Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie - 5

„Nebo tam zase zůstane,“ namítl jsem. Furt jsem nechápal, proč to udělala, proč se tak dlouho nevracela a potom přišla, jako kdyby se nic nedělo. Kde byla spravedlivost, že já tam zůstal a netušil, co se děje? „Elementy se mi nelíbí,“ řekl jsem ještě jednou, aby to bylo tak nějak jasné, i když už muselo být. Nesedly mi. Nelíbilo se mi, že jeden mohl ovládat zem, vodu, vzduch a ten oheň, který fakt nebyl k žádnému užitku. „A pád do vody se dá přežít,“ namítl jsem. Přežil jsem to já, přežili by to jiní a ani jsem k tomu nepotřeboval nějak magie. Jenom Fiéra, co mě chránil, ale ten magii taky nepotřeboval!
„Nechápu nic. A to mě štve. A to mě teď zabíjí kvůli magiím,“ namítl jsem. Kdybych měl vyčíst, co všechno je špatně a s čím potřebuju poradit, byli bychom u toho týden a probrali teprve témata, které budu potřebovat vyřešit, ne jednotlivé situace. Chtěl jsem se stočit více do klubka, ke kterému by neprošla žádná zima, ale moc to nešlo, to tělo bylo moc obrovský a to klubko nemělo takový efekt.
V hlavě se mi rojila miliarda otázek, na které jsem neměl ty odpovědi. Chtěl jsem vědět, co se za nimi skrývá, ale netušil jsem, na kterou se zeptat první. Tak jsem vyplivnul první, která mi přišla na jazyk. „Proč ses hádal s mámou, když jsme šli předtim k Životu? Že nejsme tvoji?“ zajímalo mě.

//Loterie - 4

Přišlo mi, že bych neměl ani sílu se znova postavit naproti Smrti, i když tentokrát ve zcela jiném a silnějším těle, které by jenom tak rychle nezahnala. Ale v tom těle furt bylo to vlče, co před ní už jednou zdrhlo, takže bych utekl i podruhé. „Máma šla za Životem,“ řekl jsem tiše. Očividně se tady řešilo všechno skrze tyhle dva, ale nechtěl jsem ani k jednomu. U Života mě opustili, u Smrti naopak skoro zmrzačili.
Arcanus se mi snažil vysvětlit, že taky ty magie neuměl ovládat. To jsem věděl, měl problémy s myšlenkama, ale ve mně se všechno nahromadilo a ani jsem netušil, kdy nějakou magii používám a kdy ne. Stačilo se trochu naštvat a skoro jsem se upekl, že pode mnou roztál všechen led. Potom jsem se skoro utopil v řece, odpálil bleskem, selhal jsem v lovu... Moc věcí.
Arcanus mezitím mluvil a docela dost. I těch slov na mě bylo pekelně moc. Nechtěl jsem v té chvíli ovládnout tolik magií, snad ani tu jednu. Možná se to hezky poslouchalo, ale prakticky to bylo peklo. Chtěl jsem si jít někam hrát. Chtěl jsem želvu. Pomalu jsem vstal. „Když jsem byl naštvaný, skoro jsem se uvařil, nechci tyhle magie ovládat,“ zamumlal jsem. Ani jedna z nich se mi nelíbila. Všechno to, co nějak ovládalo prostředí bylo spíš na zabití.
Několika kroky jsem přešel blíž k Arcanusovi. Nejraději bych se schoval k mámě a dělal, že neexistuji, ztratil se v její šedý srsti, ale byla pryč a já nebyl šedý a už vůbec malý. Lehl jsem si na zem vedle Arcanuse a hlavu si položil na jeho záda. Potřeboval jsem jenom trochu cítit teplo někoho okolo a on se o mě zajímal ze všech asi nejvíc. „Furt se vztekám,“ dodal jsem tiše spíše pro sebe. Jak měl pak jeden něco kontrolovat?

