Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zůstal jsem sedět zády k řece, poslouchal její šum a přitom měl oči upnuté k Asgaaru. K místu, kde jsem se narodil, kde jsem trávil většinu svého času, měl jsem tam rodinu, smečku, považoval jsem to za záchranné místo, kde se mi nic nemůže stát a tak dále. Když jsem netušil, kam jít, pokud jsem zrovna nebyl právě v tom lese, šel jsem tam. Když mě přepadl splín, ze kterého jsem se neuměl dostat a netušil jsem, kam dál a co dělat, chtěl jsem jít tam. Ale zároveň s tím, jak jsem se tam měl vracet, dopadla mi na bedra i taková zvláštní tíha, kterou jsem neuměl určit. Bylo to o tom, že jsem se vlastně nechtěl vracet. Připadalo mi, že mě v tom lese nic nečeká, na nikoho jsem se netěšil, i když jsem si předtím mohl říkat něco jiného a vlastně jsem v hlavě nenacházel důvod, proč bych tam měl jít. Shireen si se mnou ani nechtěla hrát, máma poslední dobou někde lítala, Awnay se Sionnem bych už sotva poznal, Etneye jsem neměl rád kvůli tomu, jak všechnu pozornost musel strhávat na sebe a Arcanus… S tím to všechno bylo složitý. A hlavně zmatený, protože jsem ho nepovažoval za otce, pak mi tenhle fakt vyvrátil, že to není pravda, ale ve mně to všechno, co jsem jako menší viděl, bylo zažráno natolik, že jsem se přes to nedokázal jenom tak dostat a Shireen se mnou o tom mluvit nechtěla, i když byla se mnou u toho, jak mi to Arcanus řekl.
Dlouze jsem si povzdechl, otočil se přes ramena k řece a sledoval, jak teče dolů k oceánu, který jsem sice viděl, ale vůbec nic jsem z něho neměl, protože jsem si ho nestačil pořádně prohlédnout. Zavrhnul jsem ho totiž dřív, než mi stačil cokoli nabídnout… Bylo to kruté? Možná. Hlavu jsem vrátil vpřed, hleděl jsem na Asgaar, který tam stál, někde mezi jeho stromy byla moje rodina, ale necítil jsem žádnou tu energii, která by mě nutila vyskočit na nohy a běžet tam, co mi nohy budou stačit. Pootočil jsem hlavu k tomu druhému lesu, ke druhé smečce, která byla tak těsně u nás, že to bylo až nepříjemné, jak jsou na nás natisknutí. Jaká byla asi ta smečka? Vůbec nic jsem o ní nikdy neslyšel, i když byli tak blízko a ani jsem nepotkal nikoho, kdo by v ní byl. Chtěl jsem se tam podívat, poznat alfu, členy a uznat, jestli se ta smečka nějak Asgaaru vyrovnává nebo ho snad v něčem překonává, ale podle toho, co mi říkala sama Bianca o její smečce, docela jsem o tom pochyboval. Žádná smečka nemohla být dobrá. Každá musela mít svoje mouchy natolik, že se pak nedalo říct, že za něco vlastně stojí, spíše… prostě jsou, existují a to je všechno, co je o nich tak třeba vědět. Ale v čem měla mouchy ta druhá smečka? A v čem přesně Asgaar? Byl jsem docela malej na to, abych do těchto věcí viděl, ale to neznamenalo, že nechci. Chtěl jsem to zjisti, pochopit a vymyslet, jak těmhle chybám předejít, aby mohla být jedna smečka, která nebude dobrá, ale přímo vynikající, bezchybná a snad prostě… nedotknutelná. Jak po straně jejích nedostatků, tak ve smyslu členů, kteří budou zkrátka na takové úrovni, že se jim jiní rovnat nebudou.
