Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 34

//Midiam

Přede mnou se tyčila obrovská hora, ze které tekla ta řeka, okolo které jsem šel. Po celou dobu jsem následoval proud, pozoroval okolí, hledal nějaké... zajímavé úkazy a jeden se vyvalil přede mnou. S úžasem jsem hleděl na vodu, která padala ze skály, stejně jako tomu bylo u vodopádů, ale tady jsem prostě nebyl nahoře a nepadal k zemi. Mohl jsem to pozorovat zdola, kochat se tím a prostě chvilku zkusit nemyslet, protože to bylo taky těžký.
V hlavě se mi sice furt honilo to, co asi budu dělat, až vyrostu. Odejdu třeba ze smečky a půjdu se někam toulat? Zatím jsem moc neměl nic, co by mě tam lákalo. Byla tam máma, byl tam Fiér, dokonce i Arcanus, ale prostě... mělo to vůbec smysl? Když mě vlastní sourozenci zcela ignorují a zdejší osazenstvo je divné, netušil jsem, jestli bylo třeba tam fakt zůstávat. Na druhou stranu, kam bych šel? Co bych dělal? Tulák? Hloupý tulák, který nezasluhuje pořádně života a je odsouzenej k smrti? Nebo bych snad našel smečku, kde bych se pokusil stát něčím bez dýchání vlastní rodiny na záda? Netušil jsem... Nevěděl. A snad jsem ani vědět nechtěl. Ale chci, vydechl jsem smutně. Hleděl jsem na vodu, ale ani ta mi po tom všem přemýšlení nepřinášela žádnou radost. Musel jsem jít dál, protože... stejně nemělo smysl kdekoli zůstávat, ne? Nebo se ani nezdálo, že by snad někdo chtěl, abych kdekoli zůstával. Stejně jsem byl vždycky druhá kolej úplně ve švem a všude.

//Propadlina

//Loterie 33

//asgaar

Přišlo mi jako věčnost, než jsem proběhl les a přitom moje schopnosti byly na zcela jiné úrovni. Měl jsem delší nohy, dokázal jsem rychleji a déle běhat, ale přesto mi to přišlo jako věčnost, než se k mým uším donesl zvuk řeky a vln, který se rozbíjely o břeh a kameny, kde se většina želv celou dobu schovávala. Chtěl jsem zrychlit, dostat se k řece co nejrychleji, ale paradoxně jsem zpomaloval. Nějak jsem si prostě chtěl užít ten pocit z toho příchodu, který prostě bude pomalý a takový lehce dramatický. Nebo ne drmaticky, spíše jsem i to chtěl vychutnat, že tam půjdu pomaličku a prostě si užiju ten příchod.
Stejně jsem ty poslední kroky sprintoval a skočil na jeden zmrzlý kámen, kde mi to podklouzlo a měl jsem potíž vyrovnat rovnováhu. Ale sakra jsem to dal! Jenom to bylo trochu máchání nohama nahoru a dolů, takže to mohlo z jinýho pohledu vypadat docela divně a komicky, ale nevadí. Dlouze jsem vydechl, položil jsem se na kameny a chvíli pozoroval vodu, hledal, jestli se neobjeví nějaká želva nebo cokoli jiného, ale bohužel nic. Byl jsem tam sám, ale nějak mi to nevadilo. Přemítal jsem trochu nad tim, co vlastně budu dělat, až budu starší. Sice jsem byl ještě furt malej, ale vlastně jsem pořád rostl a hrozilo to, že se můj život bude muset nějakým směrem odebrat, protože jsem nechtěl být úplně nic. Něco jsem chtěl, ale nějak jsem si nebyl jistý to. Prostě... něco. Nějak. Někdo.
Dlouze jsem si vydechl. Pomalu jsem vstal, neviděl jsem ani jednu želvu, ani rybu nebo jakéhokoli jiného tvora, tak jsem prostě... někam šel jinam.

