Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zelené nory

Z těch tmavých nor jsem se dostal ještě na divnější místo. Bylo tu chladněji, nebyla to nora, spíše mi to připomínalo jeskyně, kde jsem se narodil, ale bylo to tu... menší. Bylo tu i ticho, klid, takový zvláštní pocit, že sem nikdo nechodí. Cítil jsem tady někde i vodu, ale možná to byla jenom vlhkost. Nemohl jsem být ani moc hluboko, protože jsem viděl malé proužky světla, jak svítí dovnitř. Musím se nějak dostat nahoru, pomyslel jsem si. Rozhlížel jsem se okolo sebe, procházel se, hledal nějaké chodbičky, které by mě dovedly jinam a já vylezl. Až najdu mámu, tohle místo jí ukážu! pomyslel jsem si hrdě a trochu se rozeběhl, abych se dostal ven rychleji.
Místo toho jsem se ale dostal do jedné větší místnosti, kde byl vysoký strop. Zvedl jsem hlavu, posadil se a přimhouřil oči. Zdálo se mi, že se strop hýbe. Zastříhal jsem ušima, hlavu trochu naklonil do strany a... vyštěkl. Hlasitě, hlas se odrážel okolo mě a strop se ještě více rozhýbal. A poté... vyletěl. Připlácl jsem se k zemi a hleděl vzhůru, jak se strop pohnul a černý oblak kmitajících malých křídel se vířil všude okolo mě. Slyšel jsem i tiché pištění, ale hlavně plácání křídly malých černých tvorů, které zmizely v jiné části jeskyně. S otevřnou tlamou jsem vstal, sledoval oháňku černého oblaku, jak mizí a nedokázal moc pobrat, co to právě bylo. Ale vypadalo to skvěle! Musím to ukázat mámě, řekl jsem si a vyběhl druhou stranou, co oblak. Stále jsem hledal východ.

//Vyhlídka

//Asgaar

Byl jsem na cestě, abych našel mámu. Odhodlaný jít přes doly a hory, abych ji našel a dovedl zpátky, protože ať byla kde byla, její místo bylo doma se mnou. Nebo kdekoli, ale hlavně se mnou. Nemusel tam být nikdo jiný, bohatě by stačilo, kdybychom byli spolu a s nikým jiným.
Nepamatoval jsem si, kudy přesně jsme šli, ale snažil jsem se, abych tu cestu zase našel, ale brzy jsem si uvědomil, že jsem někde úplně jinde a snad i ztracený. Musím najít cestu, říkal jsem si opakovaně pro sebe, prolézal okolím a marně si všiml toho, že se les změnil v trávu a kopce, ve kterých byly díry. Jak můžu vědět, že nešla zpátky a ne zrovna tudy? zeptal jsem se, lehce střihl ušima, ohlédl se za sebou, jako bych si snad chtěl zapamatovat cestu a vykročil jsem do nor, kde mě pohltila tma.
Srdce mi divoce bušilo, trochu jsem se třásl zimou, ale určitě ne strachem a tím, co se mohlo vevnitř nacházet. To je dobrý, to je dobrý, opakoval jsem si, zatímco jsem lezl hlouběji a hlouběji. Neviděl jsem ani na krok, ale to mi nevadilo. Nic tu není, uklidňoval jsem se, ale srdce mi vůbec nepřestávalo tak divoce tlouct. Opatrně jsem šlapal dál, hleděl před sebe, ale i se zavře nýma očima by to bylo úplně stejné. Potom jsem vyskočil a narazil do jedné stěny. Něco se mi otřelo o nohu, lehce to písklo, ale mně málem vyskočilo srdce z hrudníku. Až později jsem si uvědomil, že to byla nejspíše jenom myš, ale to jsem měl už ocas stažený mezi nohama a roztřesený běžel dál, abych z toho proklatého místa utekl. Tady nemůže být.

