Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Guten,

Prosím o 170 květin na Bouři, thx

Alastor nic neříkal, on nic neříkal. Les nic neříkal. Bylo dobře, že tam bylo to ticho, mohl si vše promyslet, mohl skládat slova, která otci řekne, ale ať nad tim přemýšlel z jakékoli strany, nemyslel si, že najde správná slova, která budou pasovat. Odešla Awnay, odešel dramatický Etney, zůstal Sionn, zůstala Iskierka. On byl ten, kdo převažoval váhy k tomu, že víc potomků odešlo, ale neplánoval se orientovat podle ostatních. Chtěl mít život orientovaný na sebe.
Šel pomalu, odkládal co nejdéle to, co muselo přijít, ale osud mu šel naproti (a zrovna měl proti osudu nějakou pifku, ale netušil proč). Otcova velká postava se vynořila mezi stromy, donutila ho zastavit a kdyby mohl, dělal by, že je kus šutru. Srdce se mu okamžitě rozbušilo nervozitou, nikdy podobné věci řešit nemusel.
Vítejte doma, zopakoval si otcova slova. Uhnul pohledem do strany, protože mu rázem přišlo, že mu jde plivnout přímo do tlamy. Periferním viděním si všiml, jak se otec blíží, ale nereagoval na to (//jenom by případně měl Arc cítit takový pole, co mu trochu brání se dostat blíž).
Mohl chodit dlouho okolo horké kaše (//ale chci využít číslo postu), ale nejlepš bude náplast prostě strhnout naráz. „Chtěl bych ze smečky odejít.“ Vypadlo to z něho až překvapivě rychle, otočil hlavu k otci, udělal jeden krok vzad a pokračoval. „Jsem šťastný tam venku, ne tady. Beta mi nejde, nejsem k tomu, nejsem ani pro to, abych se sem vracel. Vždycky mi přijde, že sem musím, že sem ve skutečnosti nechci a nechci se ani motat okolím a dávat falešný naděje, že se třeba objevim a označkuju, ulovim, budu se zajímat, cokoli. Chci být venku a žít si vlastní existenci.“ Možná to řekl trochu krutěji, než chtěl, ale zase to bylo přesně to, co si myslel a jak to cítil. Za Alastora nemluvil, neměl mu do toho kecat, ale zas mu stačilo říct "jo, já taky".

//Esíčka přes něco

Nenutil ho jíst. Buď to chápal nebo mu to bylo jedno. Tak či tak, nemusel žrát, nemusel nic, mohl jenom padnout a chcípnout na vyhladovění, ke kterému se blížil. Třeba bude líp, až se zbaví těch okovů, které ho svazují. „Jdem,“ souhlasil s Alastorem a nechal tam tu rybu se zbytečně zmařeným životem, protože on byl rozbitý.
Jenom se uchechtl nad tim, že se v Asgaaru zas bude něco dít. Třeba tam bude klid, mrtvo, všichni budou v naprostém trapu a ani nebude moct nikomu říct, že plánuje zmizet a objevit se jenom na Vánoce, kdyby měl tušení, co Vánoce jsou.
možná trochu doufal, že při vstupu do Asgaaru ucítí nějaké... bodnutí? Nějaký závan lítosti, který se ho pokusí tam držet, ale nic nepřišlo. Viděl ten suchý les, který mu vždy připadal neskutečně mrtvý a zmohl se akorát k tomu, aby šel dál do jeho nitra. Ani nenaslouchal kamenům, aby zjistil, kdo kde je. Chtěl to celé mít za sebou a chtěl najít Karmu, protože věřil, že tam někde je. furt mlčel, jediným zvukem bylo křupání listí a větviček, na které dupnul. Snad tu otec je, přemítal. Šel více ke středu a k místům, kde se ostatní nějak scházeli, nemělo smysl kohokoli hledat mimo úkryt nebo v zákoutích.