Pokud jsem chtěl zjistit nedostatky smeček, musel bych je všechny navštívit, poznat, zjistit vše, co mi mohou rychle nabídnout. Od zájmu alf, přes jejich ochranu v podobě statných vlků, co je mají chránit, jestli mají zranitelné členy, kdo se stará o to, aby vlčata vyrostla ve schopné vlky, kde leží území, jestli je chráněno nějakými přírodními prvky, kde má nedostatky, jestli mají vše, co potřebují. Tedy blízkou vodu, loviště, dostatečně velký přístřešek, kam se nedostane žádný cizinec a ani nic jako šakal nebo medvěd. Asgaar měl hodně blízko sebe šakaly, do našeho úkrytu bylo těžký se dostat, ale les byl velký a hluboký. Jenže, kdo u nás byl ochránce? Věděl jsem o Gee, cítil jsem ji okolo hranic, ale to byla jediná? To bylo dost na nic.
Vstal jsem, udělal jsem několik kroků okolo řeky, přitom pohled nespouštěl ze svého rodného lesa, jehož špičky stromů se utápěly ve tmě jako zbytek světa. Byl jsem pryč několik dní, měl jsem neskutečný hlad a nejraději bych se jenom někde rozvalil v kožešinách, narval si břicho a dělal, že okolní svět minimálně pro pár hodin neexistuje, ale nějak mi prostě tělo nechtělo dovolit tam jít. Jako bych měl se světem nevyřízené účty a vrátit se domů, už bych si je ani nikdy nevyřídil. Ale co mi zbývalo? Hledal jsem mnoho odpovědí na otázky, které mi nikdo objasnit nemohl a hledáním odpovědí bych mohl strávit klidně dva životy, na což jsem čas neměl. Bylo něco jiného na práci, potřeboval jsem zesílit na těle, stejně tak i na mysli. Potřeboval jsem zjistit, jaká je má magie a naučit se ji dostatečně rychle ovládnout, aby mě nic nemohlo překvapit jako tehdy, když jsem byl v těle Arcanuse. Tam za to sice mohl nával těch magií, ale přesto… musel jsem se to všechno naučit do léta. To bude totiž rok od mého narození a jestli za ten rok vůbec nic nestihnu, pěkně jsem ho promarnil a bude mi z toho na zvracení.
Posadil jsem se zase na zem, pohledem jsem těkl k Biance, potom zase k lesu. Oba bychom se už měli vrátit, to byla pravda. Ale já to měl už kousek, mohl jsem ještě chvíli zůstat sedět na místě a přemítat nad tím vším, co se zase stalo, než se vrátím domů, a když se někdo zeptá, co jsem dělal, jenom tak lehce pokrčím rameny, že se nic neděje, a to je všechno. Stejně jako minule, prostě to, co se dělo venku, vypluje na povrch až po nějaké době, kdy už to bude jedno.
Zvedl jsem hlavu k obloze, byla černá, ale čistá. Jako v létě, jenom teď bylo chladněji a nejpříjemněji. Chtěl jsem, aby ten sníh už opadl a všechno bylo v pohodě. Snad už brzy, povzdechl jsem si.

