Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vypravil jsem se dál od matky s jednoduchým cílem, že chytím toho nejtlustšího sysla, na kterýho narazím a přitáhnu jí ho k nohám, abych dokázal, že nejsem úplně zbytečný a dokážu se o sebe hravě postarat, takže nebude problém, pokud sem tam vypadnu ze smečky a rozhlédnu se okolo.
Nějakou práci mi ale dalo jenom to, abych ho našel. Sotva jsem totiž udělal pár kroků pryč, všechno zvěrstvo zmizelo se svými velkými zadky v norách a viděl jsem jenom jejich ocásky, jak mi mávají a vysmívají se mi, že nikdy nic nechytim. Vycenil jsem zuby, přiběhl k jedné té díře, zavrčel, jak jen mi to moje maličké hrdlo s dětským hláskem dovolilo a čenich jsem strčil do té díry s nadějí, že nějaký ten ocas přeci jenom chytím a vytáhnu ho svět, kde se do něho pořádně zakousnu a budu mít svůj první úspěšný úlovek. Má tlama však klapala do prázdna a já ji vytáhl. Rozhlížel jsem se okolo, mračil jsem se, trochu se přikrčil k zemi a vydal se pomalými kroky někam dál, ignorujíc, co se děje někde za mnou, protože můj mozek na to zcela zapomněl reagovat a prostě mi šlo jenom o to, abych něco přitáhl.
Pár syslů sedělo na malém kopečku. Bylo jich tam fakt mraky. Zazubil jsem se, ještě přikrčil k zemi a v té chvíli mi šrotovalo, jak vlastně mám nějakýho toho sysla chytit. Prostě vyběhnu, zaterasim jim ten jejich barák a nějakýho chytim, napadlo mě. Plán to byl krásný a dokonalý, odrazil jsem se zadníma nohama, yvrazil proti hromadě syslů, ale buď jsem byl moc pomalý nebo oni moc rychlí, protože začali rázem mizet v díře v zemi. Moje zuby tak akorát cvakly po zadku jednoho z nich, ale ten jejich miniaturní ocas mi proklouzl mezerou mezi zubama. Jenom jsem mohl zase civět do jejich díry. Několikrát jsem tam hrábnul, ale marná snaha, nic tam nebylo.
Naštvaně jsem si zavrčel, bublal ve mně vztek. Vydal jsem se zpátky za mámou a nějakou světlou vlčicí, která k ní přišla. Zamračil jsem se, zase trochu přikrčil a pomalu došel až vedle mámy. „Kdoe to?“ zeptal jsem se hned.

//As(s)gaar

I když svítilo slunce, nebylo mi zrovna velký teplo. Už to nebylo jako dřív, pořád mi bylo chladněji a chladněji. Nějak mi to nevadilo, byla to jenom divná změna, od které jsem netušil, co bych měl čekat, protože jsem znal jenom to teplo, ve kterém jsem se narodil.
Máma chtěla, abych měl jednu takovou magii, se kterou se ztotožnil. Ale podle toho, co jsem o nich do té doby slyšel mi spíše přišlo, že bych vážně žádnou z nich nechtěl, protože bych se s nimi neztotožnil. Možná oheň, ale... byla to otázka. Potřeboval jsem zjistit, jaké to jsou ty jiné magie. „A vidělas ňákýho takovýho?“ napadla mě ještě otázka ohledně těch vlků, kteří mohou mít hned více magií. Kdyby jo, chtěl bych ho vidět, protože existovala šance, že by mi on řekl, jaké ty magie teda jsou, když nikdo jiný mi na to odpovědět nedokázal. Ani jsem furt netušil, co mají děla ti s hnědýma očima. Parohatce se zeptám, napadlo mě. Ten ty oči měl, tak snad musí vědět, co má za magii.
Šli jsme na ten vysokej kopec, kde jsem už jednou byl, když jsem mámu hledal. Nechtělo se mi tam jít, bylo to strašně daleko, ale co jsem měl dělat, chtěl jsem se naučit lovit, prát a vůbec všechno. Posadil jsem se na zem, když máma začala mluvit a přitom se rozhlížel okolo. Nahoře foukal vítr, nechránil nás žádný les a srst mi lítala všude okolo. Dostal jsem jednoduchý úkol, prostě chytit a přeprat nějakýho hloupýho sysla. „Jasný,“ zamumlal jsem na souhlas, vstal a vyběhl nějakýho tlutýho sysla najít.

