Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 122

Jakmile Bianca řekla, že ovládat počasí neumí, kývl jsem hlavou na srozuměnou. Kdyby za to mohla, asi bych byl dost naštvaný, ale prostě bych ji donutil, aby toho nechala a vydali bychom se domů, protože dobrodružství bylo už více než dost. „To jo,“ souhlasil jsem s tím, že by se to rozhodně hodilo. „Kdybych měl ještě Arcanusovo tělo, tak bych s tim třeba něco udělal, on počasí ovládat umí,“ dodal jsem zamyšleně, ale to jenom poukazovalo na moje štěstí v tom smyslu, že mi prostě věci nikdy nevychází tak, jak bych si přál. „To neřeš,“ vydechl jsem zamyšleně, když se obviňovala z toho, že by tak byla chodící katastrofou, „jsem něco dost podobnýho.“ Minimálně ve chvíli, kdy jsem v sobě měl tunu magií, jsem byl nebezpečný sobě tak i okolí, protože to bylo něco neskutečně špatnýho a těžkýho.
Venku to hřmělo a trhalo uši. Připlávl jsem si je zpět k hlavě, abych nějak tlumil zvuk, který mě do nich bil, ale moc to nepomáhalo. Navíc jsem měl i žaludek stažený strachem a vůbec se mi nelíbilo, jak jsme dopadli. A přitom jsme se chtěli jenom bavit. „Být pod tim převisem, asi už nejsme,“ odpověděl jsem, zvedl hlavu a zamyšleně dodal: „Takže je vlastně dobře, že si nás navedla sem.“ Jinak by prostě díky mému hledání bylo prostě po nás.

//Loterie 121

Čenich jsem měl zabořený v ocasu, ale oči jsem měl zvednuté a díval se okolo sebe. Nebo jsem přesněji střídal pohled mezi nechutným počasím, vchodem do jeskyně, kde jsem stále naivně čekal, že se ukáže nějaký dospělý, který ví, co by měl dělat a nějak nám pomůže, ale... v tom jsem doufat nijak nemohl. A pak jsem se ještě občas podíval na Biancu, jak se sama tváří a cítí, i když jsem hádal, že máme oba dva náladu neskutečně moc pod psa. Naposledy jsem se na ni podíval, když na sebe shazovala vinu za to, že na nás přivolala tohle počasí. „Umíš ovládat počasí?“ zeptal jsem se suše. Protože jsem věděl, že taková magie existuje, sám jsem ji díky Arcanusovýmu tělu vyzkoušel a byla docela zajímavá. Rozhodně by se nám hodila v tomhle děsném počasí. „Protože jestli ne, tak za to nemůžeš,“ dodal jsem po chvíli, abych dal najevo, že nemá smysl se z tohohle obviňovat, protože to určitě není její vina. Proč by také byla? A kdyby ho ovládat uměla, tak by nás naopak z téhle šlamastiky dostat mohla... Ta ztráta Arcanusova těla byla fakt k naštvání.
Bianca šla blíž ke mně, sice tu taky byla zima, ale aspoň sem tolik nefoukalo a bylo tu o něco lépe. „Aspoň tak,“ zamumlal jsem a nic jiného jsem už říct nestihl, protože se ozvala neskutečná rána a pak už to ani moc neutichlo. Naopak furt něco mlátilo do země, jako kdyby se snad rozpadala obloha. Zvedl jsem hlavu, zíral ven a... byl jsem sakra rád, že jsme se v tom krátkém zlepšení nezkusili vydat ven, protože tohle by nás zničilo. „Jsem rád, že jsme nikam nešli,“ polkl jsem nervózně.

