Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 107

Pipadalo mi, jako by mě snad někdo týral, přitom jsem si za to všechno, kde jsem třeba byl, v jakých odmínkách a tak, mohl zcela sám. Svaly mě bolely, víčka pálila, hlava byla těžká a mozek se chtěl dostat pryč z hlavy. Nechtěl jsem vstávat, ale nechtěl jsem tam ani zůstávat, prostě jsem chtěl... domů. Někam, kde je pohodlí a nikdo po mně nebude nic chtít, pro svět nebudu nějakou dobu existovat. „Nedá,“ souhlasil jsem s ní. Možná v létě, kdybychom se pokoušeli skrýt před sluníčkem a chtěli si užít noc pod širákem, ale takhle? Bylo to ledové peklo, které se mi prožíralo do těla a zanechávalo stopy. Třeba na mé náladě, která byla pod bodem mrazu stejně jako okolní teplota.
Pomalu jsem se vyškrábal na nohy. Přesunutí bylo logické, i když se mi o toho vůbec nechtělo. Oklepal jsem se, ale litoval jsem toho, tělo bylo těžké a trochu se mi zamotala hlava. „Jo... to je dobrý nápad,“ zahuhlal jsem rozespale a krátce se podíval po Biance, „můžeš jít v pohodě?“ zajímalo mě. Jinak nemělo smysl nás někam vést.
Rozhlédl jsem se okolo. Ve tmě jsem toho sice moc neviděl a šelestící vítr mě bolel v uších už jenom ze samotného principu, avšak zůstávat tam bylo vážně hloupější jak se zvednout a přesunout se na lepší místo.

//Loterie 106

Bianca mi na to moje uměle vytvořený rozhořčení nic neříkala, pouze se tvářila smrtelně vážně a nějakou dobu trvalo, než ten její výraz povolil a zašklebila se. Moje automatická a okamžitá reakce byla ta že jsem jenom vyplázl špičku jazyku a chvíli ji nechal venku, což se dalo přeložit jako "nemám na to co říct, ale chci mít poslední slovo, abych tuhle hádku vyhrál". protože jak na tohle mohla zareagovat?
Sice se nám seznam aktivit prodlužoval a rozšiřoval, ale co? Život byl docela nudný a nic zajímavého nepřinášel, takže nějaká zábava, co se do něho mohla vložit, zněla jako dobrý nápad na přežití nekonečných dní a na něco se těšit docela dávalo energii a mysl vydržet ty všední a ničím nezajímavé dny, kdy všechno bylo... černobílé. Jako celá moje famílie. „S tebou taky, konečně s někym po dlouhý době,“ přitakal jsem. Docela mi to zvedlo ego, ale zároveň jsem byl i rád, že ne všichni jsou úplně uťápnutí a půjdou se klidně i bavit.
Usnul jsem vlastně okamžitě, hlava mi padla na zem, zavřel jsem oči a spal jsem. Bezesným spánkem, který mi ale přišel nekonečný, přitom jsem hádal, že nemohl být moc dlouhý. Přišlo mi, že jsem stále na půl vzhůru, nedokážu se zcela uvolnit a odpočinout si. Cítil jsem, že se mi mozek nastartoval po každém silnějším poryvu větru a nakonec mě zcela probudilo pronesení mého jména. Opatrně jsem otevřel oči, bolela mě i oční víčka z únavy. „Jo?“ dostal jsem ze sebe tiše. Ani jsem nezvedl hlavu.

