Gallirea - Příspěvky uživatele

Letmě jsem přikývla když babička souhlasila s tím, že se určitě na mě nikdo nebude zlobit a že mě bude hlídat jako oko v hlavě. Což znamenalo, že i sestřička přitákala a stačilo... prostě dávat pozor a určitě se nebavit s cizími. Párkrát jsem zahýbala ocáskem a nakonec jsem přikývla. ''Já se pokusím hlavně soustředit na cestu.'' Zazubím se. No.. kdyby náhodou, že jo?
A to znamenalo, že se mělo už vyrazit. Jakmile se všichni rozešli já jsem ještě jednou zaváhala, pootočila hlavičkou zpětně někde směrem k úkrytu, ale nakonec jsem se usmála a rozcupitala jsem se za ostatními.
Babička vyzvala jestli třeba nemáme nějaké dotazy, nebo tak, a nebyla by to Feline, kdyby se hned nechytila za příležitost. Ušklíbla jsem se. A zvědavě jsem se na babičku také podívala. Já jsem žádný dotaz neměla, minimálně ne prozatím. Byla jsem ráda především, že se na mě nikdo nezlobil a já jsem se mohla vydat na výlet s rodinkou.

-> Narrské kopce (přes Prstové hory)

Asi jsem měla zase a opět svůj vlastní svět, moje náladovost nejspíš byla místy tu a tam dost za hranou. Podívala jsem se na maminku. ''Noo..'' Natočila jsem hlavu na stranu a lehce se zazubila takovým tím pohledem 'já vlastně ani nevím.' ''Ale nechci se znovu ztratit.'' Stáhla jsem ouška k sobě a podívala jsem se na sestru. Kárala mě pohledem? Byla naštvaná? Nebo mě jenom nechápala? Pak jsem se podívala na černo-bílou vlčici, která měla být naše babička. Většinu dětství jsme neměli příliš štěstí na ní narazit, to jest pravdou. Nebo spíše strávit s ní nějaký čas.
Zhluboka jsem se nadechla a vydechla.
''Živůtek?'' A odpověď pak přišla sama. Chvíli jsem přemýšlela a pak jsem mávla ocáskem. ''Tak jo, tak já půjdu s vámi.'' Pěkně se narovnám a pohlédnu na sestru. ''Teda jestli se na mě nebudete zlobit.'' Můj pohled pokračoval na maminku a pak ještě na babičku, ''Že ne?'' Štěněčí roztomilý kukuč. Ale musela jsem se snažit, abych nespadla zase do jednoho ze svých tranzů a za každou cenu je znovu neztratila!

Feline, Marion
Sestřička byla ráda, že mě vidí, já jsem ráda viděla sestřičku, jak se ukázalo černobílý vlk skutečně nebyl vlkem, který měl být mým otcem. To potvrzovali všechna slova, všech které tu byly. Natočila jsem nechápavě hlavičku. ''Aha.. No, nevadí.'' Přece si z toho nebudu dělat těžkou hlavu, ne? Ač se jim to nelíbilo, že bych měla jít zase ven, ledva jsme se našli.. ''Já chci zažít nějaké dobrodružství víš? Aspoň takhle, jen tu za lesem..'' Stále jsem si trvala na svém. Pokývala jsem hlavou..
Chtěla jsem se otočit a už-už jsem chtěla odcházet.. Ale nakonec jsem se otočila zase zpátky. ''Ale asi máte pravdu, kam bych odcházela? Tady mám úplně všechno...'' Moje názory se měnili jako vítr který foukal na světové strany. Tak co mám dělat? Cítila jsem se tak ztraceně a přebytečně. Chtěla jsem udělat nějakou zábavnou věc, ale v té mezi mi to zase zábavné nepřišlo... Podívala jsem se na maminku... ''A nechcete dělat něco spolu? Nebo asi zalezu dovnitř. Sama se spíš ztratím, nechci se znovu ztratit.'' A prvotní nadšení bylo rázem pryč.

