Gallirea - Příspěvky uživatele

//Asgaar

Vyrazil jsem se sestrou v patách mimo les s jednoduchým úkolem – já ukážu, kde co je, Shireen něco uloví. Protože já už přeci jenom něco udělal, třeba jsem zachránil otce, aby nezhebnul, zatímco ona se jenom vyděšeně krčila opodál. To tak, já makal dřív, ona byla sakra na řadě teď, abychom si byli kvit.
Netušil jsem, kam bychom měli přednostně jít, tak mě napadlo, že třeba směrem ke smrti. Tam všude okolo byla nějaká planina, kde by Shireen třeba mohla najít zajíce nebo něco takového, když nic pořádnýho. Stejně jsem nepočítal s tim, že by mohla něco ulovit, ale aspoň zajíce, ne?
„Hej, Shireen, musíme se nažrat. Ve smečce se o to nikdo nepostará, vidělas tu srnu?“ houkl jsem na ni napruzeně, že jsem skoro žral zelený maso, bleh.
Veděl jsem, že někde máme řeku přeskákat, nějak jsem i tušil, kde to půjde, ale má zlatavá očka padla na jeden... cíl. Na bílý, trochu flekatý cíl, který měl jasně vědět, že tady nemá co dělat. „Hej, Shireen,“ houkl jsem na svou sestru a čumákel ji nasměroval k vlčici, kterou máma jasně odmítla. Šel jsem k ní, cožpak nechápala, že tu neměla co dělat?
„Neřekla ti máma jasně, že tady tě nic nečeká?“ řekl jsem jízlivě s hlavou trochu moc nahoru. „Možná, že svoji matku si poslouchat nemusela, protože nebyla ani tak z půlky silná a rázná jako ta moje, ale já ti to řeknu tak, jak ona tehdy na začátku zimy – vypadni.“
Shireen možná netušila, o co tam jde, trochu byla zmatená, ale asi se rychle adaptovala na moji notu, protože se naježila jako ježek a vrčela, co jenom vlče dokázalo.

//Úkryt

Vyrazil jsem se Shireen z úkrytu, protože jak se ukázalo, jsem dobrák od kosti,
který ji vzal ven, když byla sama úplně neschopná se k něčemu urážet. No, aspoň nebyla nafrněná jako jeden z našich bratrů, takže se s ní něco dalo dělat. Nevěděl jsem, kam bychom měli jít lovit, možná směrem na sever? Posledně jsem s mámou byl na tom kopci, ale tam se mi v zimě nechtělo zrovna moc tahat. Přemýšlel jsem, jestli máma říkala, kam by se na lov mělo jít, ale nějak jsem si nevzpomínal, protože jsem moc neposlouchal, co si bude nalhávat.
Shireen do mě nahučela, jestli jdem lovit. Otočil jsem k ní prudce hlavu a procedil skrze zuby: „Víš, že je lepší, když tě nikdo nevidí?“ Protože když mlčela, jak sladký to časy vlastně byly... Takže po těch slovech se do mě Shireen pustila. A říkala mi, jak jsem idiot, neschpnej, že bych měl mlčet, ale to mi bylo buřt, já jenom kroutil hlavou a:„Lalalalalalalalala“
Každou vteřinou Shireen zvyšovala hlas, stejně tak i já, takže se Asgaarem ozývala hádka dvou ne moc malých vlčat a vypadalo to, že takhle budou klidně řvát do rána, kdyby nám oběma nezačalo neskutečně moc z toho hučet v uších. Skoro ve stejnou chvíli jsme přestali, tlapou si mnuli uši a přišlo mi, že v hlavě mám brouky. Takhle nějak vypadá mladá krev Asgaaru... Ale s timhle chováním možná budeme rádi, když budem omega, ale já ani moc nestál o to, abych byl něčím. Byl jsem beztak takový Bohem zapomenutý dítě, protože se vesměs ani nikdo nezajímal, kam jdu nebo co dělám. Vždycky, když mě chytla toulavá, jako bych přestal pro smečku existovat, to bylo super.
Když jsem už konečně neměl hučení v uších, bylo načase jít najít něco, co by mi Shireen mohla ulovit. „Tak dej pápá lesu, Shireen, jdem ven,“ houkl jsem na ni a vydal se směrem ven z lesa. Nemohl jsem sice Shireen ukázat místa, všude, kde jsem byl, ale aspoň něco jsem mohli očíhnout.

