Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem připravený na jakoukoli reakci. Byl jsem připravený na útěk, na hlasitý křik a cokoli jiného, co by mi mohlo pomoci s přežitím, protože jsem nechtěl věřit tomu, že mi tenhle vlk neublíží. Jenže místo nějaké velké reakce se akorát rozkašlal a potom mluvil docela klidně, ale to mohla být klidně i přetvářka, protože i předtím se choval... normálně, ale potom byl neskutečně moc zlý. Stále jsem však byl připravený utéct, kdyby se jeho chování nějak změnilo.
Nelíbilo se mi jak pršelo, ale nechtěl jsem se vracet do toho výklenku. Lehce jsem se třásl, i když vedle mě plápolal oheň, který se stál zvětšoval a zvětšoval. Pohledem jsem cukal k místu, kam máma odešla, ale neviděl jsem, že by se vracela. Začal jsem být nervózní, chtěl jsem, aby byla co nejrychleji zpátky, ale přišlo mi, že čím více jsem na to myslel, tím pomaleji čas utíkal.
Potom zase promluvil. Nejdříve se pokusil přilákat moji pozornost a bohužel se mu to povedlo. Lehce jsem k němu pootočil hlavu, byl jsem zvědavý, co řekne, ale nechtěl jsem ho moc vnímat. Drápky jsem zatnul do písku, lehce se přikrčil a kousl se do jazyka. „Ona pšijde,“ namítl jsem. Bylo to jasné. proč by se neměla vracet? Ale trochu jsem s začal ještě více třást. Otočil jsem hlavu ke kopcům, co když se nevrátí? zeptal jsem se sebe samého. Kdyby ne, byl bych ztracený. Sám. Opuštěný. On by mě domů nevzal. A já bych sám domů nikdy netrefil. A nechtěl bych tam být bez mámy.
Cítil jsem, jak divoce mi buší srdce. Nelíbilo se mi to, ale ještě více se mi nelíbilo, že jsem si ani nedokázal vzpomenout na to, jak bych se domů vrátil. Kudy jsme šli? Přes kolik míst? Okolo kolika vody? Nervózně jsem polkl, už jsem se třásl takřka nepřetržitě. A srdce mi div nevylítlo z hrudníku. „Jdu pro ni,“ kníkl jsem nervózně. Snažil jsem se, aby mi hlas nepřeskakoval strachem, ale bylo těžké to ovládat.
Vyběhl jsem z toho místa. Šel jsem podél kopců, občas trochu nahoru, občas dolů, ale většinou jsem se motal jenom okolo a hledal mámu. Nenechá mě tu. Ale s každým slovem jsem si přišel víc a víc ztracený. Posadil jsem se na zem. Třásl se, byla mi zima, oheň byl kdo ví kde ode mě. Hlavu jsem zabořil do studeného písku. Ihned se mi navalil do tlamy a lepil do srsti. Opustila mě, opustila mě, brečel jsem. On mě nenáviděl, máma mě opustila, domov byl kdo ví kde. Proč jsem vůbec tady? fňukal jsem si. Nějak jsem tomu nerozuměl. Když on mě nesnášel a ona mě opustila, proč jsem vůbec byl? Chtěli snad jenom Shireen a ne mě?

Zůstal jsem přesně na tom místě, kde mě máma položila. Nechtěl jsem někam jít, aby mě nehledala a akorát se v té tmě nestrachovala, kam jsem zmizel. Nelíbilo se mi, kde jsem byl, žaludek jsem měl po celou dobu stáhnutý, tělo se mi třáslo a hlava tak nějak motala, jako kdybych ani netušil, kde vlastně jsem. Neděsilo mě ani tak to neznámé prostředí, že jsem tam byl ponechám - i když to se mi vůbec nelíbilo -, ale hlavně to, že přišel on. Žaludek se mi stáhl ještě více, chtělo se mi zvracet, ale zároveň tělo nějak nedocházelo, kde je nahoře a kde dole. Byl jsem z toho tak moc zmatený, že jsem ve výsledku nemohl dělat nic, pouze ležet a doufat, že se máma brzo vrátí, aby mě vzala a odešla se mnou někam dost daleko od tohohle černého vlka a jeho nechutných a zlých slov.
Svět se mi ještě víc nepříjemně zatočil, když promluvil. Zajímala ho jenom banalita, ale stejně jsem mu na ni nechtěl odpovědět. Vůbec jsem nechtěl, aby tam byl. Pomalu jsem se otočil trochu více zády k němu, ale nohy jsem měl slabé a žaludek mě už z toho všeho bolel. A hlad tomu moc nepomáhal.
Hodlal jsem zavřít oči a prostě počkat. Nezajímat se o něho a to, že na mě snad mluví. Co udělá, když nepromluvím? Ublíží mi? Opět? Stejně od něho odejdeme, opakoval jsem si pro sebe, protože jsem věřil tomu, že to je pravda. Musela být.
Tělo se mi zhouplo a v krku vytvořil na krátko knedlík, když se země podemnou nadzvedla. Vyskočil jsem na nohy, hlava se mi zatočila, ale udržel jsem rovnováhu. Obešel jsem hořící větev, abych se od něho vzdálil, ale ocitl jsem se tak na dešti. Řekl mi něco, co jsem už věděl, magii mi ukázali jiní. „Já vím,“ namítl jsem. A nebylo to nic, co by se mi líbilo. „Nedělej to,“ zamručel jsem.