Wolfganie, Feline
Vesele jsem bušila ocáskem do země. Mnou se pohybovalo tolik emocí, které se měnili jako na horské dráze, ale nějak to nebylo pro mě nějak speciální. To už se pak černo-bílá vlčice zdála, že ji zajímalo to co se mi rodilo v hlavičce. ''Um.. Nic!'' Zazubila jsem se, ale lhát jsem fakt neuměla, ale.. snaha to byla! To se pak přiřítila i moje sestřička. Překvapeně jsem zamrkala a chvíli jsem na ní hleděla. Naklonila jsem hlavičku na stranu, ale to už skoro do mě vrazila! Co skoro! Vrazila, ''Heléé.'' Začala jsem se smát, než mě v té rámci zahrnula dalšími slovy a skočila po mě nakonec úplně. Objetí jsem ji zcela opětovala a ocásek se mi vrtěl na všechny strany zcela šťastná, že mám celou rodinu zase pohromadě! Olíznutí jsem ji opětovala také, akorát s tím rozdílem že jsem ji oblízala samým štěstím celou tvář. ''Byla jsem s tetou Mapličkou a strýčkem Tonresem co má úplně skvělý klobouček, a Mapliččinou vydřičkou Senecou!'' Odříkala jsem hrdě znovu i své sestřičce to, co jsem říkala i své mamince.

Feline, Marion
Jenže to pak Feline pokračovala! Tátu. Oni byly s tátou? Takže jsme měli opravdu někde tátu? Naklonila jsem nechápavě hlavičku na stranu. Možná se u toho lehce zamračila. On mě šel hledat? Ale já jsem tady! Nikde jinde mě nenajde! ''A.. jaký je? Byl hodný? Chce mě poznat?'' Ostřihla jsem oušky a přemýšlela jsem.. Budu ho mít ráda? Bude mít on rád mě? Pohled jsem otočila i k babičce, ale... No naštěstí mě od tohohle přemýšlení vyrušili dvě příchozí duše!

Shahir, Nicos, Marion
Jako první se přiblížil k nám světlý vlk s tmavými znaky. Hleděla jsem na něj snad s pootevřenou papulou. Našel mě? Byl to on? Měl barvy takové jako měla Feline... Ale kdysi říkali že Feline vypadá jako tatínek naší maminky! V tom aby se vlče vyznalo! A před maminku položil kamínek! Prohlížela jsem si ho a pak! ''Aha! Maminka se ti líbí! Jsi to ty? Už si mě našel? Tatínek?'' Zahrnula jsem ho otázkami a šlehala jsem ocáskem ze strany na stranu s myšlenkou, že tohle musí být určitě on! Ale.. To mi to pak hned maminka zkazila! Podívala jsem se zamračeně na ní. ''Neznáš ho. Takže to není on! Hm. Už vím proč jít ven! Jestli mě tatínek hledá tu v lese, tak půjdu ven ho najít a říct mu že jsem v pořádku doma, jo? JO?'' Doléhala jsem na maminku s prosícím štěněčím kukučem, no tak maminko, budu v pohodě, i teď jsem byla v pohodě!
To už se přidal další vlk. ''Ahoj!'' Zamávala jsem ocáskem nad jeho pozdravem! Představil vlka.. Byl nový a provádí jej, aha! Ale já jsem neznala ani tohohle! Ale maminka zdá se zase ano! ''Tyjo, tolik vlků na jednom místě.'' Zašklebila jsem se. Už jsem byla poměrně velká holka, ale pořád tak málo znalá! To se prostě muselo změnit! A tak jsem znovu hodila prosící kukuč na maminku! Na dárek nebo něco jsem už skoro zapomněla! Dal ho přece mamince a tak měl význam pro ní, ale ne pro mě!

Maminka byla smutná? Byla smutná, protože mě ztratila a myslela si že mě nechala pod dohledem? Podívala jsem se na ní smutně a pak jsem do ní lehce dloubla čumáčkem, utěšila mě že už se to nestane. ''Tak jo. Tak to tě určitě teďkom vždycicky dokážu najít!'' Zaňuvala jsem vesele.
Maminku nadchlo, že jsem byla s Tonresem, bylo to opravdu príma vlk a už jsem se těšila až jej potkám znovu! Teda.. nedaleko pochodoval, ale spolu s Mapličkou mi slíbili výlet k vodičce! K vodičce... Mm. Uculila jsem se.
To se mezitím zeptala maminka také na vydřičku, ''Opravdová vydřička! Říkala že je zvířecí společnice, a jmenovala se! uhh.'' Můj pohled se svráštil do opravdu hluboce zamýšleného pohledu, ''Sika? Senika?'' Začala jsem zamyšleně střílet jména, A pak jsem skoro až poskočila! ''SENECA!'' Opravdu jsem to skoro až zavřeštěla na celý les!
Po chvíli se mi zrodil v hlavě dokonalej plán. Naklonila jsem nevinně hlavičku na stranu, ''Maminko, můžu se jít projít? Já se brzy vrátím, slibuju!'' Snad teda zase nezapomenu cestu domů, jako předtím když jsem doslova hned vedle začala panikařit, upsík. Podívala jsem se pak na babičku, a na tu jsem se také prosebně zazubila.