//Kaskády

//Loterie 32

Oči jsem rozlepil až docela dlouho poté, co jsem usnul, ale stejně všude okolo panovala neskutečná tma, ale nemohl jsem říct, jestli je noc nebo hodně brzy ráno, kdy slunce ještě prostě nesvítí a ani nevisí někde za obzorem. Když jsem se probouzel, cítil jsem se ztuhlý, ale tak nějak určitě i vyspalý a měl jsem nutkání si protáhnout všechny končetiny, dokud v nich mohutně nezakřupe a to bylo s přihlédnutím na fakt, že jsem nepobýval v úplně nejmladším tělem, poměrně dost lehké. Až mě děsilo, kolik kostí může vlastně jednomu zakřupat, ale to rytmické křup křup křup, dalo třešničku na dortu mému spánku. Neměl jsem ani problém se dostat na nohy, nechtělo se mi zívat únavou, prostě jsem byl připravený vyjít ven, zkoumat okolí a nad ničim nepřemýšlet, nikomu se nevěnovat, pouze chvíle samoty, kdy prozkoumám všemožné okolí, které mi ještě nikdo neukázal.
Ale netušil jsem, jakým směrem se mám vydat, byl jsem trochu nerozhodný a zamtený a nakonec jsem se rozhodl pro věc, kterou jsem asi dělat neměl, když jsem už úspěšně dosáhl toho, abych odtamtud odešel a nevracel se. Chtěl jsem viděl želvu, tu řeku a místo, kde jsem ji našel a následně odevzdal. Nečekal jsem, že ji uvidim, ale prostě... jsem tam chtěl. I kdybych ji viděl, těžko by mě poznala, byl jsem v cizím těle, s cizím pachem, cizím hlasem, ale... byl jsem to já a já ji chtěl vidět. Beztak si mě nebude pamatovat, povzdechl jsem si, ale vyběhl jsem k řece bez toho, abych to někomu oznámil. Byl jsem přece sakra dospělý! Na povrchu...

//Midiam

//Loterie 31

Ještě než jsem si lehl, všiml jsem si, že Shireen odchází za nima, ale tentokrát mi aspoň řekla, že jde za nima, což jsem bral jako sakra velký pokrok, že se mnou mluví. Jenom jsem na ni houkl, že jak chce, mně může být jedno, kam jde. Ale zrovna za Etneyem? Když jenom fňukal? Fajn. Stejně se mi chtělo spát, tak mi to bylo fakt jedno.
Po jejím odchodu jsem se pokusil stočit do toho nejtěsnějšího klubka, které bylo s tím obrovským černobílým tělem možné. A že to vůbec možné nebylo. Nebo minimálně ne tak, jak jsem si přál, takže jsem si prostě lehnul pod jeden strom, hlavu si schoval k předním nohám a zase si chtěl tvrdit, že určitě neusnu, ale opak byl pravdou, oční víčka mi spadla jako kameny z vodopádů a chrápal jsem.
Tentokrát se mi sen zdál, ale nedával mi moc smysl. Byl jsem nahoře na tý hoře, kde jsem se učil výt a poprvý jsem potkal Fiéra. Ale tělo mi přišlo, jako kdyby bylo gumový, blbě se mi chodilo a při pokusu o vytí jsem nevydal ani hlásku. Pak se tam nějak objevila hloupá Sunflower, ale mluvila hlasem Arcanuse. A pak místo Arcanuse tam bylo stádo želv, které šlo pryč a já přecházel po jejich krunýřích, dokud jsem nepřešel z té shory dolů k vodopádům, což byl úplně opačný směr.
Ten sen nedával smysl, ale konečně jsem se ze spánku nebudil, spal jsem jako zabitý a dokonce mě ani netrápila zima, vítr nebo cokoli jiného. Dokonce ani jedna magie v tom snu nefigurovala, což byla super pozitivní věc, protože jsem toho měl sakra moc po krk.