//Tenebrae

Nějak jsem nedokázal najít sílu na cokoli, přestože jsem pořádně nic nedělal. Pouze jsem chvíli šel, pak jsem poslouchal něco, co nebylo děláno pro mé uši a nakonec jsem byl pouze nadále nesen, zatímco jsem nadále naslouchal něčemu, co mi trhalo kvůli mámě uši. Bolelo to. Protože mi přišlo, že ji to zraňovalo. Jenže se i zdálo, že ani jeden z nich nevnímá, že tam jsem. Jako bych byl snad duch, který není ostatními viděn, cítit, nebo jakkoli vnímán. Neexistoval jsem ani pro jednoho.
Doufal jsem, že máma skutečně potom se mnou odejde. Někam daleko, když nebudeme moct zůstat v tom lese, protože on ho neopustí. A bylo mi jedno, že Shireen nepůjde s námi. Ona by stejně nechápala, proč tomu tak je, já ano. Protože jsem byl tiše přítomen tomu, co se dělo, aniž by to kdokoli nějak vnímal. Maličký duch, opakoval jsem si pro sebe a nevydával ani hlásku, abych to jenom potvrzoval a nevyvracel.
Máma mi však moji malou bublinu naděje praskla s tím, že asi půjdeme potom domů. Nelíbilo se mi to, ale více se mi nelíbilo, že mě položila do toho mokrého písku. Zvedl jsem k ní hlavu, sledoval jsem ji a uši lehce stažené. „Ale tam bude...,“ namítl jsem šeptem a větu nedokončil.
Máma řekla, že budu chvíli sám. Trochu jsem se otřásl, byla mi docela i zima a nepřestával jsem ji sledovat, „dobže,“ přikývl jsem, ale absolutně s tim nesouhlasil. Vedle mě se následně rozlilo teplo. Gee říkala, že máma má plamínky. Uchváceně jsem je sledoval, užíval si to teplo, ale nějak se bál přiblížit blíže, aby teplo nebyo až moc silné a nesnesitelné.
Než jsem se dostatečně vynadíval, máma byla pryč. A v blízkosti byl jenom... on.

Třešňový háj

V hlavě se mi honila jedna otázka, když mě máma nesla na zádech a já tak nemusel po vlastních nohou. Bylo to takové, i když jsem nebyl na světě? Nevadilo mi, že se hádali, že máma chce odejít a nechat ho samotného. Protože on si to ostatně zasloužil. Nezasluhoval si, aby měl mámu a bylo jenom správné, že s ním nechtěla být. Ale mě hlavně zajímalo, jestli to takové bylo vždy, nebo jsem za to snad mohl já. Zabořil jsem hlavu mámě do srsti. Nechtěl jsem to už poslouchat, protože každý to slovo, které pronášeli tím jedovatým nepříjemným hlasem mi trhal uši. Nemohla to přeci být moje vina. Nebo ano? Měl jsem v moci to, aby se nesnášeli jenom kvůli tomu, že jsem existoval? Zatnul jsem zoubky, až mě z toho bolela čelist. Nemohlo to přeci být možné. Srdíčko jsem měl tak nějaké skřípnuté, bolelo mě, dokonce jsem se i lehce třásl a chlad z deště tomu zrovna moc nepomáhal. Přišel jsem si děsně, ale přitom jsem nechápal, proč se tak cítím. Líbilo se mi, že máma chce od něho odejít. On si ji nezasloužil, ale bál jsem se, že by mě z toho snad mohla obvinit. Nebo to také dřív nebylo a skutečně za to můžu já, polkl jsem, jako bych byl nějaké prokletí, co si musí nést, zasténal jsem si pro sebe.
Máma řekla sbohem. Škublo to se mnou. Zvedl jsem hlavu, prázdně se podíval na něho a potom se natočil k mámě. „Jo,“ šeptl jsem, když mi řekla, že si najdeme nějaký úkryt. „Ale kam půjdem?“ zajímal jsem se s hlavou zvednutou. Já nchtěl odjít, měl zmizt on.

