Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Všem bylo ostatně buřt, co jsem dělal nebo nedělal, protože jsem pro ně byl jenom malý stupidní vlče, které nic neumělo, ničemu nerozumělo a všechno na světě bylo mnohem lepší než on sám, takže se měl zdržet jakýchkoli poznámek, že by v životě mohl něco dokázat.
Zamračil jsem se, totálně mě přešla jakákoli nálada, že bych snad něco šel dělat. Chtěl jsem jenom jít zpátky a zbavit se těch, kteří mě jenom poučovali, že si mám dávat pozor a tamhle, vlastně nemám dělat vůbec nic a jenom sedět doma na zadku. Máma mi aspoň dala tu příležitost a nechala mě až potom se poučit z toho, co jsem udělal nebo neudělal. Ale co bych od nich měl čekat? Však ani nejsem jednoho z nich, jsem jim jedno jako prd ve větru.
Vlk se snad chtěl vychloubat tim, že sám je nemožnej a měl něco na zádech, ale můj zrak byl upřený k Asgaaru. Problém bylo, že i tam to bylo vcelku na nic. Třeba ten hnědej, co mi říkal, ať odtáhnu srnu, když byla mnohonásobně větší jak já. To byl ale vtipálek. A tenhle do smečky nepatří, může mi být ještě víc jedno, dodal jsem si. Protože nikdo, kdo nebyl rodina nebo smečka, za to nestáli. A i v tý rodině byla nějaká černá ovce. Vlastně za něco stála jenom máma a Fiér.
Ze sledování Asgaaru mě vytrhlo až něco dalšího. Nebo někdo další. Další někdo, kdo nepatřil do rodiny a smečky a byl slabý. Byla starší než já, ale furt se nezdála jako dospělá-dospělá. Víc vlků nepřežije zimu, chtěl jsem poznamenat. Tvrdila to máma. Ale tak jsem držel tlamu, no. Místo toho jsem si tu vlčici prohlížel. Srst měla od bílé po černou, ale na rozdíl od Arcanuse ty barvy vypadaly líp. Jo a ten se hned musel chvástat, kým je a odkud je. Protočil jsem nad tím znova očima a pohled stočil k Asgaaru ve chvíli, kdy z něho vyšlo divné problésknutí. Našpicoval jsem uši, ve sněhu jsem se otočil, abych stál čelem k němu a mračil se. Co se dělo s lesem? „Pojď,“ houkl jsem na Shireen ještě předtim, než něco řekl Arcanus a vydal se domů. Tady beztak nemělo smysl zůstávat, když jsem byl podceňovanej.

