Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jeden z těch posledních zubů, které jsem měl v tlamě a věděl jsem, že brzy půjde pryč, protože je ten vlčecí a ne tak silný, jako by měl být, mi vypadl díky takové prosté aktivitě, která přichází. Měl jsem prostě hlad, šel jsem se nažrat, zakousl se do masa a kromě zvířecí studené krve jsem cítil ještě nějakou teplou, která mi nedávala tolik smysl, dokud jsem si neuvědomil, že by to třeba mohla být moje krev, která nepřišla z překousnutí jazyka nebo něčeho takového. Bylo to kvůli tomu, že mi zůstal zub v mase, což jsem zjistil až potom, co jsem se chtěl podívat, co se vůbec děje. Jenom jsem si nad tím trochu odfrknul a zub vyhodil z masa, abych se mohla nažrat.
V noci mě ten zub zajímal už o něco více. Moc jsem se nechtěl do toho lesa k víle vracet, protože to minule bylo docela divné a choval jsem se jako malej, i když ohledně toho byl celý ten problém. Že jsem malej a chci se jako malej sakra chovat.
Pravdou bylo, že jsem už tak malej nebyl, že dospělost byla jenom otázkou času. Nebo spíš to, kdy mě někdo za dospělého označí. Nechtěl jsem to řešit. Chtěl jsem se bavit, chtěl jsem si hrát... Kdy jsem si naposledy hrál? S Fiérem? Pokud se to tak dalo nazvat. Trochu mě to štvalo, ale co jsem mohl dělat.
Byla příjemná noc. Teplá, ve vzduchu jsem cítil vlhkost z bouřky, která byla v realitě, tak proč i tady? Myslel jsem, že ty sny nokážu nějakým způsobem ovládat a koordinovat a já chtěl pěkný počasí. Bez bouřek, větru, deště, ale prostě bylo vlhko. Divný... Nebo spíš nepříjemný, když si jeden uvědomil, že nemůže vůbec nic ovlivnit. Ani takovou drobnost jako je počasí ve snu.
„Zase smutný?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem hlavu, chvíli jsem musel pátrat v okolí, protože jsem vílu neviděl. Ale nikdo okolo nebyla. Hledal jsem a pátral, pak mi došlo, že bych mohl zvednout hlavu a podívat se nahoru. Nikdy jsem se nahoru nedíval, když jsem nad tím tak přemýšlel.
Víla skutečně tam nahoře byla. Seděla na jedné větvi, ne moc vysoké, ale prostě nade mnou a i kdybych se postavil na zadní a opřel předníma o kmen, nedosáhl bych na ni. „Nejsem smutný, jsem prostě takový,“ namítl jsem. Prostě... jsem neměl důvod, proč bych se měl radovat, když se nic dobrýho v životě nedělo.
Víla mi nejdříve neodpovídala. Z jejího tělíčka odpadalo pár blyštivých třpytek, které se rozplynuly, než mohly dopadnout až na mě. Aspoň, že tak. Vždycky se mi z toho prášku chtělo kýchat. „Vždycky se něco dobrého v životě musí dít. Ne velkého, ale třeba... maličkého. Ne?“ zajímala se.
Nechtělo se mi odpovídat, protože... se nic nedělo. Nic se nedělo. Život byl nudný a všední. Nezajímavý. Když se něco dělo, bylo to obyčejné. Tady někdo vešel na hranice, tak za nima jiní šli. Smečka chtěla žrát, muselo se lovit a... to bylo vše. Nic jiného, co by ten život nějak pozměnilo nebo zlepšilo... Nebo zhoršilo. „Nemyslím si.“
Vždycky chvíli trvalo, než mi víla odpověděla. Snesla se o větev níže. Kdybych se postavil na zadní, už bych na ni dosáhl, ale nechtěl jsem. Posadil jsem se na zadek a sledoval ji, jestli něco řekne nebo mě poprosí o zub a raději zmizí, aby se se mnou nemusela štvát. „Tak si najdi zábavu. Něco, co by život obměnilo,“ namítla. „Copak nemáš něco, co bys chtěl?“
Tentokrát jsem přemýšlel já. Co jsem chtěl dělat? Chtěl jsem vidět Fiéra, chtěl jsem vidět Biancu, chtěl jsem zmlátit sestru.
„Už je dospělá, ale nebývala u tebe jedna vlčice? Šedá s bílýma nohama. Snažím se zjistit, kde sídlí její smečka...“ Když mi neodpověděl Arcanus, mohla alespoň ona. Však... musela vlčata znát. A Bianca byla vlčetem ještě vcelku nedávno. Musela mi nějak pomoci.
Jenže ona jenom zakroutila hlavou. Nic neřekla, pouze to zakroucení mi dalo odpověď, že ji nezná a neví, kde je. Povzdechl jsem si. „Ale jdi ji najít, jestli chceš,“ hlesla. Slétla ještě o větev níže, byla ve výšce mých očí, ale už nic jiného neříkala.
„Půjdu...,“ řekl jsem tiše. Trochu jsem pootevřel tlamu, víla se přiblížila. Dávala mi celou dobu najevo, že chce zub a mě pryč. I když to neřekla. Dal jsem jí ten zub a pak jsem prostě šel. Abych někam mohl jít v reálu.

