Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 79

Kdyby Smrt rozdávala věci zadarmo, asi by nebyla všema tolik obávaná a taky mi to nesedělo moc k její povaze, že by někdo jenom přišel, ukázal a dona by mu to s radostí dala a ještě by mu určitě popřála, ať si s tou magií dosyta užije a potrápí co nejvíc vlků. Ale nechápal jsem, co by mohla chtít... Podle Biancy chtěl Život květiny, což bylo... zajímavý? Asi. K čemu by potřeboval květiny? Znělo to docela jako blbost, ale možná to pravda byla, protože se okolo dělo dost divných věcí, které bylo těžké pochopit a proč by prostě jeden takový nad vlk neměl rád květiny? „Ale Smrt asi kytky nerada,“ zauvažoval jsem. Možná tak nějaké pichlavé a jedovaté, to by k ní asi tak sedělo. A pak tu byla ještě ta otázka, kolik toho ti dva chtěli, protože přinést jednu pampelišku výměnou za mocnou magii nemohlo být úplně ono. „Zkusim se zeptat doma Arcanuse,“ řekl jsem si víceméně pro sebe, protože ten s tim musel mít nějaké zkušenosti, když jich měl tolik.
Bianca můj nápad docela pochválila. Co nemakají nic mít nebudou, co budou makat něco dostanou. Však to bylo ve výsledku dost logické a nechápal jsem, jak se k tomu někteří mohli nějak dostat.
Ani jeden z nás neměl ponětí, kam jít, ale Bianca tvrdila, že to je jedno. Vstal jsem, zaházel jsem oheň sněhem, aby ho náhodou nenapadlo blafnou a zvedl jsem tlapu do vzduchu, abych s ní lehce zamával ze strany na stranu. „Tak tim pádem nás vedeš,“ prohlásil jsem.

//Loterie 78

Trochu mě bolela hlava z únavy a toho všeho přemýšlení nad tim, co vlastně se všechno snažim promýšlet, protože toho bylo vcelku dost. Snažil jsem se dopátrat, kde bych se mohl ocitnout jako dospělý, v jaký společnosti, co bych dělal, jestli by to mělo nějaký smysl, ale odhalit to bylo docela složitý. A ještě složitější bylo přemítání nad celou smečkou, úvahou, jak by mohla dopadnout, jak fungovat, co bych tam vůbec měl dělat. „Jo, ale určit nebude jenom tak jednoduchý za nima jít a říct si, že chci být sinější,“ namítl jsem se zamyšlením, protože tohle mi tak trochu nikdo nevysvětlil a moc jsem o tom nevěděl, takže... jsem si vlastně vůbec nebyl jistý tím, jak tyhle věci fungují a jestli v tom není nějaký háček, který by to všechno ztěžoval. Možná to tak prostý bylo, ale pak nedávalo logiku, proč všichni nemají tucty magií a nepřeperou sami celého medvěda. Takže jednoduchý to být nemůže, došlo mi rázem díky téhle úvaze.
Bianca se zajímala o změny, ale to bylo taky něco, co jsem ani nepromýšlel, protože jsem nečekal, že bych se na tohle místo mohl někdy dostat. „Za prvý bych všechny tyhle, co si jenom vyskakují postavením a nic nedělají, hodil na úroveň nicky,“ namítl jsem před nějakým zaúkolováním. Jestli nedělali, neměli na nějaké místo nárok. „To je základ toho všeho,“ zkrátil jsem, protože jsem to nikdy ostatně nepromýšlel a říct to z ničeho nic bylo poměrně složité.
Oheň se pořád tak nějak kroutil a zmenšoval, ani jsem ho už neudržoval, prostě jsem čekal, až to všechno zhasne a nepřemýšlel nad tím, co bude dál, ale Bianca ano. Zamyslel jsem se, trochu jsem se zamračil a kouknul okolo sebe. Okolí jsem znal fakt jenom trošku, ale nic zábavného tu nebylo. „Nevím,“ řekl jsem tiše. „Nenapadá mě, kam jít.“