//Asgaar

Po minulé zkušenosti jsem byl nejistý, že bych se ještě někdy měl vrátit na to místo, kde existovaly i jiné sny, než byl ten, kdy jsem pouze ztratil zub a dal ho malé víle, která je sbírala a schovávala do kmenu stromu, kde jsem ji mnohokrát nalézal. Minule se tam objevila černá tma, která pohlcovala vše okolo a víla tvrdila, že to jsou zlé sny a noční můry, které se mi kradou do života, aby mi ublížili hlavně v hlavě a vystrašili.
Ale poté, co jsem se ocitl zase v tom lese s vysokými stromy, které se všechny zdály úplně stejné, až na ten jeden jediný v samotném středu, jsem neviděl ani jeden černý stín, mlhu nebo cokoli nezvyklého, co by se plazilo okolím a pohlcovalo každičké světlo, na které narazilo.
Místo toho se svět topil v bílém. Sníh se na zem snášel i tam, ale nejednalo se o žádnou vánici, pouze o jemné sněžení, které se zdálo až snad krásné, jak se v maličkých chomáčcích snášelo k zemi a křupavý sníh pod nohama byl jediným zvukem v dalekém okolí. Kráčel jsem pomaličku okolím, rozhlížel se okolo a přitom se nesnažil jazykem projíždět okolo zubu, který se mi houpal v tlamě a držel snad už jenom silou vůle, že musí vypadnout až ve chvíli, kdy u mě bude a vezme si ho, aby se někde neztratil. V tom hlubokém sněhu, který mi sahal až nad kolena, bych ho asi těžko hledal a celý ten sen by se mi zdál úplně zbytečně.
Šel jsem pomalu, ani jsem nevěděl, co bych měl čekat od okolí a zda se v té země vůbec bude někde víla nacházet. Ale uspěl jsem. Seděla na jednom pařezu. Nikdy jsem si nevšiml, že by tam byl, ale přeci jen. Přišel jsem blíž, sníh mi křupal pod nohama, jeden chumel vloček se mi snesl na čumák a musel jsem do něho fouknout, abych ho dostal pryč.
Víla sama seděla na pařezu, lehce houpala nohama, něco mžoulala v těch maličkých divných tlapkách bez srsti, které měla. Nechápal jsem, co měla zančit za tvora. Nejdříve ani tvar neměla, velká byla ani ne jako veverka, obvykle se okolo ní snášel takový lesklý poprašek, který padal zcela na všechno, ale pokud jsem se snažil soustředit na to, jak vypadá, bylo to těžké. Ten tvar se furt měnil, neviděl jsem jí do tváře, pořádně ani na to tělo. Ale zase jsem si moc dobře všiml toho, jak mi do čumáku letí zmačkaná sněhová koule a rozplácává se mi o čumák. Oklepal jsem se, strašně mě to studilo, protože se mi trefila přímo do vnitřka čenichu. Odskočil jsem dozadu, snažil se sníh z čumáku vyfouknout, ale moc se to nedařilo. Víla se naopak smála a mě to naštvalo. Nabral jsem na tlapu sníh a vší silou ho po ní hodil, ale... Já jsem trochu větší než ona. Sníh ji zasypal, slyšel jsem jenom kníknutí a poté jsem jenom viděl, jak se snaží vyhrabat z hromádky sněhu.
Přiskočil jsem zpátky k ní, pomohl jsem jí vyhrabat se ze sněhu a sledoval, jak se třese. „Promiň,“ hlesl jsem nejistě. Nebyl jsem zvyklý se komukoli omlouvat, natož někomu, kdo si sám začal. Víla se třásla, objímala si tělo a zvedla se do vzduchu. Otočila se ke mně zády a letěla pryč, zatímco se třásla.
Vyběhl jsem za ní, sníh mě neskutečně zpomaloval, spíše jsem musel následovat její lesklý prášek, který spadl na zem, protože mi rychle ve tmě zmizela. Věděl jsem, že se vrací ke svému stromu, ale přesto jsem se bál, že se mi ztratí.
Zadýchal jsem se, než jsem doběhl ke stromu, běhat ve sněhu bylo neskutečně moc namáhavé. Víla seděla na hraně díry ve stromě, stále se trochu třásla, ale už se ke mně neotočila zády, když jsem k ní přišel. Zastavil jsem se, uši trochu svěšené a pohled zvednutý naopak nahoru. „Promiň,“ řekl jsem znovu rozmrzele. Když jsem házel sníh po Arcanusovi, nevadilo mu to a Shireen to ani pořádně nevnímala. Jazykem jsem se hrabal v tlamě, narážel jsem o nejsilněji do zubu a tak trochu ho prostě vyšťouchal ven. Chvíli jsem ho musel převalovat v tlamě, cítil jsem krev a nakonec jsem i zub dostal na špičku jazyka. Opatrně jsem ho stiskl mezi zuby, vycenil je a vyskočil na zadní. Tlapama jsem se zapřel o kmen stromu a naklonil se co nejblíže k víle. „Raši pudu,“ procedil jsem skrze zuby. Víla si zub neochotně převzala, hodila ho do stromu a následně zmizela za ním. Já seskočil na zem, propadl jsem se do sněhu a otočil se. To jsem podělal, povzdechl jsem si.

Arcanus se pokoušel před Zakarem básnit o svojí rodině, ale celé mi to bylo tak nějak proti srsti, protože jsem znal ostatně pravdu, byl jsem u toho, když se to provalilo a nechápal jsem, proč si chtěl hrát na nějakou super rodinku. Nebo neuměl počítat. Protože Etney, Awnay a Sionn dávali dohromady tři, ne pět. To, že nás hlídal, pokoušel se, abychom nechcípli na hlad a zimu, z něho nedělalo našeho otce. Spíš chůvu. Pootočil jsem hlavu do strany a protočil očima. Nebo se bál to přiznat? Stejně to sám věděl a kvůli tomu byl hnusnej na mámu, tak pak zmizela, nechala mě v dešti, následně želva, přizabití v péči Fiéra, návrat mámy, její další odchod, vrácení želvy, konec pohádky.
Chtěli se vydat na ten lov šakalů, ale do toho se mi už nechtělo. Byl jsem otrávený z toho všeho a raději bych byl s mámou, protože Arcanus akorát kecal jedna radost. Na ni řve a ostatním lže, odsekl jsem si stroze pro sebe a otočil se na Shireen. Ta to věděla nebo ne? Předtim u té hádky nebyla, já jo. Měl jsem jí to říct? Stejně by mě neposlouchala. Nebo by ji to nezajímalo. Pravda...
Otočil jsem se na Zakara. I on pochopil, že je lepší mluvit na mě než na ignorantskou Shireen. „Už jsem se bil s vlkem a dopadl jsem takhle,“ zamumlal jsem a přešlápl z tlapy na tlapu, abych mu ukázal tenké růžové jizvičky na obou předních nohách. „Šakal oproti tomu musí být nicka,“ dodal jsem. Když to bylo menší, určitě to bylo i slabší. Toho malýho tlustýho sysla jsem sice nechytil, protože jenom zdrhal, ale třeba šakal by nechtěl... Ne?

