Gallirea - Příspěvky uživatele

//Kierb přes Tenebrae

Vztek. Nic víc než vztek necítil. Proti Alastorovi, protože neměl jakoukoli snahu. Proti sobě, protože odešel a předstíral nezájem. Proti smečce, protože se tam odmítal vrátit z nezájmu, který odtamtud necítil. Vůči matce, protože byla mrtvá, vůči Sionnovi, protože on mu dal kdysi myšlenku na to, že to je špatně. Vůči Iskierce, protože už ani jí nerozuměl. Nesnášel všechno, nesnášel všechny. Kromě otce, ironicky. Ten mu nevadil, snažil se, ale odmítal se za ním vrátit.
Šel podél řeky, jako tulák, sám, dokonce bez Karmy, která létala po okolí. Na čenichu všechny piercingy, aby se ukázalo, že mu na nikom nezáleží natolik, aby si hlídal, kde se nachází. Žaludek měl bolestivě stažený, nebylo mu dobře z té samoty, protože se nikdy nenaučil ji snášet. Přišlo mu, že na něj padá tíha celého světa, ale zároveň byl světu lhostejný. Ale... i jemu byl svět lhostejný. Teď už ano, když nikoho neměl. Nic krásného, nic dobrého, podělanej život. A měl hlad, ale přitom mu tělo říkalo, že jíst nemá, protože není důvod.

//Medvědí jezírka přes Středozemku

//Gejzírová pole

Dokud se nutil všechno držet v sobě, bylo to v pořádku. Prošel okolo gejzírů, nevnímal jejich výbuchy, ignoroval vodu dopadající na jeho srst. Neměl cíl, jenom šel jedním směrem k řece a poté po jejím proudu co nejdál, aby se dostal z toho... pekla. Aby odešel od toho, kdo ho stejně nemiloval, i když si přál, aby tomu tak bylo. Nikdo o něj nestál, nikdo netoužil, ale jemu to bylo jedno do té doby, dokud měl Alastora. Jenže nebyl už ani on.
Až u řeky se přestal nutit myslet na to, že má skrýt jakékoli reakce. Stačilo jenom lehce povolit stavidla a jeho to. Špatně viděl, mělce dýchal, svaly v těle měl najednou slabé a podlamovala se mu kolena. Vlastně štěstí, že tam nikdo nebyl, kdo by ho viděl. Bylo tam jenom další vejce o které zakopl, cožpak ti ptáci neumí dávat pozor?
Hyperventiloval, ale žádná slza mu nekapala z oka, bylo to směšný, on sám si připadal k smíchu.

//někam

Tentokrát se rozhodl mlčet on. Protože nic říkat nechtěl, odmítal otevřít tlamu, protože se obával toho, jaká slova by z ní vyšla, jestli by to vůbec byla slova, zda by se vztekal, litoval, prosil, proklínal. Neměl tušení a vědět to nechtěl.
Alastor taky nemluvil, ale zíral na něho. Jenom on už na něj nechtěl ani pohlédnout, protože věděl, že na sebe koukají úplně jinak. Ten jeden s touhou, ten druhý minimálně s lhostejností. Pak padla dvě slova, prostá, která nedávala smysl, když mezi nimi žádný rozhovor nebyl. Ale v kontextu rozhovorů minulých? Už ne, už s tím nechce pokračovat, už k němu nic necítí, už ho nechce u sebe, už si nemají co říct, už nic necítí.
Stiskl čelist, zuby ho bolely, ale víc by ho bolelo, kdyby se na něj měl ještě jednou podívat. Byl více naštvaný než smutný. Zvedl se, protože na celou tuhle situaci neměl co říct, protože... to prostě asi čekal. Nechtěl to, ale nechtěl ani bojovat, protože by bojoval proti někomu, kdo neměl jakoukoli touhu. Pohled měl upřený někam jinam. Tam, kam se vydá, protože už nebylo kam se vrátit. Oddá se samotě mentální i fyzické, nechá se zničit vlastní existencí, kterou neuměl snášet. „Já vim,“ řekl mu jenom prostě, ale přitom mluvil do větru se kterym i odešel.

