Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Držel jsem se toho zvířete dost blbě. Tlama mě bolela, jak jsem ji měl zatnutou a tak nějak jsem nebyl úplně ve vzduchu, ale ani úplně na zemi, abych mohl v pohodě běžet podél zvířete, kterému jsem se snažil asi urvat slabiny, nebo nevim, o co jsem se to vlastně pokoušel.
Cítil jsem, jak zvíře zpomaluje, protože na něm visí nějaká ta živá váha, ale přišlo mi, že každou chvíli se minimálně já pustim, protože ta bolest byla fakt neskutečná. A mohl jsem si a to sám, což mě ještě víc štvalo. Chcípni, chcípni, chcípni, volal jsem v mysli na to zvíře a snad to i vyházelo, protože jsem cítil, že zpomaluje. Pak to moje tlama nevydržela, pustil jsem ho a dopadl na všechny čtyři, kde jsem se trochu zakymácel. Pohled jsem vak držel na Sionnovi a Lilac, kteří se drželi zvířete, aby ho strhli k zemi a nějak se jim to povedlo. I když... povedlo bylo trochu pofiderní. Byl to takový zajímavý přemet ve vzduchu, přičemž Sionn letěl taky a trochu jsem se přemáhal, abych se tomu výjevu nezačal smát. Smích nakonec nepřišel, protože jsem viděl, jak leží na zemi, takže to byla situace, kdy se má jeden smát až potom, co zjistí, jestli se směje mrzákovi nebo mrtvole.
Doklusal jsem k tomu lenochovi na zemi. Nejdříve jsem se podíval po ležícím zvířeti, potom po bráchovi s jednoduchou otázkou: „Žiješ?“ Trochu jsem to mlaskl. Čekal jsem, jestli se můžu začít smát nebo mám raději brečet nad ztrátou.

Tělo mi té noci padalo ke spánku v totálním vyčerpání. Každičký sval v těle, i ten, který jsem myslel, že nemám, mě bolel, občas v něm zaškubalo a měl jsem pocit, že ráno se probudím ještě do něčeho horšího, kdy mě bude bolet každičký pohyb a budu doufat, že ve spánku umřu, abych nemusel vnímat ty palčivé bolesti. Ale co jeden čeká, když je ve skutečnosti docela líný, nechce se mu nic dělat, ale naprostou náhodou se dostane až k lovy vysoké zvěře, kterému se chtěl obloukem celý život vyhýbat a pouze z dálky sledovat, jak se o to snaží jiní. Nepovedlo se mi to.
Nešel jsem v noci spát jenom s tím, že mě bolí tělo, ale také s tím, že mi něco tak trochu rachtá v tlamě a předtím jsem tam cítil i krev. Jeden ten zpropadený kopytník si vybral moji tlamu jako dobrý cíl kopance. I když to byla moje vina, běžel jsem za ním, když mu Sionn s Liac viseli na těle, takže byl logicky nervní a já si prostě tlapkal za ním, jako kdyby se nechumelilo. Ale aspoň jsem se vyhnul, že to nevzal přímo do tlamy, ale pouze do čelisti, kde mi vyhodil jeden zub, co se stejně už musel kývat. Takže to bylo jedno. Aspoň jsem tušil, co se mi bude v noci zdát.
Ocitl jsem se v lese. Mezi stromy jsem viděl trávu, která ještě nebyla schopna probudit se po zimě a tak polochcíple ležela na zemi zadupaná v bahně. Slunce zapadalo, docela se ochlazovalo, ale části těla, které jsem měl ještě na slunci, to netrápilo, těm bylo příjemně. Po pár krocích jsem si všiml, že mě ani nebolí tělo, měl jsem energie jako před tím samotným lovem, to bylo fajn. Jazykem jsem si furt převaloval zub v tlamě, snažil jsem se, abych ho nespolknul, protože to by bylo sakra moc trapný. Hledal jsem vílu. Koho jiného bych taky viděl.
Očekával jsem, že to bude zase něco složitého, že nebude u té díry, kde by měla být, ale tentokrát jsem měl neskutečnou kliku. Seděla na kraji té díry, třepotala křídlama a okolo ní padalo trochu toho barevného prachu, který všude rozhazovala. Přidal jsem lehce do kroku, abych se k ní dostal a spustil jsem. „Zas mi něko vykopl zub,“ zahlásil jsem pyšně. Víla se nejistě zamračila. Okamžitě jsem zakroutil hlavou a dal se do vysvětlování. „Ale ne sestra tentokrát. A mám jenom jeden. Lovili jsme, bylo to peklo, jedna ta věc mě kopla do hlavy. Chtěl jsem uhnout, ale vzala mi čelist,“ posadil jsem se a tlapou poukázal na místo, kde jsem schytal kopnutí, ale ani tam to nebolelo. Přitom to neskutečně píchalo, jakmile jsem otevřel ve skutečnosti tlamu. Tady nebylo nic, co by mě mohl zastavit od mluvení.
„Měl bys být opatrnější,“ namítla víla, jakmile můj monolog přestal. Vylétla vzhůru, obloučkem se přiblížila k mému čenichu a pobídla mě, abych otevřel tlamu. Udělal jsem tak a zkusil huhlavě namítat, že to je jedno, když mi ty zuby stejně znova vyrostou. Ale nešlo tomu rozumět, snažil jsem se vílu nerozkousnout, ale tim pádem se sakra blbě mluvilo.
Víla si z mé tlamy vzala oslintaný zub, moc nadšená se z toho nezdála, ale lepší jak posledně, když ty dva byly obalený krví a v podstatě jsem je před ní vyzvracel. Zavřel jsem tlamu, olízl si čenich a zopakoval už srozuitelněji, že mi zuby stejně znova narostou, tak nemusim být tolik opatrný. „Ale až ti vypadnou ty, co už jednou vypadly, nové ti nenarostou,“ namítla se zamračením. Hodila zub do stromu a výhružně se na mě zadívala.
Já se nechápavě mračil, uši stažené vzad. „Jak, že už mi znova nenarostou?“ nechápal jsem. Však mi už vypadla celá tlama zubů... Jak, že znova nevyrostou?! Dlouze jsem vydechl, bylo to takové zaúpění při zjištění, které mi nikdo nikdy neřekl. Zaklonil jsem hlavu, vzad, koukal na nebe a byl zoufalý, že touhle rychlostí budu bezzubka. „Ale ty nový zuby jsou silnější, nepřijdeš o ně tak snadno,“ pokusila se mě víla uklidnit. Sklopil jsem k ní hlavu, ještě jednou vydechl a jazykem začal přejíždět po prázdném místě a doufal, že tam brzy začne růst nový a nejednalo se už o druhý.
Vstal jsem. Ještě jednou jsem si trochu naštvaně vydechl a koukal jsem někam do prázdna. „Příště se tomu lovu už vyhnu, abych nepřišel o zuby.“ S těmi slovy jsem se také vydal pryč lesem, ale slyšel jsem, jak za mnou ještě víla slabým hlasem volá: „Takhle jsem to nemyslela!“