//Narrské kopce

//Midiam

I jako malej a hloupej jsem věděl, že se něco děje. Něco nepříjemného, že z toho byl až neskutečně moc hustý vzduch, že se v něm dalo špatně dýchat a nebylo to způsobeno jenom tou bouřkou, která nás doprovázela. Ti dva se hádali. Nerozuměl jsem kvůli čemu, nevěděl jsem, kdo má být ta, o který se zmínil on, ale nějak jsem alespoň trochu rozuměl tomu, co mu na to odpověděla máma. Zastavil jsem se, hlavu lehce natočil do strany a nutil se, aby se mi na tváři nevyloudil zlověstný úsměv. Slovu konec jsem rozuměl. Věděl jsem, co má máma na mysli a ta její další slova se mi pouze více a více líbila. Nechtěla s ním být. Chtěla, aby zmizel z jejího života. Ale mně by mu určitě nedala, já patřil k ní. Líbilo se mi to. Sakra moc se mi to líbilo a nehodlal jsem dělat cokoli pro to, aby tomu tak nebylo.
Trochu jsem i přidal do kroku. Když mě uvidí, připomene mu to něco, kvůli čemu se hádají? Nebo jsem snad já ten důvod samotný?
Doběhl jsem mámu, hlavně aby mě on tentokrát viděl. Zvedl jsem lehce hlavu, poslouchal, co si dospělí povídají a přitom se nutil, abych nedal najevo svoje nadšení z toho, co se mezi nimi děje. Chtěl jsem být jenom s mámou. Někde sám s ní a bez těch ostatních. Bez smečky, jeho, Shireen, ať všichni táhnou!
Nastražil jsem uši, když máma promluvila ke mně. Prdel, zopakoval jsem si pro sebe, abych to slovo nezapomněl. A on není rodina, už ne, ušklíbl jsem se pro sebe, enchal se hodit na záda a porkačoval dál.

//Tenebrae

//Asgaarský hvozd

Hnal jsem se za mámo tak rychle, že jsem zcela zapomněl na nějaký fakt, že jsem poprvé v životě vytáhl svůj čumák z toho hlubokého tmavého lesa, kde jsem se narodil a po celou dobu chodil a pobýval. Mysl jsem měl zaneprázdněnou tím, abych mámu dohnal a nechal ho někde hluboko za námi, kde nehrozilo, že by mi ublížil. Nebo mámě. Mohl ublížit jiným, ale v mých silách nebylo, abych spasil úplně každého. Mohl jsem pomoci pouze některým a to těm, které jsem měl rád. Jako mámu. Protože byla sice máma, ale taky mi přišlo, že byla jediná, které jsem nevadil. Někteří vypadali, že mě nějakým způsobem... trpí. Nebyli nijak vstřícní, otevření, více je snad zajímala ubdákaná Shireen. Jenom máma se zdála, že by mě měla ráda a dokonce řekla mně, abych se s ní šel projít.
Byl jsem malý, tupý, nezkušený, ale měl jsem pocitu, že takhle byla jenom máma někým, koho jsem mohl zároveň nazvat i přítelem, protože se tak ke mně chovala, i když jsem byl její syn. Jenže jich ostatně měla víc, ne? Nebyl jsem jediný, ale vzala mě.
Zastavil jsem se u mámy, hleděl jsem na ni a čekal, co se bude dít, ale místo něčeho zajímavého mě jenom chytla za krk. Chtěl jsem s z toho nejdříve vykroutit, nechtěl jsem, aby to udělala, ale nebránil jsem se tomu tolik jako u něho, protože tady jsem věřil, že mi záměrně neublíží.
Sledoval jsem, jak se pode mnou mění trén a trochu se mi i stahovalo břicho nervozitou, že jsem byl pryč z toho lesa. Všechno mi přišlo jiné a také mnohem větší, ale byl jsem rád, že jsem byl s mámou. Když mě máma položila na zem, lehce jsem sklopil uši. Moc jsem nechápal, jestli mě uráží, jestli mi něco vyčítá, nebo prostě jenom říká, jak se věci mají, ale nelíbilo se mi to. Polechtala mě však ocasem, tak jsem to nechal být a šel jsem s ní.
Jenže sotva jsem udělal pár dalších kroků, ucítil jsem ho. V dálce navíc zazněl hrom, který mi stáhl žaludek ještě více a zrak jsem musel odvrátit. Nechtěl jsem s ním být. Neměl náhodou zůstat se sestrou?
Z krátkého tranzu mě probrala až máma, donutila mě udělat pár kroků vpřed, abych se rychleji dostal z nebezpečné vzdálenosti. Nechci s ním být, řekl jsem si pro sebe s pevně zatnutými zuby. Chtěl jsem být s mámou, protože ona byla přítel.

