Gallirea - Příspěvky uživatele

Padl jsem na tlamu. Prostě všechno vypovědělo službu a ani jsem už neměl chuť se snažit se nějak udržet na nohou. Jenom jsem měl pootevřené oči, jemně jema přejížděl okolo sebe a ani vztekat jsem se řádně nemohl. Prostě na to už nebyla energie. Nutí mě tu být, ale jak? Co to dělá? Proč ho poslouchám? nechápal jsem absolutně. Furt mi přišlo, že mi prostě tělo nedovolí odejít a nejenom kvůli tomu kompletnímu vyčerpání. Tělo mě navíc bolelo, škrábance svědily, ale sotva jsem do nich škrábl, začalo to krvácet, kromě odřeniny na čumáku, ta byla prostě jenom strašně nepříjemná.
Arcanus něco řešil s Etneyem, nezajímalo mě to. Jenom jsem zívl, převalil se, dopadl na jeden bok, čumák zabořený v zemi, jedno oko zavřené s druhým jsem šilhal po okolí. „Mmmm,“ zamručel jsem v odpověď, protože bylo těžký něco říct, když jsem měl čumák v hlíně. Cítil jsem, že je blízko, lehá si, ale neřešil jsem ho, protože jakmile bylo jenom na sekundu ticho, odpadl jsem tvrdým a snad nekonečným spánkem.
Probudil jsem se kdo ví kdy, ale sotva jsem rozlepil oči, přišlo mi, že se nacházím v úplně jiném vesmíru. Zvedl jsem hlavu, srst na jedné straně kompletně přeleželá, oči pokleslý, kde jsem vůbec byl?
Zmateně jsem se rozhlédl po okolí. Už jsem nebyl unavený, ale pouze rozespalý ze spánku, který skončil. Mlaskl jsem, zívl, hlavu otočil po hlase, který jsem vnímal jenom z půlky. „Joo, asi jo,“ vydrmolil jsem a vyškrábal se na nohy. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co mám vlastně dělat a kam jít.

//Úkryt

//Zrušen přechod díky otci >:((

Chtěl jsem odejít, když tam prakticky zůstal jenom Arcanu s Etneyem, protože jsem byl už fakt přetažený a chtělo se mi spát, když jídlo momentálně nebylo k mání, ale... nemohl jsem jít. Jenom jsem slyšel Arcanuse, jak řekl, že mám zůstat a najednou moje tlapy stály pevně přibité k zemi a nemohl jsem se pohnout. Prostě jsem chtěl, padal jsem strašně na tlamu, že bych usnul už i ve stoje, ale prostě jsem nemohl nikam jít a nechápal jsem to. Jakmile jsem chtěl jít pryč, tlapy se ani nehnuly, jakmile zpátky k Arcanusovi, mohl jsem se pohnout. Co to je? Není to pr*el! zasyčel jsem si pro sebe. Víčka mi už padala, ale dokázal jsem hodit jeden soudivý pohled. Nezajímalo mě, že Etney má nějaký problémy, protože mým problémem byla kompletní únava a bolavý celý tělo, který jsem měl sedřený na kost a ani to nikoho nezajímalo, tak jsem se taky nechtěl zajímat o cizí problémy. „Ci spát,“ odpověděl jsem už fakt rozespale a unaveně. Nějaká ta krátkodobá energie z návratu domů a naštvání bylo fuč, už jsem nemohl dál. Posadil jsem se na zem, nosit to tělo už bylo prostě těžký. „A vidět želvu, měla by jít dom,“ dodal jsem. Když jsem se vrátil já, ona by už asi měla taky.

Máma s nějak obhajovala, že se se mnou pokoušela usmířit, ale to jsem si nemyslel. A měl jsem právo být naštvanej, když si očividně neuvědomovala, jak jsem to všechno viděl a cítil já. A očividně ani Arcanus jí neřekl, co se potom dělo, protože jsem to od něj ani očekávat nemohl, jak jinak.
Naštvalo mě, že moje slova byla úplně přehlídnutá. Myslel jsem si, že to slovo nebylo super slušný, ale naopak dobře sprostý, ale očividně to nikoho nezajímalo, takže jsem se přestal snažit. Naopak přišla akorát reakce na Fiéra, Awnay ho začala cepovat jako psa za to, že mě vůbec někam vzal. Nebýt ale jeho, nikam se pořádně nepodívám. A hlavně se ani nevrátím, protože bych netušil, kudy mám vůbec jít.
Pohledem jsem těkal mezi všema, snažil se nesmát vlkovi s parohama na hlavě, do kterýho Fiér rýpal. Netušil jsem, co to znamená, ale chtěl jsem se na to zeptat, protože to znělo skvěle. Všichni se ale odebírali někam na lov, kam se mi nechtělo a moc jsem ani nedokázal určit, kdo se mnou vlastně zůstane, jestli vůbec. Počítal jsem s tím, že akorát možná tak to šedý vlče a uchrchlanej pán tvorstva. Tak budu sám, řekl jsem si pro sebe. Měl jsem ještě jít zkontrolovat želvu a možná by se hodil i krátký odpočinek nebo nalezení něčeho trochu plesnivýho k jídlu, protože jsem už fakt měl hlad. „Já du,“ prohodil jsem tak do větru, i když nás tam už ani tolik nebylo.