//Loterie - 3

Jediné, co jsem v té chvíli tak nějak chtěl, bylo lehnout si do jeskyně, někam do kouta, kde bych světu vystavil záda a prostě spal. Ztratil bych se svojí šedou v šedé barvě skal, ale to bych nesměl být mnohem větší a černý s bílými znaky na těle. I Arcanus byl unavený, ale nemyslel jsem si, že tak jako já. Energie ve mně chrčela, stejně tak i magie, které jsem chtěl poznat, ale na druhou stranu jsem na to prostě neměl, protože to bylo moc těžký. Otřel se o mně, ale mně to přišlo tak nějak jako prázdné gesto bez významu. Poté si lehl do sněhu a já ho v tom už nějak následoval. Musel jsem si lehnout a chvíli prostě jenom... nic nedělat. „Já jsem v těle, kterému nerozumím,“ přiznal jsem. Bylo v něm toho prostě moc a netušil jsem, jak to všechno nějakým způsobem ovládnout, abych se náhodou neuvařil za živa nebo neusmažil jedním bleskem z nebes. „A kdy se to opraví? Je to divný, chci svoje tělo, chci být zase malej a nic neumět. Stejně ani takhle neumim, ale akorát se u toho skoro zabíjim,“ fňukal jsem. Halvu jsem zabořil na krátko do sněhu. Potřeboval jsem sis svým způsobem schladit hlavu, ale taky na chvilku i zmizet.
Pak jsem ji zvedl. Kompletně mokrou, obalenou sněhem a ten jsem sundával pomocí tlap. „Jak můžeš zvládat všechno tohle?“ nechápal jsem. Magie, síla, obrovský tělo, vlastně i smečka a to všechno okolo. Nemohl se cítit kompletně mizerně, kdy byl vlastně v těle... nikoho?

//Loterie - 2

Myslel jsem, že když budu v těle, které je obrovské a silné, bude všechno tak nějak lepší, ale svět mi přišel pořád tak nějak na nic. Jako by na něm neexistovalo světlo i přesto, že jsem měl k obloze blíže než ve vlčecím těle.
Chyběl mi Fiér a to, že se někdo zajímal taky o to, abych se bavil. Byl jsem přeci jenom furt malý děcko, který ve výsledku prožio pár hezkých dní s někym, kdo nepatřil do rodiny a poté jenom vnímal to, že rodina je úplně jiná, zvláštní a ve výsledku k nim ani nejde mít moc dobrý vztah. Když jednoho sourozenci ignorují nebo jenom svádějí pozornost na sebe a ani ten, se kterým se narodil se o něho nezajímá, nemělo to cenu. A pak tu bylo mnoho dalších záležitostí. Třeba samotný fakt, že jsem vyrůstal vlastně ve smečce, kde jsem ani neměl celou svoji rodinu, jednoho rodiče jsem ani neznal a paradoxně se o mě nejvíc staral ten, který se málem serval s matkou, protože ani nejsem jeho. A furt všem tvrdí, že jo, protože chce mít šťastnou rodinu. A jeho tělo jsem teď měl... Na jednu stranu jsem to tělo chtěl zničit, ale to bych zničil i sebe. A moje tělo by třeba už navždy okupoval Etney.
A když byla řeč o Etneym... Viděl jsem ho před sebou. Stiskl jsem zuby. Měl jsem na něho alergii, ale rychle mi došlo, že on vlastně není ve vlastním těle a tohle byl... Arcanus. Šel ke mně a já mezitim spadl na zadek. Nebyl jsem ani tolik fyzicky unavený, spíše mě bolela hlava, ve které se nejspíš furt motal ten malý mozek, na který toho bylo moc. Byla tam i Shireen, ale ta e snad zdála, že ji zajímám ještě méně v jiném těle než v tom vlastním. „Jsem z toho unavený...,“ zasténal jsem zoufale.