K mým uším se od Lilac mělo dostat nějaké uklidnění, alespoň tak jsem to pochopil, když pronesla, že to nebude tak děsný a i pro ni to je první lov. No, ale to mě neuklidnilo. Pouze jsem se zeširoka usmál a začal opěvovat svoji smrt, při nejlepšim neúspěch.
Snažil jsem se to moc nevnímat. Smrti jsem už doslova jednou hleděl do očí, takže asi nebude tak problémové se jí do ní podívat znova, tentokrát naposledy. Bylo mi to vesměs jedno. Zhluboka jsem se nadechl, chtěl jsem ještě trochu okusit ten čerstvý vzduch venku. Ale pokud to přežiju, Shireen si to sežere, řekl jsem si. Protože... tohle měla dělat ona, ne já. Já měl z dálky krásně kontrolovat, jak všechno jde nebo nejde podle plánu, který jsem stejně neznal. Nebo jsem měl být v lese. Dělat tam velkého ochránce a dočasného pána. Ale ne, já byl tady.
Rozeběhl jsem se po straně kořisti s tím vlkem Tesaisem, ale snažil se pochopit, co vlastně po mně všichni chtějí. Nebo co aspoň chtějí udělat, abych se do toho nějak namáčkl a zapojil. Jenže to znamenalo, že musím hledět převážně po ostatních.
Pak Sionn něco zařval. První slova mi unikala, pochopil jsem jenom to, že mám pomoct Tesaiovi. Fajn? Viděl jsem ještě to, jak se zahryznul do zvířete, následovala Lilac, která udělala hop a visela na krku. Bok? Bok..., vzpomínal, cože jsem to vlastně měl dělat. Začal jsem na sobě cítit únavu, bylo mi docela i blivno z toho běhu na rozbahněné trávě, kde jsem se furt bořil.
K bohu zvířete jsem to vzal moc... zezadu. Nějak se mi nedařilo ho úplně doběhnout. Chtěl jsem po něm skočit, když už byl ověšený dvěma vlky, ale špatný úhel docílil jenom toho, že jsem před svým okem viděl jedno kopyto. Instinktivně jsem uhnul hlavou, ale cítil v zadní části čelisti bolest... jako kdyby mě tam snad něco koplo.
O něco mě to zpomalilo, v tlamě jsem cítil rachtání a krev, dneska budu mít krásnej sen, došlo mi. Trvalo mi pár vteřin, než jsem se probral z té bolesti, co se mi ozvala v hlavě, ale mohlo to být ostatně horší. Přidal jsem, abych se dostal k boku zvířete, tentokrát jsem se dostal více dopředu a zahryznul se nad kyčlí.