//Třešňový háj

//Já bych jenom ráda podotkla, že poslední dvě jídla donesl Arcanus, takže se ho Nemesis ani nedotkl, tedy už by nemusel být tak tlustý, no :D

Seděl jsem na zemi vedle mámy. Zrak jsem měl upřený do země před sebou, protože jsem netušil, jestli vlastně můžu koukat někam jinam, když tu byl on. Akorát jsem mohl něco pokazit, udělat něco, co ho akorát rozzlobí a naštve. Ostatní mluvili o magiích, ale mně přišlo, že to je něco zbytečného a úplně to šlo mimo mě. Měl jsem se z toho těšit, snad to i řešit, ale moje hlava si nějak myslela, že to je všechno pryč. Jako bych já byl někde úplně pryč. Nebo bych měl být pryč. Protože podle toho, co předtím řekl, něco se mnou muselo být špatně.
Promluvil na mě a přišlo mi, jako kdyby celým mým tělem projelo bodnutí. Tělo mi krátce ztuhlo, projelo mnou mrazení, ale přitom jsem nebyl vůbec schopný se pohnout a ani se na něho podívat. Zůstal jsem se dívat do země, zrak upřený k jednomu trsu trávy, ale přitom jsem si přišel, že jsem byl úplně někde mimo, kde nebyli ostatní. Nebyl jsem tam s nimi, byl jsem ztracený někde v okolí, kde jsem byl úplně sám.
Žaludek jsem měl stažený, že mi přišlo, jako bych byl přejedený a přitom jsem nejedl. Mluvila na mě máma, ale nějak jsem netušil, co odpovědět. „Fajn,“ vyšlo ze mě nakonec polohlasem, ale zrak byl stále upřený k tomu jednomu trsu.
Ani jsem neposlouchal, co se děje okolo. Nějak jsem si vytvořil bublinu, že s ostatními nejsem. Byl jsem sám ve svém malém světě, kde ostatní neexistovali a já naopak neexistoval pro ně. Jenom jsem párkrát slyšel mé jméno, které se mě snažilo vtáhnout zpátky mezi ostatní, ale moc to nešlo. Až potom nějak máma mluvila více na mě a pokoušel jsem se tu bublinu prasknout. Vstal jsem, když vstala ona. Pohled mi cuknul ke Gee a snažil jsem se nepodívat na něco, abych neviděl, jestli se náhodou zase nezlobí.
Než jsem se rozběhl, máma už byla trochu dál. Silně jsem se odrazil na zadních nohou, abych ji dohnal. A navíc mě hnalo to, abych byl rychle z toho místa pryč a zanechal tu bublinu za mnou.

//Midiam

//Asgaar

Možná toho na mojí hlavu bylo ještě trochu moc, ale nějak mi nesedělo, že tenhle má tohle, ten zase tamto. Gee měla mít elektřinu, máma zase oheň. Něco musel mít i on a všichni ostatní. A tahy existoval ještě někdo, kdo mi tohle má umožnit, ale na to jsem byl prý ještě malý. Jenže v mé hlavě to šrotovalo, chtěl jsem vědět, kdo to je, jestli je s námi ve smečce, nebo jsem ho snad už potkal. A všechno se řídilo taky těma barvama. Nebo se barvy řídily podle toho? Zakroutil jsem nad tím nesouhlasně hlavou, nechápal jsem to, bylo toho moc. Raději jsem se vydal za mámou, která mi určitě řekne něco víc. Shireen se do toho furt vyptávalo, já mlčel a nějak nad tím přemítal jenom tiše ve své hlavě a přitom jsem nenápadně přidával do kroku, abych byl u mámy co nejrychleji.
Šli jsme docela daleko. Alespoň mi to tak přišlo a Gee se zajímala, jestli jsme viděli už i jiná vlčata. „Jedno,“ řekl jsem krátce, „byla tmavá. A kzičela.“ Víc jsem si o ní nepamatoval, kromě toho, že přišla s Awnay.
Došli jsme k místu, kde byla máma s ním. Tělem mi projelo mrazení a na chvíli jsem se zastavil, obešel Gee, abych byl jejím tělem zakrytý a vyhnul se tak jakémukoli pohledu na toho, koho jsem vidět nechtěl. Jenže to se nedalo říct o Shireen. Jenže ona byla ta, na kterou nekřičel a nerval jí kůži na krku, takže bylo logický, že se ho nebála.
Až ve chvíli, kdy byla Gee dostatečně blízko k mámě, jsem vyskočil a co nejrychleji přeběhl k ní, abych se zase schoval vedle ní tak, aby mě neviděl. Mlčel jsem, nesměl jsem dát najevo svou přítomnost.

