Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Oh,“ vydechl překvapeně. A možná trochu zahanbeně, protože co uměl on? Uměl... Jeho mysl lehce olizovaly cizí myšlenky, které se pokoušel ignorovat. Uměl jiným přikazovat, co chce, aby dělali, věděl, že se vždy Karma pomstí těm, kteří mu udělali něco zlého a něco hrálo v piercingách, které měl. Jenže taky tušil, že je v něm něco jiného, něco víc, co nikdy neodemkl a nepoznal, protože netušil, jak by se k tomu všemu měl prokopat. Prostě se trochu bál, že se plete a ve skutečnosti v něm nic není.
„Budu toho litovat, ale zajímá mě to,“ pokrčil nad tím lehce rameny a zvedl i hlavu. Netušil, jestli to Alastor udělá hned, nebo až ve chvíli, kdy na to bude vhodná příležitost, ale tak nějak se na to i těšil... Masochistické nadšení ze zvracení, aby se mohl z anorektika označit za bulimika.
„To by se mi taky hodilo,“ zamumlal si nesrozumitelně pro sebe s pohledem jinam. Přišlo mu, že se s tim vším nějk žene do pasti. Poblíž Alastora, který nepotřebuje jíst, nebude mít důvod vůbec lovit. Bude si furt tvrdit, že to počká a pokud se neobjeví Karma, která mu to jídlo narve do krku... No, bude to ples kostlivců. „Jídlo je divný,“ vydechl nakonec, i když divný byl spíš on.
„Po mně Karma chtěla, abych jí dal jméno,“ nadhodil vlastní zkušenost, „jestli nějaké dřív měla, neřekla mi ho.“ Ale spíš neměla, i když měla rodinu. Odněkud pocházela a slyšel ty papoušky mluvit... Musela nějaké jméno předtím mít, se kterým se buď nechtěla ztotožňovat, nebo se jí třeba nelíbilo. Kdo ví. Byla to Karma. „Můžeš se ho zeptat, až se zase někdy objeví,“ navrhnul mu. „Ale Eddie je strašný jméno.“
Přemítal nad tim, jak tohle všechno otci řekne, protože měl problém mluvit o čemkoli natož o tom, že se prostě vzdává svojí pozice. Začal se ale dusit na slině, kterou chtěl polknout, při Alastorově otázce, zda by zmínil, že chce odejít. Nad tím si už taky přemýšlel, řekl si pro sebe a chvíli neodpovídal. „Taky jsem nad tim přemýšlel,“ řekl bez odpovědi na jeho dotaz. Zvedl se ze země, aby mohli jít někam mimo déšť a přitom přemítal nad dalšími slovy, „Přijde mi, že nejšťastnější jsem venku mimo les.“ Ale více to už nerozváděl.
„Vidim absolutně stejně špatně jako ostatní,“ odpověděl mu s prvními kroky do lesa, „všechno na mně má jenom estetický důvod a dohromady jsem prý nevkusný.“

