Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 20

//Asgaar

Přišlo mi, že při každém kroku mi někdo na tlapy připevnil nějaký kámen. Jeden krok, jeden kámen na nohu a už po pár minutách jsem se cítil, jako kdybych na svých bedrech nesl celou skálu a přesto jsem nemohl zastavit a podlomit se tou vahou. Prostě jsem musel jít dál, držel jsem sotva oči otevřený a snažil jsem se prostě dojít k vodě, abych se mohl napít.
Arcanus sice tvrdil, že to daleko není, ale já si připadal, jako kdybych šel až ke Smrti a zpátky. A přitom to nebylo daleko, jenom jsme prostě museli vyjít z lesa a tam hned byla ta řeka, kde jsem mohl pít co hrdlo ráčilo, jenže já měl prostě pocit, že prostě umřu a ta chůze bolela, že se mi chtělo brečet.
Neměl jsem moc co říct, slova byla těžká, kroky taky, dokonce i to dýchání, ale sotva jsem se objevil u řeky, padl jsem k ní tlamou napřed, tlapy jsem si položil do ledový vody a chlemtal jsem vodu po litrech, jako kdybych nepil celé týdny, přitom to mohlo být maximálně pár hodin. Chvíli jsem i držel tlamu ve vodě, abych si prostě navedl ten pocit, že je všechno v pohodě, ale pak jsem už nemohl zadržovat dech a hlavu jsem musel zvednout. Z tlamy mi kapala voda, ale bylo mi to jedno, díval jsem se někam před sebe do vody a byl si stroprocentně jistý, že ty větší vlny, které narážely do druhého břehu jsem dělal já, protože všude okolo byla voda relativně klidná. Aspoň tahle magie moc neublížila... Snad nikomu.

//Loterie 19

Začal jsem si připadat podobně malátně jako to celém tom dobrodružství s Fiérem, kdy jsem pk ani netušil, kde mi hlava stojí a kam tlapy šlapou. Bylo toho tolik, že na mě prostě padala kompletní únava, ze které jsem se chtěl už prostě jenom prospat, ale předtím se trochu najíst a napít, aby nakonec i ten spánek nebyl problémový a přerušovaný kvůli hladu. I když teď jsem ani tolik hlad neměl, spíš jenom ta žízeň.
Arcanus mi řekl, že jsem statečný, ale nechápal jsem, proč mi ta všechna slova chodí jedním uchem tam a druhým ven, jako by to ve skutečnosti nemělo nějak význam. Ale tak nějak jsem to cítil i se svými myšlenkami a vším okolo mě. „Děkuju,“ řekl jsem krátce se sklopením hlady dolů.
Vzhledem k zimě a tomu, že veškerá voda v lese byla buď zamrzlá nebo pokrytá sněhem, museli jsme jít někam jinam, což opět znamenalo to, že se musím postavit a jít dál. Jen jsem doufal, že nepůjdeme někam dolů, kde zase mohou být šakalové, ale prostě někam, kde se nenachází. Ale přeci by tam nešel, uklidňoval jsem sebe samého, vstal a vydal se pomalu za Arcanuem. Tlapy jsem táhl v podstatě za sebou, jak jsem byl vyčerpaný, ale prostě jsem nějak šel a snažil se rozptýlit ty myšlenky. Vzpomněl jsem si na to, že mi neodpověděl ohledně toho, na co jsem se ho ptal u těch šakalů, než se na nás vrhli. Dlouze jsem se nadechl, ale přišlo mi divné se zrovna teď ptát, jestli měl někoho jiného než mámu.