Moc jsem nerozuměl tomu, co magie měla přinášet, znamenat a proč vlastně i byla, ale má hlava byla ostatně na takové otázky ještě moc malá a mysl nezkušená, abych byl schopen to pochopit. Jediné, co jsem stačil pochopit, bylo to, že ne všichni měli stejně barevné oči. Máma červené, on bílé, Gee zase takové modrozelené, Awnay jako máma, ale jiní, třeba Sionn a my zas jenom žluté. To je taky magie? přemítal jsem s pohledem někam do vysokých stromů, že jsem si až zvrácel krk.
Pak ale vlčice navrhla, že něco ukáže a přikázala Shireen, že se nemá přibližovat. Sklonil jsem hlavu, abych to taky viděl, ale než jsem tak udělal, černá vlčice vypadala jako koule. Nechápavě jsem několikrát přešlápl ze strany na stranu a sledoval, jak má naježenou srst. Shireen se do ní okamžitě opřela s otázkama, ale mně to šrotovalo v hlavě, jak to mohlo být možné a skutečné. „Šichni to umí?“ zeptal jsem se nakonec s hlavou lehce nakloněnou do strany.
Zajímal jsem s také pro to, proč je barevná. Ostatní takoví nebyli. Moc jsem to vysvětlení stále nechápal, ale odvážil jsem se k té vlčici přiblížit a sklonit hlavu k jejím nohou, abych si ty drápky mohl prohlídnout. Střelil jsem po té vlčici podezíravý pohled a přešel následně k ocasu, který byl fakt taky barevný. „Můšu to mít taky?“ zeptal jsem se za jejími zády, zatímco už Shireen něco pokřikovala, ale moje mysl byla plná barev, obrovských naježených vlčic a bílých drápků. „A ploč mají šichni jiný oči? A co ty barvy jsou zač?“
Shireen začala pokřikovat, že chce za mámou a chytat broučky. Nastražil jsem uši, máma? Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nikde okolo jsem ji neviděl. Říkala, že tu máme být s touhle vlčicí. Ale nečekal jsem, že odejde tak daleko. Nervózně jsem přešlápl, zamručel si nesouhlasně sám pro sebe a střelil jeden lehce zamračený pohled po černé vlčici, který jasně říkal, že musíme jít za mámou. A tak jsem hned i vyrazil.

