Gallirea - Příspěvky uživatele

Môj plán posledných dní bol skoro furt rovnaký a nemenil sa. Hľadal som svoju mamu, ktorá bola preč už niekoľko dní a nevyzeralo to, že sa vráti. On síce tvrdil opak, hovoril, že sa raz vráti, len je niekde, kde to nechápem. Lenže ako som mohol chápať, keď sa mi to ani nepokúsil poriadne vysvetliť? Nechápavo som krútil hlavou, išiel po okolí a pritom stále dúfal, že niekde vylezie, sa zajacom v tlame a budeme obaja robiť, že nikdy neodišla a nič sa nestalo. Každým dňom som v to dúfal ale menej a menej... Nikdy sa nevráti, povzedchol som si a sklopil uši.
Čenichal som, ňufák zaborený v mokrej zemi a dúfal som, že ucítim aspoň jemnú pachovú stopu, ktorá mi je známa a patrí mojej mame. Nič... Nič... Nič. Nič, nič! Začalo mi byť zle, bolela ma hlava, nohy ma boleli, žalúdok som mal prázdny a bol som plný zúfalstva, ktoré lomcovalo celým mojím telom.
Posadil som sa na zem, uši sklopené, chrbát prehnutý. Nikdy sa nevráti, opakoval som si zúfalo. Bol to fakt. Nebolo možné, aby sa to zmenilo. Jednoducho som bol bez mamy. Sám. Osamelý. Len s tým, čo ma nikdy nemal ani trochu rád. Prekliaty otec. Nebol to môj otec. Sám to vždy hovoril, že nie som jeho, že som nejakého Noroxe... Ani som netušil, kto to je. Raz ho nájdem a zistím to! A keď bude môj skutočný otec ten nejaký Norox, aspoň budem nejakého mať. Pokiaľ o ma bude stáť. A ak nie? Nikoho som nepotreboval. Otec nebol dôležitý. Mama bola prednejšie a jej nájdenie samozrejme. Zvládnem to!

//Středozemka

Až moc nadšeně jsem vyběhl od Fiéra napřed s nějakým domněním, že se dostanu někam, kde na mě bude čekat hora žrádla, kterou budu moct spořádat na posezení a konečně tak ukojím ten hlad, který mě trápí už v podstatě od začátku cesty. Ohlížel jsem se za Fiérem, jestli mě stále následuje a hodlá mi něco k jídlu dát.
Nekonečná a nekončící planina, přes kterou jsme šli snad celou věčnost, vystřídala prapodivná měkká a mokrá půda, která tak i nějak divně zapáchala a okolo nás nebyl žádný pořádný strom, ale také ani normální tráva nebo keře. Všechno okolo bylo takové mdlé, nemastné a neslané prostě trochu divné a nelíbilo se mi tam. Navíc jsem pochyboval, že tohle je místo, kde bychom mohli najít něco k jídlu. „Hej, co je to za hnusný místo?“ zvolal jsem na vlka za sebou. Říkal, že půjdeme přes místo, které je odporné a nebezpečné, takže jsem se měl držet blízko něho, ale nechtěl jsem být úplně nalepený na něm a držet se ho za vocas, takže jsem byl kousek před ním, smáčel si tlapy v páchnoucím bahně a snažil se dělat rychlé kroky, protože mi přišlo, že jakmile nechám tlapu déle na jednom místě, začne se potápět níž a níž do toho bahna. Koupání ve vodopádech bylo teda úplně zbytečné, když jsem se zase zasvinil skoro až po břicho.
Čenich jsem měl plný zápachu bahna, pobolívala mě z toho hlava, ale možná to bylo ještě tím nárazem do díry a faktem, že jsem na hlavě měl slepenou srst od krve a rána tak divně pálila a pobolívala. Chtěl jsem s na tom místě podrbat, ale sotva jsem zvedl tlapu, ostatní tři se začaly rychle potápět do bahna a zasvinil jsem si tak už i ty nejdelší chlupy na břiše, což se mi nelíbilo. Přeskočil jsem na jiné místo, přešlapoval z místa na místo, abych nikdy nestál na místě a přitom se rozhlížel okolo.
Cítil jsem kromě bahna ještě něco, takový divný pach vlka, ale přitom ten vlk byl v něčem jiný a prapodivný. „Cejtíš to?“ houkl jsem na Fiéra přes rameno a oběhl jeden malý divný keřík, který se rozprostíral v bahně, jako by mu to místo vyhovovalo. Rozhlížel jsem se okolo sebe, ale poté byl můj zrak upoután těmi nejošklivějšími vlky, které jsem kdy viděl. Krčili se za těmi keři, kůži měli narůžovělou a chyběla jim srst. Vypadali divně, každičký záhyb na jejich kůži byl viditelný, hlava a uši se zdály jako z čirého hororu. „Erw!“ zděsil jsem se a uskočil zpátky blíže k Fiérovi.
Jeden ten vlk byl menší, sledoval mě vyvalenýma zlatýma očima, nad čenichem měl strupy z nedávného zranění a pod očima tenkou vystouplou jizvu. Ten druhý byl větší, jednu nohu měl pokrytou podobnou, vlastně úplně stejnou ránou jako Fiér a ucho sklopené jako on. „Proč jsou tak... divní?“ vykoktal jsem ze sebe s několika dalšími kroky vzad, dokud jsem neucítil Fiéra. Zvedl jsem k němu hlavu, uši stažené vzad, protože se mi celá ta situace nelíbila. Všechno to bylo divné, protože... nevypadali fakt jako my, ale bez kožichu?
Uslyšel jsem vrčení, sklopil jsem zrak a sledoval menšího z nich, tedy mě, jak dělá dlouhé čvachtavé kroky bahnem, skoro celý pokrytý v tom hnusu, že jeho růžová srst byla prakticky ztracená v hnědém obalu. Šel blíže k nám a první věc, která mě napadla, ne moc chytře, bylo to, abych před ním začal utíkat a vzdálil se tak z bezpečné vzdálenosti od dospělého. Vyběhl jsem, bahno čvachtalo, kroky byly pomalé, všechno v okolí se na mě lepilo, ať to byly větvičky z keřů, tak mokrá hnědá zemina, ale nakonec i ten samotný bezsrstý dvojník se na mě lepil. Slyšel jsem jeho klapání zubů a vrčení, které znělo přesně jako to moje, ale tohle bylo děsivé, protože on i tak vypadal, zatímco já byl jenom malé vlče, které nebylo možné brát vážně. Otočil jsem se, potřeboval jsem se ujistit, jestli je dvojník stále za mnou, ale mé natočení způsobilo to, že jsem neviděl nějakou větev, která se tam zjevila z ničeho nic a přerazil jsem se o ni Rozplácl jsem se tělem do bahna, jednou se nemotorně přetočil, abych byl na břiše a mohl se včas zvednut, ale srst a kůže, která se nalepila na bahno, byla rázem těžší a horší na zvednutí. Přišel jsem si jako přilepený, snažil jsem se zvednout se, ale šlo to pomalu. Dvojník mě mezitím došel. Zuby vyceněné, tělo obalené bahnem. Stáhl jsem uši, chtěl jsem ucouvnout, ale dopadl na mé přední tlapy svýma tlapama a připevnil je k zemi. Zavrčel, já kníkl. Přešlapoval jsem zadníma nohama, abych se dokázal zvednout, ale každičký pohyb byl bolestivější a bolestivější, protože ten druhý na mě dopadal celou vahou a zarýval do mě drápy, které možná nemusely být úplně ostré, ale jeho váha a můj boj, abych se dostal pryč, mi trhal kůži a způsoboval další horší a horší pálení na těle. „Fiééreee!“ zakřičel jsem z plných plic a zapojil veškerou sílu v jedno trhnutí, abych se dokázal zvednout na nohy. Dvojník klopýtl, spadl do bahna, kde se přilepil stejně jako já a dal mi tak dostatek času, abych zmizel, co mi jenom nohy v tom strašném terénu stačí.