//Loterie - 1

//Středozemka přes Midiam

Nasupeně jsem mířil zpátky k lesu. Štvalo mě, že jsem zase nic pořádnýho nezvládl a akorát ve všem selhal, jak už asi u mě bylo normální, protože nezáleželo na tom, v jak silném těle jsem byl, očividně mi vůbec nic nešlo a tak to i bude. Ne, může za to ten sníh a vítr. Moc hluboký a silný, je jasný, že jsem nemohl nic chytit, uklidňoval jsem se. Všechno nemohla být moje chyba, určitě na to mělo vliv i okolí a vlci okolo. A to i přesto, že jsem tam stál sakra sám.
Hlavu jsem měl po celou dobu chůze lehce sklopenou, mrmlal jsem si pod čenich nekonečné nadávky a přitom rozkopával všechen sníh před sebou, jako by mi snad mělo zrovna tohle ulevit. A možná i trochu jo, protože ten vztek byl neskutečný a sakra moc jsem si potřeboval nějak ulevit.
Co nejsilněji jsem přední nohou kopl do sněhu, ten vyletěl vysoko přede mě a snad ve stejné chvíli, kdy se začal snášet k zemi, do země udeřil blesk a ozvalo se prásknutí všude v okolí. Odskočil jsem dozadu, srdce se mi snad na sekundu zastavilo a před očima jsem z toho všeho měl mžitky, zadní nohy roztřesený. El-ektřina. Tu má Gee. A on taky? nechápal jsem a těkal očima všude okolo, jestli se neobjeví ještě nějaký. Tohle vypadalo docela zle. Kdyby to vrazilo do mě. Asi by bylo po mně.

//Medvědí řeka

Řeku, les a vlastně úplně všechny, které jsem znal, jsem nechal za svými zády a vydal se někam úplně sám. Jednou jsem to už udělal, to byla pravda. Prolezl jsem nějakými dlouhými norami, vylezl na vysokou horu, kde jsem naivně doufal, že bych mohl vidět mámu, ale místo toho jsem potkal Fiéra, který mě tam učil výt a následně mě vzal na výlet, který jeden jenom tak nezapomene. Protože tam nebylo co zapomenout. Od uražení Smrti, přes včelí útok, který si Fiér zavinil úplně sám, potom ta pekelná rána do stromu, vodopády, díra, bahno, nechutní vlci... Bylo toho sakra moc.
Ale tentokrát jsem byl na cestě sám. Nikdo se mnou nešel, nikoho jsem nepotřeboval! Byl jsem v silném těle, žilami mi proudilo více magie než obyčejné krve a byl jsem připravený na to, že se sám ubránim. Ale kdo by si na mě vůbec dovolil v tomhle těle? Arcanus možná nebyl můj otec a nebyl ani tak dobrý jako máma, ale furt byl na poměry všech dost silný. A musel být tak starý, že ho všichni v okolí museli dobře znát a věděli, že se do něho nemají navážet.
Zdálo se mi, že na té planině, která se táhla od nekonečna do nekonečna, není ani tolik sněhu. Foukal tam neskutečný vítr, který ten jemný poprašek rozhazoval všude okolo, takže se mi zdálo, že se svět pode mnou ztrácí a není úplně stálý. Vítr se mi opíral do těla, ale s mojí momentální velikostí to se mnou skoro nijak nehnulo, zatímco jako vlče bych už asi metal kotrmelce na druhou stranu planiny, dokud bych se v nějakém lese nezachytil o nějaký strom nebo něco podobného. Ale furt ten sníh byl neskutečně nepříjemnej, skřípal jsem zuby a rozhlížel se okolo sebe.
Neměl jsem šanci cokoli cítit vítr všechno unášel pryč a všechny pachy se motaly dohromady, že se mi z toho akorát motala hlava.
Chtěl jsem jenom najít něco, co by se dalo ulovit... Kořist, na které bych si vyzkoušel, co tohle tělo sakra umí, ale dlouho jsem nic neviděl. Vytrvale jsem běhal po planině, rozhlížel se okolo sebe, uši připláclé k hlavě, aby mi do nich nefoukalo a už jsem ani nedoufal, když jsem konečně spatřil jedno stádo srn, jak táhne někam k jihu. Zastavil jsem se, připlácl k zemi a sledoval je, jak se pohybují skrze vítr semknutí dohromady. Budou moje, zablesklo se mi v očích. Měl jsem plán? Ne. Měl jsem taktiku? Ne. Měl jsem hlad? Ne. Ale chtěl jsem lovit? Sakra moc jsem chtěl lovit.
Klapnul jsem zuby a pak vyběhl. Hnal jsem se přes planinu, sníh za mnou lítal, jak jsem ho rozkopával, nutil jsem tělo běžet rychleji a rychleji. A pak ještě víc rychleji, když si mě stádo všimlo a dalo se na útěk. To teda ne! zaúpěl jsem, hlasitě cvakl zubama a hnal se za nimi jako splašený. A snad jsem byl i víc než oni. Jenže byli rychlejší... Mnohem rychlejší a já nebyl zvyklý tak moc a rychle běhat. Nejdříve jsem je doháněl, to byla skvělá skutečnost a strašně moc jsem chtěl po jednom kusu vzadu skočit a strhnout ho, ale skokem bych se na ni nedostal.
Kořist se mi postupně ztrácela a společně s nimi i dech. Musel jsem zpomalit, pak dokonce i zcela zastavit a musel jsem popadnout dech. Strašně mě pálilo dýchání, svaly mě pálily a přišlo mi, že úplně zkameněly, když jsem se chtěl vydat zpátky k lesu, protože hnát se za nimi dál už nemělo fakt cenu. K čertu i s timhle tělem! zavrčel jsem si vztekle pro sebe, nabral tlapou sníh a hodil ho před sebe. Okamžitě ho odnesl vítr. Cenil jsem zuby, vztekal se a neskutečně mě to štvalo. Proč mi absolutně nic nešlo?! Pitomý tělo, pitomý stádo, pitomej svět, pitomý všechno! úpěl jsem, když jsem se vydal na cestu zpátky, protože tady mě už nic nečekalo.