//Úkryt

//Když tys mě tam nechala

Rád bych řekl, že moje nálada byla proměnlivá a ta špatná mě hodně rychle přešla, ale nebylo tomu tak. Radost z toho, že jsem viděl mámu nepřicházela, spíše byla tak nějak uvězněná někde hluboko uvnitř, chtěla se prodrat na povrch, ale naštvání to nechtělo dovolit. Rvalo se to ze všech sil, avšak můj výraz byl stále zamračený, naštvaný a nelíbilo se mi, jaký výjev jsem viděl. Raději jsem se nechtěl zajímat o to, o čem mluvili, jak dlouho tam byli, ale zdálo se, že jsou spokojení ve třech, kdy jim nepřekáží někdo, kdo ani není úplně jejich. Rušil bych je, kdybych mezi ně vlítl, že jsem zdravý a v pohodě, pokud nepočítám nějaké škrábance, které byly úplně nepodstatné. Radši jsem měl být s Fiérem a na tohle nemyslet, řekl jsem si naštvaně pro sebe. Říkal jsem si, že to určitě není tak, že by mě nechtěli, že by se mámě nestýskalo, ale zároeveň mi to přišlo nefér, že já se hnal přes hory a doly, abych nakonec viděl jenom tohle a jako odměnu dostal jenom obyčejné chování bez nějaké omluvy, že mě tam nechala. Rodiče jsou divná stvoření, prohnalo se mi hlavou, – očekávají od nás jisté chování, ale nechápou, že jsme tupá malá vlčata, co nic nechápou a tedy ani to, proč nás nechali uprostřed kopců za deště samotné. Radši bych byl ale navždy vlčetem než dospělým, protože se to zdálo lepší a představa, že pak zapomenu, jaký je to být opuštěn a sám někoho opustím se mi nelíbila.
Rapidně se mi rozbušilo srdce, když se mě máma dotkla, ale to naštvání stále pevně drželo nadšení a topilo ho ve mně, protože prostě zlá nálada, únava a hlad nechtělo nic dobrého ze mě vypustit. Radostně bych se nejraději zabořil do její srsti a minimálně půl dne se nevzdálil, ale prostě jsem nemohl, i když jsem chtěl. Ráno moudřejší večera, měl bych se jít vyspat, pomyslel jsem si a asi to byla jediná rozumná myšlenka toho dne.