//Klimbák bimbák

„To dokážeš?“ zajímal se více o to, jakých věcí je Alastor schopen, místo toho, aby se třeba věnoval tomu, že to udělat chtěl. Možná to dělal ze zaslepení, protože měl Alastora rád, ale třeba se v něm probouzela ta dřívější touha po... faktu, že většina si nezaslouží nic dobrého. Jediný, kdo si zaslouží dobro, jsou ti, které má rád. Jenomže on moc vlků rád neměl. „Zkusil bys něco z toho na mě?“ zeptal se docela nadšeně. „Opravdu, chtěl bych to vidět.“ Je možný, že z něj vlastní smrt, kterou si neuvědomoval, udělal masochistu? Těžko říct, možná jo, ale spíše to bylo o tom, že ho už nebavilo jenom tak bezcílně putoval životem Vyhýbal se zlým věcem, vyhýbal se dobrým, absolutně nic za dlouhou dobu nezažil a pokud ty křeče budou jenom dočasné, proč ne? Zvracet beztak neměl kromě vody nic.
„A umíš dělat vločky,“ podotkl, než se zastavil, aby se vrátil po seznamu toho, co Alastor vyjmenoval. „Nemusíš jíst?“ zeptal se. Možná mu trochu záviděl, protože by to vyřešilo jeho problém, který si ani pořádně neuvědomoval. Možná by mu kdejaká dívčina záviděla jeho štíhlou linii, ale stačí jeden silnější poryv větru a půjde s ním. „Ten dým si pamatuju,“ poznamenal ještě. Přišel ve skutečně úžasnou chvíli. Fiér se vrátil, všechno bylo strašně zmatené a do toho tohle. Matně vzpomínal na to, jestli ten dým byl prostě jenom kouř, který se rozplynul, nebo to byl spíše jako prach ze sopky, který na něm ulpěl, že vypadal jako kříďák s nánosem prachu, ale... bylo to prostě zamlžené.
„Tchoř,“ zopakoval po Alastorovi, „má nějaké jméno, nebo mu říkáš Hlas?“ ptal se. „Protože poblíž Iskierky se nedávno potuloval jeden... nevim, myslim, že to byl mýval? Ale ten rozhodně vypadal, že by měl mít hodně hloupý jméno,“ rozmluvil se. Mluvil páté přes deváté, na chvíli se zastavil, protože přemýšlel nad nějakým hloupým jménem a napadlo ho jenom: „Eddie?“
„Upřímně, chtěl bych se bavit,“ přiznal mu. „Teda, možná bych se měl objevit doma, potřebuju si tam něco vyřídit s otcem,“ poznamenal ještě mimo to, „ale nechci tě nudit.“ Rozebírání jeho postavení ve smečce neznělo ani trochu jako zábava a určitě by to bylo i na delší nepříjemný rozhovor. Zvedl oči lehce k obloze, jestli ta mu třeba něco neprozradí, co by šlo dělat, ale viděl jenom první padající kapky z oblohy. Úplně nepršelo, ale furt na něj mrholilo. „Myslim, že dneska bude dost hnusný den.“ O předpověď počasí se pokoušel docela často. Pokaždé to řekl s naprostou jistotou, i když se obyčejně pletl. Ale dneškem si byl dost jistý, „můžeme jít někam do úkrytu a tam mi můžeš ukázat magie?“

Byl na vážkách z toho, co si myslet, ale prostředí mu uklidňovalo hlavu natolik, že to úplně neřešil. Navíc to ani neviděl na vlastní oči a bral to jenom jako vyprávění. Kdyby třeba byl u toho, bylo by to jiné a taky by záleželo na tom... jaký by byl on. Ten ufňukanec nebo ten, kterej naopak nesnášel ufňukance? „Ah,“ vydechl nad faktem, že na něj ani nesáhl. Jak by vlastně vypadal boj, který by probíhal zcela bez doteků? Ne, že by takový boj nechtěl, čím míň na něj ostatní sahali, tím lepší byl jeho život s dvěma výjimkama, ale... bez doteku by nikomu neukousnul ucho. Všechno je v magii, přemítal s krátkým zvednutím očí k Alastorově zeleným linkám. co vše v sobě máš? ptal se. Jednou jeho magii hledali a taky věděl, že umí vyčarovat vločky. „A dočasného? Co za magie vůbec skrýváš?“ zeptal se s tichým smíchem. Sám o svých úplně moc nevěděl, měl o nich letmé tušení a nikdy je ani moc netrénoval. A přitom jimi byl dřív tak moc fascinovaný.
„Shireen si chce říkat Iskierka. Před ní bych asi to první jméno nezmiňoval,“ poradil mu. Tehdy vypadala sestra docela dost naštvaně z toho, že se tak jmenuje. „Karmu jsem v tom snu neviděl... Nevím, kde je,“ vydechl posmutněle, když mu docvaklo, že tu chybí ještě někdo. „A co ten... co je to za zvíře?“ zeptal se. „A jiní přátelé... neřekl bych, že nějaké pořádně mám,“ lehce nad tím naznačil pokrčení ramen. Asi měl pár vlků, co by znovu rád potkal, ale nebral to úplně jako nutnost do života. Lehce se usmál nad poslední poznámkou, že by to měl podobně.
„v to doufám,“ zdůraznil na otázku, že tohle už sen není, „jinak bych byl dost naštvaný po probuzení.“ Cítil přitom, jak se mu Alastor opřel o hlavu, ale furt cítil... protitlak. Ne dost silný, ale něco tam bylo a ne v jeho mozku.