//Šakalka přes Midiam

//Asgaar

Vyběhl jsem z Asgaaru tak rychle, jak mi jenom Arcanusovo tělo dovolovalo. A že mi toho dovolilo strašně moc. Bylo to úžasný a prostě super, když jeden mohl běhat tak rychle, jak se mu jenom zachtělo a nebyl nijak omezovaný těma mrňavýma nožičkama a malým tělem, které se bořilo ve vysokém sněhu. Teď? Prostě jsem běžel skrze ten sníh a ani ho moc nevnímal, bylo to boží.
Dostal jsem se až k řece. K jiné, než jsem si pamatoval, tady to nevypadalo jako na tom místě, kde žijou želvy. Tahle řeka byla aspoň klidná, ale furt mi překážela v cestě na druhou stranu. Chtěl jsem jít někam dál, lovit, zkusit nový věci a poznat, jaký to je žít a fungovat v těle, které není úplně neschopné a zbytečné.
Přiblížil jsem se co nejvíce k řece, rozhlížel se po jejím toku a hledal nějaký způsob, jak se dostat na druhou stranu. No tak, tohle tělo je plný magie, úpěl jsem. Určitě to nějak muselo jít, jenom jsem musel chtít. Přemítal jsem, mumlal, koukal okolo všeho a pak aha! Kameny! Jeden ležel pokrytý sněhem na břehu, ale co kdyby jich bylo víc všude okolo, prostě přes tu řeku, abych se dostal na druhou stranu?
Začal jsem se strašně moc soustředit. Chtěl jsem, aby se ty kameny objevili, ale sotva jsem na jeden šlápl, udělal žbluňk zase do vody. Svěsil jsem uši, ale pochopil jsem, že musím jít hodně rychle. Takže jsem nechal ty kameny vykouknout nad hladinu, rozeběhl se a co nejrychleji přes ně skákal, zatímco mi za zády zase padaly do vody. Byla to docela sranda, o tom žádná.