//Řeka Midiam přes Mahar

//Zrádcův remízek přes Náhorní

„Ne,“ mlaskl jsem s jasným nesouhlasem a doprovodil to rázným zakroucením hlavy, že takhle jsem to fakt nemyslel ani omylem. Ale byl děsnej v tom smyslu, že každý jeho nápad postrádal sebemenší logiku a pud sebezáchovy, ale zároveň to nebyl plán, kdy se jednalo o jasně plánovanou vraždu s úmyslem vidět krev a umírat. Byl děsnej, protože jeho činy přiváděly modřiny a škrábance.
Šli jsme přes nekonečnou, hodně, hodně nekonečnou louku. Zdálo se, že nikdy neskonší, prostě jsme šli, nezastavovali a chtěl jsem namítat, že to je úplně nejhloupější cesta, kterou jsme mohli jít. A taky jsem chtěl říct, že mám hlad, žízeň, bolí mě hlava a srst se mi lpí do rány na hlavě, která se mi vůbec nelíbí a bál jsem se, že akorát za to dostanu od Arcanuse seřváno, protože jsem určitě neměl co vytáhnout vocas z lesa. Ale to by mě musel hlídat, zaúpěl jsem a šel poslušně dál, kam Fijér vedl – do dalšího průseru. Už jsem toho měl už docela plné tlapky.
„A můžem se tam nažrat?“ houkl jsem na něho s prosebným pohledem, ať mi do žaludku hodí něco jiného kromě jablka. A taky mě už bolely tlapky, abych byl přesnější. A taky jsem doufal, že už nic nebude tak nebezpečný jako díra, vodopád a Mrcha, přehání, aby byl zajímavej, protočil jsem očima.