//Mahtaë

//Loterie 18

Hlavu jsem měl stále zvednutou k obloze k tomu poutníkovi, který přecházel po noční obloze, jako kdyby mu patřila. Oproti tomu, co všechno se dělo okolo mi to přišlo jako klidný záchytný bod, kterého jsem se mohl chvíli držet a nepřemýšlet nad jinými věcmi, zatímco mi cizí tělo vypovídalo službu a nechtělo se mnou spolupracovat.
Pak mi ale hlava klesla, zase jsem slyšel svoje jméno a to, že mě někdo volá do toho světa, který je všude okolo nás. „Jsem v pohodě,“ řekl jsem krátce, ale netušil jsem, jak přesně bych měl to v pohodě definovat a jestli jsem skutečně v pohodě byl, možná jsem byl totiž v úplně divné situaci tak dlouho, že mi to už začalo připadat úplně normální a netušil jsem, jak se z toho všeho vymotat a dostat se do toho skutečného normálu, který vnímali všichni okolo.
„Jsem v pohodě,“ řekl jsem ještě jednou, nějak jsem se s tím už prostě smířil. Hlavně s těmi divnými pocity ohledně magií, které mě prostě budou furt doprovázet, dokud budu v tomhle tom obrovském a silném těle, kterému v žilách koluje jenom magie místo obyčejné krve. „Mám žízeň,“ namítl jsem slabě. Hrdlo jsem měl kompletně vyprahlý a suchý, jako kdybych ryl tlamou v písku.

//Loterie 17

Jako zhypnotizován jsem sledoval to světlo, které vylézalo z rány, která se zatahovala. Krev přestala téct, vypadal to, že se to zlepšuje, ale furt jsem se neskutečně třásl z vědomí, že bych něco mohl podělat, zvorat a nějak prostě... někomu ublížit. Zuby jsem měl pevně zatnuté, skoro jsem si je drtil pod tím tlakem, který jsem na ně vyvíjel.
A pak Arcanus uhnul a mně přišlo, jako kdyby mi někdo hrubě vrazil facku. Tlapa mi dopadla zhurta na zem, podlomil jsem se a tělo mi kleslo k zemi, než se mi povedlo vyrovnat rovnováhu a mohl jsem se napřímit. Tělo jsem měl zesláblé, trochu jsem i viděl bílé mžitky před očima, jako kdybych prudce vstal z lehu, ale hlava se mi netočila, spíše mi přišlo, že se okolo mě rozlévá divné teplo okolo lebky, jako kdybych měl každou chvíli spadnout na zem a nevstat. Ale nutil jsem se sedět, zhluboka a dlouze dýchat, zatímco pohled jsem měl upřený k zemi. Ale stejně mi bylo divně.
Donutil jsem se zvednout zrak, ale ne na vlky, koukl jsem se až vysoko na oblohu skrze holé stromy, které obklopoval sníh. Na zemi možná byla zima, ale na obloze mi to přišlo jako v létě. Protože když byla na podzim a v zimě zima a hnusně, neviděl jsem mnoho hvězd, ale tentokrát byla obloha čistá, posetá hvězdami a ty jsem dobře viděl i skrze koruny stromů. Furt mi ale přišlo, že mám oči zalité mžitkami a trochu se mi motala hlava. Pak můj zrak upoutal nějaký výjev. Něco, co plulo po obloze jako nějaký list mohl plout po řece. Táhlo to za sebou dlouhý ledový ocas a padalo to oblohou do neznáma. Na chvíli se mi mysl úplně ztratila. Nějaké motání, únava, proklaté magie, prostě jsem viděl a sledoval jenom toho poutníka na volné obloze, který plul do neznáma. „Co je to?“ hlesl jsem tiše, skoro neslyšně.

//Loterie 16

Hrdlo se mi stáhlo při představě, že bych někde v sobě – v jeho těle tedy – je nějaká magie, která by mu měla pomoci s tim zraněním, které mu šakalové způsobili. Byla to jenom další magie, ketré jsem nerozuměl, netušil, co s ní mám dělat a jak ji mám použít. Podělal jsem snad všechny, které jsem zatím v tohle těle objevil a tahle mohla být úplně klidně další. Co jsem s tím mohl udělat? Místo léčení jsem ho mohl zabít? Určitě ano. Ale když nic neudělám, tak by mohl stejně tak umřít, tak o co ve výsledku šlo?
Zhluboka jsem se nadechl, potřeboval jsem se uklidnit, abych to nějak nepřehnal, nepodělal, ale aspoň třeba tu ránu zatáhl, donutil ji přestat krvácet, cokoli. Tlapu jsem měl položenou na jeho boku, ale nekladl jsem na ni vůbec žádnou váhu, vlastně jsem se skoro ani nedotýkal, prostě mi tlapa jenom lehce levitovala nad jeho krví smáčenou srstí, sotva jsem dýchal přes zůžené hrdlo a snažil jsem se sustředit. Přemýšlel jsem jenom nad tím, jak se rána zatahuje, mizí, krev zůstává v těle, kde má být a všiml si, že okolo rány zářilo slabé stříbrné světlo. Chtěl jsem ucuknout, ale donutil jsem se to neudělat, prostě jsem držel a snažil se to zahojit.
Těžko říct, jestli mi bylo špatně obecně z celé nynější existence nebo z toho hojení ran, nedokázal jsem to vůbec posoudit. Zuby mi drkotaly, ale určitě to nebylo zimou, jenom mi přišlo, že všechny svaly a nervy ve mně už protestují.

