Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 49

Očekával jsem, že buď budu označen za lháře nebo za hlupáka, že si myslím, že by mi někdo mohl věřit, že jsem si prohodil tělo s vlastním otcem. Ještě navíc nedobrovolně a běhal jsem s nim tady po všech čertech, protože doma mě to nebavilo a ani jsem si nehlídal vlastní tělo, které měl pod palcem naštvaný Etney. „Je to na nic,“ odsouhlasil jsem rozmrzele Biance. Komu by se chtělo do toho, aby měl cizí tělo? Aspoň jsem ho znal, což jiní tady říct nemohli, ale furt to byl vopruz.
Oklepal jsem se, přišel jsem si takový malátný o všech těch magiích, protože to jejich používání bylo takový... strašně namáhavý na někoho, kdo je vůbec neznal a neuměl s nimi vůbec zacházet. „Je to... namáhavý,“ vydechl jsem. Sice jsem mohl běhat po všech čertech, nebyl jsem moc unavený, vydržel jsem toho sakra více a neměl jsem takové problémy chodit ve sněhu, ale ve výsledku? Chtěl jsem svoje vlastní malé tělo zpátky. „Jo... Já jsem... mladší než ty,“ řekl jsem s takovým ošíváním, protože jsem si nebyl jistý tím, jak to vůbec vyznívá. Byl jsem tady vyšší jak ona, ale ve skutečnosti mladší a já bych na ni koukal zdola. „Nemám ani jednu magii, furt na ni čekám.“ A doufal jsem, že to bude přikazování. To jediné znělo sakra moc dobře. Trochu jsem se ošil, bylo to strašně divný. Když se tohle řešilo s těma, co to taky zažili, bylo to vklidu. Ale já takhle prvně konečně potkal někoho, koho neznám a... byl jsem Arcanusem. Skvělý, mlaskl jsem si pro sebe.
Nervózně jsem předníma tlapama ušlapával sníh pod mýma nohama Nějak jsem netušil, co dělat, tak jsem se ho snažil udupat, jestli náhodou neuvidím třeba i trávu, kořeny stromů nebo tak. Ale nic. Sněhu bylo pekelně moc. „Ten je v těle staršího bratra a ten zase v mym. Ale třeba máma je v těle nějaký vlčice, kterou přijali do smečky a ta má zase tělo jedný členky a...,“ zasekl jsem se. Kde bylo tělo mámy, A kde třeba byla skutečná Gee? „Nějak nevim, kde jsou ostatní. Ale třeba sestra zůstala normálně v jejím těle.“ Prostě to nedávalo vůbec smysl.

//Loterie 48

Poníženě jsem sklopil uši k hlavě a tak nějak se rozhodl, že jestli mi osud nadělí nějakou podobnou magii živlů, kdy se výsledek bude dát vidět a ohrozím tim buď sebe nebo někoho jiného, raději se vrhnu ze skály, abych tohle nemusel snášet. Když už magii, chtěl jsem nějakou, kterou nebylo možné pořádně vidět, ale její účinky pouze nějakým způsobem cítit. Třeba jako čtení myšlenek, to přikazování a tak. To bylo docela fajn.
Vlčice trochu vyjekla, když se do ní opřel vítr, ale co se tomu jeden mohl divit, mohla být ráda, že to nebude nic tak silnýho, co by ji odfouklo na druhou stranu lesa, kde by se rozmázla o nějaký strom. Trochu jsem si povzdechl, ale furt to bylo lepší jak můj první pokus vůbec s touhle magií, kdy jsem si vlastní matku skoro pohřbil pod nánosem sněhu, který letěl ze stromů. Ale ta tomu uskočila a tahle šedobílá zůstala na místě, takže ve výsledku všechno celkem v pořádku.
„Není zač,“ zamumlal jsem tiše, protože jsem si nebyl jistý, jestli je vůbec za co děkovat, když to byl takový pokus omyl, jestli umře nebo neumře, ale to jsem raději nahlas neříkal a raději jsem dlouze vydechl, abych se uklidnil, protože s tím jsem měl docela poslední dobou problémy. Klid mi nic neříkal. Padla otázka, na kterou jsem moc neušil, jak odpovědět. Nebo jak to vlastně vysvětlit... „Protože... tohle není moje tělo. Něco nás divně prohodilo a jsem v těle vlastního táty,“ pokusil jsem se vysvětlit, ale jak tohle mohlo vůbec někomu přijít uvěřitelné?
„Já Nemesis,“ řekl jsem s krátkým zaseknutím, jestli vlastně mám říkat svoje jména. Máma říkala, že nemám. Ale bylo pozdě. „Ale tělo mám Arcanuse,“ dodal jsem po chvíli nervózně.

