Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všude okolo byl už ten bílý sníh a bylo ho furt čim dál tim víc. Kolik ho nakonec bude? zajímalo mě. Tráva mohla být taky hodně vysoká, ale někdy přece všechno muselo přestat růst, tak určitě musel někdy přestat padat i ten sníh. S timhle přes něj brzo neuvidim, zamručel jsem si pro sebe. Ta představa se mi nelíbila.
„Shireen je pitomá,“ namítl jsem zhurta. Furt se jenom držela rodičů a sama nikdy nic nedělala. Nezajímala se o svět, o nikoho z nás. Však jsem ani pořádně nevěděl, kdo to vlastně je. Takže to, že ji neviděl Castor, nebylo nijak překvapivý. Však ani většina smečky nemohla vědět, že jsou tady od mámy dvě vlčata a ne jenom jedno, když jsem byl slyšet a vidět jenom já a ona ani trochu.
Nadále jsem přežvykoval maso. Ušlo, i když už nbylo tak super jako ve chvíli, kdy ho sem máma s ostatníma přinesla. Bylo takový tuhý, studený, docela divný, ale jako ještě to ušlo. Mohlo být hůř a hlad jsem už znova rozhodně nechtěl mít. „Sníh ujde,“ zamumlal jsem krátce mezi přežvykováním a promluvil více až po polknutí. „Ale nehorázně mi v něm mrznou tlapy,“ dodal jsem. V létě moc vedro, v zimě zase zima. Ale zima se mi přeci jenom líbila trochu víc. I když nevim pořádně proč.
Hlava se mi zhoupla od masa lehce do strany. Co bylo na tom, že jsem zmiňoval jenom matku? Však Arcanus ani můj otec nebyl, ne? Alespoň to on sám tvrdil. „Protože,“ odpověděl jsem, „je můj rodič.“ Znělo to spíš jako otázka. Však se zajímal o to, kde mám rodiče a já mu odpověděl. Kde byl problém?

Razantně jsem se posadil na zem. Jeho jméno jsem už znal, mohl jsem tedy jmenovitě žalovat, pokud mi něco provede. Sice byl výše postavený než já, ale to neznamenalo, že na něho nemůžu žalovat a mojí matkou byla ostatně Elisa. Byl by hloupý, kdyby si něco dovolil, i když jsem proti němu byl jenom malý hloupý vlče. „Já sem Nemesis,“ odpověděl jsem mu. Ale mě snad musel znát, ne? Šak minimálně z doslechu. Jako sice jsme se normálně neviděli, jenom předtim, než šli lovit a to mi bylo tak nějak jedno, kdo je kdo, protože jsem byl fakt pekelně unavený a hladový z té cesty a celý tělo mě bolelo díky všem těm ranám, který furt zůstávaly. To je na nic, vztekal jsem se, na chvíli sklopil hlavu a díval se na svoje podrápaný hnáty.
Castor mi nabídl maso a jako ne, že bych odmítl. Ještě abych to tam nechal ležet, to tak. Zvedl jsem se, udělal několik těch kroků blíže k masu a nadšeně si kus utrhnul, abych si mohl nacpat pupek k prasknutí. „Už teď jsem větší jak třeba Shireen,“ namítl jsem. Vždycky jsem byl větší, ale teď už razantně. Záprdek jeden. A ignorant.
Lehl jsem si k jídlu, maso jsem držel mezi tlapama a trhal z něho kusy, protož odkusovat to bylo moc trapný a rvát se s tím bylo mnohem lepší, i když určitě ne pro moje zuby, který se zdály, že to raději zdají a vylítnou ven.
„Máma šla spát, je unavená,“ odpověděl jsem krátce. Kde je Arcanus, co a s kým to dělá mi bylo jedno. I kdyby byl pryč, tak by se nic nedělo, možná by to bylo jenom lepší a lepší. Zvedl jsem k tomu vlkovi zrak. Oči měl žlutý jak já. Nemohl jsem se teda procvičit, jakou má magii a jestli je chápu už dobře.