A i za Rissu, prosím

1) Projít všechny území okolo řeky Mahtae sever i jih, bez přeskakování (4 body)
2) Seznámit se s třemi novými vlky mimo svou smečku (3 body)
3) Dozvědět se něco o magii Elektřina (1 bod)
4) Vyplašit netopýry ve dvou různých jeskynních (2 body)

Vůbec jsem nějak nezaregistrovala ani dvě vlčice, ani babičku.. V mých očích tu byla v tuhle chvíli jen máma, ke které jsem se choulila a emoce se jen ve velkém tlačili z mého tělíčka ven. Přitulila se! Ptala se! Pořád mě měla ráda! Smutně jsem zvedla pohled a podívala se na ni, přitom jsem popotáhla soplík, který se mi linul z čumáčku. ''Sama, byla jsem sama. Všichni jste najednou zmizeli!'' Vysvětlila jsem. Byla to ta nejhorší chvíle v mém životě, protože do té chvíle jsem se nikdy sama neocitla. ''Ray-ster?'' Vydechla jsem pomalu jméno, jenž maminka zmínila. Oh! Ten divný vlk co snědl šnečka! Zavrtěla jsem hlavičkou, ''Ne.. Byla jsem sama..'' Zopakovala jsem smutně. Ani mamku se sestrou, ani Rayster.. ani jednoho jsem neviděla..
Rozhlédla jsem se po zbytku přítomných, kteří viděli mojí scénu. Vlče a dvě dospělé. Vlče určitě nebyla ani Kiana.. Někdo nový? Pohled jsem vrátila na maminku, ''Našla mě tetička Maplička a strýček Ton..Tonle.. uh. Má takový fešný klobouček, slíbil že mi ho půjčí! A povídala si se mnou vydřička od tety Mapličky!'' A jakoby zase byl smutek zahnán do kouta, jen co jsem se stihla otočil po všech a už-už jsem mamince vyprávěla! Nejspíš jsem měla.. podobnou schopnost vnímat jen jednoho vlka okolo sebe.

Byla jsem s vydrou, se kterou jsem se bavila, ale pak už se vydala za Mapličkou, no zůstala jsem sama. Byla jsem na území a začala jsem pochodovat. Nejdřív jsem šla k úkrytu. V dálce jsem měla pocit, že slyším své jméno? Asi ne.. To byl asi vítr? Možná. Ťapkala jsem o lese a čenichala různé nové pachy, snažila si je nějak přiřadit.
O-oh? Zvedla jsem hlavičku, přede mnou stáli dvě vlčice. Jednu jsem si pamatovala jen velmi-velmi matně, ale ta druhá? ''Mami..'' Zašeptala jsem. Máma co mě ztratila, ale podle Mapličky to bylo zcela velké nedorozumění. Určitě mě nechtěla nechat samotnou, a já byla jen vyděšená. Nejistě jsem začala dělat krůčky blíž a blíž. Z očíček se mi začali linout slzičky, než jsem se nakonec rozběhla. Prozatím zcela úplně ignorujíc černo-bílou vlčici, jsem vrazila do mamky, ve snaze najít v její srsti útěchu. Ucukla? Prostě jsem spadla na čumák, ale snažila jsem se zvednout a podívat se na ní psíma smutnýma očima, plakala jsem. Neucukla? Zachumlala jsem se ji v srsti a začala do hrudi velmi silně plakat. ''Mamí, tolik... tolik.. jsem se b.. bála!'' Vysoukala jsem ze sebe mezi vzlyky.

Tonres ještě prohlásil, že to zvíře bude také určitě skvělá společnice. Takže vydra? Tak takhle vypadali vydry? Na jednu stranu byla dost roztomilá. I Ventíček ke mě přišel! Nadšeně jsem zamávala ocáskem, že ho ráda vidím.. A ten pak zase sklesl, když se zeptal na mámu se sestrou. Stáhla jsem ouška, 'Ztratili se mi... Našla mě tetička Maplička a Tonres..'' Oznámila jsem..
No to už se pak všichni, kteří se sešli pryč z území.
Zůstala jsem tu tedy s vydrou nakonec sama. Po mém šťouchnutí tak zajímavě zapískala a už mi nepřišla tak děsivá. Zaujatě jsem se k ní tedy konečně postavila, bez známek strachu, jakobych na ten strach v tu ránu úplně zapomněla. Promluvila na mě, představila se. ''Se-ne-ca.'' Zahláskovala jsem si, ''To zní moc hezky!'' Zazubila jsem se, ''Maplička je moc hodná!'' Jakobych tedy chápala význam slova společnice, ale.. prostě Maplička je hodná!
Hnědý vlk se sovou. Jo, to jsem sice zahlédla, ale bylo těžké vnímat tolik nových věcí! Naklonila jsem tedy hlavu na stranu. ''A co to je? To můžu mít třeba tebe? Nebo jeho sovu? Lesní kamarád...'' Rychle jsem se podívala na obě strany.. Vždyť jsme v lese, ne? ''Všichni jsme lesní kamarádi!'' Prohlásila jsem, zazubila se a u toho mávala ocáskem jako bych tím zametala půdu pod sebou.

