Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podíval jsem se na Sionna, jestli fakt myslí svoje slova vážně. Že jsme daleko od smečky? Jako fakt? Otočil jsem se, tlapou ukázal někam k té řece, která tekla okolo lesa a bránil se: „Však je les jenom kousek po proudu!“ Copak se Sionn sám nikdy netoulal? A máma neřekla, jestli máme lovit v lese nebo venku. Takže výprask nepřipadal v úvahu. A navíc jsme venku, prosím pěkně, byli pod dozorem. Sice jeden "dozor" jsme pohryzali, druhý mi způsobil nepředstavitelnou bolest, ale třetí dozor byl sám starší bratr. A nebyl to Etney, takže... jsme v pohodě? „Nemá důvod,“ odfrkl jsem si. Kdyby slyšela o flekatý, pochválila mě. A sakra uslyší.
Dostali jsme poučku, už druhou, že se nemáme toulat, protože tu jsou ještě nějací další vlci. Hodil jsem pohled po Shireen, který říkal, že fajn, ale... ne? Prostě ne. Stejně jsem nechodil většinou moc daleko od lesa. A pokud jo, tak jedině s někým. A největší problém mi zatím způsobila moje vlastní blbost a šakal, žádný jiný vlk.
Až po upozornění od Rez jsem si všiml, že Sionnovu bílou srst zdobí krev. Překvapeně jsem zamrkal, ale Shireen první vykřikla otázku, s kym se to rval. Jo, to mě docela zajímalo, když nás hnedka poučoval. Pak jsem konverzaci moc nechápal, ale vzpomněl jsem si na Sionnovu kamarádku a nemohl to nechat bez poznámky. „Jo, nějakou kámošku má,“ ušklíbl jsem se.
Moje zvědavost se od potřeby znát odpovědi na podstatu existence a podobných věcí přesunula k něčemu vcelku prostému – k dělání vlčat. Ale... co to bylo za popis od Sionna? „Kam to mám strkat?“ nechápal jsem. Naštěstí se toho ujala Rez, která však musela zmínit, že jsem jí olízl čumák. Zalapal jsem po dechu, nezapomněla na podstatný detail? „Však jsem řekl, že máš pěkný oči a čumák,“ bránil jsem se s nafouknutím tlamy.
Avšak její návrh na to, aby nám to předvedli, zněl dobře. Poklepal jsem nohou o zem. „Jo, to je dobrej nápad, Rez, ukažte nám to. A rychle, je docela tma a zima, ale nehnem se, dokud to neukážete...“

Smečka někde na severu... To mi znělo docela jako popis ý smečky, kde byla Bianca, ale ostatně víc smeček mohlo být na severu, tak jsem se raději neptal, jenom jsem si zapamatoval, že to má být vedle sopky... Ale co je sakra sopka? Na to jsem se nějak ptát nechtěl.
„Jo, ven,“ přitakal jsem Sionnovi. Byl hluchý? Však jsem říkal, že to máma řekla. A byla to pravda. Mohl mi to dosvědčit ten smrad vedle mě, když nikdo jiný ne. Máma řekla jasně, že máme jít zkusit něco ulovit... K tomu jsme se sice ještě nedostali, ale snaha byla, co si budem. Nebo snaha z mojí strany nebyla, měla to udělat lenoška Shireen, ale ani ta se k tomu nedostala a ani mě nenapadalo, kde by se nějaký dostupný žrádlo mohlo nacházet, protože tady jsem tomu nevěřil, když všechno bylo totálně zmrzlý.
Dva dospěláci si začali povídat spíš mezi sebou, ale ještě předtim Sionn přijal náš dárek, na což jsem se zazubil, než začal peskovat, co kdyby použila magii. Úsměv mi slezl z tlamy a trochu nabubřele jsem řekl: „Tak bychom zapojili víc síly?“ Však to bylo totálně snadný a očividně jsme to zvládli úplně v pohodě. Sice v přesile, ale byli jsme vlčata, haloo? Ale nakonec ucho přijal, což bylo fajn, než si začal povídat s Rez. Chtěl jsem mít nějaký námitky, hlavně trochu žalovat, jak si ze mě dělala Rez prd*el, ale pak mi došlo...
„Ty, Sionne,“ prohlásil jsem, odkašlal si a trochu se vecpal mezi ně. „S Rez jsme tu měli menší konflikt ohledně vlčat a jejich dělání. Dělat se vlčata tim, že tě vlčice praští do kulek? Neb jak?“ zajímal jsem se. Když už, tak prostě udělat... bordel. V uvozovkách. Bylo to super téma na probírání, který zaujalo i Shireen, protože se posadila blíž.