Hleděl na tu rybu jako na špatné zjevení. Však to bylo jenom maso, jídlo, potrava, energie – měl to do sebe narvat, aby mohl pokračovat dál ve svém životě. V tom, který si chtěl ukrást zpátky, chtěl ho mít pro sebe, nechtěl se o vlastní existenci dělit s těmi, o které nestál. Ale pokud to chce udělat, musí do sebe narvat to jídlo. Zvedl tlapu, dotknul se ryby, přetočil ji, chtěl prostě na ní najít nějaký důvod, proč ji pozřít. Dost záviděl Alastorovi, že tohle neřeší.
Neuhýbal pohledem, seděl na zemi, díval se na úlovek, který by nezískal, kdyby ryba neměla několik vteřin před očima zcela jiný svět, ale o tom vědět nemohl. A i když se nikam nedíval, ucítil brzy Alastorovu přítomnost a prostě "padl", jak mu to jenom bariéra dovolila a opřel se o něj. Čekal výtky, námitky, násilné nacpání jídla do chřtánu, ale padlo jenom slovo, že to nevadí. „Poslední rok mě vždycky krmila Karma,“ přiznal tiše, „chytla myš, dala mi ji a pak čekala, než ji sežeru.“ V podstatě bylo jeho přežití závislé na horském papouškovi, který byl v trapu. Zhluboka se nadechl, ale ještě mu chvíli trvalo, než se odlepil od Alastora. Jakmile to udělal, zvedl se na nohy s náznakem, že by chtěl jít a vyřídit co nejrychleji ten Asgaar. „Dřív to vždycky bylo nažeru se, až udělám tohle a tamto,“ mluvil dál, protože to ze sebe potřeboval dostat, i když vlastně nevěděl co. Nechápal, kde je zakopaný pes jeho problému, ale věděl, že to má nějaké narážky na Asgaar. „Jenže jsem nikdy nechápal, co je tohle a tamto.“ NA chvíli se zarazil, otočil na Alastora a naznačil pokrčení ramen. „Možná, že až se zbavim toho z Asgaaru,“ nadhodil, „tak tamto bude hotový.“
Kývl na něj, jestli mohou jít dál. Jídlo ještě chvilku počká. A mohla tam být Karma.

//Asgaar přes Tulipánovou louku

Jo, nemám rád ryby, odpověděl mu. Tehdy ryby rád neměl, ale měl rád maso vysoký. Žral ho od malička, smečka vždycky nějaký obstarala. Pak přešel na krysy, protože je Karma lovila. Nedal by si už vysokou, posledně jenom trhal maso a Karma ho žrala. Tupě zíral před sebe, neodpovídal na to, netušil, co měl říct. Alastor lovit nechtěl, ale nemusel jíst. On bez jídla umře, ale sotva jídlo viděl, nemohl ho pozřít. Nechtěl jíst, ale... nedokázal říct proč. Neměl žádné komplexy, měl jenom prostě problém v hlavě, který nedokázal překonat. Stupidní blok.
Měl prostě jenom stát, hledět do vody, ale on přitom čuměl na Alastora. Tam rybu asi těžko chytí, ale on se o to prostě snažit nechtěl.
Prostě to jenom zkus, přinutil se, stočil zrak k vodě a čekal. Mohla to být jenom chvilka, ale i ta ho dostatečně nudila a přes nula nula prd tuku mu brzy i začalo být chladno. Dělejte, kopl symbolicky do nešťastníka, který umře pro nic. Pokud nějaký umře. Třeba ne, třeba jo, bohužel jo, protože jedna ryba vyplavala nahoru s jasným terčem "stiskni mě" a ještě ho Alastor slovně nakopl, aby ji vzal do zubů.
Do tlamy se mu nejdřív nalila říční voda, poté rybina, která mu stáhla útruby a jenom instinktivně stiskl, aby se ryba nemrskala. Dojít s ní na břeh bylo to nejtěžší, obracel se m žaludek, chtěl ji vyplivnout už v řece, ale vydržel to až na trávu, kde to odhodil jako odpad. Pak si dřepl, nic neříkal, hypnotizoval kluzkou mrtvolku a... konec. V žaludku kameny, tlama slepená. „Nemůžu,“ vydal ze sebe nakonec. Pokud měl být upřímný, mělo to být k němu. Posadil se, zvedl k Alastorovi zrak a ryba šla prostě stranou.