//Bažiny and final boss

Seděl jsem ve své díře k zemi, která se musela stát mým jediným budoucím útočištěm. Ne kvůli tomu, že bych ani nebyl schopný vylézt, kdybych zapojil trochu síly a snahy tak učinit, ale protože mi přišlo, že nemá smysl vylézat nahoru. Pokud neumím hledět pod nohy, musím být na dně, odkud už hlouběji nespadnu. Třeba takhle někam zapadla máma. A nemůže vylézt. A já ji obviňuji, že odešla, přemítal jsem. Můj splín rychle střídala bezmoc, že tam umřu a Fiér si šel klidně dál, ale i tohle bylo střídáno tim, že pořád je to všechno jenom pr*el.
Nechal jsem hlavu sklopenou, šilhal jsem na ránu na čenichu, kde mi krev slepovala šedou srst v nechutné červené bodce, které nepůjde tak snadno umýt jako bahno, které jsem na sobě stejně ještě z části měl. To je jedno, říkal jsem si neustále. Možná to bylo tím, jak moc mě hlava bolela, až to bylo nesnesitelný, ale ta trocha krve se zdálo prostě jako nějaký trest za to, že jsem odešel a nehledal tak moc, jak jsem chtěl při prvních krocích z lesa.
Když jsem odcházel, mojí jedinou záminkou bylo to, že najdu mámu a přivedu ji zpátky do lesa. Nebo spolu někam odejdeme, kde nás nikdo jiný nenajde a nebude s námi. Chtěl jsem, aby byla se mnou, aby se o mě starala a učila mě všem věcem, které jsem potřeboval, ale jak mohla? Nebyla se mnou. Byla kdo ví kde a já mezitím trčel v hloupé díře v zemi, která bude také poslední věcí, kterou ze světa spatřím.
Pomalu jsem si lehl na zem, byl jsem unavený a svět mi celý připadal těžký. Zavřel jsem oči, ale sotva jsem tak udělal, vybavil jsem si šedou srst, která byla trochu světlejší než moje a k tomu ty červené oči s pohupujícími se zuby na krku. Máma mi chyběla. Byla první věcí, co jsem viděl zakaleným zrakem poté, co jsem je poprvé rozlepil a naposledy jsem ji viděl v dešti, kdy byl opět můj zrak zahalen kapkami a ztížen tmou, že z mých očí tak odešla stejně jako poprvé přišla. Ale když přicházela, bylo to štěstí, zatímco její odchod byla bolestná rána horší než ten pád, i když jsem to necítil na těle, ale v srdci. A ne jenom chvíli, neustávalo to, spíše se to zhoršovalo a rozlézalo po celém těle v podobě třasu, nervozity a neschopnosti pozřít třeba jenom sousto nebo kapky vody.
Chybí mi máma, fňukl jsem si do tlapek. Byl jsem jenom malý hloupý vlče, co vlastně nic nechtělo, i když jsem Fiérovi tvrdil, že chci všechno. Prostě a pouze jenom lásku a přítomnost mámy, ale bylo mi dopřáno jenom to, abych ji marně hledal na místech, která jsem neznal a drsně poznával, že svět není vlastně jenom růžový a nevinný, jak jsem si mohl myslet v její přítomnosti. Chápal jsem, že třeba vlci nebudou dokonalí, ale neočekával jsem to od světa samotného.
Mami, kde vůbec jsi? Proč se nevracíš? Nebo si mě snad opustila schválně? hlesl jsem si ještě jednou, než jsem pochopil, že nějakým fňukáním a naříkáním na nespravedlivost nedocílím toho, abych ji opět někdy viděl. V té chvíli jsem však nic jiného dělat nemohl, musel jsem doufat, že mi někdo pomůže, protož já už neměl sílu na to, abych to udělal sám. Nemohl jsem udělat všechno sám, každý někdy potřeboval pomoc a určitě jedno malé hloupé vlče, co nevědělo o světě vůbec nic.
Zvedl jsem hlavu, hleděl jsem na vršek té díry, od které se linul už známý hlas toho, co mě tahal z průseru do průseru a následně z průseru. Fiér. Nikdy jsem nečekal, že tak rád uslyším nějaký jiný hlas než hlas té vlčice, která mě přivedla na tenhle svět, ale existence je divná věc a skutečně tomu tak bylo, že mi Fiérův hlas vlil novou sílu do žil.
Vstal jsem ze země, zavolal co nejhlasitěji jeho jméno, jako bych se ho snažil i upozornit na tu obrovskou díru, kterou ale přece on nemohl přehlé- ne, spadl taky. Uskočil jsem akorát včas, aby mě nezalehl a sotva ulehl prach, který svým pádem zvířil, sledoval jsem, jak široký tak dlouhý leží na dně díry. Hlavu jsem lehce natočil do strany a čekal, až se zvedne. Tedy jestli se zvedne. „Ty mě do nich vedeš!“ podotkl jsem. Neodpustil si poznámku k mé ráně přes čumák. Odvrátil jsem hlavu, nezajímaly mě nějaký holky, v mém věku se to mělo všechno točit jenom okolo mámy a ta by z jizvy naopak nadšená neměla být. „Seš děsnej, podotkl jsem na jeho vyprávění, než přišlo asi nejhorší nošení, které jsem poznal. Srst se mi ježila, když mě někdo nesl za krk, ale potřebovali jsme ven z té pitomé díry. Což se i povedlo. A rychle odtamtud pryč. I přes bolest na krku jsem měl však čas stále přemýšlet a hlavně i vzpomínat na mámu. Musel jsem se určitě vrátit, protože... přišlo mi, že každá další chvíle bez ni je zoufalá a úplně zbytečná.

//Středozemka přes Náhorní

//Mahtaë přes Náhorní

Běžel jsem od té řeky směrem k nějakému lesu, jako bych snad cítil, že přesně tam se nachází moje máma, kterou tak moc hledám, i když jsem se trochu zapomněl a její hledání odložil, protože jsem měl i jiné věci na práci. Už jsem však byl bdělý, odřený čenich mě neskutečně moc pálil a mokrá srst mi pomalu začala usychat, i když furt byla těžká, nepříjemná a obecně furt byla i špinavá, protože jsem ze sebe všechno bahno nesmyl, když jsem se snažil co nejrychleji vyhrabat na břeh, abych se neutopil. No, říkal, že bych se měl naučit plavat, došlo mi. Prý jsem měl sbírat zkušenosti, ale pak mě stejně nechal úplně klidně odejít a dopadlo to tak, že jsem sbíral akorát novou slovní zásobu a kopu drzosti, o které jsem ještě nevěděl, protože Fiér nebyl zrovna dobrá osobnost, kterou bych měl poslouchat a shlížet k ní. Ale to jsem také nemohl vědět. Fiér byl zatim jediný dospělý kromě mámy, který se nezajímal o to, aby mě rychle přehodil někomu jinému a neposílal mě ani spát, abych dal už pokoj.
Běžel jsem jako neřízená střela dál. Hlavně k těm vysokým křovinám mezi stromy, který mě tak strašně moc zaujal. „Hej, Fijére, je tvoja narcová ségra v našem lese?“ volal jsem na tříbarevného za svými zády a poklusával si dál. Ve vysoké trávě jsem se ztrácel, převážně bylo vidět jenom to, jak se špičky šedých uší noří uprostřed té vysoké trávy, které... Z ničeho nic zmizely.
Připadalo mi to zase jako ten skok z vodopádů. Pevná půda pod nohama se ztratila, žaludek se mi stáhl a z hrdla se ozývaly jenom dlouhé bolestné hlásky: „Fijééééréééé!“každou chvíli se můj hlas ale vzdaloval od země a já padal hlouběji a hlouběji. Tělo mi narazilo o stěnu té díry, kam jsem padal, zahalekal jsem, převrátil se a následně jsem si zmírnil pád tím, že jsem dopadl na hlavu. Odřenina na čumáku byla zase plná bordelu a ještě jsem cítil bolest na čenichu. S hekáním jsem se posadil, cítil jsem, že se mi do očí derou slzy z té bolesti, ale pevně jsem se kousl do jazyka, posadil a zvedl hlavu nahoru. Cítil jsem, jak mi po tlamě teče čůrek krve, která chutnala kovově a po hlíně, když jsem ji olízl. Ach jo, zasténal jsem a hleděl nahoru na nebe, které se tyčilo nade mnou. „FIjéééérééé!“ řval jsem nahoru. I když to nebylo zase tak vysoko. Ale bolela mě neskutečně moc hlava. Zatímco jsem seděl na zemi a čenich mi krvácel (a bolel), přemítal jsem. Jestli tohle byla bolest, jako fakt bolest, tak jsem skutečně křivdil jemu. Tenkrát jsem ječel, že mi ubližuje a fakt to bolí, ale proti tomuhle? Fakt nic. V očích jsem měl slzy, skoro jsem nic neviděl, ale furt jsem se kousal do jazyka a snažil se to vydržet, abych nebyla za sraba. Když to bolí, zasténal jsem si. Oproti tomuhle mi Arcanus nic neudělal, to je pravda... Neměl jsem tak řvát. Přemohl mě v té díře splín, to byla pravda. Ale přece to teď neřeknu nahlas, přemítal jsem nadále. Možná... to jenom nebudu furt zmiňovat a tvářit se ublíženě. Možná.