//Loterie 47

Nenáviděl jsem sebe samého, že jsem vůbec pomyslel na magie. Mohl jsem vstát a jít nějaké místo hledat nebo ji třeba vzít do Asgaaru a jít do jeskyně, stejně tam bylo všem všechno jedno a kdybych tam někoho přitáhl, ani by si toho nemuseli všimnout. Tak by se prostě ohřála v jeskyni a to by bylo vše, pak by odešla, nikdo by o ní nevěděl a všechno krásný. Jenže dojít do Asgaaru bylo taky přes řeku a bylo by to trochu namáhavější a vlčice už vypadala, že by chtěla pomoct těma magiema.
Zhluboka jsem se nadechl, nechtěl jsem dělat vůbec nic a hlavně nic, co se týkalo magií, ale tak... už jsem teoreticky věděl, jak tahle věc funguje, prostě jsem to nesměl přehnat a musel jsem se držet v určité hranici. Sebe jsem skoro uvařil, tak když prost řeknu míň, tak to bude hřát míň a všechno bude v pohodě, ne?
„Zkusím to,“ hlesl jsem nervózně a zhluboka se nadechl. Rozhodl jsem se, že oheň pro to nepoužiju, mohlo by to dopadnout hodně špatně, ale teplý vzduch tolik ublížit nemohl, maximálně tak rozcuchat srst, ale furt lepší jak umrznout nebo uhořet. Soustředil jsem se na jemný teplý vzduch, ale byl trochu rychlejší, než jsem plánoval. Ale teplý. Po chvíli ustal. Trochu jsem po tom stáhl uši dozadu, nebylo to přesně to, co jsem chtěl. Vlastně ani trochu, ale... fungovalo to? „Nejsem... zvyklý používat magie,“ zamumlal jsem omluvně.

//Loterie 46

Hlavu jsem měl zabouřenou co nejhlouběji v tlapách, abych na chvíli mohl předstírat, že svět okolo mě prostě neexistuje a všechno, co se děje, je pouze hloupým výmyslem, který není reálný, ale už jsem se několikrát probudil v tomhle hloupém těle, o které jsem nestál a nezdálo se, že by se to někdy mohlo změnit.
Jenže pak jsem uslyšel kroky. Konečně po takové dlouhé době a doufal jsem, že to není nikdo, koho znám a kdo by se ke mně choval jako k malému parchantovi. Zvedl jsem hlavu, nějak jsem se instinktivně mračil, ale hned jsem toho nechal. Přede mnou stálo... No ne vlče. Bylo vidět, že furt je mladá, ale mnohem starší než já, možná jako Phantasia, než ji něco hodilo do těla Gee a její tělo dostala máma, která se nejspíše ještě nevrátila od Života, zase.
Posadil jsem se, byl jsem o něco vyšší než ona. Nebo spíše Arcanus, já bych byl oproti ní samozřejmě nižší a sakra jsem chtěl být. Nějak mi začalo vyvěrat na mysl, že pokud jsem nepočítal vlastní rodinu, byla snad prvním vlkem, kterého jsem viděl šedého, jako by tu barvu snad nikdo ani nechtěl. Všichni byli hnědí, bílí nebo trapně černí. Vlčice se ke mně chovala samozřejmě jako k dospělákovi, myslela si, že něco umím a dokážu a chtěla úkryt, protože spadla do vody a byla jí zima. Jemně jsem se zamračil. Věděl jsem, že Arcanus ovládá oheň a vzduch, že by to šlo i bez úkrytu, protože jsem tady žádný neznal, ale nechtěl jsem ji uvařit zaživa. „Nevím,“ hlesl jsem tiše. Prohlédl jsem si ji a to, jak měla srst skoro samý rampouch. Rozhlédl jsem se okolo sebe, absolutně jsem ani nevěděl, kde jsem. Natož co udělat. „Ale já-“ vykoktal jsem ze sebe nervózně. „Mám... magie.“ Hloupý nápad.

