Příspěvky uživatele

Seděl jsem poslušně u mámy, protože nic jiného se přeci ode mě ani neočekávalo. Nikam jsem ani nechtěl jít, chtěl jsem být přesně na tom místě a nikam se nehýbat, protože mi tam bylo dokonale. Ale pak on promluvil. Jenom krátce jsem se k němu podíval, nezajímal mě. Bylo mi jedno, kde budu, pokud tam bude máma.
Vstal jsem, chtěl jsem jít co nejblíže u ní, ale v tu ránu jsem viděl jeho obrovské zuby, jak se po mě sápají. Kníkl jsem, chtěl mi ublížit! Chtěl jsem utéct, ale to už mě držel za krk a táhl mě pryč od mámy. To nesmí, nesmí, nesmí! Nejdříve jsem se snažil vykroutit, ale bylo to úplně zbytečný, když mě držel.
Začal jsem proto kňučet. Bolestně a srdceryvně jsem kňučel a brečel, protože mi ten vlk ubližoval a mně se to nelíbilo. Máma to musela vidět! Neměl mě rád, chtěl mi ublížit, abych mu nepřekážel v cestě, ale přitom překážel on mě. „Mamíí, to boí!“ kňoural jsem stále.
A ve chvíli, kdy mě pustil na zem, přišlo divadlo. Připlácl jsem se k zemi, kroutil, čumákem se otíral o zem, jako kdybych trpěl neskutečnou bolestí a přitom se pomalu lísal k mámě. „Koušal mě,“ kňučel jsem do její srsti.
Zvedl jsem hlavu zrovna ve chvíli, abych viděl, jak se máma k němu lísá. Stiskl jsem zoubky. A zase zakňučel.

Očkama jsem musel těkat po všech těch obrovských vlcích okolo. Líbilo se mi, že každý z nich měl jinou barvu, nikdo z nich nebyl jako máma! Jenom já a... Shireen. Předklonil jsem se, abych na ni viděl, trochu jsem se zamračil a nelíbilo se mi to. Moje máma, ušklíbl jsem se na ni a narovnal se u mámy, aby dobře věděla, že jsem u ni a jenom tak se nepohnu, protože tohle místo mi náleží. A věděl to i on. Jakmile se pohnul, střelil jsem po něho pohledem a čekal, co udělá. A on se odsunul! Tlama mi škubla k úsměvu, dobře věděl, komu máma náleží a on to nebyl. Dál, dál, dál! pobízel jsem ho, dokonce jsem kvůli vstal na nohy a lehce poskočil, jako kdybych ho snad odháněl pryč, ale místo toho na mě promluvila máma. Tělem mi projelo nadšení, zvedl jsem k ní hlavu a čekal něco úžasného, ale místo toho jenom řekla nějaká jména. Naklonil jsem nechápavě hlavu do strany, sklopil ji a podíval se na dvě vlčice, které nás vyrušovaly. „Aoj,“ zamumlal jsem na půl hlasu.
Ta jedna vlčice potom zmizela, ale druhá ještě chvíli zůstala a dokonce na mě i mluvila. Nejdřív ale na Shireen, takže jsem doufal, že mně se to nějak vyhne. Mezitím jsem koukal na mámu a doufal, že mi něco řekne, ale byla potichu... Ta světlá vlčice moc ne. Nechápal jsem, co po mně chce, našpicoval jsem uši, naklonil hlavu nechápavě do strany a netušil, co říct. „Ne,“ zakroutil jsem hlavou rázně, „šem Nemesis,“ představil jsem se hrdě s jedním podupnutím, i když se mi skoro zamotal jazyk, když jsem říkal vlastní jméno. „ne štydlín,“ dodal jsem nabubřele s odvrácením hlavy do strany.
Pak i ta druhá vlčice odešla. A kdyby odešel i on a vzal i Shireen, bylo by to nejlepší.

