Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 92

Bylo mi blbě od žaludku z toho kutálení se a do toho ještě přišlo to, že jsem se asi vyklepal zpátky do vlastního těla nebo něco takového, protože jsem byl zasé malé šedé vlče, o které nikdo nestál a nikdo se nezajímal. Jenže s tím, že jsem se vrátil do vlastního těla, přicházel taky furt, že jsem ztratil veškerou sílu, magie a tedy i možnou obranu před napadením od jiných. A jestli jsem se vrátil já, museli se vrátit i ostatní. Povzdechl jsem si, nechtělo se mi vracet se domů, ale teď už to bylo o něčem jiném, než když jsem se tady promenádoval jako Arcanus.
Bianca smozřejmě vypadala zmateně, nechápala, co se děje. Oklepával jsem ze sebe nadále sníh, když už hlava začala vnímat to, kde je nahoře a dole, protože tak nehrozilo, že spadnu na zem a namelu si. „Jo... tohle jsem já. Jsem podobnej mámě, ne otci,“ řekl jsem s úšklebkem a tim trochu jízlivým hlasem, který seděl k mému tónu a ne k Arcanusovi, který se snažil být kompletní dobrák ke všemu a každému. Posadil jsem se na zadek, potřeboval jsem si chvíli odpočinout. „Nevim, ale je mi to jedno, konečně nemusim řešit to, která magie mě zabije první,“ zazubil jsem se. Pak jsem zakroutil hlavou, bylo mi už dobře. A něco mi rázem došlo. Odrazil jsem se, abych chvíli balancoval jenom na zadních, což bylo ve sněhu poměrně v pohodě a předníma tlapama jsem ukázal na svůj zjizvený čenich, ale myslel jsem zrovna jenom ten poškrábanej čenich. „Tady nemám tu kůži, je to fakt málo.“

//Loterie 91

//Zpátky do malýho těla

Nahoře bylo dole, dole bylo nahoře. Netušil jsem, co se děje, kde se to děje a připadalo mi, že i všechno uvnitř mě se nějak přeházelo do všech stran, že jsem netušil, kde to vlastně bude, až nějak vtasnu. Všude okolo sebe jsem cítil neskutečné návaly sněhu, bylo těžký se z nich vyhrabat... Až příšerně moc těžký. Snažil jsem se vydrápat na nohy, ale přišel jsem si nějak neomalený, těžký, takový strašně divný na pohyb. Ležel jsem na zádech, všude okolo sníh a docela jsem u toho hekal námahou, ale konečně se mi podařilo nějak dostat na nohy a vyhrabat se ze sněhu. Mezitím jsem se dost slušně zadýchal, což nějak nesedělo, vzhledem k tomu, že se mi to v těle Arcanuse zrovna moc nestávalo. Dlouze jsem vydechl, oklepal se, ale to bylo asi to nejhorší, co jsem mohl udělat, protože už tak zamotaná hlava už netušila, co má dělat a sletěl jsem zpátky na zem Rovnou na jeden bok, kde jsem zůstal ležet a chvíli tupě zíral na oblohu, která se mi divně vlnila a kroutila. „Je mi blbě,“ pronesl jsem mnohem vyšším hlasem, než jsem byl za poslední dobu zvyklý.
Zůstal jsem na zemi, jenom jsem zvedl jednu tlapu nahoru, abych se přesvědčil o tom, jestli je pravda vážně to, co jsem si začínal myslet. A byla! Vyskočil jsem na nohy, zavrávoral, motal se ve sněhu, ale byl jsem ve svém malém zbytečném těle. „Hej!“ zvolal jsem na Biancu, „to jsem já!“ Šedý, malý a zjizvený.

