Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 64

Bianca se posadila na zem, tak jsem ji trochu následoval, tlapou jsem odhrnoval sníh, abych se trochu zabavil a potom jsem jeho zbytek udupal, abych se mohl posadit na zadek a nebyl z toho zas tak moc mokrý, jak jsem mohl být. Trochu mě bolelo tělo z všeho toho padání na skluzu, ale tak nějak jsem to sváděl na Arcanusovo stáří, protože mě by to určitě nebolelo, vzhledem k tomu, že jsem měl mladý a gumový tělo, které toho přežilo dost. Kdyby spadl Arcanus z vodopádu, určitě by se polámal, což se mně nestalo. „Je děsnej,“ souhlasil jsem s Binacou s úšklebkem, vsadim se, že je delta nebo něco a myslí si, že to mu hned dává právo mi rozkazovat, ale to, že neutáhnu srnu mu je úplně fuk,“ protočil jsem nechápavě očima. A to byl v uvozovkách ještě ten z lepších, co tam byl. Pak tam byl třeba parožnatec, kterýmu prý někdo nasadil parohy, ale furt jsem přesně nechápal, co tohle má znamenat a nikdo mi to nechtěl vysvětlit. „Je línej a věděl, že to okolo těch skal nevezme, tak to dělat nechtěl, že jo,“ přidal jsem ještě k tomu hnědýmu, protože určitě tak to bylo. Kdo by ty věci taky tahal chtěl, že jo.
Udupával jsem postupně furt sníh, který byl pod mýma předníma tlapama, protože jsem se chtěl zabavit, ale nechtěl jsem vypadnout z lesa, protože by to znamenalo, že tam můžeme narazit na mámu nebo kohokoli, kdo by mě hnal rychlý krokem zpátky do lesa. Hlad jsem neměl, unavený jsem nebyl, ani tu nebylo žádný nebezpečí, takže jsem fakt nikam neplánoval jít. Myslel jsem si, že teda všechny smečky jsou stejný, ale Biance to aspoň nevadilo, mně jo. Bylo to... otravný. Každý den úplně stejný jako ten předchozí. „Máma říkala, že zajde za Životem. Ale očividně nic, když se vrátila a furt jsme v cizích tělech.“

//Loterie 63

Nikdo za námi nešel a ulevilo se mi. Dlouze jsem vydechl, protože jsem se chtěl ušetřit té hádky, že bych stejně domů nešel a akorát bych se trapně dohadoval v těle svého otce s vlastní matkou, která byla pro změnu v těle cizí mladé vlčice, která se sotva dala považovat za členku smečky. Sice tam byla, ale nikdo ji neznal a já ji jenom náhodou potkal, protože jsem v tý chvíli byl s Arcanusem, když jsme ji potkali a vzali k sobě. „U nás doma jako někdo je,“ pokusil jsem se to lépe vysvětlit. Bylo to trochu složitější, furt tam někdo byl, cítil jsem je, ale prostě nereagovali. „Ale prostě jenom spíš nebo po mně chtějí nějaký nudný věci. Třeba jeden, když jsem byl ještě v těle vlčete a mnohem menší než ty, mi řekl, že mám odtáhnout sám srnu do úkrytu, kde jsou všude kluzký skály a tak. Takže podle něho je úplně v pohodě to chtít po vlčeti,“ dodal jsem na vysvětlenou věc, která mě furt štvala, protože jsem fakt nechápal, jak tohle po mně mohl chtít.
Bianca se rozpovídala o vlastní smečce, ale ani ta mi prostě nezněla moc zajímavě, jenom mě zaujalo to, že tam mají vlky, co jsou úplně stejní, ale podle ní byli divně flekatí a prostě ne pěkní. Trochu jsem se zamračil Všichni z mojí rodiny byli černí, šedí nebo bílí. Jenom já vlastně byl po mámě úplně šedý, ostatní byli takovou směskou těch všech barev.
„Takže to zní jako u nás,“ zamumlal jsem nakonec, když se jsem se to pokusil přirovnat na naší smečku. „Jenom u nás se tam ještě do toho dějí blbosti, že nám něco prohazuje těla,“ odfrkl jsem si. Protože mě to už nebavilo. Bylo to už několik ní a prostě... kdo stál o to, aby žil v těle cizáka? I když to byl vlastní otec.