Na spánek bylo až docela dost velké teplo, i když jsme spali všichni v jeskyni, která by měla chladit. Jenže kámen byl od celého toho dne rozpálený, vzduch v jeskyni byl poměrně těžký, špatně se dýchalo a dokonce bylo i nepěkné cítit všechny ostatní, kteří v jeskyni spali také. A přestože bylo teplo a všechno okolo bylo ještě víc teplejší, byl jsem co nejvíce natisknutý k mámě, protože být třeba jenom centimetr od ní by bylo hříchem a akorát bych dal ostatním možnost být blíže k ní. Tohle místo patřilo mně a nikomu jinému. Máma vydávala ze spánku ještě větší teplo, srst se mi lepila tím vedrem na kůži, ale byl jsem ochotný se klidně uškvařit v pekle než se jenom o kousek odsunout dál. Navíc mě bolela tlamička. Když jsem předtím kousl do masa, které přinesl... otec, začala mě neuvěřitelně bolet tlamička a potom jsem dokonce viděl i krev. Jeden zoubek mi zůstal v tom mase, které přinesl a neuvěřitelně moc to bolelo. Kňoural jsem u toho a vrtěl se, chtěl jsem, aby mi máma vrátila ten zoubek zpátky, ale prý to nebylo možné a je to úplně normální, ale mně bylo jasné, že za to mohl otec, protože byl akorát tak zlý, aby mi to provedl. Chtěl mě trápit, ale to nevěděl, že když mě bude něco bolet, budu chtít být u maminky, která se samozřejmě bude starat o to, že mě něco bolí a nebude tak mít čas na něho. Je moje, moje, moje, opakoval jsem si, zatímco jsem se ve dne i ve spánku tiskl co nejblíže k ní, aby tam nemohl být on. Nezasloužil si ji.
Zatímco jsem spal u mámy a plně vdechoval její vůni, zdál se mi sen. Skoro vždycky se mi zdál nějaký sen, někdy jsem jím nerozuměl a nechápal jsem je, ale někdy jsem byl třeba jenom tak v lese s mámou, někdy jsme zase skákali do kaluží a tak. Prostě to, co jsem chtěl dělat i normálně, ale tentokrát to byl jiný sen. Byl jsem sám, někde v lese a máma nebyla nikde. „Mamí?“ volal jsem zoufale po okolí. Neznal jsem to tam, nebyl to náš les. Ocásek jsem stáhl mezi nohy a nervózně šlapal sem a tam. Nelíbilo se mi, kde jsem a netušil jsem, jak se dostat domů. „Mamí,“ kňoural jsem i nadále, posmutněle sténal a funěl, zatímco jsem seděl na zemi a rozhlížel se okolo sebe. Nechtěl jsem jít někam pryč, co když mě máma hledá? „Nemo! Nemo!“ slyšel jsem, že někdo volá moje jména. A nemohl to být jenom někdo! Takhle mi říkala máma. Ona mohla. Oni ne. Zbystřil jsem, vyskočil na nohy a nadšeně přeskakoval okolo sebe, „mamí!“ houkl jsem. Slyšel jsem ještě jednou své jméno a začal jsem si být jistý tím, odkud vychází.
Vyrazil jsem ráznými kroky k jednomu stromu, odkud se ozývalo mé jméno. Chtěl jsem, aby máma věděla, že jsem se nebál, když jsem byl sám. Protože já nejsem srab. Dorazil jsem ke stromu, kde jsem předtím slyšel volat mamku, ale nebyla tam. Zamračil jsem se, nervózně cupital okolo stromů, čenichal, jestli náhodou někde neucítím její sladkou vůni, ale nikde nebyla. Smutně jsem stáhl uši, začal jsem se zase bát, že mě neslyšela a šla pryč. „Mamí,“ fňukl jsem, posadil se vedle jednoho stromu na zadek a byl si zcela jistý tím, že slyším z jeho nitra nějaký slabý hlásek... Smích! Překvapeně jsem se vysápal na nohy, ucouvl jsem dozadu, potom krok dopředu, zase jeden dozadu, dopředu a přitom jsem opatrně čenichal k jedné díře ve stromu, jestli tam náhodou není něco schovaného. Třeba veverka.