//Kančí remízky

„Zdravý pohled na svět,“ řekl po kratší odmlce. Alastor k tomu nic cítit nemusel, jeho nějak držel fakt, že to je rodina, ale jestli něco nesnášel, bylo to drama. Ten fakt, že se v tom lese furt něco musí dít, furt se něco řeší a jeden nikdy nemůže přijít s vlastní věcí, protože mu při nejlepšim začne ten les nad hlavou hořet.
Chtěl se co nejvíc táhnout a courat, nechtěla se mu do lovu, nechtělo se mu do jídla, nechtělo se mu do toho, že na něj bude někdo zírat. Takže se mu vlastně ulevilo, že to Alastor nechá aspoň na něm. Šel chvíli proti proudu, aby si našel nějaký vhodný místo, kde mu uvidí jenom zadek v dálce, ale nebylo mu to dovoleno, protože šel za ním. Tiše si povzdechl, ale zklamání nad tim zamaskoval slovy: „to sis vybral špatného účinkujícího.“
„Poslední dva roky za mě loví Karma,“ zakecával to, když lezl do vody, aby dělal, že něco dělá. Nemohla mu nějaká magie pomoct? Jeho minimálně ne. Nebo by snad mohl přikázat rybě, ať mu vleze do tlamy? Nechci to mít v držce, ušklíbl se. Hnus kluzkej a slizkej. Koukal do vody, která mu protékala mezi tlapama a... no, bylo mu docela chladno, to je tak všechno. „Kdybych měl aspoň ponětí, co dělám, bylo by to lepší,“ zamumlal si.

Potřebuju Karmu. Protože nechtěl lovit, protože si v tom přišel o samotě vždycky úplně neschopný a protože Karma by chytla něco malého, mohl by se na to vymluvit, sežrat to a nic dalšího neřešit. I zajíc mu přišel jako něco nechutně obrovského, co si nikdy nenasouká do žaludku, i kdyby se na hlavu stavěl. „Něco si seženu,“ vydechl do vzduchu.
„Nikdy se se mnou nepůjdeš podívat, který z mojí rodiny zrovna začíná drama v lese?“ rýpl si do Alastora na jeho poznámku o tom, že uskuteční poslední návštěvu. Díval se na něj přitom tak nějak zkoumavě, protože chtě upřímně vědět, jestli je pro něho les zcela tabu. Byl to ostatně on, kdo ho do toho lesa dotáhl, přitom mohl ty dva roky žít někde volně po okolí a... neřešit starosti, které přinášela existence v Asgaaru. A že toho bylo docela dost za tu dobu.
Instinktivně před dalším pochodem zvedl hlavu, hledal Karmu, ale obloha byla prázdná. Nebo prázdná v tom smyslu, že tam neviděl žádná barevná křídla. Povzdechl si, možná ale bude Karma v Asgaaru? Čekat na bezpečném bodě, kde se vždycky sám nakonec objeví? Možné to bylo určitě. První ale do toho Asgaaru musel dojít.

//Esíčka

//Klimbák

„Hodně špatnej pedofil,“ poznamenal se smíchem. Takhle nad tim nikdy nepřemýšlel, spíše ji bral jako za pomalejší, byla na jeho úrovni mentálně a... nedala se tak považovat za pedofila? Mohla by být označena za sexuálního násilníka, záleželo by na tom, jak daleko by se dostala, ale psychologické vyšetření by teprve rozhodlo o dalším postupu (//si pamatuju ze školy).
Měl hlad, ale byl to takový tupý pocit, ne potřeba. Zahrabaný v mozku, jakmile nad ním začal přemýšlet, ozývalo se mu to v bolavém žaludku a snižovalo to jeho náladu pod bod mrazu. Potřeboval se najíst, přibrat na zimu, ale on nikdy nebyl pořádně lovec. A Karma tam stále nebyla, Alastor se na to koukat nechtěl a ani by ho do toho nenutil. „Sám toho moc neulovím,“ kroutil se z toho. Les nechali za sebou, osvětlovala je pouze noční obloha a v čenichu ho svrběl nepříjemný zápach zvířat. „Cítim jenom něco hodně nepříjemného, čemu bych se raději vyhnul,“ koukl na Alastora poměrně prosebně, ať jdou prostě pryč a nechají to být. „Pojďme někam jinam,“ pobídl ho s úsměvem, „třeba k řece. Nebo hledat nějaký hlodavce. Kachny. Něco takového,“ nabízel.