//Vodopády

Kmital jsem, co jsem jenom mohl, za tříbarevnym, jehož ocasem nebyl co býval a jedno ucho mu plandalo, jak se snažil zdrhat před mými sourozenci, který jsem neměl ani pořádně šanci potkat, protože jsem jich měl tolik, že pamatovat si jejich jména bylo marný. Byla tu malá šedá, velký bílý, velká černá a pak ten poslední.
Fiérovo koště mi zamávalo před čenichem, dohnal jsem ho, zpomalil a u nechtěl nadále moc rychle běhat, protože jsem ho měl už tak tak dost. Chtěl jsem se už vrátit docela domů, protože jsem měl hlad, byl jsem unavený, chyběla mi Želva a mámu jsem furt nenašel. Musim se ještě někde podívat, podotkl jsem si a zamračeně začal poslouchat, co je můj sourozenec zač. A jeho. Nevěděl jsem, že má taky sourozence. Kráčel jsem, hlava zvednutá k Fiérovi, který chrlil jedno slovo za druhým a nafoukl jsem tváře od smíchu, abych nevyprskl, když začal měnit hlasy a napodobovat jednoho mýho bratra, o kterym tvrdil, že je největší poděs, co může být. A sotva řekl jenom část v roli Etneye, změnil hlásek do nějaké vlčice, asi do svojí sestry a každičkým slovem ji urážel, jak moc namyšlená je.
A hned na to zase přešel do Etneye, potom sestra a moje tváře byly nafouklé jako bych v nich měl narvaný dvě japka. Nakonec jsem to nevydržel, vyfoukl jsem všechen zadržovaný vzduch v tlamě a přitom se tlumeně smál. „To zní fakt děsně, fakt!“ vyjekl jsem s předstíraným třasem. „A teď a teď!“ hláholil jsem, jak jsem ztrácel dech. Trochu jsem poskočil, abych se dostal před Fiéra, otočil jsem se a pomalu si kráčel pozadu, zatímco jsem připojoval svou děsnou představu o někom, koho jsem nikdy neviděl. „Si pzedstav, že, že se ten můj brácha bude se tvojí ségrou pzátelit. A budou kámoši! A budou se milovat! Bleh... A, a... A pak budou mít vlčata!“ vyštěkl jsem s výskokem, kde jsem se přetočil, abych šel rovně. „A ta vlčata budou hnědý. A šedý. A ošklivý. A narci-narci-narcové!“ Zastavil jsem se, hlavu lehce naklonil do strany a poté ji otočil k Fiérovi, „a pak budou alfama,“ zašeptal jsem se sklopenýma ušima. Představa hrozná. Zatřepal jsem hlavou, tohle muselo pryč. Raději jsem vykročil rychleji, směr nějaký les odhodlán hledat mámu, už jsem byl pryč skoro celý den. Sice jsem nikoho nezajímal, ale želva musela už mít hlad.

//Remízek přes náhorní

„Grrrg.“ Od tlamy mi stoupalo obrovské množství drahocenných bublinek kyslíku, u kterého jsem ani netušil, jak moc důležitý vlastně je. Plácal jsem nohama, ale moc mi to nepomáhalo, prostě jsem šel spíše ke dnu a občas díky tomu i cítil dno, ale bylo mi to prd platné.
Slyšel jsem, že Fiér na mě volá, ale nemohl jsem nic odpovědět, protože by mi přes tu vodu nebylo rozumět, ty seš debílek! proklel jsem ho alespoň v duchu, když jinak to nešlo. Samozřejmě mi ani nepomáhal, jenom tam tak stál a sakra dlouho mu trvalo, než se vůbec odhodlal, aby mi pomohl. Zůstal jsem viset na Fiérově hřbetě, drkotal zubama, mezi tesáky slupky z jablka a nálada pod nulou, protože ta zima byla neskutečná. „Mám prostě hlad!“ vyprskl jsem vodu, která se mi musela dostat do každé části těla a snad i do krve.
Seskočil jsem z Fiérova hřbetu na zem, oklepal jsem ze sebe vodu a divoce zakašlal. Voda mi létala z tlamy a s tím i kousky jablka, který Fiér tvrdil, že mi přinese. „Tři stovky!“ přikázal jsem se šklebem, ale hned na to jsem zase zakašlal a vyplivl trochu vody.
Posadil jsem se na zadek, chtěl jsem vidět, jak si s tim tenhle vohořelej vocas poradí. To určitě, protočil jsem očima a sledoval ho.
Fiér se samozřejmě choval jako větší děcko, než jsem byl já. Vypadal jako nějaká hloupá ryba a akorát tam s sebou plácal, jako kdyby nevěděl, jak používat svoje končetiny. A ve výsledku? Jedno jablko. „Chmm,“ zamručel jsem, lehl si k jablku, pevně ho chytil tlapama a pomalu do něho bořil zuby. Maso to nebylo. Tohle bylo kyselejší, ale ušlo to.
Kousnul jsem ale jenom párkrát, než Fiér vylítl z vody, že musíme jít, jestli tu nechci být s bráchou a ségrou. „A s kterejma z nich?“ volal jsem na něj, zatímco jsem se zvedal a běžel za nim. Nehledám náhodou mámu?