//Vyhlídka

Odpojil jsem se od mámy vlastně hned v tu chvíli, co jsme vlezli do lesa. Nechtělo se mi zalézt do nějaké nudné jeskyně a tam jenom nudně spát, když jsem mohl být v lese a prostě něco dělat. Automaticky jsem se odebral k tomu, že bych měl jít hledat Fiéra, třeba vymyslí nějakou pořádnou zábavu nebo někam půjdeme, případně naučí nějaký zajímavý novinky, které se mi budou hodit do života.
Ale Fiéra jsem nikde neviděl. Cítil jsem za to Awnay a dokonce ji i viděl, jak je tam s nějakým hnědým vlkem a malým vlčetem, ale nad tim jsem si pomyslně mávl tlapou a vydal se jiným směrem po lese, abych našel někoho jiného, kdo už není zaměstnaný jiným řešením věcí.
Shireen byla taky kdo ví kde. Stejně se mnou nikdy nemluvila, tak co mi po ní bylo. Já se ji doprošovat nebudu.
Pomalu jsem to i vzdával, chtěl jsem se vydat k jeskyni, že si teda půjdu lehnout, ale právě cestou k úkrytu jsem na někoho narazil. Našpicoval jsem uši. Nejdříve jsem si myslel, že hnědá srst přinese toho parohatýho a zjistim, jestli mu někdo nasadil ty parohy. Ale potom se ukázalo, že to je jiný hnědý vlk, který byl u té mrtvé srny, kterou přitáhla máma s ostatními. Chtěl jsem ho vyslýchat ohledně magií, protože mi třeba mohl přinést něco novýho, ale měl oči žlutý jako já a to mi docela všechno stěžovalo.
Každopádně jsem šel za ním a masu, docela jsem měl i hlad. Jestli jsem se nepletl, byl dokonce i lovit, takže měl nějakou funkci a nebyl zbytečný jako jiní. „Čauu, ty seš kdo?“ zavolal jsem na něho lehce podezřele. Přece jenom – cizinec.

„Jo, asi jo,“ zamumlal jsem polohlasem. Nahoře už ostatně nebylo co dělat, nebylo tedy od věci vrátit se dolů do lesa. Sníh byl sice fajn, ale smáčel srst, takže schovat se mezi stromy by mohlo být taky fajn. Nebo do jeskyně, ale tam se mi moc nechtělo. Navíc mě štvalo, že nemůžu mít magii hned a třeba bude v lese nějaké rozptýlení a něco jiného na práci, co mě dovede na jiné myšlenky. Nebo najdu někoho, koho půjde vyzpovídat víc, napadlo mě s úšklebkem. Někdo přece musí vědět, jak ty věci třeba fungují a tak. Každej věděl něco, takže najít dostatečný množství vlků, poskládal bych si dohromady úplně všechno, co je potřeba a bylo by to. No ne snad?
Máma vstala, následoval jsem ji. Na srsti jsem měl nalepený vločky, záda jsem měl kompletně promočený a nebylo úplně nejtepleji. Díval jsem se na zem. Když jsem někam udělal krok, zůstal tam otisk mé tlapy. Podobně jako v bahně! Ale tady to vypadalo líp a neměl jsem pak nohu olepenou od bahna. Mezitím máma začal mluvit. Zvedl jsem hlavu a doběhl ji, abych to slyšel a v případě, že někde slítnu a zahučim, aby mě hned našla. Potvrdila mi akorát to, co jsem si myslel. Lehce jsem se usmál. Prostě je divná. A nepatří k nám, přitakal jsem si pro sebe.
Tuláci očividně byli taky pěknej poděs. Dělali vlčata, který nechtěli, my se pak o ně museli starat a bohužel zrovna i o Sunflower. „To bude rychle,“ zašklebil jsem se. Viděl jsem to vlče dvakrát a vždycky to bylo s nějakým problémem. Takže třeba ještě jednou a bude to i naše sbohem.