//Zrcadlové jeskyně

BODŮ CELKEM: 61
SMĚNA: 70 drahokamů (7x 8 bodů), 5 drahokamů (1/2x 8 bodů), 2 mušličky (1x 1 bod)
CELKEM: 75 drahokamů, 2 mušličky

Takže šťávo,
poslední tři jsem si na tebe vymyslela ještě asi tři pozdravy, který teď nemám kde použít :C . Takže děkuji za akci, ale příště 18 dní :D.

-> PŘIDÁNO

Už jsem to šla opravit, ale jsi rychlejší :D Jestli zákaz magií platí i na Závoj atd.

Rychlá otázka, na Závoj, Křoví apod. to platí taky?

//Jeskyně

Jednou jsem upadl, když jsem vybíhal z jeskyně, abych mohl něco rychle chytit pro sebe a želvu. Nechtěl jsem na něho čekat nebo snad očekávat nějaké svolení nebo pomoc. Byl jsem odhodlaný, že si to zařídít sám. Musel jsem. Jestli se máma nevrátí, všechno bude ostatně na mně a nikom jiném. Nemohl jsem spoléhat na někoho jiného, když odešla. Musím dospět rychleji, došlo mi nemile. Nějaké přemítání nad jmény, nad bratrem, to už bylo jedno. Teď šlo o přežití a naučení se lovit a postarat se o všechno, co je potřebné.
Les byl v noci temný. Neskutečně moc tmavý, obrovský a naháněl mi husí kůži. Přišlo mi, ale že už prší méně, ale možná to bylo pouze díky těm stromům. Rozhlédl jsem se okolo, byl jsem tam sám, al mezi větvemi jsem slyšel nějaký šramot. Zvedl jsem hlavu k větvím, sledoval je a silně sebou škubl, když něco vyletělo. Černé, velké, mávalo to obrovskými křídly a pleskání zněl jako hromy. Krákalo to, že se mi naježily chlupy na zádech a vyběhl jsem, abych před tím utekl. Byla to sice jenom vrána, ale v té noci, když jsem tam byl sám, se i jeden hloupý pták zdál jako něco mnohem horšího. Je to jenom pták, uklidňoval jsem se, ale bylo to těžké. Byl jsem rozrušený, unavený, hladový a kompletně mokrý. A k tomu pták, který se zdál, jako by přinášel zlé znamení.

//Upřesněno

24

Cítil jsem, že jakmile se jenom na jedinou sekundu zastavím, tělo mi kompletně vypoví službu kvůli všemu tomu vyčerpání. Byl jsem však poháněn neznámou silou, které jsem nemohl rozumět a ta mě nutila stát nadále na nohou, hýbat se a zaneprázdňovat svou hlavu. Myšlenky mi skákaly od toho, abych se postaral o želvu, našel mámu a dokázal se do té doby sám o sebe postarat. To také obsahovalo, abych si našel nějaké suché místo na spaní a ulovil jídlo. Dokud tu nebyla, veškeré mé přežití bylo na mně. Co Shireen? K čertu se Shireen, postarají se o ní, skákal jsem od myšlenky k myšlence, rozhlížel se okolo sebe a nemohl se prostě zastavit. Na sekundu jsem šel ke kostem, na druhou sekundu přešel ke kožešině, kterou jsem očichal. Třetí jsem se přiblížil k ohni, ale v zápětí jsem už byl u želvy a zkoumal její pomalý pohyb v ohrádce, která byla plná vody. Byla tam voda? Ne, nebyla. Nedával jsem jí k vodě. Musim ji přesunout? Ne, musí také pít. A co jídlo? Musim ulovit něco i želvě, jsem za ní zodpovědný. Narovnal jsem se, rozhlédl se okolo sebe a přemýšlel, co žerou želvy? „Nevím,“ mimoděk jsem prohodil k němu. „Jak še dávaj ména?“ zeptal jsem se větru a přešel zpět k želvě. Třeba nějaký měla. A já ho nevěděl. Mohla mi ho říct? „Ne,“ zakroutil jsem následně hlavou na ohřátí, „musim ven,“ zamumlal jsem. Potřeboval jsem jídlo.