Rez se nezdála samozřejmě moc nadšená tím, jak jsem proti ní použil slovo, které mě sotva naučila, ale jak sakra mohla očekávat něco jiného? Však přesně kvůli téhle situaci jsem ten název potřeboval, takže bych si ho rozhodně nenechal pro sebe. Trochu jsem se nad tím poušklíbl, bavilo mě to. Docela dost mě to bavilo.
Rez nám trochu pochlebila tím, že nás označila za schopnější, jak vlčata, co mají u nich v lese. Jestli ta vlčata byla aspoň z půlky jako ta hnědá, co neuměla ani mluvit, museli mít v lese docela.. zábavičku. „Jo? Z jakýho seš lesa? Znám jednu vlčici odjinud,“ zajímal jsem se. Uměla mluvit, takže nemohla být z tý vedlejší od nás... A taky se nás ptala, jestli jsme z toho lesa, takže určitě odtamtud nebyla. A další smečky jsem neznal. Jenom tu, kde žila Bianca a to podle popisu.
Zvedl jsem tlapu do vzduchu, abych s ní protestně zamával, „To prr, my nemáme slabý články. Ta smečka nemůže mít slabý článek s Elisou a Arcanusem. Problém jsou ty líný kůže tam, který jim nesahaj ani po kotník,“ osvětlil jsem jí, jak jsem to myslel. Kdyby do toho lesa někdo nakráčel, moc dlouho by se tam nezdržel, to bylo jasný. Dost rychle by letěl zase pryč.
Rez nějak netušila, co by měla dělat se svým králíkem, za to Shireen věděla dost jasně. Vzala kus ucha k sobě do bezpečí, abychom ho mohli v lese hrdě předat. Ale Rez se taky zajímala, odkud to přišlo. Otočil jsem se k ní a hrdě řekl: „Měli jsme problém s jednim flekáčem, co se nám chtěl hrabat do smečky. Tak jsme mu vysvětlili, že jedno ne je ne a názor se nezmění,“ minimálně tak jsem to hodlal podávat. A nějaká výmluva, že čekala na Etneye? Další důvod, proč ji připravit o ucho. Nebo o obě.
Do toho všeho se připletl ten bílý z nás. Jediný bílý, kde to vlastně vzal? A hned jel, že tohle fakt není hledání žrádla. „Byl jsem v jeskyni, tam nic nebylo, máma nás poslala ven,“ objasnil jsem mu naši polohu a rázem mi seplo. Otočil jsem se na Shireen, praštil do ní tlapou a ukázal na Sionna. „Dělej, dej mu to,“ přikázal jsem, i když se z toho moc nadšená nezdála. Vyplivla před Sionna kus ucha Sunstorm... Nebo jak se jmenovala. Proč všichni idioti začínali na Sun? Poukázal jsem na kus ucha a pak se podíval na bratra: „Okolo lesa se nám vyskytoval problém, zeptej se mámy na bílou vlčici s černými a hnědými fleky, potvrdí to. Postarali jsme se o to, ber,“ pokynul jsem mu s úsměvem.