//Asgaar

Z lesa jsem to takovou dálku neměl. Vlastně řeka bylo to první, co mi překáželo v cestě, když jsem chtěl vypadnout... Ale neříkal jsem si, že chci vypadnout jenom k té řece a nikam dál? Vlastně jo, říkal. Protože jsem netušil, kam dál bych měl jít. Mé kroky se proto zastavily u břehy nekonečné řeky, kterou jsem prošel až k samotnému konci, kde byl oceán. A na druhém konci...? Na druhém mohla být třeba Bianca. Nebo to mohlo znamenat jenom další nekonečnou cestu, kterou bych nenáviděl pro svoji všednost a nudnost, kterou by mi nabídla, protože nic jiného ani neměla.
A co bylo přes řeku? Pamatoval jsem si na ten vodopád, na les, kde jsem potkal Biancu a pak mě už napadalo jenom to, co leželo po směru proudu řeky více na sever. Tam... nebylo vesměs nic hezkého. Na druhé straně jsem netušil, co je, nikdy jsem tam nebyl, ale přímo přede mnou? Jo, tam žila ta mrcha. Ta černá vlčice s nechutnýma očima a chováním, že by z toho jeden zvracel. Kde je Fiér? ozvala se má klasická otázka ohledně barevného vlka. Chyběl mi. Ale on asi pochopil, že v Asgaaru mu žádná pořádná zábava nepřijde a asi odešel, protože aspoň on tu možnost měl. Třeba byl teď už někde, kde se mohl bavit mnohem lépe a... já tu jenom tak seděl u řeky a čekal, jestli nějaká zábava přijde.
Lehce jsem se zamračil, hlava se mi stočila do strany. V dálce jsem viděl vlky. Netušil jsem, o čem mluví, co se jim tam honí hlavou, ale... protože to byli tři dospělí a já se za něho mohl těžko považovat, nechtěl jsem k nim jít. Protože společnost sice mohla být fajn, ale zároveň jsem o ni tolik nestál, aby to znamenalo, že se musím k někomu vetřít.

