Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celá situace utichla, co se týkalo těch osobních konverzací, pro které tam všichni přišli, ale za to se tam objevilo nechutně toxické napětí, které trochu eskalovalo o něco víc mezi třeba, zatímco u Saturna se kumulila nervozita a u Bianci taky nebylo nic dobrýho.
U něho se kumolil hlavně vztek a žárlivost, kdy se Alastor věnoval jenom černobílému, jako by byl něco extra a zcela ho ignoroval. Ignoraci ještě zvládal, prostě šlo o to, aby získal jeho pozornost, nic víc, ale sotva z Alastora vypadlo, že s ním se projít nechce, do hlavy se mu narval neskutečný hněv. Okolo očí ho začalo neskutečně pálit a táhnout, jak tam rostlo fialové žilkování, které značilo magii, která v něm vždycky tiše bublala, protože ji moc nepoužíval z menšího traumatu. Donutil Alastora udělat několik kroků vzad, aby se od černobílého vzdálil. Zuby měl pevně zatnuté, zorničky úplně stažené a div z něho nestoupala pára, jak v něm vše bublalo naprostým vztekem proti Alastorovi i tomu černobílému. Proti němu jenom střelil pohledem, ale ten říkal jasně to, že by mu nejraději ukousnul ksicht. „Vypadá, že je v pohodě?“ odsekl proti Saturnovi, i když to nebylo na něj.

Dostal ignor. Dobrý ignor od Alastora, který absolutně nezareagoval na to, že tam třeba stojí, že na něj zírá. prostě nic. Visel na něm očima, div mu nevyskočili z důlku a jako odpověď? Nic. Protože Alastor zíral na černobílého, který vypadal, že má bipolární poruchu. Jednou těkl pohledem k černobílému, který se sám zdál, že to celý nebere, ale kdo mu to měl věřit? Však i Bianca z toho byla nesvá, jak couvala a ten Saturnus se chtěl raději vytratit! Šmejde, zasyčel proti němu a hned poplašně skočil pohledem po Alastorovi, který se s nim chtěl jít projít o samotě.
Jenže černobílý ho odmítl, že má něco na práci a Nemesis toho sám využil, aby dal najevo vlastní existenci: „Já se s tebou projít půjdu,“ nabídl s širokým zazubením Alastorovi a ještě krátce zpražil černobílého, že se má odsunout, když tvrdil, že má ještě nějaký věci na práci. Trochu udělal krok dopředu a zároveň ke straně, aby byl Alastorovi co nejblíž a udělal mu aspoň malou překážku, aby šel ještě blíž k tomu tupcovi.

Pořád na půl ucha poslouchal, co si říkal Alastor s tím druhým měsíčňanem na hlavě, ale i když byl dost zvědavý, vlastně ho to nudilo. Nějak doufal, že jakmile odejde ze smečky, všechno už bude jenom zábava a nic jiného, ale místo toho přešlapoval v cizí smečce, kam se vydali ihned po odchodu. Skvělý. A ještě do toho ten jeden nadhodil, že by tam mohli zůstat, než bude lepší teplota na cestování a přitom se díval na Nemesise. Pozvedl nad tím jedno obočí, pohled hodil po Alastorovi a čekal, jestli se k tomu nějak vyjádří.
Ale taky tam měl už co dělat, když po letech potkal Biancu, i když to všechno okolo bylo docela ledové jako to počasí, které ho už docela dost štvalo. „Puberta,“ pokrčil rameny úšklebkem. No, předtim byl docela čistě šedý a nic zajímavého na něm, pak už to šlo docela rychle a vrcholem všeho bylo, když se mu tlama probodala skrz na skrz. Jenom jeden chyběl, ale toho si ještě nevšiml a nikoho nezajímalo, že jsou trochu nesouměrné. „No docela zajímavě,“ pokrčil rameny. Zvedl lehce zrak nahoru, pak ho hodil po Alastorovi, co by tak mohl říct, ale... když na něj tak zíral, nějak nemohl mluvit dál a prostě na něj jenom čuměl. Co se stalo? On se stal. Přišel do života, zůstal tam a pak mu přišlo, že už má odejít, jenže ho odmítal pustit. Nechtěl, aby šel, chtěl, aby prostě jenom byl tady s ním a nikym jiným.„Dařilo se mi skvěle,“ řekl s pohledem pořád na Alastorovi, i když mluvil k Biance, „držel jsem se dobré společnosti.“