//Mahtae

//Erynij

„Aaaaaaaaaaaaaaaaa!“ po celou dobu pádu jsem řval jednu vysokou hlásku, že mě muselo být slyšet až doma. Žaludek jsem měl stažený, ze srsti mi odletovaly části bahna a Fiér se ze mě snažil vymáčknout ducha. Nějak mi nebylo řečeno, že mám před dopadem do vody zavřít tlamu a oči, ale ještě předtím se nadechnout, protože sotva jsem dopadl, do tlamy se mi nahrnulo obrovské množství vody.
Plácal jsem nohama, abych se dostal na hladinu, nemohl jsem dýchat a voda byla nepříjemně ledová. Navíc jsem cítil, jak padající voda shora mě pořád chtěla strhávat dolů níž a níž. Čumák mě pálil z té studené vody a všude okolo mě byla zakalená hnědá voda z bahna, co se roztékalo z mé srsti. Nesnášim ho, nesnášim ho! nadával jsem, protože mi přišlo, že tady umřu, protože jsem se nenaučil plavat ve chvíli, kdy bylo ještě teplo a měl jsem ty možnosti.
Plácal jsem nohama do chvíle, než jsem ucítil studený vzduch. Zalapal jsem po dechu, hlasitě kašlal a nepřestával nadále plácat tlapama, i když me Fiér strkal ke břehu, což mělo mnohem větší účinky jak moje hloupé plácání. Nakonec jsem i ucítil pod svýma nohama měkkou půdu a mohl se postavit.
Divoce jsem se rozkašlal, klepal jsem se a házel vražedný pohled na Fiéra. „Ne, nikdy jsem nebyl u vody!“ vyprskl jsem. Srst jsem měl rozčepýřenou do všech stran a vypadal jako nějaký ježek.
Otočil jsem se. Okolo bylo na břehu několik vlků a Fiér mumlal něco o tom, že máme odejít, než nás pozná nějakej magor. „Kdo?“ nechápal jsem. Rozhlédl jsem se okolo, ale můj zrak upoutala kulatá červená věc ve vodě. Přišel jsem blíže, voda mi zase sahala až po břicho. Doširoka jsem otevřel tlamu, chtěl tu věc chytit do tlamy, ale byla moc velká a vyklouzla mi dál. „Hej!“ zavrčel jsem, odrazil se a ve vodě skočil po té věci. Stál jsem akorát na zadních tlapách, protože mě voda nadzvedávala a lépe se tak stálo. Předníma jsem se snažil držet tu červenou věc, abych se do ní mohl zahryzout, i když to nebylo zrovna moudré. Netušil jsem, co to je a chtěl jsem do toho kousat? Moudré, moudré. Věc mi však vykouzla. Pomalu si plavala po hladině dál, pěkně do hloubky, kam jsem na ní nemohl. „To určitě!“ odsekl jsem, odrazil se z těch zadních nohou a skočil po té věci, která brzy okusí, jak se do ní zakousne mladý vlk, který toho už toho dne měl sakra dost! Tlama doširoka otevřená, zuby jsem zasekl do tvrdé věci, která se mi už nadále nemohla bránit. Byla moje! Kousl jsem co nejsilněji, chutnalo to sladce, ale bylo to docela tvrdé. A taky mě to drželo nad haldinou. Jenže pak jsem jeden kousek ukousl, spolkl ho a došla m jedna problematická věc. Pod mýma nohama se kompletně ztratila pevná půda a věc mi vyklouzla z tlamy. Ale nechal jsem tam otisky! „Fié-grrrrg!“ křičel jsem s tlamou plnou vody a kouskama toho sladkýho kulatýho tentononcu, který si s uždibnutou částí nadále vesele plaval ve vodě daleko ode mě.

//Jedlový pás

Motal jsem jednu nohu za druhou, tělo mě neskutečně pálilo a bolelo, navíc jsem skoro nic neviděl a běžel jsem prostě jenom... rovně. A doufal, že do ničeho nenarazím. Do toho jsem ještě hlasitě řval, že mě museli slyšet i ve vedlejším lese a společně se mnou museli slyšet i Fiéra, který řval a tím jekotem musel lákat všechny včely v okolí. „Proč seš tak hloupeeeeej!“ řval jsem s přeskakujícím hlasem na Fiéra, co mě zkoušel popohánět. Vlastně mu to dost šlo, slyšel jsem jeho kroky dost blízko, ohlédl jsem se po něm, nic jsem stejně neviděl kromě fleku, co se přibližoval. Měl jsem ještě kousek náskok, ale díky jednomu stromu na cestě, dohnal mě mnohem rychleji.
Narazil jsem do stromu. Zrovna ve chvíli, kdy jsem se otáčel. Čumák se mi musel o centimetr srazit a sakra moc to bolelo. Hlava mi třeštila, nechápavě jsem přešlapoval na místě a cítil, že mi nějaká kovová tekutina teče do čumáku.
„Coooo?“ huhlal jsem nechápavě do tmy, když mě někdo čapl za krk a běžel se mnou dál. Hopsal jsem, krk mě bolel jak čert, ale čumák zrovna tak. Svět se mnou skákal, bylo mi divně od žaludku, ale to nemělo nic proti tomu, když se mi žaludek stáhl z pocitu, že ani Fiér nemá pod nohama pevnou půdu. A pak mi bylo na zvracení z toho pádu. „Fiéééééére!“ řval jsem do tmy, ale voda mě přehlušovala.