//Loterie 105

Z hrdla mi vyšlo nějaký zcela nechápavý skřek jako „Huuuuh?“ a hlavou jsem lehce pohodil že jsem vůbec nechápal, co to říká, proč to říká a co jsem jako sakra provedl? Samozřejmě furt ve smyslu vtipu, ale prosím? „Takže já nic neprovedu, ale ty se nebudeš bavit se mnou?“ nechápal jsem. Trochu jsem v tom i hlase přeháněl, byl mnohem více dramatický, aby bylo jasně dáno najevo, že to nemyslím vážně, i když jsem počítal s tím, že to vážně nebere ani Bianca, ale raději jsem ten hlas dost zdůrazňoval, aby se to náhodou nějak nepomýlilo.
„Takžš příští zimu bude odveta?“ zeptal jsem se nechápavě. Jestli jo, znamenalo to, že už se tedy spolu máme naučit plavat, jít se někam bavit s Fiérem a ještě soutěžit znova v kutálení z vysokých kopců. A tentokrát vyhraju! byl jsem si tím dost jistý. Těžší měl padat rychleji a já byl jako malej dost tlustej, takže určitě budu i tlustej dospělej, což znamená rychlost a tedy i výhru.
Potom to navedlo trochu na vážnější tón, že budeme muset zůstat v tom převisu přes noc, protože jít někam v tom počasí bylo nemyslitelný. „Jo... Asi jo. Mohli... Mohli bychom pak zkusit dojít k nám. Třeba tam bude něco k jídlu, odpočinem si a pak tě můžu doprovodit domů,“ navrhl jsem zamyšleně. Trochu se mi nelíbilo, že bych ji tam bral, vzhledem k těm všem, co tam byli, ale byla zraněná a dlouho jsme nejedli, nebo já dlouho nejedl, takže dojít k nám bylo už docela... důležitý. A co mi vlastně na to mohli říct? Chtěl jsem jenom pomoct.
Na možnost spánku jsem jenom přikývl a hlavu jsem položil na zem až po Biance. To spaní venku se mi nelíbilo.

//Loterie 104

„Já?“ řekl jsem naoko překvapeně a dost jsem v hlase přehrával, že se strašně divím, že zrovna já bych měl něco říkat, „já se nepokouším říct nic?“ nechápal jsem. Nebo jsem dělal, že nechápu, o čem se tu vlastně mluví, přitom jsem zcela věděl a navíc jsem to furt bral v rámci jakési hry a uvolnění toho, co se všechno okolo dělo. Humor nás mohl alespoň trochu rozptýlit od mrazu a větru, který nás řezal do srsti a prožíral se až do morku kostí.
„Však jsem se kutálel!“ bránil jsem se, „proto si byla dole dřív. Musel jsem půlku cesty se plazit dolů, aby mě ten vítr nezvedl,“ bránil jsem svou prohru, která byla prostě obyčejnou prohrou, ale stejně to bylo kvůli tomu, že Bianca podváděla. Válela se dřív, bylo to neskutečně nefér. Jenže to bylo poslední válení se a teď se jenom tak zpátky nahoru nedostaneme, tím jsem si byl docela dost jistý.
Nervózně jsem přešlapoval, když jsem čekal, až Bianca přijde k tomu převisu, který jsem našel. Uši jsem měl zase už připláclý k hlavě a hrbil jsem se u toho převisu, abych se bránil před větrem, než se Bianca doplazila ke mně. Zalezl jsem pomalu dovnitř, moc místa tam nebylo, ale to bylo fuk. Méně místa znamenalo to, že se rychleji vzájemně ohřejeme a zadýcháme svoje blízké okolí. „Asi tu zůstanem až do rána,“ řekl jsem zamyšleně. Moc se mi to nelíbilo.