//Asgaar

Krátce jsem se usmál. Jestli jsem to chápal dobře, s ponětím o předmětech jsem měl právě v hlavě už úplně všechny ty možné magie, které jsem mohl v dospělosti mít. Voda, vzduch, kytky nechci, jsou k ničemu, přemýšlel jsem si pro sebe a natiskl se trochu blíže k máme. Čtení myšlenek, předměty a oheň zní dobře, dodal jsem si. Potom tam byly ty další magie, příkaz, emoce, halucinace... Asi nejzajímavější z toho všeho. Neviditelnost, elektřina, dobrý, ale nechtěl jsem to. To je tedy vše? zeptal jsem se sebe samého zamyšleně a zvedl hlavu k mámě. Předměty zněly zajímavě, docela nebezpečně... To znělo dobře. Ale pořád to z těch lepších magií bylo až na konci.
Z mámy sálalo teplo, položil jsem si hlavu na její tlapu a ještě dál poslouchal. Občas jsem se zamračil, nelíbilo se mi, že bych snad nikdy neměl objevit svou magii. K čemu bych pak byl? Jediné, co by mi zbylo, byla síla a byl jsem snad silný Však jsem byl malý vlče, úplně nejmladší z rodiny. „Takže... Teď můžu ještě dlouho jenom chtít,“ zamručel jsem nesrozumitelně, protože jsem měl hlavu stále položenou na její noze. Trochu jsem se protáhl, přední končetiny jsem natáhl co nejdále, zívl a následně si nechal tlapy přehozený přes máminu nohu. Prohlížel jsem si tenké bílorůžové jizvičky na svých nohou a přemýšlel, jestli prostě budou už navždy takové nebo se třeba v průběhu let změní a budou vypadat jinak, nebo dokonce zmizí.
Ani máma mi nebyla moc schopna odpovědět na to, jak vlastně vzniká, že jsou někteří vlci zelení, modří nebo nějak jinak barevní. Takže jestli jsem tohle chtěl zjistit, musel jsem se zeptat někde jinde někoho jiného, kdo barevný je. Jenže jsem věděl jenom o Gee a pak byl nějakej jinej Arcanus. Ale... raději bych naše někoho úplně jinýho.
Převalil jsem se na bok, čenich jsem měl skoro zabořený v hrudníku mámy. Trochu se mi chtělo spát, ale zase se mi nechtělo jít do lesa, kde by se akorát sesypali jiní a mámu by někam odtáhli. Třeba na další pitomej lov. „A co Sunflower? Ta je taky divná jak vona.“

Hlavu jsem stále držel trochu nahoru a sledoval ty malé bílé chomáčky snášející se z nebe. Byl dokonce už i klid, protože Sunflower vyběhla do lesa sama za Awnay, i když jí máma předtim seřvala za to, že chodí sama... To nedávalo moc logiku. Ať se klidně ztratí, řekl jsem si pro sebe a zakoulel očima. Hlavně, že už ten malý pitomec byl pryč a neotravoval tu vzduch.
„Oheň, kytky, voda, vzduch, myšlenky a ta hnědá, kterou nikdo nezná,“ odpověděl jsem se skočením do řeči, když se máma tak nějak pídila, jestli vim, co existuje za magie. Vim, zajímal jsem se o to a snažil se z ostatních konečně dostat odpovědi. A konečně se mi taky dostalo odpovědi na to, co jsou ty další magie! Ty už se zdály trochu složitější a nějak jsem si nedokázal představit, jak se aplikují a vůbec, co s nima dělat a jak to dělat. Lehce jsem zamávala hlavou ze strany na stranu, protože jsem přemýšlel a přestal jsem se věnovat tomu bílýmu tentononcu, který padal z nebe. „Chci vědět, kdy ji taky budu mít,“ zamumlal jsem. To jediný mě zajímalo. A jakou budu mít. Ale kdy, to bylo důležitý. „Jo a proč je třeba Gee zelená,“ dodal jsem. Na to mi řekla, že bych to ještě nepochopil, ale teď jsem byl větší, tak mi na to snad někdo mohl konečně pořádně odpovědět.
Ta bílá věc byla teda zmrzlá voda. Zamračil jsem se. „Takže tamta umře?“ zajímalo mě. Protože tu bílou vlčici máma odtud vyhnala, ne?