//Loterie 45

//Vodopády

Odmítal jsem se zastavit až do chvíle, dokud jsem za svými zády slyšel zvuk padající vody. Zuby jsem měl pevně zatnuté, odmítal jsem se byť jen ohlédnout za sebe nebo pomyslet na tu masu vody, která padá z oblohy do jezírka, které následně teče dál do řeky, která protéká kousek od Asgaaru. Na nich takového jsem myslet nechtěl.
Chtěl jsem utéct co nejdále, ale zároveň mi přišlo, že na to, abych běhal, nemám. Šel jsem pomalu, zrak upřený naštvaně před sebe a přitom se mi nejvíc ze všeho chtělo brečet, protože jsem z toho byl smutný. Jenže mým tělem nejčastěji zmítal vztek, jako tomu vždy bylo a já to nedokázal vůbec ovládat. Několikrát jsem popotáhl, snažil jsem se chovat normálně, přizpůsobit se tělu, ve kterém jsem pobýval, ale nešlo to. Furt jsem byl malé hloupé vlče, které nemělo ovládat svoje emoce a chtěl jsem prostě jenom pocit bezpečí a trochu té zábavy v životě.
Položil jsem se pod jeden strom, zkusil jsem se zase smotat do těsného klubka, ale všude samá noha a dlouhej ocas, nešlo to. Hlavu jsem si zabořil mezi tlapy. Nejraději bych usnul, abych prospal celý ten děsný den, ale nešlo to. Tak jsem aspoň ležel a dělal, že neexistuju. Jenže i to bylo těžké, když jsem svou existenci musel vnímat. Ale aspoň byl v lese klid. Nikdo tam nebyl, pouze jsem občas slyšel ve stromech nějakého ptáka nebo veverku, ale nevnímal jsem je. Přesto jsem nechtěl být sám. Samota mě ničila, ale za celou dobu jsem na nikoho nenarazil.

//Pozn. pro Binacu, Nemesis je v těle Arcanuse

//Loterie 44

//Ostružinová louka

K mým uším doléhal zvuk tak známý, že mi z toho poskočilo srdce. Cítil jsem, jak se mi vlévá energie do žil, protože jsem si vzpomněl na ten peprný podzim, kdy jsem toho zažil víc jak za celý zbytek života. Určitě tomu tak bylo, protože jsem toho vážně moc nezažil a těšil jsem se na připomínku toho, co bylo. Mluvim jako stařec, ušklíbl jsem se a rozeběhl se, abych se mohl co nejrychleji dostat k vodopádům.
Ale byl jsem zklamaný. Trochu. Zastavil jsem se těsně u břehu a těšil se na to, až uvidím všechna ta červená jablka plout na hladině, jako tomu bylo předtím. Kvůli nim jsem se skoro utopil, když jsem je chtěl chytat, ale... nebylo tam najednou ani jedno. Posadil jsem se, smutně jsem sklopil uši k hlavu a sklopil hlavu. I zábava byla pryč. Zůstal vodopád, z kterého budu navždy vědět, že jsem nedobrovolně skočil a přežil, ale jablka? Kam zmizela? Kde jsou...?
Nic není jako dřív, napadlo mě. Ale to dřív bylo teprve před pár měsíci. Svět se neskutečně moc měnil a nelíbilo se mi to. Bolelo to. Jak se to mohlo dít? Chci Fiéra, fňukl jsem si pro sebe. Chtěl jsem zábavu, chtěl jsem chvíli zažívat takovou zábavu, že nebudu myslet na hlad, únavu, na krvácející hnáty a čenich. Jenže... nic z toho jsem už neměl. Pomalu jsem vstal. Pohled na vodopády mě bolel a přitom jsem si myslel, že to bude pravý opak. Začal jsem se šourat pryč, někam daleko od nich, abych na ně už nemusel myslet. Protože jsem už fakt nechtěl.