//Elisino údolí

Připadalo mi, že noci jsou už docela chladnější. Když jsem se narodil, bylo pořád teplo a to i v jeskyni. Kámen byl všude okolo teplý, příjemný na dotek a poblíž mámy se mi spalo nádherně. Ale čím větší jsem byl, tím víc mi přišlo, že je to okolo chladnější, kámen tolik nehřeje a snad je tma i dřívěji než normálně. Tiskl jsem se proto v noci více k mámě, abych měl stále dost toho tepla, které jsem chtěl.
Měl jsem spánek rád, protože ve chvílích, kdy jsem měl zavřené oči a netušil, co se děje s mým tělem, měl jsem v hlavě úplně jiné příběhy, které se někdy zdály, že jsou jako normální dny, ale vždycky v nich bylo něco trochu divného, co se mi zdálo, že není skutečné.
A jednu noc se mi zdál sen, který se hodně podobal jednomu, který jsem už měl. Byl jsem sám v lese, ale zase to nebyl ten, ve kterém jsem žil. Tenhle byl úplně jiný, voněl jinak a přišel mi i takový barevnější a veselejší než ten, ve kterém jsem se narodil. Ten náš byl takový tmavý, trochu smutný, zatímco tenhle byl... veselý, barevný. Ale věděl jsem, že tu je takové malé stvoření, které mi posledně trochu ublížilo. Sice ne tolik jako on, ale vletělo mi do tlamičky a vzalo jeden zoubek, kde po něm zela pouze prázdná díra.
Zamračil jsem se, když jsem si uvědomil, že jsem zase v lese toho stvoření. Rozhlédl jsem se okolo sebe, protože jsem si pamatoval, kde jsem to stvoření posledně viděl a tušil jsem, že ho tam určitě najdu i tentokrát. V jednom takovém velkém stromě byla díra. Posledně odtamtud přeci vyletěla! Usmál jsem se, šibalsky, protože jsem věděl, že tentokrát budu mít já na vrch. Vyběhl jsem za tím stromem, zoubky vyceněné, aby stvoření vědělo, že já jsem tu lovec a tentokrát to budu já, kdo vyhraje. Možná ji nevezmu zoubek, ale třeba takové křídlo nebo něco jiného určitě. Mně nikdo moje zoubky brát nebude! dupl jsem si rázně cestou a okamžitě strčil hlavu do díry stromu. „Aha!“ houkl jsem do jeho nitra, ale odpovědí mi byla pouze ozvěna v uších. Díra byla černá a prázdná.
Zamračeně jsem vytáhl hlavu ven, srst jsem měl rozcuchanou, jedno ucho otočené, jak jsem se rval ven. Posadil jsem se nasupeně na zem, mručel jsem a rozhlížel se okolo, protože mi bylo jasné, že ta malá věc je někde okolo. „Jednou tě najdu,“ zamumlal jsem si pod vousky, vstal a oklepal se. Chtěl jsem jít domů, když mě tady nic nečekalo, ale sotva jsem udělal jeden krůček, ozval se tichý smích někde daleko, ale blízko zároveň. „Nebo mě prostě najdi,“ šeptal hihňavě.
Rozhlížel jsem se okolo sebe. Takže ta malá víla tam někde byla! Máchl jsem ocáskem, znělo to jako dobrá hra. Rozeběhl jsem se po lese. Poslouchal jsem ten hihňavý smích, rozhlížel se okolo, hledal ho, ale nikde neviděl. Přitom mi celou dobu přišlo, že je strašně blízko! „Nemo nevidí, Nemo nevidí!“ posmívala se mi. Otočil jsem se ve skoku, zase jsem s mračil, „Šem Nemesis!“ zavrčel jsem. Nebyl jsem nějaký malý hloupý Nemo, ale Nemesis!
Hledal jsem vílu, která se mi hihňala, docela dlouho. Potom jsem začal být unavený. Strhaně a poraženě jsem se posadil na zem a ucítil jsem, že se mi něco valí po zádech. Našpicoval jsem uši, otočil se a viděl vílu, jak za mnou leží na zemi a stále se hihňá. „Héle! To se nešmí!“ vztekal jsem se. Nemohla mi celou dobu sedět na zádech, když jsem ji hledal!
Víla se mi ale nepřestávala smát. Vyskočila, vznášela se mi před čumákem, zatímco jsem se stále mračil a musel jsem skoro šilhat, abych ji viděl. „Zahrajeme si ještě někdy?“ zeptala se se smíchem. „Ne!“ dupl jsem rázně. Nelíbilo se mi, že podváděla.
Víla se přestala smát. Zdála se smutná, ale to mi bylo jedno. „Mošná,“ zamumlal jsem. Víla se rázem rozzářila a zeptala se: „Slibuješ?“ Nebyl jsem si tím jistý, ale řekl jsem: „Slibuju,“ Víla se zhoupla ve vzduchu, trochu s vzdálila, poté přiblížila a dodala: „Zoubek na to?“ Naklonil jsem hlavu do strany. Divný slib... Ale zubů jsem měl furt plnou tlamu a místo toho jednoho mi už rostl jiný. „Zoubek na to,“ přikývl jsem a poslušně otevřel tlamu, aby si ho mohla vzít.