//Loterie 120

Zůstal jsem opřený o stěnu jeskyně a koukal někam do jejího nitra. Nechtělo se mi koukat ven, protože jsem se bál, co tam uvidím za neskutečně hnusný počasí. Nelíbilo se mi, bylo mi z toho blbě a navíc jsem měl strašnej hlad. Žízeň se dala teoreticky zahnat tím, že budeme žrát sníh, i když budeme ještě víc mrznout, ale jak jsme mohli zahnat hlad? Těžko nám přiběhne žrádlo do tlamy.
Z Biancy vypadalo, že počasí vypadalo předtím lépe. Jenom jsem zakroutil hlavou, „mělas pravdu, že se nezlepší do rána.“ A ne snad? Však to sama říkala, já byl jenom naivní, že tomu tak nebude. Dlouze jsem vydechl. Nelíbilo se mi to, nebavilo mě to, chtěl jsem prostě jít domů.
Otočil jsem se konečně k východu. Bianca se ptala, co budeme dělat, ale netušil jsem. Jenom jsem mlčky pokrčil rameny, sám jsem nevěděl a nechtělo se mi ani moc mluvit. „Jít ven by bylo hloupé,“ řekl jsem zamyšleně, „odneslo by nás to rovnou do toho oceánu, kde bychom určitě umřeli. Takže... asi musíme čekat,“ povzdechl jsem si. Jít ven prostě nebylo možné a přitom to byla moje první zima, co jsem o tomhle mohl vědět? Vstal jsem, oklepal jsem se, byla mi strašná zima a přišlo mi, že se ani nikdy neohřeju. Aspoň jsem se vzdálil od východu co nejhlouběji do jeskyně, kde jsem si zase lehl a schoulil se do klubíčka. „Je taková neskutečná zima...,“ zamumlal jsem si do ocasu, na který jsem si položil hlavu.

//Loterie 119

Stál jsem na kraji jeskyně. Vítr venku byl neskutečný, přímo nechutný. Zuby jsem měl pevně stisknuté, drápy jsem se pokoušel zarývat do zmrzlého kamene pode mnou a přitom jsem se vykláněl ven. Nebyl jsem tak hloupý, abych vyšel ven, vítr by mě rovnou hodil do té vody a to jsem skutečně nechtěl. Chtěl jsem žít, chtěl jsem se vrátit domů a... nikomu moc neříkat, kde jsem vlastně byl a co jsem dělal. Protože po tomhle by mě už nikam nepustili. A taky jsem chtěl, aby se hlavně Bianca vrátila v pořádku domů. O mě se moc nezajímali, ale ona měla ráda svého bratra a někdo se ji ujal, takže někomu na ni záleželo, takže se domů musela vrátit. Ale... ta smečka byla tak daleko.
Zoufale jsem si povzdechl, otočil jsem s k Biance a smutně na ni koukal. Nebyla její vina, že jsme tu, to spíše moje. Chtěl jsem se jít klouzat, tak jsme šli, hodilo mě to zpátky do těla, pak jsem nás sám vedl tímhle směrem a ona aspoň našla tuhle jeskyni, která nám mohla poskytnou přístřeší. Jsem děsnej, povzdechl jsem si. Přitom jsem nechtěl udělat nic špatného! Jenom jsem se chtěl bavit.
Raději jsem šel zpátky do jeskyně a posadil se k jedné stěně. Opřel jsem se bokem, bylo to fakt úděsný a Bianca asi měla pravdu... Budeme tu dlouho. Ne jenom do rána. Já nechci umřít, fňukl jsem zoufale.