//Vodopády

Fiér toho nedokázal moc říct, co vlastně byla ona Mrcha zač, protože málem vyletěl z kůže, ale to jsem jenom odhadoval podle jeho reakce, protože jsem toho moc neviděl. Bahno mi padalo do očí, slepovalo se mi na víčkách, padalo do tlamy a vlastně to byl hodně blbý nápad to udělat.
Oklepával jsem se, zatímco od něho přicházelo něco jako pochvala. Nebo uznání, cokoli. Potřeboval jsem alespoň vidět, ale pořád byla má hlava pokrytá bahnem, že už se dalo říct, že jsem byl hnědo šedý a ne jenom šedý.
„Ale Awnay tu není,“ poznamenal jsem krátce. Už jsem nechtěl znova strkat hlavu do bahna, byl to stupidní nápad, protože jsem měl pocit, že mi zalezlo až do mozku, odkud budu vycházet už jenom podobně smradlavý a bahnitý nápady.
První a jediný dospělácký a rozumný návrh od vlka přišel v tom, když mi řekl, že se půjdeme umýt, rpožoe by máma nebyla nadšená, kdyby mě tak viděla. jenže nějak zapomněl na to, že moje máma byla ztracená a měli jsme ji najít... Zatim se nepovedlo.
Vydali jsme se někam jinam, šel jsem, kam Fiér naváděl, i když jsem netušil, kam přesně to je. Pořád jsem toho moc neviděl, tlama pokrytá kompletně tím blivajzem, do kterýho jsem namočil hlavu, ale počítal jsem s tím, ž nás Fiér vede nějak dobře. Ani jsem se po něm neohlížel, počítal jsem s tím, že prostě jde se mnou a ve chvíli, kdy mě začal zajímat, už byl dávno někde vtrapu. Zastavil jsem se, rozhlížel okolo sebe a několikrát i zavolal jeho jméno, ale nic mi neodpovídalo. „Fiére! Tohle není pr*el!“ zavolal jsem do nekonečné tmy. Točil jsem se okolo vlastní osy, ale vlk byl úplně někde v háji. „Tse,“ odfrkl jsem si, zastavil se a čekal. Slyšel jsem nějaké bzučení a křupání větviček okolo sebe, samozřejmě, že to byl Fiér, bylo to jasný. Zvedl jsem se, asi se potřeboval vyčůrat a jdeme dál.
Místo Fiéra ale z lesa vyskočilo něco nechutného. Mělo to tělo vlka, ale hlavu jako nějaký hnusný balvan a z toho vylétávala včela za čelou. A mluvilo to! „Aaaa!“ vyjekl jsem a uskočil. Nejdříve jsem odbíhal pryč, cítil, že mě něco štípe do těla, ale potřeboval jsem zdrhnout od toho stvoření. Daleko. Sakra daleko.

//Erynij

Zůstal jsem přikrčený dostatečně daleko od toho proklatého místa, kam mě Fiér navedl, jako by to bylo něco úžasnýho a dokonalýho. Dlouze jsem vydechoval, třásl jsem se, srst jsem měl stále trochu vlhkou z toho všeho lezení v mokré trávě a v norách. Obecně jsem vypadal neskutečně špatně. Zabahněné tlapy, zplihlá a rozcuchaná srst a do toho ještě na tváři neuvěřitelný zděšený škleb z toho, do čeho mě ten hloupý trikolóra navedl.
Zvedl jsem se, na nohou jsem si zase nebyl moc jistý, jako bych poprvé vstal. Zhluboka jsem dýchal, rozhlížel se okolo sebe a hledal Fiéra. Slyšel jsem akorát jeho protivný škádlivý hlas, ale nemířil ke mně, nýbrž... Vážně provokuje ji? Postavil jsem se proti těm skalám, hlavu lehce nakloněnou a čekal jsem, jestli se vrátí celý vlk nebo jenom nějaká jeho část.
Uši našpicované, oči přimhouřené do tmy, ve které začalo poblikávat malé světelko. Naklonil jsem hlavu, co to bylo? Světélko se postupně zvětšovalo, poblikávalo a hýbalo se. A hlavně se přibližovalo. Udělal jsem krok vpřed, sledoval ho a jen tak tak stihl sklonit hlavu, než mi ji Fiér málem ukopl při pěkně neelegantním přeskakování mě samého, zatímco jeho ocas plápolal a pěkně nemile smrděl.
Rovnou to vzal do blátka, válel si v něm plápolající zádech a oházel mě jím. Takže kromě mokré srsti jsem měl už i všude bláto. Přiběhl jsem k němu blíž, i když fakt hnusně smrděl, ale chtěl jsem vidět, jestli mu něco udělala. Vypadalo to, že ji už potkal. Minimálně tak mluvil. „Jo, byla to fakt... pr*el,“ přitakal jsem, ale ještě jsem si tím nebyl moc jistý, protože se mi pořád trochu třásla kolena. Ale divoce mi bušilo srdce a krev mi sakra moc proudila v žilách a dávala novou energii, takže... to asi fakt pr*el byla. „Kdo to vůbec je?“ nechápal jsem.
Přišel jsem k smrdícímu a doutnajícímu vlkovi blíže, tlapy zabořil do bláta a nemile přešlápl. Koukl jsem se na tu černou hroudu pod sebou a bez nějakého rozmyslu do něho zabořil celou hlavu, abych na sebe natáhl černou blátivou hmotu. Fiér si něco kecal pro sebe, nevníal jsem ho, místo toho jsem si hlavu rochnil v bahně a potom ji vytáhl. „Bééé, sem Mrcha a prskám sliny do dálky,“ zafuněl jsem vysokým křiklavým hláskem, který na mě řvala sama ta černá protivná vlčice. Ale než jsem to zakřičel, skočil do bahna před Fiéra, aby se další rozprsklo všude okolo. Stejně jsem byl kompletně špinavej a nějaký bahno na nohou mi nevadilo. Už tak jsem měl jedno roztékajícícho se na hlavě, jako bych měl další ksicht.