//Upřesnim

(247 | VJA 7 (2/2))

Párkrát jsem zamával ocasem ze strany na stranu, aby se zápach, který jsem přinesl, rozprostřel po celé jeskyni, protože mít ho na jednom místě bylo trochu víc než morbidní vůči mně samému. A taky mi z toho bylo až blivno, jak moc to smrdělo. Nebo to snad bylo tím žrádlem? Těžko říct, smrdělo oboje, ale otázkou jenom bylo to, co víc.
Shireen se o mně ohnala, že jsem prase, ale to mi bylo fuk. I máma namítla, že to je v pohodě, i když trochu nechápala, co žeru. Na to byla jednoduchá odpověď, „jenom to, co zdejší přitáhnout,“ pokrčil jsem rameny. Moje chyba nebyla, že tu zdejší lovili jednou za uherák a pak jsme museli žrát maso, co už bylo skoro zelený.
Mámě očividně něco bylo, ale já ten kašel nechtěl chytit, měl jsem docela dost věcí na práci. Třeba nalezení lepšího kusu. žrádla. Shireen taky namítala, že má hlad, „si něco najdi,“ odsekl jsem k ní lhostejně. Však tady maso měla, tak co dělala? Prostě si ho mohla vzít, kdyby nebyla líná, až to bolí.
Padl pak návrh, že bych měl něco zkusit ulovit. Tlama se mi propadla nelibostí, ale vstal jsem. Teoreticky by mohli lovit jiní, ne? Stačí říct?
Teda vadil mi na tom jenom fakt, že mám vzít Shireen. Vstal jsem, nechal maso ležet a vyběhl z jeskyně se samolibým zvoláním. „Tak hejbni zadkem, Shireen, táhneš se pomaleji jak můj smrad.“

//Asgaar se Shireen

(246 | VJA 7 (1/2))

//Asgaar

Od Sionna a toho prapodivného hnědého vlčete jsem se rovnou lesem a sněhem brodil k úkrytu, protože tam vždycky muselo být jídlo, já měl hlad a asi bylo jasné, co to znamená. Šel jsem docela rychle, neměl jsem důvod, proč bych se měl kdekoli zdržovat, nic zajímavýho okolo nebylo a bohužel ani před úkrytem jsem na nic dobrýho nenarazil. Znamenalo to jenom to, že se musím vydat do jeskyně skrze ten blbý vstup, ale co by jeden neudělal pro žrádlo? Všechno.
Hlavu jsem měl trochu v oblacích, přemítal jsem nad všim možnym, jenom ne moc nad tím, kam jdu, proč tam jdu a jestli tam někdo je. I kdyby byl, stejně bych byl jako stín. Vánek, co se prohnal jeskyní, že by mě ani nepostřehl. Nemělo důvod se zajímat, jestli se někomu vetřu do veledůležitého rozhovoru nebo něco takového. Navíc jsem měl tak vypnutý okolní svět, že jsem ani nevnímal okolní zvuky a hlava mi tak říkala, že uvnitř ani nikdo není, takže... asi tolik o mé schopnosti všímat si čehokoli jiného než vlastní existence.
A při prvním kroku do jeskyně se můj žaludek pohnul, jako kdyby se mu nelíbilo, jakým způsobem ho naplňuju. Nezůstal jenom u toho divného rachtání v žaludku, všechno to přecházelo v dlouhé linii do střev a dále, dále, dokud se píseň mého nitra nedostala na boží světlo. A že to bylo něco, co se podobalo mručení medvěda a výkřiku krysy, jeskyně to navíc roznášela celým okolím, zatímco můj žaludek si lahodil v míru, když veškerý ten tlak ustal.
Přes tlamu mi projel škleb, to byl kolosální prd. Ale hned na to se moje mysl vrátila do reality a pohled mi padl na Arcanuse a pak na mámo. „Dobrej ne? zašklebil jsem se, hlavně směrem k Shireen, která ale mou hudbu nepřešla v tichosti a zařvala na mě – skutečně fakt zařvala? – ať táhnu s timhle smradem do háje. „Du, ale mám hlad,“ namítl jsem s lehkým překvapením, že zrovna něco jako prd donutilo sestru pronést slova. Hodil jsem po ní jeden pohled, ale to už koulela očima pryč a já došel ke kusu srny na zemi. Nic... moc. Trochu jsem se zamračil, hodil pohledem po dvou dospělých, ale nic jsem neříkal. Vzal jsem si kus masa, hodil se na zem a prostě... to sežral no.