//Loterie 118

Bol som z tej zimy zničený. Najskôr sa mi celkom páčila, hlavne to, ako prvá snehová vločka dopadala na zem, ja ležal pri mojej matke a spoznával som, to čo vlastne padá k zemi, chladí to a roztečie sa, ak mi napríklad dlho leží na ňufáku. Ale čím dlhšie zima bola, tym horšie to bolo. Všetko sa smýkalo, stáť dlho na mieste mi bolo nepríjemné, furt som bol mokrý a jednoducho ... ma to nebavilo. Chcel som leto, kedy bolo všade teplo, noci boli dlhé a tak. Alebo aj ten jeseň ušiel, aj keď celkom dosť pršalo, padalo lístie zo stromov a ochladzovalo sa. Len kým nemrzlo, bolo to celkom fajn.
Hry v snehu boli fajn, napríklad tá tvrdá voda na ktoré sa išlo smýkať, prípadne kotúľanie z kopcov, aj keď tam bol zase problém v tom, aby som hore vôbec vyšiel. Stačilo to raz a bol som unavený, dvakrát to bolo už moc, po tretie by som to už nikdy nedal. Lenže aj to smýkánie bolo nebezpečné, pretože treba Bianca sa zranila a potom... prišiel ten hlavný problém.
Tá snehová búrka, ktorá nás hnala niekam, kde sme to nepoznali, kde to nebolo vôbec bezpečné a... vyzeralo to, že naše životy snáď aj skončí. Ako napríklad vtedy, keď mi to kĺzalo a myslel som si, že jednoducho spadnem z toho útesu, pod ktorým sa odrážal oceán.
Mohol som vlastne dúfať len v to, že sa ráno počasie zlepší a budeme sa moc vrátiť aspoň k nám do svorky, kde Biancu nechajú, kde jej bude lepšie a trochu sa jej uzdraví noha. Ale veľmi som si to nemyslel, skôr ma napadalo, že ju hneď vyženú. Takže by asi bolo lepšie ju vziať rovno k nej a potom sa vrátiť, nie?

//Loterie 117

Spal jsem v chladném prostředí, v nejhorší noci, kterou jsem za svůj krátký život zažil, ale měl jsem už pocit, že to bude úplně poslední v mém životě. Docela jsem počítal i s tím, že se ráno prostě neprobudím, umrznu a jenom se Bianca probudí vedl mého zmrzlého těla. Pokud se sama probudí.
Naživo jsem umíral, ve snech jsem ale žil a... nebyla mi tam zima. Stál jsem sice na sněhu, snežilo a trochu foukal vítr, ale nebylo to tak děsné jako v realitě a prostě jsem tu zimu nevnímal. Rozhlížel jsem se okolo. Docela dlouho mi trvalo, než mi došlo, kde jsem a proč tam jsem. Jazykem jsem si přejel po všech zubech. Některé už byly nové, dospělé, jiné byly stále maličké a jeden se kýval. Ostrý tesák, kymácel se, když jsem do něho šťouchl jazykem a došlo mi tak, kde se nacházím. Trochu jsem se uchechtl, dobrý čas na to, abych tu byl.
Vydal jsem se sněhem ke stromu, který jsem tak dobře znal. Sníh mi křupal pod nohama, na čenich a záda mi dopadal sníh. Neoklepával jsem ho ze sebe. Líbil se mi a jelikož nestudil, bylo to v pořádku, prostě... to takhle bylo fajn. Kdybych se ale třásl a klapal zubama, asi bych ho ze sebe shazoval a snažil se nějak zahřát. Jenže jsem netušil jak a to ani v realitě, kde jsem se určitě klepal ze spaní.
Došel jsem ke stromu, snad prvně v životě jsem viděl vílu přesně u něho. Seděla na hraně díry ve stromě, mávala křidélky a všude okolo lítal ten prach, který za sebou trousila. „Hoj,“ špitl jsem, abych na sebe upozornil, ale věděl jsem, že o mě ví. Vzlétla, já šel k ní blíž a zastavil se pár kroků před ní. Dosedla mi na čumák a musel jsem tak šilhat, abych na ni viděl. „Nemůžu se zdržet, musim se kouknout, jestli se zlepšilo počasí,“ oznámil jsem jí vážně. Už jsem určitě dlouho nevstal a nekoukl se. Víla jenom naklonila hlavu do strany, vzlétla a dloubla mě do tlamy, abych ji otevřel. Udělal jsem tak a ona mi vzala zub. Trochu to bolelo a cítil jsem chuť krve. Vylétla mi před oči, držela jeden zoubek, který byl pokrytý trochou krve a nic neříkala. „Musim jít,“ zopakoval jsem, kývl na pozdrav, otočil se a udělal několik kroků pryč. Pak mi došlo, že nemám vlastně kam odejít. Musim se jenom probudit.