//Loterie 30

Trochu jsem zvedl hlavu, když se do mě Etney pustil. Bylo mi kompletně jedno, jaký je jeho postavení, co si myslí, že je, protože já ho viděl a znal jenom jako někoho, kdo furt jenom brečí já, já, já. Jakmile se někde objevil, jenom fňuká, že jemu se něco stalo, že něco udělal, že hledá Lucy, která s nim očividně nechce být, když mu furt zdrhá. Jenom se furt všem vtírá a myslel si, že je důležitější jak ostatní. Nebyl. Ať byl jakéhokoli postavení, pro mě to byl jenom arogantní bratr, který nikdy neprojevil zájem o to, aby byl se mnou. Neměl mě náhodou učit? Byl učitelem a přesto nikdy nic nedělal. Tiše jsem si odfrkl. „A taky ses nikdy nezajímá, že existuju a furt jenom potřebuješ něčí pomoct se všim,“ prohodil jsem klidně, než se samozřejmě vydal na útěk, protože samozřejmě ani tuhle pravdu, že vlastně nic sám neumí a nedokáže, nedokázal vůbec přijmout.
Protočil jsem nad nim očima, chtěl jsem si jít radši lehnout. Ani já tolik nebrečel jako on. Arcanus se rozhodl, že radši půjde za nim. „Stejně jenom fňuká a nic víc, od léta jsem od něj neslyšel ani ahoj, jenom samý kňourání a strhávání pozornosti,“ zavrčel jsem naštvaně. A pak jenom dupal, že já jsem ten zlý a protivný. Se měl někdy podívat na debe.
Když se Arcanus vzdálil a nechal mi tam Shireen, položil jsem se zpět mezi stromy na zem. „Jdem něco dělat?“ zeptal jsem se, ale jako odpověď mi přišlo jenom takové nechápavé pokrčení ramen, že neví. Aspoň trochu komunikovala, když nic jinýho. „Tak si jdem lehnout,“ zamručel jsem s položením hlavy na tlapy. Pokusil jsem se ještě usnout, ale spíš jsem už jenom ležel a snažil se to prostě zalomit, docela marně. Aspoň je chvíli klid. furt jsem byl unavený. A dopálený. Etney si jenom žil v těle, co mu nic nemohlo provést, já? Mohl jsem ho uškvsřit. A kdyby nebyl v mém těle, udělal bych to.

//Loterie 29

Začalo se mi docela stýskat po Fiérovi a nějak mě na myšlenku jeho přivedla právě přítomnost Etneye. Třeba to, jak ho parodoval a do toho ještě jeho sestru, to bylo fajn. S Etneyem jsem nikdy nepočítal, že bych si někdy mohl sednout, však stejně o mě neměl zájem a jenom teďka tady musel vyřvávat, protože mu někdo sebral jeho ničemný tělo, které bylo k ničemu, jak jsme se mohli přesvědčit u šakalů.
Odfrkl jsem si, když se mě zeptal na tu otázku, nemohl jsem si nerýpnout. „No já jo, ale tvoje tělo je očividně úplně na nic, i když seš už starej.“ Protože u těch šakalů byl fakt na nic, akorát by tam umřel, což vlastně i skoro jo, co si budem. A taky byl Arcanus furt zadejchanej, to byla taky pravda. Moje tělo bylo omlouvaný tim faktem, že já byl prostě mnohonásobně mladší.
Co jsem nějak stihnul pochopit, ta nová Phantasia, která byla v těle Gee, si dělala z Etneye docela dost srandu, což se mi líbilo. Protože jí na to očividně i naletěl, pěkný.
Arcanus chtěl něco dělat, ale mně se do ničeho nechtělo. Furt jsem byl unavenej a nechtělo se mi poslouchat hlas staršího bratra, který bohužel vycházel z mého hrdla. Otočil jsem hlavu k Arcanusovi, nejraději bych to ještě někde v klidu zalomil a nevnímal, dokud nebudu mít svoje tělo. „Špatně se mi spalo,“ řekl jsem krátce, což bylo i menší vysvětlení, jak mi vlastně je. Ale do úkrytu se mi taky nechtělo jít a v lese ani nebyl nikdo zajímavý, s kym by šlo něco dělat. Škoda.