Sice nebyl rád středem pozornosti, ale celá ta situace ho štvala, jak si ho nikdo nevšímal. Nebo takhle, ten jeden mu byl úplně jedno, Alastor ho v tomhle štval, že mu byl zcela buřt. Ale co, mlčel, zíral, čekal, nejraději by se už pohnul někam jinam a nedřepěl v tom lese celý znuděný z té dojemnosti, když se dva po dlouhé době shledají.
Zabíjel čas jenom sledováním okolí, snažil se nad něčim přemýšlet, aby odpoutal mysl, ale nějak mu to nešlo, furt jenom poslouchal, co se děje mezi těma dvěma. Mluvili o nějakym černobílym vlkovi, že se dlouho neviděli, že si měli něco říct a bla bla bla. Jáj, zkuhral, otočil se k Alastorovi, otočil se k lesu, prostě vejral okolo, až se mu to i vyplatilo, protože mezi stromy se něco hemžilo. Nejdříve se zamračil, naklonil hlavu do strany a čekal, dokud postavy nějak nechytla tvar. Bianca, cvaklo mu. Vyvalil oči, byla to už řada let, co ji viděl. Moc už nevyrostla, ale to on taky ne, takže si nemohli mít nic za zlý. A s ní tam šel ještě... černobílý vlk. Půl na půl, doslova, ani oči na něm nějak nebyly vidět, ale až po chvíli se ukázalo, že jedno prostě nemá. „Tenhle černobílej?“ vlezl těm dvěma do řeči, aby zjistil, jestli se mluvilo o tomhle. Už o něm od Bianci slyšel. Pidlovokej to byl.

„To by hodně vysvětlovalo,“ vydechl ještě v rámci vlastní myšlenky na to, že sexualita je ovlivněna počasím. Skvělá myšlenka, zcela nejlepší, co ho za poslední rok napadla.
Jak je svět maličký, když se najednou objevil v lese u té, se kterou prožil pár dní v jeskyni a její bratr byl očividně starým kámošem jeho asi partnera, nebo v jaké toxické fázi se to vlastně nacházeli. Zcela určitě se od něj odmítal vzdálit, takže nějaké toxické lepidlo. „Hm, tak si můžem udělat velký kroužek přátelství,“ nadhodil s úšklebkem bez toho, aby věděl, jestli tam vůbec Bianca je a jestli je Saturn vůbec jejím bratrem, ale ten les mu přišel docela povědomej.
Pak nastalo to setkání, u kterýho nejdříve jenom stál, přehazoval mezi těma dvěma pohledem a docela v něm něco nepříjemnýho bublalo, asi žárlivost, kterou ale ještě do tý doby neznal. Prostě mu z toho bylo na nic a ten Saturnus se mu nelíbil ani potom, co se mu představil. „Nemesis,“ odpověděl mu jednoslovně, jako by ho to vůbec nezajímalo a vlastně ani nezajímalo. Měli jsme jít za jeho sestrou. Zůstal tam každopádně stát, docela blízko Alastora, ale úplně se na něj nelepil, dělal, že neposlouchal, rozhlížel se po lese, ale přitom poslouchal každý prd od těch dvou.