Problém úplně všeho v mém životě, byl v tom, že jsem věcem prostě nerozuměl a to ani přesto, když se mi to pokoušel někdo jakýmkoli způsobem vysvětlit. Buď to vysvětlovali oni blbě, nebo jsem byl já prostě neskutečně hloupý. Pravda musela být na jedné straně a tížilo mě, že by to mělo být na té mojí.
Dlouze jsem vydechl. Arcanusova vysvětlivka mi nedala moc odpověď, ale... co jsem mohl očekávat. Přišlo mi, že nikdo tohle nedokáže pořádně vysvětlit. Mohli se snažit, ale ve výsledku... nikdy nic. Prostě bylo duto, prázdno a nepochopeno. Nic jsem neříkal. Ani jsem na tom zrovna dvakrát nepřemítal, protože jsem k tomu ani nedostal moc prostoru. Protože na cestě okolo lesa začaly volat povinnosti. Sledoval jsem Arcanuse, jak se ozývá, že to musí vyřídit, ale... mě tohle nezajímalo. Neměl jsem zájem o cizince, který do lesa buď nechtěli nebo chtěli být stejní flákači jako ostatní. Já chtěl... těžko říct co. Trochu jsem si nad tím vším povzdechl. „Já budu... někde tady,“ houkl jsem mu do zad, ale rázem jsem si uvědomil, že to je lež. Co jsem měl v lese dělat? Vlastně jsem se jenom vrátil k jeskyni, protože jsem měl hlad. Nažral jsem se, ale nepřecpal.
Pak jsem jenom koukal do prázdna, než mi došlo, že nechci jenom čumět do prázdna. Kde byl Fiér? Kde byla pitomá sestra? Kde byla smečka Bianci? Stiskl jsem zuby. Samota byla tak moc k ničemu.
Sklopil jsem lehce uši k hlavě. Někam jsem se rozhodl jít... Někam. Co mi bylo do toho, kam přesně. Třeba k tý řece. To nebylo daleko a... zajímal se někdo o můj odchod z lesa? Nemyslím si.

//Mahtaë

„Jo, to vím,“ vydechl jsem s povzdechem. Rázem jsem se však nadechl a nasadil silně sarkastický tón a pronesl: „Etney je můj nejmilejší bratr.“ Stupidně jsem se u toho zazubil, abych dal skutečně váhu tomu, jak neskutečná hloupost, která měla opačného významu, to byla. Přestal jsem se zubit, sundal i ten tón z hlasu a dodal: „Tomuhle rozumim. Ale něco má prostě jeden význam a ne víc.“ Docela jsem si za tím stál. Za tím, že něco má jeden význam a za tím, že Sionn byl snad jediný, kdo z nás za to stál.
Lehce jsem pokrčil rameny. Ten les jsem už musel projít křížem krážem. Zbývalo projít svět, ale i na tom jsem pracoval. Jenom mi to zatím nic moc nepřineslo. Nikoho vesměs nového jsem nepotkal, furt jsem netušil, kde je ta smečka, teda kromě toho, že je u nějaký sopky, ale co je sopka, co furt byla docela otázka.
Udělal jsem první krok, ať teda nestojíme na místě. A do toho jsem ještě dostával lekce z anatomie a toho všeho. Jenom se mi to moc nepozdávalo. „Takže mají dvě. A většinu práce stejně musí odřít vlčice, co se vlčat týče.“ Docela mi to začalo zavánět tim, že... jsou někteří trochu zvýhodňovaný?

Oklepal jsem se. Potřeboval jsem ze sebe setřást pocit toho doteku. Nebo to spíš bylo takové ukončení a tečka za nečím, co se mi nelíbilo. I když jsem neměl ponětí proč. Protest vůči všemu, co svět okolo mě nabízel? Asi možná.
„Jenže jestli mají slova význam, mají i pravdu. Používat je a nemyslet je tak nemá... smysl,“ oponoval jsem tomu všemu. Nebyl jsem nej. Nemohl jsem být dokonce ani nejmladší, protože tu přeci jenom byla Shireen. Mohla jsem být maximálně nejmladší samec, ale to už navazovalo na to, že jsem nej něco. A dávalo to tomu zase nižší váhu.
Pokrčil jsem rameny. Neviděl jsem v dotecích smysl. Neviděl jsem v nich bezpečí, nějakou sounáležitost a už vůbec ne nejlepší pocit. Pootočil jsem hlavu do strany. Nějak se mi o ničem nechtělo mluvit. Možná jsem byl trochu naštvaný, protože jsem všechno viděl jinak a ve výsledku by stejně všichni řekli, že můj způsob vnímání byl ten špatný. „Možná,“ řekl jsem tiše. Názory stejně měnil každej.
Opřel jsem se nějak do otázek. DO těch, který mi vrtaly hlavou, ale zároveň nebyly tak složitý, aby mi na ně nemohl Arcanus odpovědět. Trochu jsem se zamračil, když začal vysvětlovat. Asi jsem chápal, co myslí, ale... měl jsem se tam snad vymočit? „Vlčice to nemaj? Nebo kam se to má... strkat?“ Byly tu trošku mezery.