Netušil, co by měl čekat, že mu Alastor provedl, protože do té doby si nebyl vůbec vědom, že by něco udělat mohl. Pár věcí o něm věděl, tušil něco o Hlasu, jak mu jedno léto přiznal, ale nedokázal pořádně pochopit, čeho je ta část schopná a jak se vlastně projevuje. Měl nějaké tušení a tak souhlasně přikyvoval při první části, že začal dotyčného vlka urážet, ale zamrznul v polovině pohybu při druhém výčtu, že mu chtěl zakroutit krkem. Překvapeně zamrkal, nebo spíše zaraženě než překvapeně a chvíli mlčel a zpracovával to, protože... si nedokázal představit, jak by toho Alastor byl schopný? „Napadl si ho?“ zajímal se. Měl vůbec co soudit? Když sám napadl dva a z toho jednu připravil se sestrou o kus ucha. A pak ten fakt, že samotnou Iskierku shodil u té hory. Pryč s tim, vyhnal to. „Udělal si mu něco trvalýho?“ vyptával se dál a poznával tim nového Alastora.
Jenom letmo přikývl a souhlasil s tim, že na tom asi byli podobně. Furt si nebyl jistý tím vším a nějak z hlavy vypustil i zásadní otázku, kde je Karma, ale prostě na to chvíli nemyslel. Měl vše, co v té chvíli chtěl. Otřel si lehce čenich o Alovu tlapu a nepostřehnul, že ho jeden z kulatých piercingů opustil a zmizel v Alově srsti. Nepočítal je a ani na ně neviděl, takže to bylo jedno. „Opravu,“ zopakoval po něm mezitím, „o kom jinym by se mi mělo zdát?“
„Trochu si myslim, že v tom mělo pařáty... tohle divný okolí,“ řekl napjatě. Stáhl se mu přitom žaludek a tak nějak se překotil. Nechtělo se mu ani na magii světa myslet. „Už se stalo dost divných věcí, ne? A jestli bylo divně nám dvěma, mohlo to být i jinde.“

Začalo ho docela dost zajímat, jaký ten druhý Alastor je. Nebo ne druhý, ten nový, ten pravý, ten jediný, co by měl být. „Co mu provedl?“ zajímal se. A možná byl sobecky rád, že on zažil toho Alastora, kterého potkal u řeky a prošel s ním kus světa, načež se zastavili na té hoře a zbytek je už znám, protože nad tím opakovaně přemítal.
Užíval si teplo a zase ten klid, který mu proudil rozbouřeným mozkem. Jelikož neznal kytky a už vůbec ne jejich sílu, připisoval to všechno Alastorovi, že on za tohle všechno mohl a to i přesto, že mu neřekl, že ho miluje. Ale že ho miloval a to pro tu chvíli snad i stačilo, i když by nemělo. Jenom si spíš věřil, že toho přítomného času taky dosáhne.
Otevřel oči, nebyl si jistý, co by měl odpovědět. Bylo mu nepříjemno ze vzpomínky na to všechno a vlastně ani nedokázal říct, co se dělo. „Mám pocit, že já v delíriu skutečně skončil,“ přiznal. „Chvíli jsem se motal okolí a pak... úplně netušim. Možná jsem něco divného snědl?“ zamyslel se, ale to nedávalo smysl, protože... nežral. Určitě by nesežral nic neznámého. „V jednu chvíli se mi ale o tobě zdálo,“ dodal s rozmyslem, „ale všechno ostatní je tak divně rozpité.“ Stáhl se mu z toho žaludek, nečekal, že bude tak nepříjemné o tom mluvit.