Celý ten den mi přišel nějaký moc nepříjemný a nebylo to jenom deštěm. Ale vlastně úplně tím celičkým prostředím okolo mě, který mi nějak v kostech nesedělo a přišlo mi kompletně cizí. Možná to bylo tím, že les byl obrovský, plný cizích vlků, kteří mě nezajímali a k tomu obrovská rodina, kde to byl spíš cizinec vedle cizince, kteří se mnou nějakou náhodou měli společnou krev, ale jinak nic. On byl on, stejně mě nechtěl, nebyl jsem pro něho syn, takže on pro mě nebyl otec. Matka, co mě opustila, potom tu byli ti nejsatrší dva, Awnay a ten, co nestál za řeč, pokud se nejednalo o trefně míněné urážky od Fiéra. Sionn, který raději vzal taky čáru a měl bych ho následovat a Shireen, která prostě byla a mohli jsme být rádi, že vůbec byla. Jediný, kdo stál pořádně za to, byl Fiér a ten se mnou nebyl příbuznej. Jenže narozdíl od jiných, když se mnou byl venku, dokonce se se mnou i vrátil.
Arcanus ke mně naštěstí nemluvil, máma to taky vzdala, místo toho se domlouvali o nějakém lovu a jenom chtěla vědět, jestli jdu s nima. Zakroutil jsem hlavou, nikam se mi nechtělo, kde budu zase jenom čekat a doufat, že se pro mě třeba i vrátí.
Potom dorazil i nějakej dost divnej vlk. Na hlavě měl hloupý větve, jako kdyby se snažil být vyšší, že si něco kompenzoval. „Čau,“ houkl jsem a hodil pohled po Fiérovi, jestli mi k tomuhle něco řekne, protože nikdo jiný by to asi neudělal. Zase se domlouval jenom ten lov, který se mě vůbec netýkal. Chtěl jsem si jít lehnout a zkontrolovat želvu... Všiml by si někdo, kdybych zdrhnul? napadlo mě, pohledem jsem postupně lupnul do všech a zaznamenal, že se blíží další. Tentokrát to byl ten nejhorší sourozenec. A kecal. A kecal. A kecal, že se mi z něho zvedal žaludek. Protočil jsem nad ním očima a raději zrak upoutal až k další černé vlčici, která byla Awnay a zdrhali jsme před ní. Zašklebil jsem se na Fiéra, bude mít průser? Doufal jsem v to. Pro pr*el samozřejmě.
Awnay zkonstatovala, jaká je situace a ptala se, co jsem dělal a kde jsem byl. 2Fijér mě vzal štvát mrchu, teda Smrt a byla fakt pr*el,“ prohlásil jsem hrdě doufajíc, že tenhle fakt nějak uškodí tříbarevného příteli. Ze srandy, samozřejmě.

Všimla, nevšimla, bylo mi to jedno. Byl jsem naštvaný, už jenom kvůli tomu, že mě v prvé řadě opustila. To, že mě pak nehledala byla už věc druhá, trochu méně podstatná. Řekla, že bude hned zpátky a jak to dopadlo? Zůstal jsem na dešti, s ním – horší jak sám – a netušil jsem, kdy se vrátí. Ta otázka se pak změnila na to, jestli se vůbec někdy vrátí. No, vrátila, ale mezitím já prošel světa kraj, abych ji našel a neuspěl jsem. Neuspěl jsem, ale za to jsem se docela dost bavil, i když se to všechno prolévalo strachem a bolestí, která se ve mně ještě občas ozvala, ale už to nebylo tak děsné a ani to nekrvácelo. Vnímal jsem, že FIér mluví, ale nějak jsem už neměl co říct, byl jsem zamyšlený, koukal někam do prázdna a uvažoval, zda mělo vůbec smysl se vracet, když v tomhle lese mě stejně nic zajímavého nepotká. Venku byla větší zábava. A určitě tam muselo být i mraky zajímavých vlků, zatímco tady byla... převážně jenom rodina. A jak řekl Fiér, třeba můj bratr nebyl nijak super, před Awnay jsme zdrhali, Sionn radši vzal čáru a Shireen byla... Shireen.
Trhnul jsem s sebou. Někdo na mě mluvil. První byl on, samozřejmě. Pootočil sem hlavou, nedůvěřoval jsem mu a tomu tónu který zvolil. Čekal jsem, že mě chytne za ocas a praští se mnou o zem, protože jsem mu suverénně zdrhnul. Pak se ptal, kde jsem byl, ale to už tady byla i máma a ptala se na to, jenže dodala, že mě hledala v těch kopcích. „To já tebe taky...,“ zamumlal jsem, aby to bylo jasné. „Byl sem s Fijérem,“ pronesl jsem, jako by to nebyla žádná věda, že jsem se vytratil sám do noci a na něho jsem narazil úplně náhodičkou na nějakym kopci a byl ochotnej mě vzít s sebou někam ven dál.
Posadil jsem se na zem. Měl jsem toho plný tlapky, už jsem nechtěl ani krok. „Mám hlad,“ odpověděl jsem na její nabídku procházky.