Posadil jsem se na zem se spokojeným šklebem, že jsem to musel být já se sestrou, kdo vytáhl tu vlčici z díry, do který zahučela kvůli tomu, že nám chtěla utrhat ocasy a kdo ví, co dalšího. Potřebuju znát to slovo, uvědomil jsem si. Bylo to fakt nutný pro existenci.
Šedá klela proti králíkům a jejich norám, zatímco já se spokojeně šklebil a Shireen vypadala, že je zase nad věcí, minimálně to říkal ten její škleb, který jí jel přes tlamu. Dokonce ná bylo i poděkováno, což jsem nečekal a přešel jsem to tichým smíchem.
Pak se mi konečně dostalo toho slova. Znělo tak nádherně. Karma, řekl jsem si tiše a přemítal nad tím. Znělo skutečně nádherně. Souhlasně jsem pokýval, že to slovo beru, „to zní dobře,“ přitakal jsem, „takže jsem rád, že tě karma dostihla,“ využil jsem ho okamžitě, protože kdybych ho věděl o chvíli dřív, ani by nebylo třeba vlčici tahat z díry. Ale udělali jsme to, takže jsme si napadení jedné vykompenzovali záchranou druhé, to bylo fajn dopoledne.
Dostali jsme pochvalu na naše jména, i když jsem si neodpustil poznámku: „Moje je o něco lepší.“ Ale kdo mi ho vlastně dal? Nebyl jsem si mc jistý. Asi Arcanus, když bylo podobně dlouhý jako to jeho. Sama ta vlčice se představila jako Rez. „Ve smečce všichni dělaj, že neexistujou, tak musíme aspoň my něco dělat,“ zasvětil jsem ji. Jako mohla něco dělat máma s Arcanusem, ale proč? Akorát mohli zmlátit ty ostatní lenochy, že se flákaj.
Zvedl jsem se ze země. Přešel jsem ke králíkovi, o který jsem se já přerazil a Rez si pak zahučela do jeho nory Mohl za to on, ne? Jo a taky jsem chtěl najít ten kus ucha, co Shireen vyplivla, abychom ho vzali domů. Našem jsem oboje, nejdřív králíka, pak s trochou hledání králíka. „Shireen, vem to, ať máme uvenýr domů,“ houkl jsem na ni a sám vzal do tlamy králíka se zlomený uchem a hodil ho před Rez. „Tady máš toho zmetka, kvůli kterýmu sis málem zlomila nohu,“ zahlásil jsem a poukázal na něj tlapou, „je tvůj,“ zazubil jsem se.

Lhal bych, kdybych řekl, že se mi nelíbilo, jak byl někdo seknutý v zemi a tim pádem řádně podemnou a já byl prostě... něco víc. Nebo ne víc, ale měl jsem na vrch, protože já mohl kdykoli odejít a zároveň jsem měl ve svých tlapách osud toho vlka. Přežije nebo ne? Pravdou bylo, že bych tam rozhodně viděl někoho jiného. Sunflower, flekatou, Etneye... Tuhle ani ne, sice to byla taková lehčí mrcha, ale zase byla řádná a od rány. Houkl jsem na Shireen, ať mi jde s ní pomoct. Chtěl jsem vědět to slovo. Postavil jsem se k jedné přední noze vlčice, Shireen ke druhé a oba dva jsme tak nějak ve stejné chvíli chytil a tahali nahoru, aby váha vlčice povolila a mohla se nějak pokusit vyhrabat ven.
Posadil jsem se po celém tom výkonu na zem. „Tak jak je to slovo?“ vyzvídal jsem okamžitě, protože jsem to sakra moc chtěl vědět, když jsem jí už pomohl. „Joo a já jsem Nemesis, tohle je Shireen, jsme nejmladší od Elisy, jestli si o ní slyšela,“ představil jsem se, aby ta vlčice mohla říkat, jaký vlčata jí vytáhli nohu z ďoury v zemi, do který zahučela svou vlastní nešikovností. Musel jsem se na tím ušklíbnout, krásný příběh, co budu říkat já, bez toho, co tomu předcházelo. Ona se tim asi chlubit nebude.