Měl trošku nutkání se začít smát, když Alastor začal vyjmenovávat, čím vším je, ale nakonec se udržel. Jenom si zkrátka představil, jak se Al zakusuje do něčí nohy a pije mu krev, přičemž se u toho nafukuje, ale to spíš znělo jako komár. Neměl tušení, jak pijavice úplně funguje. „To jsme asi dvě osiny v zadku, co?“ zeptal se místo toho. Když se nebude počítat poslední rok, v čem on byl lepší? Sobec, stejně tak pokrytec, hulvát vůči všem a na všechny hleděl z vrchu.
Trochu se uklidňoval, hlavně jeho trochu nerovnoměrné dýchání a tlukot srdce. Zároveň s tim se mu však vrátily mžitky před očima z toho... tripu, který zažil. Meduňka uklidňovala, ale musela působit dýl, když mu najednou vyletěl tlak, že mu to mohlo vystřelit oči z hlavy.
Čekal, co mu na to řekne. Jestli bude Alastor stejný jako ten ve snu, nebo ho přesvědčí o tom, že tamto byl jenom hloupý sen, noční můra a nesmysl. Rád, zopakoval si. chvíli předtím si nebyl jistý, jeho pohled říkal... vše a přitom absolutně nic. Ale souhlasil. Ukáže mu toho lháře a pokrytce?
„Ten Alastor zní jako sympaťák,“ zamumlal mezitim s úsměvem. Alastor i vstal, takže si myslel, že někam půjdou, kde by se Alastor představil, ale než se zvedl, docvaklo mu, že asi nikam nejdou. Na chvíli mu bylo těžko, jako kdyby na něj někdo tlačil, ale přitom se ho Alastor ještě ani nedotkl. Pak sevření povolilo, natiskl se k němu a opřel se o něj tváří. Oplatil mu to otření a sledoval, jak si vedle něj lehá na zem. Využil toho, položil si hlavu na zem, ale spíše ji co nejvíc rval k tlapám Alastora, aby mu narušoval osobní prostor. „Jak ses vůbec měl?“ zeptal se mimoto.

Měl by deja-vu, kdyby věděl, co to je a jak se to správně píše. Ale nevěděl ani jedno, což mu nijak nezabránilo v tom, aby se mu v hlavě prohnala myšlenka: tohle jsem už zažil. Alastorovy oči se otevřely, hleděly mu přitom do duše a místo... místo čehokoli, co by mu neduplo symbolicky na krk mu byla položena otázka, zda si tím jistý je. „Jsem,“ dostal ze sebe klidně ještě předtím, než Alastor mluvil dál. Jemně se zamračil, protože tomu úplně nerozuměl a nelíbilo se mu, že se Al překotil na břicho. Už mu nemohl koukat do jednoho oka svým jedním okem. I když nechtěl, převalil se tak na půl i on a snažil se přitom celou dobu držet zrak na Alastorovi. „A kdo jsi?“ zeptal se. Sám o sobě si nemyslel, že ten Nemesis, který byl tehdy na té hoře, je ten stejný Nemesis, který ho přivedl do Asgaaru, který se s nim staral o Michiko, který s nim zrovna teď ležel uprostřed meduněk.
Alův pohled se odvrátil se zavrčením, které šedým projelo jako statická elektřina. Srdce mu bilo pomalu, ale prudce naráželo a bolelo ho v hrudi, bál se, co mu bude řečeno dál a... bál se oprávněně? Proč ten minulý čas, zasténal s pocitem, že se uvnitř zase hroutí svět, který chtěl postavit.
Mlčel, protože netušil, co říct, ale donutil se překlopil kompletně na břicho, přední tlapy natažené před sebou a natočil se tak, aby seděl přímo proti Alastorovi a dokonale na něj vidět, žádný pohled z boku s otočenou hlavou. „Jestli ti nejsem lhostejný,“ řekl co nejpevněji v té chvíli dokázal. Už se nechtěl lámat při každém poryvu větru, ale to měl ještě hodně co na práci. „Seznámíš mě s tim Alastorem?“ zeptal se. Jestli si dokázal přivlastnit jednoho, chtěl i toho druhého.