//Loterie 103

//Tundra

V tom děsném počasí, kdy jsem už sotva šel a přestávalo mě to neskutečně bavit, se Bianca pokoušela uvolnit situaci vtipem. Ocenil jsem t, jenom to bylo trochu těžší v tom neskutečně špatném počasí. „Ne, jsem mnohem lehčí jak ty, vítr mě hnal zpátky do kopce,“ odfrkl jsem si. Nenechal jsem si to líbit, raději jsem jí tu urážku, která nebyla myšlena nijak hnusně, vrátil, abych v tom nezůstal sám, kdo je takhle uráženej.
Zvedl jsem trochu hlavu, rozhlédl jsem se okolo sebe a všiml si, že jsme se z toho místa, kde nic nerostlo a neexistovalo, dostali k hordě kamenů. Všude nějaký ležel, velký malý, tady mešní skála, támhle trochu větší. Napadlo mě, že tam by něco mohlo být. Napřímil jsem se, dokonce jsem už neměl připláclé uši k hlavě, ale toho jsem poměrně litoval, jak nepříjemné to bylo. „Tady určitě něco najdeme,“ houkl jsem na Biancu s nadějí a vydal se trochu rychleji na průzkum okolí.
Čenichal jsem okolo, možná jsem neuměl stopovat kořist, ale nějaký převis jsem najít přeci jenom dokázal. Ha! vyštěk jsem si pro sebe, zavrtěl ocasem a zvedl hlavu. „Bianco! zavolal jsem na ni. „Pojď sem, tady se schováme,“ zavolal jsem do větru a trochu ustoupil. Byl to jenom převis, pod který se šlo namáčknout, ale furt lepší ěnco než nic.

//Loterie 102

Jediné, co jsem pořádně slyšel, bylo šelestění větru v uších. Vločky mi lítaly do obličeje, oči jsem měl skoro furt přizavřené, prakticky jsem šel poslepu a byla mi zima. Trochu jsem litoval toho, že jsme šli tak daleko až někam na sever k horám, když nikdo netušil, kde se nacházím a tak... Kdyby mi aspoň ten život nevzal tělo Arcanuse. Musel to být zákon schválnosti, tohle nebylo možné. Proč se podobný věci děly mně? Co jsem komu sakra tak moc zlýho provedl, že jsem šel ven a vždycky musel přemítat nad tím, jestli se do smečkovýho lesa vrátim živý, zdravý a se všema končetinama? Zatím to tak nevypadalo, protože mi přišlo, že mi cestou upadne ocas, uši nebo třeba nějaký prst na tlapě. Kosa byla fakt neuvěřitelná a na ledové pustině, kam jsem nás omylem dovedl, byl ten vítr se sněhem ještě horší.
Snažil jsem se schovat hlavu co nejblíže k nohám, aby mi nefoukalo do očí a uší, ty jsem měl navíc ještě připláclé k hlavě. Bianca se pokoušela nějak rozptýlit okolí, když se zeptala, kdo vlastně vyhrál závod, ale... to jsem fakt nedokázal říct, nevšímal jsem si toho. „Mmm,“ zamručel jsem trochu netušíc, „když jsem se nějak zvedal, tys už ležela. Ale taky si vyrazila dřív!“ upozornil jsem ji na fakt, který prostě byl podstatný. Byl to nespravedlivý závod.

//Kamenné pole

//Loterie 101

Nelíbilo se mi, že se to všechno takhle zvoralo zrovna při stmívání, protože to znamenalo, že jít někam bude mnohem těžší, ochladí se a kdo ví, co jetě špatnýho se stane. Tady navíc i sněžilo, což bylo už úplně na pytel a chtěl jsem co nejrychleji vypadnout, ale to s Biancou moc dobře nešlo.
Bianca netušila, kde by se někdo mohl nacházet, to ani já ne. Nejbližší místo, které jsem znal a věděl jsem, že tam někdo bude, byl Asgaar, který byl daleko, minimálně přes dvě řeky a v té tmě by to byla spíše sebevražda. Znamenalo to, že bychom si měli spíš najít nějaký úkryt a počkat do rána, než se vydáme někam dál, kdy to už bude lehčí a bezpečnější. Ale kde najít úkryt? napadlo mě rázem. To byla menší chybka v mém jinak dokonalém plánu, který jsem chtěl uskutečnit.
Pomalu jsem šel někam k jihu, chtěl jsem utéct před tím sněhem, ale nemyslel jsem si, že před ním utečeme. Šli jsme pomalu, nebo minimálně já musel dost zpomalovat, abych Biancu nějak nepředbíhal, nenechal ji za sebou a neztratil se ve vánici a sněhu. Sice jsem byl šedý, sníh bílý, ale proč to zbytečně riskovat.
Dostali jme se někam na volnou pláň, kde určitě nebyl možná žádný úkryt. Všechno navíc pekelně klouzalo, protože pod sněhem jsem cítil skluz. A sice na něm byla zábava, ale tohle bylo docela nebezpečný, vzhledem ke stavu Biancy. „Opatrně,“ zamumlal jsem si pro sebe, když mi poprvé na tom podjela noha. Šel jsem raději dál, někam níž, abychom tam... no, se enklouzali do konce dnů.