Hlasím Nema a oznamuji, že je v průběhu akce vlčetem

//Loterie 90

„Nebo taky prochladnem,“ nadhodil jsem možnější verzi toho, co by se mohlo stát, protože jestli budeme mokří od sněhu a potom v něm poletíme do kopce, možná nám bude chvíli teplo, ale pak se zastavíme a umrzneme. Přišlo mi totiž, že tady bylo mnohem chladněji než dole a znělo to i celkem logicky, když se nad tím jeden zamyslel.
Šlapali jsme ještě výš do toho kopce, až se mi z toho už točila i hlava, ale šel jsem dál, protože jsem věděl, že se dostaneme tam nahoru, abychom si potom mohli užít nějakou tu zábavu a o to přeci šlo Kdybych nechtěl nic dělat, protože to je namáhavé, nikdy bych nic nezažil a na konci života bych toho všeho litoval, takže jsem šel docela dost rychle a co nejdál to šlo, než jsem se fakt začal cítit vyčerpaně a i Bianca nějak souhlasila s tím, že by to mohlo stačit. Dlouze jsem vydechl, zastavil se a podíval se dolů pod nás, kde to byla řádná dálka.
Bianca navrhla, že půjde první, přikývl jsem. Sledoval jsem ji, jak padá z kopce a pak už jenom ten pomalý rozjezd a najednou pořádné kutálení se z kopce, že nemohla ani vědět, kde je nahoře a dole. Vypadalo to jako slušná zábava. Zazubil jsem se, počkal, až bude dole a potom jsem udělal přesně to, co ona. Padl jsem na bok, převalil se a pak... jsem nevěděl, kde je nahoře a kde dole. všechno se strašně rychle měnilo, bylo mi z toho blbě, ale vlastně to byla strašná zábava, ale cítil jsem, že se zároveň s tim propadám i do sněhu, ale to bylo fuk.

//Loterie 89

//Tajga

Šli jsme někam furt dál na sever, až to docela přestávalo být příjemný, dýchání bylo horší, běh namáhavější a vlastně jsem vůbec nechápal, proč vlastně běžím, když to bylo tak neskutečně moc namáhavé. Postupně jsem tedy zpomaloval, až jsem prakticky jenom šel. Bianca byla někde za mnou, když jsem začal zpomalovat a hlasitě jsem dýchal. Bylo to fakt horší, než jsem čekal. Sníh mi sahal mnohem výš než někde u jezera nebo v těch lesích, kde jsme byli, takže jsme museli být hodně daleko na severu, ale to bylo jedno. Pod náma byl krásný sešup, odkud jsme se mohli válet a o tom ta hra byla, ne? Teda... možná bude docela opruz jít zase nahoru, když jsme teď sotva vyběhli nahoru, ale... to je problém mého pozdějšího já.
Jenže Bianca chtěla ještě trochu jít nahoru, což se mi moc nelíbilo, ale co jsem s tim mohl dělat. Dlouze jsem vydechl a podíval se nahoru, když řekla, že ještě kousek nahoru, tak teda ještě nahoru. Vydal jsem se vzhůru, rozkopával před sebou sníh, který tak lítal všude okolo nás a docela mě to i bavilo, protože tohle jsem ve svém těle moc dělat nemohl. „Jít zase nahoru bude vopruz,“ ušklíbl jsem se. Přitom jsem byl jeden z těch, kdo bude muset jít nahoru. Nebyl to výsměch, spíš zoufalé zasmátí.

//Loterie 88

//Úzká rokle

Vydal jsem se za Binacou dál, protože jsme neměli k mání žádný kopec, který by nám mohl posloužit ke klouzání se. Protože bez kopce přeci jenom není klouzání z kopce, abychom byli přesní. Šel jsem tedy sní kdo ví kam, daleko od smečky s cizím tělem a bylo mi to vlastně úplně jedno, nezáleželo mi na tom, chtěl jsem prostě poznat okolí a kdyby mě někdo vytrvale hledal, určitě by i našel.
Rozhlížel jsem se okolo sebe, chtěl jsem si zapamatovat kudy a kam jdu, vzhledem k tomu, že prostě to nebylo moc obvyklý se dostat tahle daleko a nejspíš znovu vyjdu z lesa až v dospělosti, protože tam budu přikován.
Sníh okolo nás byl úplně neprošlapán, takže tam těžko někdo chodil, což bylo zvláštní, protože hodně míst bylo prostě prošlapáno a bylo tam vidět, že tam vlci chodili, ale tady? Úplně prázdno, nikde nikdo a možná to bylo i fajn, že tu jsme sami a nemusíme se nějak ohlížet na ostatní, jestli je rušíme nebo něco takového. Rozhlížel jsem se okolo, moc jsem nevnímal, dokud Bianca neupozornila na jeden kopec. Ohlédl jsem se za ní, udělal k ní několik kroků a pokývl. „tak fajn, jdeme!“ zavelel jsem, ale spíše to bylo takové popohnání, protože hned na to jsem vyběhl, abych byl nahoře co nejdříve. Chtěl jsem být samozřejmě první.