//Les

23 | Skeleton

Bylo mi oznámeno, že to, co si nesu v tlamě, není ve skutečnosti nějaký zvláštní chodící kus nerostu, ale živé zvíře, které jsem vzal z jeho domoviny. Střelil jsem pohledem po černém vlkovi, trochu jsem se mračil, protože se mi tomu nechtělo věřit. Chtěl jsem se podívat, co to vlastně mám, ale byli jsme na cestě do jeskyně, všechno klouzalo a k tomu navíc pršelo, takže jsem dával pozor, kam vlastně šlapu a zatím jsem nechal želvu želvou. Jenom jsem souhlasně přikývl. Chtěl jsem ji. Když jsem nemohl mít mámu, chtěl jsem alespoň mít želvu, protože to znamenalo, že mám alespoň někoho u sebe.
Prolezl jsem do jeskyně, opatrně a pomalu, abych nespadl, protože bych tím mohl ublížit i želvě. Už jsem měl plnou tlamu slin, jak jsem nemohl normálně mluvit a polykat, ale musel jsem ještě chvíli vydržet. Jakmile to šlo, vyběhl jsem do jeskyně, rozhlédl se, že tam není nikdo, kdo by mi ji ukradl a položil jsem ji na zem. Ale nezastavoval jsem se, rozběhl jsem se dál. Ta želva uměla chodit, nesměl jsem dopustit, aby mi utekla. Doběhl jsem k jednomu kostlivci. Už dávno sežranému jídlu, které mi připomnělo, jak moc velký hlad mám. Ale neměl jsem čas to řešit, vzal jsem do tlamy jednu kost a běžel zpátky k želvě. Položil jsem kost kousek od ní, vrátil se k mrtvole, po které už nezbylo už nic kromě její kostry a vzal další kost, která se mi líbila. Položil jsem ji vedle té předchozí. A takhle jsem vzal ještě dvě kosti. Udělal jsem okolo želvy ohrádku, i když ještě nevylezla ze své obranné schránky, abych se ujistil, že neuteče.
Pak zavolal moje... jméno. Skoro moje jméno. Nebyl jsem nějaký Nemo. Byl jsem Nemesis. „Sem Nemesis,“ opravil jsem ho velice tiše, že to patřilo hlavně mně. Podíval jsem se krátce k želvě. Neměl jsem od ní jít daleko, ale bál jsem se, že mi ji někdo přeci jen vezme. Pomalu jsem ale šel k němu, měl jsem vážně hlad a byla mi zima. A ta únava...

//Midiam

V tlamě jsem si nesl svůj kámen. Byl tvrdý, tak nějak divně páchl po vodě, ale i něčem jiném. Chtěl jsem ho však mít u sebe, abych ho ukázal mámě, jestli se někdy vrátí. Každý krok v tom lese mě akorát znervózňoval, bylo to divné, chyběla mi. Bylo špatné, že jsme odtamtud vyšli s ní a vraceli se bez. Musím se vrátit, musím se vrátit, opakoval jsem si a pořád se otáčel dozadu, protože jsem doufal, že ji tam uvidím, ale nebyla tam. Přišlo mi, že každá chvíle bez mámy ze mě vysávala život. Nebylo to únavou, ale ona mě poháněla životem. Byla mým elixírem života, který jsem musel neustále mít u sebe, abych měl důvod pro vlastní existence. A čím déle jsem bez ní byl, tím horší bylo vůbec pocítit nějakou jinou emoci než smutek, beznaděj a strach. Žaludek jsem měl stáhnutý a nejenom od toho všeho hladu.
Z mého přemítání a tichého prošení, aby se vrátila a dodala mi energie, mě vytrhl hlas. Otočil jsem hlavu s želvou v tlamě a zvedl zrak k tomu velkému černému. „Čo?“ nechápal jsem a naklonil hlavu do strany. Co je želva? nechápal jsem.
Šel jsem za ním. Protože mě vedl do jeskyně. Bylo těžké tam jít, ale chtěl jsem si odpočinout, abych nabral energii, sílu a mohl jít hledat mámu. Nepouštěl jsem svůj kámen z tlamy, chtěl jsem jí ho potom ukázat, až se vrátí. Musí. Určitě.

