky a nejdřív se na to pěkně mračila, bylo to divočejší, než já! To se mi nelíbilo a tak jsem na něj jenom vyplázla jazyk a přitulením k mamce jsem dávala najevo jen 'Huš, naše maminka!'