Z toho celého si vyvodil jenom jednu věc. „Chtěl by si zůstat v horách?“ Vyrostl v lese, kde bylo permanentně sucho, ale za to měl rád zimu, zvládl by tam přežívat? Nějak by musel, kdyby tam Alastor chtěl být, ačkoli to trochu odporovalo tomu, že se chtějí toulat. hory jsou však velké, mohou se toulat po nich.
„Nebo tak,“ dodal mumlavě. Ale jenom kvůli tomu, že to byla smečka jeho otce, měl ten zájem alespoň o ten štěk a nebýt jako Awnay – ztracena v éteru. Stejně to ze sebe sotva vysoukám, pomyslel si pro sebe. Do toho mluvení toho moc nedal poslední dobou, ale třeba v sobě najde nějakou tajnou vnitřní sílu, super magii, která mu rozváže jazyk před otcem. Nebo taky ne, kdo ví.

„Ani bys ji potkal nechtěl,“ pokrčil rameny, „kdysi jsem ji potkal jako malej – menší – a říkala mi, že jsem roztomilý, či jak. Později to tvrdila taky a moc se jí nepovedlo proti roztomilému zvítězit.“ Hrdě se nad tím pousmál, ale svou trofej u sebe neměl, padla bohužel Sionnovi.
Rychle výt přestal a jenom tak sledoval Alastora s lehce povytaženým obočím, že se tak moc nemusí vytahovat. On určitě taky něco uměl líp. Vztekat se určitě. Musim si ho nějak k sobě připoutat, aby nehledal někoho, kdo se mu vyrovná, pomyslel si s odfrknutím. Vytí stejně bylo zbytečný.
Zbytečný však nebylo jídlo. Dostal herdu do zadku, která mu převrátila kostru. Poskočil vpřed, hodil po Alastorovi zamračený pohled a hledal výmluvu, proč... není důvod mu hledat jídlo? „To, že se na mě nedá koukat, jídlo nevyřeší... Něco si seženu později, abys na to nemusel koukat,“ mumlal protestně.

//kančí remízky

„Daleko od paty hory,“ vysvětlil, „nejsem úplně fanoušek vertikální chůze,“ dodal k tomu svému vysvětlení. Sice byl menší a při výšlapu nemusel tolik trpět nedostatkem kyslíku, ale zase s kratšíma nohama musel dělat víc kroků a ruku na srdce, při nedostatku jídla se taky moc dobře nešlape nahoru. Nad poznámkou Asgaaru se na chvíli odmlčel, musel nad tim přemýšlet. „Narodil jsem se tam,“ řekl jenom tiše, „myslim, že ho ze sebe nikdy úplně neodpářu. A taky to chci říct otci. Přijde mi, že vlci až moc jednoduše ze smeček odchází a nemají odvahu ani to někomu štěknout do očí.“ Podíval se přitom na Alastora a popravdě – nechtělo se mu to říkat, ani trochu, ale... byla to jeho rodina. disfunkční rodina. Kdo z nich tam byl aspoň trochu mentálně v pořádku? Ani jeden.
„Budu se těšit,“ zazubil se ještě před spaním na Alastora. Ten spánek potřeboval, ale obával se, že se mu vrátí ty sny. Bylo by fajn, kdyby věděl, že to žádné sny nebyly, ale tohle si jenom tak zjistit nemohl. Škoda. Možná dobře. Chyběla mu ale Karma. Jako kdyby kousek jeho chyběl.
Po probuzení měl srst zmačkanou, na jedné straně úplně splihlou, protože na ní celou dobu spal a kostru měl rozbolavělou. „Sisi?“ zmohl se jenom zmateně zeptat. Moc brzo po probuzení, věci mu moc nedocházely. „Přijde mi, že jsem spal poprvý v životě,“ odpověděl s zívnutím. „Jaká byla stráž?“ zeptal se a protáhl. Předklonil se, zadní nohy měl natažené, poté se zhoupl tak, že zadní skoro táhl po zemi a protáhoval si přední nohy a záda. Něco mu v nich ruplo, ale dost mu to ulevilo od ztuhlosti.
Zrak mu přitom doputoval k obloze mezi větvemi stromů. Posadil se, hleděl na hvězdy a jenom srpek měsíce, který byl z poloviny skryt za větvemi. „Jsem spal tak dlouho?“ zeptal se nechápavě. Prospal den? Nebo spal jenom kousek noci? Proč mají vlci vlastně nutkání hulákat, když vidí měsíc? zeptal se sebe samého, protože to nutkání měl. Pootočil hlavu na Alastora, pak hlavou jemně cukl k obloze, aby se na ni podíval a obrátil zase zrak ke hvězdám a měsíci. To první hau znělo chraplavě, přeskočil mu hlas, musel si odkašlat a druhé hau už znělo lépe. Trochu vysoce na samce, ale co.