//Středozemní pláň

Vždycky, když někdo začal mluvit mezi sebou, cítil jsem se kompletně vyloučený z kolektivu a nechtělo se mi do něho vůbec dostávat. Neměl jsem to zapotřebí. Ale teď jsem měl aspoň možnost se soustředit na to tělo, které mi bylo propůjčeno a moc dobře jsem chápal, že s ním jde dělat mnohem, mnohem víc, než s mým maličkým bez kapky magie v krvi. Využiju je všechny, pomyslel jsem si. Netušil jsem sice, jaký v těle má, ale hodlal jsem si to zjistit, abych věděl, co vlastně od toho vlka jde čekat (a jestli ještě někdy půjde, co když v těch tělech zůstanem?).
Máma v těle tý Phantasie byla rozhodnutá, že půjde k Životu, ale tam jsem nechtěl hned z několika důvodů. Za prvé bych neměl tolik času na zkoušení toho, co jsem chtěl a za druhé... jsem na to místo měl blbý vzpomínky a nechtěl jsem se k tomu všemu vracet.
Zůstal jsem tedy s tou, která měla tělo Gee. Rozhlížel jsem se okolo, chtěl jsem někam jít, něco zkusit. Třeba lovit. Protože s mým protivným tělem to nešlo, ale tohle? To muselo jít jedna báseň. Jenže než jsem se vůbec někam rozhoupal, abych šel, přiběhlo k nám moje tělo. Zamračil jsem se, kdo v něm byl? Potřeboval jsem to vědět. Kdyby to byla ta pitomá Sunflower, nevěřil bych tomu, že mému tělu neublíží a raději bych svoje tělo rovnou zabil, než vědět, že tam je.
Pozorně jsem sledoval své malé šedé hopsající tělo a hádal, kdo tam je. Nejdřív mi absolutně nic neříkalo, kdo to měl sakra být, ale pak začal mluvit o Lucy. A potom mi řekl taťko. Zatnul jsem zuby. „Tak si ji najdi,“ odsekl jsem a uskočil do strany. Nechtěl jsem hledat nějakou Lucy a ani jsem nechtěl být v přítomnosti dalšího sourozence, kterej mě akorát ignoroval a chtěl pomoc, když sám něco potřeboval. AI když nechápe, co se děje, ale to je jeho problém. Odběhl jsem o kousek dál, chtěl jsem zkusit ten lov. „A jestli tělu Nemesise ublížíš, vypadneš z týhle smečky!“ varoval jsem Etneye. Jedna výhoda vlastnit tohle tělo.
Potom jsem se otočil, kde se tady dá dobře lovit? přemítal jsem a s tím i dělal první kroky směrem z lesa, někam lehce k jihu.

//Medvědí řeka

Prakticky jsem se plazil, abych nebyl viděn, slyšen, cítit a prostě cokoli, chtěl jsem být zcela nepozorován. Plížil jsem se blíže k jednomu spadlému kmeni stromu, který byl zasypaný stejně jako celé okolí. Přesto jsem viděl ten pár dlouhatánských uší, jak se pomalu hýbou za kmenem a barvou skoro splývají s tím sněhem všude okolo, ale ne tak dokonale – protože jsem je ostatně viděl. Předtím mi ten lov moc nevyšel, pitomý sysel mi zdrhnul a poté, co napadl sníh, bylo i chození mnohem těžší, ale okolí bylo poměrně už vyšlapáno ostatními vlky a jinou zvěří, takže to bylo poměrně lehké a cestičce jsem se mohl i skrýt, protože mi sníh okolí byl jakousi zdí. Pevně jsem pohledem visel na těch dvou špičkách uší, dával si pozor, abych nedělal hluk a aby mi hlavně ta zvěř nikam nezdrhla.
Přál jsem si něco ulovit z několika důvodů, chtěl jsem ostatním ukázat, že nejsem úplný děcko a dokážu se o sebe postarat, nejsem neschopný, ba právě naopak a hlavně jsem to chtěl ukázat mámě, když minule to nevyšlo. Pokud by se to povedlo, bylo by to ještě lepší, protože zajíc byl mnohem víc než nějaký tuček, který se schovával do země absolutně nikoho nezajímal.
Pod tlapkou mi trochu zapraskal sníh. Přestal jsem se svou chůzí, zvedl zrak a urputně se díval na uši, které se přiblížením trochu zvětšily. Postával stále na místě, ale trochu zastříhal ušima, takže mě musel slyšet a určitě byl hned obezřetnější. Počkej chvíli, napomenul jsem se, abych dal zajíci zase naději, že je tam sám a nic mu nehrozí.
Po nějaké chvíli jsem vystartoval. Packama jsem se odrazil co nejvíce jsem mohl, veškerou sílu jsem dal do zadních nohou, abych přeskočil tu kládu a byl jsem připravený do svých zubů dostat krk zajíce. Přistál jsem však čumákem rovnou v hromadě sněhu, kde nebylo po výskytu zajíce ani pamatáky...
Posadil jsem se, z hlavy jsem si klepal sníh, měl jsem ho snad i v čenichu a uších, děsný. Pohledem jsem pátral okolo, kam tak rychle mohl zdrhnout? Povzdechl jsem si, chtěl jsem jít pryč, když mě tady už nic nečeká, ale zrak mi zabloudil ještě jednou k té kládě a nálada se mi hned zhoršila. Pár kupiček sněhu, které se zachytily na tenké větve vylézající ze země hned vedle té klády. Pohupovaly se ve větru ze stranu na stranu, takže to z druhé strany vypadalo, že tam stojí něco ušatýho. Prostě skvělý, odsekl jsem s uraženým dochodem.