Jenom jsem tiše přikývnul. Netušil jsem, kam půjdeme, ale jestli to znamenalo, že na chvíli vypadnu z lesa a tentokrát nebudu sám, což jsem teda chodit sám neměl, znělo to fajn. Oklepal jsem se, abych ze srsti dostal bordel, který se mi nanosil do srsti, když jsem se vleže flákal na zemi a žral u toho. Sice jsem byl i potom špinavý, ale nebylo to tak děsný jako po těch močálech, než jsme došli k řece. To jsem byl více hnědý než šedý.
Přestával jsem zcela chápat pojem zlý vlk. Nevěděl jsem, jak ho poznat, jak měl vypadat, jaký byl, jestli vůbec mohli existovat, když teda zrovna takový typ vlka zlý být neměl. V hlavě mi to šrotovalo, ale pořád to šlo někam o prázdna. Obrázek zlého vlka v mé hlavě tedy stále neexistoval, byla to jenom šedá šmouha se všemožnými škrtanci, jak ho určitě nepoznám. „Já to nechápu,“ zahlásil jsem razantně. „Takže podle toho bych měl mít... jakou magii?“ nechápal jsem. Kromě ohně se mi žádná ta magie nelíbila. A nikdo nebyl schopný mi říct, jaký jsou ty další magie. Třeba by byly mnohem lepší a zajímavější! Třeba to přikazování. To znělo dobře. Přikázat někomu, by dělal, co chci? Bravůrní.
Poslední poznámka mámy byla ze všeho nejlepší. „Takže bych toho mohl mít více?“ zajímal jsem se. Vykročil jsem za ní. Představa více magií byla... lákavá. Ale kterých?

//Vyhlídka

Jak jednoduše říct, že chcete vědět všechno? „Všechno.“ Nejjednodušší. Netušil jsem, co to obnáší, co pro to musim udělat, jak to dělat, prostě... jsem to prostě chtěl vědět a jestli jsem měl šanci dostat se k těmhle informacím, jak třeba později nakopat Fiérovi pr*el za to, že si sám ze mě pr*el dělá, chtěl jsem do toho jít se všim všudy a pořádně. Sice se mi nechtělo nikam jít, protože jsem furt cítil, že mám úplně prošlapaný polštářky, ale jestli teda máma nechtěla být tady, tak jsme museli jít jinam. Jenom jsem nad tím pokrčil rameny, že mi to je jedno, jestli někam půjdeme.
Moc jsem ale nepochopil, proč bychom si ji nemohli vybrat. Proč mít magii, kterou nechci? Proč prostě nešlo si říct, chci mít oheň, protože se cítím, že ke mně sedí? Určitě by to bylo lepší než nějaké náhodné vybírání, u kterého budu jenom celý život naštvaný, protože s tim nebudu spokojený. Lehce jsem se zamračil, přemýšlel jsem nad tím a ještě nad těmi dalšími slovy, že magie mohou být nebezpečné a stejně tak i užitečné, jenom oheň má pouze jednu výhodu a potom už jenom ubližuje. „Takže zlí vlci chtějí oheň,“ vydechl jsem, když mi to došlo. „Chtěj ublížit,“ dodal jsem na vysvětlenou spíše pro sebe. Ale nesedělo to. Kdyby měli oči s červenýma očima být zlí, nesedělo to k mámě... Nemá to smysl, hloupost, oheň musí být dobrý.
Zvedl jsem se od jídla a posadil se trochu dál. Přemýšlel jsem, hlavu sklopenou k zemi. „Ale tak oheň by jiní měli respektovat. Když může silně ublížit.“ Ukončil jsem svou myšlenku nad tím vším.

Očividně jsem se měl první naučit lovit, teprve potom rvát. Jenže já to chtěl spíš naopak. Chtěl jsem jít brzy s Fiérem zase ven a na to byl lov vedlejší, o jídlo se mohl postarat on, ale s tím, co se stalo posledně, hodilo by se mi spíše, abych věděl, co mám dělat v nebezpečí, když nebudu já lovit, ale budu loven.
Máma namítala, že je malá šance, že přivolám někoho zlého místo toho, kdo by mi pomohl. Zvedl jsem k ní hlavu, skoro jsem si zlomil krk, jak jsem se k ní zakláněl. „Ale šance je.“ A dokud byla šance, chtěl jsem vědět, jak se jiným ubránit. Zahryznout se do nohy a nepustit? Do vocasu? Do ucha? Drápat do očí? Hm?
Arcanus někam zmizel k Fiérovi a Awnay. Zpozorněl jsem, když jsem tříbarevnýho viděl, ale raději jsem byl s mámou. Zůstal jsem ležet na zemi, nechal jídlo na chvíli ležet, protože mě začalo bolet břicho a raději jsem se soustředil na to, co mi říkala máma. Prý existujou silnější jak ona. Zamračil jsem se. Nelíbilo se mi to. A oheň nedělal siláka. A růst kytiček snad jo? Nebo hrábání se v cizí hlavě? Co to vůbec mělo za smysl? Oheň pálil a bolel!
„Ale já jsem šedej jako ty, proč bych měl mít jeho magii?“ nechápal jsem. Rázem jsem našpicoval uši a vstal. Ve vzduchu se vznášela malá koule ohně! Mnohem lepší jak Gee a její načechraná srst. Přišel jsem blíž, bylo u toho teplo a měl jsem nutkání zvednout tlapu a sáhnout na to, ale tak hloupý jsem zas nebyl.
Zamračil jsem se, proč bych měl mít něco klidného? Že jsem k ničemu a agresivní magii bych nezvládl? „Chci něco dobrýho,“ namítl jsem.