<- Liliový palouk

Vesele jsem si užívala to houpání ze strany na stranu a občas jsem do Tonrese zaryla drápky, abych nespadla na zem, ale najednou jsme změnili směr.. Byly jsme.. doma. ''Ale tady není voda.'' Zakňourala jsem a svěsila zklamaně ouška. Maplička zavyla a začali se scházet zde jiní vlci, ale maminka se sestřičkou nikde. Byl tu i strýček Ventíček!
No, ale to už.. jsem šla dolů z Tonrese.. Maplička mě poslala hledat babičku.. Tu jsem si skoro nevybavovala, proč? Viděla jsem ji jen jednou a to mi mysl ještě tak nesloužila.. No, ne že by mi sloužila nějak normálně. To už se pak ke mě přidalo divné zvířátko nad kterým jsem naklonila hlavu na stranu, co to bylo? Udělala jsem k ní pár nepatrných plíživých kroků a opatrně se ji dotkla tlapkou, samozřejmě pokud sama neuhnula, přičemž jsem pak uskočila a zůstala opět přikrčenou a se staženými oušky. Předtím jsem ji u Mapličky neviděla a tak jsem vůbec netušila proč mě tu s ní chtěli nechat! Výlet byl odložen a já tu zůstala s něčím co jsem neznala, byl svět takhle v pořádku!?

Nadšeně jsem okoukávala klobouk, který mi Tonres ukázal víc z blízka. Co mě však zaujalo nejvíc byly pírka, ''Beru za slovo!'' Nadšeně jsem zamávala ocáskem, když slíbil že mi jej rád vypůjčí jakmile trochu povyrostu, ''Už brzy určitě budu velká!'' Nezapomněla jsem konstatovat. Ale.. kdy skutečně velká budu?
Tonres souhlasil, že mu můžu říkat strýčku a Maplička.. ta souhlasila že jsou všichni ze smečky strýčkové a tetičky a tak si to zasloužilo jedno velké skákávé kolečko plné radosti okolo vlků. A pak se mělo konečně vyrazit k vodičce. Moc jsem se těšila! Už-už jsem chtěla vyrazit za tetičkou Mapličkou, ale to se Tonres zastavil zase vedle mě a lehl si.. Mohla jsem? ''Ano! Ano, prosím!'' Očíčka se mi rozzářila radostí a na velkého vlka jsem se pokusila vylézt. Nebyla jsem sice už nejmenší, nebo nejlehčí, ale zatím stále nic co by takový velký silný vlk nezvládl. ''Wíí..'' Zapištěla jsem nadšeně, když se rozešel za Mapličkou. Držela jsem se jej tlapkami okolo krku.. A pískot přímo u ucha taky nemusel být úplně příjemný, ale když já jsem si nemohla prostě odpustit tu radost nechat se svést!

-> Sarumen (upraven přechod)

Natočila jsem při slovech Mapličky hlavičku na stranu. ''Zatoulala každá jinam?'' To jakože jsme se každá dala jiným směrem? ''Asi jo?'' Jistá jsem si tím nebyla. Prožila jsem teď tolik emocí! Pak už mi oba začali navrhovat.. Můžeme rychle maminku dohnat, nebo jít zatím na výlet k vodě. Zavrněla jsem ocáskem, hned jsem se cítila lépe! Nebyla jsem totiž už sama, sama jsem se mocinky moc totiž bála!
To už mě Maplička představila cizinci a cizince zase mě. ''Ton-res.'' Zopakovala jsem, trošku váhavě. Bylo to takové složitější přes jazyk, protože se mi občas ještě jazyk pěkně zamotal. Ale zahihňala jsem se, když Tonres pohýbl s tou divnou věcí na hlavě, ''Co to je? Je to pěkný!'' Tlapičkou jsem zamířila právě na ten klobouček.
Pak řekl, že se s maminkou zná! Už mi nepřišel jako divný cizinec! ''Maminka říká že všem říká strýček a tetička. Ty jsi taky můj strýček? Jako Ventíček? A tetička Maplička a tetička Jasnava.. A taky tetička víla!?'' Ocáskem jsem několikrát zabušila do země nadšeně. Jakoby najednou po breku a strachu nebylo ani památky, i když to proběhlo doslova před pěti minutami. Pak se můj pohled otočil právě k Maple, ''Vodička?'' Zazubila jsem se a hodila po ní klasický roztomilý 'prosím' kukuč.