Máma si mě přitáhla blíže a já si položil hlavu na její tlapu. Příjemně hřála, což bylo v tom počasí příjemné. Tvrdila, že je v pořádku, ale stejně jsem byl stále naštvaný na Sunflower, protože za tohle mohla jenom ona a nikdo jiný. Vrhal jsem na to tupý vlče jeden zlý pohled za druhým do chvíle, než máma řekla, že zkoušela nějakou svoji magii. Zvedl jsem hlavu, zaklonil ji, abych na ni viděl a zeptal se: „Jakou?“ Ale než jsem to vůbec dořekl, máma už říkala, o jakou magii se jednalo a já se nějak musel spokojit s tím, že je další magie, kterou tak zcela nechápu. A... nijak mě to neuklidnilo vči Sunflower a ani proti tomu, že jí máma tak nějak nabídla, aby se připojila k nám. Nepatřila sem. A už vůbec ne k ní.
Ta hloupá hnědá si mezitím mumlala a pak chtěla jít za Awnay. Zamračil jsem se, proč furt chtěla jenom obtěžovat moji rodinu? Když nemá vlastní, tak jí žádná nenáležela. Ať si najde kamarády jinde.
Trochu jsem zacvakal zuby, ale ne vztekem, nýbrž chladem. Zvedl jsem hlavu a sledoval bílé chomáčky, jak se snáší z nebe. Bylo mnohem více chladno a tohle studilo, když mi to dopadlo na čenich. Vymanil jsem se na nohy, abych mohl jít pár kroků od mámy a hlavu jsem měl vystrčenou k obloze. „Coe to?“ zeptal jsem se a motal se tak nějak dokola. Vyplázl jsem jazyk, abych to mohl chytit, ale hned to roztálo a... chutnalo to jako voda? Ale hodně studená voda.

Srdce mi divoce bušilo. Co bych dělal, kdyby máma nevstala? Zůstala by tu ležet a já bych musel běžet pro pomoc. Ale co kdyby ji nebylo pomoci? Co kdyby Sunflower mohla za její smrt? Stiskl jsem pevně zuby. Kdyby se to stalo a já přišel kvůli ní o mámu, zničil bych ji. Zlý nezlý vlk, jestli patří nebo nepatří do smečky, skončila by.
Zaskřípal jsem zuby, ale trochu jsem se uklidnil, když máma otevřela oči. Ustoupil jsem o krok dozadu, několikrát zamával ocasem nadšením, protože se mi ulevilo. Byla živá, vnímala, nic strašného jí nebylo. „Dobrý?“ zeptal jsem se ještě raději, i když tvrdila, že se jí jenom zatočila hlava. Přetočila se na břicho a já se zase přikradl blíže, abych se o ní mohl otřít. Kdyby tady na světě už dál nebyla, měl bych jenom Fiéra, který měl svoje věci na práci. Pak už bych byl prostě sám bez ostatních... Kvůli ní, odsekl jsem si s pohledem na Sunflower, která si tam seděla a dělala, jako by se vůbec nic nedělo a vůbec mi skoro nějak nezabila mámu.
Zeptala se, jestli jsme v pořádku, jenom jsem přikývl, mně se nic nedělo, ale štvalo mě, že i Sunflower odpovídala a vůbec, že se ji i máma ptala. Proč ji prostě někam nezahodila a nešli jsme domů? „Co se stalo?“ zeptal jsem se. Nesledoval jsem to, nechápal jsem to. Potřeboval jsem to vědět. Posadil jsem se na zem blízko mámy, upřeně jsem se na ni díval a tak nějak... jsem už chtěl domů. Přestávalo se mi tam líbit.

Všímal jsem si svého. Především východu slunce, kde na něho z té hory byl super výhled. Nebylo sice o moc tepleji, když slunce vylezlo, jako tomu bylo v létě. To bylo kolikrát i na padnutí, teď bylo příjemně chladno, ale kdyby slunce aspoň trochu hřálo, bylo by to dokonalé, ale co jsem mohl dělat. Užíval jsem si toho klidného rána, někde za mnou se mohlo dít cokoli, lítat krev, lámat se kosti, ale moje nálada byla naladěná do klidu, trochu pýchy a přitom jsem se lehce pohupoval ze strany na stranu.
Moje zaujetí sluncem a novým dnem bylo rozptýleno až při nějakém hluku. Našpicoval jsem uši, chvíli jsem s nimi ve vzduchu sondoval, snažil se bez otočení pochopit, co se děje, ale nenapadalo mě nic jiného než to, že máma se Sunflower prostě třískla o zem. Ale ve chvíli, kdy jsem uslyšel hlas Sunflower, nikoli mojí matky, musel jsem upoutat pozornost. Pomalu jsem se otočil, jako bych snad ani nechtěl vidět, co mě tam čeká. A čekalo mě něco nemožného, co mi do těla napumpovalo adrenalin a donutilo mě pevně zatnout zuby. To máma ležela na zemi a Sunflower nad ní. „Cos jí provedla?!“ zavrčel jsem s pevně zatnutými zuby, vyskočil ze sedu a doběhl ten kousek k nim. Plnou silou jsem narazil do Sunflower, aby vypadnula, už tak toho udělala dost. Jestli jí něco bude, zničim ji! vrčel jsem si pro sebe, srst na zádech naježená a chtěl jsem se po té pitomé náně zase vrhnout, ale první jsem musel zjistit, co je mámě.
Třásl jsem se, pohledem jsem cukal všude okolo, nakonec jsem pomalu předběhl k hlavě mámy. „Mami, mami, vstávej,“ šeptal jsem. Nejdříve jsem ji čumákem drkl do jejího, potom ji i olízl a lehce ji zatahal za ucho, aby se probudila.