//Zrcadlové jeskyně

Pokrčil rameny nad tím, že se v Asgaaru žádná změna neodehrála. Už mu to mohlo být jedno a zatim žil, takže se mohl akorát vztekat a dupat, jak je svět k němu nespravedlivý a mezitim se táhnout někam na sever, když by se měl spíš zajímat o to, jak si natáhne tuk do těla. Ale zatim to šlo. Nějak.
„Hm,“ zamručel zamyšleně při Alově prohlášení, že se do zimy narodil, žil v ní furt a... výsledek toho měl být jaký? Že je na zimu zvyklý? „Tak proto seš teplej,“ podotkl k tomu klidně. A on se narodil do suchého lesa a proto je tak přichcíplej. A pak, že prostředí nemá vliv na vývoj osobnosti.
Byl si docela jistý, že tam, kam šli, už jednou šel. Nebo to bylo spíš takový šimrání v hlavě, když se rozhlížel po tom lese. „Saturn...,“ zamumlal si jeho jméno, než mu cvaklo. Že se nikdy nerozloučili a neviděli mu bylo docela jedno, nezajímal ho žádnej Saturn. „Nemá náhodou sestru Biancu? S tou jsem se sekl v tý jeskyni, když se o mě nikdo nezajímal,“ vložil si do toho vlastní problémy. Byl si fakt dobře jistej, že v tomhle lese už jednou byl, když ji hledal, jestli žije. Ale do toho už Al vyl a třeba ji uvidí? Hm, ne. Přišel Saturn. Nebo hádal, že to bude on, mohl to být naprosto kdokoli. „Čau,“ žbleptnul ze sebe vedle Ala jako jeho nabručená čivava. To je terč na hlavě?

//Středozemka

„Jupí,“ zaradoval se sarkasticky. Ale měl pravdu, zima byla hnusná, bude hnusnější, jeho tělo bylo slabý a bude možná tak studený. Jsem zas všechno podělal, ale co, odsekl si pro sebe. Tak umře no. Bolelo umírání? Možná, záleželo na tom jaké. Hm. Do smečky se neplánoval vracet, chtěl si za tímhle stát, nějak si prostě poradí, však to nemůže být tak moc složitý přežít. Zatím to nějak zvládal a přitom se smečce moc nevěnoval. „Pamatuju si svoji první zimu,“ rozmluvil se jenom tak, „bouřka mě sekla s jednou vlčicí v jeskyni, nebyla tam voda, žrádlo, nedalo se nikam jít. Nakonec jsem se domů vrátil a tam co? Nikoho nezajímalo, kde jsem byl,“ odfrkl si nad tim. Jak byl starý? Pár měsíců, ale co, všem to bylo úplně jedno. „Ale byla sranda,“ ušklíbl se. Umírání byla zábava.
„Kam by táhli v týhle zimě?“ nechápal. Sám by táhl nejraději někam do tepla, ale ne, šel na sever. Ani netušil kam, za kym a proč. „Kam se vůbec táhnem? Nebo spíš za kym,“ zeptal se, protože ho Alastor prostě jenom označil za přítele.

//Mech

Nejhorší rozhodnutí muselo padnout v té chvíli, kdy souhlasil s tím, že se vydají na ten sever. Tam, kde jsou zimy horší, nepříjemnější a tedy přesně dokonale dělané pro jeho tělesnou stavbu a mentalitu. Ale chtěl jít s Alastorem a užít si ten fakt, že může jít, že ho nikdo nikam netáhne, může si dělat, co se mu líbí a prostě... chtěl dělat ne moc chytrá rozhodnutí.
Jestli tuhle pitomou zimu přežiju..., začal přemítat nad tím, co by se mohlo stát později. Až roztaje sníh, který ještě ani nenapadl. Nemělo sice mysl plánovat dopředu, ale stejně to dělal, zatímco šel pře mrznoucí planinu, kde mu mrtvá tráva křupala pod nohama. Šel bych pak někam na jih. Tam k té poušti, kde bylo naopak teplo i v zimě a bylo to celé pokryté pískem, že nikam jinam nešlo dohlédnout. Něco musí být na jejím konci, ne? Třeba jiný svět, třeba něco nového a neznámého, přemítal nad tím a přitom jednou cuknul hlavou k Alastorovi s nevyřčenou otázkou, jestli půjde s ním.
A pak k moři, přemýšlel dál. Taky bylo obrovské a kdo ví, kam vůbec vedlo. K ostrovu, ale dál? Opět, mohl tam být nějaký jiný kraj, svět, mohlo tam být nic a vynořil by se na druhé straně Gallirei. Kdo ví? Udělal to někdy někdo? Byl by první? Chtěl to zjistit poznat. Ale až v létě, kdy nebude hrozit, že umře na umrznutí. Když už, tak na utonulí, dehydrataci, hlad a tak dále.
Z přemýšlení ho vytrhla Alastorova rýpavější otázka, zamručel nad tím, že se fakt pobavil, načež řekl: „nefičí mi tu tolik do uší.“