//Mahtae jih

Podělil jsem se o svůj zážitek se skluzem Biance, která prohlásila, že to muselo být nepříjemný, ale pak podotkla, že na čenichu nemám žádnou bouli, což bylo jediný štěstí, protože získat další doživotní památku na to, jak jsem udělal nějakou dobrou blbost, bych asi jenom tak nechtěl. Ale bolest to byla vážně pořádná, o tom se nedalo nijak debatovat.
Řeku jsme překonali v pohodě, sice tam bylo nějaké to podklouznutí, vyrovnávání rovnováhy a vidění sebe samého v ledové vodě, ale nestalo se to skutečností a místo toho jsme se jenom nadále brodili nekonečným sněhem podél řeky, abychom se dostali domů. Já byl už sakra blízko, ale Bianca? „Jak to máš k sobě domů daleko? Protože já mám les támhle,“ poukázal jsem čenichem směrem k černým lesům, přičemž teda jeden patřil tý druhý smečce, ale snad jsem ukázal na Asgaar, nebyl jsem si úplně jistý tím, kam vlastně ukazuju.
Celou dobu, co jsme byli v té jeskyni, jsem si říkal, jak mám žízeň, ale když jsem konečně byl u řeky, nenapil jsem se. Došlo mi to až po chvíli, kdy se mi jazyk lepil suchostí na patro. Přešel jsem k řece, jenom těch pár kroků ve sněhu k vodě, kde se na jejím kraji stále držel skluz. Opatrně jsem na něho šlápl, abych se ujistil, že unese mé přední nohy a napil jsem se.
Voda byla příšerně ledová, stahovala mi hrdlo a celým tělem mi přejel mráz, že jsem se na to pití raději vybodnul. Zvedl jsem hlavu, z brady mi odkapávala studená říční voda a ničila odraz ve vodě, který na mě hleděl. Dvě zlaté, trochu zamračené oči, které byly ztracené v šedé srsti mě pozorovaly a já pro změnu pozoroval je. Nebyl jsem hloupý, samozřejmě, že jsem svůj odraz už někdy viděl, dokonce jsem viděl sám sebe i bez srsti, ale nikdy jsem se nezastavoval nad tím, jak vlastně vypadám. Jako malej jsem byl tlustej, koule, co se mohla valit lesem a srážet ostatní k zemi. Jenže pak přišlo na řadu toulání, neschopnost tolik rvát si do hrdla žrádlo a ten tuk ze mě opadl. Ale nebyl jsem vyzáblý podtržený nebo nějak divně deformovaný. Byl jsem dobrý, trochu robustnější, větší, ale sakra dobrý. Podědil jsem dobré geny po matce, která byla alfou a já měl předpoklady k tomu, abych jím také byl. A jestli ne, když toho nedosáhnu – což jsem nechápal, proč by ne –, tak jsem furt měl předpoklady vyrůst do někoho, komu budou jiní závidět to, jakým způsobem je stavěný. Silné nohy, žádný propadlý hrudníček a křivá páteř, která by ze mě dělala nějakou tuláckou břečku. Trochu jsem se narovnal v zádech, vypnul hrudník a natočil se se do strany, abych se mohl prohlédnout ještě z poloprofilu, ale jo, na vlče postava pořád dost dobrá, předpoklady pro alfu, a když ne pro to, určitě pro lamače dívčích srdcí, protože kdo by tomu odolal?

//Bukový sráz

Pokračovali jsme strmým kopce k řece. Cesta to sice byla ošemetná a nebezpečná, ale furt lepší jak zůstat na místě a tím, že se dostaneme k té řece, dostaneme se už skoro všude. Minimálně k Asgaaru, jestli ta řeka vede i ke smečce Biancy jsem netušil, ale ve tmě ta řeka pro nás oba mohla být dobrým vodítkem, jak se dostat někam, odkud už trefíme kamkoli. „Tim skluzem do hlavy jsem dostal,“ řekl jsem a otočil hlavu k Biance, „vykoukl jsem hlavou z jeskyně a trefila mě přímo do čenichu. Strašná bolest,“ zakroutil jsem s úšklebkem havou. Naštěstí, modřina nezůstala, hlava už taky nebolela, ale vážně jsem tím do hlavy znovu dostat nechtěl, jednou mi to stačilo a byl jsem tak rád, že jsme zůstali v tý jeskyni, jak trpět tohle, protože by nás to oba zlámalo na desítky kousků.
„Jo... Půjdem příště v létě, to už budu i větší, tak to snad nějak půjde,“ navrhnul jsem. Došli jsme k řece, přesně k té, ke které jsem doufal. Dost se mi ulevilo. Rozhlédl jsem se okolo a vzpomínal. Někde tam totiž byly kameny, které bylo třeba přeskákat na druhou stranu. Víc nahoru proti proudu, došlo mi. A nepletl jsem se. Nekonečné sledování té řeky se konečně vyplatilo. Pokynul jsem Biance k těm kamenům a dodal: „Budou klouzat, ale to dáme.“ A po těch slovech jsem opatrně skočil na první, poté na druhý, třetí a pomalými skoky se tak dostal na druhou stranu, abych byl blíže domovu.