Na tlamě se mi rozlil úsměv, ale moc pěkný na pohled nebyl. Očividně jsem se uměl rvát, ale ostatně jsem taky šel proti někomu, jako byla ona a navíc jsem akorát napodobil mámu v tom, co dělala ona před chvílí tamté světle vlčici. Nevadí. Základy tu jsou, co víc je třeba? zeptal jsem se pro sebe a lehce pohodil hlavou do strany. „Děkuju,“ dodal jsem následně tiše a vstal ze země, když má tlama už byla čistá a neměl jsem v ní žádné chlupy od toho tmavého idiota, který nadále ležel na zemi, protože tentokrát na ni šlápla máma, i když viditelně ne celou váhou, protože by jí rozdrtila jak malinu.
Sledoval jsem, co se děje. A co se mělo dít, když bude Sunflower neustále utíkat. Naklonil jsem hlavu lehce do strany, zajímalo mě, jak se to vyvrbí. Třeba prostě vezme nohy na ramena a zmizí, nikdy se už do Asgaaru nevrátí a bude jenom závanem minulosti, že někdy existovala, ale nikdo netuší, zda žije i nadále. A je stále chladněji, dodal jsem si pro sebe. To říkala máma, že v zimě smečky nechtějí nepotřebný vlky. Ale ještě jsem zimu nezažil, otázkou bylo, co to vlastně bylo.
Obešel jsem Sunflower, vrátil jsem se k místu, kde jsem byl původně a posadil se. Hlavu jsem lehce natočil do strany a čekal. Já už... svoje splnil.

Byl to zvláštní pocit mít nad někým na vrch. Držet někoho pod svýma tlapama, v tlamě jeho vlastní kůže a špinavá srst, která se mi zachytávala mezi zuby. A bylo to zábavný. Zlí vlci poznávají zábavu? padla další otázka v mé hlavě, která se tam bude hodně dlouho míhat a nikdy jenom tak neodejde.
Jenže pak padla ta slova, která mě donutila toho nechat. Nechtěl jsem, hlavně ne, když Sunflower ječela, ať jdu dolů, protože to se mi rozhodně nechtělo, ale jestli matka řekla, musel jsem dolů. Naštvaně jsem pustil její srst, několik chlupů mi zůstalo mezi zubama a na jazyku. Ještě chvíli jsem na ní však stál nohama s hlavou otočenou k mámě, která namítala, že ji potrestá sama. Silně jsem zatnul zuby. Proč mohla ona a ne já? Zafuněl jsem, seskočil ze Sunflower a šel trochu dál, abych si mohl vyšťourat její srst ze zubů a stáhnout ji z jazyka. Nepatří k nám, řekl jsem si. Nebyla v rodině, byla ve smečce, ale co tam dělala? Ani matka ji tam nechce. Nikdo ji nechce. Kde vůbec ona sama měla rodiče, co se o ni měli postarat? Celá ta její existence byla divná a špatná.
Nasupeně jsem se posadil na zadek na půl otočený zády k ostatním. Zase jsem se díval do té černé noci okolo nás. Je takový ticho. Když nikdo z nás nemluvil, zdálo se, že svět je úplně mrtvý, jako by v něm nikdo jiný nežil. Neslyšel jsem nic jiného kromě vlastních myšlenek, které se ptaly na mnoho otázek, na které jsem neuměl odpovědět.