//Zrcadlové hory

Kytky, mušle, perly

3 perly, 15 kytek, 10 mušlí

Hlásim se 1x

//Asgaar

Řešil by to a rýpal by do toho, ale bylo mu řečeno, ať to nechá na pokoji, tak se prostě hryznul na chvíli do jazyka a počkal, dokud to nepřejde. A prostě jenom šel.
Vyšel ze stínů stromů, přivítal ho chlad okolí a netušil, co si o něm myslet, ale... v tom celém byla taková divná svoboda. Pocit, že teď už může cokoli a nemusí se ohlížet za tím, co leží v lese. V tom snu, který měl, mu stejně přišlo, že je lesu ukradený a teď i oficálně mohl. Byl sám... S Alastorem. Byl vlastní osobou, která možná nepřežiješ zimu. Zvedl pohled k Alastorovi, stiskl zuby a uvědomil si, že na tohle moc nemyslel. Ale byla tu Karma, ne? Třeba se všechno změní. „Mě se svět jenom tak lehce nezbaví,“ namítl. Jistý si tim nebyl, ale rozhodně to tak řekl. Bylo by trapný umřít potom, co se rozhodl, že bude vlastní existencí, která nenáleží Asgaaru.
„Kam?“ zeptal se předtim, než Alastor hodil svoje nápady. Sám by šel někam na jih, chtěl vidět, jaké to je na místech, kde je stále teplo, ale Alastor navrhnul dvě jiné možnosti. První byla jeho sestra, o které věděl jenom to, že plechtichaří se Smrtí a z toho mu moc dobře nebylo. A pak nějaký dávný přítel. Pokrčil rameny, „tak asi neohlášená návštěva u minulosti,“ navrhnul. Je to jenom kamarád ne? Žádný důvod k žárlivosti.

Karma seděla mezi stromy, nemuvila, ale emocemi toho říkala tolik, že netušil, co si z toho vzít. Ani on jí nic neříkal, nějak... mu přišlo, ať raději mlčí. Hlavně přehodil pozornost na Alastora a jeho hrubější odseknutí, že k ostrovu nejde. Nejdříve se zarazil a až po nějaké době mu došlo, že z toho ostrova přišel dobitý a s tou jizvou na tlamě. A bez otce. „Promiň,“ řekl šeptem, ale další místo nenavrhnul.
Žádné další konkrétní místo nenavrhnul, Alastor jenom zavelel, ať jsou a vyrazil. Také šel, nejdříve rychleji, pak zpomalil, aby se ujistil, že ho Karma následuje, následně se ohlédl za lesem, který tu zůstával a pak konečně mohl jít rychleji, aby dohnal Alastora. „Hlas tu nebyl?“ zeptal se ho, i když byla malá šance, že ano, když si dělá, co se mu zlíbí.
Tak sbohem teda, řekl ještě mrtvému lesu, který nikdy nepochopil. Záleželo mu možná jenom na pár vlcích uvnitř, ale k místu toho mnoho necítil. Nikdy mu prostě neporozuměl a tohle tedy muselo být lepší rozhodnutí. A šel s Alastorem, tak to bylo správné, ne? Možná.