//Loterie 116

To ležení na studeném kameni se mi nelíbilo. Ani to, že jsem spal a tam venku foukal vítr, voda se odrážela od stěny a vlastně to všechno. Byla to děsná noc, nad kterou se mi an nechtělo přemýšlet, nechtěl jsem ji prožívat a vlastně jsem nemohl ani dobře spát. Sice jsem hned usnul, ale za chvíli jsem byl zase vzhůru. Vstal jsem, šel se podívat ke vchodu do jeskyně a nervózně sledoval, jak se počasí nijak nezměnilo. Tak jsem se vrátil, lehnul si vedle Biancy, schoulil se do klubíčka a pokoušel se spát dál.
A zase jsem sice usnul, ale zase jsem se probudil. Zvedl se, šel se podívat, nervózně stiskl zuby a vrátil se. Celkem jsem to za noc udělal třikrát, potom jsem konečně usnul. Jenže pak mě už probudil zase hlas Biancy, který mi nejdříve přišel neskutečně vzdálený, jako kdyby na mě mluvila odněkud zdaleka a dlouho mi trvalo pochopit, že je vlastně kousek ode mě. Rozlepil jsem unaveně jedno oko, potom to druhé a vyškrábal se zmoženě na nohy. Bylo mi děsně, hlavně mi byla neskutečná zima a měl jsem hlad.
Přešel jsem ke kraji jeskyně, protože Bianca tvrdila, že je počasí lepší, ale... bylo cítit to, že to nedopadne lépe. „Já nevím,“ špitl jsem s pohledem na zataženou oblohu. Vyjít ven, můžeme skončit někde sakra špatně.

//Loterie 115

Už mi nezbývalo vlastně nic kromě toho, abych si lehl na studenou a mokrou zem, schoulil se někde blízko zdi do klubíčka a zkusil nepřemýšlet nad tím, že se může stát ještě něco mnohem horšího, i když už snad ani nic horšího být nemohlo jak tohle. Představoval jsem si svojí smrt až za hodně dlouho a kdo ví jak úžasně, rozhodne ne tím, že se uklepu k smrti.
Myšlenky se mi dostaly k tomu, jestli vůbec doma někoho napadlo to, že tam nejsem. Byl jsem naposledy s Arcanusem, který už asi měl taky svoje tělo a hnal se za Etneyem, právě kvůli tomu, že měl to moje, ale už zase musel být dospělý a to ztracený malý vlče v nesnázích jsem byl zas já. I s mojí myslí. Do háje, zaklel jsem. Stiskl jsem naštvaně zuby. A co máma? Ta byla posledně u toho velkýho jezera, tak se asi vrátila do lesa a co? Všimla si toho, že tam furt nejsem, i když jsem byl tak blízko domovu? Nebo zase ne? Jako posledně. Možná jsem měl prostě zůstávat doma, ale nechtěl jsem, byla tam neskutečná nuda a já se chtěl bavit, i když to taky obsahovalo skoro umírání.
Bianca s přiznala, že se její noha zhoršila. Ještě více jsem stiskl zuby, vlastně to už docela dost bolelo. Povolil jsem a zhluboka se nadechl. „Snad ano,“ špitl jsem. Netušil jsem, co jiného bych měl na to říct. Uzdravit jsem už nikoho nemohl. Taky se odplazila hlouběji do jeskyně, následoval jsem ji a lehl si blízko, protože jsem nechtěl, aby mi byla taková zima. „Nemyslím si,“ odpověděl jsem s hlavou položenou na studeném kameni. Kdo by tam chtěl žít?
Cítil jsem únavu, oči se mi zavíraly, tak jsem se tomu ani moc už nebránil. „Musíme se... prospat,“ řekl jsem ještě rozespale.