//Loterie 62

//VVJ


Při cestě od jezera jsem se docela mračil. Nelíbilo se mi, že se tam máma objevila, protože jsem čekal prostě jediné – že mám mít domů. Ale tam já nechtěl, protože co mě tam čekalo? Vůbec nic. Akorát by mi řekla, abych tam zůstal a byl buď s ní nebo Arcanusem. Měl jsem ji rád, ale chtěl jsem taky zábavu, chtěl jsem někoho poznat a ne být zaseklý v lese, kde jsem vůbec neměl šanci se s kýmkoli bavit, když se nikdo o nikoho tam nezajímal. Kdyby aspoň Shireen nebyla tak tichá a nafoukaná. Chtěl jsem být s Biancou, protože byla normální, nebyla oproti mně tak stará, chtěla si hrát a ne jenom poučovat. Nebo mě opouštět.
Zastavil jsem se až ve chvíli, kdy mi ocas zmizel v nějakém divném lesíku. Zastavil jsem se, otočil a snažil se zjistit, jestli nás máma v těle Phantasie následuje nebo ne. Vydýchával jsem se, čekal na Biancu a přitom měl zatnuté zuby. „To je moje máma. V těle jedný nový vlčice od nás. Řekla by mi, že mám jít domů, jenže nechci. Nikdo tam nikdo, nikdo se nezajímá, jenom bych se tam nudil,“ postěžoval jsem si a vysvětlil tím i svůj útěk. Nic mě tam nedrží, zopakoval jsem si svoje uvědomění. Neměl jsem to tam rád. Ani trochu. „Jaký to je u vás?“ zajímal jsem se. „Kromě toho divnýho vlčete.“ Zajímal jsem se o to, protože jsem potřeboval vědět, jestli to je fakt všude na nic nebo jenom u nás. Kdyby jo, nemělo smysl prostě v nějaký smečce existovat. Radši být sám nebo s někým, ale ne závislej na jiných a být pod někým.

//Loterie 61

„Ale bylas tu,“ namítl jsem a musel do ní tak rýpnout. Furt byla o půl roku starší, ale jestli byla malá, tak bylo vcelku pochopitelný, proč jí nezajímalo, jak se jmenuje tvrdá voda, která je možná na jezerech, ale ne na řekách. A pokud jo, tak v jenom takových malých zátokách, kde voda neproudí, což bylo docela zajímavý a znamenalo to, že na tekoucí vodě se ta tvrdá voda prostě neobjeví?
Otázkou však nebylo ani to, proč se ta voda někdy objeví, někdy ne, ani nebylo moc podstatný, proč klouže a je jenom v zimě, nejdůležitější bylo zjistit to, jak se nazývá, protože o to skutečně šlo. Mohli jsme se zeptat někoho staršího, kdo už prostě svět znal a věděl, jak se podobné věci a jmenují a nazývají, ale to by znamenalo najít někoho dospělého a do toho se mi nechtělo. Furt mě štvali. Principiálně, že nikoho nezajímalo, kde se toulám, že jsem zmizel a ne úplně poprvý. A když jsem se posledně vrátil, dopadl jsem, jak jsem dopadl. A taky se mi nechtělo nikoho jenom tak odchytávat, jestli mi prostě řekne, jak se to jmenuje, to bylo zase pro změnu docela trapný.
Dobrou zprávou bylo to, že jsme mohli vymyslet další název. Já navrhl jeden, Bianca se pustila do dalších. Přemýšlel jsem nad nimi. „Skluz je fajn a je to fakt kratší,“ uznal jsem. Kdo chtěl používat zbytečně dlouhé názvy? Nikdo.
Pak jsem uslyšel zavytí, které se nějak táhlo okolím, ale byl to nějaký neznámý hlas. Chvíli jsem se rozhlížel okolo sebe, ale jezero bylo obrovský, že vidět tam někoho jenom tak nešlo a přišlo mi, že Arcanus měl úplně na nic vidění. Trvalo mi dlouho, než jsem někoho spatřil a... když jo, tak jsem se akorát zamračil. „Pojď pryč,“ zamumlal jsem k Biance. „Nebo mě vyženou domů,“ došlo mi. A tam jsem jít nechtěl. Rovnou jsem s tím udělal několik opatrných kroků směrem ze skluzu a ve chvíli, kdy my tlapa dopadla na sníh, jsem trochu přidal do kroku.