Bodů máme: 64
Co chceme (prosím): za 20 bodů magii halucinací s 0*, za 20 bodů magii myšlenek s 0*, za 20 bodů magii emocí s 0* a 4x za 1 bod 15 mušliček
Ještě dostáváme: 2x teleportační lístek za všechny herní úkoly a 2x bonus štěstí za všechny neherní úkoly

Děkuji moc za akci, někdy se přimluvit něco udělat bylo peklo, ale ve výsledku to byla zábava, takže super ^^. Děkuji za odměny

Vidět opět ten les s vysokými stromy, které se táhly výše, než jsem dokázal dohlédnout, bylo jako vrátit se po dlouhé době domů, o kterém jsem netušil, že je vůbec mým domovem. Byl jsem tam jenom párkrát, navíc jen ve svých snech, ale přesto mi přišlo, že to tam znám lépe než vlastní tlapky. Instinktivně jsem hned věděl, kam mám jít, musel jsem zamířit k tomu stromu, kde se vždy skrývala ta maličká víla, co si brala moje zuby buď v rámci hry nebo mi je drze ukradla. Dřív jsem si myslel, že je zlá a protivná a její kradení je otravné, ale při vzpomínce na to všechno, co jsem prožil s Fiérem, nějaká víla byla úplně ničím.
Přicupital jsem k tomu stromu. Zastříhal jsem ušima, rozhlédl se okolo sebe a čekal, zda se někde zjeví ta maličká, která za sebou nechává maličký třpytící se prach a pohybuje se tak rychle, že mám kolikrát problém vidět, kde vůbec je. „Hej,“ zvolal jsem tiše do okolí a podíval se rychle do díry ve stromě, kde jsem na ni narazil poprvé, ale bohužel tam nebyla. Cítil jsem pouze jemný pach javorového dřeva, který jsem znal jenom díky tomuhle stromu, protože u nás doma žádný takový strom nerostl. Nebo jsem si je nikdy dostatečně neprohlédl, abych zjistil, jestli tam rostou nebo ne. Nezajímal jsem se o stromy, ale o zajímavější věci, i když zrovna tady toho moc nebylo. Jenom ten strom a víla, která byla kdo ví kde.
Vytáhl jsem hlavu, zatřepal jí a trochu mě rozbolela. Poškrábal jsem se na čumáku, kde jsem měl dlouhý tenký strup od větve, která mě švihla přes čenich při mém obrovském útěku před Fiérem, který měl na hlavě včelí úl. Zašklebil jsem se při vzpomínce na to, jak byl poďobaný. A já taky, ale jenom trochu. Jenže kromě strupu přes čumák tu byla i ta sedřená kůže na čenichu a podrápané nohy. Vypadal jsem děsně, o tom žádná.
Jednou jsem zívl, rozhlédl jsem se okolo, víla někde, musel jsem ji jít najít, protože jsem cítil, jak se mi viklá tesák a brzy vypadne. Nechtěl jsem ho ztratit, když ho chce, tak ať si ho klidně vezme. „Heeeeej!“ zavolal jsem do okolí s ozvěnou a oběhl strom, jestli víla není nikde okolo. Jenže po ní nebylo ani vidu ani slechu, ani trochu prášku, který nějak naznačoval, že je okolo, nebo tu v poslední době byla. „Hmm...,“ zamručel jsem si pro sebe. Nechápal jsem, proč tu sem, když tu očividně víla není. Proč jsem neměl nějaký jiný sen? Tenhle se mi měl zdát, když jsem ztrácel zuby, ne? „Fajn, du domů,“ zavolal jsem do dálky, aby mě případně slyšela a vyběhl jsem směrem, kudy jsem přišel. Nebo jsem doufal, že jsem tím směrem přišel, moc jsem si tím nebyl jistý. Prostě jsem kráčel mezi stromy, přeskakoval kořeny a spadlé větve, ignoroval jsem okolí, ani jsem už tu vílu nehledal, když se neukazuje, proč bych ji měl hledat já?
Štvalo mě, že tam jsem zbytečně. Mohl jsem mít nějaký jiný super sen, který by za to stál a místo toho jsem byl ztracený v lese, kde jsem doufal ve vílu a ona nikde nebyla. Přeskočil jsem ještě jeden vyšší kořen, jedním skokem nahoru a jedním skokem dolů, když mi na čumák dopadl ten barevný jemný prášek. Zastavil jsem se, nadechl a rázem kýchl, protože jsem měl prášek v čumáku. „Vílo?“ zavolal jsem do okolí, zvedl hlavu a viděl vysoko nade mnou malé stvořeníčko, které ztrácelo cestou svůj prášek a ve vzduchu se vždycky o kousek propadlo. V malých pracičkách drželo nějaký velký pytlík (v poměru s jejím tělem). Otočil jsem se, běžel za ní, prášek mi neustále dopadal na tělo a víla se propadávala , až byla ve výšce mé hlavy a nakonec mi i s celým tím pytlíkem dopadla na hlavu. Zvedl jsem oči, ale neviděl jsem ji. Pytlík byl docela těžký a podle toho, jak byl zkroucený, přišlo mi, že tam má jiné zuby od jiných vlčat. „Je to na tebe těžký,“ řekl jsem krátce a pochodoval s vílou ke stromu, kam jsem tušil, že míří. Víla moc nemluvila, mně se hlava propadávala z tíhy pytlíku, ale donel jsem ji až ke stromu, kde popadla pytlík, zamávala malými křídly a vzlétla, aby hodila pytlík do díry ve stromě. Posadila se na kraji té díry, sledovala mě, prášek padal všude okolo ní, ale hlavně byl všude po mojí hlavě a zádech. „Zoubek?“ řekla jenom unaveně. Ochotně jsem otevřel tlamu, kde byl ten jeden vyviklaný tesák a oni si ho vzala. Následně zívla a hodila ho do stromu za ostatními. „Dobrou,“ řekl jsem jí. Protože to vypadalo, že chce spát. Zívla ještě jednou a potom mi mávla na rozloučenou, „dobrou,“ dodala, než zapadla do stromu a já šel pryč.