Jediný, co jsem si v životě tak nějak přál bylo to, abych zjisil, co konečně znamená poje zlý vlk, poznal vlastní magii a docílil toho, aby si alespoň jeden z mých sourozenců všímal mojí osoby. Jednalo se o docela jednoduché cíle, když to jeden tak vzal kolem a kolem, ale po menším zaměření na jednotlivé se objevilo mnoho problémů a překážek k jejich docílení. Jako třeba to, že magii jsem mohl zjistit až v dospělosti, která byla ještě pekelně daleko, pojem zlého vlka se mi docela zamotal v hlavě a výsledkem toho všeho bylo, že jsem nutně potřeboval zjistit, zda jím já sám nejsem. Jezením červeného sněhu jsem se řádných odpovědí nedostal, stejně tak ani zjišťování od ostatních, protože mi prostě nikdo nedokázal dát jasnou odpověď. Ještě mi zbývalo na světě hodně vlků, co by mi mohlo dát odpověď, případně jsem se mohl zeptat smrti.
Jenže v aktuální chvíli mě ani tolik nezajímalo, co je zlý vlk, jakou budu mít magii, ale ten prostý fakt, že vlastní sestra, která se narodila stejného dne, dělala, že neexistuji. Jednou jsme spolu byli prakticky furt, ona byla ta, co furt jenom mlela pantem a teď bylo problémový z ní dostat jediné slovo. Jestli to tak půjde dál, svět úplně zapomene o její existenci, povzdechl jsem si. Jal jsem se toho, že ji zkusim probrat k životu, chtěl jsem si hrát ve sněhu, i když jsem chtěl spíše jít zjišťovat, co je zlý vlk, ale pro sestru cokoli. Jemný sníh, který byl všude okolo, jsem nabral na tlapu a hodil ho na ni, ale kromě oklepání a nějakého zamračení žádná reakce. Ježil jsem se už vzteky, otočil se k Shireen zády a začal na ni hrabat sníh podobně jako na Arcanuse.
Jakmile jsem nemohl, přestal jsem, udýchaně se otočil na Shireen a zamračil se. Jenom jediná rekace, nadávky, kňourání, napadení, cokoli, jako reakce by mi stačila, ale ona se jenom oklepala a šla si po svých pryč. „Jo, tak víš co? Jdi k čertu, Shireen!“ zakřičel jsem na ni a raději šel opačným směrem.

Nebavilo mě stejně tak jednání dospělých o nějakých úkrytech, sourozencích a dalších blbostech asi tolik, jako mě nebavilo neustálé domáhání se toho, aby Shireen alespoň předstírala, že existuju. K čemu bylo mít mraky sourozenců, kdy byl ve výsledku jeden stejně furt sám? Nebo ne tolik sám, jako spíše osamělý. Mohli být okolo mě, ale jejich zájem o mě byl nulový, možná ještě studenější a nižší jak teplota okolo nás. Etney se nedal počítat, ten viděl jenom sebe samého, Awnay furt jenom buzerovala Fiéra, Sionn raději zdrhnul z týhle rodiny, Shireen taky raději existovala jenom pro sebe a pak jsem tu byl jenom já. Ten, kdo byl věčně přicpanej jenom k Arcanusovi, kterej mě beztak neměl rád a já nemusel jeho, takže to stejně všechno okolo bylo studený. Chtěl jsem mámu, chtěl jsem Fiéra, neměl jsem ani jednoho. Vlastně jsem měl jenom studenej zadek z toho, jak jsem se posadil, protože jsem úplně vzdal to, abych se pokusil koexistovat s vlastní sestrou.
Přesto jsem se za ní furt ohlížel, bylo mi fuk, o čem si povídají, nic z toho mě nezaujalo. Vlk k nám nepatřil, nechtěl patřit, konec všeho podstatnýho. Přesto jsem jednou otočil k tomu hnědýmu Zakarovi, když pronesl, že se sestrou musí být nuda. „Ani si neumíš představit,“ zamumlal jsem nasupeně. Raději, aby byla pryč než tohle. Proč prostě nezmizet? napadlo mě. Posledně si toho nikdo nevšiml a dopadl jsem relativně v pohodě, pokud se nepočítalo provokování Smrt, nějaký skoky do neznáma, pády do propastí, napadení, odřeniny a další věci. Jo a ten nekonečnej hlad, co jsem měl... Ale všechno lepší jak tohle.

