Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Potrhaný vlk se dostal až k němu. Ukročil vzad, sledoval ho a s nechutí ve tváři poslouchal, jak mu začal básnit podobně, jako básnil on. Karma na to naklonila hlavu s polovinou těla, jako by najednou nemluvila jazykem ani jednoho z nich a byl by to udělal i Nemesis, kdyby vlastně... k tomu všemu necítil ošklivý odpor s děsem dohromady. Rozbolela ho hlava, zase měl pocit, že se mu tlapy motají dohromady a začínalo mu být úděsné vedro.
Sledoval Sikua, zhluboka dýchal, aby se uklidnil, ale nic mu neříkal. Bál se, že z něj vyletí další básnička, která by mu už způsobila dávení z paniky. Raději šel dál, stále rovně do středu, snad si myslel, že se dostane co nejrychleji skrz, ale naletěl. Žádná další cesta, pouze vysoký kamenná zeď, která nikam dál nevedla.
Stisk pevně zuby, vyšel z něj krátký sten a zoufale se otočil na nedobrovolného společníka. „Zpátky musíme jít,
větší štěstí snad budeme mít.
Tam vlevo bych šel,
protože tu už žádná cesta není žel.“
Zalkl se hned po posledním slově, kterému nešlo ani rozumět. Bylo to peklo. Předběhl Sikua, aby na něj neviděl, hlavu stáhl mezi ramena a vydal se vlevo.

A left

Tupě zíral na Karmu, která na něho naopak zírala, jako kdyby se pomátl. A možná, že i ano, co to z něj sakra vylezlo? Nějaká básnička? Natrhnul si v trní snad básnické střevo? Nechtěl rýmovat, nikdy nerýmoval, ale hle, hotový básník se z něj vyrojil.
Otočil hlavu, když slyšel, jak se i Siku začal prodírat trním a nebyl v tom o moc úspěšnější než on sám. Do vyššího chlupatého těla se všechno zabodávalo, trhalo a... no trochu byl rád, že nebyl jediný marný. My tu umřem, mlaskl si pro sebe zoufale, uhnul vzad a zoufale vydechl. Byl by se pozvracel, ale to by vydával jenom zvuky a vyhodil ze sebe trošku vody, nic jiného.
Siku stál proti němu, stejně tak potrhaný, stejně tak zoufalý, ale museli jít dál. Zhluboka se nadechl a doufal, že všechno bude v pohodě. Jenže ne, před nimi zase tři cesty, stejný výběr jako předtím. Rozhlédl se vlevo, vpravo, pak na šedého, Karmu a nakonec pokývl zase na cestu přímo před nimi. „Tak jdem, když se ta pitomá koule nudí.
Jí asi nepomůžem, když tu budem stát jak strnulí.“
Nesnášel to, nesnášel labyrint, nesnášel výběr, šel vpřed.

//C, prostřední

Oba byli vyzáblí, že by je odvál silnější vítr, ale to neznamenalo, že se lehce prorvou šlahouny. Jenže se to zdálo jako nejlepší možnost mezi těmi... žádnými možnostmi? Minimálně on jinou neviděl. Karma si to mohla přelétnout, on ne a Siku taky nevypadal, že by to přeskočil. Navíc nějakou souhlasil, že se pokusí trním prorvat.
Stejně šel první menší šedivý. Z dobrého nápadu se dost rychle stal hodně blbý nápad, kdy se mu první pětice trnů zakousla do kůže. Zaúpěl, chtěl vycouvat, ale měl pocit, že si tím vyrve maso. Musel jít jenom vpřed, jeden trn se vyrval, tři další se do něj zabodly. Zuby měl pevně zatnuté, nevnímal, co se děje, předstíral, že to jenom lechtá a jako beran si prorážel cestu vpřed.
Připadalo mu to jako hodina, přitom to byla chvilka, ale byl na druhé straně, zatímco Siku tam mžoural na nějakou destičku.
„Co děláš, chasníku, zdržuješ.
Nemáme čas, tak proč si tam maluješ?
Pohni kostrou sem přelézt musíš,
jinak jdu sám, ale to snad tušíš.“
Karma k němu dolétla zrovna ve chvíli, kdy z něj vypadla ta poslední slova. Dívali se na sebe... jak na dva pitomce. Co to plácal?