//Středozemka

Těch slovo mnoho nebylo řečeno. Ani už nic jiného říkat nechtěl. Jenom přikývl, pohled upřený jinam, potom krátce na otce a následně se otočil za Alastorem, aby ho našel mezi stromy, kam se zamotal.
Cítil úlevu? Určitě. Ale zároveň i nějaká vina, která možná přejde, možná nikdy nepřejde, ale to zjistí až časem poté, co se vydá ven a zjistí, jestli teď už dokáže žít vlastní život, po kterém toužil.
Alastorův pohled byl upřený někam k zemi, když se k němu šedý blížil, ale sotva se přiblížil, pohled byl zvednutý k němu. na chvíli se posadil, potřeboval si to nějak... srovnat v hlavě. Dlouze se nadechl, zadržel dech a vydechl. Zvedl zrak ke stromům, hledal mezi nimi Karmu, ale nikdo tam nebyl. Smrákalo se, na nebi mezi stromy byly vidět hvězdy, měsíc byl zcela skrytý před světem. Listí opadalo, přicházela zima a oni... odešli. V tu nejhorší možnou dobu. Alastor jíst nepotřeboval, ale on? Jestli nepřekoná ten problém, prostě chcípne. Tolik jich zemřelo, pomyslel si. Jeho máma, Fiér, který vstal z mrtvých. Alastorův otec. Oba měli mrtvého rodiče, ale nemluvili o tom. Nikdy se k nim nevraceli. Tak proč nad nimi přemýšel teď? Fiér z mrtvých vstal, připomněl si s polknutím. Ale jako by se nikdy nevrátil, povdechl si, sklopil pohled k Alovi (teda furt čuměl nahoru) a přemýšlel nad odpovědí. Chci najít Karmu, chtěl říct. Ale to nebylo to, co chtěl dělat jako tulák, tohle byla poslední věc z Asgaaru. „Ten ostrov,“ hlesl, „kde jsem viděl poprvé Karmu,“ navrhnul nepřímo. „Jsme volní, Asgaar leží za námi. Pojďme tam,“ rozmluvil se.
Snad to bylo zaklínadlo. Nebo také náhodá. Slyšel jenom pleskot křídel, větev, která se prohnula pod váhou papouška, který se usadil nad jejich hlavama. Zvedl zrak, sledoval ji a nechápal, co vidí v jejich očích. Hněv, strach, úlevu? Ulevilo se mu, pousmál se, ale Karma nic neříkala.

Vyhodil to ze sebe všechno, ale o moc líp se necítil. Sice mu přišlo, že z něj spadl obrovský šutr, ale furt tu bylo taky to, že měla přijít nějaká reakce, protože se tohle neobejde v tichosti bez toho, aby prostě jenom kývl a mohli si jít po svých.
Alastor toho moc na srdci neměl, ale to nějak chápal podle toho, jak spolu mluvili. Nic k Asgaaru necítil a možná dost dobře ani nic necítil k šedému vlkovi, ale to buď nechápal, nebo si to nechtěl připouštět, aby nezískal opět pocit, že je na světě úplně sám.
Dobře, ozvalo se. Tiše polkl, hleděl nahoru na otce a čekal, jestli něco řekne dál. Nikdo jiný z rodiny tam nebyl, což bylo vlastně i dobře, neměl na to, aby tam teď s nimi byl a něco řešil. Nechtěl jim to ani říkat, může se to předat v té krásné tiché poště, kterou jeho otec provozoval. „Dobře,“ odpověděl otci stejně na jeho nabídku a jenom očkem hodil po Alastorovi, který už zamířil dál mezi stromy.
Vrátil pohled k otci, zhluboka se nadechl a přemýšlel, jestli chce ještě něco říct, ale nic mu na srdci asi už neleželo. Možná jedna věc, kterou se rozhodl říct až po prvnim kroku pryč. Zastavil se, obrátil k otci a polohlasem dodal: „Nemám nic proti týhle rodině – která zbyla. Ale chci být svojí vlastní prioritou.“ Chvíli pak čekal, zíral do prázdna a jakmile mu došlo, že už asi nic jiného nemá, řekl: „Někdy se uvidíme.“ Pak se vydl za Alem, lehčí, ale vlastně i slabší.