//jeskyně

//Třešňák

Byl jsem vším možným zmatený. Máma se vrátit neměla, byla nenávratně pryč, opustila nás, zmizela a já byl odsouzen k životu s ním. Jenže rázem zase máma úplně pryč nebyla měla se vrátit, protože to řekl nějaký vlk, který byl tam nahoře v těch kopcích, kterého očividně on viděl, ale já ne. Takže mohl úplně jednoduše lhát. A měli jsme navíc do té doby žít spolu, ale já s ním nechtěl být. Neměl jsem ho rád.
Dostali jsme se až k řece, kterou jsme museli zase překročit, abychom se dostali domů. Jenže domů bez námi. Odešli jsme s ní, vraceli se bez ní. A ostatní si toho určitě také všimnou a všechno bude úplně špatně. Musím se vrátit do těch kopců, pomyslel jsem si pro sebe. „Nemám hlad“ zamumlal jsem do prázdna. Byl jsm pořád unavený, ale už jsem nechtěl nečině sedět na jeho zádech a čekat, co se stane. Pomalu jsem slezl. Respektive jsem se pomalu sesunul k jeho boku a potom jsem jako kámen spadl na mokrou zem. Trochu jsem si zahekal, když jsem se drápal na nohy a vrátil jsem se kousek k řece, abych se napil. Rozhlížel jsem se okolo, díval jsem se přes proud, jestli tam náhodou nebude ta šedá srst s rudýma očima, al neviděl jsem ji. Zklamaně jsm sklopil uši, otočil se a byl naštvaný. Nemohl jsem tu řeku ani sám překročit, neuměl jsem plavat, nemohl jsem tedy mámu hledat sám. Mám nasbírat zkušenosti, chm, zamumlal jsem si. Plavání muselo být jedno z prvních, co jsem se musel naučit. Kvůli mámě. Otočil jsem se, chtěl jsem se už vydat do lesa, abych se mohl schovat, ale ještě předtím mě zaujalo něco, co se hýbalo mezi kameny. Přiskočil jsem k nim, zaujetí mi trochu dalo energii. Byl tam nějaký kámen, který měl ale nožičky a pomaličku se hýbal dopředu. Začal jsem se k němu dostávat. Musel jsem se vmáčknout mezi kameny, abych na něho dosáhl. Trochu jsem se drtil, škrábal jsem se, ale naštěstí ty kameny nebyly tak ostré. Chvíli jsem však měl pocit, že se ani nedostanu ven, jak moc jsem tam byl namáčklý. Ale měl jsem dobrý důvod, proč jsem tam lezl. Hýbající se kámen! Dloubl jsem do něho tlapou, nožičky zmizely a kámen zůstal ležet. Chm, střihl jsem ušima, vzal ho do tlamy a vydal se směrem k lesu. Plavat jsem sice neuměl, ale aspoň jsem mezitím mohl sbírat chodící kameny.

//Asgaar

//Tenebrae

Za svůj docela krátký život je zažil jenom dvoje počasí – vedro a déšť. Líbilo se mi více to první, kdy jsem mohl být schovaný ve skále nebo mezi stromy, kde mě nemohly sluneční paprsky usmažit zaživa, protože déšť byl nepříjemný, studený a někdy i bolel, když padaly velké a těžké kapky, které mě bodaly do celého těla. Chtěl jsem být už někde schovaný a krátce k tomu posloužil ten les, do kterého nás zavedl a přes který jsme i posledně šli.
Užíval jsem si to, že na mě méně prší, ale o moc lépe jsem se necítil. Máma byla pořád pryč, byl jsem tam s ním a necítil se dobře. Připadalo mi, že ta špatná nálada nikdy neskončí a už to tak bude zkrátka celý život a... to jsem byl hodně mladý. „Ale ona nepšijde,“ namítl jsem. Byl to už fakt. Konečná. Prostě tomu tak bylo. Opustila nás. Opustila mě. Krátce jsem zvedl hlavu, rozhlížel jsem se okolo sebe, jako bych snad čekal, že se přeci jenom objeví, ale nic. Byla prostě... pryč.