//Loterie 77

I když byla teprve tuhá zima, docela jsem se začal těšit na to, že bych se mohl naučit plavat s někým jiným než se členem rodiny, pokud se samozřejmě nějakým záhadným způsobem jeden z nás plavat nenaučí, pak už by to bylo jenom učení toho druhého a nic víc. Takhle mi to ale dávalo naději a takovou radost do budoucna, že bych snad Biancu mohl ještě vidět a vypadnout ze smečky. Jenom jsem do tý doby musel najít nějaký dostatečně mělký a zároveň hluboký místo, protože bych v té době měl být už podstatně starší a nějaké plácání v kaluži by asi nestačilo. „Tak fajn,“ odsouhlasil jsem nadšeně.
Přemýšlení nad tím, co vlastně se mnou bude, kam dopadnu a jaký vlastně bude život v dospělosti, jsem začal řešit ve chvíli, kdy jsem vypadl ze smečky sám a měl na to čas přemýšlet no a nedošel jsem žádného výsledku. Život tuláka beze smyslu mě nebavil, o smečkách okolo jsem moc nevěděl, v té vlastní... se mi zase tolik být nechtělo, pokud si mávnutím zázračného proutku nezlepším i vztah s většinou mojí rodiny, tedy se sourozenci. Nejlepší by asi prostě bylo mít vlastní smečku, kam bych si mohl vybírat, koho tam chci mít, jak to vést a tak dále. Bylo by to super. „Rád možná jo, ale chtělo by to tam... něco změnit.“ Trochu jsem se zasekl, netušil jsem, jak bych to měl správně říct a podat a ani tohle se mi přesně nelíbilo, ale netušil jsem, jak to říct jinak. Nevadilo. „Já nevim, Arcanus tvrdil, že jsou poměrně staří, ale teď to neplánují, tak kdo ví,“ zamyslel jsem se nahlas s pohledem někam do stromů, protože jsem musel vzpomínat, jak mi to vlastně řekl.
Rád bych našel místo, kde by se mi líbilo, jenže mi přišlo, že nikde to nebylo úplně takový a nejlepší by prostě bylo vlastní místo. To taky Bianca navrhla, ale nad tím jsem jenom nedůvěřivě zakýval hlavou ze strany na stranu, že nevím a nejsem si úplně jistý. Poslední poznámka mě trochu pobavila, ale spíš jsem si nad tím odfrkl. „To bych musel být silnější a větší jak ostatní, aby nade mnou vůbec uvažovali.“ A kdyby jo... ta smečka by se změnila.

//Loterie 76

Takže jsem pochopil to, že se sice nenarodila daleko odtud, možná někde za rohem, kde by z kopce mohla snad i vidět na ten les, kde přišla na svět, ale co se magií týkalo, tak to tam nebylo asi tak slavný jako tady, nebo mohla mít zkrátka štěstí a nikdy nebyla svědkem toho, jak se využívala, tak žila v představě, že žádnou zkrátka nemají a pořádně nějakou lze získat až tady. To bylo trochu divný, ale proč ne, my jsme tu měli Život a Smrt, co měli ti ostatní někde mimo? Taky měli nějaký svoje? Tihle existovali všude? Nebo prostě byli jenom naši a kdo chtěl magii, musel jít tu obrovskou dálku až sem, což určitě nebylo nic, co by jeden chtěl jít několikrát za život. Jednou to muselo bohatě stačit.
Bianca asi nebyla zaujatá šakalem tak moc, jako když jsem o nic slyšel poprvé jal, to jsem byl dost nadšený o jejich existenci, dokud jsem se s nimi nesetkal a díky zbytečnosti Etneyova těla málem Arcanus pošel, ale všechno nějak povedlo, jenom Etney by di asi měl hrábnout do svědomí, že jestli je syn Arcanuse a Elisy, dělá docela ostudu a s timhle by měl být spíš poslední a ne prvorozený.
Víc Biancu zaujala ta voda, který se prý docela bojí. Já to chtěl umět z praktického hlediska, aby mě ta voda nemohla zaskočit. „Tak to můžeme zkusit někdy, až bude tepleji. V mělký vodě nebo tak,“ navrhnul jsem ledabyle, protože kdo ví, kdy se zase uvidíme. Jenom cirka jsem věděl, kde má les a stejně to věděla i ona o něm a chápal bych, kdyby tam ani nechtěla jít.
Zadíval jsem se do ohně, který popraskával a zkomíral. Nelíbilo se mi to a trochu jsem ho posilnil, ale stále jsem nečekal, že mnoho vydrží. „Proč? Protože mám čtyři ničemné sourozence a očividně smečku, kterou má někdy někdo vzít, ale mám hrůzu z toho, kdo z nich by to mohl být,“ přiznal jsem prostě. „A když to budou oni, nechci tam být. Tak přemýšlim, kam zmizím, až tak nastane.“