//Loterie 28

Tak nějak jsem tajně doufal, že až se probudím, budu zpátky ve svém těle, všechno bude úplně normální a budu moc na svět hledě zdola, jak jsem byl zvyklý, brodit se ve sněhu, tupě zírat na jizvy, co jsem rychle získal, ale nesplnilo se mi to. Furt jsem byl v tom velkém těle, které pro mě bylo jako nekonečným bludištěm, kde jsem padla z jedné pasti do druhé, narážel na magie, kterým jsem se začal stranit a přitom jsem ani nechápal, co si po mně život a svět žádá.
„Chci spát,“ hlesl jsem do země. Nebylo by to nic neobvyklého, ale já se teprve sakra probudil a chtěl jsem hned spát? To bylo k uzoufání. Ale ještě horší bylo to, že jsem skrze sníh slyšel kroky a po krátkém rozhlédnutí jsem viděl moje vlastní tělo, jak skáče přes sníh, šine si to k nám a volá na Arcanuse v těle Etneye. A byl to samozřejmě Etney. Stiskl jsem zuby. Varoval jsem ho, že jestli mi s tělem něco udělá, zničim ho a myslel jsem to doslova. A teď jsem i mohl, i když by to zapříčinilo zničení mého vlastního těla. Lehce jsem sklonil hlavu mezi ramena a sledoval ho. Na první pohled to vypadalo v pořádku, žádná nová jizva, natržený uši nebo cokoli jinýho. „Hm,“ zamručel jsem krátce. Dokázal se o sebe postarat nebo donutit někoho, aby se o něm někdo postaral... Chválihodné? Mlčel jsem. Nechtělo se mi s ním mluvit, protože jsem furt v hlavě měl svoje otázky, na které jsem chtěl mít odpověď. A taky jsem chtěl to svoje tělo a štvalo mě ho vidět okolo sebe, protože mi to akorát furt připomínalo, že nepatří mně.

//Loterie 27

Na moji otázku nebylo nijak odpovězeno, takže jsem se dostal do dlouhého kole a přemítání, formování myšleneke a hledání odpovědí v mém omezeném myšlení a povědomí o světě okolo. Chvíli jsem byl naštvaný, že mi na to odpovězeno nebylo, protože jsem si myslel, že to bude úplně prostá a jednoduchá odpověď, ale pak jsem si všiml, že Arcanus usnul. Musel být vyčerpaný, když to zalomil tak rychle. Nebo starý. Ale mně se taky chtělo spát, byl jsem vyčerpaný k padnutí, jenom moje hlava byla furt vzhůru a šrotovalo to v ní na plný obrátky.
Přesto jsem se donutil položil hlavu do sněhu a chtěl jsem se i přemlouvat, abych usnul, že to bude podstatný, ale žádné přemlouvání nepřišlo, protože sotva jsem tu hlavu položil a zavřel oči, ztratil jsem veškeré ponětí o světě a ztratil jsem se ve spánku. V bezesném spánku, kde mi nepřišlo, že získávám nějakou energii, spíše jenom doháním to, co bylo v mínusu. Takže když jsem se probudil, cítil jsem se stále s energií pod nulou, stejně jako to bylo s okolní teplotou. Tělo jsem měl kompletně ztuhlé, držet oči bylo vyčerpávající a ani mi nepřišlo, že snad uběhla celá noc. Dlouho jsem rozhodně nemohl spát, ale měl jsem pocit, že už znovu neusnu. A sotva jsem rozlepil oči, už měl můj mozek nutkání zase nad vším přemýšlet a zkoumat to. Taky samozřejmě začal tam, kde včera skončil. Posadil jsem se, hlavu jsem otočil k Arcanusovi, ale zatim jsem mlčel.