//Kierb

Pokrčil nad tím rameny, převaloval to vejce, ale pak ho tlapou odkopl směrem k Alastorovi a dál ho neřešil. „Když se tam budeš chtít vrátit,“ pokrčil nad tím rameny. Vlastně mu to bylo jedno, i když věděl, že pak bude žárlit až na půdu a bude běsnit sotva Alastor hodí okem po někom jiném. Ale to byla až budoucnost, teď si ho chtěl jenom udobřit, i když on nebyl ten špatný. Ale někdo tu odvahu na to prostě mít musel.
Alastor šel blíž, takže to celý smysl mělo, ale nenaparoval se, místo toho se posadil a čekal, co mu řekne, protože tohle bylo prostě na něm a nikom jiném. Nespouštěl z něj zrak, hypnotizoval ho pohledem, čekal, dost netrpělivě, ale čekal. Stáli kousek od sebe, přitom mohl snadno jít blíže. Ale sám se nepohnul.
Nelíbilo se mu, jak řekl to jméno, jako by to byl nějaký povzdech, zoufalost, třeba i prosba o to, aby mu šel konečně z očí. Něco v něm cuklo, pohnul se mu pysk vztekem, přitom ještě netušil proč. Nebo tušil? Viselo to mezi nimi ve vzduchu už od chvíle, kdy se znovu setkali. Tělo to stejně vědělo první, protože piercing, který byl ukrytý na Alastorových zádech vylétl a trefil ho do tváře, kam patřil. Otočil bolestivě hlavu, ohnul pysky bolestí a naštváním a už se na něj nepodíval.

Ocasem někoikrát mrsknul do strany jako to měla ve zvyku jeho matka. Sledoval Alastorova záda, čekal, jestli na něj bude nějak reagovat nebo se třeba rozhoupou k tomu, aby se... rozdělili. Nechtěl to, odmítal to, ale ve vzduchu to viselo tak moc dlouho. Furt ho miloval, byl si tím jistý, ale také mu přišlo, že mezi nimi ležela propast a nebylo možné ji překročit. Protože jeden se ani nesnažil o její překročí a ani nepředstíral, že ano.
Zhluboka se nadechl, udělal krok k Alastorovi, ale proč se snažil? Zase se zastavil, jeden z gejzírů vyprsknul a kromě horké vody k němu přisunul i oválný zelený kámen, který ležel poblíž díry v zemi. Šutr se valil, zastavil ho tlapou a nejraději by na něj dupnul, ale rychle mu došlo, že to šutr není. Vypadalo to spíš na vejce, které tam ztratil nějaký pták? Rozhlédl se okolo, jestli třeba nenajde hnízdo, kam by se mohlo vrátit, ale jaký šílenec by tam hnízdil?
Převalil vejce, nechal ho ležet, ale dost dobře ho mohl taky sežrat. Mohl v něm být jenom žloutek s bílkem, mohlo tam být i ptáčátko, které se hodně rychle vylíhne. Nebo umře jako to mezi náma dvěma, povzdechl si, sundal tlapu z vejce a nechal si ho ležet u nohou.

Reakce nula by byla ještě příjemná, tohle byla zase ta podělaná zima, která ho měla pohřbít. Alastor se zdál, že mu je všechno buřt, možná se topil v depresi, možná mu byl jedno on, možná změna jeho chování znamenala, že se z něj stane naprostá nicka, která nikoho nebaví.
Tak či tak se on sám v reakci na Alastorovu nulovou reakci zastavil. Sledoval ho, jak jde dál podél gejzírů a je mu snad i jedno, jestli ho nějaký zasáhne. Třeba by aspoň na to nějak zareagoval? Zhluboka se nadechl, sledoval Alastorův zadek, lehce cuknul, když okolo něj zase něco vybouchlo a... čekal. „Se tam někdy vrátíme, až tam nebude ten pidlovokej, žádnej problém, ne?“ nadhodil, i když mu ten návrat byl docela proti srsti, ale zase chtěl Alastora nějak rozmluvit, protože ještě nikdy mu nepřišlo, že je sám, když ve skutečnosti sám nebyl. A jeho samota furt ničtila, furt ho drtila, převracela mu žaludek a dávala mu pocit, že neexistuje. A že ten pocit měl přecházet i ve chvíli, kdy bude ve společnosti? JEště do háje s někym, na koho zíral jako na ztělesněný boha? Nebo spíše dříve tak zíral, teď už všechno umíralo.