//Tundra

//Loterie 100

Trpělivě, což bylo něco, co jsem vůbec neuměl a netušil, jak to vlastně dělat, jsem čekal, jestli ze sebe Bianca vysouká, co jí je. Posunul jsem se trochu dozadu, aby měla prostor, kdyby třeba potřebovala udělat nějaký krok sem nebo tam. Tak divně se kroutila, netvářila se vůbec dobře. Nervózně jsem se zamračil, vážně jsem neměl ponětí, co bych měl dělat a jak pomoc. Na to jsem byl docela malý a nechopný. Ani jsem ji nemohl podpírat nebo něco.
Vstal jsem, vypadalo to, že snad někam půjdem nebo něco, ale Bianca zasyčela bolestí. Udělal jsem krok vpřed, že se ji snad pokusím podepřít, ale nespadla. Uklidil jsem se zase o krok dozadu a furt ji nervózně v tichosti sledoval, protože mě nenapadalo nic, co bych mohl říct a jak pomoct.
Nakonec udělala pár krok, ale nevypadaly ani trochu dobře. „Neměli bychom se dostat někam, kde někdo bude?“ zeptal jsem se opatrně. Byli jsme daleko od všeho, co jsem znal a začal jsem z toho být docela nervózní. Proč se všechno vždycky muselo tak blbě zvrtnout?
Bianca se hájila, že to bude v pohodě, pokud půjdeme pomaleji, moc jsem í nevěřil, ale neměli jsme na výběr, museli jsme někam jít. Zařadil jsem se vedle ní, kdyby třeba padala něco něco, ale počítal jsem s tím, že budu fungovat maximálně jako podložka, až na mě spadne a obtiskne mě do sněhu. „Jo... půjdem si někam odpočinout,“ odsouhlasil jsem furt plný nervozity. Protože když jsem posledně byl venku a někdo se zranil, byl jsem to já a byl se mnou dospělák, co to mohl vyřešit.

//Ledová pláň

//Loterie 99

Zdálo se mi o tom, že jsem dospělý. Že už prostě nemusím na všechny hledět nahoru, jako když ostatní koukaj na oblohu, místo toho jsem byl všem rovný, někdy jsem byl vyšší než nějaká vlčice, občas menší než velký samec. Záleželo však na tom, že už jsem jako oni, měl jsem barevný oči, ale vlastně nevím, jak vypadaly. Zkusil jsem v tom snu najít nějakou vodu, kde bych se mohl podívat na své oči, abych to zjistil, ale nepovedlo se mi to. Zřejmě nebylo možné vidět vlastní odraz nebo si pamatovat, co se ve snu pořádně dělo, ale věděl jsem, že jsem měl tu magii, kdy jsem mohl jiným přikazovat. Zmínit se, že jsem to dělal furt, je úplně zbytečné, protože to je očekávané, co jiného bych s takovou magií dělal? Zazubil jsem se, jakmile mi někdo vlezl do zorného pole, podíval se a něho a přikázal. Zmiz odtud, sedni, lehni, jdi mi něco ulovit. Zalíbilo se mi něco, co jsem chtěl? Zajisti mi to, řekl jsem dotyčnému a on šel a přinesl mi to.
Z malého hloupého vlčete jsem se stal někým, kdo mohl mít vše, stačilo si o to pouze říct. Zase jsem to ale nepoužíval úplně na každého, jenom na ty, kteří se mi nelíbili, máma, Shireen, Fiér a Bianca byli v pohodě, ale ostatní ne. Záviděl jsem jim dřív, že byli velcí a mocní, ale co? Zařadil jsem se mezi ně, brzy je předehnal a byl tím jediným, kdo v tý smečce pořádně za něco stál.
Za to, abych se z toho snu nikdy neprobudil, bych dal většinu svých sourozenců, ale bohužel se tak nestalo. Zimní ráno mě uvítalo chladnou náručí, hleděl jsem ven z jeskyně a litoval toho, že to byl jenom sen. Zajistím, že to nebude jenom sen, řekl jsem si, než jsem vstala vyběhl ven.