//Erynij

//Loterie 43

//Západní louky

Běžel jsem dál směrem k severu od té nudné louky, která mi nemohla nic přinést, ale kam jsem se dostal? Na dost podobné místo, o kterém jsem nedokázal říct nic hezkého, protože mi přišlo stejně nezajímavé jako to předchozí. Jenom jsem viděl, že sníh napadal na nějaké keře, takže všude okolo bylo dost hrudek, ale to bylo tak jediné, co jsem o té další louce mohl říct. Rozhlížel jsem se však okolo a to už vypadalo zajímavěji. Jedny hory, pak nějaké lesy, dokonce bych řekl, že i docela nedaleko bude nějaká řeka, ale to byl pouze můj hrubý odhad někoho, kdo se toulal poprvé na vlastní pěst a neměl moc ponětí o tom, kde se nachází, protože mi to všude přišlo stejné. Věřil jsem, že když se ale vrátím dolu k tý dlouhý řece a půjdu proti proudu, dostanu se k Asgaaru, kde to je prostě záchytný bod, kam bych se stejně měl brzo vrátit. Ale bude mě někdo hledat? napadlo mě. Otočil jsem se dozadu, hleděl jsem do nekonečného okolí, očima se snažil pátrat, kde by asi domov mohl být, ale žádné místo mě nenapadalo a bylo mi to vcelku jedno. Ani předtím mě nikdo nehledal, tak to bylo asi jedno, kde a jak dlouho se toulám. Když se vrátím, vrátím se. Když ne... Tak mě buď najdou a dotáhnout zpátky, případně mě nechají se toulat i nadále a nebudu je zajímat. Co je asi pravděpodobnější? zamyslel jsem se, ale moc jsem nechtěl zkoumat, jak by to dopadlo. Mohl bych se dopátrat něčeho, co by se mi taky nemuselo líbit... Dlouze jsem si povzdechl. Louka se mi přestala líbit. Vlastně se mi nikdy nelíbila, tak jsem šel dál, ale už jsem nechtěl na sever a doufal jsem, že mě lesy přivedou k něčemu lepšímu.

//Vodopády

//Loterie 42

//Mahtae (jih)