Nechtěl mluvit o snech a ani nad nimi přemýšlet. Sny nejsou krásné, umí bolet stejně jako realita a on už byl raněn obojím dostatečně. „Tohle je lepší,“ namítl na jeho slova klidným hlasem, který byl kolébaný meduňkami, aniž by o tom věděl. Po tom všem, co se stalo, mohl být více než vděčný, že došel právě na takové místo. Byl tam Alastor, byl tam klid. Bylo tam vše, co v životě chtěl a potřeboval. „Tohle by sen nevymyslel,“ dodal. Jenom na vteřinu zvedl zrak k obloze, jestli třeba není fialová, ale měla stále správnou barvu a muselo to být skutečné.
Chvíli nechápal. Všechno k jeho mozku doplouvalo strašně pomalu a nerozuměl tak, čemu sám Alastor nerozuměl. „Ale?“ zopakoval jeho zopakování. „Co? Ne.“ Zakroutil by hlavou, ale měl ji položenou na zemi a nechtěl s ní hýbat, takže se jenom tlumeně nad tím zasmál a nadechl se, protože mu přišlo, že i dýchat zapomínal, aby tu chvíli nenarušil. „Myslel jsem tebe – Alastora, Ala... Tebe,“ hlesl poslední slova. Zmlknul. Vzpomněl si zas na ten sen, ale jenom okrajově. Na jednu chvíli, která se tam stala, ale nemyslel už na reakci, která přišla. Byla snová, nereálná, vymyslel si ji jeho mozek, který nevyloudil přes rok dobrou myšlenku. „Ale, miluju tě,“ dokončil konečně to, co původně chtěl.

Chtěl se k němu přiblížit, ale připadalo mu, že už na to nemá energii. Zatím mu stačilo to, že vedle něj ležel. Bolelo ho celé tělo, byl rád, že se už nemusí hýbat a i mozek se mu uklidňoval. Všechno bylo klidnější, svět se zpomalil, dal mu na chvíli možnost prostě být. Bez té nenávisti okolo, bez toho hloupého smutku, co ho drtil.
Dívali se na sebe ze stejného úhlu. Prohlížel si jeho zářivé odznaky, které už znal, sledoval tu jizvu, se kterou se vrátil z ostrova. Sledoval to všechno, co si myslel, že dokonale zná, ale přitom ho každý pohled na něj znovu uchvacoval. Byl sobecký, ale vlastně ne majetnický a špatně si uvědomoval, že by mu vůbec mohlo něco patřit, ale jestli něco chtěl označit za moje, byl to Alastor.
„Je tu pěkně, že?“ zeptal se a vůbec ani nemyslel na to, jak se tam oba dostali. Že na sebe narazili. Mohl to dost možná být stále ten sen, který ho znovu ranní tím, co Alastor řekne, ale odmítal tomu věřit a hlavně na to ani nemohl myslet. „Ale...,“ hlesl bez další potřeby cokoli říkat. Jenom chtěl říct prostě jeho jméno a přesvědčit se o tom, že je tam taky.

//Klimbavý les

Nutná poznámka – možná by mu nebylo tak blbě, kdyby se zajímal o základní potřeby vlčí existence. Spánek očividně dával, před chvílí se probudil, i když to byl nejhorší trip jeho života a přitom jich už pár zažil, ale nikdy ne takový, kdy by si nepamatoval nic předtím. Za druhé dokonce dodržoval i pitný režim, napil se cestou dvakrát a musel se i vycikat v lese. Problém bylo to třetí – palivo. Bylo marný ho nutit k jídlu, držel si svoji nízkou linii, tlustý by byl hnusný, to už taky zažil. A taky to byla forma sebepoškozování, která ho sice štvala, ale nějak se zapletl do začarovaného kruhu a neměl v té chvíli moc pomyšlení na jídlo. Nic by bez Karmy neulovil.
Les se otevřel, ale vlastně... no, furt byl uzavřený. Jenom mu dal prostor, kde na něj svítilo slunce a cítil nasládlou vůni, která ho donutila zpomalit a nakonec i zastavit. Zvedl hlavu, sledoval slunce a přes přizavřené oči ho ani tolik nepálilo. Cítil nějaké byliny, příjemné, ale cítil také dřevo. Příjemný pach dřeviny, který mu připomínal něco krásného a táhl ho blíž k sobě. Nějak tak voní domov, přemítal, ale nebyl hloupý, Asgaar byl mnohem ošklivější než okolí.
Klopýtal trávou vpřed, mozek mu už nenarážel do mozku, spíš se jen tak pohupoval – úplně to nebolelo, ale furt nic příjemného. Zastavil až před překážkou, sklopil k ní hlavu a sledoval světlou srst na břiše a tmavou na nohách. Všímal si, jak se slévají dohromady a to, jak se vlk jenom letmo hýbal na zádech.
„Ahoj, Ale,“ šeptl tak nějak spokojeně. Nic mu nedávalo smysl a trochu mu to připomínalo zase ten sen. Narazil na něj uprostřed ničeho a jeho jediným instinktem bylo přiblížit se k němu. Jenže mu to nějak nešlo (//yolo magie), asi byl prostě jenom slabý. Plácl sebou na bok co nejblíž k němu to šlo, přetočený na bok a mohl na něj koukat jenom jedním okem, ale stačilo mu to.