//Maybe trochu nepřesný, but... I'm lost T_T

Máma mi tvrdila, že pokud je on zlý, nemám si ho všímat do chvíle, než se uklidní, ale přišlo mi, že takhle si ho nebudu moct nikdy všímat. Ne, že bych chtěl, ale... nedávalo mi to moc smysl. Nakonec jsem však jenom lehce pokývl hlavičkou, že tomu rozumím a dlouze jsem si povzdechl. Naštěstí někam zmizel a zůstal jsem tam jenom s mámou a ségrou, což nebylo tak špatné, kdyby Shireen nezačala zcela vřeštět. Stáhl jsem lehce uši, posadil se na zem a zaposlouchal se do toho, že máma začala vyprávět něco o magiích. Nerozuměl jsem tomu, ale pochopil jsem, že to má za následek to, jaké má máma oči a ostatní taky. Jenže my ještě magii neměli... A chci mít tu, co má máma, švihl jsem ocasem. Měl jsem její barvu, chtěl jsem mít i její oči. Chtěl jsem být úplně jako ona.
Připojila se k nám ještě jedna vlčice. Hodně, hodně tmavá, ale nohy měla takové divné a oči jiné než jiní. Takže magie, zamumlal jsem si zamyšleně pro sebe, vyskočil na nohy a chodil zcela za sebe fakt, že tu předtím byl on a byl zlý. Teď mě zajímalo už něco jiného.
Jenže sotva se tu tahle vlčice, kterou máma oslovovala jako Gee, objevila, máma zmizela. Sklopil jsem uši a byl připravený, že vyběhnu poslušně za ní, ale jak bylo řečeno, máme zůstat s tou černou vlčicí. Nejistě jsem se zamračil, zvedl hlavu k vlčici a trochu nafoukl tváře. Nelíbilo se mi to. Ale nechtěl jsem, aby si ta vlčice hned myslela, že jsem zlý jako on. Přiťapal jsem k vlčici, pozorně jsem si ji prohlédl, zalapal po dechu, když sestra divně řekla mé jméno a opravil ji. „Nemesis.“
shireen do ni už vřeštěla. Chtěl jsem to taky vědět, ale nechtěl jsem, aby si hned myslela, že jsem prostě jako on. „Pjoč máš ty divný nohy?“

Byl jsem svědkem něčeho, co asi vlče vidět nemělo. Hlavně jsem tomu ani moc nerozuměl, ale jenom podle toho, jakým způsobem spolu rodiče mluvili jsem chápal, že to nebylo nic dobrého. A chvíli se mi i zdálo, že se mluví na mě. A taky mluvili o ostatních, o Awnay, Sionnovi a tak. Ale furt jsem nechápal, co to přesně znamenalo. Měl jsem chuť někam utéct, ale tlapky mi to nedovolovaly a věděl jsem, že tam musím zůstat s mámou a hlavně pro ni. Když ne pro něho. Protože to on tady byl ten zlý. On začal být zlý první. Občas jsem udělal jeden krok dopředu, ale sotva jeden z nich zase zvýšil hlas, udělal jsem krok dozadu a přikrčil se k zemi.
Potom se k nim ještě připojil jeden vlk. Taky mluvil ke mně, ale potom jsem byl spíše jako vítr v pozadí. Jenom jsem je sledoval a nelíbilo se mi, jaké tóny používaly. Jenom ten barevný vlk se zdál, že je furt veselý a nic mu nevadí. Máma byla naštvaná a to mě trápilo nejvíce. U něho jsem už věděl, že je takový. Alespoň na mě se zlobil od chvíle, co jsem vylezl z jeskyně ven se Sionnem.
Až po nějaké době mě máma zavolala. Cukl jsem sebou, narovnal se a pohledem těkl mezi všemi vlky. Pomalu jsem došel k ní, ale furt jsem se chtěl tak nějak stranit otci. Položila mi otázku, ale nevěděl jsem, jak bych na ni měl odpovědět. „Protoše,“ polkl jsem, podíval se dolů do země a po delší době dodal: „je zlý.“

Tělo jsem měl v křeči, když jsem pohledem zabloudil k němu. Nechápal jsem, proč mě nemá rád. Nic jsem neprovedl, naopak on ublížil mně, ale dopadlo to tak, že to stejně byla jenom moje vina.
Přede mnou ležel zajíc, otec byl nevrlý na mámu, která za nic nemohla a taky byl zlý na mě a já taky za nic nemohl Koukal jsem do země na zajíce, kterého tam položil Sionn, ale nechtěl jsem jíst. Blbě se mi i dýchalo, takže mi přišlo, že se ani najíst nemohu. Navíc se mi třásly zadní nohy. Máma nás navíc pobídla, abychom si šli i s Shireen hrát opodál. Zvedl jsem k ní hlavu, uši svěšené a nevěděl jsem, jestli můžu vůbec něco říct. Jenom jsem posmutněle přikývl, pomalu se otočil hlavu k tomu hnědému trocu většímu vlčeti a odhodlával se k tomu, abych udělal krok vpřed. Jenže mi zrak zase padl k němu. Ocas jsem schoval mezi nohy a co nejrychleji cupital pryč, i když jsem si nebyl zcela jistý tím, kam pokládám nohy a několikrát jsem škobrtnul.
Jenže pak mi přišlo, že jdou moc daleko. Zastavil jsem se, zvedl hlavu, sledoval vlčata, jak následují Awnay a hlavu následně otočil dozadu, abych viděl na mámu. Udělal jsem několik kroků k ní. Nechtěl jsem jít s nimi tak daleko. Ale nechtěl jsem být blízko něho. Máma byla naježená, zlobila se. Takže se nezlobil jenom na mě, ale dokonce i na ni. Nějaké myšlenky na to, že jsem měl jít s ostatními jsem zapudil. Udělal jsem krok zpátky k rodičům. Nemohl jsem opustit mámu, když tam byl on. Musí pryč, fňukl jsem si pro sebe. Byl nebezpečný. Pro všechny.