//Loterie 98

Pochodem jeden krok do strany a jeden rovně jsem se nějak dostal až k Biance. Mezitím se mi trochu ustálilo vidění a už to nebylo tak děsné, ale furt nepříjemné. A kdybych možná předtím žral, asi bych se pozvracel, protože jsem mě strašně divný pocit v žaludku. „Jsi v pořádku?“ řekl jsem rázem k Biance, která ležela na zemi. Posadil jsem se, protože jsem si potřeboval trochu odpočinout a moc se mi nechtělo se tak divně naklánět do strany, když jsem u ní stál.
Trochu jsem se sklonil k zemi, nekrvácela, což bylo dobrý, když byla krev, nebylo to vůbec dobrý. Ale byla blízko stromu, narazila do něj? Kdybych byl furt Arcanus, mohl bych jí případně pomoci, už jsem to jednou dělal, i když mi bylo potom blbě, ale takhle jsem nemohl udělat vůbec nic. Jenom jsem mohl sedět, koukat na ni a čekat, jestli všechno bude v pohodě nebo máme průser, protože jsme sakra daleko od mojí smečky a ještě mnohem dál od té její, kde by jí třeba i pomohli. „Můžeš chodit?“ zajímalo mě. Zvedl jsem hlavu, když se začala hrabat do sedu, protože bych takhle koukal akorát na její tlapy a nic víc.
Už mi bylo o něco líp, jenom jsem se cítil kompletně vyčerpaný, chtělo se mi docela i spát, ale zároveň vůbec nechtělo. Jenom jsem tušil, že jakmile se zastavím a zavřu oči, bude konec a prostě prosím celý ten den, jak jsem očekával.

//Loterie 97

Pokrčil jsem rameny, „jestli přišel o oko, už asi bolest zažil, tak bude v pohodě.“ Neznal jsem ho, bylo mi jedno, kdo to byl a nic neříkalo, že do těch stromů naráží, třeba viděl dobře, ale představa to byla vtipná a stačila mi k tomu, abych se nad tím chvíli bavil, zatímco jsem šlapal tim vysokým, sice ušlapaným, ale furt vysokým sněhem za Biancou. Hádal jsem, že až se dostanu domů, dost dlouho budu zase spát, abych měl energii na další podobný kraviny. Už teď jsem se na ně těšil.
Párkrát jsem si myslel, že se prostě vykašlu na tu chůzi, padnu do sněhu, odkutálím se dolů a půjdu, protože to byla fakt neskutečná dálka, ale Bianca šla dál, tak jsem musel taky. Trochu se mi i motala hlava, abych byl upřímný, fakt se mi dělalo ze všeho blbě, ale raději jsem mlčel.
A po dopadu na bok to bylo ještě horší. Přišlo mi, že snad ztratím vědomí, svět se okolo mě točil, byl nepochopitelný, nevnímal jsem, sem tam mi někam pleskla o sníh noha, jak jsem už ni neměl energii je pořádně držet u těla.
Nějak jsem se dokutálel. Zkusil jsem se posadit, ale tělo mi vypovědělo službu a jenom jsem se pláca jako byla na suchu a koukal okolo sebe. „Bianco?“ houkl jsem do okolí, kde se rychle stmívalo. Zvedl jsem hlavu, svět se kýval ze strany na stranu, kde sakra je? Pomalu jsem vstal, jeden opatrný krok za druhým, do strany sem, do strany tam, ale viděl jsem Biancu ležet u stromu a musel jsem tam jít, jestli žije.