//Loterie 15

„Nikdo tu není,“ podotkl jsem. Minimáně okolo nás a směrem, kudy jsme přišli, nikdo nebyl. A ani tak jsem necítil dostatečně velký množství pachů, které by mě ubezpečilo, že v případě nějakého problému by tu byl někdo, kdo by nám pomohl. A pořád jsem si byl docela jistý tím, že jsem ty šakaly mezi stromy viděl, takže tu určitě museli být. Ale možná odešli... Snad odešli.
Musel jsem se okolo raději porozhédnout, jestli se tam prostě ještě někde nezjeví, ale neviděl jsem je. Jenže to furt neznamenalo, že jsou pryč, mohli dost dobře být někde schovaní a prostě čekat až trochu povolíme ostražitosti a potom bude po nás. Protože já? Těžko bych někomu pomohl. Akortá bych selhal, stejně jako jsem selhal, když jsem se pokoušel sám lovit. Ani jsem se ke kořisti pořádně nepřiblížil, celé stádo mi zdrhlo a já zůstal vzadu s plícema v jednom ohni a nulovou náladou, která ještě mnohem více klesla, když se objevil Arcanus a pak ti šakalové. Thle je jenom hloupý sen, doufal jsem.
Arcanus navrhnul, abychom se šli schovat, ale tam to nepochopení a neovládání magií mohlo být ještě nebezpčnější. Ale vstal jsem, že tedy půjdu, třeba by mi spánek pomohl, ale Arcanus neudělal ani krok a už tak nějak ležel na zemi, bok vypadal pěkně na nic, moje – jeho – uši zase připláclé k hlavě a netušil jsem, co dělat.
Chtěl po mně, abych použil magii, ale jak jsem sakra mohl? Jakou magii? „Já? Jak?“ nechápal jsem. Zase se mně přemohlo koktání, udělal jsem opatrný krok k Arcanusovi a zvedl jednu tlapu, ale neskutečně se mi třásla a netušil jsem, co mám dělat. Tlapa se mi neskutčně třásla, jako větvička ve vichřici, ale co nejopatrněji jsem ji položil na krvácející ránu a pak... jsem netušil. Nechápal jsem, co dělat, ale v hlavě se mi honil jenom jeden příkaz. Uzdrav se, uzdrav se, uzdrav se.

//Loterie 14

Jak si mohl být jistý, že jsem nepůjdou? Však jsem je viděl. Mezi stromy, možná byli takoví mázlí, ale já byl už z toho všeho neskutečně moc unavený a do ničeho se mi už nechtělo a bylo možný, že tam prostě někde na hranici lesa byli a jenom čekali, až se k nim vrátíme, aby mohli dokončit to, co chtěli provést už předtím na tom jejich území.
Snažil jsem se to všechno nějak vydýchat, uklidnit se a nesoustředit na to, co všechno se stalo, ale to už bylo v té chvíli sakra moc těžký. Dovolil jsem si ale to, abych se posadil, několikrát se zhluboka nadechla uklidnil se, že všechno už je v pořádku a můžu si chvíli odpočinout bez toho, aby mě trýznila nějaká magie nebo něco podobného.
Arcanus mě asi nepochopil. Věděl jsem, co je krev, jak vytéká z cizích ran a obecně tak nějak jsem věděl, že by měla být i uvnitř, když je venku, tak to obvykle sakra moc bolí a prostě to není nic dobrého. Zamračil jsem se, co jme měli dělat? „Ale... co s tím?“ nechápal jsem. Byl jsem si tím vším nějak nejistý a co jsem sakra měl dělat? Okolo nikdo absolutně nebyl, aby nám pomohl.
Když jsem se posledně zranil já, jenom jsem si ty rány omyl vodou a bylo to v pohodě, i když mi zůstalo několik jizviček, ale co jsem měl dělat tady? Však tady u toho voda pomoct nemohla!