Nevěděl jsem, jaký přesně Smrt kameny chce. Však se jich všude válelo mraky a i okolo tý její barabizny jich muselo být dost, tak proč bychom pro ni měli nějaké sbírat my? Si to nemohla najít sama? Ale možná chtěla nějaký, který u sebe nemá, proto je po nás chtěla, což mě přivádělo na otázku, JAK ty šutry sakra vypadají. Arcanus prohodil, že v lese vedle se nějaký z nich dají najít. Našpicoval jsem uši, ale přes sníh jsem absolutně nic neviděl. A kde jako ten les je, chtěl jsem se zeptat. Nakonec jsem se jenom zamračil. Byl to nějaký les blízko našeho, kousek od tohohle území šakalů. Dobře. S tim se dá do budoucna pracovat.
Černobílý se chvástal, že by přepral tlupu těch šakalů, protože by si pomohl magiema. Protočil jsem nad tím očima, chtěl jsem to vidět na vlastní oči, jinak jsem tomu nehodlal věřit.
Hnědý vlk s bílýma očima se neměl očividně k odchodu a k nám nepatřil. Nesmrděla z něho naše smečka. Je taky zbytečný a slabý? ozvalo se mi v hlavě. Zeptal bych se na to matky, protože Arcanus by to určitě nepochopil a akorát by měl sjel, že tak nemám o jiných mluvit. Každopádně s ním sám tlachal. O smečkách a podobných blbostech. S nadšením jsem se otočil za Shireen, když teda mluví dospělí, může si mě vlastní sestra všímat, no ne? Ale ne. Dělala si svoje věci ve sněhu a ani moje opakování volání jejího jména a dorážení na ni mělo totálně nulovou reakci. Tiše jsem si zavrčel a na půl nedobrovolně se vydal k Arcanusovi, že teda aspoň zjistim, jestli je ten vlk zbytečný nebo ne. Mluvili o smečce v močálech... V té, kde jsme s Fiérem narazili na ty bezsrsté? Tam byla smečka? Jejich smečka? Těhle věcí? nechápal jsem. Stáhl jsem lehce uši zad, nedůvěřivě se podíval na oba dva vlky, kteří si klidně mohli povídat ve vlastních myšlenkách a následně upřel zrak na hnědého. Řekl mi své jméno. Ale máma říkala, že ho říkat nemám. Ne slabým a zbytečným. A co je sakra on? rezonovalo mi stále v hlavě. Chápal jsem už docela zlého. Tím jsem byl já. Relativně. Nebo jsem do toho vlka rostl. Ale jaká byla definice slabého a zbytečného? Stiskl jsem zuby, propaloval jsem ho pohledem, hledal v něm tu slabost a zbytečnost. Byl jiný než ta flekatá vlčice, to určitě. Nefňukal a nechtěl hned do smečky. „Nemesis,“ šeptl jsem nedůvěřivě.

//As(s)gaar

//Note for Zakar: Máme s sebou i naše npc Shireen :D

Kráčel jsem za Arcanusem, protože mě jak chránil před tou neskutečnou vichřicí, ale hlavně mi vyšlapoval cestu hlubokým sněhem. Přestávala mě zima bavit, jak ještě dlouho bude? A to při ní musí fakt furt sněžit? Co je to za blbost?
„Až sleze sníh, půjdu někam ty kameny vyhrabat a najít je,“ prohlásil jsem. Shireen mlčela a přitom byla první z nás, kdo se nějak o magie zajímal. Prostě u ničeho neudržela pozornost a totálně všechny ignorovala, až to bylo fakt úplně trapný.
Jestliže byl šakal jako my, ale menší, furt byl větší než já. Mládě mohlo být menší než já, ale určitě je furt větší, což znamenalo, že dovolit si na něj, mohl bych mít docela i problém ho přeprat. Skvělý. Přeperu jenom pitomou Sunflower, zavrčel jsem si pro sebe ve své hlavě. Ale byl to fajn začátek, začít na malých a zbytečných, propracovat se k těm větším a silnějším. Ale stále zbytečným.
Vyjít z lesa bylo na nic. Počasí bylo fakt k pláči, ale zase jsem chtěl vidět šakala. „A přepereš ho?“ zahlásil jsem otázku z čisté potřeby rýpat se. Nemohl být silnější jak matka. Matka by jich dala kupu, otázkou bylo, kolik on.
Zastavili jsme se, rozhlídl jsem se okolo a i skrze sníh si všiml přícodu nějakého hnědého vlka. Očí měl bílý. Zamračil jsem se, mluvil s Arcanusem o hloupém počasí, ale mě v té chvíli zajímalo jediný – slyší taky ty útržky? Nebo v tom umí chodit?