//Mahtae sever

//Kamenný mys

Energie, která se mi vlila do žil, mě doprovázela po celou cestu, co jsem vytáhl první tlapu z té mokré hnusné jeskyně, kam jsem už nikdy nechtěl zavítat. Srdce mi divoce tlouklo, i když jsem jenom klidně šel, protože jsem na žádný velký běh neměl už energii. Jenom jsem šel takovým rychlokrokem, protože jak podotkla Bianca, počasí se mohlo kdykoli vrátit a já nechtěl zůstat venku. Musel jsem se vrátit konečně do lesa, který mi poskytne přístřeší, když je třeba. A taky jsem se mohl ozvat, že jsem třeba živý, jestli to vůbec někoho zajímalo, ale to mi bylo i vcelku jedno. I kdyby nezajímalo, mně to je fuk. Jsem živej? Jsem. A jestli neumřu, nákráčim do Asgaaru jako pár, který nepotřebuje dospěláky, aby přežil v téhle nechutné zimě.
„Jestli se zas udělá hnusně,“ rozmluvil jsem se mezi kroky, ale moc se mi mluvit nechtělo, protože jsem byl unavený a energií třeba šetřit, když byl před námi ještě hodně dlouhý pochod domů. „Už prostě půjdem, nebudeme se vracet do tý pitomý jeskyně,“ zavrtěl jsem hlavou, aby v tom bylo jasno. Na to místo mě už nikdo nikdy dostat nemohl.

//Mahtae (jih)

//loterie 133

Zůstal jsem sedět se zamyšleným výrazem nad tím, jak by mohl příbě s medvědem pokračovat, protože celá ta představa s tím, že by měl medvěd učit vlka se mi moc nelíbila a ten příběh jsem viděl v tmavších odstínech než Bianca a to byl asi kámen úrazu. Zvedla se a někam šla, jenom jsem po ní loupl pohledem a vrátil se k úvaze nad tím, jak by se to s medvědem mohlo vymyslet, ale nic závratného mě nenapadalo. Zrada od toho vlčete? Ne, to určitě ne, protože ten vlk měl být velký v tom smyslu, že k němu všichni shlíželi, kdyby medvěda odvedl, byl by zlý, ke zlým vlkům nikdo nevzhlíží a vůbec by si o nich nechtěli vyprávět příběhy, takže... tady šlo o to, že s tím medvědem se muselo stát případně až něco poté... Nějak zemřel? Něco ho zabilo? Když třeba ochraňoval vlče.
V hlavě se mi rozsvítilo, věděl jsem, jak bych měl s příběhem pokračovat, ale než jsem sám mohl říct nějaká slova, Bianca zvolal mé jméno. Vyskočil jsem na nohy a cupital za ní k východu, kde se už skluz nerozbíjel o zem a vycházelo i slunce. Na tváři se mi rozlil úsměv, v těle jsem cítil nový nával energie a zašvihal jsem ocasem. „Jdem domů,“ vydechl jsem úlevně. Za teplem, za jídlem, za vším. Na nic jsem už ani nečekal, prostě jsem vyšel ven do té zimy, kde byl vzduch neskutečně ledový a šel jsem konečně domů.

//Bukový sráz

//Loterie 132

S kompletní tmou venku dopadla temnota i na jeskyni a s dvěma šedými vlky bylo docela těžké cokoli vidět, takže jsme se spíše orientoval podle obrysů a nějakého toho rozumu, kde by asi mohla být Bianca, kde stěna a kde... vlastně vůbec nic dalšího, ta jeskyně byla kompletně holá. Byl jsem docela unavený, i když jsme před chvílí spali, ale to muselo být hlavně z toho, že jsem byl zase už hladový a prostě přetažený z toho všeho, co se okolo dělo. Potřeboval jsem pauzu, na chvíli se někde natáhnout a neřešit.
Bianca pokračovala v příběhu, navedla na to, že blesk bohužel medvěda nezabil, což byla docela škoda, protože kdyby to vlče vyrostlo na masu z medvěda, na tom zesílil a pak měl medvědí sílu, to by bylo teprve něco... A fungovalo by to? Chtěl bych to zkusit, ale kde bych sehnal medvěda? Mrtvýho medvěda, kterého bych nejlépe sám porazil, jenže jak jsem měl porazit medvěda, když jsem už neměl sílu Arcanus? Zesílit... Ale to už budu potom dospělej a nebudu růst, takže medvěd a jeho maso nebude mít žádný význam.
Sklonil jsem hlavu k zemi, když byla řada na mě, abych pokračoval v příběhu já sám. „Hm...,“ zamručel jsem. Netušil jsem, jak se tímhle směrem ubíhat dál Takhle mi to nedávalo moc smysl. Proč by ho ten medvěd učil? Měl by ho zabít, když už neumřel sám na ten blesk. „Musim chvíli přemýšlet,“ zamumlal jsem nahlas.