B - čekám

Kdyby pocity byly vidět, vznášel by se okolo něho černý opar, který by pálil v krku. Bylo mu nepříjemno, bolelo ho břicha, bolela ho hlava, bolelo ho rameno, do kterého se mu zabodávala Karma. Div nepraskl z toho všeho špatného, co se mu honilo v hlavě. Nemluvil, protože věděl, že by se mu klepal hlas, ale v tomhle měl štěstí, že měl někoho, kdo mohl mluvit za něj. „Takové močály jsou,“ řekla mu Karma ještě měkkým hlasem na téma močálů, které však byly vedlejší, protože se ocitly v jiných problémech. Vypadalo to, že brzy se ke strachu ze samoty přidá ještě klaustrofobie, protože mu bylo echt nepříjemné, jak se nad ním tyčily v úzkých chodbách kameny.
Šli rovně, ne moc dlouho, ale přišlo mu to jako věčnost. Šel pomalu, koukal, kam našlapuje, stříhal ušima sem a tam, aby zaznamenal každé šepnutí, ale po celou dobu mluvil jenom druhý šedý vlk. Tedy, oni celkově moc nemluvili, ale pokud už něco padlo, bylo to od toho vlka.
Řekl mu přitom jméno. Siku, krátké, prosté, asi jako on sám. Nejdříve mu neodpovídal, protože byl zaměstnaný sledováním okolí, ale pak z něj prostě vypadlo: „Nemesis.“
Cesta nebyla dlouhá, zastavily je pichlavé kořeny růží, které jim nedovolily jít dál. Žádná cesta na stranách, jenom možnost jít zpět, ale jak mohli mít jistotu, že tam není stejná věc? Otočil se na vlka, prohlédl si ho a uznal, že ani jeden z nich by nemusel mít úplně problém se protáhnout skrze trní. Podrápaní byli, jedna jizvička navíc jim vadit nemohla. A kdyby byli ještě lehčí, třeba by je Karma i utáhla, ale to nehrozilo, pokud tu nebudou několik dní hladovět. „Seš tanečník, Siku, abys protančil skrz?“ zeptal se ho s důrazem na jméno, že si ho zapamatoval. On sám jím nebyl, ale nechtěl se vracet, nevěřil ostatním cestám a nic jiného dělat nemohl. Neměl magie, kterými by se mohl dostat skrz. Hledal proto místo, kudy by se mohl dostat skrz s nejmenší újmou.

//A projít přes šlahouny

Nějak se pokoušel kromě bolesti také vytěsnit druhého šedého vlka, jehož jméno ani neznal. Byl pro něj stínem, který mu tvrdil, že mu něco uloví, ale od toho měl Karmu. A Karma také mohla být jediným společníkem pro šedého, protože mu mohla odpovídat za oba. „Močály skýtají strašlivé věci,“ řekla mu už z ramene Nemesise, jinak by snad i mohla ukázat na jizvy, které si odtamtud ještě jako vlče odnesl. Od té doby se tam nevrátil, nebyl natolik šílený, aby to znovu pokoušel.
Kdo ví, čím to bylo, že polopříkaz lovu dal vlkovi na životě, protože ho následoval. Kámen se za nimi uzavřel, vrhnul se na ně stíny a koule se před nimi vlnila jako na moři, kde si už také své zažil. Ale také mu moře přineslo Karmu, takže zažil i to dobré, dá se říct.
Ta koule začala mluvit a donutila ho udělat krok vzad. přikrčil se, jak měl ve zvyku, srst na krku naježená, ale kouli to bylo jedno. Uvěznila je tam, držela a nedovolila jim dostat se ven. Zaskřípal zuby, tiše zavrčel, Karma si udržovala klid. Zábavu? sykl a pohledem střelil po šedém, jak na tohle bude reagovat on.
Před nimi byly tři cesty. Cukal mezi nimi pohledem, v žádné neviděl žádný kloudný výsledek, ale pokud půjde pouze rovně, snadno se vrátí, ne? „Jdem,“ řekl polohlasem a vydal se přímo vpřed.