Nemo taky, pls pls >:D

Snažil jsem se jako první trochu zopakovat, kdo tu vlastně byl. Máma, dobře, měli jsme tu alfu. Sionn, ten se nazval locem v zácviku, fajn. Castor... Castor. Gee, chlupatá koule plná blesků. Lilac... No, jednou byla s nepovedeným bratrem, ale to je o ní vše. A tamten Tesai. Fajn, řekl jsem si pro sebe. Skupina zajímavá, trochu jsem se toho všeho obával, ale pokud ostatní vědí, co mají dělat, tak budu moc relativně jenom čumět a vymluvit se na to, že lovit půjdu až třeba k létu v rámci oslavy jednoho útrpného roku existence. Nebo nějak tak.
Pohled jsem upřel k mámě, přicházely instrukce. Nebo jsem v to doufal, že to tak bude, ale máma jenom rozhodila Lilac a toho Tesaie k Sionnovi, zatímco si vzala Gee a Castora k sobě. O mně ticho. Zatim. Pak jenom zmínila, že jsem už lovil zajíce. Tlama se mi o něco protáhla, tupě jsem na ni zíral a vzpomínal na tu záležitost začátkem zimy. Tlustí syslové, kteří se schovávali do děr a já jim jenom mlátil do těch děr, dělalo to vždycky takový blaf, jakmile má tlapa dopadla, ale... lovem bych to rozhodně nenazval.
Se zoufalým úsměvem jsem zamrkal, otočil se na Sionna a doufal, že vyslyší, jak v mysli řvu o pomoct, ž nejsem zralý na chcípání s kopytem, co mi bude trčet z hrudníku. Chtěl jsem i namítnout mámě, že jestli mi dá nějaký větší info, protože jsem fakt ztracenej, ale potom, co jsem obrátil hlavu, byla v trapu.

Začala se ve mně rozlévat nervozita. Otočil jsem se k Sionnovi, poslední záchrana, chtěl jsem namítnout aspoň jemu, že jsem lovecký panic, ale ten byl napumpovanej mocí nebo nadšením z lovu, protože se sekundy byl taky v běhu směrem k horším zítřkům. „Život stál za nic,“ řekl jsem do větru svá poslední slova existence, ale pak mi došlo, že nejsou úplně nejvhodnější. Všiml jsem si, že máma se zjevila na konci stáda, tam mířil i Sionn a Lilac vyběhla za ním. „Ať se Shireen dějou v životě jenom špatné věci,“ zahlásil jsem svá poslední-poslední slova a vyběhl za bratrem a Lilac.
Tlačili na to, aby oddělili kořist. Nejdřív jsem ani nechápal, o koho se vlastně snaží, ale pak mi to nějak docvaklo. Možná za to mohla, jak Lilac šilhala všude okolo. Trochu jsem se odklonil vpravo, protože vlevo bych možná tak to narval svojí plnou nerychlostí do Lilac nebo někoho.

Viděl jsem to na jeden dost chladný den, který přecházel ze zimy do jara. Venku byla ještě jinovatka, bylo chladno, při dýchání mi od tlamy stoupaly obláčky páry. Všude po lese stoupala pára k obloze. Vypadalo to, jako z nějakého děsného snu, ze kterého bych se nejraději probudil, ale ne, to bylo prostě ránu v Asgaaru. Vnímal jsem to jako něco normálního, však jsem se na tom místě narodil, ale přesto mi to trochu zvedalo chloupky na krku, protože se mi to nelíbilo. Vlastně líbilo, v takovém divném smyslu ta ponurost a děsivost byla úžasná a úsměvná Všichni to tak vidět nemuseli, mohli to brát jako něco hnusného a nepříjemného, ale já nebyl všemi, byl jsem sám sebou a ponuré ráno znělo jako dobrý čas pro procházku.
Velice rád bych zmizel z území, zkoumal, jestli jsou rána taková všude, jestli si ještě někdo užívá tu ponurost se mnou, ale zůstával jsem v lese. Víceméně jsem však šel okolo hranic, hleděl skrze stromy na řeku, co tekla u jedné strany, potom na plácek, kde byli šakalové, pak zase k další řece. Všiml si někdo, jak nás sakra furt něco tak blbě ohraničuje? V jednom místě smečka, ve druhém řeka, smečka šakalů a zase řeka. Však je to dost blbý území, došlo mi. Vodu jsme sice měli blízko, ale zase jsme se museli o přilehlé okolí furt s někým dělit a to neznělo zrovna parádně. Vlastně to znělo dost... klaustrofobně.
Ve vzduchu jsem kromě vody a chladu cítil ještě něco. Vůni, jemnou, občas jsem ji cítil v létě, když bylo okolo hodně květin nebo něco podobně páchnoucího. Vítáme... jaro? zeptal jsem se sebe samého. Větřík, co ke mně vlál další a další vůně, mi začínal docela vadit. Volně jsem stočil své kroky zpátky k úkrytu, už mě chození začalo unavovat a to den ani nezačal. Velice jsem i doufal, že bude i někdo vzhůru, samota byla fajn, ale potřeboval jsem okolo sebe... něco. Vzrušení?