//Loterie 131

Venku se začalo stmívat. Tedy, takový pološero bylo skoro celý den, ale teď už fakt začínala být tma, takže to zavánělo tím, že v tý nudný jeskyni budeme skutečně další den, kdy nebude co dělat, akorát se nám zvětší hlad, kdy mně už fakt tak nějak tiše kručelo v břiše, únava, chlad a vlastně všechno... Už tak jsem měl co dělat, abych se konstantně neklepal zimou, ale Bianca nápad o tom, abychom zkusili vytvořit nějaký příběh, mě nějak odpoutal od toho chladu. Posadil jsem se blíž k ní a souhlasně přikývl na téma příběhu. Velký vlk, který ale nebyl třeba vysoký a mohutný, ale prostě byl velký v očích ostatních, protože něčeho dokázal.
Začal jsem poslouchat, jak Bianca tvoří příběh. Lehce jsem přikyvoval, že tomu rozumím, poslouchám a jsem připravený se do příběhu zapojit, až to bude možné. Nejdříve Bianca mluvila o tom, jak byl malý, ale ztratil se a potkal medvěda, kde... neměl šanci přežít. Takže ten příběh vlastně neměl smysl. Kdybych já medvěda potkal, bylo by po mně v tomhle ničemnym těle. Stiskl jsem zuby, tiše jsem zamručel na náznak toho, že přemýšlím, ale nenapadalo mě, jak by mohl přežít. To byl významný v tom, jak hloupý byl, že se zatoulal k medvědovi? Dlouze jsem vydechl, začátek toho příběhu se mi nelíbil. Zvedl jsem se na nohy, udělal jsem okolo jedno přemýšlecí kolečko, kouknul se ven a přemítal nad tím, co bych udělal, kdybych ho sám potkal. Pak mě něco napadlo. Otočil jsem se k Biance, udělal krok k ní a posadil se. „Jenže on nebyl úplně... prachprostý a obyčejný vlče, které nic neumělo. Měl v sobě už od narození magie, které možná neuměl zcela ovládat, ale magie uměly ovládat jeho a mnohdy mu mohly pomoct... Jako třeba v tý chvíli, když narazil na medvěda. To vlče se bálo a myslelo, že umře, ale magie řekla ne. A z nebe přišel blesk, rychlý a zářivý, který projel medvědem.“ Poslední blesk, co jsem viděl, málem projel zase mnou.

//Loterie 130

Strašně moc jsem doufal, že Binaca vyletí na nohy s nějakým úžasným nápadem, co dělat, jak se zabavit a zabít ten nekonečný čas, tkerý tu vůbec neubíhal. Čas se strašně vlekl, když se jeden nudil a uvažoval stále nad tím, jestli zemře nebo náhodou přežije to, co mu svět přináší. Kýval jse zlehka hlavou ze strany na stranu, chtěl jsem se alespoň nějak hýbat, abych se tolik nenudil, na což poukazovala i Bianca, že ta nuda byla zabijácká a jestli vážně neumřeme na vyhladovění nebo podchlazení, tohle nás zabije určitě. „Jo, taky si myslim,“ přitakal jsem rozmrzele, „prolezl jsem tu jeskyni křížem krážem, kdy si spala... Nic tu vůbec není,“ vyfoukl jsem uraženě, jako by snad byla povinnost jeskyně, aby skrývala nějakou zábavu pro náhodné kolemjdoucí, kteří se v ní na nějakou dobu zaseknout. Nic neskrývala a to mě štvalo.
Položil jsem si hlavu na zem, ale moc dlouho jsem ji tam neměl, zvedl jsem ji, jakmile Bianc navrhla nějakou zábavu, jak zabít tu nudu. „Nemyslim si, že mi kdy kdokoli říkal příběh,“ ušklíbl jsem se. Proto jsem chtěl nějaký slyšet, abych věděl, co to vlastně je a jaký věci to obnáší, ale tohle znělo taky jako zábava. Pokývl jsem hlavou k Biance, „tak začni,“ pobídl jsem ji. J8 začínat nemohl, vůbec nic jsem o příbězích nevěděl. Třeba to, jak mají začínat.