//Loterie - 13

//Asgaar

Čím blíže jsme byli k lesu, tím jsem byl paradoxně nervóznější, protože jsem se bál, že se prostě něco podělá těsně předtím, než šakalové uznají, že jsou už moc blízko vlčí smečky, kam by neměli páchnout. Furt jsem se ohlížel za sebe, hledal jsem je, pozoroval a připadalo mi, že se prostě nachází mezi stromy, sotva jsme se mezi nimi objevili. Kam jsem koukl, tam jsem šakala viděl. Takového rozmazaného, poblikával a cenil zuby, ale sotva jsem mrknul, byl pryč, ale rozhodně ne můj strach. Blbě se mi dýchalo, s tim během to bylo neskutečně moc namáhavé a jenom sotva jsem byl schopen vést své kroky bez toho, abych si někde namlel kokos.
Arcanus zastavil až hluboko v lese. Taky jsem zastavil, srdce mi div nevyskočilo z hrudníku, jak moc divoce bilo a pohledem jsem furt cukal okolo. Už jsem neviděl ty divné rozmazané šakaly, ale furt jsem na ně nedokázal přestat myslet.
Položil mi otázku, ale nebyl jsem nějak schopen odpovědět, bylo toho moc a prostě... to nešlo odpovědět. Jak jsem mohl? Co jsem měl říct. Nebyl jsem v pohodě, určitě ne. Na jeho těle možná ano, ale ve své mysli ne. Rozhlédl jsem se okolo, až pak jsem si nějak všiml krve na těle Etneye. Našpcicoval jsem uši, potom je zase hned připlácl k tělu a přikrčil se. Vypadalo to mnohem hůř jak to, co se kdy stalo mně. „Co-co to je,“ vykoktal jsem s ušima tak blízko hlavy, že snad ani nemohlo být vidět, že nějaké mám.
Arcanus tvrdil, že mám na příkaz nadání, že jsem si vedl skvěle, ale můj pohled byl v tý chvíli upřen na krev, kterou jsem viděl poprvý téct z cizího těla a sakra nebyla moje.

//Loterie - 12

Nevěřil jsem tomu, že se šakalové skutečně zastavili po mém první hysterickém zakřičení o tom, aby se už nepřibližovali, ale ono se tak skutečně stalo a já nechápal, proč mě poslouchají. Proč by mě měli poslouchat? Nedávalo to žádný smysl, ale ten jsem v tom nehledal, protože jestli se zastavili, byli jsme aspoň na pás sekund v bezpečí. A pak jsem zařval ještě jednou a oni... zase poslechli. Otočili se a odcházeli pryč, ale jak jsem si mohl být jistý tím, že se hned nevrátí? Vůbec. Arcanus křičel, že se nemám přestávat soustředit, ale sotva mě vyrušil, došlo mi, že se už nesoustředím.
A jestli jsem se nesoustředil, bylo načase jenom to, abychom se co nejdříve klidili z místa, kde jsme byli, protože sice se šakali vzdálili, ale mohli se kdykoli dost rychle vrátit. Ani jem si v té chvíli nebyl zrovna jistý, co za magii to bylo, jestli vůbec bylo možný najít nějakou takovou amgii, která by to uměla, ale asi ano. Příkaz, došlo mi. Zatim jediná magie, která se mě nějakým způsobem nepokusila zabít, ale pomoct mi.
Ani jsem nezaregistroval, kdy se tam objevil Arcanus, ale čapnul Shireen za krk a běžel s ní do lesa a neohlížel se za šakali. Vyběhl jsem za ním, s tím místem jsem už neehtěl mít nic společného. Prokatý svět, proklatý místo, proklatý šakali a magie.