„Jemu by to bylo jedno,“ namítl jsem s pokrčením ramen, nebo spíš nějakým takovým náznakem, že to je vlastně úplně jedno. „A Awnay tu taky není,“ dodal jsem s rozhlédnutím okolo. Ani jednoho svýho sourozence jsem neviděl a to jsem nemohl říct, že bych jich měl zrovna málo. „Nikdo tu není...,“ zamumlal jsem ještě při chůzi, než jsme konečně někoho našli.
Pro mé štěstí a vlastně i neštěstí, viděli jsme zrovna jak jeho, tak Shireen, tak dokonce i mámu, která se vrátila. Zůstal jsem stát na místě, sledoval na ně, jak si tam spokojeně spolu stojí, jako by byli dokonalou rodinkou, kterou nic nenarušovalo a nic jim nechybělo. Hledal jsem ji, řekl jsem si rozzlobeně. Jedna moje část se chtěla rozeběhnout a vrhnout se na ni, ale zároveň mě to štvalo. Hnal jsem se pro ni, hledal jsem ji, urazil jsem samotnou Smrt, ale ona si tu klidně byla.
Sledoval jsem je upřeně až do chvíle, než mi do zorného pole skočil Fiér. Trhnul jsem s sebou, krátce se zamračil a ukročil pryč, abych na ni opět viděl. „Proč mě nehledala?“ vyhrkl jsem na něho, otočil k němu škubnutím hlavou a zamyšleně se mračil, „ani on, ale jemu sem fuk,“ dodal jsem mimo to, spíš mě zajímala ta máma. Nervózně jsem začal přešlapovat okolo Fiéra. V hlavě mi šrotovalo neskutečné množství myšlenek, které jsem nedokázal srovnat a uklidnit. Po chvíli jsem se zase usadil na zem. Krátce jsem loupl pohledem k mámě, ale potom k Fiérovi. „Ty máš magie?“ zeptal jsem se. Měl zelené oči, určitě měl jednu, ale jakou?

Schovat se v lese před tím deštěm a větrem bylo značně ulevující, ale stále mi byla poměrně dost zima a měl jsem hlad. Nějak se mi domů ani nechtělo, nevěděl jsem, co tam čekat, ale zároveň jsem tam cítil bezpečí a nehrozilo, že mě napadne bezsrstá verze mě a ani tu není žádný vodopád, ze kterého by se Fiér opět mohl rozhodnout skočit. Nějak jsem čekal, že až mě uvidí někdo, kdo alespoň trochu ví o mé existenci, nebude moc nadšený, co vidí, ale pokud tam nebyla máma, nic nehrozilo. A máma je pryč, připomněl jsem si smutný fakt, se kterým jsem se musel nějak smířit. Hledal jsem ji, o tom žádná, ale nikde nebyla. Možná se ani nechtěla vrátit, prostě nás všechny opustila. Mohlo to tak být. „Nemá kdo,“ namítl jsem Fiérovi, který se bál o svůj holý život, i když za poslední dva dny toho přežil tolik, že už musel být nesmrtelný a nějaká smrt od jiného vlka mu už snad ani hrozit nemohla.
Procházeli jsme lesem, rozhlížel jsem se okolo, hledal nějakého živáčka nebo lépe něco, co by se dalo úspěšně sežrat bez toho, aby mi bylo špatně z toho, že to už bude staré, prolezlé červy a nepoživatelné. Jednou jsem zívl, přemáhal mě spánek, ale tady na to nebylo místo. „Huh?“ hekl jsem otázku. Zíval jsem, když Fiér něco řekl a já mu moc nerozuměl. Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli náhodou nepochopím, o čem to mluvil, ale nejdříve mi to vůbec nedocházelo. Až potom můj zrak upoutala šedá srst s červenýma očima. Ztuhnul jsem, sledoval ji a nebyl nějak schopný se pohnout. Máma?