Doufal jsem, že se od nudné řeky dostanu někam na nějaké zajímavější a zábavnější místo, ale šeredně jsem se pletl. Přede mnou se otevřela planina, na tak široká jako ta, co jsem viděl dole pod lesem, kde jsem se narodil, ale zároveň byla dostatečně velká, prostorná, pokrytá bílým sněhem a... pekelně nudná. Fakt nudná, nic na ní nebylo, ani žádné kameny, po kterých by se dalo lézt, žádné zajímavé věci, prostě jenom jeden velký nudný prostor, kolem kterého jsem se rozhlédl a uznal, že tady taky nechci být, protože mi to nic nepřináší. Dlouze jsem si povzdechl, cožpak v týhle hloupý zemi nebylo něco, co by zajímavě aspoň trochu vypadalo? Nebo šlo snad o to, že většinu zábavy v tomhle světě dělal Fiér? Bylo to dost možný a to mě štvalo ještě víc. Jestli v celém kraji existoval jenom jeden zábavný vlk... ten svět neměl cenu. A musel jsem si ho navíc uzurpovat pro sebe, jestli jsem chtěl aspoň nějakou zábavu.
Pomalu jsem se rozeběhl, rozhodl jsem se, že když už je krajina tak nudná, alespoň přes ni začnu probíhat rychleji, aby mi utíkala ještě rychleji a třeba se tím dostanu někam, kde je zábavněji. Nebo třeba na někoho narazím, napadlo mě. V to jsem už docela doufal, protože samota... nebyla nic pro mě. Bolelo mě myslet, přemýšlet a nějak... uvažovat nad tím, co by mohlo být. Protože jsem nechtěl vědět, co by mohlo být. Špatné věci se můžou stát, věřil jsem. Určitě to bylo pravděpodobnější jak ty dobré. Co jsem tak zažil. Na chvíli jsem se zastavil, chtěl jsem se podívat na svoje tlapy, ale ani jedna jizva. Arcanus totiž jizvy neměl. Nechápal jsem jak.

//Ostružinová louka

//Loterie 41

//Mušličková pláž

Když jsem se vracel od toho obrovského jezera, všiml jsem si, že ta řeka je blíž ke svému konci docela klidná a taková až nenápadná, ale jak jsem šel víc a víc nahoru, byla rychlejší a divočejší. Bylo to zajímavý, ale furt to nějak nemohlo napravit tu nudnou cestu, kterou jsem podnikl úplně pro nic. Docela mě to štvalo, ale tak co jsem s tim mohl dělat. V lese se mi nechtělo být a čím více jsem nad tím vším přemýšlel, tím méně se mi i do lesa chtělo vracet. Přišlo mi, že mě tam nic nečeká a hlavně nikdo. Jenže jsem nechtěl potom žít sám, nechtěl jsem být sám a odkázaný jenom na sebe, protože mi přišlo, že to není nic dobrého. Nemít si s kym povídat a být odkázaný jenom na sebe bylo... deprimující. Ale co jsem měl dělat tam, kde o mě nikdo vlastně nestál? Kde mě odsouvali do strany, protože tohohle bolela tlapka a tenhle zase se musel pochlubit, že se dobře vyspinkal. Přestávalo mě to bavit, ale hlavně ti, kteří byli členy. Stejně se sami o smečku nezajímali, nikdy nic nedělali, jenom hleděli na sebe a dělali, že nic jako smečka neexistuje, kromě faktu, že se můžou sakra dobře nažrat.
Na jednom místě, kde jsem si věřil, že řeku přeskáču na druhou stranu, jsem tak udělal a vydal se někam vstříct novým místům, protože jsem dost věřil tomu, že tady mi to už nic nového ta řeka nepřinese a maximálně mě dovede domů, kde jsem stejně o ostatní nestál a raději jsem chtěl hledat, jestli nenajdu lepší místo, kde bych mohl v budoucnosti žít. Třeba nic nenajdu, říkal jsem si. Možná trochu víc rozmrzele. Pak nevim, co bych dělal, ale bylo mi to vesměs jedno. Prostě jsem chtěl hledat.

//Západní louky

//Loterie 40

//Mahtae (jih)