//Loterie 75

„Ty ses nenarodila tady?“ napadlo mě jako první. Pochopil jsem, že nežije ve smečce, kde se narodila, ale myslel jsem si, že se narodila jenom někde nedaleko, ale nevypadalo to. Arcanus říkal, že byl kraj, odkud přišel, kde to bylo jiný, ale nějak mě nenapadlo, že by odtamtud mohl být ještě někdo jiný. No, pletl jsem se a docela mě to uchvacovalo, protože jsem si ten kraj představoval mnohem jinak a snad jako takový... pustý? Když neměli magie, co tam měli? „Vy ste je neměli?“ nechápal jsem moc. Když je neviděla, tak by sedělo, že je nemají, ne? Ta země musela být děsná, jestli ty magie neměla... Nechtěl bych tam žít a to jsem se řadil ještě k těm, co magii neměli.
Pk mi ale hned bylo objasněno, že o magiích věděli, ale prostě to z nějakého důvodu nevyužívali, což byla otázka proč. Neuměli to? Ale očividně ani u Biancy ve smečce se magie moc nepoužívá, jenom je to taková ukázka toho, co to vlastně je, ale nějaký praktický využití asi nulový. Zamyšleně jsem de nad tím zamračil, k čemu tu magii měli? Aby měli super barevný oči a třeba nějaký klikyháky na těle? Zajímavý...
Očividně šakalové byli něco, co měl jenom Asgaar, protože jsme je měli blízko a vlastně jsme s nimi byli sousedi, i když jsem je sám neznal. „Takovej menší vlk, ale agresivní. Jednou nás napadli,“ řekl jsem krátce. Sakra agresivní a Arcanuse docela pomlátili. „Chtěl jsem se to učit, ale nějak to padlo, tak jsem to chtěl zkusit znova, ale přišla tahle otravná zima,“ podal jsem na vysvětlenou, docela mě už štvalo, že je furt jenom sníh a zima, přicházel jsem o ten čas, kdy jsem se mohl všechno učit.
Chtěl jsem hlavně vědět, co má Bianca tak nějak za ambice, ale moc jsem toho nevykoumal, naopak jenom přišla otázka, nad kterou přišla odpověď jenom v podobě zamyšleného mručení. „To právě nevim,“ přiznal jsem.

//Loterie 74

Vyrůstal jsem s magiema vlastně od začátku, co jsem se narodil. Jedna magie sem, druhá tam, furt je někdo využíval, furt jsem je potkával, takže mi nepřišlo divné je vidět, jenom to jejich využíváníbylo docela nové a furt bylo tak trochu proti srsti a netušil jsem, jak to všechno brát a vnímat. Jenom jsem prostě věděl, co chci a co ne. Živly jsem nechtěl, na to jsem já dělám nebyl. „Používaj je u vás?“ zajímalo mě, protože se mi zdálo, že zkrátka ne, ale možná se mi to jenom přišlo a viděl jsem magie prostě jinak. Třeba nebylo normální ty magie používat úplně všude a tak moc často, kdo ví. Nikdy jsem neviděl, jak to funguje v jiných smečkách. U nás se používala magie i k tomu, aby se jeden i uklidnil nebo rychleji vyléčil, proč mít pitomýho nerváka nebo někoho, kdo nemohl nic dělat? No, stejně pak nic nedělal, když to očividně nemusel nikdo, ale šlo o princip, aby dělat mohl.
Sledoval jsem oheň, jak de kroutí, zmenšuje, zvětšuje, praská a syčí, protože to na jednu stranu bylo fascinující, na druhou stranu jsem už jenom čekal, až to všechno blafne a bude to jenom o tom, kdo se zachrání z obrovské pekelné klece, která napm bude spalovat ocasy a naše smrdící srat nás bude pálit do očí, až z toho budeme brečet, ale víc nás bude zajímat to, jestli přežijeme následující minuty... Magie jsou fascinující.
Nevěděl jsem, co dál. Byl jsem docela unavený ze svého pátrání po okolí a zkoumání, co se děje okolo smečky a pak z her, ale furt se mi domů moc nechtělo. „Nevím. Chtěl jsem třeba zkoušet chytat šakaly, ale to je docela nuda a na plavání je zima. Lov mi nejde,“ pokrčil jsem rameny a na chvíli si lehl. Vypadalo to, že před ohněm zdrhat nebudu, tak jsem se trochu uvolnil. „Co chceš dělat jako starší?“ zajímalo mě, to bylo něco, co jsem sám nevěděl a štvalo mě to. Všichni okolo něčim byli, ale já už snad ani neměl co dostat. Takže budu ve smečce asi furt nicka. Ale třeba jsem mohl od Binacy získat nějakou radu nebo nápovědu, kam se vydat.