Nemesis možná neprožil zrovna dlouhý život, ale za to mohl říct, že mnoho vlčat oproti němu, Nemesisovi, nemělo tolik trablů, aby mohla jako Nemesis prohlásit, že jsou chyba. Protože Nemesis se tak vnímal a viděl od útlého větu, že Arcanus o Shireen a Nemesisovi prohlásil, že nejsou jeho, což Nemesis nemohl jenom tak překonat. Nemesis byl tak rychle zapšklým a oproti jiným vlčatům se dal Nemesis považovat za starého-mladého, ale byl jeden vlke, kterému to nevadilo – Nemesis. Proto, když se Sionn Nemesise zeptal, jestli si myslí, že je chybou, mladý šedý Nemesis jenom přikývl a prohlásil tím tónem, který byl pro Nemesise klasický. „A nejsem snad?“ zajímal se Nemesis s lehkým pootočením do strany, takže se Nemesis zdál dosti zmatený z celé té situace, do které se Sionn s Nemesisem dostali. Ostatně to byli sourozenci, ti dva vlci Sionn a Nemesis, ale asi oba dva měli úplně jiný život a Nemesis byl pesimičtější z nich a nechtěl si připouštět dobré věci, jelikož v Nemesisově hlavě to bylo něco prostě nepochopitelného.
„Jsem Nemesis, namítl Nemesis obrazně, když mu Sionn řekl, že to je dlouhé jméno, „tak ať mi tak říkají, co má společného Nemo a Nemesis? Nemesis nikdy nebyl spokojený s tím, že mu nikdo Nemesis neříká a pokud ano, bylo to myšleno hnusně například Etney u říkal Nemesisi a vadilo mu to. Naopak by rád, aby mu třeba matka řekla celým jménem Nemesis, nebo otec by ho mohl nazvat tím dlouhým jménem, Nemesis a Arcanus bylo podobně dlouhé, proč byl Nemesis nazýván Nemem a Arcanus Arcanusem?
Nemesisovi jeho bratr vyprávěl o kamarádce, ale Nemesis na to už moc nereagoval, byl si docela jistý, že Sionnova kamarádka nebyla jenom kamarádkou, ale tohle téma Nemesise nezajímalo. Spíše se Nemesis zajímal o to druhé vlče, které k Nemesisovi a jeho společnosti přišlo a asi doufalo, že bude Nemeis příjemný. Jenže Nemesis je příjemný jak průjem a samotného Nemesise to moc nezajímalo, takže se rozhodl být klasický protivný, jak jen to Nemesis dokázal.
Nemesis byl jiného názoru ne Sionn, podle Nemesise bylo vlče hloupé a nechtěl se s ním bavit, což znamenalo pouze to, že by se Nemesis měl vzdálit. Nemesise taky napadlo, že by se taky mohl podívat k úkrytu, kde posledně po Nemesisovi jeden vlk chtěl, aby mu Nemesis pomohl s úlovkem. „Jdu se najíst,“ prohlásil Nemesis k bratrovi, který byl anrozdíl od Nemesise více zaujatý vlčetem, které Nemesis vedle sebe nepotřeboval.

//Úkryt

Jedna věc bylo narodit se do týhle rodiny, kde možná mohlo znít sakra dobře, že jste potomkem alf, že máte tohle a támhle, ale docela podstatným problémem, že jsme se všichni narodili až po jednom nejmenovaném bratrovi a museli jsme prostě trpět ten fakt, že prostě musíme trpět celou jeho existenci a to, jaký je. Nechtělo se mi do toho a mým minimálním plánem bylo to, že ho prostě budu ignorovat, dokud jeden z nás neumře. Doufal jsem, že to bude první on a ne já. „Takže to vlastně není naše chyba, ale to, že nás vůbec přivedli na svět,“ zamyslel jsem se nahlas. Oba dva jsme stejnou chybu udělat nemohli. nebo spíš takhle – pokud chyba nás obou byla v narození, mohl za to někdo jiný a ne my dva, protože jsme si narození nevybrali.
Moje imitace Awnay přinesla už menší ovace, ale furt jsem měl kupu sourozenců v záloze. Jenže jak předvést Shireen? Však jenom tupě zírala do blba a dělala, že svět okolo neexistuje. A Sionn? Asi ten normální z těch všech. Docela smutný, když se nad tím jeden zamyslel. Dlouhé jsem si povzdechl, oklepal jsem se a posadil. „No aspoň ty seš trochu nadšenej z mojí existence,“ řekl jsem nabubřele, vstal ze země a lehce zašvihal ocasem. „Ahoooj, Nemesisiiii, napodobil jsem jeho původní zvolání, když mě viděl, jenom jsem to trochu více přehrál a následně se uklidnil. Posadil jsem se, dlouze vydechl a tak nějak strhaně řekl: „Takhle nadšenej ze mě nikdo nebyl. A taky seš snad jedinej, kdo mi říká jménem, zašklebil jsem se. Pro ostatní jsem byl jenom nějaký malý stupidní Nemo.
To téma kamarádek bylo pro Sionna asi divný, protože začal koktat a byl celej z toho úplně divnej, což... se mi upřímně líbilo, ne že ne. Pozvedl jsem obočí, zazubil se a zeptal se: „A tvoje kámoška je? Neodpověděl jsem mu na otázku, první jsem se zeptal, až pak jsem dodatečně řekl: „Je prostě šedá, takže tak.
Přítomnost vlčete mohla znamenat nco dobrýho. Až na to, že k nám nepatřil, ale sotva začal mluvit, potvrdilo se mi to, že byl odkud jsem si myslel. Otočil jsem se k Sionnovi a vysvětlil mu to. „Nikdo odtamtud neumí mluvit. Vidíš? Byl jsem se tam podívat, ani noha, ale potkal jsem už dva z toho místa a ani jeden neumí mluvit. Koukej na něj!“ mávl jsem tlapou k vlčeti, které cpalo R snad kamkoli, kam mohlo. Aspoň mu šlo nějak rozumět, tomu druhýmu vůbec. „Jo, jste tak dobří, že vám je tam jedno, když vám někdo chodí po území,“ odfrkl jsem si. Však mě tam ani nikdo neviděl. A to byli vlci u tůně a pak v tý jeskyni.