Představa, že bych se měl stát otcem, mě nanejvýš děsila. Však jsem ani neměl vlastní magii, natož abych měl nějaký vlčata, o který bych se musel starat. Však by mě máma zabila! Nebo ne? Jak by vůbec na tohle reagovala? A však na Arcanuse sahal furt, to by les musel být plnej vlčat a přitom nebyl. Nedávalo to smysl. Otočil jsem se k Shireen, zavolal na ni a houkl, ať to nějak zkusí vyřešit, ale v odpvoěď mi přišel pouze úšklebek, že za tyhle věci si můžu sám a ať se s tim nějak poperu... což nebylo vůbec nic, co jsem chtěl slyšet.
Trhnul jsem hlavou zpátky k té šedé vlčici, která... byla matkou mých vlčat? Kdy se narodí? A... budou šedí. Což je dobře, aspoň něco, když už nic. „Ne, zapomněli se zmínit,“ zamumlal jsem naštvaně, protože tohle byl docela podstatný životní fakt, který mi nikdo nikdy nesdělil, ale že do mě házeli všemožný kraviny, to bylo asi úplně o něčem jiném a docela dost mě to štvalo. Pak ještě vlčice nadhodila, jestli jsem se s někym nedržel za tlamu. Padl jsem na zadek, uši stáhl dozadu a s nejistým zamračením zamumlal: „No to ne, ale vedle jedný vlčice jsem spal...“ Jakože... bych měl vlčata se dvěma? A věděla o tom Bianca? Že čeká vlčata?
Z mého přemítání, že bych se asi měl vydat k její smečce a nějak to oznámit (pokud to neví), mě vytrhl hlas vlčice. Já nechápal, ale Shireen se smála ještě víc, přišla blíž a flákla mě tlapou, že jsem idiot. Supěl jsem, skřípal zuby a hlavu uraženě otočil do strany.
„To není vtipný,“ zaskřípal jsem zuby k oběma a byl rozhodnutý, že se teda zvednu a raději půjdu do lesa, protože tohle fakt nemělo smysl. Zvedl jsem se ze země a houkl na Shireen, že se vrátíme, ale z mých kroků mě zastavilo nějaké volání. Samolibě jsem se otočil a vydal se k vlčici.
Zahučená v díře, já úsměv přes celou tlamu a kousek od ní zmrzlý zajíc a kousek ucha té hlupačky. Musíme ho vzít domů, došlo mi. Otočil jsem hlavu k vlčici, přišel trochu blíž a posadil se. „Ty jo, tohle by mělo mít nějaký název, když si děláš pr*el z ostatních a pak se ti to vymstí,“ vydechl jsem zamyšleně. Shireen do mě strčila zadkem a poukázala hlavou k vlčici, ale já... se zatim do pomoci moc neměl. Však si sama ze mě dělala srandu, tak jsem taky snad mohl.

Nejraději bych rozhodil tlapama do všech světových stran, když prohodila tu otázku, co jsem na to měl odpovědět? „Co je šedý, to je dobrý!“ bránil jsem sebe samého a rovnou nadhodil poměrně dost pravdivý fakt. Já byl šedý, máma bla, Shireen byla, Sionn taky něco šedýho na sobě měl, Etney byl výjimka potvrzující pravidlo. Nestačilo to? Jo a Bianca taky byla z hodně velké části šedá.
Sledoval jsem, jak se sestra rozhodla pro jednu z největších stupidit, co jsem v jejím krátkém životě zažil, a kdybych si docela nebyl jistý tím, že nás vlčice zabije, asi bych ji zabil sám, ale bál jsem se, že na to zkrátka nebudu mít příležitost.
Místo toho jsem konečně poznal, co to je hrát na honěnou, ale tady to nebylo o tom, že když mě chytí, tak budu pak honit já, ale jakmile budu chycen, budu taky dost dobře mrtej.
Běžel jsem pryč, tělo mě bolelo, slabiny nehorázně moc, Shireen běžela za mnou a společně s ní i ta šedá vlčice, která na nás vřeštěla. Žádná její slova by mě nezastavila až na ta... která mě prostě zastavila. Otočil jsem se k ní, ale stále jsem běžel a nevšiml si toho tuhýho zmrzlýho zajíce, kterýho jsme tam nechali, překotil se přes něj a sletěl do sněhu. Shireen běžela ještě chvíli dál, než se sama opodál zastavila. „Cooo?“ nechápal jsem a vyskočil na nohy. „Já jsem vlče!“ Nemohl jsem mít vlčata. To byla neskutečná blbost.

S nějakými problémy jsem se dokázal zvednout na tlapy, i když celé moje stání bylo takové malátné a nebyl jsem si tím vším moc jistý, že jsem se trochu kodrcal ze strany na stranu. Shireen se stále smála, i když ten její smích byl už trochu mírnější. Střelil jsem po ní jedním výhružným pohledem, aby bylo jasno, že se nic nestalo a má se přestat chechtat jako nějaký retard. Takhle by se smála třeba Sunflower.
Otočil jsem se k vlčici. „Jo, si budu pamatovat, že výrazy náklonnosti jsou odměněný ránou do nejcitlivějších míst,“ zavrčel jsem uraženě a ještě se musel trochu kroutit, abych našel nějakou pohodlnou pozici, jak stát bez bolesti. Shireen šla ke mně trochu blíž, nejdřív zírala na mě, pak na tu vlčici. „Jo, šak byl slušnej... docela,“ přitakal Shireen, i když jsem furt viděl, jak jí z toho všeho cukaj koutky. Hodil jsem po ní ještě jeden zlý pohled a ona mi ho oplatila jenom pozvednutím obočím, načež přiskočila k vlčici. „Taky si pamatuj!“ houkla, načež tu vlčici praštila tlapou přes čenich. A protože jsem měl už docela zkušenosti s tim, jak bolí rány do hlavy, docela se mi nechtělo zůstávat na tom jednom místě. „Seš idiot?“ zahučel jsem na ni s prvními kroky pryč. Nějak jsem cítil, že za tohle stejně dostanu na kokos jenom já a nikdo jinej. Teda, jenom v případě, že si nás ta vlčice chytí, že ano.