//Loterie 129

Pohled mi padal všude okolo a spát jsem už tentokrát nemohl. Naspal jsem toho docela dost a navíc jsem furt urputně přemýšlel nad tím, jak se odtud dostat, jestli vůbec a zda tohle počasí přejde dřív, než skončí samotná zima, protože se zdálo, že ne. A přitom do té doby vypadal vcelku v pohodě, i když bylo chladno, prostě se v tom dalo vydržet, jenom teď se zdálo, že fakt není souzeno přežít zimu. Docela jsem chápal už to, co říkala máma. Že tuláci hledají v zimě úkryt v podobě smečky, protože zimy jsou pro ně těžké. Jídla je málo, smečka toho uloví víc a co zůstane pro ně? Možná nějaký zbytek, který někomu odpadne od tlamy nebo mohou žrát kůru se srnkama a ostatníma býložravcema. Nebo také mohou umřít... Za bouře, v zimě, v nějaké jeskyni, kterou najdou někde při svém bloumání nocí.
Ani jsem nepostřehl, že se bianca probudila. Hleděl jem zrovna někam do stropu a její slova ohledně času mě vyděsila, protože jsem nečekal, že bude mluvit. Po cuknutí jsem se na ni podíval a chvíli mlčel, než jsem tu otázku zpracoval a mohl promluvit. „Moc dlouho ne, myslím,“ zamumlal jsem. Nad tím jsem nepřemýšlel, ale nestmívalo se, takže maximálně odpoledne. „Mně taky. Ten čas vůbec neutíká,“ zavrtěl jsem hlavou.

//Loterie 128

Ještě chvíli jsem trpěl za vlastní blbost a to, že jsem se pokusil podívat ven, jak je na tom počasí, když jsem moc dobře mohl udělat závěr i z druhého konce jeskyně, kde by na mě nedopadla ani vločka sněhu,s kluzu nebo čehokoli dalšího. Ale já byl zvědavý, všechno jsem musel otestovat na vlastní kůži a jako odměnu jsem dostal pořádnou herdu do nosu. Posadil jsem se, tlapou jsem si lehce přejel po čenichu, kde jsem vnímal to místo, kde mi chyběla srst a i hrbolek tenké jizvy, ale hlavně mi šlo o tu citlivou modřinu, která se okamžitě začala tvořit.
Aspoň Bianca stále spala, takže neviděla to, co za hloupost jsem udělal. Neměl jsem co dělat, chtěl jsem se trochu protáhnout, abych se zahřál, takže jsem se konečně vydal na průzkum jeskyně. Oblejzal jsem kouty, stavěl se na zadní, opíral se o stěnu a hleděl do stropu, jestli tam něco neuvidím. Čenichal jsem, strkal hlavu do každé prohlubně, kam to nešlo, tam jsem jenom strkal oko, že by mi ho někdo mohl vypíchnout a byl bych jednooký jako vlk ze smečky od Biancy.
Nic jsem nenašel, venku bylo stále hodně špatné počasí a do ničeho se mi už nechtělo. Bylo mi z pohybu trochu tepleji, tak jsem toho chtěl využít a přešel k Biance. Lehl jsem si vedle ní, a přestože jsem byl menší, zkusil jsem ji tím maličkým tělíčkem aspoň trochu zahřát, když už nic jiného. Třeba zase usnu, napadlo mě. Alespoň bych zabil čas.

//Loterie 127

Natahoval jsem krk, abych se podíval ven a přitom bez toho, abych tam musel vlézt. Prakticky jsem měl venku jenom špičku čenichu a myslel jsem si, že to bude v pořádku. Ostatně jsem chtěl jenom vidět tu zataženou oblohu, ze který padal skluz, ale byl to snad nejhorší nápad, který jsem měl. Jedna velká koule skluzu mi padla přímo na čenich. Do středu, mezi jizvou ze škrábnutí a tou podlouhlou. Celou mozkovnou se mi rozjela tupá bolest, kdy mi přišlo, že i hůř na sekundu vidím a snad mi i zalehly uši. Hlava mi padla okamžitě dovnitř, lehl jsem si na zem a čenich si zakryl tlapkama, abych snad zadusil tu bolest. Zuby jsem měl pevně stisknuté, oči zavřené a snažil jsem se nevnímat to rozlévání bolesti do celého těla. Když mě podrápal nahý dvojník, pálilo to. Když jsem se škrábl přes čenich, také to pálilo. Pád do díry byl pro změnu obrovským tlakem na celé tělo. Tohle bolelo jako to, když jsem narazil do stromu. Bylo to tupé, přišlo mi to i jako vzdálené, ale přesto dost blízko a neskutečné.
Zasyčel jsem si bolestí a po chvíli se donutil přestat si mačkat čenich. Bolest pomalu ustupovala, ale už jsem nechtěl koukat ven. Ještě, že jsme ven nešli, vydechl jsem úlevně. Tohle bychom nedali. Jestli to všechno bolelo takhle stejně, bylo b nemožné dojít do Asgaaru, který byl ještě tou bližší smečkou. A navíc přes řeky v tomhle větru? Ne, děkuji.