„Mmm,“ zamručel jsem. Možná ta magie zněla dobře a zajímavě, ale jestli se mu nezbarvily oči, zas tak dobrý to nebylo. Kdo by je chtěl mít věčně žlutý, když je mohl mít prostě... jiný? Možná v tom existoval nějaký smysl, proč někteří měli žlutý oči i potom, co magii objevili. Že se furt chovali jako malí? Že prostě nebyli... dospělí? Něco takového.
Lehl jsem si konečně k jídlu, žaludek jsem měl totálně prázdný a uvítal jsem cokoli, co nebyla ryba, přesně do žaludku bez jakéhokoli čekání nebo dalších okolků. Jenom se mi trochu nelíbilo, že na mě hned Arcanus práskal, co jsem potkal, co se stalo a prostě tak. Trochu jsem se zamračil, hodil po něm pohledem a potom ho zase zabořil do jídla, když tomu máma nevěnovala zas tak velkou pozornost a dokonce řekla, že jsem ještě dost malý na to, abych se naučil sám bránit. „Nejsem malý...,“ zamrmlal jsem do žrádla. Určitě jsem byl větší jak Shireen, jestli šlo zrovna o tohle.
Další slova ke mně byla ale míněná víc. Zvedl jsem hlavu, pomalu přežvykoval a sledoval mámu, která mi dávala jasné instrukce, co mám dělat, pokud potkám někoho toho zlého, koho jsem furt neuměl rozpoznat. „A nepzikálam tim další zlý vlky, když budu zvát?“ zeptal jsem se s úšklebkem.
Sklopil jsem zase hlavu k jídlu, abych mohl ještě několikrát přežvýknout. Jenom jsem přikývl na její otázku. „Máš ho ty,“ dodal jsem klidně mezi sousty. „A ty seš silná. Takže kdybych ho měl, mohl bych být taky.“

Mohl to myslet vážně, ale Fiér zase tvrdil, že nemá cenu si z tolika věcí dělat hlavu a hrotit je. Ten žil pro zábavu a zrovna mi přišlo, že zábava je lepší než nějaké vážnosti. „Jo, jo...,“ zamumlal jsem, že to jako chápu, ale když se někdo nekouká, je přec jedno, co říkám, ne? I když mohl číst myšlenky. To je drzý.
Přišlo mi, že magií není dost, ale sotva jsem se zeptal, vychrlilo se na mě mnohem víc barev s více popisy. „Takže červená, modrá, modrá, zelená, bílá, fialová a... hnědá,“ zrekapituloval jsem si to. Jenže co jsem zase pochopil, ještě tu byla jiná magie, třeba tu, co měl Etney, ale protože měl žlutý oči, tak těžko říct, jaká k tomu měla být barva. „A pak ta Etneye. Která má jakou barvu? Proč prostě on má jinou?“ nechápal jsem. Ale ta magie zněla zajímavě, jenom... Donutit, hm..., zamyslel jsem se, zastavil a vrhl jeden naštvaný pohled na Arcanuse. „Předtim jsem chtěl odejít a tys řekl ne. A já nemoh,“ zamručel jsem. To měla být ta magie? Přikazovat jiným dělat to, co prostě nechtějí a oni se proti tomu nemohou bránit? Zatnul jsem zuby. Nelíbilo se mi, že ji na mě použil.
Nějak za mnou se už ozývalo, že si magii vybrat nemůžu, ale to už mi bylo v té chvíli jedno, protože jsem běžel k mámě a k jídlu. Opodál byli ostatní, ale čert je vem, u mámy bylo všechno potřebný. Posadil jsem se k jídlu, vonělo mnohem líp jak nějaká ryba. Ale ještě jsem nežral, jenom jsem maso obešel a nacpal se blíž k mámě, kde jsem si lehl s tlamou dostatečně daleko na to, abych jenom otevřel, zakousl se a zavřel. „Vraceli sme želvu,“ řekl jsem krátce. „A ochutnal jsem rybu, nechutná mi. A prej je docela dost magií. Chci tu červenou,“ řekl jsem, než padla otázka, jestli chci maso. Zběsile jsem přikývl a udělal přesně to, co jsem plánoval. Otevřel tlamu, zstiskl maso, zkousnul a už přežvykoval.