Bol som popravde hrdý na našu samovýuku. Zmlátili sme jednu otravnú vlčicu, ktorá rovnako nemala na vete čo robiť, potom sa Shireen chválila svojou korisťou, našli sme mrtveho zajaca a ešte niekoho, kto by nás treba mohol učiť? „Ide to fajn,“ pritakal som s úsmevom. „Asgaarská,“ odpovedal som. Očividne sa v okolí vyznala, takže nemalo zmysel robiť, že nie sme odnikiaľ.
Shireen naďalej mlčala a vlčica sa zdala, že by nám nejaké lekcie mohla dať, čo potom mohlo nadväzovať na to, aby sme ju dotiahli do svorky, kde by to už bolo ohľadom žrádla niečo úplne iné. Celkom sa mi páčilo, ako sa situácia vyvíjala, aj keď som asi to všetko trochu prehnal. To bolo tim jarou.
Ňufák vlčica bol vlhký a trochu slaný, ale to nebolo nič proti tomu, čo mi potom telom prešlo za chuť. Ostrá bolesť, ktorá mi vohnala slzy do očí a oči som zaboril do snehu, ako hrozné to bolo.
Hlúposti, fňukal som do snehu, aj keď otázka tej vlčica musela byť čisto teoretická. Mušku mala dobrú, vedela tak dobre aj loviť? Za chrbtom som počul hlas svojej sestry, ktorá to brala ako náramnú zábavu. Zabijem ju, prisahal som, keď som sa odvážil zdvihnúť mokrou hlavu od snehu, ale tá bolesť ... To bolo neskutočný. Kam sa hrabal roztrhania kože na toto. Jo, už viem, že za to dostanem tisíc rokov bolesti, odsekol som ešte s dávkou bolesti v hlase k vlčicu, aj keď aj táto otázka sa musela úplne teoretická. Mohla si ma praštit do hlavy! To by som zniesol lepšie! zaúpel som. Na rany do hlavy som si už sakra zvykol, ale toto? To bola bolesť, ktorú som nikomu neprial. Nemal som sa pýtať, vyškrtnúť, túto pri sebe nechcem. Je sivá, ale inak fuj, do hája s ňou. Kňoural som naďalej, ale tentoraz už len vo svojej hlave. Iba som nejako nemal silu vztát, to bolo nad moje sily s tým všetkým. Prečo to tak moc bolelo? Pokúsil som sa vstať, ale ako by mi tá rana dole prešla celým telom. Prišiel som si, ako keby som bol z nejakého bahna, nemohol som ani zapojiť svaly do vstávanie, bolo to hrozné. Vyhýbať sa vlčicím, nič nerobiť, Arcanus tak moc kecal, že ich budem chcieť.