Máma se začala Phantasie – nějak tak se jmenovala – odkud přišla, což byla nějaká debata, co šla docela mimo mě. Byl jsem navíc do toho zaujat tím tělem, které jsem dostal, protože jestli jsem to dobře chápal, to tělo umělo mnohem, mnohem více než to moje. Nejenže jsem byl velký, běhal jsem mnohem rychleji a hned jsem nebyl uanvený, ale taky jsem cítil všechny ty magie v sobě! Nebo teda v Arcanusovi. Co všechno umí? ptal jsem se a přitom se rozhlížel okolo sebe.
Rozpomínal jsem se na magie, o kterých mi říkali. Tak teda plamínky, kytky, voda, vítr, myšlenky, potom to přikazování. Fajn fajn, zvedl jsem hlavu k obloze, rozhlížel jsem se okolo sebe a zkusil to s tou magií jako předtím, když jsem hledal Shireen a použil tu magii lesa. Prostě jsem té amgii zkusil říct, co má udělat, ale nic se nedělo. Trochu jsem se zamračil a sklopil hlavu zrovna ve chvíli, kdy máma z nějakého důvodu řekla moje jméno a pak ještě další.
Naklonil jsem hlavu lehce do strany, chtěl jsem vědět, o co jde a brzy jsem nějak pochopil, že máma ještě zkoumá, jestli by ta vlčice měla u nás vůbec zůstat. A když odejde, zmizí i to tělo? zajímalo mě, ale hádal jsem, že na tohle mi jenom tak nikdo neodpoví, protože sotva sami znali odpověď.
Až potom mě zaujalo to, že bychom měli navštívit Smrt nebo Život, abychom tohle vyřešili. Zamračil jsem se, já tohle tělo chtěl nejdřív zkusit! „Musíme?“ zeptal jsem se. V té chvíli se také opožděně ozvala magie, na kterou jsem se předtím soustředil. Cítil jsem to v těle, že poryv větru, který se zvedl nebyl jenom takový, ale nějak jsem nad tím předtím uvažoval. Každopádně hromádka sněhu nad hlavou mámy si to zrovna řinula z koruny stromů.

Sníh mi chladil tělo, které mi přišlo jako v jednom nekonečném ohni. Teplota mi klesala, vedro mě přestávalo pomalu, ale jistě, přemáhat a mohl jsem i normálně dýchat. Stejně mi ale bylo na nic, snad jsem si uvařil vnitřnosti zaživa.
Etney mě tam nechal s Gee, což bylo fajn a ještě s tím odrostlým vlčetem, ale okolí už bylo klidnější, snad každý už pochopil, kde má svoje místo a přestali tu na sebe tak nemožně řvát. Jenom ta vlčice řekla moje jméno, ale s takovým divným otazníkem a prohlížela si mě, jako by snad vůbec nevěděla, kdo jsem... Což vlastně ani neměla, abychom byli upřímní. „No?“ řekl jsem. Čekal jsem, co z ní vyleze, ale jenom přešla ke mně a rozčechrala mi srst. Trochu jsem s sebou cuknul, proč se ke mně sakra tolik měla?
Pak odstoupila dál, já raději furt ležel ve sněhu, který se okolo rozpouštěl a sledoval sám... sebe. Nebo spíš ty divný velký tlapy s bílými znaky, které jsem dozajista už na někom viděl a nelíbilo se mi, kdo byl jejich majitel. Já jsem sakra šedej, mrmlal jsem si pro sebe a zvedl hlavu až ve chvíli, kdy mladá vlčice řekla, že nám někdo prohodil těla. Těla? Hlavu jsem naklonil lehce do strany, nějak jsem nechápal, co mám dělat. „Mami?“ nechápal jsem. Moje máma byla ona? Nebo spíš máma v těle té, kterou jsme našli dole u šakalů? „A já jsem... Arcanus?“ nechápal jsem. Ošil jsem se, proč zrovna on? Ale jestli jsem byl já v jeho těle, ta Phantasia nebo jak se jmenovala, byla v Gee, tak v těle Etneye byl Arcanus? Protože nikdo jiný s námi nebyl.
Vstal jsem. Arcanusovo tělo bylo kompletně mokrý a i těžší, když byl mnohonásobně větší, že jo. „Našli jsme ji u šakalů,“ vyhrkl jsem. Chtěl jsem aspoň chvíli být důležitej, když už jsem byl v těle někoho, kdo se za důležitýho považoval.