Březen 4/10 - Sirius

„Neříkám, že jsme kamarádi?“ namítl okamžitě s trochu podiveným tónem, ale zase ně nějak uraženým. Spíš chtěl Siriuse nějak donutit, aby na to přišel sám, nechtěl to říkat na plnou hubu, aby náhodou nekecal, že spolu jsou a nejsou zároveň. „A ty úťáplej nejseš?“ zeptal se s pokynutím hlavy na celou jeho velkou maličkost, která vypadala jako Alastor před více než dvěma lety, od té doby se dost změnil dobrovolně i nedobrovolně. „Nebo taky nemáš kamarády?“ Protože jestli ne, tak už byli tři, co kamarády neměli, jaké pěkné přátelské kolečko spolu mohli vytvořit!
„Říkaj mi Nemesis,“ odpověděl mu a to byla snad první věc, kterou řekl bez nějakých kliček a kravinek okolo.

//Mech

Byl rád, že zmizeli, i když v něm furt bublalo to, co se všechno stalo a že nedostal žádné sorry nebo pozornost. A taky mu z celé té situace bylo ještě nějak blivno a nedokázal říct proč. Jakmile slyšel slovo kouzlo, něco se v něm hnulo a dost nepříjemně.
No, pozitivní bylo, že aspoň nebyla taková zima, bylo docela příjemně, jenom se teda neměli zdržovat dál na severu. Země pod nimi byla suchá, roztrhaná, taková... příjemně mrtvá, dokonale seděla k jeho náladě a Alastor se taky nezdál úplně na větvi ze všeho.
Furt čekal, jestli se něco řekne, ale bylo ticho, tak taky žádný rozhovor nezačínal, jenom se tak kochal, zkoušel neřešit a hlavně čekal, až začne mluvit Alastor, protože... by se mu mohl konečně omluvit? Ale ne, zachránila ho příroda.
Něco vedle nich bouchlo a pak voda tryskala do vzduchu, syčela a vycházelo z ní teplo. Uskočil do strany, sledoval proud vody, jak nejdřív letěl nahoru, pak zas dolů a několik teplých kapek mu dopadlo na srst. „A co je do háje tohle?“ řekl s rozhlížením okolo, jestli mu třeba něco nebouchne pod zadkem.

Březen | 3 | Sirius

Chvíli se zdálo, že po něm snad Sirius skočí, takže udělal o krok vzad, protože nechtěl mít podobně velkýho vlka na krku, byla by to akorát absurdní rvačka dvou skřetů. Ale pro jeho štěstí nic nepřišlo, snad se ten vlk i nějak uvolnil a jenom pronesl jedno slovo, kterým mávl nad vším, co se stalo. No, asi nebylo nic vzrušujícího znát jeho bratra, ale co, říct to musel. A nebyla slušnost znát rodinu toho druhýho?
Pokrčil rameny nad otázkou, jak osobně ho zná. Nejraději by řekl, že to je jeho partner, láska jeho života a žijí si spokojený život, ale mezi nimi se proléval slabý jed, který toho možná moc neudělal krátkodobě, ale dlouhodobě se jimi prožíral do morku kostí. „Hodně osobně,“ zahrál to do kouta nakonec,