//Loterie 126

Nejspíše na mě kvůli tomu chladnému počasí a nudě, která nešla zabít, usnul. Nebo jsem spíše jenom klimbal, na sekundu jsem zavřel oči, abych mohl trochu víc dlouze mrknout, ale to mrknutí se přeneslo do mnohem delšího času, takže jsem zvedl hlavu ze studené země, jednu tvář jsem měl naprosto přeleženou a přišlo mi, ž vlastně nevím, kde jsem, kdo jsem, proč tam jsem a co se okolo mě děje. Ale rychle jsem si to uvědomil.
Byl jsem v jeskyni na hraně útesu, pode mnou se o skalní stěnu rozbíjelo něco, co se nazývalo oceánem a byla to obrovská masa vody, která byla slaná, takže se nikdy neměla pít a jednou jsem u ní už byl. Netvořil se na ní moc skluz, protože se ta voda neustále odrážela ve vlnách, podobně jako na sobě neměla skluz řeka. Venku byla neskutečná bouře, padaly kroupy, svištěl vítr a já... byl zavřenej v tý jeskyni. Vstal jsem a když jsem tak dělal, otřel jsem se tlapou o něco měkkého. Pootočil jsem hlavu a došlo mi, že se tam neschovávám sám, ale vlastně tam se mnou je ještě šedá vlčice s bílýma nohama, Bianca. Byli jsme tam zaseknutí spolu a čekali jsme, jestli se zlepší počasí. Dlouze jsem si povzdechl, nechal jsem ji spát a raději jsem šel k východu. Sledoval jsem tu hnusnou bouři, poslouchal vítr a nechal vodu a sníh, aby mi dopadal na přední tlapky. Už mi snad ani zima nebyla, jak moc jsem promrzlý byl.

//Loterie 125

Uvažoval jsem nad tím, kdo by vůbec mohl žít v tak nepříjemné prostředí, jako byla zrovna bažina a močál. Bylo tam mokro, vlhko, divně to páchlo, nic tam pořádně nežilo a nerostlo. Nedávalo to vlastně smysl. My jsme sice měli nudný les, kde bylo v zimě o hubu dostat se to jeskyně, protože to tam děsně klouzalo a hlídal to tam hnědý vlk, co chtěl, abych něco dělal, Ale furt lepší než nějaký příšery z močálů, který napadaly, drápaly a kousaly. „No jasný, ale když se tomu všichni vyhýbaj, nevyhýbali se tomu i ti, co by tam mohli žít? Kolik vás tam bylo?“ zajímal jsem se. Šlo to do složky, jak mít úspěšnou smečku, protože to bylo něco, co mě víc a víc zajímalo, vzhledem k tomu, že se mi úplně nelíbilo, jak to šlo u nás doma a chtěl jsem s tím něco dělat. No a co jiného je lepší než zjištění, jak to bylo u ostatních, kde byla chyba a co se může zlepšit? Bianca v tomhle byla dobrým zdrojem informací, který jsem potřeboval. „Ale tys měla očividně štěstí,“ podotkl jsem. Určitě tu bylo víc smeček, jaký štěstí, že narazila na tu, kde měla bratra?
Upřel jsem pohled zpátky ven. Naivně jsem se koukal, jestli se náhodou nezlepšilo počasí nebo něco takového, ale bohužel ne. Skluz padal z nebe, tříštil se o kámen a všechno to vypadalo neskutečně nepříjemně a nezáviděl jsem nikomu, kdo byl zrovna venku. „Třeba je něco po smrti,“ řekl jsem nahlas se zamyšlením a stále se díval ven. Až potom jsem pootočil hlavu k Biance. „A budeme žít někde po smrti.“ Ale to taky byla otázka, na kterou jsem ještě nezískal odpověď a netušil jsem, zda bych ji mohl někde sehnat.
Nechtěl jsem nahlas namítnout, že i kdyby nás dospěláci hledali, furt je tu dost velký problém, že nevědí, kde jsme a okolí je obrovské, tak jak nás mohou najít? No, těžko. Raději jsem mlčel a jenom souhlasně přikývl, že tak se to určitě děje. Raději.
Doufal jsem, že Bianca bude mít nějaký příběh, který by mohla říct, ale očividně to padlo na mě. Trochu jsem si povzdechl, sám jsem nic neměl. „Asi ne,“ řekl jsem posmutněle a položil hlavu na zem.