Tiše jsem si odfrknul. Ne, že bych se k té vlčici zase chtěl vydat, byla to Mrcha a vůbec se mi tam nelíbilo, ale výslovný zákaz tam chodit mi byl taky zcela proti srsti. Nechtěl jsem zákazy, protože jakmile se to k mým uším doneslo, nějak jsem cítil divné šimrání a potřebu tam jít. Prostě dokázat, že zákaz neexistuje. Nebo není akceptován. „Někdy tam půjdu,“ pronesl jsem klidně, „pro magie a tak. Až se mi moje projeví, chci vědět, jakou mám. Hlavně ne větřík a tyhle pitomosti.“ Chtěl jsem užitečnou magii, která bude potřebná každý den. Ne... někdy.
Přestava, že vlastně Arcanus může s někým mluvit, ale přitom nikdo neslyší, co si říkají, se mi líbila a nelíbila zároveň. Líbilo se mi, že bych to taky mohl teoreticky někdy udělat, ale taky mi vadilo, že jsou slova, která nemohu slyšet. Bylo možný to nějak odposlouchávat?
Shireenina reakce na nějaký výlet byla úplně stejně nudná jako celá její existence. Zaskřípal jsem zubama, kéž bych byl jedináček, zasténal jsem si pro sebe a hodil jeden zlý pohled po Arcanusovi, který říkal "cos to sakra vychoval". „Musí s náma?“ procedil jsem tiše mezi zuby, ale Shireen stejně nevnímala. Ale asi jo. Kdo by se o ni tady postaral? Když se sama o sebe dokázat nedokázala.
„Jsem v pohodě,“ namítl jsem. Já už něco prošel, to Shireen ale musela mít zakrnělý nohy a vůbec všechno. Uměla vůbec pořádně mluvit? „Co je šakal?“ vylezla ze mě otázka takřka okamžitě, co se ke mně to slov doneslo a já se hnal vyšlapaným sněhe až za Arcanusem, abych měl apoň trošku vyšlapanou cestu před nosem a nemusel se prodírat sněhem.

//Šakalka

„No jako,“ mrmlal jsem. Já úplně tak nebyl uvnitř, spíš jsem byl akorát blízko tý divný barabizny, kde žila a řval jsem na ni tak dlouho, dokud prostě nevylezla ven a neřvala tam na mě, jaký jsem spratek a že mě zabije. „Nebyl jsem úplně uvnitř. Pak spíš řešila Fijéra, trochu ho zapálila.“ Chtěl jsem nás dva obhájit, že to nebyla úplně tak naše vina a mohla za to ta Mrcha, která si tam nahoře žila a myslela si, že je víc než všichni ostatní.
Přestal jsem se věnovat sněhu, ztratil jsem o něj absolutní zájem a spíše mě zajímalo, jestli Arcanus vymyslí něco lepšího, co by se dalo dělat. Nemyslel jsem si to... Ale máma byla pryč a les byl totálně pustý, takže jsem s nim tak nějak zkejsnul a musel prostě překousnout, že budu s ním.
Jediný, co mě tak zajímalo, bylo mnoho, mnoho magií. A Arcanus o nich něco věděl, to máma zase moc ne. „Takže prostě můžeš vědět, co si ti okolo myslí?“ pronesl jsem zamyšleně. Nebyla to ani tolik otázka, spíše konstatování pro mě samotného, že to tak prostě je a tedy hups. Ale co, myslel jsem si to, co jsem si skutečně myslel.
„Někam chci. Třeba ten jih, to je fuk. Tady není co dělat.“ Otočil jsem se směrem k Shireen, zavolal na ni „hej!“ a následně se ještě zeptal: „Jdeš s náma?“ Nebo zase bude tvrdnout tupě doma a dělat, že je víc než my všichni ostatní?