Tlapou jsem neznačil jednoduché gesto – nesahej na mě. Tlama mě bolela, jak by taky ne, ale nechtěl jsem nějaké čarovné uzdravení. Ta magie se mi zrovna moc nelíbila a nestál jsem o to, aby na mě byla použita. Bohatě mi stačilo, když jsem ji jednou musel v těle Arcanuse použít. Bylo mi z toho pěkně na nic. „Jsem v pohodě,“ zavrtěl jsem hlavou, abych dal ještě svému gestu váhu, že zkrátka nechci, aby se na mne sahalo.
Více jsem se chtěl rýpat v tom, že odešel jeden vlk v dost špatné chvíli a chtěl jsem, aby na to byla brána váha, pokud se sem ještě někdy vrátí. Protože po tomhle? Neměl tu co dělat. Ať táhne. „Jo, měl lovit se mnou, Sionnem a Lilac. V půlce lovu se prostě otočil a šel do háje.“ Tentokrát jsem ani nějak nekecal a nepřiostřoval to, co se stalo. Protože přesně takhle to bylo. Prostě se otočil a zmizel, jako kdyby... No, nic. Prostě zmizel. A nechal nás v tom. Takže kdyby byl Sionn k ničemu, asi bychom tam ještě trapně běhali sem a tam a pokoušeli se chytit vítr.
Někde okolo nás se ozvalo vytí. Otočil jsem se po hlase, rozpoznal jsem v tom Sionna. Ale jak jsem se otočil, nějak jsem si asi s něčim hnul, protože mě nějak štíplo na těle. Nejvíc to bolelo na uchu. Oklepal jsem se, vrátil hlavu k Arcanusovi, který se pustil do prohlášení, že jme všichni nejlepší. Což byla kravina. „Nejlepší oslavuje slovo nej a to dost dobře značí, že nej může být– nyaaaaaaah,“ začal jsem se bránit, když bylo mé tělo objato temnotou, která se rozhodla, že pohltí celé moje tělo a zahltí ho... láskou.
Drápal jsem se z toho sevření, abych se mohl nadechnout. „Mám tě rád, ale ne,“ řekl jsem zhurta a posadil se o kousek dál. „Doteky nemaj smysl, pokud není kosa, nepadá skluz a jediný zdroj tepla je jiný vlk,“ dal jsem na vysvětlenou. Na chvíli jsem se zastavil, doslova zarazil, pohledem koukal někam do prázdna a pak zase vrátil hlavu k Arcanusovi. Když jsem si vzpomněl, tak mi bylo i posledně tvrzeno, že dotekem jsou vlčata, pak mi bylo řečeno, že ne, ale už nebylo dodáno, jak vlastně jo. „Jak můžu udělat vlčata?“