//Loterie 73

Byl jsem docela pyšný na to, že to takhle vyšlo, nikdo nepřišel o chlupy na hlavě, končetiny a nezdálo se, že by měl vzplanout okolní les, protože sníh docela rychle i ten oheň udusával, takže to furt syčelo, kroutilo se a hádal jsem, že to prostě brzy umře, ale aspoň jsem si trochu dokázal, že něco umí a nejsem úplně nesschopný v tomhle smyslu. Střelil jsem pohledem po Biance, přišla mi docela překvapená, možná spíše zaražená, ale nic neříkala, tak jsem taky mlčel.
Byl jsem si jenom jistý tím, že jsem stejně nechtěl žádnou podobnout magii. Bylo by sice fajn mít magii po matce, ale oheň mi neseděl. Ani voda, vzduch, země, prostě nic takového, co bylo spojené s tím, co bylo okolo nás. Tak nějak mi to nesedlo, líbilo se mi spíš to, jak vlk mohl ovládat mysl cizích. Čtení myšlenek, vytváření ěncčeho, co neexistovalo, ale hlavně to, jak se mohlo jiným přikazovat. Bylo to úžasné, nutit všechny dělat to, co jsem chtěl já. Třeba donutit Etneye, aby vypadnul ze smečky, což by bylo úplně dokonalý. Nebo říct rodičům, aby vyhodili všechny ty, co za nic nestáli a nic neuměli a jenom si váleli šunky okolo. Takže všechny, došlo mi s úšklebkem. „Chceš potom ještě něco dělat?“ zajímalo mě. Už přeci jenom uběhl celý den, možná bych měl nějak nahlásit, že jsem živý, ale... nechtělo se mi. Ale zas jsem nechtěl, aby mě někdo potom čapnul do zubů za to, že zdrhám z cizím tělem, ale... komu na tom záleželo? Komu záleželo na mně?