//Loterie 114

Netušil jsem, jestli jsme vůbec mohli něco dělat kromě čekání. Jít ven? Hloupost. A nic jiného jsme dělat nemohli. Nemohli jsme sehnat jídlo vodu, teplejší místo, nemohli jsme se vrátit domů, nemohli jsme nic kromě čekání a doufání, že to všechno přejde a ráno bude mnohem lepší. Bianca mě donutila přemýšlet nad tím, co bude, když nic lepšího nebude a... jenom se mi to do nekonečna ozývalo v hlavě. A čím více se to ozývalo, tim horší to bylo. Protože každá představa byla brutálnější, morbidnější, ošklivější. Barvitěji jsem si představoval, jak se mi drtí kosti, trhají končetiny a krev zbarvuje oceán... Bylo to docela zajímavý, protože jsem za celý život moc krve neviděl a většina vytékala právě ze mě.
Pootočil jsem se k Biance, zdála se ještě unavenější a zničenější než já. Trochu jsem zapomněl na to, že se praštila, když jsme se klouzali z hory Stiskl jsem zuby, potom jsem vydechl a zeptal se: „Co tvoje noha?“ Jestli mohla chodit a mnohem lépe se zvládla dostat do jeskyně na téhle hraně světa, asi na tom byla lépe, ale stejně mě to trápilo, jestli to bude v pohodě. Nemohlo se s tím stát něco později?
Bianca navrhla spánek. Minimálně pokus o něj, protože jsme toho vážně nemohli víc dělat. Jenom zkusit usnout a doufat, že ráno bude počasí mnohem lepší. přikývl jsem, „nic jinýho asi dělat nemůžem.“

//Loterie 113

Sledoval jsem venek, to děsné počasí, které nás trápilo celý večer a vyhnalo nás do studené jeskyně, kde jsem doufal, že budeme pouze do rána, než se počasí umoudří a budeme moc jít ven, ale to, co pronesla Binacou, mnou projelo jako oheň. Otřásl jsem se, žaludek, hrdlo i srdce a všechno v těle se mi bolestně sevřelo z vědomí, že bych v tom malém tmavém prostoru mohl být tak dlouho. Bez jídla, vody, tepla a zároveň nikdo ani netušil, kde jsem. Umřeli bychom, to bylo jasné, pokud nezmizíme. Zhluboka jsem se nadechl, než jsem odpověděl, potřeboval jsem se uklidnit a netřást se tolik strachem. „Snad ne. Uvidíme ráno,“ řekl jsem. Snažil jsem se mluvit pevně jako dospělý, který věděl, co se děje, jak řešit všechny ty životní situace, ale bál jsem se, že ti prostě tak nebude. Nemyslel jsem si to a najednou jsem nemohl myslet na nic jiného, když to řekla. Přišel jsem si zase jako malej, chtěl jsem domů, chtěl jsem vidět mámu, smečku, ty známý stromy a vlhkou jeskyni, kde jsem se narodil. Nechtěl jsem být tady.
Pak se Bianca ještě zeptala v podstatě na to, na co se už jednou ptala. Nejdříve jsem zakroutil nesouhlasně hlavou, že se nezlobím. Pak jsem k ní otočil hlavu, jestli se vůbec kouká mým směrem a raději jsem ještě svůj nesouhlas řekl nahlas, aby bylo jasné, jak to je. „Nezlobim se. Jenom jsem... unavený.“ Dlouho jsem přemýšlel, jaké poslední slovo zvolit. Byl jsem vyčerpaný, hladový, prostě strhaný z toho všeho. Zase.