//Sněžné hory

//Loterie 87

//Ostružinovka

Nakonec to vypadalo fakt tak, že můj příběh byl označen jako pravdivý, což bylo dobře, protože vážně byl a takhle to aspoň věděl i někdo další, jak to bylo. Minimálně nějakou část toho dne. Tohle jsem třeba doma pořádně říct nemohl, protože by to akorát dopadlo pěkně blbě, že je Fiér nezodpovědnej a tak dále, ale Biance to mohlo být jedno, naopak by ho ráda poznala, takže stačilo už jenom to, abych sehnal Fiéra a Biancu na jedno místo, kde by se mohli seznámit a pak bychom mohli něco podniknout. „Tak fajn, až se oteplí, seberu Fiéra a najdeme tu tvoji smečku,“ rozhodl jsem, jak to následně bude a docela jsem se na to už těšil, protože to znělo jako dobrá zábava, i když jsem netušil, co se vlastně bude dít. A kdy se to bude dít. Ale to mi bylo vážně jedno, protože to byl furt plán, který se mohl uskutečnit a určitě jednou i ano.
Mů ne moc elegantní doskok dopadl vcelku dobře, nic zlomeného, nic namoženého, ani jsem se neválel někde kdo ví kde, naopak jsem stál pevně na nohách a byl na sebe tak nějak pyšný. „Co tě napadlo?“ houkl jsem na Biancu s nadšením, co by se asi mohlo dít, protože jme přeci někam šli, aby se něco mohlo dít.
Navrhla klouzání se po sněhu, což jsem taky nikdy nedělal a proč ne? „Tak fajn,“ přikývl jsem souhlasně se zašvihánínm ocasu a rozhlédl se okolo sebe. „Jenom kopec by to chtělo,“ dodal jsem. A nejlépe nějaký bez stromů, protože s tím jsem už měl taky zkušenosti.

//Tajga

//Loterie 86

Bianca měla ohledně mého příběhu nějaké otázky a nějak jsem začal mít pocit, že mi ho snad ani nevěří, ale zrovna tohle bylo něco, co bylo stoprocentně pravdivý a ani špetka lži. Bylo to absurdní, to jsem bral a sám bych to řekl, i když jsem to zažil, ale šlo o to, že to vážně byla pravda. „No, už neměl. Jde o to, že když mě vyděsil, vyběhl jsem a neohlížel se, dokud jsem nenarazil do stromu, pak už tam byl Fiér, úplně poďobanej, ale bez úlu, takže ho asi někde shodil?“ zamyslel jsem se sám. Nad tímhle jsem se moc nezamýšlel, protože jsem byl ten, kdo zdrhal a pak mě pořádně bolela hlava, když jsem ho viděl a ani jsem moc nepřemýšlel nad tím, jak vlastně Fiér vypadal, dokud jsme neskočili do vodopádu a vylezli, teprve potom jsem ho pořádně viděl a všiml si, jak blbě dopadl po svém úžasném nápadu. Já ho vyděsil tím, že jsem si na hlavu dal bahno, on tím, že si dál úl... Je jasný kdo z nás je ten chytřejší. A kdo si zase užije víc zábavy. „Bylo to náhodou super! Teda... Když jme pak konečně došli domů, prospal jsem celý den, ale jinak to bylo fajn,“ pokrčil jsem rameny.
Nakonec to přeci jenom vypadalo, že mi Bianca ten příběh věřila a uznala, že to je fajn i když bolestivej zážitek a trochu litovala, že nic takového neměla. „Tak třeba něco takovýho zažiješ později. Někdy tě seznámím s Fiérem!“ napadlo mě. Dokonce jsem u toho švihnul i ocasem, protože to znělo jako dost dobrý nápad.
Bianca chtěla jít dál a napadlo ji přes řeku, což bylo trochu... složitější, ale byla tam naštěstí nějaká kláda, kterou chtěla Bianca přelézt. Trochu jsem si nevěřil, protože jsem měl mnohem těžší tělo, ale zhluboka jsem se nadechl, sledoval Biancu, jak jde přes řeku a mezitím se odhodlával, abych sám šel. To nedám, řekl jsem si s polknutím, když na mě Bianca zavolala. Zhluboka jsem se nadechl, vyšel a dělal to, co řekla. Malé kroky, trochu jsem se přikrčil, zatínal drápy jako nějaká kočka a koukal jenom před sebe. Teda ne, furt jsem koukal dolů a přemáhal se, abych se neklepal jako větev ve větru. Čím déle jsem koukal dolů, tím víc mě to nutilo jít rychleji, takže jsem slyšel i křupání a nakonec jsem i skočil, abych měl pod nohama tvrdou zem. A i do té jsem zatnul drápy a oklepal se znechucením.