Malá nová vlčice se opřela do Etneye a jak to slovo, tak celé to prohlášení mě donutilo zašklebit se. To slovo padlo do seznamu, kde už ležela pr*el od Fiéra a hádal jsem, že je na dobrém místě a určitě bude někdy dobře využitu v budoucnu... Pro vědecké účely. Následně se vlče začalo ještě vztekat nad vlastním tělem, zatímco Etney mě upozorňoval, že mu nemám říkat imbecile. „Však seš! Všichni to říkaj!“ obořil jsem se. Ale těžko říct, jestli všichni znamenalo Fiér, každopádně i vlče mu neřeklo zrovna přívětivě, takže to byla pravda a jeho problém, že se s tim nechtěl smířit.
Vlče ke mně přišlo a začalo něco mlít. Zamračil jsem se. Fakt jsem si byl jistý tím, že nejsem Arcanus. A taky jsem si byl sakra dost jistý tím, že jsem nebyl ani jeho řádný syn a Elisa vypadala docela dost jinak a byla to má matka. „Šak jsem se narodil v létě!“ zaúpěl jsem. Jak jsem sakra mohl být starej? To byl Arcanus už muse dávno chcípnout, kdybych já byl ten starej.
To vlče se i o mně otřelo a já se z toho snažil nějak vykroutit, už jenom z faktu, že jsem ji neznal a nikoho jsem u sebe nechtěl. Odstoupil jsem o krok dozadu. Vztek ve mně tak nějak bublal, okolí mě štvalo, protože jsem mu nerozuměl. A čim víc jsem byl naštvanj, tim větší mi bylo vedro, jak se moje blízké okolí pekelně ohřívalo. Začal jsem hůř dejchat, musel jsem o krok ustoupit a lehnout si do sněhu, abych se trochu ochladil.
Gee se snažila vymluvit na to, že je Phantasie... Kdo je Phantasie? A její tělo je očividně to, co na nás furt ječí. Ale to tělo si zase myslelo, že je alfa. „Mami?“ ozval jsem se s přimhouřením očí nechápavě.

Gee se rozhodla pro mlčení, což v celé téhle situaci bylo úplně nejmoudřejší a asi to i vyhrála. Nebo taky nechtěla mluvit s mým bratrem, čemuž jsem se ani trochu nedivil, protože kdo by dobrovolně mluvil zrovna s nim? Docela jsem chápal Arcanuse, že zmizel a nechal nás tady. Ale on byl ostatně jeho otec, tak si ho měl srovnat, což očividně neuměl.
A ta nová byla taky pěkně na ránu. Otevírala si tlamu, rozvalovala se v našem vlastním lese a myslela si, že jí to snad celý patří? Tak jako fajn. Ale zajímala se o mě. Proč se o mě zajímala? A jak mohla vědět moje jméno? Našla snad už snad svojí magii a někde někomu v hlavě to moje jméno našla? Lehce jsem se zamračil, ale znamenalo to, že se o mě zajímá? Že se o mě někdo kromě mámy fakt zajímá? „Tady,“ řekl jsem krapet nejistě, protože jsem nemohl vědět, co vlastně po mně ta vlčice chce.
Gee do vlčete rejpla a ona hned na to začala řvát. Sklopil jsem uši dozadu, ustoupil dozadu a hledal hlasitou hádku Etneye, kterej řval na novou vlčici, zatímco ta řvala na Gee, že nedělá, co by dělat měla.
Mladá vlčice se posléze trochu uklidnila, ale hned na to vyjela na mého bratra, který se pro jistotu ježil proti mně a choval se jako naprostý idiot. „Já jsem Nemesis, ty imbecile,“ zavrčel jsem. Štval mě a celý to jeho chování. Nejdřív se ani nezajímá o to, že jsem třeba na světě a má bratra a pak dělá, že sakra pomalu ani neexistuju. Nabral jsem na tlapu sníh a hodil ho po Etneyem, ale ne ve hře, jako jsem se to pokoušel u Arcanuse, prostě jsem ho chtěl umlčet.
Překvapivě jsem sníh hodil silněji a mnohem více, než jsem očekával. Myslel jsem si, že se sníh rozprskne maximálně o jeho krk, ale trefil jsem hlavu. Naklonil jsem hlavu do strany, sklopil hlavu ke svojí tlapě a vyvalil oči. Byl jsem si docela dost jistý, že jsem byl menší a hlavně šedej.