Začínal jsem vnímat, kdy se mi kýve další zub, protože to znamenalo, že jakmile vypadne, bude se mi opět zdát ten sen o vysokém lese, který byl sice tmavý, ale ne natolik tmavý jako ten, ve kterém jsem se narodil a žil. Jenže náš les jsem znal a tenhle mi byl pořád takový neznámý, i když jsem tušil, kde leží ten úplně největší strom, kde je zároveň i ta díra ve stromě plná zoubků.
Ještě předtím, co jsem usnul a věděl, že se mi bude zdát o obrovském tmavém lese, přesvědčil jsem sám sebe, že tentokrát nepůjdu rovnou k tomu stromu a budu hledat vílu tam, ale raději prozkoumám, co mi to místo může nabídnout, protože jsem nevěřil, že tam jsou jenom stromy a nic víc. Určitě tam něco zajímavého muselo být, stačilo to pouze najít.
Jako na potvoru jsem se tu noc probudil přímo pod tím vysokým stromem. Dlouze jsem zívl, rozhlédl se okolo sebe a trochu se zamračil, když jsem si uvědomil svou polohu. Vstal jsem, raději jsem se koukl, jestli se víla nenachází rovnou ve stromě, ale naštěstí tam nebyla. Ušklíbl jsem se, znamenalo to, že mám tedy volno na to, abych okolí důkladně pročesal a zjistil, co se nachází v tomhle prapodivném snovém místě, kde jsem se objevil pokaždé, když mi vypadl zoubek, protože zdejší obyvatel je z neznámého důvodu sbíral.
Poklusem jsem vyběhl mezi stromy. Dával jsem si pozor kudy běžím, protože jsem už měl zkušenosti s tím, jaké to bylo, když jeden narazil plnou rychlostí hlavou přímo do stromu s tou nejhrubější kůrou, která existovala. Pořád jsem měl čumák trochu sedřený a měl jsem pocit, že mi tam už srst ani zrovna nenaroste. Budu vypadat jako tydýt, posteskl jsem si, raději zpomalil a kličkoval mezi jednotlivými stromy.
Zastavil jsem se až za nějakou dobu. Měl jsem pocit, že okolí je prostě tvořené jenom stromy, na jejichž koruny nemám šanci dohlédnout, ale potom jsem si všiml potoka s tou nečistější vodou, kterou jsem kdy viděl. Dokonale jsem viděl na dno, na jednotlivé oblázky, spadlé větvičky a mech, který tam rostl. Sklonil jsem k tomu hlavu, chtěl se napít, ale sotva jsem tam smočil jazyk, tělem mi projel neskutečný mráz. Tak studenou vodu jsem nikdy necítil. Vytáhl jsem tlamu, mlátil hlavou ze strany na stranu, protože mi přišlo, že to mražení mi prochází úplně celičkým tělem a nechce zmizet. Projelo mi až k packám a špičce ocasu a pořád ve mně nějak znělo, i když jsem se od potoka dostatečně vzdálil a nechal jazyk na vzduchu, abych ho snad... ohřál? O podzimní vzduch, to dávalo logiku. Koutkem oka jsem lupnul k potoku, byl divný, ale ta čistá voda byla úžasná. Navíc jsem v tom viděl dokonale svůj odraz. Každičký šedý chloupek, tmavší i světlejší!
Vrátil jsem se blíže. Prohlížel jsem si sám sebe, zkoumal všechny ty škrábance a odřeniny, které jsem za ne moc dlouhý život schytal a nevšímal si ani drobného třpytivého prachu, který se začal snášet na hladinu kousek ode mě a následně i na mou vlastní hlavu. Až ve chvíli, kdy mi jedno snítko padlo do čumáku, já kýchl a rozčeřil tím hladinu, jsem hlavu zvedl a koukal na vílu, která se snášela nad mou hlavou. „Dál ne!“ řekla rázně se zakroucením hlavy. Znělo to už výhružně. „Jako za potok?“ zeptal jsem se. Přikývla. Opsala ve vzduchu oblouk, poté se posadila na můj čenich a ukazovala za potok. „Tam les končí a nic není,“ řekla.
Zamračil jsem se, zvedl oči a hleděl přes ne zrovna široký ale ani úzký potok. Určitě bych ho nepřeskočil a nepřeplaval, pokud byl tak moc ledový. Za ním nebylo... nic. Kousek země, ale potom divný černý opar, jako by už prostě nic za tím lesem neexistovalo. Prostě konec. „Musí tam něco být,“ zamumlal jsem zamyšleně. Víla ale zakroutila hlavou a pokynula mi, abych se vydal za ní. Poslušně jsem šel, hlava lehce zvednutá, sledoval jsem ji, jak se nade mnou snáší a opět mi hází trochu prachu na čenich. „Tam za potokem další sny, ne tenhle.“ Vysvětlovala mi krátce, ale moc jsem to nechápal. Měli tam být jiní? Sny jiných vlků? Další sny, kde snad mohla být, protože neměla problém přelétnout potok? „A tam jsi taky ty?“ zeptal jsem se. Dlouho mlčela. Posadila se na kraj díry ve stromě a zašeptala: „Noční můry. Místo, kam nechceš jít.“
Trochu jsem ukročil. Ještě jsem noční můru neměl, ale neznělo to pěkně. „Proč jsou tak blízko tebe?“ nechápal jsem. Jenom naznačila nepochopení, „Sny se rychle mění.“ Hlas měla vzdálený a přišlo mi, že se i ochladilo. Ohlédla se okolo, v očích se jí odrážel strach. Vše potemnělo. Ustaraně se ke mně podívala, polkla a zašeptala: „Měl bys jít.“
Ještě jsem o krok ustoupil. Jazykem jsem si projel v tlamě, kde byl uvolněný zoubek. Strčil jsem do něho, takže se zcela uvolnil a do tlamy se mi nahrnulo trochu krve. Ohlédl jsem se. Ta černá mlha se blížila blíž a blíž od potoka. Cukl jsem hlavou k víle, vyplivl zoubek na zem a snažil se probudit. Co nejrychleji.