„Tak daleko by se mi žít teda nechtělo,“ zamumlal si pro sebe. Kopce nebyly zrovna jeho favoriti. Teda tu jednu horu měl rád, protože k tomu měl určité příjemné vzpomínky, ale ostatní hory mu byly dosti volné a kopce zrovna tak.
„Takže jsem ti zachránil život,“ podotkl trochu jízlivě s pyšným úsměvem, že je dokonalý zachránce. „Děkuji mi za to ale stačit rozhodně nebude,“ dodal k tomu s důrazem, protože už začínal očekávat nějaký super velký dárek a dík za to, jak skvělá jeho existence byla, protože mu vlezla do život. „Kdybys potkal bílou vlčici s různými fleky po těle a bez kousku ucha, ber ji všema deseti,“ houkl ještě na Alastora. Sunstorm byla jeho oblíbeným chudákem, o tom nebyla žádná. Vidět ji rozhodně nechtěl, mel ji po krk, ale... mohla být zábava. A ucho měla furt ještě jedno, pokud jí někdo nepřipravil o to druhé.
Nemusel probudit, přemítal. Nechtěl myslet na smrt, na nějaké umírání, ale nějak mu to zase harašilo v hlavě. Něco s tou smrtí se v něm obracelo. „Budu si na hlavu dávat pozor.“ Prostě to ukončil, protože netušil, proč mu to je nějak nepříjemné.
Sledoval už jenom zadek, který mířil ven a nechal ho tam o samotě. Hrudník se mu stáhl, nebylo mu úplně příjemně, ale věděl, že Alastor bude tam někde venku... Tedy snad. Nedovolil si myslet na nic jiného. Stačilo mu zavřít oči, usnul a neprobudila by ho znovu ani sopka.
A po probuzení si přišel mnohonásobně blbější. Netušil, kde je, co je zač, kde je nahoře a dole a tentokrát za to ani magie nemohla. Sakra, zaklel, když se hrabal na nohy, aby mohl vylézt z nory. „Ale?“ houkl do lesa.