Už jsem měl skoro čenich až v díře, když z ní něco vyskočilo. Bylo to dost maličké, spíš jak motýl... větší motýl. Lekl jsem se, dopadl na zadek a skoro se převážil, ale šikovně jsem se udržel a vycenil zuby na to, co mě vylekalo. Bylo to mnohem větší než motýl, trochu to ve tmě světélkovalo a bylo to nádherné! Přesně něco, co bych dal mamce. Ale přesto jsem na to stále cenil zoubky, aby bylo najevo, kdo je tu dravá šelma a kdo jenom motýl, který může brzy skončit v bříšku.
Motýl poletoval poblíž, pozorně jsem ho sledoval a slyšel jeho chichotání. Přestal se mi líbit, proč se mi vysmíval? „Zoubek,“ špitlo nějak okolí. Až po chvíli mi došlo, že to musel být ten hloupý motýlek, který také volal moje jméno. Zamračil jsem se a chtěl po něm chňapnout, ale motýlek mě napadl první. Vletěl mi rovnou k tlamičce, pořád jsem cenil zoubky a on jeden chytl. Škubnul, zase jsem cítil tu bolest jako ráno. Kníkl jsem, ani jsem nestačil po motýlovi chňapnout. Tentokrát mi ale netekla krev a nebolelo to tolik. „Hej! To je moje!“ kňoural jsem a přeskakoval z nohy na nohu. „Žeknu to mámě!“ vrčel jsem na něho s dírou mezi zuby, „máma ti ublíší!“ vyhrožoval jsem dál, ale motýl byl ticho. Až po chvíli se zachychotal a společně s mým zoubkem zmizel v té díře, odkud vyletěl. Vyskočil jsem, hlavu strčil do té díry, abych ho chytil, ale byla tam tma a motýl nikde.
Nechápavě jsem vytáhl hlavu ven, pátral jsem očima po okolí, ale svítící motýlek vůbec nikde. Nasupeně jsem zamručel, dupnul nohou do země, jazykem zajel na místo, kde mi chyběl zoubek a posadil jsem se na zem. Prostě počkám na mámu, až mě vyzvedne.

Do bříška mi padalo jídlo, ale připadalo mi, že není vůbec dobrý. Chutnalo hnusně. Nechávalo mi to na jazyku takovou divnou pachuť, jako kdybych snad jedl hlínu. Nechutnalo mi to. Ale jedl jsem to. Ne kvůli tomu, že to přinesl otec, ne kvůli tomu, že jsem měl hlad, ale kvůli tomu, že to určitě chtěla máma. A čím dřív to snim, tim dřív budu zase u ní a nebude u ní on. Při jídle jsem neustále zvedal hlavu. Díval jsem se na ni, na něho a když jsem viděl, že jsou moc blízko u sebe, bříško se mi sevřelo, že jsem nemohl ani polknout, ale přinutil jsem se k tomu, aby to bylo už konečně pryč a já mohl k mámě.
Jenže než jsem všechno snědl, ono tam přišlo víc vlků. Stáhl jsem uši dozadu, odsunul se od jídla, které přinesl otec a pomalu se dokodrcal blíže k mámě, aby bylo jasně najevo, čí jsem. Její. A jenom její. Nikoho jinýho. Nechápal jsem, o čem si tam vlastně povídají, ale šlo mi hlavně o to, že jsem byl u mámy a víc jsem nepotřeboval. Tedy, chtěl jsem, aby všichni ostatní byli co nejdál a hlavně on, protože k ní byl furt moc blízko a mně se to nelíbilo. Když dorazila ještě jedna světlá vlčice, natiskl jsem se blíže k mámě, aby pochopila, že patřím k ní. A bylo to dost zřejmé! Byl jsem jako ona, stejně barevný. To ten otec nebyl. Takže jsem mu nepatřil. A on nepatří k nám, loupl jsem po něm krátce pohledem.