„Vono to je těžký, když před něčim zdrháš,“ zamrmlal jsem si pro sebe. Věděl jsem, že mám čumět před sebe, když někam zdrhám, ale kontrolovat, jestli za váma furt běží vlk s včelím úlem na hlavě je taky docela podstatný a to si jeden pak nevšimne, že to bere rovnou do největšího stromu v okolí, který ho dost zpomalí přitom útěku. A pak kvůli tomu skončí ve vodopádu... Život je divej, zavrtěl jsem hlavou.
„Ne, je to dobrý,“ zakroutil jsem hlavou s přešlapováním, abych se podíval na svoje nohy, které sice narůžověle svítily, ale už to nebolelo. Prostě to tam bylo, což mě trochu štvalo, ale co jsem mohl dělat. Alespoň jsem měl co vyprávět, když už nic jiného.
Začal jsem se ale zajímat o magie. Znělo to zajímalo, hlavně to bylo něco nového, i když zrovna třeba ta Fiérova magie mi moc neseděla. Nevypadal na vlka, co by si hrál s kytičkama. Zajímalo mě ale taky to, co byl ten parohatej a po vysvětlení Arcanuse jsem se musel zašklebit. „To je na nic, no,“ zafňukal jsem, ale bylo mi jasný, že jestli narazim na toho vlka společně s Fiérem, bude to parohatec.„Takže!“ vyhrkl jsem rázem. „Bílá čte... myšlenky.“ To se mi nelíbilo z toho důvodu, že to mají jiní, „zelená je pro kytičky, červená pro plameny. To je málo,“ zavrtěl jsem hlavou. Z toho jsem chtěl možná tak plameny jako máma.
Ale pak ještě dodal, ž i Etney něco má, i když je prostě žlutooký. „Jak ovládat? To už znělo celkem zajímavě. Ale že to měl mít zrovna on ne... Podle Fiéra to nebyl dobrý vlk. Takže on je ten zlý? napadlo mě.
„Můžu si tu magii vybrat?“ zeptal jsem se ještě, než jsem v lese ucítil hodně dalších pachů, což znamenalo jenom to, že se ostatní vrátili. Máma! došlo mi sekundu předtím, než jsem se hlava nehlava rozeběhl k šedé vlčici. A jídlo! To byl menší dodatek.