//Asgaar

Po celou dobu cesty z lesa jsem k tomu lovu měl spíš neutrální postoj k tomu všemu, spíš jsem čekal docela dobrou tragédii, ale... pak mi pohled padl na to, že se vtírají i ostatní. A kromě Gee to byl třeba i ten nejnudnější vlk pod sluncem, u kterého přišla otázka – zkusí ty srny unudit k smrti? Možná by to tak vyšlo.
Šel jsem za ostatními, nějak jsem poslouchal, co ostatní tak nějak remcají, nijak jsem se nezapojoval. Co jsem vůbec měl dělat já? Ale jo, vlastně jsem zapomněl i na to, že mezi zdejšími se musí makat od malička, protože ostatní na to dlabou, takže jsem se mohl divit, že jsem se na lov dostal až nyní a ne dříve.
Posadil jsem se na zem. Tak nějak jsem čekal, že třeba dostaneme nějaký lepší info, co vlastně dělat. Nebo aspoň pro ty, co tam byli prvně? Jenom... jako kdyby náhodou, řekl jsem si pro sebe a těkl pohledem k mámě. Pak k Sionnovi. A pak už nikam, protože žádný jiný záchytný bod tam nebyl. Měl jsem zůstat třeba v tý studený jeskyni, napadlo mě. Tam byla lepší společnost.

U mámy byl jenom nějaký hnědý vlk, který mi byl stejným otazníkem jako úplně všichni, co byli v týhle smečce, ale tohohle jsem koneckonců vůbec nikdy neviděl. Ale... jestli jsem ho nikdy neviděl, tak trochu to muselo znamenat, že tu taky vůbec nebyl, tedy na smečku dlabal a z mojí strany nulový zájem o jeho existenci. Nebo vlastně o existenci všech? Jo, asi jo.
Máma nadhodila otázku, kde je Shireen. Posadil jsem se, tlapou jsem mávl někam do neznáma a nic neříkal, prostě byla někde v trapu a to bylo vše, víc mě nenapadlo. Ani se mi nechtělo nic moc říkat, bylo načase zase mlčet a jenom poslouchat, jestli budou něco říkat ti okolo... Zatim tady toho moc nepadlo, takže moje myšlenka super tajného sněmu se vytratila a místo toho přišla pouze myšlenka na to, že jsem se dostal do tichého koutku, kde budeme mlčet a poslouchat třeba to, jak roste tráva nebo něco takového.
Jenže ono se vlastně jednalo o lov a moje tlama se trochu protáhla dolů. Nechtělo se mi. Vůbec. Ale... co jsem měl dělat. Potřeboval jsem zjistit, jaká tahle smečka je a to se mi nijak jinak nemohlo pomoct nejak, že s nimi zkusím trávit nějaký část.
Trochu jsem si povzdechl, krátce jsem se podíval na Sionna, pokrčil rameny, že teda jo a vyšel jsem za nimi.