//Cedrový háj

//Loterie 60

Zůstal jsem stát co nejpevněji na tvrdé vodě, ale jednou tlapou jsem zkoumal, jak to vlastně funguje, jak musim mít nohy, aby to klouzalo, jak zase ne a ve výsledku jsem prostě jednou přední jezdil sem a tam, abych to všechno pořádně pochopil a dobře mi to sedělo. Když mě nikdo nic neučil, musel jsem to všechno pochopit sám, to jsem pochopil už v lese. Sice mě máma učila rvát se, ale taky jsem potřeboval další věci, aby to dávalo pořádnou logiku, o tom žádná. Fajn, asi to už chápu, řekl jsem si pro sebe, zvedl hlavu a sledoval, jak se Bianca klouže ke mně.
Otázkou stejně bylo, jak se tohle všechno nazývá, určitě to má nějaký název a nebude to jistě tvrdá voda, protože to byl pěkně pitomý název, ale ani vlčice mi nějak nebyla schopná říct, jak se to jmenuje a přitom byla starší než já a zimu zažila. „Tss a to jsi starší?“ popíchl jem ji, předtím taky rýpala, že já něco nevim. Ale já na to měl právo, že jo.
Ale taky z ní vypadlo, že můžeme tomu všemu dát vlastní název, aby to nebyla ta nudná tvrdá voda, což dávalo docela logiku a znělo to dobře. Ale jak to pojmenovat? Posadil jsem se na zadek, tvrdá voda mě studila na zadek, ale nechtěl jsem riskovat, že budu stát, podklouzne mi to a poletim zase na tlamu. „Co prostě... klouzačka? Když se po tom kloužem?“ navrhl jsem. Ale jelikož mi moc nedávalo logiku, jak třeba mně někdo dal jméno, nevěděl jsem ani to, jak bych měl pojmenovat věci okolo sebe, které určitě měly nějaký svůj název, který se nám nikdo neobtěžoval říct.

//Loterie 59

Trochu se ve mně vařil fakt, který mi naznačoval, že ani nejsem schopný v tom těle pořádně stát. Furt jsem padal, klouzal a sice to byl důvod, proč jsme tam byli, ale měl jsem se klouzat, protože jsem chtěl. Ne z důvodu, že jsem neschopný stát na místě.
Ale nějak se mi povedlo stát na nohách, trochu nejistě, musel jsem zatínat všechny drápy do země, abych se pořádně udržel a přitom jsem se snažil tvářit, že je všechno úplně v pohodě, nic se neděje a všechno to je zcela plánovaný a přesně takhle jsem to chtě, protože já takový chyby nedělám a nejsem natolik hloupý, že nedokážu stát na místě.
Zkusil jsem udělat krok, abych se ujistil, že už nějak dokážu normálně chodit, abych se následně mohl zkusit sklouznout, jak to původně Bianca mínila, protože zatím se mi to nepovedlo ani jednou. „Zkusim,“ přitakal jsem a udělal ještě jeden trochu nejistý krok, než jsem se přesvědčil v tom, jak tahle ztvrdlá voda funguje, abych se mohl zkusit pomalu rozeběhnout a následně přestat zatínat všechny drápy a sklounout se. Dopadlo to mnohem lépe, ale přesto jsem skončil na zadku a jel dál. Ale byla to sranda, což jsem dal najevo ušklíbnutím, když jsem se tam točil po zadku po jezeře. „Je to fajn,“ řekl jsem rozhodně. Opatrně jsem vstal, v podstatě podobně jako tak, když jsem se zvedal z břicha, ale takhle to bylo mnohem lehčí. „jak se vůbec tahle ta tvrdá voda nazývá? Tvrdá voda?“ zeptal jsem se.