//Midiam

Moc jsem to nechápal. Za prvé, proč vlastně někdo měl to nutkání někomu ublížit, proč navíc vlčeti a... jestli prostě takoví vlci jsou, jak může existovat jistota, že jedním takovým taky nakonec nebudu? „Ne, ale-,“ namítl jsem. Došlo mi, že vlastně nevím, proč jsem se na to ptal, proč vlastně bych vůbec měl být zlý a... nechápu svět. Zavrtěl jsem nad tím vším hlavou. Asi jsem byl moc hloupý na to, abych to vůbec trochu chápal.
Očividně stačilo říct, že jsem za to mohl já, aby nepřišel nějaký problém na Fiéra. Úlevně jsem vydechl a nedobrovolně se nechal přitáhnout blíž s tim, že se mi mají uzdravit ty rány, který jsem nachytal. „A taky sem narazil do stromu,“ vyhrkl jsem. Trochu jsem na to zapomněl. Byla to slušná rána. A zas za to mohl Fiér. „Ale nevim proč,“ dodal jsem zamyšleně. „Jak se mám bránit proti stromu?“ vypadlo mi z tlamy. Znal jsem odpověď – čuměním na cestu.
Když na mě Arcanus položil tlapy, chtěl jsem se vykroutit, protože to docela šimralo a chvíli i pálilo, ale když toho nechal, naopak to všechno ustalo. Odskočil jsem dál, koukal na svoje tlapy, ale furt tam ty škrábance byly. Posadil jsem se, dotkl se jich, ale nebolelo to. „To už budu mít furt?“ nechápal jsem.
Vyrazili jsme domů, ale v tý chvíli mi došlo, že se mi těžce jde. Nechtěl jsem odejít. Byla tam želva, kterou sice nebylo těžké položit, ale... opustit to bylo něco jiného. Jestli odejdu, ona zmizí z kamenů a už ji nikdy neuvidim. Ohlížel jsem se, zastavoval, bojoval s pocitem, abych se pro ni nevrátil, ale nakonec jsem se vydal za Arcanusem. Nemůžu, připomněl jsem si. Dohnal jsem Arcanuse, když začal mluvit o magiích... Moc mi to neosvětlil. „A co Fijér?“ zajímal jsem se. „A ten tamten, co mu někdo nasadil parohy.“ Nechápal jsem co to znamená, ale řekl to ostatně Fiér, takže to muselo být něco zajímavýho. „A já. Kdy to zjistim?“

„A co když to nepoznám dost brzo?“ neotálel jsem s otázkami. Ten pojem byl široký a pro mě trochu nepochopitelný. Jestli se to těžko poznávalo, neměl jsem třeba šanci je vůbec rozpoznat, protože... jsem v životě potkal jenom pár vlků. A těžko říct, jestli z nich některý byl zlý. Ty trochu, poznamenal jsem si pro sebe v duchu směrem k někomu, kdo se vlastně ani nepovažoval za mého vlastního rodiče, ale na druhou stranu jsem ho tak ani já nebral. Oboustranné to bylo. „Co když já budu ten zlý?“ vyšla na povrch ze mě další otázka, která mě poměrně zajímala. Co když jsem se tvářil divně? Byl jsem pro ostatní taky cizí, možná jsem se i choval divně. Takže jsem byl pro okolí zlý? Hlavu jsem otočil zamyšleně do strany. Opak zlého byl hodný. A kdo byl zase ten hodný? Kdo se netvářil divně? Kdo neměl zvláštní pohled ve tváři? „Kdo je hodný?“ zeptal jsem se tiše, ta otázka mi spíše vyklouzla z tlamy.
Stejně, jako jsem se já zajímal o zlé a pak i hodné, on se zajímal o bezsrsté. „Jo, byli růžoví, špinaví, ale byli to vlci, to vim,“ přitakal jsem bez rozmyslu. Co bylo zlého na tom, že jsme byli venku? Ale jo, měli divný škleb, museli být zlí. Ale proč sakra vypadali jako my? Fiér nebyl zlý. „Já-já nevim,“ posadil jsem se a přešlápl z jedné tlapy na tlapu, protože jsem nechápal. „Cvakal zubama, vrčel, honil mě, pak mě napad a Fiér ho odehnal.“ Hlavu jsem měl úplně jinde, nějak jsem to nechápal, co se po mně vlastně chce. A co jsme tam vlastně dělali? „No... Za to sem moh já,“ vykoktal jsem ze seb... lež. Šel tam Fiér první, já ho následoval, ale on byl houpý dospělý a já hloupější vlče. „Zatáh sem ho tam,“ dodal jsem a zkoušel se to uhrát tak, aby z toho neměl jediný normální a pořádný dospělák problém.
Nejistě jsem přešel blíž, protože jsem netušil, jak mi je vyléčí. Ale něčeho jsem si všiml i u Awnay. Že prostě něco udělal. Tělem mi projelo krátké mražení a nejistota. Jako když mi řekl, ať zůstanu a já zůstal. Zamračil jsem se. „Co toe za magie?“ To jsem už chápal. Co nebylo pochopitelné, to byla magie. Jednoduché. „A co sou bílý voči?“ dodal jsem. Protože mě děsily. Červená plameny, ta zelenomododrá Gee jiskry. Fiérova zelená? Jeho bílá? Parohatcova hnědá? A proč někteří měli žlutý?
V hlavě mi šrotovalo, ale museli jsme se očividně vrátit k lepšímu žrádlu. Jenže jsem chtěl odpovědi. Hned.