„Kde vůbec Ragar ležel?“ zeptal se. Musel využít toho, že říkal něco o historii, která se tak pomaličku stávala jasnější a dávala mu střípky do obrazu, který tak úplně neznal. Ke konci se odmlčel, zvedl obloukem k Alastorovi zrak a jenom tak rýpavě podotkl: „než si poznal mě, samozřejmě.“ A k tomu se zazubil, nemohl se jenom topit v tom, jak úděsný je, někdy sám sebe musel postavit na piedestal úžasnosti.
„To je nechutný,“ ušklíbl se rázem. Děsilo ho, že až bude spát, pořád na něj někdo bude civět. Navíc to ví, takže ani nebude moct pořádně usnout. „S touhle myšlenkou neusnu,“ podotkl. Ať to byl kdo to byl, uhrančivé pozorování nemohlo být příjemné nikomu a od nikoho. „Ale zas když nespíš, máš ve výsledku mnohem delší život než jiní, ne?“ zamyslel se. Kolik vlastně času zabili tím, že musí spát? Hledat jídlo? Alastor ten čas neskutečně šetřil.
Hlava se mu v jedný chvíli odrazila od jedné té skutečné zdi. Nohama netušil, kam vlastně šlápnout, protože nahoře bylo vlevo, dole nahoře, vpravo... taky bylo zcela určitě někde. Pak vše cvaklo, možná to bylo tím nárazem, ale zase nahoře bylo nahoře. Čelo ho bolelo, zmateně se rozhlížel okolo sebe a nemohl ani nadávat, však to zkusit chtěl a určitě to bylo lepší, než se tu plácat s křečí v noze. „To bude hodně velkej chudák,“ zamumlal pomateně. Svezl se k zemi, aby si mohl lehnout, země byla v tý chvíli jediný místo, kterýmu věřil, že je skutečný. Hlava mu padla na zem, tupě zíral před sebe a občas viděl ještě nějakou hvězdičku, která mu před oči nepatřila. „Dát si ale silnější ránu o stěnu, tak usnu a je mi fuk, že na mě budeš koukat,“ zamumlal s bradou položenou. A už se mu ani hlava nechtěa zvedat, byl docela dost strhaný.

„Rodina nebo smečka?“ zeptal se, protože musel. Nějak to z toho kontextu úplně nevycházelo. A taky byl zvědavý. Proč vlastně nikdy moc nemluvili o tom, co bylo předtím? Možná proto, že to Al shrnul jednoduše třemi otázkami, kdy dal najevo, jak to bere. „No, očividně se jim to nepovedlo,“ pokrčil rameny, protože očividně byli všichni naživu. Nebo věděl o tom, že má živou sestru a to bylo tak nějak všechno.
Povýšeně se uchechtl nad celou tou debatou o tom, jak strašný jejich život bude ve chvíli, kdy budou tuláci a každý den budou muset trávit společně někde mimo teplo a bezpečí smečky. Děs a hrůza, strašné časy, které mají před sebou. Těšim se, řekl si pro sebe, nahlas to neřekl, nesedělo to do celé té debaty a nechtěl to narušovat nasládlými řečičkami.
„Nevkusný jsem tu ten já,“ opravil ho, „ty mu třeba... dáš pořádnou křeč do lýtka, to bude horší jak pohled na mě.“ Jenom to pomyšlení ho bolelo, horší bolest neexistovala.
Byl trochu jeskynní rozmazlený, protože mu ta díra přišla docela malá, ale na druhou stranu – bylo třeba něco většího? Však tam byli sami a nikoho jinýho tam nepotřebovali. A nechtěli. Minimálně on ne. „Když už?“ nechápal.
Snažil se nějak usalašit v té jámě, hledal vhodné místo a pozici, moc nevnímal a vypustil, co se dělo předtim. No, aspoň měl jako překvapení to, když otočil zrak k Alovi, ale hlavě přišlo, že se otočila minimálně třicetkrát všemi směry. Tělo se mu začalo natáčet do strany, protože mu přišlo, že nestojí rovně, ale hned na to se převrhnul na druhou stranu, aby nenarazil do stěny, která tam ani nebyla a vlastně byla na té druhé straně... Ne, tam taky ne, další trhnutí, vražení do jedné ze skutečných stěn, kterou ale před očima dozajista neměl.