//Loterie 58

Biančina teorie o tom, že se tahle divná vlčata zjevovala z toho důvodu, že ve skutečnosti byla nechtěná a rodiče se jich zbavovali, mi přišla jako docela logická, protože kdo by stál o to, aby se staral o něco takového? Jestli nebyla normální, neuměla se chovat a ani pořádně komunikovat, bylo lehčí je hodit na krk někomu jinému a udělat si další, lepší vlčata. Možná proto měla máma Sionna. A pak nás, zamyslel jsem se pro sebe. Docela by to dávalo i logiku, že se prostě snažili i pro něco lepšího, i když tady vynechali tu fázi se zahozením vlčete. „K nám se jedna ještě zatoulala, ale ta je už skoro dospělá, tak nevim,“ zamyslel jsem se ještě. Nebo něco takového říkala Phantasia, ale nebyl jsem si tím úplně jistý. A taky mi to bylo docela jedno, protože jsem s ní stejně moc nemluvil, když se tam pak přiřítil Etney a bylo mi to fuk.
Spíš mě v té chvíli stejně zajímalo klouzání a ně nějaká divná vlčata, protože těch jsem měl dost ve smečce a tady jsem chtěl na chvíli přijít na jiné myšlenky, vzhledem k tomu, že se do toho lesa budu muset někdy vrátit, abych prostě... se ohlásil. Protože nikdo asi jenom tak nevezme, že jim zmizelo tělo alfy.
Ležení na zemi možná mohlo být fajn, kdyby to příšerně nestudilo, ale vstát bylo docela těžký, o tom žádná. Dostal jsem nějaký info, jak bych se měl dostat na nohy, tak jsem se tim vedl. Nohy trochu od sebe, zaseknout drápy do té tvrdé vody a pomalu se soukat na nohy zadníma. Jo, docela to šlo, stál jsem s rozkročenýma nohama a bál se už jenom sebemenšího vánku větru, aby mě zase nedostal na břicho. „Fajn... To by šlo. Teď se sklouznout.“

//Loterie 57

Jak se ukázalo, asi každá smečka má nějaký to vlče, který není úplně normální, ale byla jenom otázka, které z nich je horší. Byl jsem si ale nějak jistý, že to jejich vlče nechci poznat, protože jsem už tak byl unavený ze Sunflower a na někoho dalšího jsem neměl náldadu a chuť. Chtěl jsem okolo sebe někoho normálního, s kým by se dalo bavit a nebyl o nekonečný léta starší než já. Což třeba teď byla Bianca. „Kde se vůbec takový vlčata berou,“ zamumlal jsem nerudně. Protože nejvíc ze všeho mě štvalo, že zrovna takový muselo být ve smečce, kde jsem byl i já.
Bianca očividně byla ta mladší, nebo spíš nejmladší. U nás mohl jeden být nejstarší nebo nejmladší, oni měli i toho prostředního, ale jeden z nich chyběl, jak říkala Bianca. Byl to ten prostřední nebo nejstarší? Docela mě to zajímalo, ale nechtěl jsem se na to zeptat, tak jsem raději mlčel.
Celý ten pokus o klouzání se na tvrdý vodě dopadl tím způsobem, že jsem místo po nohou jako Bianca jel po břiše a pekelně to studilo ale nějak jsem netušil, jak se zvednout bez toho, abych zase nesletěl na zem. „Jsem v pohodě,“ zamumlal jsem s hlavou položenou na tvrdý vodě, protože ani ta se mi nechtěla zvedat. Přemýšlel jsem, že bych se zkusil překulit na bok a nějak tak se postavit, ale i to mi přišlo neskutečně složitý. No a hned na to se ke mně svezla i Bianca. „Můžem pokračovat,“ řekl jsem předtím, než jsem se pokusil vstát, ale jedna noha mi podklouzla a já se zase svezl k zemi. „Pokud teda vstanem,“ ušklíbl jsem se.