//Tenebrae přes Travnatý oceán

Zase mu bylo mdlo a z toho stejného důvodu. Měl pocit, že se ho okolí snaží sežrat. Otírala se o něho tráva, ochutnávala ho, olizovala, snažila se ho pozřít a donutila ho tak běžet zpět. Byl by se pozvracel, kdyby měl co zvracet, ale místo toho se mu jenom ježila srst a na prázdno chňapal po trávě, jako kdyby z ní měl na něj každou chvíli vyskočit bubák. I to mu přišlo divně povědomé, ale úplně nedokázal říct, proč tomu tak bylo.
Zastavil se až v lese, opřel se ramenem o jeden strom a ucítil ostrou bolest, která ho konečně dovedla na jinou myšlenku. Karmo? rozhlédl se okolo sebe, ale věděl, že ji nespatří. Necítil ji, byla někde daleko, proč se vůbec rozdělil? Kde zůstala? „Karmo,“ hlesl se zlomeným hlasem. Tvůj pitomý kanárek, vzpomněl si na slova, ale nedocházelo mu, kdo je vyslovil. „Není pitomý kanárek,“ zavrčel proti neznámému. Přestal se opírat o strom, šel dál. Někde najde Karmu. Nebo sebe.

//Meduňková mýtina

//Prstové hory přes Tmavé smrčiny

Přehrával si ten sen ve své hlavě, přestože nechtěl. Bylo to jediné, na co nějak dokázal myslet, protože vše ostatní bylo rozpité. Kde byl poslední dny? Nebo... dny? Týdny, kdo ví, jak dlouho se motal v té malátnosti, která ho musela dostat tak daleko od místa... kde byl předtím. Všechno bylo divně slité dohromady a za těžko se mu rozpoznávalo, kde ležel sen a realita. Alastorora slova byla sen, řekl si sebejistě. Nevěřil tomu, že se to stalo. Ten... tvor ve snu byl zrovna tak sen, ne? přemítal. Tím si už tolik jistý nebyl, ale ta slova od tvora měl vypálená až moc silně do mozku. Mám si vážit těch ve svym životě, ale já jich tam tolik nechci, přemítal. Stačilo mu jich jenom pár a jeden, ten nejdůležitější, v jeho snech řekl to nejhorší.
Na sucho polkl, přestože před chvílí pil. Napil se znovu, když měl tu šanci. Aspoň mu to nějak zaplnilo žaludek. I když jenom na oko.