„Obyčejnost je nudná,“ namítl klidně. Možná proto vypadal, jak vypadal. Možná proto tak vypadal Alastor. Možná proto byli tihle exoti spolu? Možná proto celý ten jejich vztah byl tak divný, polovinu času visel na tenké nitce, protože oba byli zmatení v tom, co cítí a jestli to vlastně cítí správně vůči tomu druhému. Ale Alastor mu odhalil i kousek jeho minulosti, kterou neznal. Protože... o minulosti skoro nikdy nemluvili? Nebo spíš nikdy. „Proč vás vzali na losy, když jste byli malí?“ nechápal. Jemu stačil kopanec do zubů od jelena a ten byl mnohem menší než los. Jeho rodina je taky vlastně v trapu, uvědomil si, ale nevytahoval to. Nechtěl na nic z toho myslet.
Protože měl hlavu pořád trochu v limbu a už mu ani meduňka neulevovala, jeden nerv nespojil ihned s tim druhym, aby pochopil sarkasmus s Alastorově hlase. Střihl ušima, jakmile slyšel uřímně a pak se zamračeně zarazil na poznatkem o noční můře. Až ten úšklebek mu dal najevo, jak to je myšleno. Sklopil lehce hlavu a oči musel zvednout nahoru při pohledu "hahaha". „Rád ti budu ze života dělat peklo,“ oplatil mu podobným tónem, jako k němu mluvil on. „A nemůžu se dočkat.“ Budou z nás tuláci, hlesl si pro sebe. Znělo to tak divně, ale... zároveň z toho byl docela vzrušený?
Zastavil se v blátivé zemi až pár kroků po Alastorovi, který byl zaujatý šutrem. Natočil se k němu, chvíli čekal, co je na tom tak zajímavého a hlava mu padla ke straně, že to má být jejich první trénink. Potom však Alovo tělo začalo mizet ve tmě. „No jo, honosné třípatrové jeskyně už nehrozí,“ ušklíbl se, než se začal cpát za Alův ocas. Místo páchlo zatuchlinou, ale vypadalo používaně? Možná ne v poslední době. Cpalo se mu tam blbě, něco ho tlačilo do čela, aby vycouval, ale nakonec se dostal hlouběji. „Majitel tý díry tu asi dlouho nebyl,“ poznamenal, než si uvědomil jednu věc: „Mám pocit, že tohle je prvně, co jsem... v noře?“

//Meduňková louka

Nikdy moc nepřemýšlel nad tim, co zabíjí. Nebo třeba jak. Bral za jediný štěstí jenom to, že není v jejich kůži, že není ve spodní části potravinového řetězce a zatím se mu vždy podařilo uniknout tomu, co by nad ním být mohlo. „Něco to do sebe má, ale...,“ pokrčil zlehka rameny při pohledu někam mezi stromy, „spíš mi záleží jenom na tom, že nejsem v jejich kůži.“ A když už to dostal mrtvé pod nos, nic si z toho nedělal. Neviděl to umírat, nemusel řešit, zda to mělo nějaké city, potomky... sny a cíle?
„Mně Karma docela chybí,“ přiznal. Tentokrát zvedl hlavu k obloze, hleděl mezi větve stromů, snažil se spatřit sebemenší odlesk barevných křídel, ale... co když byla pryč navždy? Co když ji ztratil? Proč jsme se rozdělili? netušil. Chtěl jsem, aby uletěla, ale proč? To okno bylo neskutečný.
Před deštěm se skryli mezi stromy, ale počasí se už táhlo k podzimu a následně k zimě. Zimu sice favoritizoval, ale s tím, kam se jejich debata blížila, by mohla být zima taky... složitější. Odejít, pomyslel si. Myslel na to často, toužil po tom, jenom nevěděl, jak to říct. Držel ho ve smečce fakt, že tam dotáhl Alastora. „A to by ti nevadilo se mnou trávit tulácký čas?“ rýpl si do něj, „táhnout se za mojí potřebou nenudit se, přespávat v první díře, kterou najdem,“ nadhazoval možnosti, co se může dít, jenom vynechal fakt hladovění. U jednoho to nehrozilo, druhej z toho měl obsesi. „Zní to mnohem lépe než smečka,“ vydechl potichu pro sebe. Zmlknul, hleděl před sebe a chvíli jenom tak vypnul a uvažoval. Viděl jenom klady. „Odejdu,“ řekl.
„Odejdem,“ opravil se záhy.
„Bratr si to myslel, ale zrovna u něho mi moc na názoru nesejde,“ pokrčil rameny, „ale nesešlo by mi v tomhle ohledu na názoru nikoho. Líbí se mi to.“

//možme zůstat