Neustále sněžilo, nepřestávalo to. Bylo mi to až divné, však to bylo skoro jako déšť a nikdy tak dlouho nepršelo. Ale sníh? Ten padal, padal, padal a hromadil se všude okolo. Začalo to být až divný, trochu i otravný, protože kdo ví, jak nakonec vysoký ten sníh bude. Však nebudu ani vidět! Zvedl jsem hlavu nahoru, sledoval oblohu, jak z ní furt padají a padají další kousky sněhu. Ale při mém sledování mi došlo, že jeden je trochu jiný. Lišil se. Byl o něco menší a v temně rudé barvě. Ten sníh padal dolů, snášel se ke mně a nakonec dopadl i na můj čenich. Snažil jsem se na ni vidět, ale to jsem musel šilhat a docela to bolelo. Lehce jsem vyplázl jazyk a odhodlaně tu vločku olízl.
Vločky nijak nechutnaly, prostě to byla voda, ale když jsem olízl tuhle, něco mi to připomínalo. Jako bych olizoval krev podobně jako předtím, když jsem si olizoval krvavé rány. Díval jsem se nadále nahoru, chuť vločky se rozplynul, v hlavě jsem měl jakousi představu. O někom, kdo neolizuje krev z nějakých hloupých vloček, ale ten, kdo chutná krev z žil cizích. Někdo, kdo přepadal, stál nad jinými a své zuby zarývá hluboko do masa, které trhá a krev se mu rozlévá po celé tlamě a hrdle. Zlý vlk, vydechl jsem a sklopil hlavu trochu níže. Sám jsem jednou už napadl. Hloupou Sunflower. Kousl jsem ji, chtěl jsem kousnout víc, ale neměl jsem dostatečný stisk. Ale kdybych měl, vydechl jsem. Hlavu jsem otočil do strany, lehce jsem se mračil. Zlý vlk... Nevadí, vydechl jsem.
Do uší se mi dostalo něco o kamenech, které chce Smrt. Že bez nich od ní neodejdeme živí. „Byl sem tam. A sem celej,“ pokrčil jsem rameny. Arcanus jenom přeháněl. A kdo byl sakra Život? A k čemu mu byly nějaký šutry?
Na moje skromné přání, že bych chtěl umět přikazovat, se černej vlk netvářil zrovna nadšeně. „V tom divadle,“ odpověděl jsem jednoduše. Však o tom to bylo, ne? V tom byla ta hlavní pointa a smysl zábavy. Hlava se mi lehce natočila do strany, „A furt je slyšíš?“ Otočil jsem se k Shireen, chtěl jsem vědět, co by ona chtěla za magii, ale byla úplně zaujatá úplně čímkoli, jenom ne náma dvěma, tak jsem nad ni jenom mávl rukou a raději se otočil k Arcanusovi, jehož tón nezněl zrovna moc nadšeně a zábavně. „No, vono to jinak nešlo, Fijér měl na hlavně úl, všude včely, poďobaly nás a potřebovali jsme se nějak dostat pryč.“

Asi jsem neměl dostatečnou fantasii na to, abych v tý hroudě viděl nějakýho vlka, jelena, kameny, vlastně cokoli. Viděl jsem v tom jenom hroudu sněhu, do který jsem opakovaně plácal tlapou a obtiskával tam svoje polštářky. „Jaký kameny?“ blesklo mi hlavou. Smrt se zdála jako dobrá Mrcha. I Fiér to říkal a taky se tak ukázala.
Položil jsem tlapu na zem a s mírně nakloněnou hlavou sledoval Arcanuse, jak něco tvoří ze sněhu. Snažil jsem se pochopit, co to má být za tvar, protože jsem v tom neviděl nic než tu hroudu. Byla to taková hra na hádání, ale měl jsem na jazyku jenom jeden otazník za druhým, jak to nenabývalo žádného normálního tvaru. Shireen si zase existovala v bublině, kam nikdo jiný nesměl a docela mě to už deprimovalo. K čemu byl jednomu sourozenec, který ho ignoroval na takové úrovni, že se jeden cítil jako jedináček? A ostatní sourozenci neměli zapotřebí se zahazovat s nejmladším, který jim byl úplně putna. Sladký život, povzdechl jsem si. Nejraději bych byl s Fiérem, s tim byla zábava a neignoroval mě.
„Já bych radši jinou magii,“, zamumlal jsem si pro sebe a krátce zvedl hlavu.„Třeba tu, co přikazuje,“ dodal jsem. Ta byla fajn. Oheň by byl taky super. Přikazování stejně tak.
Jednou jsem zívl, snažení se pochopit, co Arcanu tvaruje bylo namáhavé zdlouhavé. Navrhnul něco lepšího na práci a mě z tlamy vyjelo: „Jako ty, ze kterých jsem spadl?“