//Asgaar

//Loterie - 11

Uši jsem měl stažené dozadu strachem, protože jsem netušil, co jsem v té chvíli měl dělat. Nejraději bych prostě utekl nejlépe někam do lesa, ale to bych za sebou nechal Shireen a Arcanuse, který byl v koncích. A měl bych je oba dva na svědomí, protože to já jsem byl v tom těle, které mělo něco udělat, ale prostě jsem nic nedělal, protože jsem vůbec nic neuměl a to tělo mi bylo cizí, magiema jsem s akorát ničil a prostě jsem chtěl jenom svoje malé šedé tělo, co nic neumělo a nemohlo nikomu a ani sobě ublížit.
Řvalo se na m, že se mám soustředit, ale jak jsem se měl sakra soustředit? Nešlo to, nebylo to možný. Netušil jsem, co mám dělat, protože jsem to prostě nechápal, nešlo mi to a měl jsem pocit, že se i strachy z toho všeho pomočím. Zuby jsem měl pevně zatnuté, nezmohl jsem se ani na jedno slovo, zatímco nás šakalové pomalu ale jistě obkličovali. Shireen se schovala pode mě, ale nejraději bych se já schoval pod ní. Přikrčil jsem se, tělo se mi třáslo jako osika a šakali se blížili. Neměl jsem se nechat obklíčit, ale na to už byl sakra pozdě.
Skoro jsem si rozdrtil zuby pod tlakem, který jsem na ně vyvíjel, ale pak jsem konečně našel jeden vnitřní hlas a zařval jsem: „Stůjte!“ A oni se zastavili. Trhaně, ale stáli. Stále jsem se třásl, zmateně se rozhlížel okolo sebe a ještě jednou v sobě našel odvahu, abych zaječel: „Vypadněte!“

//Loterie - 10

Vůbec nic jsem se nedozvěděl, ani ň, ani to hloupý jméno nebo co na něm bylo tak výjimečného, že měl být skoro mým otcem. A buď sám nevěděl, kdo to vlastně je nebo o tom nechtěl mluvit. Ale ve výsledku mi neřekl ani nic na mojí rýpavou otázku, kdy jsem prostě chtěl vědět, jak se svět má, jak funguje a jací vůbec vlci jsou. Neodpověděl. A já měl tak další jeden velký otazník, který se mi v mozku jenom rozrůstal a nechtěl zmizet. Bylo to otravné...
Jenže pak i okolí protnul nějaký zvuk. Nebyl to šelest otravného studeného větru, na který jsem si za poslední dny zvykl, ale byl to nepříjemný zvuk vrčení, kterého jsem v životě moc nezažil. Pomalu jsem otočil hlavu do strany a ztuhnul. Chtěl jsem sakra moc šakala vidět, porvat se s ním, ale to jsem chtěl udělat ve svém těle, kdy vím, jak ho ovládat a hlavně jsem chtěl, aby tam byl pouze jeden a někde za mnou by byl někdo, kdo by v případě nutnosti skočil řekl stop, přičemž já bych skončil maximálně s jednou další jizvou, ale ničím víc. Jenže tohle bylo jiné, bylo jich tam mraky, ve mně se všechno začalo svírat, bylo to neskutečné a i se mi blbě dýchalo. Ucouvl jsem dozadu, i když jsem tam by největší a stoupl si před Shireen, která se mi propletla mezi nohama, zatímco Arcanus šel vpřed. Hrdlo jsem měl stažené, že jsem sotva mohl dýchat a nohy se mi třásly. Co jsem měl dělat?
Byl jsem nervní a to musel vědět úplně každej, dokonce se to na mě i zařvalo, abych se udržel vklidu, ale jak jsem sakra mohl? To nešlo. Měl jsem problém se udržet normálně, natož v téhle situaci, kdy jsem se třásl jako největší posera, zatímco se Arcanus snažil v cizím těle ubránit dva další před šakaly. Pak jsem to už nějak nevydržel. Nebo spíš to tělo, ve kterém jsem byl, potřebovalo nějak uvolnit všechen ten stres. Zvedl se silný vítr a i na té čisté obloze se z čista jasna seběhla kupa černých mraků, ze kterých se rozmetala další sněžná bouřka, která trvala sice jenom krátce, ale stejně byla otravná a trvalo déle, než se mraky rozeběhly pryč. o celou dobu jsem tam stál. Kompletně tupě a neschopně, zatímco Arcanus v těle Etneye krvácel.
Udělal jsem krok blíž, nechal Shireen za zády a tak nějak pochopil... že bych měl aspoň něco zkusit udělat.