//Loterie 56

„Je hlavně strašně divná,“ dodal jsem. Byl jsem rád, že jsem mohl s někým sdílet fakt, že tohle vlče nemám ani trochu v lásce a přitom byla Bianca někdo, kdo ji ani jednou neviděl, ale to nevadilo, očividně ji taky nemusela a stačil na to jednoduše jenom popis toho, co dělala. Trochu jsem se na tím poušklíbl, bylo to fajn, když taky někdo jenom furt neremcal, že bych takhle o jiných mluvit neměl.
„Jo, Shireen se narodila jak já, ale já jsem starší,“ podotkl jsem, aby to bylo zřejmé. Starší a větší. A výmluvnější. Dobrodružnější. Ona v podstatě jenom mlčela a dělala, že neexistuje. A že jí to sakra dobře šlo, občas jsem o její existenci úplně zapomínal a nevnímal, že s náma kolikrát je na stejném místě a ne někde zalezlá. „Snad jo,“ dodal jsem tišeji a trochu smutně, protože za celou tu dobu se vůbec nic nezměnilo a netušil jsem, jestli se to někdy změní, protože mi přišlo, že na to je už docela pozdě. Ale kdo ví. Třeba jo. Snad, doufám, povzdechl jsem si.
Ono šlo lehce zapomenout, že pro mě hodně věcí bylo nových, když jsem byl v tak starém těle, ale co. Zima byla novinka, nikdo mi to nevysvětloval, tak jsem to musel zjišťovat sám, pomaleji a občas s nějakou chybou. Jako třeba to, že jsem upadl na tý tvrdý vodě, která taky dobře studila, ale podle té šedé vlčice se na tom dalo i bavit, tak jsem jsem to chtěl zkusit, i když jsem se toho docela bál. Sledoval jsem ji, co dělá, potřeboval jsem to trochu okoukat. Pak jsem se zhluboka nadechl. „Ale zkusím to,“ švihl jsem nad tim ocasem a zkusil si v hlavě přehrát, co mám dělat. Prostě... se sklouznout, jo, to dávalo logiku a bylo to i jednoduchý. Přestal jsem zatínat drápy do ledu, trochu jsem se zkusil rozeběhnout a pak prostě se jen klouzat, ale obrovský hnáty, špatná rovnováha, všechny končetiny se mi rozjely a hned jsem skončil klouzající se na břiše.

//Loterie 55

//Erynij

Bianca se zajímala, proč je vůbec Sunflower označená jako hloupá, což byl docela dlouhý seznam toho všeho, ale fajn. „Máma jí furt opakovala, aby nezdrhala, ale samozřejmě zdrhla a přišla totálně špinavá. No pak začal mlít úplný kraviny a potom si klidně i myslí, že moje máma je její máma a prostě poděs. Chová se, jako kdyby žila někde na jiný planetě.“ Kdybych asi u toho nebyl, nevěřil bych, že se někdo může chovat jako takový pošuk, ale choval a žila se mnou ve stejný smečce, takže jsem já musel trpět její existenci a fakt mě to nebavilo. Doufal jsem, že šla zase pryč, máma to zjistí a poletí. Prosím.
Bianca krátce řekla, že prostě jednou odešel, když spali v úkrytu a to bylo vše, nějak od tý doby přestala s bratrem trávim čas, „hmm,“ zamručel jsem na to zamyšleně. „Něco jako Shireen. Poprvý jsme vypadli z jeskyně a od tý doby na mě z vysoka kašle.“ Ona aspoň měla nějaký vztah s bráchou, ale já? Shireen byla něco jako cizinec ke mně. díky tomu jsem nějak ani neměl potřebu s ní trávim čas, snažil jsem se o to, ale bylo to úplně jedno. Nebo jako nebylo, ale já svoji snahu měl, ona ne, takže jsem se musel prostě smířit s tim, jak to je.
Bianca prohlásila, že můj nápad byl hloupý, ale já musel trochu oponovat. „Neznám zimu.“ Bylo to pro mě něco úplně novýho a divnýho, taky mi to nikdo vůbec nevysvětloval. Jenom teda samotnej sníh, to bylo všechno, o tý tvrdý vodě se mi někdo zapomněl zmínit. Došli jsme k jezeru, kde jsem už jednou byl.
Binaca vylezla na led, kde jsem viděl, že našlapuje opatrně, takže jsem ji zkusil napodobit, ale moc se mi to nelíbilo. Sledoval jsem ji, jak se klouže, ale po té minulé zkušenosti, jak jsem sletěl na bok, se mi do toho zprvu moc nechtělo.