Nebyl jsem zvyklý komukoli pochlebovat, protože jsem spíše byl ten... kdo říkal hnusnou pravdu o tom, jak je vlastně vlk k ničemu. Jako třeba Shireen, mohla dělat sladká očka, ale zase byla totálně ticho. Teda kromě toho, že se ujala slov, aby vysvětlila, jak se to má s lovci u nás ve smečce. „U nás se vede samovýuka.“ A měla sakra pravdu. Dostal jsem jednu lekci, která se pak stejně změnila v boj, ale lov to vůbec nebyl. Museli jsme si poradit sami.
„Ale, tady kousek za kopcem, tu neznáš,“ zakroutil jsem k vlčici hlavou a hned se cítil uražen, když řekla, že se prát neumíme. „Koukla ses na mě?“ zeptal jsem se nechápavě. Však jsem byl zřízenej víc jak ona. „Tajhle Shireen zrovna kus ucha vzala, jedna vlčice narušovala naše území, ale to jí už taky přejde,“ dal jsem jasně na vysvětlenou, aby bylo zřejmé, že co se rvaní týkalo, dokázali jsme to v pohodě, ale lov bylo něco trochu jiného, tam by se hodila nějaká ta pomoc od zkušenějších. „Samozřejmě, že chcem smečce nějak pomoct. Chtějí lovce? Tak budem, ale nejdřív někde potřebuje získat zkušenosi. Nějaký rady pro nás?“ zajímal jsem se.
Vlčici se pochlebování líbilo. Jak by také ne. Lehce jsem se usmál, nechal ten jednostranný úsměv na svém ksichtě a natáhl hlavu blíž k vlčici. „No to sakra je,“ přitakal jsem a pak udělal docela blbost, ale to jsem už i já cítil docela to přepísknutí. Stejně pozdě, můj jazyk se dotkl čenichu vlčice.

Kráčel jsem pomaleji k té vlčici s výrazem, že jsem vůbec chvíli předtím se sestrou nenapadl jednu vlčici, co vlastně fakt seděla jenom na území nikoho a potom jsme si nehráli s mrtvým zajícem, ale to bylo fuk. Musel jsem být diplomat a přesvědčit ostatní s pomocí, abychom měli co žrát, když jsme ve smečce neměli dostatečně kompetentní vlky. „Asgaar nemá pořádný lovce. Vidělas to maso tam? Jak bylo zelený? Musíme někoho sehnat, jinak ta smečka chcípne,“ nadhodil jsem k Shireen svou myšlenku, jak to je. Kdo vůbec byl lovcem? Netušil jsem, ale jejich práce teda nic moc. Třeba... by ta vlčice uměla lovit a nějaké to přesvědčování by ji dostalo do Agaaru? Nebo by aspoň mohla nalovit, naučit to Shireen a ta by pak lovila.
„Ale každopádně slušně, Shireen,“ zdůraznil jsem jí, zvolnil krok a s lehkým nervózním úsměvem nekráčel k té vlčici a držel si menší odstup od ní. „Totiž tak, my jsme tady z jedný smečky, ale tam máme takovej problém, že chybí vlci na lov a máme docela hlad, ale...!“ poukázal jsem na sestru, „tady Shireen by se prej lovit naučila, ale nemá kdo ty znalosti předat,“ pustila jsem se do vysvětlování, přešel k vlčici blíž a posadil se na zadek. Výškově jsem byl trochu menší jak ona, stavbou těla někde úplně jinde, ale nějak jsem spoléhal na to, že vlčice jsou... mírnější? Mají mateřské pudy? Něco takovýho. „Takže...,“ odkašlal jsem si lehce a díval se jí do očí. Měla je jak Arcanus, ale hezčí, co si budem. „Pomohla bys?“ trochu jsem se naklonil ještě blíž.
„Máš hezký oči, víš to?“ dodal jsem ještě s nějakým pokusem vlčici obměkčit. „A lesklej čumáček,“ dodal jsem.