//Cesta C

Proč s tim měl takový problém? Však se tady narodil, znal to, měl by si zvyknout na to, že svět byl prostě pokřivený a špatný. Byl na to zvyklý, nikdy mu to problém nedělalo, ale teď? Přišlo mu, že brzy omdlí, hlava mu praskala, žaludek požíral sám sebe strachy a Karma mohla jenom marně mávat křídly a poskakovat okolo něho, aby ho uklidnila.
Do toho na něj mluvil ten zjizvený. Proč měli všichni potřebu se ptát zrovna na jídlo? Tak byl prostě malý, hubený, nechte ho na pokoji, on o jídlo zájem nemá. Určitě by mu bylo lépe, neměl by takové mdloby při dlouhém chození, tlak by měl vyšší, energie na rozdávání, ale za tohle mohla prostě magie. Nikdo jiný, jenom tenhle podělaný svět, který si dělal, co chtěl. Vlk ještě tvrdil, že mu uloví, říkal to snad Karmě podle toho, jak mluvil. Kdyby neměl hvězdičky před očima, asi by nějak i reagoval, ale snažil se jenom o to, aby se dokázal pohnout vpřed.
Musel se kousnout, doslova. Jazyk stiskl mezi zuby, aby se probral z těch mdlob, donutil se doširoka otevřít oči, že se mu z toho roztáhly i zorničky a tupě zíral před sebe do bludiště, které se před nimi otevřelo. „Je mi dobře,“ odpověděl přes zatnuté zuby, protože se bál pustit vlastní jazyk, protože by to s ním mohlo seknout.
Karma ustoupila do strany, koukala do bludiště jako on a něco tam hledala. „Bude to jako v těch močálech,“ hlesla a přitom v močálech ani nebyla, když byl napaden vlastním dvojníkem, který mu rozdrápal nohy. Ty jizvy už tolik viditelné nebyly, ale stále je tam měl.
Otočil se na vlka, čekal, co bude dělat. Jestli je natolik šílený se vrhnout do nebezpečí, protože nic jiného svět nepřinášel, nebo uteče. Protože on v tomhle šílený byl. Strach mu dával pocit, že je naživu a v tom si poslední týdny jistý nebyl. Zhluboka se nadechl, Karma přelezla na jeho rameno a sama mu dala najevo, že je připravená. „Třeba mi ulovíš něco uvnitř,“ vydechl proti vlkovi a konečně pustil svůj jazyk. Neomdlel, naopak se mu docela ulevilo od bolesti.
Pak šel dovnitř, pomalu, rozhlížel se okolo sebe a cukal ušima, protože měl pocit, že něco slyší, ale nikoho neviděl. Teda kromě nějakého orbu. Levitující koule, která se tak vlnila a nebyla nikdy přesnou koulí, před ním v šedé barvě. Nebo stříbrné? Možná byla průhledná a jenom kámen za ní jí dával barvu. Nic nedělala, ale určitě něco udělá.

//Volíme barvu šedou

//Mahtae jih přes Ránský les

//jsem antisociál a for the record stojíme někde na jiný straně, díky moc, není nálada na rodinu

Vlk se ho furt nějak držel. Proč? Měl takové kouzlo nepříjemné osobnosti, kterou si ho k sobě připoutal, protože neměl jedinou špetku sebeúcty, že se tahal za někým, kdo mu neřekl půl dobrého slova? Příjemné. Ale zas mu dával najevo, že není sám a necítil ten tíživý pocit v prázdném žaludku, který už ani nevolal po jídle, protože věděl, že mu ho stejně nepřinese. Hladovění se pro něj stalo obyčejným pocitem, vlastně už ten hlad ani neměl, ale jak déle šel, cítil se malátný. Musel se zastavit, ale nejdříve jenom zpomaloval a snažil se vytěsnit přítomnost druhého šedého.
Jenže tíživý pocit neodešel ani po zpomalení. Naopak se zvýšil a umocnil, když mu zrak padl na černý kámen, který byl moc divně tvarovaný na to, aby byl přirozený. Táhl se do délky, do hloubky, otevíral pouze jednu chodbu a někde se kámen měnil v keř, který se choval zcela stejně.
Najednou se mu blbě dýchalo, začínal hyperventilovat a zadní nohy se mu začaly třást. Karma to musela cítit, přilétla blíže, snesla se na zem a postavila se s roztaženými křídly mezi něho a bludiště, které v něm ten pocit probouzelo. Něco bylo špatně, tohle zažíval prvně. Ten strach, ne divnosti.