//Loterie 112

Zůstal jsem ležet na zemi z paranoidního strachu, že se vítr nějak otočí, vytáhne mě svojí silou z jeskyně a vymrští rovnou do ledové vody pod námi, kde se mi tělo roztříští na desítky kusů a poslední, co v životě zažiju, bude polykání slané vody, marné lapání po dechu a chlad, který mu bude požírat tělo. Ta představa mě nutila třást se ještě více, přitom už nehrozilo, že se tak stane, ne?
Bianca se omlouvala, že to všechno je její vina, ale jakmile promluvila, mlčky jsem nesouhlasně kroutil hlavou. Ona nás sice dovedla až na tohle místo, ale já nás sem pomalu vedl. Z hor níže na tu nekonečnou planinu, potom na prostor plný kamenů, kde jsme chtěli zůstat déle. Ona nás jenom dostala až k téhle hraně a do jeskyně, nic víc. Kdybych se vracel stejným směrem, jako jsme sem přišli, nestalo by se tak, bylo by to v pořádku. Vinu jsme na tom měli oba, ale zároveň jsme okolí neznali, tak jak to vlastně mohla být naše vina? Pouze neznalost. Otřásl jsem se, pak mě ale tohle přestalo bavit. Proč jsem byl tak moc ukňouraný? Stiskl jsem zuby, dlouze vydechl čenichem a zvedl se ze země.
Udělal jsem krok blíže k východu do jeskyně, dostatečně daleko, aby na mě sníh a vítr nemohl, ale chtěl jsem naznačit, že se toho nebojím. „Prostě počkáme, to je všechno,“ řekl jsem odhodlaně. Je to v pohodě, je to v pohodě, přesvědčoval jsem se.

//Loterie 111

Litoval jsem toho, že nejsem kočka s ostrými drápy, kterými bych se mohl pořádně zaseknout do povrchu, abych se dostal do bezpečí. Místo toho jsem měl ty mohutné, se kterými jsem sotva v tom všem držel, ale snažil jsem se být co nejblíže k zemi, aby se do mě nemohl vítr pořádně opírat a docela to pomáhalo. Dostal jsem se k jeskyni, kde byla už Bianca schovaná. Srdce jsem měl až v krku a při posledních krocích se mi neskutečně rozbušilo srdce a roztřásly nohy. Skoro jsem ten zbytek cesty nedošel a sotva jsem se schoval v náruči jeskyně, nemohl jsem se přestat třást. Bylo to děsné.
Zhluboka jsem dýchal, chtěl jsem se uklidnit, ale bylo to docela těžké. Zuby mi drkotaly zimou a strachem, byl jsem mokrý, srst jsem měl slepenou v mokrých cuckách a ten vítr moc nepomáhal.
Zahučel jsem do nitra jeskyně, kde jsem se rozklepaný položil na zem. Drkotal jsem zuby, třásly se i zadní nohy, pokoušel jsem se uklidnit, ale bylo to úplně k ničemu. Promočený jsem se d vyvalenýma očima díval ven do toho neskutečného nečasu a přemýšlel, jestli se odtamtud ještě někdy dostaneme, když počasí bylo takové, jaké bylo.
„Tady už musíme počkat do rána,“ řekl jsem slabým hlasem. Nechtělo se mi do toho, chtěl jsem domů, ale co jsme mohli dělat? Vyjít ven, už se nikdy nemusím vrátit nikam. Zase budu doma nějakou dobu. Jestli se vrátim. Jako posledně.

//Loterie 110

//Ostrá skaliska

Byl bych lhal, kdybych řekl, že Bianca vybrala dobré místo. Sice tam už nebyly skály, vysoké kopce, ale... to místo bylo neskutečně děsivý a špatný na pobyt. Vítr tam byl neskutečně silný, musel jsem zarývat tlapky do zmrzlé půdy, přikrčoval jsem se co nejvíce k zemi a drkotal zuby. „Musíme jinam,“ špitl jsem slabě. Ocas jsem měl stažený mezi nohama, nechtělo se mi vůbec jít ke kraji, který jsem i přes sníh dobře viděl. Slyšel jsem vodu, jako kdyby se o něco rozbíjela a určitě jsem nechtěl nahlédnout přes okraj, jestli mám skutečně pravdu. Rád jsem riskoval, ale sebevrah jsem skutečně nebyl.
Slyšel jsem Biancu, ale zase tlumeně a blbě jsem ji viděl. Periferní vidění vlastně tady neexistovalo, musel jsem k ní otočit čelem, abych viděl, jak jí taky podkluzují do neznáma. Chtěl jsem se za ní rozeběhnout, ale hned mi došlo, že to je strašně stupidní nápad, protože bych se taky rozjel do neznáma. Zaryl jsem drápy ještě více do země, ale stejně mnou zmítl vítr.
Pak jsem slyšel další tlumená slova, jeskyně. To jediné jsem rozuměl. Naplácl jsem se břichem na zem, vlastně jsem se plazil po zemi za Biancou se strachem, abych nezajel do prázdna a neviděl, kde se ta voda tříští o skály z blízka.
Škrábal jsem se sněhem, co mi síly stačily a jak se jeskyně, ta šedá jeskyně s obrysem šedé vlčice přibližovala, tim ví mi bylo srdce, že tam konečně budu a snad v bezpečí.