//Loterie - 9

I když byla zima, do srsti se mi opíralo zimní slunce, které sice tolik nehřálo, ale stále jsem na té černé srsti cítil, jak mě propaluje. Párkrát jsem sebou ošil, ale bylo to zbytečné, slunce si mě prostě vyhledávalo a jak se paprsky odrážely i od napadaného sněhu, moc jsem toho všeho neviděl a oči jsem tedy musel mít přimhouřené.
Arcauns řekl, že ten vlk byl jenom nějaký prašivý tulák, ale to mi nestačilo. Čekal jsem, že alespoň v nějakém ohledu to musí být někdo, proč by s ním jinak máma měla být? I čistě teoreticky mi to nesedělo. „Ale asi nemohl být úplně nepodstatný,“ namítl jsem mumlavě, protože jsem se s tímhle faktem nechtěl smířit, to nebyla prostě odpověď, kterou jsem chtěl slyšet o někom, kdo prý mohl být můj otec.
Hlavu jsem pomalu otočil vede sebe a přišla otázka, na kterou jsem nějak odpověď netušil. Asi ano. Možná ne. Kdo ví, těžko říct, všeho bylo moc a těžko se nějak soustředilo jenom na jednu věc. „Když máma skoro měla... jeho, měls taky někoho?“ zajímalo mě upřímně. Už spíš ze zvědavosti, ale taky jsem se chtěl trochu odvést od myšlenky, že tohle prostě udělala jenom máma a je reálný, že to dělají i jiní a prostě... je to normální. Třeba ne, řekl jsem si, ale třeba jo, dodal zase jiný hlas, který moc nesouhlasil s tím, že v životě každýho je jenom pouze jeden další vlk, kterého se zcela drží.

//Loterie - 8

Jeden si takhle mohl sice vyřešit jeden problém s rodinou, že ve výsledku ten, kdo se o něho nejvíc staral, byl skutečně jeho otcem, ale pořád tu byl ten fakt, že jsem se od rodiny cítil cizí v tom faktu, že ostatní sourozenci měli úplně nulový zájem o to, aby si mě vůbec jenom všimli. Jako třeba Shireen. Nebo Sionn. Jednou mě vzal ven a od té doby jsem o něm prakticky neslyšel. Awnay? Jednou seřvala Fiéra za to, co mi "provedl" a potom zmizela jako pára nad hrncem. Etney si pro jistotu musel hrát na největší ublíženou herečku a to bylo kompletně všechno, co se rodiny týkalo. Otočil jsem hlavu k Shireen, chtěl jsem sakra sestru, co by si mě všímala, hrála si a vnímala, že vůbec existuju.
„Kdo je ten vlk?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě, kdo to vůbec měl být, i když jsem teda už měl chápat, že teda nemá se mnou nic společného, možná tak jenom barvu, co jsem pochopil a nic jiného. Vim, že říkali i jeho jméno, ale nepochytil jsem ho, nějak mi to předtím nepřišlo podstatný, než jsem to trochu více pochopil a pak už bylo pozdě vnímat to, jak se jmenoval, protože jsem se nechtěl ptát na to, kdo to je. Otočil jsem hlavu do strany k Arcanusovi... otci. Je to divný... I když to nemělo být divný, mělo by mi být divný, že by otcem být neměl, ale... proč je celej svět tak složitý? nechápal jsem.