Veškerá ta energie, která se ve mně nahromadila při útěku byla pryč stejně rychle, jako se do mého těla dostala. U řeky jsem padl na zadek, přední nohy se mi třásly, tělo jsem měl promočené až na kost a víčka mi padala, že bych hned na místě usnul, i když hned po zavření očí jsem viděl ten výjev bezsrstého já, které se pokoušelo získat můj vlastní kožich.
Musel jsem je držet otevřené, upřeně jsem se díval do řeky, kterou protékala voda, zatímco mi další dopadala na záda a vítr mnou profukoval. Chtěl jsem někam zalézt a pekelně dlouho nevylézt, ale to bych musel překonat řeku, jenže moje plavání bylo... nedostatečné. Fiér mě ujistil, že tam je a také souhlasil s tím, že mě vezme domů. Trochu se mi ulevilo, ale pořád jsem se nechtěl uvolnit až do chvíle, než budu uprostřed lesa, kde jsem se narodil a odkud jsem i utekl.
Přikázal mi, abych se uklidnil. Jeden dlouhý nádech, řekl jsem si, udělal tak a chvíli mi i přišlo, že se začnu vznášet, jak moc jsem nasál vzduchu. Potom jsem dlouze a pomalu vydechl. Klidnější jsem se moc necítil, ale přišlo mi, že jsem se trochu uvolnil a nebyl jsem tolik v nucené křeči.
Nevěděl jsem, co říct. jestli vůbec něco říct. Ani jsem si do té chvíle neuvědomoval, že vůbec zůstanou nějaké škrábance. Viděl jsem jenom krev, ale čekal jsem, že přestane téct a bude to. Šel jsem za ním do vody, zůstal jsem tentokrát už na mělčině, nějaké honění za jablky bylo zbytečné a stejně tu žádná nebyla.
Převážně jsem stál na místě, Fiér z mě smýval bahno a já sledoval, jak se modrá voda míchá s hnědým bahnem a také červenou krví. Namočil jsem si hlavu, abych si opláchl špinavou hlavu, kde byla další zaschlá krev. Bál jsem se toho, co mi na to řekne Arcanus. Jestli bude naštvaný, že jsem odešel a přišel takhle, nebo mu oboje bude zcela jedno. Co bych vůbec z toho chtěl? zajímal jsem se. Ignorace by mi potvrdila, že mu jsem ukradený, naštvání by naštvalo akorát mě. Protože jestli se mi to nemělo stát, měl mě hledat.
Přemýšlel jsem nad tím až do chvíle, než mě vyrušil Fiér. Zastříhal jsem ušima, otočil k němu hlavu s umučeným výrazem a lehce se pousmál. „Tak jo,“ přitakal jsem, „estli mě pustěj ještě z lesa,“ zašklebil jsem se.
Překonali jsme řeku, což znamenalo, že jsme už jenom pár kroků od Asgaaru a tedy i domova. Konečně, vydechl jsem.

//Asgaar

//Bažiny přes močály

Bylo to asi nejhorší, co jsem za svůj n moc dlouhý život zažil, ale dostatečně mi to stačilo na to, abych už nikdy, nikdy, nikdy nevkročil na to mokré nechutné místo, kde to páchlo, nic pořádného tam nerostlo, ale za to tam žila příšerná verze mě a Fiéra bez srsti, kteří se pokoušeli nám ublížit a zbavit nás vlastní srsti, kterou oni neměli.
Slyšel jsem Fiéra, že za mnou volá, ale mohl si volat klidně i dál, protože já se nemohl zastavit. Nohy mi kmitaly, házely se jedna před druhou, země pod nohama mi čvachtala, déšť mě bičoval do očí a vítr se mnou zmítal ze strany na stranu, ale nic mě nemohlo zastavit. Strach byl to nejhorší, což jsem zažil a vlil mi do žil nezdravou energii, kterou jsem mohl využít pouze k útěku a zachránění svého vlastního života.
Zastavila mě až řeka, kterou jsem nemohl sám překročit. Prudce jsem zastavil a bolestně zavyl. Ozvala se mi strašlivá bolest v nohou. Podíval jsem se dolů, zatnul zuby a hleděl na červené potůčky krve v šedé srsti, které omýval déšť. Z očích se mi i valily slzy, ale to nebylo přes déšť vůbec vidět. Zvedl jsem hlavu. Znal jsem to místo, na druhé straně byl Asgaar. Kníkl jsem, chtěl jsem jít domů. Chtěl jsem se schovat do jeskyně a už z ní nikdy nevylézt. Nebo alespoň ne do chvíle, než uschnu, najím se a smířím se s tím, že na světě existuje moje druhé odporné já bez jediného chloupku.
Otočil jsem hlavu vzad, uši sklopené, nálada úplně bod bodem mrazu. „Fiéra,“ hlesl jsem roztřeseným hlasem. „Já ci domů.“