//Loterie 96

Bianca už nijak nekomentovala to, že se svému vlastnímu bratrovi nepodobá a vlastně to už vůbec neřešila, takže se to mohlo zařadit do kategorie "vyřešeno a odloženo", protože to nebylo tak podstatné a důležité téma, abych se jím zabýval déle, než bylo nutné. To bych raději energii dal do toho, abych zjistil, jak vlastně funguje svět, co je podmětem naší existence a tak dále, ale nepodařilo se mi ještě najít nikoho, kdo by mi tohle osvětlil a řekl mi, jak se ty věci vlastně mají. Jestli ale byla pravda, co říkal Arcanus o délce života na tomhle místě, měl jsem ještě dost času na zjištění toho, jak se to vlastně má a kde je zakopaný pes.
Docela se mi ale zachtělo potkat vlka s jedním okem. Nebo bez jedné nohy. Bez ucha a ocasu. Prostě a dobře takové neúplné vlky, kteří by mi mohli říct, jaký to je nežít úplně kompletní život. Sám nad sebou a svojí poznámkou jsem se musel ušklíbnout, byla totiž geniální. „Si představ, jak by se zamotal někdy do lesa a furt by jenom narážel do stromů a nemohl najít cestu ven,“ zasnil jsem se škodolibě. Muselo by t vypadat úžasně. Zažít to? To už asi moc ne...
Šel jsem za Biancou sněhem, bylo to namáhavé, strašně rychle jsem se zadýchával a několikrát jsem musel i na sekundu zastavit, protože jsem se musel prostě nadechnout. To tělo mělo fakt nevýhody. A sotva jsem vylezl nahoru, už se po mně chtělo, abych šel zase dolů. Zakryl jsem svojí únavu a přikývl jsem. „Jsem menší a lehčí, budu dole dřív,“ odfrkl jsem si, ale ona dřív začala, což bylo dost nefér, takže jsem se rychle svalil na bok a valil se taky.

//Loterie 95

Očividně se Bianca nelišila s bratrem jenom v barvě svojí srsti, ale také v povaze, což už muselo být docela dost k ničemu. Já se sice nepodobal s Shireen povahově, fakt jsme byli úplně jiní, já mluvil, když bylo s kým a něco jsem chtěl dělat, ona jenom žila ve svém malém světě, kam nikoho nikdy nepustila a ani se o to už nikdo nepokoušel, protože to zkrátka nemělo smysl. „To je fakt na nic,“ přitakal jsem k Biance, protože na to už nic jinýho pořádně nešlo říct. Nezáviděl jsem jí to. A druhej bratr byl ztracenej, takže i kdyby se jí podobal vzhledově nebo povahově, bylo to jedno, když s ním nemohla být.
Ale měla také pravdu v tom, že si je na druhou stranu nikdo nemohl spojit v případě problému, což bych klidně i uvítal a nechal změnit vzhled Etneye, aby prostě to vypadalo tak, že spolu nejsme příbuzní, protože to by bylo sakra moc super. Anebo ho rovnou nechat zmizet.. vypařit se, sbohem prostě. „Zas to má svoje výhody,“ zamyslel jsem se, ale v podstatě jsem jenom opakoval to, co Bianca řekla.
Snažil jsem se nějak představit, jak vypadá jednookej vlk a jak kouká. Kdyby se mu to oko přesunulo doprostřed, třeba by viděl nějak ještě docela dobře, ale neviděl takhle nějak do strany...? A hah, očividně Bianca i jednoho takovýho ve smečce měla. Což mi ne. Nebo jo, ale taky se někde flákal jako ostatní. „A vidí normálně?“ zajímalo mě, ale pak mi došlo, že kdyby to věděla, asi se o to nezajímá se mnou...
Plán byl takový, že se ještě jednou skutálíme, počkáme, než se nám přestane motat hlava a půjdem.Přikývl jsem a chtěl vyrazit, ale Bianca šla první, protože já byl akorát tak ryl sníh hlavou. Sakra.