//Loterie 124

Už jsem se chtěl zeptat, proč vlastně někoho někdy napadlo, že by se mohl zabydlet v močálech, protože už jenom tím názvem to místo znělo neskutečně moc příšerně. A taky jsem se tam objevil, takže jsem se i ujistil o tom, že to je místo nemožné k životu a určitě bych si i rozmyslel, kdybych skrz to měl jít. kdybych nepospíchal, určitě bych šel okolo a tomu se vyhnul a ještě se možná zašklebil znechucením. „Proč tam vůbec někdo žil?“ zeptal jsem se přeci jen, i když sama Bianca řekla, že neví, proč tam byla. Mohla jít přece k nám nebo nějak tak, tohle bylo děsný. A to jsem tam sám byl jenom chvíli a stačilo mi to, plus jsem na to získal dobrý památky, kterých se jenom tak nezbavím.
„No, jestli umřem, tak nám už bude jedno, jestli se to zlepší,“ ušklíbl jsem se posměšně. Teda, taky jsem doufal v to, že se ještě dostanu domů. nažeru se, napiju, poznám svoji magii a tak. Do umírání se mi nechtělo, jenom jsem neměl moc na to, abych žil optimisticky, hlavně v podobné chvíli, kdy to prostě nešlo.
„Tak uvidíme,“ zamumlal jsem k záležitosti, jestli se někdy dožijeme toho, kdy tahle příhoda bude k smíchu. Nebo to bude důvod naší smrti? Kdo ví. Jestli budeme vědět, jak se to vyvrbí, určitě to přejde do toho, že jsme přežili, jinak bychom o tom zcela jistě nevěděli. „No... Asi nemůžem nic dělat. Nemám co říct? Příběh? Příhodu? Cokoli?“ zeptal jsem se s krátkým pohledem na Biancu.

//Loterie 123

Nejvíc mě na tom všem asi štvalo to, že nešlo ani nic dělat. Mohli jsme jenom čekat, jestli to skončí, přežene se to, někdo nás najde nebo prostě umřeme. Ovlivnit jsme to nijak nemohli, ani jeden z nás neměl pořádnou magii, která by nám jakkoli pomohla, takže jsme prostě byli odkázáni na to, jestli všechno dopadne dobře nebo ne. Doufal jsem nějak v to dobré, protože jsem skutečně neměl za potřebu umírat zrovna tady a takhle, když jsem toho ani moc nezažil. „Já? Já přitahuju jenom problémy. Nebo neštěstí. Od tý smrti, po napadení šakaly až k tomuhle vleklému umírání ve studené jeskyni.“ Naštvaně jsem si položil hlavu na zem, už mě to skutečně nebavilo. Třeba jenom ohlodávání kosti a vylizování morku by bylo zabijákem nudy v týhle prokletý situaci.
Bianca se položila vedle mě, takže jsem cítil alespoň trochu tepla z jejího těla, ale protože byla taky promrzlá jako já, nebylo to ve výsledku nic moc a jenom mohla cítit to, jak jsem se neskutečně klepal zimou. „Jo, to teda je,“ přitakal jsem s úšklebkem, i když bych raději jinou ironii, která by byla aspoň trochu vtipná, když nic jiného. „Jestli přežijeme, tak se tomu za rok nebo dva zasmějeme,“ uchechtl jsem se s naštváním. Tohle bylo něco, co se jenom tak nikou neřekne, určitě ne třeba rodičům, kteří... No, třeba už snad věděli, že nejsem doma. A jestli to neví, asi bych se měl zamyslet.