//As(s)gaar

Trochu se ve mně vše mísilo. Všechny ty pocity byly nějak moc zmatené, že jsem netušil, co si vlastně myslet už jenom o nejbanálnějších věcech, natož o těch složitějších. „Můžu,“ přitakal jsem polohlasem. Chtěl jsem, ale nebyl jsem si tím úplně jistý. Mohl jsem slibovat všechno, ale hodně vlků slibovalo a nakonec se nic nestalo.
Jemně jsem se zaramčil. Kdo měl patřit mezi zlé vlky? Byli to snad ti bezsrstí vlci, které jsme potkali v močálech? Nebo to byli snad i jiní? Byli nějací v smečce? Jestli byli venku, mohli být i vevnitř, jak se ten zlý vlk pozná? „Kdo sou ti vlci?“ zeptal jsem se a poodběhl blíže k řece, kdy jsem vyskočil na jeden kámen. Pamatoval jsem si, kudy jsme s Fiérem přiběhli k řece, takže jsem se přibližně natočil tam, kde jsme potkali tamty. „s Fijérem sme potkali dva tam někde v močálech. Neměli srst a jeden se ze mě snažil sedřít kůži,“ řekl jsem dlouze a přešlápl z nohy na nohy, kde jsem měl furt ty dlouhé škrábance od drápů. Třeba se toho už nikdy nezbavim, došlo mi.
Moc jsem nedůvěřoval rybě, kterou Arcanus vylovil. Vypadala tak divně slizky, ale nakonec jsem si k ní lehl a zkusil se zakousnout. Byla to divná pachuť, do toho ještě ten sliz a... divné. Nechutnalo mi to. Ale sousto jsem spolkl a zakuckal se. Něco mi uvízlo v krku a nemohl jsem to dostat ven. Trvalo řadu chvil, než jsem dávivým kašlem ze sebe tu věc dostal. Nechutná malá kost vypadla přede mě, oslintaná a pěkně protivná. „Toe hnus,“ zamrmlal jsem. Jak se to mělo jíst? „Tohle máma s ostatníma nepřinese, ne?“ zeptal jsem se nejistě. Jestli jo, budu raději hladovět.

//Asgaar

Čím blíže jsme byli k té řece, tím nejistější jsem byl o svém rozhodnutí. Jestliže ji vrátím, bude to znamenat, že už nebude se mnou, ač jsem s ní tolik nebyl. Jenže jsem ji vzal kvůli něčemu. Protože mi řekl, že mám něco sbírat a já si myslel, že by se mámě mohl ten ťapající kámen líbit. Nebyl to kámen, bylo to zvíře, které jsem unesl. Trochu jsem sklopil uši, když jsem si uvědomil, co jsem řek a Arcanus mi to jenom potvrdil, že jí tam bude líp. Kde bude líp mně? Doma jsem se moc doma necítil. Vnímal jsem tam jakési bezpečí a jistotu, že se tam můžu vrátit, ale to místo mi přišlo chladné a vlci okolo... velcí. Jenom Shireen byla jako já, ale ta si žila ve vlastním světě a další vlčata byla znatelně starší.
Každý krok k řece se mi zdál těžký, ale přemáhal jsem se, abych šel dál. Rozhlédl jsem se okolo. Hledal jsem přesně to místo, kde jsem želvu vzal, aby nehledala svůj domov moc dlouho, když chodila tak strašně moc pomalu. Arcanus do toho na mě mluvil, ale já teď nemohl odpovídat. Očima jsem těkal po okolí, hledal ty kameny a přiskočil k nim, jakmile jsem si místem byl jist. V té chvíli mé tělo ztuhlo. Otevřít tlamu bylo těžké, skoro nemožné. Polkl jsem, ale s pootevřenou tlamou to dopadlo tak, že mi sliny akorát tak zůstaly v tlamě a skoro ukáply dolů. S přemáháním jsem položil želvu na zem, doufal, že vylez ze svého krunýře a odkráčí, ale asi se bála. Zůstala schovaná a já proto ukročil, aby se už nemusela bát. Pak jsem otočil hlavu na Arcanuse, konečně jsem mohl odpovědět. „Zíkal jsem, že jdu ven,“ namítl jsem slabě, „musel jsem hledat mámu...“
Vrátil jsem se pomalu ke kamenům, jenom jsem se o ně zapřel předníma nohama a hleděl do mezer mezi ně, jestli se želva pohnula. Stále však byla schovaná... Alespoň bydlíme tak blízko sebe, řekl jsem jí v duchu a otočil hlavu. Slyšel jsem šplouchání a Arcanus něco dělal ve vodě. Zvědavě jsem se k němu přiblížil a nasražil uši, když něco vytáhl z vody. Zamračil jsem se. Jabko vypadalo fakt líp. Zvedl jsem oči nahoru na černého vlka a zeptal se: „Nemůžu radši jabko? Tohle divně smrdí.“