Moje velice přesná a trefná parodie na Etneye byla uznána smíchem, čehož jsem si docela cenil. Sionn sám musel vědět, jaký Etney je, když s nim musel žít ještě delší dobu než já. A já toho vlka měl dost po krk. Byl neskutečně moc proti srsti a každý jeho slovo znělo jako pískání, co trhalo uši. Ale přišla otázka, co jsem mu provedl. „Co?“ zopakoval jsem s pohrdavým odfrknutím a zakroutil nad tím vším hlavou, jak nesmyslný to bylo, „narodil jsem se, to jsem mu provedl. Jo a taky to, že jeho výlevy a fňukání neberu jako povinnost pomoct mu,“ obeznámil jsem staršího bratra, ale opět jsem spíš očekával, že tohle všechno ví. Jenom mě trochu udivilo, proč by mi zrovna tehle měl ublížit. Však musel být slabý jako lístek a zlomila by ho určitě i Sunflower. A že by si měl špinit svoje tlapky? To určitě. „Ne,“ řekl jsem jednoduše, ale moc jsem nechápal. Tenhle? Fakt? No tak dobře. Ale nějak jsem si nemyslel, že by mi cokoli mohl kdykoli udělat. Prostě by si na to maximálně zavolal Lucy a vybrečel by si, aby mi něco provedla, ale to by pro ni byla taky konečná, kdyby mi něco udělala.
„Ale Awnay taky není o nic lepší,“ dodal jsem, aby bylo jasno. Tu jsem pro změnu viděl jenom jednou... „Ta tu byla prosim pěkně jednou a byla asi taková:“ Zvedl jsem tlapu do vzduchu, dělal trochu malátnýho, kymácel se, ale jakmile jsem e naklonil k jedný straně, začal jsem vrčet. „Jsem v pohodě, nechte mě všichni bejt. Fijére, sakra starej se, seš blbej? Nezabíjej mi bratr, dělej, pomož mi. Ne, nepomáhej, ty hloupej imbecile.“ Pak jsem tlapu položil a trochu si odkašlal, protože to vrčení nebylo úplně nejlepší věc, co jsem mohl v mrazu dělat.
Sionn do měl ryl s kamarádkou, jsem taky mohl, když on. „Joo, s kamarádkou a jaká je ta tvoje?“ řekl jsem tim podobnym hlasem. Však Bianca byla o půlku starší jak já. A co ta jeho kamarádka? Hm?
Zajímal se o mé jizvy, ale nad tím jsem se musel se smíchem zašlebit, „ne, někdo schopnější jak on.“ Já sám, v překladu. Ale to bylo taky na delší povídání, jak jsem si to vlastně sám udělal.
Pa jsem k nám někdo přidal. Nechápavě jsem otočil hlavu do strany k hnědému vlčeti a dalšímu, co absolutně neuměl mluvit. Co s nima sakra byla? „Huuh?“ nechápal jsem. Trochu jsem se zamračil, měl jsem teorii, že v tý vedlejší smečce neuměli mluvit. „Ty seš z tý hloupý smečky nahoře?“