//Úzká rokle

//Loterie 85

//Vodopády

Dělal jsem ty pauzy v příběhu, abych i mohl nějak upřesnit, co se vlastně stalo a nemlel jenom jedno slovo za druhým, což by dávalo dohromady jenom nějakou souhru slov, kterou by bylo těžké pochopit a takhle to bylo dost výhodné, protože na to mohla i Bianca reagovat. Třeba na ten můj útěk, kdy jsem to vzal při plné rychlosti do stromu, že jsem okolo sebe viděl hvězdičky, jak blbě mi z toho bylo. „Je to malý, ani si toho nedá moc všimnout,“ odpověděl jsem na její otázku ohledně mého sedřeného čenichu. To víc upoutal zrak to, jak jsem měl pod očima tu krásnou jizvu, o tom žádná. No a samozřejmě ty nohy, abych nezapomněl, ale ani jedna z těch dvou věcí se nestala u vodopádů. „No, každopádně,“ odkašlal jsem si, abych dal opět prostor tomu, co jsem chtěl říct o mém zážitku s vodopády. „Zdrhali jsme přes ten les, ale pak nějak začala končit zem.“ Rázem mi došlo, že to muselo být nedaleko odtud, když Fiérovi muselo dojít, kam se ženeme, že mě čapl za krk a letěl se mnou dál do neznáma. Pro mne do neznáma. „Tak mě Fiér čapnul za srst na krku a skočil. Prostě skočil, když země končila a přímo do toho vodopádu.“ To mohlo znít až neskutečně moc nerealisticky, ale vážně se to stalo. „Takže jsme letěli tu neskutečnou výšku, řvali na celé okolí a zahučeli přímo do vody... Už jsem říkal, že neumim plavat?“ ukončil jsem to po krátké odmlce otázkou, která byla hlavně na upozornění, jak pitomý nápad to všechno byl.
Dostali jsme se na planinu, kde jsem už taky byl. Byla nudná a Bianca to uznala taky. Přikývl jsem, že fakt je. „No... Můžeme,“ pokrčil jsem trochu nedůvěřivě, co se týkalo kmene, ale šel jsem za ní, že to zkusíme.

//Loterie 84

Vykládal cokoli o tom, co dělalo Fiér bylo docela složité, protože jeho chování nedávalo moc logiku, ale mně se líbilo a bavilo mě s ním trávit čas. Ale bylo docela pochopitelný, že to jiní brali úplně jinak a měli problém to vzít. Jako třeba Bianca. Logicky brala, že úl musel být prázdný, když ho měl na hlavě, ale... tak to vůbec nebylo, právě naopak. „No... Jako... Byly venku, to je pravda. Lítaly všude okolo a bodaly nás, což navazuje na to, že jsme před nimi utíkali,“ mluvil jsem dál trochu nervózně, protože to vážně znělo bizarně, když se nad tím jeden zamyslel. Vlastně ne, i bez přemýšlení to bylo úplně divný a nepochopitelný, co jsme dělali. Trochu jsem si odkašlal a vstal ze země, když jsme tedy měli jít dál a přemýšlel jsem, jak normálně pokračovat v tom, co se dělo, aniž bychom zněli jako naprostí šílenci... Brzy mi došlo, že to je úplně nemožné. Alespoň byla zábava, uklidnil jsem se. „Každopádně, všude samá vosa, agresivní, bodání sem, bodání tam, běželi jsme přes les a chtěli se někde schovat,“ mluvil jsem dál, básnil naši podzimní akcičku a přitom šel, kam Bianca vedla, protože já už netušil, kam bych měl jít. „Mezitim jsme při tom útěku párkrát narazili do stromu. Teda já jo... Mám z toho docela sedřenou kůži a nechce mi tam vyrůst srst.“ Původně jsem se tím chlubit nechtěl, ale když teda chtěla slyšet, co se dělo... No, tady to měla.