Myslel jsem si, že už blouzním z nekonečné délky a rovnosti té řeky, okolo které jsem tak znuděně kráčel. Nebo možná ne znuděně, ale štvalo mě, jak jediné, co jsem mezitím mohl dělat, bylo pouhé přemýšlení nad tím... Nade mnou. Bohužel nade mnou. A dospěl jsem k hodně mizerným závěrům o své budoucnosti, že mi krátce ani nepřišlo, že bych nějak pro budoucnost měl nadále existovat, protože mě v ní nic moc zajímavého nečekalo. Ve smečce? Asi nic. S ostatními vlky? Většina mi fakt lezla na mozek. Jenže to jsem si lezl vlastně i já, tak nevim, co bych měl dělat. Jak dlouho vůbec trvá život? Jak dlouho tohle budu muset snášet? Musim se zeptat Arcanuse nebo někoho, pomyslel jsem si. Ten o umírání něco věděl, tak snad potom poradí, kdy bude čas umřít, abych si rozvrhnul čas o vlastní (ne)existenci.
Došel jsem na nějakou další hodně velkou pláň, která byla pokrytá sněhem a rozprostírala se do sakra obrovskýho jezera, že nebylo možný vidět na jeho druhý břeh a táhlo se ještě sakra moc do strany. Přešel jsem blíž ke kraji vody, kde jsem si všiml, že je taky ta divná tvrdá voda, ale ne tolik jako na tom jezeře a hlavně tam byly super vlny, které se mlátily o břeh a odkrývaly zem pod sněhem. Byla taková žlutá a dobře se do ní bořila tlapa. Líbilo se mi to, dokud se mě nedotkla voda, která byla pekelně ledová. Raději jsem stál trochu dál od břehu a koukal se za obzor, jestli náhodou nezahlédnu kraj toho jezera, ale bylo to nemožný. Jak jenom může být velký? zajímalo mě. Trochu mi z toho bylo i blbě, přišel jsem si neskutečně maličkej vůči té vodní ploše a to jsem byl v těle dospěláka. Trochu jsem se přikrčil, zamračil se a začal couvat vzad. Tam byl taky sice obrovskej svět, ale... ne takhle divně žaludek svírající svět.

//Mahtae (jih)

//Loterie 39

//Mahtae sever

Nechápal jsem, jak daleko se ta řeka může táhnout. Navíc jsem vůbec nikde nezatáčel, furt to teklo jenom rovně bez nějakých zajímavostí. Přešel jsem okolo nějakého lesíka, přes nějakou pláň z kamenů, ale furt jsem šel okolo té řeky, za zády měl slunce a v hlavě tisíce myšlenek, které by bylo vhodné si protřídit, ale nějak jich bylo tak moc, že jsem netušil, co s nimi mám dělat. A vůbec mi ani nedocházelo, jak je mám všechny vnímat.
Na jednu stranu jsem byl naštvaný. Furt a na všechno. Štvala mě ignorace smečky a to, jak zbyteční a nudní tam byli. Štvalo mě ještě více, že většina mojí vlastní rodiny dělala, že neexistuju a zajímala se jenom pro sebe. Štvalo mě, že sám nic nemůžu a s velkou pravděpodobností ze mě ani nic nebude. A štvalo mě to, že ani nevim, čim bych případně chtěl v životě být. Trnem v patě. To bylo tak jediné, k čemu jsem měl sklony, když jsem nad tim přemýšlel, ale co to bylo za život? Furt jenom někomu viset na krku a čekat, jestli se stane něco natolik zajímavého, abych měl důvod na to nějak reagovat. Moc se toho nedělo... Pokud se třeba nepočítalo prohození těl, které mi neskutečně drásalo nervy. A taky to bylo na seznamu toho, co mě tak moc štvalo.
A štve mě tahle nekonečná a nudná řeka! zavrčel jsem si pro sebe. Už jsem se chtěl otočit, že půjdu někam jinam, najdu si lepší místo, které bych mohl objevovat, ale v dálce jsem si všiml toho, že se prostředí mění. Nebo jsem doufal, že se mi to nezdá, protože jsem už mohl taky zcela dobře blouznit ze samoty, která trvala, prosím pěkně, možná tak čtvrt dne. Huh, přišlo mi to jako mnohem déle.