Sionn neopomněl poznámku, že jsem pořádně vyrostl, načež jsem zareagoval jenom jakýmsi narovnáním, že jsem sakra moc vyrostl a rozhodl jsem se, že mu ani nevpálim do ksichtu, že vlčata rostou, když je sakra dlouho nevidíš. Ale abych byl upřímný, tenhle byl jedinej, co se aspoň trochu zajímal, když se ukázal, tak jsem k němu chtěl být trochu milý, jako jsem byl nakonec i k Arcanusovi, když mě měl furt na krku.
Snažil e taky obahjovat smečku, že určitě na mě nedlabou, ale jsou jenom zaměstnaní, to jsem už nějak nedokázal přejít. Nejdřív jsem nad tím protočil očima a pak měl dost nejapnou poznámku. „Jo, to tak, všichni jsou zaměstnaní. Když jsem tady někoho viděl naposledy, byl moc zaměstnaný Etneyem, co tady brečel. Asi tak,“ odkašlal jsem si, udělal krok vzad a začal Etney parodovat. „Eeeeh, taťko, tatínku, nemůžu najít Lucy, protože víš co neeee, vlastní partnerka mi zdrhá, protože se chovám, jako kdyby to byla moje máma,“ kroutil jsem se u toho a dost jsem přeháněl, ale to bylo přesně to, jak jsem ho viděl. Jako ukňouranýho dospělýho, co si myslel, že mu všichni budou furt stát za zadkem. „Táto, táto, malý vlče je na mě zlý,“ fňukal jsem, takřka brečel.
Pak jsem toho nechal, zakroutil jsem hlavou a odfrkl si.
Chtěl jsem vědět, kde se starší bratr flákal, prý u nějaký kamarádky, „Jo, to já taky, ale byli jsme venku,“ řekl jsem krátce. Bianca kamarádka byla. Asi? Podle Sionna v Asgaaru nuda nebyla, podle mého jo a jako argument měl moje jizvy. Podíval jsem se na své nohy a jenom po něm krátce hodil pohledem a suchým hlasem řekl: „Jo, ale tohle se mi nestalo v Asgaaru.“

Asi bych moc nebyl překvapenej, kdybych na něho zavolal a on mě odbil jenom nějakým "huh" nebo divným ksichtem, protože to asi nějak sedělo k celé naší rodině, že tu neexistovala pořádně vřelost. Jenom asi chudák Arcanus nad nikym nezlomil hůl, když mě ještě nikam neodkopl, jak mě furt měl na krku. Bylo to až zarážející.
Ale Sionn od něj asi něco podědil, když ne srst. A jestli si u tohohle bílýho myslel, že je jeho syn a já ne, byl tu docela problém, jestli nám otec trochu nestárnul. Každopádně, Sionnovo nadšení, že tam jsem, mě donutilo se trochu vyprsit, že to jsem fakt já, jsem živý, zdravý, ani nově potrhaný, i když mě takhle fakt neviděl. „Jojo, jsem já, chvástal jsem se, když tak nadšeně vykřikl mé jméno a šel jsem k němu ještě blíž, načež jsem se zastavil před ním, rozhlédl se okolo sebe a trochu uraženě řekl: „Tak aspoň někomu. Ani minule se nezdálo, že by mě někdo sakra moc hledal, ale trochu to bolelo, co si budem. No, jako byl jsem až čtvrtej, takže jsem asi nebyl tak důležitěj, to byla taky pravda.
Posadil jsem se na zem, když mi došlo, že nikdo okolo není a asi se jenom tak neukáže. Hlavu jsem natočil k Sionnovi, sjel jsem ho pohledem, jestli je nějaká změna, ale jel jsem od nohou a ve chvíli, kdy jsem byl u jeho krku, jsem prohlásil: „Kdes byl takovou dobu? Tady to stálo za nic, zeptal jsem se, pak mi zrak doputoval k jeho hlavě, zarazil jsem se a nedůvěřivě ji natočil do strany. Co to má bejt?