Bylo mi jedno, že mi ten vlk nevěřil. Já tam u toho byl, já to viděl, já vim, kdo tu hádku rozpoutal a byla to nakonec máma, která byla ta, co se nevrátila. Kvůli němu opustila dvě vlčata a smečku. „Ani si u toho nebyl,“ zamumlal jsem naštvaně. Kdyby tam byl, říkal by něco jiného.
Zamračil jsem se, když mě nazval jak mě nazval. Bylo špatné mít rád vlastní matku? A hlavně ve chvíli, kdy nikdo jiný neprojevil jakoukoli starost o mě? Zvedl jsem k němu hlavu, stále se mračil, ale teď to byl spíš výraz, kdy jsem se snažil udržet v sobě fakt, že mě nikdo nemá rád. „Taky je jediná, co mě má ráda,“ zamumlal jsem a sotva jsem to dořekl, šel jsem dál, i když jsem netušil kam. Byla to pravda. Sourozence jsem sotva znal, on mě nesnášel, že i tvrdil, že nejsem jeho. Ale máma? Starala se o mě. Dříve. Než odešla. Takže teď jsem sám. Se želvou. Musim se za ní brzy vrátit, přemítal jsem. Ale jako první jsem musel najít mámu. Nebo to alespoň zkusit.
Fiér mě naváděl směrem k té Mrše, i když si neodpustil fakt, že mě tam nechá, pokud budu rozkazovat. Domu se dokážu vrátit, odsekl jsem. Ale nebyl jsem si tím moc jistý... Ale nikomu beztak nechybím, ozvalo se ve mě zas. Kdyby se máma vrátila, už by mě šla hledat. Nikdo jiný ne. Kdybych nenarazil na Fiéra, určitě bych byl furt sám. „Nič nemám,“ namítl jsem, „a veselý nejsem.“ Jestli jsem to pochopil, málo mělo být šťastné. Nebyl jsem šťastný. Byl jsem... nevím. Cítil jsem napětí a bolest v celém těle. Hlava mi přepadávala, jako by byla moc těžká. Nevěděl jsem, co to bylo.
Dostali jsme se k místu, které se mi nelíbilo. Jako by u něho bylo chladněji a všechny ty skály okolo byly divné. Moc... souměrné. Jako by nebyly vůbec přirozené, ale vytvořené něčím mnohem mocnějším a děsivějším.
Podíval jsem se krátce na Fiéra s otázkou, jestli jde. Ale nic jsem neříkal, pouze jsem ho propaloval pohledem a následně vykročil tím směrem. Hrdý a nebojácný, protože jsem netušil, co mě tam čeká.
„Hej!“ zavolal jsem do neznáma. Můj hlásek se ozval ozvěnou, odrážel se od těch divných kamenů a ztrácel se v černém lese. Udělal jsem několik kroků vpřed, Fiér mi byl ukradený, potřeboval jsem zjistit, jestli tam je máma. Nikdo se však neozýval, pouze studený černý les, ve kterém křupaly větve. „Hej, Mrcho!“ zavolal jsem podruhé na obyvatele té zvláštní jeskyně, aby mi odpověděla, kde se nachází moje matka. Jestli se tam samozřejmě nachází. Stále se nic neozývalo. Udělal jsem pár kroků vpřed, mračil se a přitom se nadechoval, abych mohl ještě jednou zakřičet na zdejšího obyvatele.
Nestačil jsem zavolat. Objal mě studený vítr, směrem z té jeskyně, ofoukl mi celou srst, která se zcela rozčepýřila a nafoukla, jako bych byl malá šedá koule, ale horší než vítr byl zápach, který s tim přišel a pisklavý jekot. „Komu říkáš mrcho ty smrade špinavej?!“ Trhalo mi to ušní bubínky a musel jsem sklopit uši, ale efekt to nemělo žádný. Přikrčil jsem se k zemi, snažil se přemoct třas v těle a zrak jsem nedokázal odpoutat od pohledu, který se mi naskytl. Byla to vlčice, ta Mrcha. Černá, hubená se zelenýma očima, které se ale zdály jako zářivé jedovaté slunce na noční obloze. Ocas měla stejně barevný, prudce jím mrskala ze strany na stranu a zuby měla vyceněné. Dvě patra ostrých tesáků a zdálo se, že je chce zabodnout přímo do mě. „Kde je moje máma!“ zakřičel jsem, ač moje tělo zmítal strach, co se mi může stát. „Je mi to fuk, ale jestli okamžitě nevypadneš, ani to nikdy už nezjistíš!“ zasyčela, jako kdyby ve skutečnosti nebyla vlk, ale had. Srdce mi divoce tlouklo, ale nedokázal jsem z ní spustit zrak. Za to mohl Fiér, on mě k tomu navedl! Nedokázal jsem však cokoli říct, jenom jsem zvládl utéct pryč.

Vyběhl jsem co nejdále od toho místa. Třásl jsem se, v tlamě sucho a připadalo mi, že mi praskne srdce, jak moc silně bušilo. Může za to on, může za to on! Chtěl, aby mě zabila, honily se mi v hlavě myšlenky. A bylo to i potvrzení. Nikdo mě neměl rád. Jenom mě chtěli zabít odlišným způsobem.