//Loterie 72

Uznal jsem, že ten nápad nebyl nejlepší, ale vlastně to muselo být vcelku originální a někoho to určitě jenom tak nenapadlo. A sice jsem pak byl úplně mokrý, ale co s tim no. „Taky to už nikdy neudělám,“ zakroutil jsem nesouhlasně hlavou. Asi byla o něco chytřejší, když by to neudělala ani na poprvé, ale nějak jsem se z vlastních chyb poučit musel a tohle byla dobrá lekce. Možná ta lekce bude mít za náslaedek prochladnutí Arcanusova těla, ale to jsem už moc nedomyslel, tak nevím.
Ani jeden z nás očividně okolí neznal, nebo já trochu jo, ale ne dostatečně, abych mohl říct, že jsem ho znalý a dokážu nás dovést do úkrytu. Přibližně jsem věděl, kde se co nachází, mohl jsem Biance ukázat vodopády, kde sídlí Smrt, kde Fiér natáhl na hlavu vosí hnízdo, ale to by bylo zbytečný, protože by nám to nepomohlo v tom, abychom se oba zahřáli, jenom bychom zabili trochu času a nic víc.
Jedinou možností tedy bylo rozdělat oheň pomocí magie a nepodpálit přitom les. Nebo minimálně ho podpálit takovým způsobem, abychom dokázali včas utéct a neumřít přitom. Protože to by bylo nanejvýš trapné... A bolestivé. A vůbec se mi do umírání nechtělo. „Fajn, jdeme pro větve,“ řeko jsem s úsměvem a zběsile přikývl, než jsem vyběhl, abych nějaké našel, jenže.. Díky sněhu to bylo pěkně na nic, nic jsem nenašel, pouze nějaký malý větvičky, a když už něco čumělo ze země, bylo to něco zakořenělého a nemohl jsem to vytáhnout. Bianca na tom byla podobně, takže to vypadalo, že budeme trhat nízké větve ze stromů. S Arcanusovou silou to bylo docela jednoduché a nějaké ty větve jsme dostali na hromadu, kde se s tim už něco dalo dělat.
Zhluboka jsem se nadechl. Přišel čas podpalování, do čehož se mi moc nechtělo. „Fajn,“ vydechl jsem. Arcanus říkal, že se mám hlavně vždycky uklidnit, což jsem udělal, než jsem si začal představovat silnou jiskru, která by podpálila tyhle větve. A pak to blaflo. Byl jsem překvapený, že nám to nevzalo i čenichy.

//Loterie 71

Považoval jsem se do té doby za docela chytrého vlka, alespoň mi to přišlo, když jsem bral v potaz, že jsem trávil čas s Fiérem, který sice byl zkušený, ale určitě ne moc chytrý. Už jenom z toho důvodu, že ten vlk strčil hlavu do vosího hnízda, aby mě vyděsil a to mluvilo asi dost dobře o všem, co se jeho inteligence týkalo. No, mně zas přišlo jako super nápad, když se zahrabu do sněhu, protože jsem si myslel, že to přes tu tlustou černou srst projde. Prošlo to a sakra dost. Vyskočil jsem na nohy úplně mokrý, rozklepaný a ještě k tomu nalezený, což na tom všem bylo úplně ze všeho nejhorší.
Oklepal jsem se, lítal ze mě zbytek sněhu i kapky vody všude okolo, ale že by to mému teplu nějak pomohlo? To spíš naopak, jak jsem se rychle oklepával a naivně si myslel, že to dopadne nějak dobře.
„Nevim, kde tady je nějaký úkryt,“ řekl jsem zamyšleně, rozhlédl se okolo, zamyslel, ale pak Bianca navrhla, že bych zas mohl zkusit ty magie. Trochu jsem zatnul zuby, ale pak jsem se zhluboka nadechl a řekl: „Můžem zkusit nasbírat nějaký ty větve a já to pak zkusim podpálit. A přitom nezničit celý les.“ S tim nepodpálením jsem si moc jistý nebyl, protože... No, magie mi furt byla neskutečně moc cizí, ale mohl jsem to zkusit. Snad díky tomu sněhu všechno neblafne tak rychle, pomyslel jsem si s pohledem okolo sebe, jak asi moc hořlavý tenhle les je.
„Zkusíme to?“ zeptal jsem se s výdechem. Ne, že by se mi do toho extra chtělo, ale nechtěl jsem uvařit zevnitř a rozdělávání ohně ve sněhu sice bylo hloupý, ale aspoň trochu bezpečný. Jestli v tomhle těle už budu navždycky, musim si zvyknout, došlo mi. Ani to se mi zrovna nelíbilo, ale každým dnem jsem zkrátka ztrácel naději, že se snad ještě dostanu do toho svého zjizveného mini tělíčka, které nic neumí, ale určitě brzo umět bude.