//Buruberi

Ve chvíli, co má tlapa dopadla na území, u kterého jsem věděl, že patří k mému rodišti, jsem se přestal tolik krčit k zemi a šel jsem úplně normálně, jako kdyby se nic nedělo. Ležérním krokem jsem šel někam do středu lesa, troch směrem k úkrytu, protože tam byla reálná šance na to, že bych našel něco k jídlu a to bylo to hlavní, co mě vlastně do lesa táhlo. Hlad a neschopnost uulovit si něco vlastního. Malé věci v tomhle počasí někam zmizely, asi kompletně zapadly sněhem, kdo ví a na něco velkýho by si troufnul jenom idiot. Takže jsem se odkázal na nějakou zmrzlou srnu nebo něco podobného, co by mi dostatečně bodlo. Prostě cokoli, možná bych i ohlodával klacek, ale to bych zase mohl udělat kdekoli a nebylo by třeba se hnát sem.
Jednou jsem si zívl, sice jsem se dostatečně vyspal, ale nějak jsem byl vším strhaný. Trocha odpočinku by bodla, o tom fakt žádná. Někde v okolí jsem cítil vlky, možná tenhle les nebyl tak úplně mrtvej, jak se furt zdál, i když zábava tu taky zrovna nebyla, když jsme zrovna neměli proházený těla. Ale aspoň tu někdo existoval, což se nedalo říct o druhý smečce.
Čenich zaregistroval jeden tak... známý a přitom úplně cizí pach. A brzo na to si i očka všimla toho nejsvětlejšího z nás, jak si jenom tak nic nedělá a taky dělá, jako kdyby ve skutečnosti nebyl od tý doby, co jsem udělal první kroky ven, někde v trapu.
„Hej Siónne,“ zavolal jsem na něj takovým pololhostejným hlasem. Jako bych vůbec nebyl nadšený, že ten z normálnějších se vrátil. Jenom jsem to přece nemohl dát najevo, ne? To on byl pryč a neukazoval se.

(239 | VJA 5 (3/3))

//Sneak mission, prosím ignorovat T_T

Abych našel jejich úkryt, musel jsem obejít prakticky celý prostor poblíž hranic, že jsem se musel dostat docela dost blízko k Asgaaru. Pořád mi hlava lítala ze strany na stranu, jestli někoho neuvidím, ale stále nic, což bylo furt dost dobrý, vzhledem k tomu, že jsem neměl ani možnost splynout s okolím. Ale nemohl jsem si stěžovat na své štěstí.
Přemítal jsem po celou dobu, co jsem byl tak na půl přikrčený, abych nebyl tolik vidět v závějích, jestli mají nějakou obrovskou noru nebo jeskyni, jako máme my a brzy mi bylo odpovězeno, že to je jeskyně, která se tyčila ve skále, která je musela dělit od nás. Znamenalo to, že máme v podstatě úkryty naproti sobě? Že bychom se k sobě mohli pomocí magie podkopat? Což by bylo na jednu stranu hustý, na druhou to znamenalo možný nebezpečí pod nás, že nás uprostřed noci někdo překvapí, že nám bude stát přímo v úkrytu a šklebit se.
Blížil jsem se k jeskyni co nejtišeji, tady hrozilo, že tam někdo bude ještě spát a brzy se probudí a nepletl jsem se. Došel jsem ke kraji té největší jeskyně a uslyšel hlasy. Ztuhl jsem, snažil se nevydat ani hlásku a po delší chvíli jsem se odhodlal nakouknout jenom lehce přes kraj, zda je někdo uvnitř. V pološeru jsem nikoho neviděl, ale slyšel jsem je. Ucouvl jsem ve vlastních krocích zpět. Vydat se do té jeskyně by byla sebevražda. Ale! Všiml jsem si, že tam mají více jeskyň, ta jedna byla vyvýšená, ta druhá docela vysoko a ve sněhu se blbě skákalo. Zvedl jsem se na zadní, abych viděl alespoň do té, co nebyla tak vysoko. Ta byla naštěstí prázdná, jenom nějaké ty kožešiny na zemi. Dělený jako u nás, ale trochu jinak... Tady jsou odříznutí. Když jim někdo uzavře alfy, jsou v loji, došlo mi. Ten úkryt se mi nelíbil. Ještě jsem ucouvl, abych aspoň trochu viděl do jeskyně, která byla úplně nahoře, takže asi pro alfy, protože proč by tam nahoře měli kappy? Ale stejný výsledek, jenom kožešiny a mrtvo. A to vlastně bylo dobře.
Moc jsem se tam zdržovat nechtěl, protož jsem přeci jenom slyšel ty hlasy, takže jsem raději co nejtišeji a přikrčený mířil k hranicím, abych se vrátil do Asgaaru. Kde mi nikdo nemohl urvat ocas za to, že tam jsem.