//Mušličková pláž

//Loterie 38

//VVJ

Rozhodl jsem se, že půjdu raději k řece, kde byla voda normální, nebyla tvrdá a už vůbec neklouzala. Byla prostě studená, tekla někam do neznáma a nebolel mě ani kvůli ní bok. A ještě k tomu jsem se mohl napít, což jsem původně chtěl udělat i u toho jezera, ale tam bych asi musel prostě tu vodu kousat nebo já fakt nevim, co s tim vůbec bylo.
Řeka byla příšerně dlouhá, ani jsem netušil, jak vlastně dlouhá je, ale protože jsem nikam nespěchal a nikam se mi za nikým jít nechtělo, stejně nevím, kde všichni jsou, rozhodl jsem se, že prostě budu kráčet vstříc neznámému tím způsobem, že půjdu podél řeky tak dlouho, doku mě nikam nezavede. Šel jsem okolo Asgaaru, kterému jsem jenom zamával ocasem, jenom tak pro efekt, nikoho jsem tam zdravit nechtěl a kráčel jsem dál. Všiml jsem si, že po stranách byla občas taky taková tvrdá voda, ale když jsem na ni položil hlavu, urvala se a odplavala pryč, jako by se snad lekla. Začalo to bejt fakt divný, proč voda tvrdla? Nebyl to problém?
Začal jsem se tou chůzí nudit, ale prostě jsem chtěl zjistit, kam voda teče, kde končí, kam se kroutí. Chtěl jsem o zdejším kraji vědět vše, kde co je, proč to, jaké to tam je. Abych se mohl vytahovat, že nejsem úplně hloupý. Ale tou chůzí jsem se fakt nudil, tak jsem přemýšlel... A přemýšlel... A ta věc bolí. Proč to vůbec jiní dělají? nechápal jsem. Vyčerpávalo to... A k ničemu jsem pořádně nedospěl.

//Mahtae (jih)

//Loterie 37

//Východní galtavar

Pokračoval jsem k tomu jezeru, které jsem cítil, ale nějak jsem neznal jeden docela zřejmý fakt, protože jsem byl ostatně vlče, které nechápalo svět, vydalo se samo ven, protože jsem byl v cizím těle, ale na tom nezáleželo, dělal jsem si, co jsem chtěl, protože ve výsledku... jsem nikoho nepotřeboval. A nikdo nepotřeboval mě. Trochu mě to mrzelo, ale co jsem s tim mohl dělat. Každopádně, zajímala mě ta voda, ke které jsem došel. Byl jsem si sakra moc jistý, že voda je tekutá, teče, když se na ní chce jeden postavit, zahučí do ní, ale tahle voda? Byla tvrdá. Neprůhledná. Položil jsem na ní tlapu a ta tlapa tam prostě zůstala? Bylo to sice strašně ledový, asi jako sníh, po kterém jsem chodil, ale nechápal jsem to. Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli tam ještě někdo není a neřeší taky fakt, že tu je sakra moc tvrdá voda, ale byl jsem tam v tom pěkném ránu úplně sám.
Tiše jsem si zamyšleně zamručel, postavil jsem se na tu plochu a skočil, jestli tím třeba tu vodu nerozbiju a nevrátim do stavu, kdy se z ní budu moct napít, ale žádná výhra. Furt tvrdý a po doskoku mi to neskutečně podklouzlo a dopadl jsem na bok. Sakra to bolelo a než jsem se vyškrábal na nohy, ještě několikrát mi to podjelo. Nohy se mi rozjížděly a blbě se na tom stálo, ta voda byla prostě sakra vadná.
S potížema jsem seskočil dolů do sněhu, kde nehrozilo, že si namelu kokos. „To je ale blbá voda,“ zahlásil jsem. Proč tam vůbec něco takovýho bylo? K čemu sakra? Však to nedávalo smysl. Kroutil jsem nad tím nechápavě hlavou, když jsem šel dál.