Máma se mě snažila přesvědčit o tom, že mi neublížil, ale já věděl, že mu ublížil. Určitě jo, zatnul zuby více než máma, když nesla sestru. Od mámy to určitě nebolelo, protože nebyla tak zlá. Koukal jsem na mámu, uši lehce stažené a cukl jsem celým tělelm, jakmile se ke mně donesl hnusný hlas jeho, který mě obviňoval z něčeho, čemu jsem ani nerozuměl. Poposedl jsem si trochu dál, uši připláclé k hlavě a oči zvednuté nahoru k tomu vlkovi, ale jakmile jsem nabral trochu odvahu, odcupital jsem co nejdále od něho, abych dal jasně najevo, že můj strach vůči němu byl obrovský. Byl jsem ale rád, že se máma za mě postavila. Zastavil jsem se, zvedl k ní oči, ale uši furt připláclé k hlavě. „Co jšem udělal?“ zamumlal jsem. Nechápal jsem to. Byl jsem ten, komu se ublížilo, ale zároveň se vztekali pouze na mě.
Když potom přišli ty další dvě, trochu jsem se uvolnil, protože to znamenalo, že třeba on začne svůj vztek soustředit na jiné, ale nějak mi přišlo, že mu vadím jenom já. „Aoj,“ odpověděl jsem tomu vlčeti, ta velká... byla moc velká. Musel jsem k ní zvedat hlavu, ale k týhle ne. Poposedl jsem si trochu víc dopředu, ale furt jsem se snažil o to, abych tak nějak na něho neviděl. Raději.
Do toho se ale připojil ještě ten velký bílý - Sionn. Položil přede mě zajíce, ale přišlo mi, že v tý chvíli nesmim nic udělat. Protože by ho to zase rozlobilo. Jenom jsem sklopil zrak a ozvalo se tiché mručení. Chtěl jsem říct děkuju a třeba se i najíst, ale nesměl jsem. Určitě nesmím.

Přehrávál jsem a možná i trochu moc, ale v té chvíli mi to přišlo jako úplně to nejlepší, co jsem mohl udělat. Potřeboval jsem mámu ujistit o tom, že mi skutečně ublížil a nevymýšlel jsem si. Ono to tolik nebolelo, ale nepřišlo mi to příjemný a navíc mě držel on. Kdyby to udělala máma, bylo by to super, zafuněl jsem si pro sebe a čumák nadále v mámině srsti. Odhodlal jsem se všal na chvíli vykouknout, abych si vyslechl od něho, že si vymýšlím. Zděšeně jsem sklopil uši a hlavu narazil co nejvíce k zemi, abych naznačil, že ten tón, kterým ke mně mluvim, byl děsivý a bolestivý. Aby máma hlavně viděla, jak moc mi ubližuje, jakým tónem se mnou mluví, ale ne s Shireen. Tý by totiž neřekl ani slovo.
Máma mu navrhovala, aby s ostatními někam šel, což se mi zamlouvalo, ale zatím nikam nešel a byl tam s námi. Pomalu jsem se snažil vymotat z máminy srsti, ale lehce jsem se o ní otřel, než jsem se posadil kousek od ní. Přišli k nám navíc další. Hlavu jsem lehce naklonil do strany, tu velkou jsem znal! Byla u mámy a mluvila s ní. Už předtim v jeskyni, ale nelepila se na ni tolik jako on. Nevadila mi. A přivedla s sebou ještě někoho. Byla malá, ale větší jak já. Našpicoval jsem uši, lehce se předklonil, abych na to vlče viděl, ale nechápal jsem, co je zač. Byla taky od mámy? Zvedl jsem hlavu nahoru, abych na mámu viděl a zeptal se: „Kdo ťo je?“ Nechtěl jsem, aby byla mámina. Já byl její... no a Shireen no.