//Loterie - 7

Nenáviděl jsem to těle, ve kterém jsem se objevil. Bylo moc složité, komplexní a skrývalo v sobě toho tolik, že nebylo v mých silách porozumět alespoň polovině věcí, natož zcela všem, které se objevovaly, jak se jim jenom zachtělo, sotva jsem v sobě pocítil jedinou špetku emoci, která se světu nelíbila. Jenže jak jsem se mohl třeba cítit šťastný, když jsem se bál? Jak jsem mohl cítit třeba hrdost nebo nadšení, když všechno okolo mě bylo tak neskutečně divné a já ničemu z toho nerozuměl? A proč to třeba nepotkalo Shireen? Proč ona byla normální a já musel trpět vrtochy světa, který byl moc velký a složitý na porozumění?
Snažil jsem se klidně dýchat, ale spíše to bylo bolestivé dávivé chrčení, protože se mi chtělo řvát a brečet a chtěl jsem prostě zažít žít někde pod nějakým balvanem, kde mě nikdo nikdy nenajde a nebude se snažit na mě mluvit nebo něco podobného, protože jsem chtěl být sám a nezažívat tyhle všechny problémy, které mi osud připravoval a házel mi je pod nohy, že jsem neměl šanci je přešlapovat, vyhnout se jim, ale místo toho jsem si na každym namlel kokos.
„Ale předtim si říkal, že ne,“ řekl jsem přerývaně, protože toho bylo už prostě moc. Nejdříve obvinil mámu, nebyl mým otcem, to byl někdo jiný, někdo šedý. Teď zase otcem byl, věděl to dlouho, ale mně nikdo nic neřekl. Stejně jako to, že se máma vrátila. Bylo jí to jedno, prostě jsem byl pryč a mávla nad tim tlapou. „Myslel jsem si, že nejsi,“ dodal jsem ještě po dlouhém odmlčení. Stejně to bylo těžký brát, že jo. Protože jsem s nim měl rozepře snad od samého začátku, co jsem se prostě ukázal na světě.

//Loterie - 6

Nechtěl jsem už znova jít k Životu a mámit z něj jak to, aby nám vrátil vlastní těla, tak ještě to, aby mi opět vrátil i mámu. Jednou mi to bohatě stačilo a věřil jsem dost hodně i tomu, že kdybych tam šel, viděl ho a věděl, kdo to udělal, asi... bych se zase začal vařit a tentokrát třeba i s výsledkem.
„Voda je lepší,“ zafrfňal jsem si pro sebe. Ve výsledku to totiž byla zábava, i když jsem se pak skoro utopil, když jsem se pokusil chytnout ta jablka, co byla větší jak moje hlava, ale to je taky vedlejší, přežil jsem? Přežil. Zabil za to někdo Fijéra? Nezabil.
Zůstával jsem ležet na zemi, protože se mi nikam nechtělo a pevně jsem věřil tomu, že když se ani nepohnu, žádná magie se neprojeví, nic se mi nestane, všechno bude v pořádku a brzy dostanu i vlastní tělo zpátky úplně v pořádku, protože Etney není tak hloupej, aby mi ho zničil.
Zeptal jsem se vlastně jenom na jednu otázku, která mi už dlouho šrotovala v hlavě a předtím mě celá ta situace dost rozhodila, protože... na ni byl hnusnej. A ona pak odešla. A já zůstal sám. Nečekal jsem moc, že mi Arcanus odpoví, přeci jenom... jsem byl děcko, ale on to udělal. Zůstal jsem ležet, nehýbal se, hlavu položenou na jeho zádech a poslouchal. Moc se mi to ale nelíbilo. Vlastně ani trochu. Trochu jsem o tom věděl, třeba o jiném vlkovi, jehož jméno jsem zapomněl, ale dle všeho měl být můj otec. Ale tedy nebyl... Takže to byl Arcanus? Trochu jsem znervózněl, v těle se mi nějak hnuly orgány nervozitou a stresem, což zapříčinilo, že mi tlapy začaly poblikávat a na krátkou dobu zmizet. Vyletěl jsem do stoje, tlap ještě párkrát poblikla, ale celou dobu jsem na ní stál a cítil ji. Stejně to bylo divný. Hrdlo se mi stáhlo a o kousek jsem odstoupil a sedl si k ostatním zády. Vzpomínal jsem na tu hádku, při které mi tak poprvé přišlo, že svět se vlastně skládá jenom z těch nejtmavších odstínů šedé a černé. A pak to ve výsledku stejně byla lež, o které mi nikdo neřekl, ale musel jsem žít s tim, že se to událo a po dlouhou dobu to bral i jako skutečnost. „Takže si náš táta,“ zamumlal jsem si pro sebe tiše.