Ah, žije, to je mi líto, posteskl si, když už jenom tak do tohohle lesa nebudou moc vkročit, ale co se nadělá. Bohužel setkání s Biancou bude muset trochu odložit, třeba se sejdou někde jinde, ale nemůže přeci riskovat, že se situace bude opakovat, ne? Hodil jeden krátký pohled po Alastorovi, který se aspoň choval normálně, ale těžko říct, co už bylo v jeho životě normální chování, protože mu přišlo, že měl za partnera minimálně dva vlky, ale... lepší než žádného.
„Měj se,“ švihnul ocasem proti měsíčníkovi a zvedal se konečně nadšeně ze země, že se pohnou někam jinam, i když si musel ještě vyslechnout, jak snad příště bude všechno lepší. Jen ať prostě žádný příště není a bude to v pohodě, nic víc nechtěl.
Čekal, že Alastor vybere nějaký směr, ale spíš koukal na něho a nic nedělal a neříkal, takže nad tím sám šedý pokrčil rameny a někam se vydal. Ne směrem, ze kterého přišli, prostě někam dál. Byl tulák, chtěl poznávat a objevovat, což by nemohl, kdyby šel zpátky, odkud přišel. Po vlastních stopách nikdy nemělo smysl se vracet.
Nic raději neříkal, protože ho ani nic chytrého nenapadalo.

//Gejzírová pole

Březen | 2 | Sirius

Bylo to trochu jako koukat do minulosti, kdy nebyl Alastor oproti němu tolik vytáhlý, neměl svoji jizvu a odznaky. Jo a to zlato na noze. Ale přitom věděl, že kouká na někoho jiného, i když úplně stejného. „No... jako neznáme,“ pokrčil rameny. Těžko o něm mohl vědět, ale co. „Ale měli bychom,“ dodal ještě okamžitě s poznámkou, než se posadil na zem, protože se mu nechtělo stát a trochu doufal, že se na nějakou dobu zdrží. Potřeboval novou společnost a tohle mohlo být slibné? Nebo taky kompletně marné. „Znám docela... osobně tvého bratra, Alastora,“ vysvětlil mu, protože nemělo smysl o tom úplně mlžit. I když furt netušil, jak to s Alastorem mají a jestli má smysl vypálit, že jsou partneři, když se spíš jenom trpěli a nic víc. Ale... docela ho to štvalo, o tom žádná.

Alastor si tam něco mumlal pro sebe, ale přes vlastní hekání při hrabání to neslyšel, i když měl poslouchat, ale to je už jedno. Ale aspoň ta dřina přinášela nějaké ovoce, protože se pak Alastor začal kroutit, přetrhnul kořen okolo tlamy a nakonec se i vytáhl ze země. Jestli na něm byla špína, moc to na něm nebylo vidět, když měl sám úplně zemitou barvu od samotného narození.
Sice byl furt naštvaný a vše v něm bublalo, ale aspoň byl klid, byli tam sami a dokonce zaznělo i jeho jméno, které v něm projelo jako rána elektrickým proudem. Zorničky se mu rozšířily, upnul zrak na medvědovitého a čekal, co z něj vypadne. Co mu řekne? Omluví se mu? Bude ho to mrzet? Tak dělej, popoháněl ho, ale něž měl šanci cokoli slyšet, Saturnus se vrátil a Alastor se zase věnoval jemu a omlouval se jemu. Rána v něm fakt projela, ale vzteku. Zuby měl pevně zatnuté, pohled upřený na Alastora a jenom nasupeně poslouchal, jak se omlouvají sobě navzájem, ale nikdo jemu?
Teda pak se mu docela líbila poznámka, že by asi měli jít a Saturnus to odsouhlasil, že to asi bude lepší. Udržel v sobě úsměv, znamenalo to pro něj zase soukromí s nim. „tak až tu nebude ten černobílej, rádi se zastavíme,“ vylezlo z něj trochu kousavě, ale nemohl za to celý náhodou on? Nějaký feromony nebo tak.