//Loterie 94

Binacu kupodivu dost zaujalo to, že jsme doma vlastně všichni stejní, i když na první pohled to tak nebylo, ale po zamyšlení? Bylo to vlastně docela zajímavý. „No... Arcanus je černej a Awnay s Etneyem taky dost jsou. Ale pak Sionn, ten se narodil sám a je skoro celej bílej, trochu šedej, ale hlavně bílej a já se Shireen jsme šedí, ona má sem tam nějaký flek k tomu, ale my dva jsme po mámě, takže... asi jo, hodně se podobáme,“ pronesl jsem zamyšleně. Sice to byla rodina na jedno brdo, ale aspoň ty barvy v tom byly super, o tom zase žádná.
Líbilo se mi to, jak jsme byli podobní a očividně Bianca by to taky trochu ocenila, protože s bráchou byli úplně jiní. „Ale zase jste nějak... jiní?“ zamyslel jsem se. Sourozenci by teoreticky měli být stejní, ale to, že byli jiní, bylo v něčem jiný a originální? A možná trochu super, ale raději jsem byl, že jsme se přeci jenom podobali.
Dle všeho jsem mohl být rád, že jsem nepřišel o oko, což by asi taky bylo dost trapný, jelikož tu přes tlamu jsem získal od větve, když jsem padal do díry... Neměl jsem moc hrdinský jizvy, o tom vážně žádná. Ale raději jsem to taky neříkal. „Být pidlovokej musí být na nic,“ ušklíbl jsem se. Jak by asi takový pitomec s jedním okem vypadal? Položil jsem konečně tlapy na zem, protože jsem ztrácel balanc a trochu přešlápl, „jo... docela jo,“ zamyslel jsem se. Spíš to bylo tim, že jsem ty nohy trhal, ale... co jsem měl dělat. Lekl jsem se.
Vyskočil jsem na nohy. Ještě jsem nechtěl domů, tak jsem přikývl, že se ještě můžeme jít sklouznout. „Ještě jednou a pak půjdem,“ řekl jsem stručně.

//Loterie 93

Vzpomněl jsem si, že vlastně kvůli mojí barvě se Arcanus opřel do mámy, že nejsem jeho, což nedávalo zpětně žádnou logiku, protože jsem se podobal mámě, ne jemu. Kde bylo pravidlo, že jsme museli být po otci? Však Sionn byl prakticky bílej, Awnay totálně černá, Etney prostě byl a Shireen šedá, černá i bílá. Já prostě jenm vyhrál to, že jsem byl šedej ve všech možných odstínech, takovej lehčí kropenáč, ale čistě šedej bez jedinýho jinýho chloupku.
Bianca se očividně s bratrem taky nepodobala, což byl docela pech, protože jsem si až do té doby jejího nratra představoval jako ji... jenom tlustějšího. Ale asi nebylo pravidlo, že se museli podobat, jenom jejich rodiče museli být sakra barevní, že mohli mít snad všechny možný barvy, co šlo. Což bylo docela zajímavý, že Bianca měla jenom dvě. „U nás je jenom černá, šedá a bílá... Úplně všichni, ani chloupek hnědej,“ svěřil jsem se o svojí vlastní rodinný barvě. Jenom vlastně Awnay a Etney tohle museli narušovat tim, že ti jejich byli barevní. Fiér mi nevadil, ten byl i černej a bílej a hlavně fajn. Lucy mi byla jedno.
Moje zranění prý nebylo moc vidět, což vlastně bylo fajn, protože jsem to ani moc nechtěl. Narazil jsem sakra do stromu, to nebylo ani hrdinský. „Jo, ví je vidět ta jizva,“ ušklíbl jsem se a tlapa se mi posunula trochu nahoru pod oči, kde byla ta druhá, ale Bianca se spíš zajímala o hnáty. Jednu jsem trochu zvedl, stejně ty jizvy byly na obou stejný. „To mi udělala ta příšera z močálů,“ zopakoval jsem, ale nějak jsem vynechal, že jsem to vlastně byl já sám.