//Mahtae

//Loterie 36

//Středozemní propadlina

Vyšel jsem někde na otevřeném prostoru, kde jsem na své pravé straně cítil vycházející slunce, které překvapivě hřálo na to, jaká zima byla. Nebo mi ani tolik nepřišlo, že by mrzlo. Bylo chladno a zima, to jo, ale prostě jsem nemrznul, nedrkotal zuby a neměl potřebu se někde schovat. Neprošlapaný sníh mi křupal pod nohama, ale všímal jsem si toho, že tam jsou i cizí kroky, což dobře znamenalo, že tamtudy prochází mnoho vlků a to mě přivedlo na myšlenku – kolik vlků tu je? A jací jsou? Jsou nudní jako hnědý vlk od nás ze smečky? Zábavní jako Fiér? Sebestřední jako Etney? Uřvaní jako Awnay? Nebo divní jako Sunflower? Docela mě to zajímalo, ale skoro nikoho jsem neznal, což mě štvalo. Většinu času jsem trávil v lese, ale tam taky furt nikdo nebyl a nejčastěji jsem skončil s Arcanusem a Shireen, která stejně nemluvila, takže jenom... Arcanus.
Na chvíli jsem se posadil. Hleděl jsem do země přes ty černé tlapy s bílými značkami. Nějak jsem z hlavy nedokázal dostat to, co jsem zjistil. Nebo v čem mě ujistil, protože já tomu nevěřil od doby, co se s mámou pohádali a já pak pocítil opuštění. Celý ten podzim byl zastíněný neskutečným temnem, jako kdybych na to hleděl přes černobílý filtr a netušil jsem, co si o tom všem myslel. Hlavně jsem chtěl vidět toho vlka, kdo měl být mým otcem, ale Arcanus mi o něm vůbec nic neřekl. Jen to, že je tulák, mám projít všechny tuláky na tomto světě? zajímal jsem se. Pokud bude třeba, udělám to.
Pomalu jsem zase vstal, líbilo se mi to slunce, ale už jsem měl zase žízeň a cítil jsem, že je voda na blízku. A taky jsem to upřímně věděl, šel jsem okolo toho jezera už jednou.

//VVJ

//Loterie 35

//Kaskády

Trochu jsem si vzpomínal na ta místa, kterými jsem procházel. Alespoň trochu jsem si byl vědom toho, že jsem na tom místě někdy byl a prostě... nějaké moje podvědomí si bylo vědomé toho, že jsem znal okolí, ale prostě jsem nějak nedokázal úplně říct, kde se nacházím. S tím jsem měl obecně problémy, takže jsem to moc neřešil.
Ale po chvíli jsem cítil závan hodně studeného větru, který by mě před těmi pár měsíci klidně i odfouknul, kdybych se sem dostal. Trochu jsem se přikrčil k zemi, přizavřel oči a vnímal to studené sekání do celého těla, které mnou chtělo zmítat a zbavit mě rovnováhy. Udělal jsem pár opatrných kroků vpřed, cítil, jak je svět najednou těžší, ale dostal jsem se až k hraně obrovské propasti, na kterou mě upozorňoval Fiér. V dálce jsem viděl, že přes ni vede most někam, kam nevím, ale tam jsem jít nechtěl. Zachtělo se mi hledět do té nekonečné prázdnoty, která byla ledová, bolestivá, ale svým způsobem tak moc... lákavá. Proč si jedna moje část říkala, ať tam skočím? Ať nechám tohle tělo a mou mysl, aby ji objala prázdnota a přinesla mi to, co nabízí? Čekal jsem smrt, ale stejně jsem to chtěl zkusit. Něco ve mně si myslelo, že to je strašně moc lákavé a nádherné.
Ale pak se jiná moje část probudila a řekla ne. Nemohl jsem skočit. Byl jsem mladý a v cizím těle, tohle jsem si dovolit nemohl. Zved jsem hlavu, nechal jsem, aby mi vítr šlehal kruté studené biče do tváře a pak jsem šel dál. Žádné místo mi nic nepřináší, řekl jsem si suše pro sebe. Bylo to divné...

//Východní Galtavar