//Loterie 109

//Kamenné pole

Dost jsem doufal, že se dostaneme třeba do nějakého lesa, kde se alespoň částečně skryjeme před vichrem a sněhem, ale nestalo se tak. Ba co hůř, trén se zvyšoval, mnohem více klouzal, skály a kameny byly horší a horší. Snažil jsem se jít přikrčený aby se do mě nemohl opírat vítr, uši připlácnuté k hlavě a oči přimhouřené, ale furt to bylo úplně k ničemu. Slyšel jsem navíc, že na mě Bianc mluvila, ale její hlas odnášel vítr a těžko jsem ji slyšel. Jako kdyby mluvila ze strašné dálky, ale přitom byla jenom kousek ode mě. Jenže jsem na ni ani pořádně neviděl, byla úplně rozmazaná kvůli tomu všemu sněhu, který vše zhoršoval. Zima mě už skutečně nebavila, chtěl jsem léto. Nebo nebýt úplně mrňavej, aby mě vítr posunoval zpět.
„Nevím,“ řekl jsem hlasitěji, abych byl slyšen, protože jsem si tím nebyl úplně v tom větru jistý. Trochu jsem přidal, dohnal Biancu a rozhlížel se po okolí. Tlapa mi podklouzla, trochu jsem se podlomil, ale brzo jsem vyrovnal rovnováhu a rozhlížel se po bílém okolí. Přikývl jsem ke slovům Biance, taky e mi tam nelíbilo, ale bolelo mě i dýchat ten ledový vzduch, tak jsem moc nemluvil.
Hlavu jsem pootočil do strany, hledal jsem zase nějaký úkryt, ale k uším se mi donesla slova Biancy, že to je nejspíše za náma. Ohlédl jsem se za ní a okamžiě vyrazil pozpátku jsem rozhodně nechtěl zůstávat.

//Kamenný mys

//Loterie 108

Nechtěl jsem vybírat směr chůze, protože mi přišlo, že vybírám jenom ta nejhorší místa, která nás dostala jenom do situací, kdy s náma zmítal vítr, profukoval nám srst a řezal nás do kůže. Už jsem tohle nechtěl mít na svědomí, takže jsem přenechal tenhle výběr Biance. Ne, abych to na ni případně svedl, ale prostě jsem to nechtěl mít na vlastní kůži, takže jsem jí přenechal to místo vedení a rozhodl se pouze zařadit vedle ní.
Docela jsem díky té noci začal chápat, co máma myslela tím, že tuláci moc zimy nepřežívají a hledají smečku, která by se o ně postarala. Bylo děsný být odkázaný na sebe, hlavně s bonusem, že jsem pouhý vlče, které ani myš neuloví a Biance byl teprve rok, takže toho také moc neuměla. Nemít smečky, asi jsme do pár dní mrtví, ale možná bychom dříve umrzli, to je otázka, kolik bychom toho překonali, než by přišla naše konečná cesta za smrtí. Jaký to vůbec po smrti je? Pokračujeme někde... jinde? Nebo to je prostě konečná? Netušil jsem. A nechtěl jsem na tím moc přemýšlet. Vydal jsem se raději za Biancou, dohnal jsem ji, abych se neztratil v té sněhové bouři, protože rozdělení by taky mohlo být naposledy, co bychom se navzájem viděli. A to jsem nechtěl. Věřil jsem tomu, že nás dovede k nějakému lepšímu místu, protože vše muselo být lepší jak tohle.

//Ostrá skaliska