//Jižní galtavar přes mahtae sever

„Jo určitě,“ odfrknul si se šklebem, že i Karma nad tim vydala zvuk, který se mohl podobat smíchu a přitom to byla ona, kdo byl z těch dvou vážný a obvykle neměl v lásce sebedestruktivní humor, který následně přišel. „Asi jako já, jsme dva úplně v pohodě vlci, kteří se tu těší z jara,“ dodal sarkasticky se zamračením, že se mu zase piercingy stáhly k sobě.
Nechal tam vlka, protože co jiného měl dělat. Nulový zájem o něj, horko těžko z něj mohl vytáhnout kloudnou konverzaci, to by byl raději se Sunstorm nebo někým podobným, ale on? K pláči. A to měl k pláči jiný témata. Vydal se raději podél řeky někam jinam, dál od severu a Smrti, která tam nahoře byla, ale brzo mu došlo, že ho vlk začal sledovat jako stín. No, dost dobře jeho stínem být mohl, ale už jeden měl a tohle místo tak bylo zabráno. Nevnímal ho, ale Karma ho hlídala, jestli mu neplánuje skočit na krk. Odrazila se mu od krku, zamávala křídly a zvedla se do vzduchu, kde nad nimi kroužila a hlídala, co se děje. Tedy hlídala zjizvenéh šediváka, aby si něco nedovolil, pak by si dovolila ona.

//Márylouka přes Ránský

Byl divný a všechno na něm bylo křivé. Mluvil, jako kdyby jeho duše byla v úplně jiné části světa než tělo a lezl mu tím na nervy. Jenže to by mu lezl i ve chvíli, kdyby byl sluníčkem, kdyby byl agresorem, kdyby byl přítelem. Nesl v sobě jenom hořkou nenávist a odpor ke všem živým, protože mu přišlo, že na světě byli všichni jenom od toho, aby ho ranili a svým odporem k nim se chtěl stranit tomu, že mu znovu někdo ublíží. Zkusil milovat a selhal. Protože láka není jednostranným citem a aby fungovala, musí ji cítit dva. Nenávist takhle nefungovala, mohl nenávidět a nemuselo ho trápit, zda mu to je opláceno.
„Dál než v tomhle stavu dojdeš,“ odpověděl sekavě s pozvednutím brady, aby poukázal na jeho chabou stavbu těla, ale taky tím mimoděk dal na obdiv dva tesáky, které mu vycházela ze spodní čelisti. Nebyly ostré, nemohl s nimi nic dělat, ale měl je už taky nějakou dobu.
Bylo mu potvrzeno, že se nikdy nerval. Takže to takhle prostě zakopl a sedřel se? Určitě. Považoval to za lež, i když teda vlka bral jako zbytečnou hroudu, která do sebe nechala kopat vším a všemi. „Co máš za problém?“ nechápal, když se mu zase začal omlouvat a cítil, jak se mu Karma zaryla drápy do krku, protože ho krotila.
Stiskl čelist a pak se začal s kroucením hlavy otáčet, „Okolo jsou smečky, tak bacha, aby na tebe ještě oni neudělali bububu,“ poradil vlkovi, „by ses jim sesypal k nohám,“ zamumlal si ještě pro sebe a raději šel zpátky k jihu podél řeky. Na severu nepotkal nikdy nic dobrého.