Môj plán posledných dní bol skoro furt rovnaký a nemenil sa. Hľadal som svoju mamu, ktorá bola preč už niekoľko dní a nevyzeralo to, že sa vráti. On síce tvrdil opak, hovoril, že sa raz vráti, len je niekde, kde to nechápem. Lenže ako som mohol chápať, keď sa mi to ani nepokúsil poriadne vysvetliť? Nechápavo som krútil hlavou, išiel po okolí a pritom stále dúfal, že niekde vylezie, sa zajacom v tlame a budeme obaja robiť, že nikdy neodišla a nič sa nestalo. Každým dňom som v to dúfal ale menej a menej... Nikdy sa nevráti, povzedchol som si a sklopil uši.
Čenichal som, ňufák zaborený v mokrej zemi a dúfal som, že ucítim aspoň jemnú pachovú stopu, ktorá mi je známa a patrí mojej mame. Nič... Nič... Nič. Nič, nič! Začalo mi byť zle, bolela ma hlava, nohy ma boleli, žalúdok som mal prázdny a bol som plný zúfalstva, ktoré lomcovalo celým mojím telom.
Posadil som sa na zem, uši sklopené, chrbát prehnutý. Nikdy sa nevráti, opakoval som si zúfalo. Bol to fakt. Nebolo možné, aby sa to zmenilo. Jednoducho som bol bez mamy. Sám. Osamelý. Len s tým, čo ma nikdy nemal ani trochu rád. Prekliaty otec. Nebol to môj otec. Sám to vždy hovoril, že nie som jeho, že som nejakého Noroxe... Ani som netušil, kto to je. Raz ho nájdem a zistím to! A keď bude môj skutočný otec ten nejaký Norox, aspoň budem nejakého mať. Pokiaľ o ma bude stáť. A ak nie? Nikoho som nepotreboval. Otec nebol dôležitý. Mama bola prednejšie a jej nájdenie samozrejme. Zvládnem to!