//Náhorní

Pokrčil jsem rameny, co jsem měl tušit, co se Shireen honí hlavou a proč se chová, jak se chová. Můj úděl nebylo vychovat ji, jenom jsem s ní někdy trávil čas a pokoušel se o to, abych ji nezabil, případně ona mě. Občas to bylo vlastně poslední dobou dost na pomezí.
Sionn do mě zkoušel rýt ohledně barev, že určitě nemáme jenom tři, protože odstínů šedých je určitě víc než padesát, ale furt to byla prostě šedá, nic víc. Trochu jsem se zamračil. „Světle šedá a tmavě šedá je furt šedá,“, objasnil jsem mu. Očividně celou tu záležiost s barvama nechápal, ale mně se to nechtělo moc vysvětlovat. Když by se rodina držela prostě v jistém spektru, po určitý době už by bylo vždycky v myslích jiných, když uvidí takovou barevnou kombinaci, zda zrovna tile vlci pochází z Asgaaru. Šrotovalo by jim to a nějak by nás poznávali, ale Sionn to očividně viděl tak, že snad chovám nenávist k nějakým barvám, nebo netušim. „Oči mi jsou celkem putna,“ řekl jsem krátce. Docela mě zajímala, kde se vzala ta černá, ale neptal jsem se. První jsem chtěl vědět, co bude ta moje magie, která... by se mohla třeba v létě konečně ukázat. Ale ještě ani neslezl pořádně sníh, takže času furt dost.
Pak Sionn pronesl jedno dost známé jméno. Pohodil jsem hlavou, „samozřejmě, že znám Fiéra, hodil mě z vodopádu,“ pronesl jsem hrdě. Fiér byl fajn, narozdíl od většiny smečky za něco stál.
Pak jsem dostal přednášku. Znudeně jsem se zamračil, vyslechl si Sionnův proslov, který mi zněl, jako kdyby ho říkal Arcanus nebo někdo takový, ale co jsem si z toho vzal? Absolutní nic. „Víš co? Prostě to neřeš,“ řekl jsem prostě, protože... jsem nestál o přednášky.
Sionnova holka měla dorazit později, kdo ví, co vlastně znamná později, ale i to mi bylo vcelku jedno. Více mě zajímalo, proč máma tak vyje a ruší toho jedna a půl vlka, co se nejspíše v lese zdržují.
Ale šli jsme za ní a tak nějak mi to potvrdilo, že tu fakt nikdo není, protože kromě mámy tam byl i nějaký hnědý vlk, kterýho jsem nikdy neviděl. Otočil jsem hlavu k Fiérovi, že se zeptám, kdo to je, ale i on vypadal, že nemá ponětí. Huh. Tak nějak jsem nechápal, ale nechal jsem to na pokoji. „Čau,“ pronesl jsem do větru a posadil se. Tajná schůze? Šťavnatý info?

Osaměl jsem s tim lepšim bratrem, zatímco se Shireen vydala kdo ví kam, ale mně to bylo vlastně docela jedno. Sionna zajímalo, kam se vůbec sestra vdal, ale mně to bylo relativně jedno. Dřív byla taky furt mimo, docela to k ní sedělo, nedalo se tomu moc divit. Pokrčil jsem rameny a řekl: „Holčičí věci.“ Ale nějak jsem i nebyl jistý, co ty věci vlastně jsou. Jenom tomu ani jeden z nás nerozuměl, takže to muselo být něco holčičího. Ale upřímně jsem netušil, jestli se o sebe umí postarat. Většinu času se držela Arcanuse nebo mě, když jsem byl v jejím těle a... byla vůbec někdy sama? Trochu jsem pootočil hlavu do strany, zamyšleně zamručel a pak zas jenom pokrčil rameny, protože tohle jsem fakt netušil. Třeba umře. A budu v podstatě mít jenom jednoho sourozence. Už takhle ze čtyř byli jenom dva k něčemu, bylo to fakt na nic.
Sionn naše... umění ulovi chcíplotinu, která byla ještě skrz na skrz obdivoval, já to moc neřešil, spíš mě bavilo to, jak to v něm křupalo a lámalo se. Ale to jsem taky nepřiznával. Jenom jsem se prostě nad tim zazubil a zkusil nedělat tolik naštvanýho, že bych měl jít lovit. Nechtělo se mi. Tahle práce nebyla pro mě. Shireen měla lovit, ale ta zase táhla do háje. Trochu jsem si povzdechl.
Začal jsem přemítat, co znamená, že měla výchovu jako my... Jak by se dala popsat naše výchova? Nebo chápu, jak jsem byl vychovaný já, ale jak Sionn? Nebo třeba ten nuzák? Ale výchova taky byla vedlejší, zajímavější bylo to, jak vlastně vypadá. Sionn to asi moc nechápal. Souhlasně jsem přikývl, když se zeptal, jestli jako my.
„Tady jde o to, že to prostě tak... je? Všichni máme ty tři barvy, tak by bylo docela... estetický se toho držet,“ vysvětlil jsem mu, jak jsem to myslel. A proč si prostě nepamatovat, že asgaarští jsou ti, co jsou černo-šedo-bílí? Znělo to dobře. Přišla úleva, že hnědá není. Dlouze jsem vydechl, „tak to bude v pohodě,“ pronesl jsem, „ukáže se tu někdy?“ Jako asi by měla, ale kdy?
Sionn mi začal vykládat, co tady teda kdo dělá, očividně lovcem byla Lucy, ale ta se taky vypařila. A pak on... v zácviku. Co to znamenalo? Že ho měla zaučit Lucy? Když byla v trapu? Hustý. Než jsem ale stačil nějak reagovat, lesem se rozneslo vytí mámy. Otočil jsem hlavu, pak se otočil k Sionnovi. „Heej, tak asi zůstanem,“ zvolal jsem k němu, zvedl se a tak šouravě šel k mámě.