//Mahtae

Docela mě bolelo břicho a nebylo to z tý hnusný srny, co jsem žral v úkrytu. Spíš z toho, jak mě ta blbka podrápala na břiše. Trochu jsem se kroutil, abych se na břicho mohl podívat, ale neviděl jsem žádnou krev, jenom nějaké drápance, který se zahojí a všechno bude v pohodě. Spíš ale zajímalo, co Shireen. Otočil jsem se k ní, ale tvářila se, že jí to moc žíly netrhá. Krátce jsem jí shrnul, kdo ta vlčice byla. Že jsem ji s mámou už jednou potkal a chtěla k nám do smečky, ale ta ji samozřejmě nevzala, jak ji máma pak napadla, aby bylo jasné, kdo je pán a dál to očividně už Shireen znala. „Nechala se porazit vlčaty,“ zdůraznil jsem nakonec s úšklebkem a šel přes planinu, kde jsem doufal, že by něco mohlo být.
Sice svítilo sluníčko a bylo docela i teplo, rozhodně ne taková kosa, furt byl všude okolo sníh. Kdy asi sleze? Nějak moc jsem nevěděl, rozhlížel jsem se okolo sebe a přemítal, jestli je tady vůbec možný něco chytit.
Tlapou jsem do něčeho kopl. Zastavil jsem se, zavolal k sobě Shireen a tlamou poukázal na věc ve sněhu. Byl to totálně zmrzlý zajíc. Jednu nohu měl nataženou, oči otevřené a na srsti měl úplně obalený sníh. „No a takhle dopadnou i tuláci,“ uškíbl jsem se k Shireen a tlapou k ní přisunul zajíce. Čekal jsem, co provede, ale ona se jenom zasmála a tlapu přimáčkla na ucho zajíce, které se zlomilo.
Zasmála jsem se. „Takhle nějak prasklo i ucho tý vlčice,“ poznamenal jsem, jak se do něho zahryzla. Shireen se ušklíbla a řekla, že mi něco ukáže. Pak vyplázla jazyk, což jsem nejdříve nechápal, ale všiml jsem si, jak se jí na špičce válí kus ucha. Bílýho ucha. Zasmál jsem se a ona taky, jakmile ho vyplivla na zem.
Zvedl jsem hlavu, když mě záchvat smíchu z utrženého ucha přešel a rozhlédl jsem se okolo. Sice furt byla zima, ale přišlo mi, že už ustupuje. Nějak jsem to cítil v tom, jak svítilo slunce. „Asi brzo ustoupí sníh,“ prohodil jsem k Shireen, která se zeptala, jestli mám vůbec nějaký důkaz, jak to podložit.
„Je tepleji a slunce svítí,
brzy okolo bude i luční kvítí.
Uši křupou, zem ukazuje mrtvá tělíčka,
takže brzy si budem užívat hodně sluníčka.“
Rozbásnil jsem se, ale na to mi bylo odpovězeno, že jsem idiot. Zamračil jsem se, „ty seš idiot.“
Vyběhl jsem po planině, zmrzlýho zajíce nechal za sebou a byl rozhodnutý, že Shireen nám prostě něco před odchodem domů něco uloví. „Hej, hej, přemluv tu vlčici, ať nám něco chytí,“ navrhl jsem Shireen a rozeběhl se k šedý vlčici přes planinu. Mohla by, ne?
„Hej, hej, prosim tě!“ volal jsem na ni. Trochu jsem přehrával, o tom žádná.

Nevnímal jsem nijak následky neurválého napadení. Nikdy na nás nikdo nezakřičel, no nevhodné ničení nuzáků nebylo nevhodné. Naše naběhnutí nebylo nijak neočekávané, neznamenalo neúspěch. Něžné nebylo, naopak. Nána nesměla nikam nakráčet, nikdy. Napájení nemohlo náležet nikomu nevhodnému. Nemyslet na nikoho neznámého. Nehledět na nuzáky. Nevnímat nevhodné návyky. Napadení nuzačky nebylo nic nevhodného, nic nemyslitelného, nač nekonat?
Cítil jsem, jak mě ta mrcha drápala do nohou, pustil jsem ji, beztak ji držela Shireen a trhala ji ucho. Věděl jsem, že ji musíme shodit k zemi, stejně tak, jako to udělala máma, aby věděla, kdo je zde pánem, protože ona se za něho považovat nemohla. Zacvakal jsem zuby, ve vzduchu jsem cítil krev a viděl, jak se valí z jednoho ucha té vlčice. Přes tlamu se mi prohnal úměv a držel do chvíle, než jsem viděl, jak se zahryzla do krku mé sestry. „Ty mrcho!“ zavřeštěl jsem, odrazil se ze zadních nohou a skočil jí na zátylek, který jsem vzal do zubů a zběsile trhal za kůži. Opřel jsem se do ní celou svojí váhou a já nikdy nebyl úplně drobek, i když jsem už nebyl malá koule.
Shireen také neotálela. Vlčice udělala chybu, že ji vůbec pustila, protože se pustila do její nohy, se kterou zběsile škubla, aby vlčice ztratila rovnováhu.
(//manipulace dovolena)
Vlčice slítla na zem do sněhu. Seskočil jsem z ní. Tlamu jsem měl plnou jejích chlupů, Shireen měla zátylek potříštěný krví. Zamračil jsem se, vycenil zuby a rázně řekl: „Vypadni z tohohle území.“ A jestli jí to nebylo jasný podruhý, byla to prostě ztracená existence.
Otočil jsem se k sestře, kývl na ni a vydal se dál proti proudu, abychom se mohli umýt a přeskákat dál, kam jsem chtěl původně. „Máma měla pravdu, že tuláci nezasluhují pořádně života,“