Stále jsem divoce plakala, vzlykala. Do chvíle, než někdo zmínil mé jméno. Divoce jsem zvedla hlavičku. Ale plakala jsem dál, když jsem zjistila, že o maminku se nejednalo. Vlčice mi někoho hodně připomínala, ale přes slzičky jsem měla tročku problém hned poznat o koho se jednalo, ale hlásek zněl velmi příjemně. Její čumáček mi začal projíždět po zádech a já cítila jak jsem divoce bijící srdíčko pomalu snažilo uklidnit. Nakonec jsem se tak na půl zvedla a k tlapám vlčice se přitulila, měla jsem pocit že ji mohu věřit... ''Maminka je pryč.. sestřička.. Nechali mě na místě.. Moc se bojím. Nemá mě ráda?'' Mumlala jsem,
To v té chvíli dorazil někdo další. Cizinec, minimálně pro mě, ale zněl mile a tak jsem se jeho směrem podívala, žluté oči které se leskly od slz. 'Nevím kde maminka zmizela.'' Opět jsem popotáhla soplíky, jednoho už z toho začínala bolet hlava. Pak jsem se znovu podívala na vlčici, ke které jsem se tak důvěřivě přitulila... ''Uhhhh.... Tetička Maplička..'' Vydechla jsem. Byl ze mě znát strach, ale zároveň útěcha. Mapličku už jsem nějakou dobu neviděla, ale jelikož byla jedna z první tváří, víceméně jsem ji měla vrytou v hlavince. Jako jednu z velmi mála věcí.

<- Kopretinová louka

Hledala jsem usilovně, ale nemohla jsem nikoho najít. Květinky se postupně změnili na ty, které jsme už viděli. A i když jsem tu byla, nemohla jsem si vzpomenout na cestu domů. Všechny směry vypadali naprosto stejně a tak jsem prostě začala plakat ještě víc. I výt. ''Maminkoooo....'' Začalo mě z toho všeho dosti škrábat v krčku, bolelo to...
Nakonec jsem si ani nedokázala užívat krás těchto květinek, prostě jsem do nich padla na bříško a oči si zakryla tlapkami. Slzy z oček jeli proudem a já se bála. Tak moc jsem se bála. ''Maminko, sestřičko.. vraťte se...'' Prosila jsem, kňourala jsem.. I na hlad jsem zapomněla, nedokázala jsem myslet na nic jiného. ''Už budu hodná holka... maminko, vrať se pro mě, prosím..'' Začala jsem zhluboka lapat po dechu, těžko říct zda díky všem těm slzám, nebo tak.. Ale pro dospělého to mohlo na první pohled vypadat jako nějaký záchvat. K tomu nebyl tento názor daleko... Chytila mě taková panická ataka, že se mé tělíčko celé klepalo, nemohla jsem popadnout dech, srdíčko mi tlouklo jako o závod.. Zachrání mě někdo?

Asi jsem usnula nebo něco... Když jsem otevřela očička byla jsem sama a vůbec jsem si nemohla vzpomenout, co jsme dělali naposledy... Ale co jsem věděla, tak to, že jsem se začala hodně hodně divoce rozhlížet do všech stran. ''Mami! Maminko? Mamíííí.'' Začala jsem křičet na všechny strany. ''Felííí, máámii!'' Začala jsem pajdat a postupně měnit rychlost své chůze a taky můj křik po volání maminky i sestřičky, tak že se mi začali kutálet slzičky po obličeji, až se postupně přešel v srdceryvný pláč. Neviděla jsem nikde ani Raystera, naprosto jsem se z toho místa zaběhla.
''Zlobila jsem? Opustili mě? Nebo.. nebo za na mě zapomněli?'' Popotáhla jsem soplík zpět do čumáčku a okolí se díky slzičkám dost rozmazalo. Byla jsem tu tak samotná.
Jelikož mě to nikdo ještě nenaučil, netušila jsem že bych k hledání mohla využít čumáček a najít vůni maminky a sestřičky, prostě jsem začala z celé té samoty naprosto a zcela panikařit a celým okolím se rozléhal můj pláč.

-> Liliový palouk