//Asgaar přes borůvku

//Ovocná tůň

//Sneaky mission, prosím ignorovat T_T

Nezvedl jsem se pořádně ze země až do chvíle, než jsem byl ponořený mezi stromy tak, abych od toho hnědýho vlka nemohl být spatřen. V lese jsem byl trochu chráněný kmeny, keříky a vysokými kořeny, ale stále jsem byl trochu jako pěst na oko, protože jsem už taky nebyl úplně nejmenší, rozhodně větší jak to vlče u tůně, které tam bylo s tím vlkem, ale to bylo fuk. Chtěl jsem jenom tu smečku zhodnotit a vědět, jaká je. Měli vodu, to jsem pochopil, smrdělo to po nich, ale ta tůň byla tak divně odříznutá od lesa, že se až zdála, že jim nepatří a bylo lehké je tak od vody odříznout a pokud neměli žádný jiný vodní zdroj v lese, neměli by kde pít. Z jedné strany je mohl pohltit Asgaar, z druhé jim někdo mohl vzít vodu a leželi u tý řeky, která se buď mohla vylejt nebo je tam zase někdo mohl nahnat a skoncovat to s nima. Ale les to byl vcelku příjemný, i když jsem více času trávil neustálým ohlížením okolo sebe a ne kocháním se stromečky a zasněženými keříčky.
Jenom jsem nenašel tu mýtinu a ten slavnej strom o kterym béžovka povídal, ale pravdou bylo, že jsem ani nechtěl zaplouvat moc hlouběji do lesa... Co jsem každopádně chtěl, bylo zjistit, kde mají úkryt. To mi nějak zbývalo zjistit, protože byl dottaečně vělký? Chráněný? Měli dostatek potravy? Dobrá otázka, nutno zjistit, musel jsem se do lesa trochu ponořit, abych odpověď našel. Rozhlížel jsem se přitom okolo sebe ještě více, ale na nikoho jsem zatím nenarazil, což byla dost dobrá zpráva a zároveň... mrtvá smečka? Nebo všichni spali ještě v úkrytu? V druhém případě, průser.

//Jeskyně Buruberi

//Mahtae

//Sneaky mission, prosím ignorovat T_T

Po setkání s tim divným vlkem, který neovládal normální jazyk, jako všichni ostatní, nebo si snad myslel, že bude pro ostatní nějak zajímavej tim, když bude mluvit, jsem se rozhodl, že očíhnu tu jeho smečku, protože jsem chtěl vědět, jestli stojí aspoň trochu za to, o čem tady mektal. A taky jsem chtěl docela vidět ten strom uprostřed mýtiny, jak povídal, abych byl upřímný.
Bylo mi však jasné, že jsem se nemohl jenom tak vmotat do cizí smečky, takže jsem šel krásně po hranicích okolo řeky a ujišťoval se, že tam nikdo není, minimálně ne v dosahu, aby mě mohl pěkně rychle vykopnout. Při nejhorším jsem měl připravené nějaké výmluvy, že jsem ztracené a hladové vlče, přičemž druhá část byla sakra pravdivá. Na severní části hranic jsem se rozhodl, že vejdu na jejich území, které jsem cítil, ale nějak jsem se vyhýbal tomu lesu. Viděl jsem totiž nějakou vodu, tůňku, která tam tekla, takže jsem se tam chtěl jít podívat, ale hodně rychle mi zatuhlo, protože jsem tam viděl dva vlky. Přikrčil jsem se co nejhlouběji do sněhu, uši připlácl v hlavě, abych byl co nejméně vidět a sondoval jsem. Nelíbilo se mi to, sice to byl jenom nějaký starý vlk a zaprcatělý vlče, ale chtěl jsem se jim vyhnout, takže jsem se začal plazit směrem k jejich hranicím lesa. Svůj průzkum jsem nechtěl tak rychle ukončit, takže jsem prostě musel jít do lesa, kde budu méně nápadný, protože se skryju v šeru stromů a srst mi tak nebude moc zářit ve něhu.