Když už o tom mluvil, chtěl jsem to vidět hned, protože proč čekat? A hlavně na co? Až se Shireen někde vyhrabe z pod sněhu? Na to jsem já neměl čas. Chtěl jsem věděl, to to je vlčulák, jak se to dělá, k čemu to je a tak různě. Prostě základní věci do života.
Jenže jako první jsme museli pro Shireen. Nebo jako nemuseli, on pro ni prostě chtěl jít, ale mně se dvakrát nechtělo, což jsem dal najevo dlouhým a otráveným povzdechem. I když byl sníh fajn, chodit v něm bylo sakra těžký, když jemu sahal jenom na tlapy, mně skoro po břicho a bylo tak namáhavější se skrze něho dostat dál. Ale tak jsem teda šlapal směrem k Shireen, která si prostě žila ve svém světě, třásla se jako osika a mumlala něco o nějakých hloupých vílách, nad čímž jsem jenom protočil očima. Etneyho chyba, odfrkl jsem si. Fiér říkal, že byl špatný a očividně do něčeho namočil i Shireen. Lehce jsem se zamračil a zvedl krátce zrak k Arcanusovi, jako bych snad čekal, že něco řekne, ale mlčel. Jenom se okolí zase o něco ohřálo a to bylo všechno. Posadil jsem se na zem, Shireen už trajdala spíš v okolí, msíto toho, aby nějak dávala pozor o co přesně jde. „Takže to je prostě... sníh. Na hromadě.“ Pronesl jsem nechápavě svůj poznatek, přišel blíž k tý kupě a několikrát do ní dloubl polštářky, aby se sníh udusal.

„Cože jsem měl dělat?“ zeptal jsem se nechápavě a tlamu položil do sněhu. Byl jsem od něho celý mokrý, takže i když to byla voda v jiný podobě, furt to byla voda. A ta je sakra mokrá. „Jak se to dělá? A co to je?“ vyptával jsem se, protože jediné, co z mé tlapy bylo schopné vylézt, byla otázka. Jako někdo, kdo byl nezkušený o světě a životě jsem je sakra moc potřeboval pokládat, ale ještě víc jsem potřeboval odpovědi, abych věděl vše potřebné, ale i nepotřebné, protože i to se mohlo někdy hodit. Jenom nevím kdy...
Pozorně jsem poslouchal, k mým uším se donesla zmínka o magii a očividně to bylo něco, co jsem mohl zvládnout i já. A nečekat na tu pitomou dospělost, protože komu se chtělo čekat na dospělost, až všechny zmůže tím, co bude ovládat? Pokud to nebude hloupý větříček nebo vodička... Jenom ta magie mi zrovna zněla tak jako divně, možná i vcelku k ničemu, ale furt to bylo něco, co jsem sám mohl použít! Ale proč zrovna hledat Shireen... Měl jsem to každopádně zkusit. Nalepil jsem svoje ucho na studený kámen, zavřel oči a urputně se soustředil na mámu. Ne na Shireen. Máma, máma, kde je máma? ptal jsem se, ale ozývalo se pouze mlčení a zebení ucha. Odfrkl jsem si, otevřel oči a ucho nalepil ještě víc. Když nešla máma, zkusil jsem teda tu Shireen no. Shireen, Shireen, Shireen, opakoval jsem si její jméno a nutil skály odpovídat. Ha, povedlo se. Překvapeně jsem odlepil hlavu od stěny, hodil pohled po Arcanusovi a prostě řekl: „Fláká se tam nahoře blíž k řece.“