//Loterie 26

Bylo těžké si vlastně představit, že by smečka měla komukoli připadnout, vzhledem k tomu, že mi tady prostě nikdo nepřipadal dost dobrý, u každýho bych dokázal říct neskutečný množství minusů a určitě všude by to bylo "nemá na to být alfa". Jenže tohle přemýšlení nad smečkou, když jsem byl úplně nejmenší a nejmladší, bylo to nejzbytečnější, co jsem mohl udělat. Proč jsem si prostě nemohl nikde raději hrát a dělat, že se mě nic ze světa dospělých netýká? I když jsem v těle jednoho žil a to byl zásadní problém.
Jenže z tématu toho, jestli už náhodou někdo nemá být mrtvej a komu padne smečka se přišlo na téma, které mi také v hlavě vyházelo akorát několik dalších otazníků a bylo těžký si na ně odpovědět sám a pomoc dospělýho, mentálně dospělýho, by se zrovna hodila i tady, o tom žádná. První otázka byla taková prostá, ale mně to furt absolutně nesedělo. „Partner?“ nechápal jsem. Nějak jsem stačil pochytit, že je vlk, že je vlčice. Máma a táta. Fiér a Awnay. Etney a Lucy, na který byl závislej jako děcko. A jelikož každej, kdo se narodil, měl mámu a tátu, neřekl teď Arcanus nějakou hloupost? Kdyby mluvil na Shireen, nesměla by k němu být alespoň otočená zády a hlavou někde ve sněhu.
Druh věc byla už taková složitější, ale vlastně úplně stejně prostá. Proč bych vůbec někoho mě chtít? Abych se o něho opřel? Trochu jsem nakrabatil kůži mezi očima a zamumlal: „Opřít se můžu i o strom.“

14.1. 5 postů
15.1. 5 postů
16.1. 5 postů
17.1. 5 postů
18.1. 5 postů

CELKEM: 25 lístků

//Loterie 25

Buď jsem to všechno nepochopil, nebo byl svět mnohem složitější, nebo v tom figurovala magie a čáry máry, ale Arcanus s mámou očividně neumírali a ani popravdě nevypadalo, že by i umřít měli. To je dobře, uznal jsem. Odmítal jsem žít ve smečce, kde by snad měl být alfou Etney, nebo vlastně kdokoli z tý smečky, protože mě třeba napadal ten hnědej, kterýho jsem už vůbec nechtěl poslouchat. Možná tak Gee, ale ta se zase zdála moc měkká na to, aby vůbec měla smečku. Takže prostě ve výsledku Arcanus a máma nesměli umřít, protože by s tím chcípla i tahle smečka...
Trochu mě zaujala fráze, někdo z vás bude v tu dobu připravený, ale kdo sakra měl? Asociální Shireen, která se chovala, jako kdyby svět existoval v její hlavě? Ztracený a nikdy nenalezený Sionn? Uřvaná Awnay? rozmazlený Etney? Já? To určitě. „Fajn,“ řekl jsem krátce, protože k tomu nebylo asi moc co dodat. Nikdo stejně neumíral, tak to bylo jenom co by kdyby.
Trochu jsem se ale mračil při té divné konverzaci o vlčicích. Kterýho z bratrů myslel? Jenom tak pro info. „Nikoho nepotřebuju,“ namítl jsem. Přišlo mi, že všichni jsou až moc divní. A jako příklad – Sunflower. Ta byla mého věku a jaká byla? Na zabití. Kdyby mě máma nezastavila, samozřejmě. Nebo třeba Shireen, neměl jsem k ní mít nejblíž? Přitom na mě kašlala snad nejvíc. Sice se mnou byla, ale nevnímala mě, takže to fakt bolelo ze všeho nejvíc.