//Klimbák přes Travnatý oceán

//Zapadlý kout přes kopečky


paradoxně chytil dech až poté, co se zastavil z běhu. Motala se mu při něm hlava, motal se i on, vypadalo to, jako kdyby půl dne jel jenom na zkvašeném ovoci. Jednou zakopl, rozbil si tlamu o šutr, ale neměl ani na to, aby nadával. Prostě se jenom svalil, sténal tam, převaloval se a pomalu se zvedal zase na nohy, aby mohl zmizet co nejdále od toho místa. Ani nevnímal, kde je, neměl sebemenší ponětí, protože běžel prakticky poslepu a trvalo mu dlouho, než otevřel oči.
Do těla se mu opíralo slunce a teplo. Cítil i vodu, které rychle využil, protože mu připadalo, že si do tlamy přistěhoval celou poušť a ani velké jezero by ji nespláchlo. Asi přeháněl, protože mu malý tok pomohl. Minimálně fyzicky, psychicky mu přišlo, že je někde úplně jinde. Jako by ten sen byl úplně něco jinýho, zkuhral rozbolavělý z kamenů. Našel si špatné místo na zastavení, to mu došlo rychle a proto se vydal na pomalou chůzi někam vpřed, kde bude příjemněji. Myslel na ten sen, myslel na Alastora, který se v něm rozpustil v kaluži krve. Udělalo se mu z toho mdlo, ale ani ne tolik z toho pohledu, ale z toho, co předtím Al říkal. Nesnášim sny, odsekl si. Jenže o tomhle snu měl blbý pocit.

//Tenebrae přes Tmavé smrčiny

... a vlků v něm. Cítil tu myšlenku vypálenou v duši, která byla v jednom ohni. V hlavě měl lesní požár, který požíral vše, co mu přišlo do cesty a kouř ho dusil. Donutil se otevřít oči, cítil konec toho spánku, který pro něj byl tak moc nekonečný, až se zdál jako zlá pokroucená realita.
Trhnul všemi končetinami, tělem mu projela křeč a cítil bodání kamenů pod svými zády. Rozlepil oči, ale nic neviděl, cítil však mlhu a vodu. Ale hlavně to místo nepoznával. Netušil, kde se nachází, co se stalo, proč usnul na něčem takovém.
Musel přizavřít oči, vítr mu hnal drobný bordel do očí a už tak ho vše bolelo. Pomalu se dostával na nohy, i když úplně netušil, proč by měl. Nebo snad jak. Hýbání tělem bylo cizí, trvalo mu moc dlouho a zdálo se to jako věčnost. Z hrdla mu přitom vyšlo jedno zavrčení nad tím, jak stupidní vše v té chvíli bylo.
V plicích měl málo vzduchu a mohlo za to místo okolo něj. Připadalo mu, že ho dusí, svazuje, škrtí a drtí pod svojí tlapou. Vadilo mu, že neviděl ani na krok a nutnost mít přizavřené oči akorát přiživovala jeho tísnivý pocit na hrudi. Do háje, zasyčel, protože se bál i nadechnout. Motala se mu hlava, která ho už tak bolela jako zvon. Musel pryč. Rychle. Rychleji, než ve snu utíkal před osudem... Proč má do háje furt utíkat?

//Prstové hory přes Narrské kopce

20/20

S povdechem vstal. Voda se zavlnila a začal téct proudem z jeho srsti. Chlupy na břiše a krku se mu připlácly k tělu, vytvořily několik pramenů, ze kterých tekla voda a docela si to i užíval. Neoklepával se, nechal vítr, aby se mu opíral do srsti a naposledy zvedl hlavu ke sluníčku, aby mu ohřál tvář.
Poté se otočil, vylezl na břeh a teprve poté se oklepal a dostal ze sebe co největší množství vodu, než se mu z toho začala motat hlava, že až musel přešlápnout z tlapy na tlapu.
Chvíli čekal, než získá potřebnou rovnováhu a i osud mu snad dal chvilku bez toho, aby ho furt drtil nějakými studenými poryvy větru a šuměním v trávě.
Zvedl bradu nahoru, neměl důvod ji dávat dolů a udělal několik kroků zpět k vysoké trávě. „Už jsem se za tebou nahonil dost,“ řekl hrubě osudu, „tak mi ukaž, co pro mě máš, nebo toho nech,“ dodal z odseknutím. Neškemral, nehonil se. Chtěl odpověď nebo odejde. A taky chtěl, aby takový byl i potom, co se otočí k soudu zády a odejde. Bez zbytečných myšlenek nad tím, co by kdyby a jaké by to bylo, kdyby nebylo. Je únavný se doprošovat jiných a pak fňukat, když se na mě vykašlou.

lucky number 7?