//Loterie 70

Biance bylo nějak proti srsti to, že jsem ji zatahal za ocas, na což jsem stáhl uši dozadu a trochu se obhájil mumlavě: „Ale to řečeno nebylo.“ Vadilo tolik, že jsem ji zatahal? Však jsem ani netisknul, jenom jsem prostě přišel a lehce ji... chytil. Nic víc. Fajn, urazil jsem se lehce. Ale co jsem s tim měl dělat, aspoň jsem už chápal, co jsem mohl a co ne. Očividně tahání za ocas bylo už přes čáru.
Dovést Biancu do smečky, když máma byla na blízku, bylo docela o krk. Ale ne o můj, rozhodně a jenom o ten její, protože mně by neublížila, ale cizímu? Rozhodně. Vytáhla by ji za ocas za hranice, v tom lepším případě a rozhodně by ji nechytla jenom lehce, ale snad by jí ho i utrhla. A to jsem riskovat fakt nechtěl, takže jsme mohli hrát jenom takhle v lese, kde to sice moc nešlo, ale lepší něco jako nic.
Schoval jsem se do sněhu, když byla Bianca na čase, protože jsem netušil, kam jinam se schovat a po stromech jsem jako veverka lézt neuměl. Snažil jsem se neklepat, nedrkotat zuby a vůbec se nehýbat. Ale pak jsem ucítil, že na mě někdo sahá. Sakra, došlo mi. Ale ještě jsem hrál mrtvého brouka, že tam nejsem a neexistuju. Jenže pak i Bianca promluvila a já vyskočil ze své ledové skrýše. A rovnou jsem drkotal zuby. „T-to byl na-nic nápad,“ třásl jsem se.

//Loterie 69

Možná jsem nezvolil úplně nejlepší verzi toho, jak upozornit Biancu na to, že jsem ji našel, ale v té chvíli mě absolutně nic nenapadlo a přišlo mi to jako strašně super nápad. Hlavně jsem netušil, co mám dělat, když jí najdu, prostě říct, že ji mám? Nebo se k tomu ještě něco muselo dělat? Netušil jsem, tak jsem ji prostě lehce chytil za ocas a doufal, že to vezme v pohodě a nevyjede na mě, že se jí snažim ublížit nebo něco. Ale zdálo se to v pohodě. Sice vyjela, vystřelila na nohy, že za ní sníh metal přímo do mého obličeje, ale to mi bylo jedno. Jenom jsem se oklepal, posadil jsem se na zem a se šklebem sledoval Biancu, která brblala, že jsem ji vyděsil. „No ale našel jsem tě,“ namítl jsem, trochu vyplázl jazyk a zároveň s tím i pokrčil trochu rameny, protože... to tak prostě bylo. Znamenalo to, že jsem vyhrál, ne? Nebo ne? Nevím... Jak dlouho může vůbec jeden hledat, než se uzná, že prostě toho druhýho nenašel a vyhrál tedy ten schovávaný? No... to je asi jedno.
„Je fajn, ale chce to víc schovek,“ zamyslel jsem se. „To by se líp hrálo u nás, ale tam nechci,“ dodal jsem. Rozhlédl jsem se okolo sebe, už jsem tak nějak přemýšlel, kam bych mohl jít já. „Zkusim se schovat. Tak počítej,“ houkl jsem na ni už ve chvíli, kdy jsem vyskočil na nohy a vyběhl do lesa. Netušil jsem, kam bych se moc měl schovat, ale pak mě napadlo, že bych si prostě mohl najít nějakou prohlubeň, kde jsem se pokusil u jednoho stormu prostě... zahrabat do sněhu. Byla mi kosa, ale nic lepšího mě nenapadlo.