//Loterie 24

O životě a smrti té Laurencie Arcanus nevěděl, ale já se nějak utvrdil v tom, že ta vlčice už musela být dávno mrtvá. Jestli neumřela, když ji tamti odtáhli pryč a on ji nedokázal najít, musela zemřít na staří, protože musela být aspoň částečně stará jako Arcanus a ten byl dost starej na to, aby už umřel, takže ona musela už taky. Určitě už jo, jiná možnost nebyla.
A trochu mi všechno bylo potvrzeno, když bylo řečeno, že Arcanus by už měl být s mámou taky mrtví, nebo aspoň tak jsem to pochopil a musel jsem se na to zeptat, abych si to potvrdil a nežil při nejhorším ve lži, protože to jsem už fakt nechtěl, jedna lež mi dostatečně stačila na celý život. „Takže byste už měli být mrtví?“ zajímal jsem se se zamračením. Mělo to dost racionální důvod, proč jsem se zeptal, protože upřímně, i já věděl, že smečka bez alf nikdy fungovat nebude a jestli oni dva umřou, Arcanus první, tak někdo se o tu smečku postarat musel. „Když umřete, komu připadne smečka?“ zeptal jsem se prostě. Etney byl jedno velký ne, toho jsem odmítal. Kdyby jo, radši byl žil u Smrti. Neuměl se postarat ani o sebe, furt jenom brečel pro tu Lucy a choval se jako děcko. Nedokázal by vést ani stádo želv.
A co mi bylo po nějakých vlčicích? Však jsem žádnou neznal. Jenom pitomou Sunflower, kterou by někdo měl utopit v jezeře. „Měl bych?“ nechápal jsem. Dokonce jsem kvůli tomu natočil i hlavu do strany. K čemu by mi byla?

//Loterie 23

Rozhlédl jsem se okolo sebe. Nikdo tam nebyl, nikdo nerušil, jenom Shireen, která si dělala svoje věci a tak nějak se nezajímala přesně o to, co se děje okolo ni. Pro ni bylo důležitější to, co se děje v její hlavě a světě, který si vytvořila, ne v tom, ve kterém se narodila. Podstatné bylo, že jsem se rozhlédl okolo, jestli tam je někdo okolo, kdo by rušil, ale nikdo tam nebyl. „Však máme čas,“ namítl jsem proto na fakt, že to je delší příběh. Nikam jsem nepospíchal, nikam jsem nechtěl.
Položil jsem se na zem, chtěl jsem se prostě uvolnit, na pár sekund zapomenout na magie, cizí tělo, na šakaly a prostě na to všechno, co se dělo okolo, protože mě chvíli zajímalo jenom to, jestli v životech jiných figurují i další vlci na nějaké větší úrovni a očividně tomu tak bylo, protože Arcanus přiznal dvě vlčice a obě dvě mi nějak stroze popsal. Nějak jsem do té chvíle ani nepočítal s tím, že by mimo tenhle svět mohl existovat nějaký jiný, ale očividně tomu tak bylo a já se lehce zamračil. Nelíbil se mi už jenom z toho vyprávění, protože zněl divně a očividně i ta vlčice dopadla dost špatně, protože ji nikdy nenašel. „Takže je mrtvá...?“ Dlouho to znělo jako konstatování, ale nakonec jsem tam ještě vložil nenápadný otazník a spíše se zeptal, jestli to je pravda, ale nevypadalo, že sám ví, jak to ve skutečnosti bylo.
Pak se ale rozmluvil o té druhé, která očividně existovala ve stejnou dobu jako máma. Opět jsem se lehce zamračil, protože jsem si nějak myslel, že ta vlčice byla dřív, ale nějak tomu nebylo. Každopádně už byla nenávratně pryč. Taky.
Ohlédl jsem se do strany. Hleděl jsem mezi stromy a tak nějak se snažil představit si, jak asi ta vlčice mohla vypadat. Neměl jsem žádný její popis, jenom její jméno, ale přesto jsem přemýšlel nad tím, jaké to asi bylo v době, kdy jsem já ještě nebyl a prostě tu byla takhle. Hleděl jsem mezi stromy tak dlouho, až se tam začala zjevovat problikávající nestála silueta vlka s žádným zbarvením, žádným výrazem, prostě nic. A když mi došlo, že to zas dělám já, odvrátil jsem rychle hlavu do strany a ta iluze zmizela.