Té noci se mi spadlo docela dost na nic. Nebylo to kvůli tomu, že by mě bolela tlama z toho, jak mi zuby rostly nebo padaly, ale z toho důvodu, že jsem dostal neskutečně bolestivý kopanec do hlavy, který doteď netušim, jak Shireen provedla. Možná si to ani nepamatuju? Možný bylo všechno, ale záleželo zrovna v tý chvíli na tom, že mě nejenom bolela hlava a k tomu jsem cítil, jak se mi v tlamě viklá zub. Nebo spíše zuby. Věděl jsem, že to jsou teprve ty první a mají jít ven dřív nebo později, ale doufal jsem, že tomu bude později a ne rozhodně naráz. Takhle budu mít v tlamě nevzhlednou díru, naštěstí vzadu, ale stejně. Za to by si Shireen zasloužila utrhnout ocas. Nejméně.
Usínal jsem tak s poměrně velkou bolestí v hlavě a furt jsem jazykem přejížděl okolo těch zubů, které se mi viklali, že mi trvalo docela dlouho, než jsem konečně usnul, ale když se tomu tak stalo, probudil jsem se okamžitě v jiném světě na místě, které jsem dobře znal, ale byl jsem naštvaný, že mě se přivedla zrovna Shireen a její neskutečnej kopanec.
Nechápal jsem, proč mě hlava bolí i v tom snovém světě. Myslel jsem si, že ve snech je všechno jiné. Minimálně v těch jiných, co se mi zdály. Tam jsem byl někdy třeba dospělý, jindy jsem třeba uměl tak rychle běhat, že jsem skoro lítal. Ale tady? Bolela mě hlava, cítil jsem, že mi vypadnou rovnou dva zuby a byla mi docela i zima. Všude okolo byl stále sníh, ani moc netál, jako tomu bylo v tom světě, který nebyl sen. Nebo to byl taky sen? Nějaký super dlouhý, ze kterého se prostě někdy probudím? Jestli jo, je to pěkně trapný.
V lese už nebylo tolik sněhu. Nějaký se držel v tmavých kupkách pod stromy, sem tam na větvi, ale taky bylo už hodně místa, kde byla pouze mokrá půda. Procházel jsem mezi strom, když jsem viděl nějakou tu kupičku sněhu, který byl fakt nepříjemný, praštil jsem do ní tlapou, takže se vločky, které už spíš měli konzistenci vody, rozprskly o nejbližší strom. Bavilo mě to. Taková blbost, ale stejně mě to zabavilo, zatímco jsem kráčel ke staré dobré znám víle, co se určitě někde fláká u svého stromu nebo někde. Nemělo smysl ji moc hledat nikdy se mi to nepovedlo. Musela si mě najít sama. Navíc byla tak maličká, že ji ve tmě nešlo moc vidět. Maximálně jsem mohl vyčmuchávat ten její lesklý prach, co zanechávala, ale ten strašně štípal v čenichu. Jenže to bylo také jediné vodítko, jak vílu najít... Bylo to složitý a moc se mi ani do hledání nechtělo, protože mě hlava třeštila. Chtěl jsem jenom počkat u toho stromu, až se sama ukáže. Myslel jsem si, že se prostě někde položím na zem, jak nepříjemně mi bylo. Přišlo mi, že se svět točí, hlavu jsem měl těžkou, ale zároveň tak divně... jako kdyby nebyla na svém místě.
Dostal jsem se k tomu stromu. Už jsem nemusel ani nějak lézt na zadní, abych viděl do té díry ve stromě, stačilo jenom trochu natáhnout krk a podívat se očkem dovnitř. Prázdno. Po víle ani stopy, jenom trochu usedlého prachu. Povzdechl jsem si, posadil se, záda si opřel o strom a jednou tlapou si lehce přejel přes čenich. Ten tolik nebolel, ale doufal jsem, že by mi to nějak mohlo pomoci. Ne, nepomohlo.
Jazykem jsem přejížděl po kývajících se zubech. Neměl jsem co dělat a sice jsem věděl, že jsem to neměl dělat, dělal jsem to. Strkal jsem do nich jazykem, viklal je, pokládal do stran a doufal, že mi nevypadnou. Jenže když se jeden fakt snaží o to, aby vypadly, tak jednou vypadnou. Nejdříve jsem pocítil uvolnění jednoho, potom druhého. Najednou se mi v tlamě převalovaly rovnou dva zuby, k tomu pachuť krve a panika. Vyskočil jsem na nohy, zatmělo se mi před očima, ale to jsem nevnímal. Tlama plná krve, nechtěl jsem polknout. Jediné, co mě napadlo, bylo vyplivnout to všechno. Otevřel jsem tlamu, ozvalo se krátké ble a pak ve slinách, které byly zabarveny do ruda, ze mě pomalu vytékaly zuby obalené slinami. Dopadlo to do malé kopičky sněhu přede mnou a vypadalo to... pěkně hnusně. „Erw,“ ohrnul jsem čenich, spolknul zbytek krve a podíval se před sebe.
Trochu jsem ztuhl, pak se nervózně usmál. Víla vypadala stejně zhnusená jako já. „Mám... dneska dva,“ řekl jsem s křečovitým úsměvem. Nevypadala o moc víc nadšeně po mých slovech...