//Loterie 68

Nějaké řešení smeček nebo čehokoli jiného jsme hodili za hlavu, protože jsme neměli moc důvodů to řešit. Sice Bianca byla jednou tak starší a větší, ale furt jsme byli mladí a nějaké povinnosti nebo cokoli nás nemuselo vůbec zajímat. Taky jsme tomu ani jeden zrovna moc nerozuměl, což způsobilo to, že jsme ani moc dlouho nemohli vést konverzaci na téma, co jsme nechápali. Mohli jsme hádat a přemýšlet, ale ve výsledku jsme se určitě k ničemu dostat nemohli.
Stačilo, abych pochopil základ hry na schovávanou a mohl jsem se pustit do nové hry, kterou si stejně zahraju jenom jednou a pak už nikdy jindy, jelikož v Asgaaru není nikdo, kdo by si to se mnou zahrál a štvalo mě to. A přitom jsem ani netušil, jestli mě tahle hra bude bavit, třeba taky ne a nikdy ji nebudu chtít znova hrát. Jenže to nebudu vědět, dokud ji nezkusím, došlo mi.
Vysvětlení hry jsem pochopil, její princip taky. Měl jsem počítat do dvaceti, pak jsem měl jít Biancu hledat. Souhlasně jsem přikývl, trochu se usmál a hned na to jsem zavřel oči a začal v hlavě pomalu počítat do dvaceti, jak mi bylo řečeno.
Nevěděl jsem, jestli počítat rychle nebo pomalu, takže jsem prostě šel hodně pomalu a možná až moc, ale přeci jenom jsem došel až k dvacítce, otevřel oči a rozhlédl se okolo sebe. Byla tma, nic jsem neviděl, do toho foukal vítr a... bylo takové divné být zase v noci sám. Trochu jsem se zamračil, vyskočil na nohy a chápal, že můj další úkol je tedy Biancu najít.
Rozhlížel jsem se okolo, udělal jsem několik kroků do jedné strany, potom do druhé, pak se otočil dokola a nakonec jsem vyběhl okolo stromků, obcházel je, hledal za nimi a snažil se přitom dýchat jenom tlamou, abych nepoužíval čenich a náhodou nějaký pach nenasál.
Trochu mi to přišlo jako ten divný sen, co jsem občas měl, ale tady jsem si byl jistý, že jsem vzhůru. Došlo mi, že nemá smysl zvedat hlavu nahoru, jestli uvidím Biancu někde na stromě, spíš bude dole. Rejdil jsem tedy okolo stromů, hleděl převážně dole a všiml si, že za jedním stromem ze sněhu čumí šedý ocas. Zastavil jsem se, prohnal se mi přes tlamu krátký škleb, přikrčil jsem se a chytil ji za ocas. Ne silně, aby aby věděla, že ji prostě vidím.

//Loterie 67

Docházelo mi, že čim více jsem byl mimo smečku a přemýšlel nad tim, k čemu mi vlastně takový místo je, tím méně jsem byl ke smečce táhnut, protože mi nepřišlo, že to stojí za to. Bylo to docela zbytečný, takže bylo spíš na řadě hledat to, kam se můj život potáhne dál. Na smečku jsem to moc neviděl, hlavně ne na takovou, která mi neměla co nabídnout a tak se mi Asgaar zdál. Nikoho jsem tam neměl zrovna moc rád, nikdo mě tam nedržel a nelákal. Jenže jsem ještě moc nebyl schopnej se o sebe postarat. V těle Arcanuse možná jo, ale co kdyby se mi tělo prostě vrátilo a já byl zase malý slabý vlče, který si ani nechytí myš? Nastal by poměrně problém, kdy bych musel najít někoho, kdo by mi pomohl postarat se o sebe...
„Nevím,“ řekl jsem Biance s pokrčením ramen, „zatim jsem žádný dobrý důvod nenašel.“ A to jsem se v ní narodil. A nezdálo se mi to. Někde musel být problém, ale určitě ne ve mně.
Sdílel jsem svoji historku se Smrtí, ale vzhledem k tomu, že já byl celej, Fiér měl zase většinu ocasu, dopadlo to dost dobře. Jenom jsem tedy moc nechtěl za ní zrovna jít, bylo třeba, aby na tu záležitost zapomněla, než se třeba odhodlám k ní jít a něco chtít. A stejně jsem nic neměl, co bych jí mohl dát, tak to bylo jedno.
Zajímal jsem se o další hru, protože nějaký probírání smeček mě nebavilo, nechtělo se mi do toho a o Smrti jsem toho zase tolik říct nemohl a chtěl jsem prostě využít toho, že jsem venku a nikdo mě netáhne za ocas zpátky. Zajímala mě další hra, která mi byla krátce vysvětlena. „Fajn, tak jo,“ řekl jsem nadšeně. „Schováš se?“