//Loterie 54

„U nás... Asi jenom Sunflower,“ zamyslel jsem se nahlas. Nevěděl jsem, jak to mají jiní, ale já se tam narodil, měl jsem tam rodiče a u tý pomatený bylo docela jasný, proč se jí někdo zbavil. Byla divná, mumlala divný věci a chovala se, jako kdyby byla z úplně jinýho světa než my. Trochu jak Shireen, ale ta byla aspoň moje sestra, tak jsem to toleroval, ale Sunflower? Doufal jsem, že brzy vypadne ze smečky a už se nikdy nevrátí, protože nám kazila pověst. Stejně s mnoha dalšími. A možná i já tu pověst kazil, ale já zatim moc nečekal, že bych tam snad měl zůstat.
Docela jsem jí záviděl, že měa dobrý vztah s nějakým sourozencem, i když měla jenom jednoho. Já čtyři a i kdybych to všechno sečetl dohromady, určitě by to nebylo tak dobrý, jako u ní a Saturna a to jsem toho druhýho ani neznal a nikdy je neviděl spolu, takže jsem netušil, jak se vlastně k sobě chovají a jestli se třeba někdy nehádají a neperou. Protože i tak to mohlo přeci jenom být. „Jakto?“ zeptal jsem se přeci jen. Byla skoro dospělá a tim pádem i on. Nebylo to třeba o tom, že se chtěli oba toulat nebo hledat něco zajímavého v okolí? Docela mě to zajímalo, o tom žádná. Potřeboval jsem vědět vše, co jen bylo možné. A to klidně i o těch, které jsem neznal.
Očividně ta tvrdá voda a fakt, že děsně klouzala, měla nějaký význam. Alespoň v rámci her, což se mi docela zamlouvalo. Švihl jsem ocasem ze strany na stranu a přikvýl, že to můžeme zkusit, jakákoli zábava zněla slibně. „No právě, že to dost studilo,“ podotkl jsem. Jako žrát sníh nebo něco takového. Možná to bylo i studenější.

//VVJ

//Loterie 53

„Stejně nic nedělaj,“ namítl jsem. Ve výsledku toho prostě moc nedělali, mnohdy si všímali svých věcí a i kdyby ti dva toho měli dost, ti ostatní ne, však většinou neměli žádnou funkci nebo něco, co museli dělat a třeba jednou za čas prostě říct ahoj nebo cokoli udělat, to pro ně bylo docela nemožný a snad i moc patetický. Ale do tý doby jsem to nechápal, nebo to nešlo pochopit, ale z Bianc nějak vypadlo, že s rodičema ani nežije. Hlava mi na delší dobu klesla do strany, než jsem pochoil, o co tam vlastně jde, ale potom jsem zalapal po dechu, protože mi to došlo. „Jo... To i jedno hloupý vlče u nás,“ vzpomněl jsem si. Bohužel to byla zrovna Sunflower, o kterou ve smečce nikdo nestál a docela jsem litoval toho, že ji máma nevykopla pryč, když měla šanci. Ale co, jeden přešlap a letí, ušklíbl jsem se.
nad návštěvou vlčice jsem pokrčil rameny. Nebyl jsem si jistý, jestli by to máma vzala dobře, protože byla většinou jak na jehlách a třeba by nai nevzala, že já si ta někoho chtěl vzít, ale proč zas ne. Stejně si tam nikdo ničeho nevšímal, tak bylo dost možný, že by i nepozorovaně odešla. „Takový malý modrý ovoce, nic moc,“ vysvětlil jsem o borůvkách. Nežral jsem je, ale měl jsem třeba jablka a ty jsou dobrý.
S příšerama, jámama a vodopády jsem možná mohl mít smůlu, ale vlastně jsem ve výsledku všehno přežil, takže to bylo v pohodě a fajn příběhy, co jsem takhle mohl vykládat jiným, když nic jinýho.
Moc jsem nechápal, jak to Bianca měla. Já byl ten, co měl oba rodiče, i když jsem si dobu myslel, že by mým otcem měl být jakýsi tulák, kterýho nebylo ani třeba jmenovat, i když jsem sakra moc chtěl vědět to jeho jméno. „To je smutný...,“ řekl jsem krátce, protože jsem moc netušil, jak soucítit s jinými. To mi byla docela cizí věc. „Ale aspoň máš toho Saturna,“ řekl jsem krátce, jestli to aspoň pomůže. Když už nic jinýho. A jestli s nim měla dobrý vztah, měla víc než já.
Styděl jsem se za fakt, že neznám hry, zatímco Bianca jich nadhodila hned několik, ale nějak jsem je vůbec neznal. Jenom mě zaujalo to o tý tvrdý vodě. „S tou i jde hrát? Mě to štvalo, měl jsem žízeň a nedalo se z toho napít.“