//Západní Galtavar

Zdálo se, že mi Fiér nevěřil, co se stalo, ale byl jsem to já nebo on, kdo byl přímo u toho a slyšel to vlastníma ušima? Já. Já to slyšel, já to viděl, já to pocítil. „Nejdžív kzišel,“ rozhodl jsem se mu vysvětlit a vylezl na jeden vyšší kořen stromu, abych se trochu pokusil vyrovnat rozdíl výšky mezi námi dvěma. Otočil jsem se k němu, díval se na něho a vysvětloval, co se tam stalo. „Byl zlý, potom se chádali, on byl eště zlejší a máma žekla, že odejdeme pryč, ale nejdžív si musí něco vyžídit,“ vysvětloval jsem pomalu, aby tomu i on porozuměl, když na poprvé to nevyšlo. „Čekal jsem na ni, ale nevracela se. A tak za ní šel Arcanuš a ten žekl, že máma zůstala u ňakýho vlka a neví, kdy se vrátí,“ dodal jsem po chvíli. „Potom mě vzal pryč a máma zůstala kdo ví kde,“ dokončil jsem to a seskočil z toho kořenu, abych mohl jít lesem dál. Nelíbil se mi, byl divný, trochu děsivý a měl jsem divný pocit.
Ale divný pocit šel stranou, když Fiér řekl, že mámu hledat nemáme. Prudce jsem se otočil, cvakl na prázdno zubama a zakřičel: „Ať odejde on!“ vztekal jsem se, „to on za to může!“ Máma měla být se svojí rodinou. O něho se nikdo nezajímal. Mohl vypadnout kamkoli, hlavně co nejdál od nás.
Nevěděl jsem, jak mu mám vysvětlit, že ten vlk je jiný, protože jsem netušil jak moc jiný. Ale dle něho i jiná byla nějaká Mrcha s velkým M, co žila v lese, kam jsme mířili. Možná proto jsem měl ten divný pocit. „Kde je ta Mrcha?“ zeptal jsem se, „možná ví o mámě,“ zamyslel jsem se, koukl do země a potom vypálil hlavu nahoru a zavelel: „Vem mě k ní!“
Nezajímalo mě, kdo byla ta ošklivka. Ale asi jsem měl pocit, že vím, kdo to je. Jednou jsem ji viděl, ale ne na moc dlouho, protože potom zmizela za ostatními.
Posadil jsem se na zem. Chtěl jsem, aby mě vzal za Mrchou a když jsem trasu neznal, musel jsem čekat a nemohl jsem dělat nic jiného, než odpovědět na jeho otázku. „Já ci všechno.“

//Východní Galtavar

Nevěděl jsem nic o tom, že by se soukromé informace, jako třeba hádka rodičů, neměly dostávat jenom tak na širé světlo, ještě k tomu z tlamy někoho, kdo tomu vůbec nerozuměl a netušil, proč ta hádka vznikla, kromě toho, že v tom figurovalo mé jméno a to mi bohatě stačilo k tomu, abych se cítil ublíženě za to, že to byla hádka zcela jenom o mně. „O mně. A ňakym vlkovi. A že máma odejde. A... odešla,“ sklopil jsem s posledními slovy uši. Pořád jsem se přes to odmítal přenést, ale měl jsem na to právo. Byl jsem malý tupý děcko, co chtělo jenom svojí mámu a nenávidělo toho druhýho, protože on mohl za to, že odešla.
Šli jsme s tím vlkem dál. Okolo jsem cítil i mnoho dalších, ale ti mě nezajímali, protože to nebyla ta, koho jsme hledali. Náš cíl byl prostý – šedá vlčice s rudýma očima jménem Elisa. Na nikom jiném v té chvíli nezáleželo. „Prý u vlka, co je jiný neš my,“ řekl jsem nejistě. Moc jsem to nechápal a nepobral. Nepamatoval jsem si ani, že bychom zrovna tímhle směrem šli, ale máma ostatně už mohla jít někam jinam, ne?
Snažil se mi popsat nějakou vlčici, ale ani s jeho popisem jsem fakt nechápal, kdo to má být. Loupl jsem po ním jedním zmateným pohledem, zakroutil hlavou a raději šel dál. „Je od náš?“ nechápal jsem. Proč by tam měl být někdo takový... šeredný?
Představil se mi jako Fiér, ale ještě do toho mlel další věci, kterých na mě bylo moc. Co je zeť? A něco měl se sestrou... ale asi ne s tou malou. Protože na to byl moc velký. Takže s tou druhou, černou. „Kdo žíká, že ona bude alfa...,“ zamumlal jsem si pro sebe pod no s pohledem před sebe. Šli jsme totiž k nějakýmu lesu a moc se mi nelíbil.

//Jedlový pás

//Vyhlídka

Nechápal jsem, co smýšlel pod slovem vyč a jestli vůbec bylo něco takového možný. Označuje se tak někdo? nechápal jsem, naklonil hlavu lehce do strany, ale nechal to být. Nechtěl jsem být jenom nějakým hloupým vyčem.
Má slova o tom, že byla máma vyhnaná nechtěl věřit. Jenže já byl u toho, jak se hádali a následně se máma nevrátila a on si mohl tvrdit cokoli o tom, že jde kde je. Kdyby ji měl alespoň trochu rád, snažil by se o to, aby se vrátila, ale udělal pro to něco? Ne. „Hádali se a ona pak odešla,“ objasnil jsem mu krátce, „hledal jšem ji, ale žekl mi, že je někde jinde a to je šechno. A potom jšme šli zpátky do lesa,“ povyprávěl jsem. Šel jsem už z těch kopců pryč, musel jsem jít hledat.
Celou dobu mi přišlo, že mě ten vlk furt popostrkává jiným směrem, jako by mi nechtěl dovolit jít tam, kam já chci. Takže jsem trochu protestoval a snažil se zase křížit jeho cestu, abych byl tam, kde potřebuju. Ale došli jsme na nějakou hodně velkou louku, kde jsem si přišel neskutečně maličký. „Kdo je šereda?“ zajímal jsem se. Nikoho takovýho jsem neznal.
Dožadoval se mého jména. Nechápal jsem, proč ho nezná, ale já jeho jméno taky neznal. „Nemesis,“ odpověděl jsem mu hrdě, „ne prcek,“ zavrtěl jsem hlavou. „A ty seš vůbec kto?“ zeptal jsem se po chvíli. K nám do rodiny nepatřil, ne?

//Západní Galtavar