//Loterie 66

Nebyl jsem si úplně na sto procent jistý, jestli to všechno říkám správně, ale nějak jsem si to vyvodil. Na nikoho jsem se neptal, jak to vlastně je s postavením ve smečce, ale hádal jsem, že to je tak a hlavně tu byl i ten fakt, že jsem nebyl úplně nevšímavý a dokázal jsem si odvodit, kde asi v hierarchii jsem. Docela mi dělalo problém, jak se jmenují ty ostatní stupně, jak jsou za sebou a kolik jich vlastně je, ale to jsem mohl zjistit časem, hlavní princip jsem dával a o to šlo. „No... tomu našemu nevim. Asi nicka? Nebo něco takoýho,“ zamyslel jsem se nahlas, protože ani Bianca nevěděla, jak to s tímhle je a stejně jako se skluzem, ani tady jsme se neměli koho zeptat, takže jsme byli odsouzeni na vlastní názvosloví a odhad toho, jak se věci mají. „Ale možná to má jiný název, jenže tohle taky sedí. Nic nejsme, ale zase ani nic neděláme,“ dodal jsem na vysvětlenou a trochu se zamyšleně zamračil, protože by bylo docela fajn zjistit, jak to s námi vlastně je.
O Smrti se mi moc mluvit nechtělo, ale jelikož jsem to nakousl a Bianca se zeptala a zhluboka jsem se nadechl. „Nevěděl jsem, co to Smrt je a Fiér, to je snad jedinej fajn vlk od nás, mi řekl, že to je mrcha a řekne mi, kde je máma... To je na delší povídání,“ zakroutil jsem hlavou. Motal se v tom ještě fakt, že máma zmizela, ale to fakt bylo vedlejší. „No, tak jsem k ní šel, řekl jí mrcho a ona na mě vřeštěla, pak zapálila Fiérovi ocas a potom jsme zdrhali ven.. Fakt byla neskutečně nepříjemná,“ postěžoval jsem sia zároveň tim i vysvětlil, proč zrovna ke Smrti jít nemůžu. Nebo spíše nechci.
Vyskočil jsem na nohy. Stání na místě mě taky zrovna moc nebavilo a pořád tu bylo několik těch her, co říkala Bianca. „Mluvilas i o jiných hrách. Co je ta na schovávanou?“ zajímalo mě. Ta zněla docela zajímavě.

//Loterie 65

Myslel jsem si, že Bianca bude o smečkách vědět hodně, když v jedné žije, ale asi tomu tak úplně nebylo, protože se zajímala o to, co je delta. Bylo divný to vysvětlit, protože jediný, co jsem věděl, je to, že delta je nademnou. Stejně jako všichni ostatní, protože já byl snad nejníže postavený tam ze všech a docela dost mě to štvalo. Přemýšlel jsem, jak to vysvětlit a nenapadlo mě nic lepšího, jak to vysvětlit prostě... ukázkově. „No... jako jsme my,“ řekl jsem a tlapou tak nějak ukázal lehce nad zem, kde jsem počítal, že je moje místo ve smečce. „A někde tady jsou alfy,“ řekl jsem následně a tlapa mi vylétla mnohem výš, skoro až k mojí hlavě, aby bylo jasné, jaký rozdíl mezi náma byl. „No a pak jsou prostě někde delty, pak třeba jeden bratr je gamma a další.“ Tlapou jsem tak nějak zmateně mával mezi mým vymezením kappy a alfy, protože jsem si tím úplně nebyl jistý, ale tak nějak šlo o to naznačení, že jsme prostě nejníž a ostatní nám teda můžou poroučet. A jestli nemám být nahoře, nechci být nikde, došlo mi. Protože dole mě to nebavilo.
Stejně jako Arcanus, i Bianca navrhla Smrt, když tedy Život nemohl pomoct, ale stejně jako Arcanusovi, i tady jsem trochu namítl, že moje návštěva Smrti by nemusela být úplně nejlepší. „No... Možná tam šel někdo jinej. Ale mě Smrt moc nemusí,“ řekl jsem trochu zostuzen, protože mě do toho navedl Fiér a já fakt netušil, co vlastně dělám a koho urážim. „Byl jsem malej, nějak jsem nevěděl, co dělám a urazil jsem ji. Takže bych se u ní neměl objevovat,“ dodal jsem.