//Mahtae jih přes sever

Někde z pohledu třetí osoby to muselo být tragikomické setkání dvou šedivých, hubených a trošku mentálně narušených vlků. Ten mu řekl, že vypadá, jako kdyby spadl ze skály a on na to odpověděl, že na něj spíše spadl strom. A nepamatuje si, co se stalo, protože si prošel nějakým hodně špatným tripem. „Poušť je hodně daleko,“ podotkl, protože ho vzal trochu více za slovo. Ale jednou na ní byl a nebylo mu z ní moc dobře, jenže mu nebylo dobře ani obecně a... nebylo mu dobře už hodně dlouho, tak by se to dalo popsat.
Šedivej se taky přikrčil, takže se bude něco dít? Nějaká divná rvačka kostlivců? Nemo neplánoval útočit, neuměl to, za něj by se rvala Karma, která by šla vlkovi po očích. Do háje se všim, zaklel proti všemu, protože měl už tak dost blbej den a do toho ještě tohle? No, aspoň si vyzkouší novou věc a to je fyzický souboj. Nebo by mohl zkusit porazit vlka magií? Určitě v něm nějaká musí být.
A pak se mu začal omlouvat? Nechápal. Zvedl se, Karma jenom mávla křídly, aby vyrovnala rovnováhu a vlk pohrdavě ohrnul pysk. „Seš větší a přitom podělanej jak kdybys byl zaostalej,“ nechápal. „Se na sebe podívej, to ses nikdy nerval a jenom se nechal pokousat?“ Nějak ostatním nerozuměl, co měl být tenhle zač?

Ve vlkovi se našel kousek života a ten využil k tomu, aby se podivil nad tím, že ho nechce zabít. Byl slepý? Viděl ho? Však oba byli jak dvakrát přeložený vítr, fyzický spor Nemesisovi byl cizí, ale měl sakra výhodu Karmy, která už snad musela vlka potkat podle jeho zjevu. Ale on sám? Život by nevzal, možná tak ten svůj, k tomu měl poslední rok kousek, ale furt nějak žil, protože ho Karma držela naživu. „To je smutný,“ zkonstatoval na to, že nic netuší. Ale že si za tohle mohl on sám? To znělo docela zajímavě. Měl taky divnou touhu si ubližovat, ale očividně se mu to dařilo víc? Docela závist. „Ses hodil ze skály, protože si neměl co jinýho na práci?“ zeptal se ho s úšklebkem, kdy nakrčil čenich tak moc, až se piercingy o sebe otřely.
Nějak si celou dobu myslel, že jsou stejné malé trosky, které váží dohromady jako jeden vlk, ale jak se ten vlk vyhrabal na nohy, ukázalo se, že je mnohem vyšší než ten skrček s papouškem na zádech. Nahrbil se, udělal krok vzad a Karma roztáhla křídla, aby jim přidala na mohutnosti, protože ani jeden najednou netušil, co má od něj čekat. Však ten vzhled mluvil za vše. „Ani nevíš jakej,“ odpověděl mu odtažitěji, protože netušil, jaký obr to je. „Takový nemůžeš chápat,“ dodala Karma.

Hlava mu lehce padla ke straně, když z vlka vypadla nějaká slova, kterým vůbec nerozuměl. Možná už byl v deliriu a měl to za pár? Uvidim někoho umírat? napadlo ho, zamračil se a ukročil i dozadu, protože si nebyl jistý, že u tohohle chtěl být. Karma zazkuhrala, zatnula mu drápy do zad, ale nepohnula se. Začal se soustředit, snažil se z něj něco vycítit, ale přicházelo jenom to špatné, co už sám cítil u sebe. Přestal s tím, nelíbilo se mu to, chtěl prostě odejít a zmizet, nechat ho vlastnímu osudu, jemu by taky nikdo nepomohl, ale pak ten vlk konečně promluvil.
Zněl divně, slova tak divně komolil, ale už slyšel divnější mluvit. „Nestojim o to,“ řekl mu prostě odměřeně, „tohle stihl už někdo jinej,“ podotkl rejpavě s kývnutím na jeho stav. Podrápanej, ale zahojený, pak vyzáblej, ale na to neměl co říkat, vlastně ani na ty jizvy, ale on aspoň stál?
Koukal se mu upřeně do žlutých očí, které si vždycky spojoval s vlčaty. Mládí, dětství, když všechno bylo nějaké klidné a jednoduché. Pak kníkl a Nemesisovi se pozvedla tázavě kůže nad očima. „Cos komu proved?“ tázal se. Nechtěl vlastně odejít? Ale... kam by šel. Však to stejně všechno bylo o ničem.