//Ostružinová louka

//Loterie 83

Moje vlastnost, že jem potřeboval odpověď na každou otázku, kterou jsem položil a to nejlépe bez čekání, nebyla uspokojena, protože Bianca na ni nedokázala odpovědět. Krátce jsem se zamračil, to se mi zrovna nelíbilo a to, že na druhém konci, kam prostě nešlo vůbec vidět, způsobuje slanost, mě neuspokojila. „Někdy to zjistim,“ řekl jsem si prakticky jenom pro debe a zařadil to na seznam věcí, které jsem si už ani nepamatoval, protože jich bylo prostě tolik a proč je oceán slaný asi bylo až někde vzadu. Hodně daleko za tím, kdo vezme smečku, jaké jsou postavení, jakou budu mít magii, co ze mě bude a tak dále a tak dále. Vlastně na tom ani tolik nezáleželo, jenom jsem to chtěl prostě vědět.
Posadil jsem se kousek od břehu vodopádu, sledoval vodu padající z nebes a nechápal jsem, jak jsem mohl z té výšky skočit, když jsem navíc neuměl plavat. Možná to bylo tím, že jsem neměl na výběr a netušil jsem, že vlastně plavat je třeba se naučit... No, stalo se. „Nemám tušení, ale asi jo. Už je pryč,“ pokrčil jsem rameny. Logicky muselo někam odplavat.. Asi do oceánu, podle toho, jak řeka tekla.
Biance delší vyprávění nevadilo, ono to ostatně bylo namáhavější pro mě. Zhluboka jsem se nadechl, loupl jsem po ní pohledem a chvíli přemítal. „No... Tak postupně,“ zamumlal jsem, zhluboka se nadechl a začal, jak to vlastně bylo. „Fiér, to je vlk od nás ze smečky, mě vzal ke Smrti, kde to dopadlo hodně blbě, ale byli jsme potom venku a chtěl mě vyděsit, tak si na hlavu dal vosí úl,“ započal jsem to všechno a dal si krátkou pauzu, protože Bianca taky chtěla vědět, jestli jdeme dál. „Můžem,“ pokrčil jsem rameny. Mluvit jsem mohl i za chůze.

//Loterie 82

//Mahtae

Nemohl jsem se považovat za nějakého znalce okolí a velkého cestovatele, ale zase jsem si myslel, že co se týkalo cesty od kraje té řeky, kde vytékala z jezera a až do místa, kdy se zasevlévala do toho mnohonásobně většího, tu jsem už dobře znal a věděl, že teda stojí fakt za nic a nic zajímavýho tam není. „Je to tam pěkný, jsou tam obrovský vodopády,“ řekl jsem krátce, protože jsme tam stejně mířili, tak to mohla Bianca zjistit sama, jak to tam vypadá a jaký to je.
Ukázalo se, že jsem nebyl jediný, kdo to velké jezero znal, ale Bianca z něho byla mnohonásobně nadšenější a očividně ta věc měla vlastní název a zvláštnost. Naštěstí mě nenapadlo tu vodu pít, což očividně Bianca udělala. „Ta voda je slaná? Jakto?“ nechápal jsem. Žádná voda totiž slaná až do tý doby nebyla, tak jak tahle mohla být?
Kráčeli jsme k vodopádům, docela jsem se na ně těšil, hlavně to bylo něco, co jsem znal já a ne Bianca, takže jsem měl trochu na vrch v poznávání. A nějak jsem byl hrdý i na její obdiv té věci, ale hned na druhou věc jsem odpovědět neuměl. „No... nemyslim si,“ řekl jsem nejistě. „Ale je to vodopád, je super,“ uznal jsem, „v létě v něm plavalo ovoce,“ dodal jsem.
Pak se Bianca zeptala, co jsem tady vlastně dělal, načež jsem se zašklebil, „to je na delší povídání,“ přiznal jsem trochu nejistě. Nebo ne na delší, spíš to chtělo hodně vysvětlování okolo, proč se dělo, co se dělo a tak dále. Ale byla to zábava. Jenom by se neměla moc opakovat.