//Středozemka

Až moc nadšeně jsem vyběhl od Fiéra napřed s nějakým domněním, že se dostanu někam, kde na mě bude čekat hora žrádla, kterou budu moct spořádat na posezení a konečně tak ukojím ten hlad, který mě trápí už v podstatě od začátku cesty. Ohlížel jsem se za Fiérem, jestli mě stále následuje a hodlá mi něco k jídlu dát.
Nekonečná a nekončící planina, přes kterou jsme šli snad celou věčnost, vystřídala prapodivná měkká a mokrá půda, která tak i nějak divně zapáchala a okolo nás nebyl žádný pořádný strom, ale také ani normální tráva nebo keře. Všechno okolo bylo takové mdlé, nemastné a neslané prostě trochu divné a nelíbilo se mi tam. Navíc jsem pochyboval, že tohle je místo, kde bychom mohli najít něco k jídlu. „Hej, co je to za hnusný místo?“ zvolal jsem na vlka za sebou. Říkal, že půjdeme přes místo, které je odporné a nebezpečné, takže jsem se měl držet blízko něho, ale nechtěl jsem být úplně nalepený na něm a držet se ho za vocas, takže jsem byl kousek před ním, smáčel si tlapy v páchnoucím bahně a snažil se dělat rychlé kroky, protože mi přišlo, že jakmile nechám tlapu déle na jednom místě, začne se potápět níž a níž do toho bahna. Koupání ve vodopádech bylo teda úplně zbytečné, když jsem se zase zasvinil skoro až po břicho.
Čenich jsem měl plný zápachu bahna, pobolívala mě z toho hlava, ale možná to bylo ještě tím nárazem do díry a faktem, že jsem na hlavě měl slepenou srst od krve a rána tak divně pálila a pobolívala. Chtěl jsem s na tom místě podrbat, ale sotva jsem zvedl tlapu, ostatní tři se začaly rychle potápět do bahna a zasvinil jsem si tak už i ty nejdelší chlupy na břiše, což se mi nelíbilo. Přeskočil jsem na jiné místo, přešlapoval z místa na místo, abych nikdy nestál na místě a přitom se rozhlížel okolo.
Cítil jsem kromě bahna ještě něco, takový divný pach vlka, ale přitom ten vlk byl v něčem jiný a prapodivný. „Cejtíš to?“ houkl jsem na Fiéra přes rameno a oběhl jeden malý divný keřík, který se rozprostíral v bahně, jako by mu to místo vyhovovalo. Rozhlížel jsem se okolo sebe, ale poté byl můj zrak upoután těmi nejošklivějšími vlky, které jsem kdy viděl. Krčili se za těmi keři, kůži měli narůžovělou a chyběla jim srst. Vypadali divně, každičký záhyb na jejich kůži byl viditelný, hlava a uši se zdály jako z čirého hororu. „Erw!“ zděsil jsem se a uskočil zpátky blíže k Fiérovi.
Jeden ten vlk byl menší, sledoval mě vyvalenýma zlatýma očima, nad čenichem měl strupy z nedávného zranění a pod očima tenkou vystouplou jizvu. Ten druhý byl větší, jednu nohu měl pokrytou podobnou, vlastně úplně stejnou ránou jako Fiér a ucho sklopené jako on. „Proč jsou tak... divní?“ vykoktal jsem ze sebe s několika dalšími kroky vzad, dokud jsem neucítil Fiéra. Zvedl jsem k němu hlavu, uši stažené vzad, protože se mi celá ta situace nelíbila. Všechno to bylo divné, protože... nevypadali fakt jako my, ale bez kožichu?
Uslyšel jsem vrčení, sklopil jsem zrak a sledoval menšího z nich, tedy mě, jak dělá dlouhé čvachtavé kroky bahnem, skoro celý pokrytý v tom hnusu, že jeho růžová srst byla prakticky ztracená v hnědém obalu. Šel blíže k nám a první věc, která mě napadla, ne moc chytře, bylo to, abych před ním začal utíkat a vzdálil se tak z bezpečné vzdálenosti od dospělého. Vyběhl jsem, bahno čvachtalo, kroky byly pomalé, všechno v okolí se na mě lepilo, ať to byly větvičky z keřů, tak mokrá hnědá zemina, ale nakonec i ten samotný bezsrstý dvojník se na mě lepil. Slyšel jsem jeho klapání zubů a vrčení, které znělo přesně jako to moje, ale tohle bylo děsivé, protože on i tak vypadal, zatímco já byl jenom malé vlče, které nebylo možné brát vážně. Otočil jsem se, potřeboval jsem se ujistit, jestli je dvojník stále za mnou, ale mé natočení způsobilo to, že jsem neviděl nějakou větev, která se tam zjevila z ničeho nic a přerazil jsem se o ni Rozplácl jsem se tělem do bahna, jednou se nemotorně přetočil, abych byl na břiše a mohl se včas zvednut, ale srst a kůže, která se nalepila na bahno, byla rázem těžší a horší na zvednutí. Přišel jsem si jako přilepený, snažil jsem se zvednout se, ale šlo to pomalu. Dvojník mě mezitím došel. Zuby vyceněné, tělo obalené bahnem. Stáhl jsem uši, chtěl jsem ucouvnout, ale dopadl na mé přední tlapy svýma tlapama a připevnil je k zemi. Zavrčel, já kníkl. Přešlapoval jsem zadníma nohama, abych se dokázal zvednout, ale každičký pohyb byl bolestivější a bolestivější, protože ten druhý na mě dopadal celou vahou a zarýval do mě drápy, které možná nemusely být úplně ostré, ale jeho váha a můj boj, abych se dostal pryč, mi trhal kůži a způsoboval další horší a horší pálení na těle. „Fiééreee!“ zakřičel jsem z plných plic a zapojil veškerou sílu v jedno trhnutí, abych se dokázal zvednout na nohy. Dvojník klopýtl, spadl do bahna, kde se přilepil stejně jako já a dal mi tak dostatek času, abych zmizel, co mi jenom nohy v tom strašném terénu stačí.

//Řeka Midiam přes Mahar