Těžko by se v mé hlavě za poslední dobu našla myšlenka, která by minimálně neodkazovala na to, co je vlastně zlý a kdo zlým je. Zatím jsem měl tušení, že to jsme svým způsobem my. A Etney, což m i máma potvrdila a dodala, že nemám být neopodstatněně zlý jako on, ale když důvod budu mít... Není v tom žádný problém.
Pohled jsem zase upřel někam do prázdna, musel jsem si to srovnat v hlavě, protože toho přeci jenom bylo trochu více a docela si to odporovalo s tím, co mi řekl Arcanus, ale na jeho slovech mi už nesešlo. Dostal jsem hodnotnější informace, kterých jsem chtěl na plno využít a taky se mi naskytla situace.
Přítomnost cizince a vlčete, kterého máma očividně neměla v lásce. Nikdo ho neměl rád. Bylo divný, až to bolelo a přinášelo jenom problémy. A prakticky se celá ta situace s druhou vlčicí opakovala. Máma se zlobila, stála vůči mnohem slabším vlkům a bylo jasně najevo, kdo má na vrch – ona. A slabé ubohé vlče se schovávalo za cizí vlčici. Obešel jsem mámu, bylo mi jedno, že od ní chce nejdříve vysvětlení, co tam dělá. Byla slaboch, byla sice od nás, ale nepatřila mezi nás. Využít terénu a všeho, co okolí nabídne, zopakoval jsem si v hlavě. Udělal jsem malé kolečko okolo, potřeboval jsem se dostat za vlčici, kterou Sunflower využívala jako úkryt.
V dostatečné blízkosti jsem vyskočil. Byla sice o něco starší a robustnější, ale moment překvapení a využítím celé své váhy jsem vlče shodil na zem podobně, jako máma předtim světlou vlčici a zůstal na ní stát předníma nohama. A pak kousnout, dodal jsem si asi sekundu předtím, než jsem ji chytil za kůži na krku a zatáhl. Na vyrvání chlupů nebo prokousnutí kůže to nebylo, ale stačilo mi to.

Vlčice se dala na úprk, ale ještě předtím, než zmizela, zazněla její slova, která mi začala rezonovat v hlavě. Jsme zlí vlci? Nejdříve to byla otázka s prázdným pohledem do daleka. Svět byl tichý, nefoukal žádný vítr a noc byla černá jako uhel. Ta otázka se mi rozháněla hlavou, jako pára stoupající z lesa, hustá a neprokouknutelná, ale místo toho, aby se dostala pryč, se mi vpíjela do mozku. Jsme zlí vlci. Už to neznělo jako otázka, spíše jako oznámení, fakt, skutečnost. Lehce mi cuknul koutek, takže tohle je zlý vlk? napadlo mě a tentokrát jsem ten pohled stočil k mámě. Napadla ji, ublížila, byla zlá. Dobře. Souhlasil jsem s tím.
Má slova byla i na půl potvrzena. A ještě přišel dodatek, že on by to viděl jinak, ale mě nezajímalo, jak to vidí on. Šlo mi o to, jak to vidí matka a jestli si podle ní ti, kteří nepatřili do smečky a rodiny nic nezaslouží – povedu to tak.
A pak povídala něco o terénu, ale to mi šlo jedním uchem tam a druhým ven. Slabí si ničeho nezasluhují, opakoval jsem si, když nejsou rodina a smečka. Ale jenom naše smečka. Kdybych patřil do jiný, platilo by to jenom o té smečce. A kdybych nepatřil nikam, neplatí to na nikoho.
Nevnímal jsem ani ty otázky, které jsem slyšel. Co jsem se dozvěděl? Konečně to, kdo je zlý vlk. Ale jestli zlí vlci vyhrávají, kde je problém jím být? „Něco vím,“ zamumlal jsem přeci jenom na tu poslední, když na ty předchozí jsem neodpovídal, protože můj pohled byl stále upřený do nekonečné tmy všude okolo nás. „... že jsem na ně byl moc hodný,“ vydechl jsem. Trochu jsem byl zklamaný.
Potom tu klidnou noc někdo vyrušil. Zamračil jsem se. Další vlčice a to divné vlče, o kterym mluvil Fiér. Zvedl jsem hlavu, co tu zas chtěli? A proč tu byla ta černobílá? Slabá? Rozhodně ne naše.