//Loterie 52

„Dospělí jsou ignoranti,“ uznal jsem. Když se nezajímaj ani o vlastní děcka, bylo to docela smutný. Nejdřív jsem musel být furt pod něčím dohledem, ale pak to stejně dopadalo tak, že byli dospělí furt někde pryč a většinou jsem padl na krk Arcanusovi, který se musel starat ještě o velký mimino a já skončil nakonec sám, protože ani Shireen se mnou nešla. Bianca ukazovala směr, odkud je, ale tam jsem nikdy nebyl. Lehce jsem se zamračil a tlapou ukázal k tý nekonečně dlouhý řece. „Já přes řeku, ale sou tam dva lesy. Jeden smrdí jako borůvky a ten druhý je mnohem větší a takový tmavý, tam bydlim já. Rodiče sou alfy,“ řekl jsem mimoděk, i když pro mě to nic neznamenalo, protože s tunou priorizovaných sourozenců jsem nemohl být vůbec ničím a možná tak jenom dalším hloupým a nezajímavým členem, o kterého nikdo nestojí.
Bianca mi potvrdila, že ten vlk jenom divně zíral, ale nic nedělal, takže jenom kecy, kecy, ale skutek utek. Jako u všech dospělých... Asi to bylo v jejich druhu normální, že prostě nevěděli, že nejsme úplně tupí a víme, že když nedosáhnou svých slov, jsou to prachsprostí lháři a nic víc.
Vzpomínkama jsem se vrátil k močálům. Byl jsem tam tehdy fakt pekelně unavený, chtěl jsem jíst a místo toho jsme zdrhal před příšerou, která vypadala jako já bez srsti. Otřásl jsem se nad tou vzpomínkou a trochu se ušklíbl. „No jako seškrábali mi nohy a mám takový malý jizvy, ale jsem v pohodě,“ mávl jsem nad tim tlapou, „to je fuk. Pár dní předtim jsem totiž spadl o jámy a roztrhl si čenich, takže nic novýho pod sluncem.“ Už ani to mě moc neštvalo. Jo a ten náraz do stromu, ale tim se přece nebudu chlubit, byla to moje blbost a docela trapný no.
„Já mám čtyři, ale všichni se zajímaj jenom o sebe,“ odfrkl jsem si. Bylo to jako mít nulu, ale víc mě zaujalo, že Bianca jednoho bratra už dlouho neviděla. „Kdy se ztratil?“
Na její otázku o nudě jsem mohl jenom přikývnout, fakt jsem se doma nudil a nedalo se s tim vůbec nic dělat, když na mě prostě z vysoka kašlali a hrát si nechtěli. Jsem díky tomu ani žádný hry neznal. „Jako... Oni si se mnou nikdy nehráli, takže hry neznám,“ odpověděl jsem nejistě. A tak trochu zahanbeně.