Kdybych nebyl jako malej docela hloupý, asi bych i zařídil to, že matčino lůno by náleželo pouze mě. Kopal bych do Shireen v břiše tak dlouho, žužlal ji tlamou bez zubů a uzurpoval si tolik místa, že by se prostě někam vytratila a na svět bych přišel jenom já. K tomu bych se milerád dostal, zničil bych svou sestru před našim vlastním narozením, protože jsem netušil, že někdo, kdo půl života mluví, mže být tak neskutečně otravný. Když nespíš, je protivná, kousavá – doslova – a štěká na mě a klidně i na větev, co jí spadne před nohy. Kur... sakra moc jsem litoval každýho, kdo jí jako cizák přišel pod nohy, protože vypadala, že by je těma obrovskýma a vysokýma lopatama nejraději udupala, kale ještě předtim by jim vzala kus těla, který si snad věší někde v jeskyni na lanko. Ke dni, kdy tam bude i moje ucho, bude taky asi den, kdy budu mít konečnou mluvení s ní. Královsky jsem se bavil, když Shireen trýznila někoho jiného, to byla pravda, líbilo se mi, když jsem nebyl obětí já, ale dny, kdy jsem byl? Kousek mě vždycky umíral ne na fyzickou bolest, ale takovou tu lítost v hlavě, že radši nemlčí a nestaví si někde baráček pro víly s Etneyem.
Kolikrát jsem přemítal nad tím, že bych jí to nějak vrátil, prostě bych ji taky praštil, kousnul nebo cokoli. Kámen úrazu byl v tom, že jsem v tomhle ohledu byl docela líný a musel bych tedy něco udělat, což bylo velký nene v mém světě.
Kam bych ji musel hodit, aby tohle přestalo? přemítal jsem jednou a dlouho mi připadalo, že ani žádné místo v paměti nenajdu. Kameny na západě byly docela dost daleko a nechtěl jsem riskovat, že se tam zase na nějakou dobu zaseknu. Kam jinam? Kde bylo nějaké dokonalé místo, kde se zbavit otravného sourozence?

//Východní hvozd přes Machtaje

Můj maličkatej mozeček očekával, že budeme mít na talíři ještě nějakou dobu, že jsme někoho napadli, ale v podání mnoha vlků to bude viděno jinak. Někteří budou jako "mohla vám ublížit, mohla použít magii" a tak dále, jiní by mohli být sakra moc hrdí – ehm, máma? Ostatně to byla ona, kdo mě tohle naučil a názorně mi to předvedl i na té stejné oběti, takže jsem si byl docela dost jistý tím, že je vlastně dost slabá a zbytečná existence, že nebude vadit, pokud se na ni vrhnou dva. Dvě vlčata, ušklíbl jsem se.
Shireen se rozhodla, že bratrovi odpoví a jako každá její slova, i tahle ve mně probudila takový příjemný hřejivý pocit u srdce, že roste tak rychle, protože už umí obstojně mluvit. Jako by to bylo včera, co jsme šišlali jako dva vymletí. Ale já šišlal míň jak ona, aby bylo jasné. „Mrcha,“ použil jsem jedno mírnější slovo, kterým se dala označit každá vlčice od téhle zbytečnosti až po samotnou Smrt.
Sionn se zajímal, co jsme ještě dělali, ale vlastně jme toho moc nestihli. „Hmm, jo, chtěli jsme teda něco lovit, ale všechno malý asi chcíplo. Normálně tam byl zajíc, co byl zmrzlej, jako úplně,“ povyprávěl jsem krátce. Ale o zlomeném oušku ani slovo, uších tady už bylo taky dost.
Sionn se mi snažil nějak vymluvit, že kámoška nemůže být něco víc jak kámoška, ale kdyby byla něco víc, logicky by to nebyla kámoška, ale něco víc. Takže buď byla pravda někde úplně jinde, nebo Sionn ani netušil, jak to s kámoškou má. Chudák.
Trochu jsem se zamračil, když z něho konečně vypadla kouzelná slova, že se nejedná o kámošku, ale partnerku. Zazubil jsem se. A pak ještě zmínil, že její máma je trochu jako ta naše, což mi bylo fuk, protože ta naše byla jediná, hej? „Její máma mi je docela fuk,“ prohlásil jsem s jakousi dávkou... hrdosti a lehkého opovržení vůči nějaký cizince? Asi jo. „Ale vypadá tvoje kámoška jako my?“ zeptal jsem se a pro vysvětlenou ukázal na něho, Shireen a mě. A pak ještě někam mávnutí směrem k jeskyni nebo kde se Arcanus flákal. „Chápeš – černá, šedá a bílá.“
Shireen se rozhodla, že vezme čáru. Otočil jsem k ní hlavu, jenom na krajíček vyplázl jazyk, aby mi ho neurvala a zase se otočil k Sionnovi. „Jako jo, ale ne... Kdo je tady vůbec lovec? A vůbec všichni, co tu maj co dělat.“ Tohle povědomí o smečce mi docela chybělo.