Musel jsem se ohlédnout, jestli skutečně hnědý vocas toho vlka zmizel v úkrytu a naštěstí tomu tak bylo. Musel jsem si zapamatovat jeho jméno, abych pak mohl povykládat, jak se chová a zeptat se, co vlastně tady má dělat, protože se zdá, že jenom rejpat do ostatních a nic víc. Rýpal to byl a byla to i jeho oficiální funkce.
Přede mnou leželo velký tmavý prase. Fakt mi smrdělo, krčil jsem nad tim čumák, udělal jsem i krok vzad. Navíc jsem ani neměl hlad, předtim jsem žral tu srnu, než do mě Rýpal začal rýpat. „Jsem tlustej dost,“ mlaskl jsem si s pohledem na to prase. Nechtělo se mi na to ani sahat, vypadalo to fakt příšerně. A mimo to jsem už tak tlustej nebyl, protože od doby, co mě Fiér hnal celým světem a ani jednou mě nenakrmil, docela jsem to shodil.
Posadil jsem se na zem a hlavu lehce svěsil mezi ramena s upřeným pohledem na chcíplotinu. Všichni si tu lovili, jako by se nechumelilo a jediný, co jsem já uměl, bylo napadnout Sunflower. „Sníh je fajn,“ houkl jsem, ale měl u toho zavřený oči, protože se mi rozprsknul na hlavě. Oklepal jsem se, vstal na nohy a otočil se k Arcanusovi zády, abych mohl začít hrabat sníh ve větším množství k němu. I když skoro půlka se mi rozprskla o břicho. Brzo jsem toho nechal, začalo mě to unavovat a nahrabáním si sněhu pod břicho jsem se tam nějak zasekl a musel se svalit na zem, abych se z toho nahrabaného místa dostal. Pak jsem už zůstal i ležet, bořil se dolů a nehrotil to.
„Mně to je fuk, když nepřijde ona, proč já,“ zamrmlal jsem. Nejdřív byla do všeho hrr a pak na všechny dlabala. Nechtělo se mi za ní plazit s prosíkem, ať se o mě taky zajímá. Čenich jsem na chvíli zabořil do sněhu. Nudil jsem se, ale netušil jsem, co dělat. „Neviiim,“ zahuhlal jsem do něho, ale můj hlas by úplně tlumený a nesrozumitelný. Zaujala mě až ta další zmínka o šutrech. Hlavu jsem zvedl, opadlo ze mě několik kupiček sněhu, ale většinu jsem na sobě nechal a vyhrknul nával otázek. „Co? Jak? Oni mluvěj? Tak proč furt mlčej? Jak s nima můžu mluvit?“

Sníh padal, padal, padal a musel jsem si ho pod nohama udusávat, abych jím nezačínal být pohlcen. Začínal se mi líbit ten chlad, který jsem z něho cítil, a že to bylo něco úplně jinýho než tráva, hlína nebo třeba spadané listí. Tohle v podstatě byla voda. Ale ve který jsem se netopil. Dá se to ale pít? problesklo mi hlavou.
„Ne, protože s nikym nemluví,“ prskl jsem. Vlk mi začal připadat jako slušný rýpal a protiva, který nezná zábavu, nějaký smysl pro humor a prostě jenom sedí na zemi a čeká, koho bude moc poučit nebo pokárat. Řeknu o něm máme, sykl jsem si. K čemu tady vůbec byl? Jestli jsem chtěl poučky, rovnou jsem mohl být s Arcanusem, protože ten aspoň pořádně mluvil a netvářil se u toho skoro furt jako kus šutru v řece.
„Tak di,“ řekl jsem krátce. Když chtěl, tak ať to teda udělá. Mně se tam nechtěla a jak jsem měl pomoct? Jsem byl vlče, ani bych s tim nehnul. „Já se tady vyznám,“ namítl jsem. Ať ho máma klidně pobije, ale mně se do úkrytu furt nechtělo. Tam byla nuda. A máma tam už taky stejně nebyla, takže bych tam stejně jenom mrznul jako tady. Jenže tady jsem mohl mít alespoň nějakou zábavu a při cestě do úkrytu bych si stejně robil tlamu, do čehož se mi moc nechtělo, protože jsem tělo měl už tak docela podrápaný. A to by tě teprve máma zbila, zašklebil jsem se.
Vlk se snažil do práce zapojit ještě jiný vlče, která byla opodál a byla mnohem starší. Otočil jsem hlavu dozadu od vlka a tlamou naznačoval mumlání, jako bych ho a jeho blekotání napodoboval.
Byl jsem otočený na půl k vlkovi zády a nadále napodobal jeho blekotání, i když mírněji, když se mezi stromy neobjevila sice vítaná záchrana, ale akceptovatelná. „Hej tu je!“ zvolal jsem houknutím na Arcanuse, vyskočil ze země a hnědýh nechal jenom s máváním ocasu na rozloučenou za sebou.
Čím blíže jsem Arcanusovi byl, tím tepleji mi bylo, i když ten chlad byl taky v něčem příjemný. Táhnul s sebou další žrádlo, tentokrát velký, hnědý a pekelně smradlavý. No, aspoň nechtěl, abych to táhl dovnitř, když bych tomu neutáhl ani zatracenou hnátu. „Co je to?“ Zkusil jsem to očuchat, ale to byl sakra hnus. „Máma šla pryč. Shireen asi zapadla sněhem, co naděláme.“