//Midiam

Nechal jsem se nést, i když to bylo úplně proti každému mému přesvědčení vůči němu. Neměl být blízko mě, neměl se mě dotýkat, mluvit na mě, vůbec vnímat moji existenci. Ani jsem s ním neměl být ve stejném lese, ale přesto jsem se nechal nést od posledního místa, kde jsem viděl mámu s vědomím, že ji třeba už nikdy neuvidím. A může za to on. Určitě ano. Odehnal ji, protože na ni byl zlý. Zuby jsem měl stále pevně stisknuté a měl jsem chuť se mu zakousnout do srsti na zádech a vytrhat ji, aby pochopil, co špatného udělal.
Nevrátí, začal jsem přesvědčovat sebe samého. Nevěřil jsem tomu, že přijde, protože na ni byl zlý. A jestli opustila mě a nechala mě tam, už nemá důvod se vracet. Prostě odejde sama, lhala mi. Uvědomil jsem si to až moc pozdě.
Snažil se mě snad rozptýlit, ale možná ho nakonec tolik nezajímalo, že je pryč. Chtěl něco sbírat. Nějaké hloupé zkušenosti. „Ploč?“ nechápal jsem. „Neci nic sbírat,“ namítl jsem. „Chci, aby se vlátila,“ zakňučel jsem už zoufale. Jenže každou vteřinou jsem věřil, že se už nikdy prostě nevrátí. Co bych měl sbírat? Kameny? Brouky? Listy? nechápal jsem. Vynahradí mi to snad mámu? Mohu ty kameny a listy složit tak, aby vypadaly jako máma? Žádná sbírka ji nikdy nenahradí. Zabořil jsem hlavu do jeho srti na krku. Potřeboval jsem se schovat.

//Třešňák

Zůstal jsem sedět na mokrém písku s hlavou lehce skloněnou, srstí kompletně promočenou a z dálky jsem se mohl okolí zdát jako nějaká hodně stará seschlá dýně, která rostla uprostřed písčitých kopců, ale byla seschlá od parného slunce a zplesnivělá od následného krutého deště. Ani jsem neviděl smysl, proč se hýbat. Zůstal jsem na tom místě právě jako ta hloupá malá dýně, která neměla důvod k existenci. Máma mě opustila, opakoval jsem si v myšlenkách krutou pravdu. Nevracela se, měl pravdu. Ale ani on se nevracel. Oba dva mě opustili, opravil jsem sám sebe a smutně zvedl hlavu k vrcholku kopce, který zel prázdnotou. Očekával jsem, že zemřu. Nebyla šance, abych našel cestu domů sám. Ani bych tam nedošel. Byl jsem hladový, zmrzlý a neskutečně moc unavený na to, abych sešel dolů, natož abych dorazil domů.
Zavřel jsem oči, chtělo se mi spát, ale nelehal jsem si. Stále jsem tam vytrvale čekal, že se pro mě vrátí. Kdokoli. V té chvíli mi to bylo už jedno. Chtěl jsem jenom to, aby někdo vzal tu seschlou starou a ošklivou dýni a někam ji odnesl daleko od těch proklatých kopců, ze kterých se mi zvedal žaludek jenom při sebemenších zašilhání po žlutém pitomém písku, který je obaloval. Nesnáším to tu, zavrčel jsem si pro sebe. To místo mi vzalo mámu.
Tělo, které už ani zimu nevnímalo, zničehonic popil krátký závan větru. Zvedl jsem zrak – máma? Na sekundu se ve mně rozlil blažený pocit, ale sotva můj zrak padl na černou srst, zase jsem povadl. „Opuštila... mě,“ fňukl jsem hodně slabým a tichým hlasem do země krutou pravdu. Jak mohla? Nevěřil jsem tomu, že už je doma. Proč by mě na tom místě nechávala?
Chtěl jsem protestovat, škubat s sebou a namítat, že tam zůstanu a počkám, ale byl jsem unavený a slabý, že jsem se nechal nést. A klidně až do nějaké hluboké propasti, do které mě bude chtít hodit.