Moc mi nedocházelo, proč se Sionn cítil tak zničený z toho, že dal přes tlamu někomu, kdo si to docela dost zasloužil. Jako jo, dostal něco i on sám, kožich mu zdobila krev, ale... to se dalo umejt. Ale fakt, že se s nim porafal, zubama a drápama, to už nikdo nesmyje. Dlouze jsem vydechl, co jsem na to měl sakra říct? Vlastně se mi ani nic říkat nechtělo, jenom jsem doufal, že dopadl Etney hůř a s tim, jak se choval, tak musel nejspíš brečet někde u mámy, jak ho nikdo nemá rád a tak dále. Což... byla docela pravda, nebudeme si lhát.
Rez zmizela někde v dálce, což byla vcelku škoda i přesto, že mi docela dost ublížila a vůbec mi neukázala, jak se ve skutečnosti dělají vlčata, když mi předtím tak moc kecala, ale... to se tady dá napravit někdy později. Nebo by to mohla teoreticky předvést i Sionnova kámoška, zas tolik vybíravej jsem nebyl, co se nějakého učení týkalo.
Trochu mi polichotilo, když jsem byl zařazen do tý hodnější půlky rodiny, ale zase ne tolik, přeci jenom... to bylo složitější, ale co.
„Jsme v pohodě,“ řekl jsem za nás oba, Shireen pak ještě souhlasně přikývla a potvrdila, že jsme fakt ok, i když mě docela bolelo břicho od tý pitomý flekatice a Shireen taky dobře vzala za krk. Moc jsem ani nehodlal namítat na to, že se vrátíme domu, minimálně na skok. Stejně se stmívalo, tak bylo asi načase vrátit se.
„Třeba tam uvidíme Etneye brečet,“ prohodil jsem k Shireen a zařadil se vedle Sionna na cestě domů. Otočil jsem k němu hlavu, už jsem na něj nemusel moc koukat nahoru, což bylo fajn. „Jo a ta tvoje kámoška,“ vzpomněl jsem si, „je kámoška? Protože mi přijde divný, že by ti kámoška chtěla urvat uši, kdybys měl vlčata s jinou.“

//Asgaar

Přes tlamu se mi proháněl jakýsi spokojený a hrdý úsměv k bratrovi, který se možná zdál jako měkota, ale to možná dělala jeho světlá barva, i když očividně měl větší koule než Etney. Protože zmlácení Etneye? To je tak mua věc, že jsem kvůli tomu i pohazoval oháňkou ze strany na stranu a strašně moc se mi tenhle fakt chtěl sdělovat každému, koho poptám. Protože Sionn zmlátil Etneye. A chtěl jsem vědět, jak ta troska dopadla. „Ale, spokojim se s tou starou srnou. Chci vidět Etneye,“ mávl jsem nad tím vším tlapou a koukl se po Shireen takovým nadšeným pohledem, že se možná přece jenom něco v lese děje, když se nám mlátí bratři.
Nějak se zdálo, že nám nebude předvedeno, jak chodí vlčata na svět a jak se na ně zakládá, což byla docela pruda, protože pak jsme neměli moc šancí vědět, co vlastně dělat a nedělat... No a nevědomost je průser, pak jeden akorát běhá přes celou pláň, aby zdrhal před někým stokrát starším, co mu tvrdí, že spolu budou mít mladý. Ale aspoň jsem si už byl vědom tím, že takhle se to nedělá a třeba to nebude ani tolik bolet.
Rez pak nějak naznačila, že odchází a neopomněla zmínku proti mně a Shireen. Společně jsme se zazubili, než vlčice zmizela a nechala nás s bratrem. Otočili jsme k němu hlavu, ale mluvil jsem zas jenom já. „Když něco naplní smečku, bude to fajn,“ pokrčil jsem rameny. A... taky bychom už nebyli nejmladší.