//Loterie 22

//Mahtaë

Zase přišla akorát ta fáze, že jsem měl klást jednu nohu přes druhou v pravidelném rytmu křupání sněhu, zvedání nohou až k břichu, abych mohl překročit tu závěj a tiché uklidňování sebe samého, že se okolo nic nevyskytuje, nic se neděje, všechno je v klidu a nemám důvod být jakkoli rozrušen, aby se objevila nějaká ta magie, která by něco provedla. Snažil jsem se přitom zopakovat, které jsem už viděl. Oheň, vzduch, vodu, zemi, přikazování, četl jsem cizí myšlenky, viděl věci, které neexistují, zbláznilo se počasí a vedle těla mi udeřil obrovský blesk. To bylo celkem deset... Nebylo to už snad všechno? Doufal jsem v to, více bych už asi nesnesl.
Ta otázka mě napadla už předtím na území šakalů, docela to ve mně vřelo a nějak jsem nechápal, jak vůbec fungují vztahy mezi všemi, protože já ke všem cítil... vlastně nic. Pokud se nejednalo o rodinu, měl jsem takový divný chladný pocit vůči každému. A i k rodině to bylo divné, protože mi přišlo, že k nim stejně nepatřím. Ale pak tu byla máma, co něco s jiným vlkem a nějak mi nesedělo, že by byla jediná na světě. Museli určitě i jiní, ale chtěl jsem si to potvrdit. „Nevím, zajímá mě to,“ pokrčil jsem nechápavě rameny, bylo těžký to vysvětlit, proč tomu tak je.
Do úkrytu jsme nedošli, protože se Arcanus zastavil mezi stromy. Posadil jsem se, sklopil hlavu k zemi a chvíli sledoval Shireen v jejím malém těle, které jsem jí záviděl. Pak Arcanus začal mluvit, zvedl jsem hlavu a byl trochu překvapen. Jedna odtud sice nebyla, ale to neznamenalo, že ta druhá ne... A každopádně, dvě? „Proč už s nima nejsi?“ ptal jsem se dál.

//Loterie 21

Zůstal jsem ležet ve sněhu, protože mi stále přišlo lepší snášet zimu než tu únavu a třes nohou, kterou jsem poslední dobou neustále prožíval a nebyl jsem schopen se toho zbavit. Navíc mi přišlo, že ani v leže toho moc nezvořu. A že jsem toho už kolosálně dost dokázal zvorat, zhoršit nebo se jenom tak lehce přizabít. Kolik to má ještě magií? zasténal jsem už úplně unaveně. Ani jsem nedokázal říct, kolik jsem jich napočítal, bylo jich fakt moc a ani jsem kolikrát nedokázal říct, jestli jsem za to fakt mohl já nebo někdo jiný.
Shireen se vydala k vodě, chvíli jsem ji sledoval a docela jí záviděl ten fakt, že zůstala ve svém vlastním těle, ve kterém nemusela řešit nic nepochopitelného, ale všechno bylo tak růžový, jak jenom to v jejím životě může být. V mém to bylo docela dost černý a někdy červený, abych popravdě nekecal.
Arcanus chtěl jít, což mě docela ubíjelo, ale po chvíli tichého mručení a přemlouvání sebe samého jsem přeci jenom vstal a unaveně se otočil zády k řece. Vraceli jsme se do lesa a mně se zase vrátila ta otázka, kterou jsem chtěl vědět předtím, než nás napadli šakali. „Měls někoho před mámou?“ zeptal jsem se už podruhé a prostě jsem chtěl tu odpověď. Nechtěl jsem se smířit s tím, že na tohle mi prostě nebude odpovězeno. Když jsem věděl o nějakém tom tulákovi, chtěl jsem už vědět o všem... Abych měl přehled. A pochopil existenci. Zatím nedávala moc velký smysl, abych byl upřímný.

//Asgaar