Beze slov mi bylo řečeno, že nemám sdělit své jméno. Dobře, ostatně ho vědět nemusela, k čemu by jí bylo jméno, když před ní stála Elisa z Asgaarského lesa, to jí muselo bohatě stačit k tomu, aby věděla, že nepřišla do společnosti, kde byla byla alespoň trochu vítána. Mozek mi sice nebral, jak třeba ve smečce mohl být Fiér nebo parohatec, ale musel na to existovat nějaký důvod, když tam byli.
Máma mi zašeptala, abych se ušil. Bezeslov jsem přikývl a zlaté oči upřel na výjev, kterému jsem mohl být svědkem.
Nejdříve komentovala to, jak vypadá. Pochybovala o jejích loveckých schopnostech a stejně tak i o tom, že by se dokázala postarat o nás. Většina vlčat stejně už byla větší, takže by se starala o mě? Nezvládla by to. Protože já už věděl, že takovýho vlka bych respektovat neměl.
Potom přišlo komentování toho, že vlčice nemohla být ani moc chytrá. Takže zlí, hloupí, slabí..., opakoval jsem si. Už se rozrůstal seznam vlků, kteří byli ve světě nežádaní. Ti, kteří neměli čím přispět a ti, kteří prostě nebyli... užiteční. Nijak.
Musel jsem udělat pár kroků do strany, abych viděl, co se přesně děje, protože ke mně byla máma natočená zády. A natošil jsem se právě včas, abych viděl, jak ji máma napadla. Zatnul jsem zuby, tělem mi projelo éterické mrazení. Udělej to! popoháněl jsem ji. Máma jistě dokazovala, že je silnější, ale to už bylo zřejmé od samého začátku. Pevně jsem zatnul zuby, na tváři se mi rozléval úsměv, který jsem se snažil zadržet. Pak se do ní máma zakousla, vytrhla jí chlupy a tělo se mi napnulo. Začínal jsem asi chápat, jak funguje svět. Silnější je pánem.
Máma ještě pokračovala, nebrala si s ní slitování, proč by také měla? Slabý si to nezasluhoval.
A pak přišel ten konec, malé zklamání, máma ji pustila, ale zakončila svá slova jednoduchou výhružkou. Tělo jsem měl stále napnuté, hleděl jsem k té vlčici a tlamu lehce pozvednutou nahoru.
Pak přešla ke mně a přišla ta prostá otázka. „Slabí si nic nezaslouží,“ odpověděl jsem šeptem. Ne smečku, ne rodinu. Nezaslouží si ani přežít.

Však zrovna nedávno mi říkali, že bych vůči cizincům neměl být důvěřivý a držet si odstup, protože nemohu vědět, co mi provedou. A co mohla udělat tahle? Zdála se, že nic, ale mámino postavení říkalo zcela něco jiného, takže jsem nemohl nalomit to, co ona tady postavila a buď jsem se k tomu mohl přidat a nebo jít chytat dalšího sysla, dokud si to ona tady nevyřídí. Ale jak bych se pak představil? Že jsem tupé vlče, co se nezajímá o důležitý věci.
Převážně bílá, co se představila jako Sunstorm a já jako odpověď jenom cuknul k mámě, jestli můžu říct, jak se jmenuju, nebo to je taky nebezpečné. Nechtěl jsem to říkat hned, nepatřila k nám do smečky a nikoho mimo ni jsem neznal. Krátce jsem se koukl na mámu s otázkou v očích a potom otočil hlavu k vlčici. Jenom v hlavě jsem si řekl svoje jméno.
Ta vlčice Sunstorm se zajímala o smečky. A přitom nevěděla, s kym vůbec mluví. Kdyby jo, klaněla by se jí a ani by si netroufla podívat se mámě do očí. Pozná ji a bude ji respektovat, přimhouřil jsem oči, byl jsem si tím jistý. Musela ji respektovat. A kdybych mohl, poručil bych jí to.
Máma se pak představila jako alfa jedné z těch smeček a v té chvíli jsem se i narovnal a tak nějak se pokusil nafouknout - vypnout miniaturní hrudníček, protože hej, já byl její syn.