Sirius | 1 | Březen

Nesnášel samotu. Dříve se jí bál, už ani nedokázal určit proč, prostě ho to svíralo, dělalo se mu z toho mdlo, bolela ho hlava a tep mu vylítal do nekonečna a ještě dál. Ale později se ta fóbie stala spíše odporem, zhnusením k vlastní části téhle existence, kdy myslel jenom na to, že bude už navždy sám, protože se k němu nikdy nikdo nepřiblíží. Čemuž tak i bylo, nikdo na něho neměl nikdy sáhnout, ale to sám nechápal, jakým trestem ho Smrt potrestala.
Takže mu bylo divně, nepříjemno, takový tlak na mozku a v páteři, škrábání na plicích. Kdyby tahle bolest byla vidět, všichni by ignorovali to, jak vychrtlým byl a zaměřili se na tohle, ale to nikdo neviděl, možná tak ve tváři. Jeho tvář však byla upoutána k jezeru. Myslel, že bude sám, že od něj zrovna odešel, ale znova ho viděl? Ne, hloupost. Něco chybělo, zlato na jeho noze a pak zeleň na těle. A byl menší, to nebyl Alastor. Zamračil se, nikdy ho neviděl, ale přitom věděl o jeho existenci a nemohl být překvapen. Sirius, řekl si pro sebe a chvíli si ho z dálky prohlížel. Byli vlastně rodina? Byl vlastně ještě s Alastorem, aby rodinou mohli být? Kdo ví. „Siriusi,“ řekl opovážlivě, aby na sebe upoutal.

Všem zcela hrabalo, Alastorovi asi ze všech úplně nejvíc. Nebo to dělal naschvál? Nebo to tak zkrátka bylo? Mezi nimi to bylo divné a on si prostě hledal jiný obdiv? Zaskřípal nad tím zuby, hlava ho ještě třeštila jako zvon a bylo mu ze všeho nepříjemno.
Alastor byl také poprvé menší než on, pohřbený v zemi, ale už ho nedávil kořen a nenořil se hlouběji do propasti. Hnědý ještě navrhnul Biance a černobílému, jestli si nechtějí vyřídit to, co původně chtěli, aby je dostal z obrazu a Alastor do toho dramaticky prohlašoval, ať ho nechají umřít, když nemůže být s Meinerem. „Drž tlamu,“ odsekl mu zhurta, protože on byl ten idiot, co ho tam vyhrabával, ale všechno se jenom točilo okolo černobílého, který sunul Biancu pryč z dohledu. Konečně, zaúpěl. I Saturnus zmizel a nakonec tam byli sami? Jeden pohřbený, ale oba uprostřed cizího lesa.
Na chvíli přestal s hrabáním, sledoval z výšky Alastora a čekal, jestli mu něco řekne. Zuby měl přitom pevně zatnuté a nejraději by po něm něco hodil. To mám za to všechno, zasyčel si pro sebe, ale mě se jenom tak nezbaví, dodal si a pustil se zase do hrabání. „Měli jsme jít za tvojí sestrou,“ zahudroval do toho hrabání, než se Saturnus vrátil se suchou omluvou. Střelil po něm jenom pohledem a pak raději pokračoval.

Nikdo absolutně nechápal, že Alastorovi nemůže být dobře, jiné vysvětlení, proč se choval tak divně, být nemohl. Snažil se ho dostat od černobílého, protože byl v pohodě až do chvíle, než se tam objevil a pak? Všechno šlo absolutně do kopru. A ještě ho ten černobílej vyhazoval někam do úkrytu místo toho, aby se on sám někam konečně pakoval a Saturnus tou přikyvoval, že ho vezmou někam odpočinout. Jenže Alastor s ničím nesouhlasil a jako reakce na to donucené odsunutí dám začal protestovat.
Připadalo mu, že ho někdo bodnul do hlavy, podlomil se v kolenou, vyštěkl a křečovitě zavřel oči, když se mu bolest rozlila mozkem jako kyselina. A furt a dále Alastor jel do toho černobílého...
Donutil se pootevřít jedno oko, v bolesti se kroutili ještě dva sourozenci, Saturnus se ho snažil uklidnit, že ho vlk odmítl, což v Nemesisovi bublalo ještě víc.
A pak ze země něco vystřelilo a stáhlo Alastora k zemi. Znova vyštěkl, tentokrát naštvaně, protože netušil, kdo z nich to udělal a stejně tak nechápal, co se stalo, že se Alastor vpil do země. „Přestaňte!“ zařval do davu, protože nedokázal ukázat na viníka. Hlava ho furt třeštila, ale snažil se překonat a hrabal do země u jedné z Alastorových nohou, aby ho mohl vyhrabat z toho mokrého mechu ven.