Gluten Tag, prosím o:

19.1. 5 postů
20.1. 5 postů
21.1. 5 postů
22.1. 5 postů
23.1. 5 postů
24.1. 5 postů
25.1. 5 postů
26.1. 5 postů
27.1. 5 postů
28.1. 5 postů
29.1. 5 postů

Celkem: 55 lístků (+ 25 z předchozího nákupu)

//Loterie 81

//Cedrový háj

Došli jsme k řece a nějak jsem se přesvědčoval, že ta řeka je fakt obyčejná a nezajímavá. Prostě jenom tekla, žádná sranda, nic zajímavýho, prostě masa vody tekoucí někam do neznáma. Ale zatímco já měl s řekou nulový zážitky a prostě to pro mě byla jenom obyčejná řeka, Bianca s ní očividně měla spojený nepěkný zkušenosti, protože do ní zahučela. To nějak vysvětlovalo, proč byla úplně mokrá a promrzlá. No a jal díky tomu zjistil, že na tenhle skluz by se moc lézt nemělo, když není tak silný, sby unesl ji, natož teď ně ve velkým těle. „Tak proto si byla promrzlá,“ řekl jsem takovým polohlasem, protože mi nepřišlo podstatné to říct nahlas, jenom jsem nechtěl, aby její poznámka zcela zapadla prachem.
Každý krok okolo řeky mi přišel nudný a tak nějak i prostě namáhavý, protože to prostě nikam nevedlo. Jenom to teklo, my jsme zase šli, nic novýho a zajímavýho pod sluncem. Pak Bianca navrhla, abychom zatočili, podíval jsem se směrem, který ukazovala a trochu mi poskočilo srdce nadšením. Vodopády. Ale bez jablek... „Tam to je fajn,“ řekl jsem a vydal se tím směrem, protože cestou k vodopádům se nic pokazit nemohlo. Ještě Biancu zajímalo, kam se dostaneme, když puljdeme furt podél té řeky. „Úplně na konci řeky je neskutečně obrovský jezero, není na něm skluz a fakt není šance vidět na druhý břeh.“ Poměrně jsem se o tom rozmluvil, ale byl jsem z toho všeho zklamaný, jak to tam vypadalo, protože jsem si naivně myslel, že tam bude něco... neskutečnýho? A ono přitom jenom skutečný jezero.
Zamířil jsem kazdopádně k vodopádům, tam to znělo slibně a nic se tam nemohlo pokazit, pokud nebudeme nahoře a skákat dolů.

//Vodopády

//Loterie 80

Vypadl jsem z lesa, abych si mohl trochu srovnat myšlenky na to všechno, co jsem za ty měsíce vypozoroval a nechápal jsem, ale vypadalo to, že se vrátím, jestli se vrátím, s tim, že toho mám ještě více pomateného a netuším, co si vlastně počít a jak to vyřešit. Zajímalo mě, co chtěla Smrt, jaký jsou postavení smečky, kdo bude smečku vést, kdo má jaký postavení, kdy bude jaro, kdy uvidim zas Biancu, kdy dostanu vlastní tělo zpátky a tak dále a tak dále. Kdybych někoho přinutil, aby mi na všechny odpověděl, seděli bychom tam do smrti, protože bych se stále a stále ptal na další, že by z toho jeden zešedivěl. Pokud se už šedivej samozřejmě nenarodil, v čemž jsem měl značnou výhodu.
Ti z nás budou nadšení, poznamenal jsem, ale nahlas jsem to už neříkal, protože se mi nechtělo a nebylo to třeba, protože si Bianca určitě myslela totéž – že z nás usnou vyčerpáním, až se nám pokusí na to všechno odpovědět.
Přenechal jsem na Biance, aby vybrala, kam půjdeme. Vrhla se do toho s vervou, ale když navrhla, kudy bychom mohli jít, trochu mi upadly koutky. „Jednou...,“ vydechl jsem vyčerpaně, ale nic jsem na to neříkal. Ta řeka byla proklatě nudná, když tam šel jeden sám. Žádná zábava, nic zajímavýho. Prostě tekoucí netvrdá voda. Žádný skluz. Ale když nepůjdu sám..., napadlo mě. Musí to všechno být úplně o něčem jiném, ne snad? „Tak jdem,“ vydechl jsem s úsměvem.

//Mahtae