//Tenebrae

Déšť stále neustával. Na těle jsem neměl už jedinou část, která by nebyla mokrá a přišlo mi, že vážím minimálně dvakrát tolik. Chtěl jsem se vrátit k tmu ohni, schovat se do výklenku a počkat na mámu, ale nemohl jsem. Uvrhnul mě do děsivé představy, že se už nikdy nevrátí a ta myšlenka se mi nedokázala dostat z hlavy. Nemyslel jsem na nic jiného. Jako bych se chytil do obrovské pavučiny, kde se mi zachytilo tělo a všude okolo mě mi hlásek jenom šeptal, že se máma už nikdy nevrátí a budu navždycky sám. Snažil jsem se z toho vykroutit, zbavit se té představy, ale nešlo to. A může za to on! vrčel jsem si pro sebe, zatímco jsem pomalými krůčky stoupal nahoru. Myslel jsem, že mi tělo každou chvíli vypoví službu a prostě někde umřu únavou, ale hlava to nedokázala dovolit.
Jeho kroky byly samozřejmě větší, nebyl tak neobratný a dokázal se ladně i přes déšť mnohem rychleji dostat přede mě. Měl jsem chuť se chytit za jeho ocas, aby mě vytáhl nahoru, ale to bych přiznal, že potřebuju jeho pomoc. Nakonec jsem s zastavil. Už jsem se netřásl jenom ze zimy, ale hlavně z toho celkového vyčerpání. Hlava však byla stále chycená v pavučině jeho lži, že se už nikdy nevrátí. Pevně jsem zatnul zuby a hleděl na něho. Neodpovídal jsem mu, protože jsem s tím nesouhlasil. Nechtěl jsem, aby tam šel, protože ji mohl ublížit, když já tam nebyl. Jenže co jsem mohl udělat? Udělat jediný krok mi přišlo už jako nemožné. A když mě něco sežere, budeš šťastný, řekl jsem si pro sebe a protestně se posadil. Nemohl jsem udělat už ani krok.

Nohy mi podkluzovaly v tom mokrém písku. Bořil jsem se, klouzal, padal neustále na zem a srst měl plnou nepříjemné zeminy, která mě svědila. K tomu jsem byl mokrý, unavený, hladový, ospalý a celé tělo jsem měl nepříjemně sevřené, bolelo to a nechápal jsem, co to je vlastně všechno za pocity. Bylo toho moc, že jsem si nedokázal utřídit, co vlastně cítím. Dokázal jsem pochopit jenom to, jak mi vadilo, že mi neustále podkluzují nohy, protože mě to štvalo. Vadilo mi, kde se nacházím, chtěl jsem jít jinam, ale nemohl jsem bez mámy.
Naopak on mě neustále následoval. Šel za mnou s námitkou, že nemám chodit sám. Nebo že bych spíše neměl chodit sám, ale mně to bylo jedno. stejně mu na mně nezáleželo. Donutil jsem se však na něho podívat, zatímco se mi noha podkluzovala stále hlouběji a hlouběji do písku. Mračil jsem se, do očí mi padaly kapky deště a zuby jsem měl zatnuté vztekem a strachem zároveň. „Poťom odejdem,“ pronesl jsem s poloviční otázkou. Alespoň to říkala máma a on taky neříkal nic o tom, že bychom spolu měli být déle, ne?
Řekl mi, že máma je na tom kopci. Zvedl jsem hlavu nahoru, sledoval ten nekonečný písek a trochu si povzdechl. „Ne,“ odpověděl jsem mu. Nechtěl jsem, aby na mě sahal, protože by mi akorát zase ublížil. Vyběhl jsem však nahoru. Ihned jsem uklouzl, rozplácl jsem se o zem, ale bylo mi to jedno. Vstal jsem a běžel nahoru, co jsem mohl... A to jsem sakra nemohl.