Kráčeli jsme do lesa. Nebo spíš na půl běželi, což bylo sakra v tom sněhu na nic, ale furt bylo dobrý, že jsme se vraceli do lesa a nebyli tam. Nebavilo mě to. Chtěl jsem vědět, co se děje doma. Kupodivu ale ten běh nebyl zas tak moc těžký. Bylo to lehčí než předtim, snad jako by mi ten sníh sahal někam níž, roztál? Moc jsem nad tim nepřemýšlel, raději jsem běžel dál a až v lese jsem si nějak uvědomil, že bych se mohl tak nějak rozhlédnout okolo sebe a vnímat.
Všiml jsem si Gee, běžela s náma, ale kdy se připojila? Myslel jsem, že za námi běžela ta černobílá vlčice, ale ta se někam vypařila.
Přišlo mi, že všechno je nějak moc lehčí, přišel jsem si kompletně jinak, ale tentokrát jsem to nesvaloval na adrenalin v těle, protože nebyl důvod, proč bych ho měl cítit. Ohlídl jsem se za Shireen, alespoň mě následovala, i když se mi zdála tak nějaká pomalá, ale co. Otočil jsem se dopředu, chtěl jsem se zeptat, co se děje, ale Arcanus se vypařil a místo toho tam byl Etney. Ušklíbl jsem se, jeho jsem fakt nechtěl u sebe. Etney něco remcal, ale jeho slova byla úplně nepodstatná, raději jsem šel dál, protože jsem chtěl vědět, co se stalo s lesem.
Odrostlé vlče jsme našli v lese, prostě si tam ležela. Drzá, pomyslel jsem si. Kdy nás předběhla a jak vůbec mohla tak rychle doběhnout? A ještě si tam ležela, jako bychom byli pomalí.„Já jsem tady,“ odsekl jsem stroze k Etneymu, kterej se mi zdál menší jak byl. Jako chápal jsem, že se mnou netrávil čas, ani jsem o to moc nestál, ale tak snad věděl, jak vypadám, ne? Posadil jsem se na zem, sledoval jsem ostatní, štvalo mě, že si Arcanus jenom tak zmizel, ale co jsem s nim měl dělat. Zavřel jsem oči, jednou jsem si zívl. Pak jsem v hlavě něco drobného pocítil. Nějakou hloupou myšlenku, která nedávala smysl. Bylo to jako slyšet jenom každé páté slovo v něčím rozhovoru. A remcal to Etney, to jsem chápal. Otevřel jsem oči, zamteně se rozhlédl okolo sebe, furt jsem sem tam slyšel slovíčko, ale Etneyho tlama mlčela. „Co plácáš?“ zeptal jsem se ho.

Meinere: a, c, e, a, c, e, f, a, b, e, c, b, a, e, a, a, b, a, a, b, a, a
Vidím před tebou svobodnou cestu, ve své kouli vidím předurčení tuláka, nejvíce příznivé by byli smečky Ragarská a Sarumenská. Nejméně přiznivou se zdá Borůvková.

Makadi: a, b, b, f, a, f, a, c, e, a, f, a, c, b, c, b, a, a, b, a, a, b
Vloh máš jistě hodně, ale tvé srdce by mělo mířit do Borůvkové nebo Mehcové smečky. Nejhůře by se ti vedlo jako tulákovi nebo členovi Sarumenské smečky.

Nemesis: c, c, c, b, d, d, d, d, c, f, e, e, b, f, e, c, b, a, b, b, b, a
Malý vlček je nejvíce vhodný pro Sarumenskou smečku. Nejméně vhodná je pro tebe Mechová smečka.