//Borůvkový les

A jak se ukázalo, ten druhej uměl mluvit docela obstojně, což ale nijak neomlouvalo to, jak ke mně promluvil, „Jo? To ale u nás aspoň naučí zdravit jako normální vlci a ne nějaký ciaoooo,“ vysvětlil jsem mu, protože kde tohle sakra pochytil? Však to bylo totálně nesmyslný slovo, které nic neznamenalo. Ale nemohl jsem jenom tak urážet chudáčka blbečka, musel jsem mít s ním slitování a taky tou jeho smečkou, kde se muselo mluvit neskutečnou hatmatilkou, která pro nás, zcela normální, byla něčím nepochopitelným. „A jé, zase hatmatilka,“ povzdechl jsem si, „Asgaar nemá zapotřebí se snažit ukázat, jak jsme unikátní tim, že nám nikdo nerozumí, protože naše unikátnost tkví v tom, jací jsme, ne co blekotáme,“ pokusil jsem se jeho drobnému mozečku vysvětlit, ale nějak jsem pochyboval, že mu to dojde, protože to ani nešlo. By mě zajímalo, jak to u nich chodilo? Vymýšleli slova za pochodu, aby všem ukázali, jak super unikátní jsou? Nebo měli nějaký seznam, který si vytvořili, aby se jim to nepletlo? Nemyslel jsem si, že by to dokázali udržet v hlavičce. „Umim užitečný věci, co u nás učí alfa, moje matka mimochodem. Třeba to, jak se o sebe postarat, to se u vás taky učí? Nebo jenom kňouraní u cizího území? A nějakej don, co je tak slabej, že by musel zatočit s vlčetem? Prosim tě, jestli tam nemáte nikoho silnýho, můžete to rovnou jít zabalit, Asgaar by potřeboval jenom půl vlka, aby toho vašeho poslal pod kytičky.“ Ale jedno se mu muselo nechat, řekl mi název jedné smečky, stačilo to rádoby krásné místo najít... Bylo to hned to vedle? Mohl jsem zkusit. „Naše smečka nepotřebuje mýtinu, kterou by se musela vychloubat,“ zašklebil jsem se s prvními kroky od vlka, protože jsem mu stejně půlku nerozuměl. Radši jsem mu šel prošmejdit tu smečku, abych se přesvědčil, že fakt nestála za nic.

//Ovocná tůň

Jak jsem si myslel, Bianci smečka byla o něco dál než ta moje, takže měla ještě nějaký kus cesty před sebou. Jenom jsem pokývl hlavou, když mi to oznámila. Šel bych s ní dál, ale měl jsem pocit, že bych už pak neměl ni energii se vrátit a to skutečně už nešlo. „Tak někdy,“ řekl jsem jenom krátce Biance a sledoval, jak odchází. Trochu jsem si povzdechl, protože její odchod znamenal jen a pouze to, že se skutečně dostávám nenávratně k nucenému návratu domů, která už nelze jakkoli oddalovat, protože jediný důvod, proč by tomu tak mělo být, odešel. Ale nemohla tu být věčně a stejně tak já, musel jsem něco prostě pochopit, zjistit a ujasnit si, jak to ve světě chodí, abych na něho mohl vyzrát a být lepším, než jsou jiní, což... Pokud jsme přihlédli třeba na Sunflower, tu tulačku nebo nejmenovaného sourozence, nebylo zrovna moc složité.
Vstal jsem ze země, bylo načase vyrazit a jít vstříc faktu, že mě už nic venku nedrží, ale osud si pro mě mínil nejspíše něco úplně jiného. Do výhledu mi vlezlo vlče, světlé krémové, o něco vyšší než já, docela dlouhán, ale co se postavy týkalo, já na tom byl rozhodně líp jak on, o tom žádná. Ale bylo to poprvý, co jsem viděl vlče podobnýho věku, navíc samce. Dobrý znamení? No, aspoň do chvíle, než promluvil. Absolutně jsem mu nerozuměl.
Hlava mi klesla k zemi, co to sakra mlel? „Coo? To tě jako u vá neučili mluvit?“ nechápal jsem. Zakroutil jsem nad tím hlavou, „Co to brbláš? Kdybys s timhle vytasil v Asgaaru, seřezali by tě, že by ses naučil mluvit raz dva,“ odfrkl jsem si. Proč ostatní vlčata byla tak... divná? Sunflower, tenhle ten, co neuměl mluvit. A to vypadal fajn. Jeho smečka musela stát skutečně za nic, když ho ani mluvit nenaučili. A to jsem tu smečku ani neviděl, byl snad z tý, která byla hned vedle nás? „Asgaar by tohle netrpěl, všichni tam něco umí a mluvení se mezi to nepočítá, protože to je něco tak obyčejnýho,“ zavrtěl jsem hlavou. „Odkud seš? Abych věděl, kam mám naše poslat, aby vás poučili,“ pokynul jsem k němu a myslel to vážně. Mluvení je základ existence. „Mluvení není těžký, naši vás to naučí raz dva, samozřejmě, pokud nebude něco lepšího na práci, u nás je furt co dělat a některá práce prostě nepočká, protože má větší prioritu a jsme zodpovědní,“ pokrčil jsem rameny. Ale byl jsem slušnej, že jsem to nabídl, ne?