//Úkryt

Držel jsem si poslušně v tlamě želvu, zatímco jsme šli skrze les dolů k řece, kde jsem to předtim konečně poznal a věděl, kde je domov. Neznal jsem okolí pořádně, věděl jsem o kopcích, o tý vysoký hoře, o divných malých jeskyních a nekonečných norách, ale vzdálenější okolí mi bylo záhadou, i když mě tam Fiér už vzal. „Myšlím, že jí je šmutno,“ zašišlal jsem skrze zuby tak, abych želvu nestiskl, ale odpověděl, „protoše není doma,“ dodal jsem na vysvětlenou. Bylo mi ale z toho smutno. Jenže jsem nechtěl, aby byla želva opuštěná, aby si její rodina nemyslela, že je opustila, protože... ten pocit byl děsný. Sžíravý, bolestivý.
Trochu jsem přidal do kroku. Po spánku jsem měl docela energii, i když nažrat se k tomu by došlo ke kompletnímu pocitu blaha, ale musel jsem počkat. Arcanus si navíc chtěl povídat, ale mně to s Želvou v tlamě moc nešlo. Chtěl jsem ale, aby to věděl. Aby tušil, že si nakonec poradím úplně sám bez toho, abych byl na někoho odkázaný. Když mě teda ani nezastavil... Možná ani nechtěl. Kdo ví. Těžko říct. „Byli jšme u Šmrti. A ve vodopádu. A... A tak no,“ ukončil jsem to dřív, než jsem vůbec začal pořádně mluvit. Bylo to na dlouhý povídání a navíc, pád do jámy, náraz do stromu, potkání... tamtoho. Trochu ve mně zatrnulo, otřásl jsem se a musel se i zastavit. Položil jsem želvu na zem, abych se nadechl a zvedl hlavu. „Byl sem tam,“ odpověděl jsem na jeho otázku, „našel sem tam Fijéra,“ dodal jsem. Pokud jsme oba mluvili o stejným místě.

//Midiam

52

//Les

Šel jsem do úkrytu před Arcanusem, přeskakoval jednotlivé kameny, kořeny a spadlé větve, soustředil se jenom na můj cíl a ani u toho nemluvil. Neměl jsem co říct, nic mě nenapadalo, on se ani na nic neptal, takže jsme šli potichu. Měl jsem furt docela hlad, doufal jsem, že se máma brzy vrátí se žrádlem, abych ho konečně ukojil a všechno bude už v pořádku.
Pamatoval jsem si, že do jeskyně se musí jít pomalu, abych si nenamlátil kokos, ale v mém případě to už bylo fakt jedno. Stejně jsem zpomalil, koukal se pod nohy a pomalu šel do nitra jeskyně, kde jsem věděl, že je moje želva, která patří domů. Třeba měla rodinu, která ji hledala, třeba někam patřila a já ji ukradl. Jenže jsem netušil, že je živá, že vůbec existuj zvíře, co vypadá jako kámen. To jsem zjistila až potom a... potřeboval jsem ji u sebe. Protože mi bylo smutno. Ale jestli se máma vrátila, mohla se vrátit už i želva.
Jakmile jsem přešel nejhorší kameny, rozeběhl jsem se do nitra jeskyně a zastavil se těsně před ohrádkou. Čenichem jsem strčil do želvy. Pohnula se, byla živá, ale okamžitě se schovala do svého domova. „Nepatší sem,“ řekl jsem si spíše pro sebe, než jsem ji vzal opatrně do tlamy a otočil se na Arcanuse, který mi pokynoval, abychom ji vzali zpátky. Vyběhl jsem zase do lesa, chtěl jsem to mít co nejrychleji za sebou.

//Les