Dokázal se otřást natolik, že mu Karma sletěla z ramene, zběsile mávala křídly, držela se víceméně na místě a i přes krysu v tlamě dokázala vydávat uši trhající skřeky, které mu tehdy na ostrově skoro urvaly uši.
„Přestaň!“ zakřičel na ni s úskokem do strany. Ještě chvíli mávala křídly, poté se snesla do trávy a hleděla na něho s čirým vztekem, který byl způsobený nákloností k vyzáblému šedému skrčkovi. „Nechci to,“ dodal s odseknutím, ale mnohem klidněji. Blbě se mu dýchalo, byl strhaný, chtělo se mu řvát a nejraději by i do někoho kopnul, ale neměl do koho. Mohl kopnout do sebe? Bylo by to ze všeho nejlepší.
Karma vyplivla myš na zem, roztáhla výhružně křídla, ale nezvedla se ze země, jenom tak dostatečně, aby mu vylétla na záda, kde se posadila a ani tolik nezatnula drápy. Nic neříkala, nikdy moc nemluvila a už vůbec ne s jinými. Přeci však řekla: „Je mi to líto“
Ale on už na to nic neřekl. Protože na to nechtěl myslet, ale to byla snaha nemyslet na otevřenou zlomeninu. Šel někam dál, prodíral se trávou, hleděl tupě před sebe, jako kdyby byl slepec, ale nebyl. Viděl tu věc v trávě, stejně zničenou šedou trosku, ale tohle měla hned na pohled víc jizev. Ale jinak? Stejná vyzáblá troska. „Chcípl?“ zeptal se Karmy polohlasem, ale ta nic neříkala. Furt dýchal, ale byl... no, živý? Nebo už mlel z posledního? Nikdy takhle vlka neviděl, co s tim měl dělat?

//Medvědí jezírka přes Mahtae jih

Doprovázel ho stín, ale ignoroval ho. Jídlo mu nemohlo pomoci, protože ho bral jako povinnost, že bez něj nepřežije a Karma to brala jako úděl, že bez ní naopak nepřežije. Jenže teď prostě nechtěl přežívat a k tomu se vázalo to žraní.
Štvalo ho, že ji ignoroval, ale kdyby ne, vnutila by mu myš v jejím zobáku. Chtěl říct, ať ji sežere sama, ale jakýmkoli slovem by dal najevo, že o ní ví a teď chtěl být v uvozovkách sám. Sám mentálně, ale aby byla blízko, protože bez ní by si neporadil.
Zamířil od řeky, už měl vody dost, šel podél celý den a v trávě se lépe schová před světem. Karmu to už celé začalo štvát, vadia jí ignorace a s jedním mohutným skřekem slétla k zemi, ale místo toho, aby mu vyhrožovala z poloviční výšky, zaryla se mu drápy do ramene, které už na to bylo zvyklé. Přesto se bolestivě podlomil a cuknul s sebou, aby ji shodil, ale držela se a zuřivě u toho mávala křídly. Kdyby mohla, tak by mu tu krysu narvala přímo do krku.

//Tenebrae přes Středozemku

A proč teda procházel okolo Asgaaru? Přes tu obrovskou planinu, bylo mu chladno, otevřený prostor mu akorát ukazoval, jak moc je maličký, ničemný, jak moc je v tomhle všem do háje osamělý. A Asgaar byl kousek od něho, ale přitom se jeho směrem ani nepodíval. Necítil se na to. Třeba se tam jednou půjde podívat, ale rozhodně ne teď, za prvé bylo brzo a za druhé co by jim řekl? Hej, Sionne, měl si pravdu a jsme oba osamělé trosky, jaký to smutný život, nezajdeme na zajíce?
Nezajdeme, protože nechci. Zatnul zuby, ani se k tomu lesu nepodíval, jenom se napil v jezírku, aby si zaplnil žaludek vodou a potom šel někam dál, zase fuk úplně kam. Prostě daleko od Alastora, daleko od Asgaaru, daleko od vlastní existence... To ale nepůjde, ne?
V polovině té cesty si všiml na obloze stínu. Zvedl zrak a sledoval ta dobře známá křídla, která nad ním kroužila jako ochránce a sup. Ze zobáku Karmy něco viselo, musela to být myš. Jenže jíst nechtěl. Sklopil zrak, věděla to? Určitě ano.

//Jižní Galtavar přes Mahtae jih