//Východní Galtavar

Neměl jsem co dělat. Nijak jednodušeji se moje situace popsat nedala, prostě jsem netušil, co bych měl dělat. Nejdřív jsem si myslel, že bych se pokusil někoho najít, donutit k nějaký hře, zábavě nebo třeba akci, prostě k čemukoli, ale les byl mrtvý. Nebavilo mě to, jak tam furt nikdo nebyl, prostě to bylo místo, kde jeden slyšel tát sníh. Nechápal jsem, čim to bylo, smečka členy měla, minimálně tu byla moje obrovská rodina, ale stejně tu vlastně nikdo nebyl. Nikdo, kromě Shireen, která aspoň trochu začínala vnímat existenci okolního světa a nedělala, že je středobodem vesmíru.
„No, tak budem něco dělat?“ houkl jsem jí prakticky do ucha, abych ji probudil z polospánku, ve kterém klimbala. Ničeho jsem nelitoval tolik, jako toho houknutí, protože v tu ránu mě k zemi shodila kostra potažená kůží a svýma kostnatýma nohama mi skákal na hrudníku. „Ne-buď-mě!“ slabikovala s každým skokem, který mi vyrážel dech. Nechtěl jsem se takhle nechat šikanovat, převaloval jsem se ze strany na stranu a pokoušel se Shireen ze sebe shodit. „Nedělal bych to, kdybys nebyla nejnudnější existence pod sluncem!“ zahulákal jsem s prvním pořádným nádechem do plic a pekelnou bolestí na hrudi.
„Nejnudnější? Prosím?“ ta slova z ní vyšla tak neskutečně uražená, ale to mi buřt bylo. Na tlamě se mi prohnal úšklebek, pak se ozvalo bolestivé heknutí a pod zády jsem už zase cejtil studenou zem a tentokrát Shireeniny zuby okolo mýho ocasu, kterým škubala. „Nech toho!“ vřeštěl jsem na ni a kýval se ze strany na stranu, abych se jí vysmekl.
„Nezůstane ti na tom ocasu ani chlup, Nemesisi!“ syčela mezi zuby a přiapdalo mi, že mluví pravdu, protože to pekelně bolelo. Namáhavě jsem zvedl hlavu, abych na ni viděl, zkoušel jsem se furt nějak vykroutit, ale do toho jsem zařval: „No konečně s tebou není nuda!“

Překvapovalo mě, že ta vlčice stále nepochopila pár zcela prostých faktů. Třeba to, že nejsem žádný prcek a skutečně mě nezajímá, že hranice začínají až prvním stromem, protože se prostě nachází moc blízko. A která smečka byla tak stupidní, aby ji vzala? Ragarská, další nutná k prozkoumání a určení, co vše je na ní blbě. Odfrkl jsem si. A pak ještě jednou, když zmínila Etneye, že na něj čeká. A že byl skvělý? „Etney je jenom nevýhoda existence v Asgaaru,“ zavrtěl jsem hlavou a pohledem lupnu po Shireen. „Nemá tu co dělat a ví to,“ řekl jsem sestře, která posledně nebyla přítomna toho, jak se tahle snažila dostat do naší smečky.
„Vypadni odtud,“ řekl jsem samolibě tý flekatý. „Protože možná čekáš na mého bratra, ale jak jsem řekl. Má matka mě na rozdíl od té tvé naučila, že nemám být tam, kde mě nechtějí. A my tě tu nechceme, vypadni,“ pokynul jsem hlavou někam přes řeku, aby prostě vzala čáru pryč.
Ale... samozřejmě, vlčice asi nechápala, v jaký situaci se nachází. Hodil jsem očkem po Shireen, upřeně na ni hleděl a nechal působit fakt, že jsme přišli na svět v jeden den. Pohodil jsem hlavou k vlčici a sledoval, jak se šedý vlče rozeběhlo přímo proti vlčici s jasným cílem – hryzat, škrábat a drti. „Krk, Shireen, krk!“ zavolal jsem na ni, zatímco jsem jí byl v patách. Shireen ale skočila po hlavě a mířila k uchu, takže... já běžel tahat za kůži na krku, abych ji strhnul k zemi.