//Loterie 51

Vzhledem k tomu, že já se narodil v létě a se zimou ji dělil půl rok, mně byl půl rok, Biance rok, tedy byla o polovinu starší než já a skoro dospělá, i když mi přišla menší než jiní dospělí vlci. Takže musela být skoro stará jako Phantasia a ta Lilac, která byla taky ve smečce. Furt mě štvalo, že nebyl teda nikdo mladší jak já a hlavně menší, protože hledět sice na ostatní z výšky v podobě Arcanuse mě štvalo, ale zároveň jsem chtěl, aby reálně byl někdo menší a hlavně mladší.
Jestli mě bavilo se toulat bylo pofiderní a trochu jsem nevěděl, jak přesně odpovědět. Protože na jednu stranu bylo nudný být ve smečce, kde mě to stejně nebavilo, ale chodit po světě sám bylo snad ještě nudnější, ale aspoň jsem nemusel stát na místě a viděl jsem okolí, které by mi jinak nikdo neukázal, protože mě ještě nikdy, kromě jedné návštěvy Života, nikdo nevzal mimo dohled lesa, vždycky jenom tak, abychom na něj viděli. „No, já neutek, protože stejně nikdo neví, že jsem odešel,“ namítl jsem zprvu. Abych utekl, musel bych zdrhat, já prostě odešel a nikoho to nezajímalo. „Ale je to nuda. Jenže to i doma, protože tam nikdo nic nedělá. Odkud seš?“ zajímal jsem se. Věděl jsem, že vedle smečky je jedna další, byla odtamtud?
Nikdy jsem o zlých vlcích neslyšel, jenom o trochu hloupých a zbytečných. A jestli jsem je nepotkal, tak nebylo třeba se zajímat o jejich existenci nebo ne. „Takže kecal,“ mlaskl jsem. Když někdo mluvil, ale nic nedělal, bylo to docela... trapný. Stejně jako tney. Stěžoval si, že je výš postavený a dovoluju si, ale udělal s tim něco? Ne, v podstatě se rozbrečel a zbaběle utekl před vlčetem.
Hlavu jsem lehce naklonil do strany a pak jsem trochu ztuhnul. Močály. To místo, kde jsem byl? To hnusný místo, kde mě napadli? Pevně jsem zatnul zuby a otřásl se se. Špatná vzpomínka na to, co se stalo na podzim. „Taky jsem je tam viděl,“ zamumlal jsem, když Bianca řekla, že je neviděla, „napadli mě.“ Sice rány už zahojený, ale furt jsem je měl a těžko se jich někdy zbavím.
„Máme tam třeba vlky, co jsou úplně nudní. Nic nedlaj, jenom remcaj, že bychom měli dělat to a tamto. Nebo pak třeba moji sourozenci. Jeden, nejstarší, furt brečí, že si ho nikdo nevšímá. Ta jedna furt na všechny řve, jeden radši zdrhnul a další sestra dělá, že neexistuje. Nebo tam je vlče, starší než já a to se chová, jako kdyby spadlo na hlavu.“ V tý smečce za něco stál jako Fiér, máma a relativně Arcanus, co si budem. „A nic dělat nesmim, protože jsou úplně v tahu a v lese vůbec nikdo není. Nikdy. Je to otrava.“

//Loterie 50

Došlo mi, že když jsem neměl ani svůj hlas, když už ne vzhled, bylo fakt těžký posoudit, kým vlastně jsem. Kdyby mi zůstalo něco jinýho než mysl, bylo by to lepší, ale co se s tim dalo dělat, jenom jsem doufal, že to brzy přestane a získám svoje šedý tělo, který nemusí řešit to, že se mlátí hlavou o větve stromů „Narodil jsem se v létě,“ řekl jsem krátce, ale potvrdilo to, že jsem vlče a rozhodně mladší než ona sama. Jenže já byl mladší než většina a ještě jsem nepotkal nikoho, kdo by byl mladší než já, což mě trochu štvalo, pokud se nepočítala Shireen a ta se nikdy nepočítala. Takže jsem dost možná byl i prostě široko daleko nejmladší a nemohl jsem s tim vůbec nic dělat. Zajímala se, co tam vůbec dělám, ale to jsem taky nedokázal přesně říct. Prostě jsem se někde toulal a loudal, jelikož ve smečce o mě nikdo nestál, všem jsem byl úplně ukradený a těžko říct, jestli vůbec někdo věděl, že jsem pryč. „Nevim, toulám se. Prostě zkoumám, co je okolo.“ Ale spíš jsem prostě přemýšlel a hledal smysl života, který jsem nikdy nenašel. Možná smysl prostě neexistuje. „Táta je... silnej. Takže se nebojim. A není snad ani čeho,“ pokrčil jsem rameny. Ty divní křiváci žili v bažinách, ty byly daleko, kde je Smrt jsem taky tušil a netřeba se čehokoli dalšího bát.
Moc se mi o magiích mluvit nechtělo, ale když jsme o tom mluvili, zakýval jsem zamyšleně hlavou ze strany na stranu a tiše mručel, zatímco jsem přemýšlel, i když nebylo tak moc o čem. „Asi jsem zkusil už všechny a hmm... Nejlepší mi přijde přikazování,“ hleděl jsem přitom mezi větve stromů na světlou oblohu a až po slovech jsem oči sklopil k Biance. „Příšery?“ nechápal jsem. „U nás jsou akorát příšerní vlci,“ zašklebil jsem se.