Už jsem se nějak smířil s tím, ž jestli mi ještě vypadne nějaký zub a v noci se probudím v lese, který nikam nevede, budu tam opět sám, uvězněn ve vlastních myšlenkách a bez šance čehokoli docílit. Snad kromě toho, že tam prostě ke stromu pohodím nějaký zub, co mi vypadne, ale jinak nic víc. Chodit spát s kývajícím se zubem, případně s vědomím, že už vypadl, bylo až docela depresivní, abych řekl pravdu. Snad se mi ani nechtělo jít spát, nejraději bych prostě probděl celou noc, potom zub někde zahrabal a dělal, že žádné zuby neexistujou. Ale ne, spánek mě přemohl, usnul jsem a pak se probudil v lese. Na jeho samotném kraji, na záda mi foukal studený vítr. Vstal jsem, moc se mi to nelíbilo, proč tam byla taková zima? Otočil jsem se zády, abych viděl, proč je taková zima, i když je vlastně docela teplo a... hrdlo se mi docela sevřelo. Viděl jsem ten černý mrtvý les nočních můr, který tam vyčkával, až se někdy dostanu až k němu. Ukročil jsem vzad. Ze strachu z toho místa. Kolikrát noční můry nedávaly smysl než to, aby byly děsivé, ale to neznamenalo, že by se do nich jeden dobrovolně hnal. Nechtěl jsem být ani u víly, natož tam.
Něco v tom černém lese se otřáslo. Natáhl jsem krk, sledoval, jak se černé stromy ohýbají a jak se mi něco dotýká ramene. Ohnal jsem se, měl jsem pocit, že to byla nějaká noční můra, která se dostala ze svého místa a dotkla se mě. Ale ne, byla to víla. Jenom víla. Která mě tentokrát neignorovala. Srdce mi ještě bušilo tím leknutím, kdy se mě dotkla. Nemluvil jsem, jenom jsem si všímal, jak urputně kouká na ten černý les přes potok. „Nikdo si toho lesa nevšímá,“ řekla tiše a zvedla ke mně maličký zrak. Byl soudivý, trochu nechápavý, ale hlavně... zvědavý. „Jenom ty. Furt k němu chodíš. Nezajímají tě zuby, nezajímá tě víla, jde ti pouze o ten les,“ rozpovídala se.
Otočil jsem hlavu k lesu. Nebyla to pravda. Jenom jsem se k tomu lesu prostě vždy nějak dostal. Ne úmyslně. A stejně mě tam ona sama nechtěla. „Noční můry jsou pro mě klasikou, jsem na ně zvyklý, tak... mě ten les moc neodpuzuje,“ pokrčil jsem rameny. Věděl jsem, že jí samotné vadí. Otočil jsem se a vydal se pryč, ten studený vítr se mi beztak nelíbil. Šel jsem pomalu, ale k jejímu stromu, kam bych nejspíše měl směřovat. Toulal jsem se po tom lese, který mi neměl co nabídnout, ale na tom nezáleželo.
„Všichni přijdou, dají mi zub a odejdou, je to tak těžké?“ zeptala se víla. V jejím hlase bylo znít... otrávení. Asi z mojí přítomnosti, protože proč jinak by to říkala? Však já to vim, upozornil jsem se. Trávit čas se mnou bylo za trest. A ona měla určitě kupu jiných a sakra milých a roztomilých vlčat, co jí sem lezlo. Nepotřebovala pobudu, jako jsem byl já. „Budu ti teda jenom dávat zuby,“ řekl jsem lhostejně, „a nezdržovat se.“ Víla se zarazila. Vzlétla mi z ramene a poletovala před mojí tlamou, „tak jsem to nemyslela,“ namítala uraženě.
Zakroutil jsem hlavou. Jazykem jsem musel silněji narážet do zubu. Kýval se, ale nechtěl prostě vypadnout. Což bylo... trapný. Chtěl jsem hrát uraženého a ani jsem nemohl, protože se mnou vlastní tlama nespolupracovala. „Chováš se jako malý vlče!“ sykla víla.
V té chvíli jsem do zubu vší silou narazil. Vylítnul, vyplivl jsem ho před sebe na zem a vyštěkl: „Ale já jsem vlče!“ namítal jsem hrubě. Chtěl jsem se vztekat jako malý parchant, chtěl jsem kňourat, být unavený a snažit se vydupat, co chci. Jenže mi to nikdo nikdy nedovoloval a nad chtěli, abych se choval dospěle. Chtěl jsem fňukat, že mě něco bolí? Mám přestat lhát. Chci rodiče? Smůla, jeden je v háji. A co třeba být protivný na sourozence? Ani za nic, protože začne akorát žalovat rodičům, že jsem kappa, co si dovoluje na kdo ví co. Ne, rodina neexistovala, neexistovalo dětinský chování, který bylo prostě zakázaný.
„Ale už jsi skoro dospělý,“ namítla víla šeptem. Snesla se na zem, aby mohla chytnout můj zub, ale já se už otáčel k odchodu. „To nebude nic novýho,“ namítl jsem ještě místo rozloučení.

Asi neexitovala jenom jazyková bariéra mezi mnou a těmi podivíny ze smečky nad náma, ale taky jsem nějak cítil jistou bariéru mezi mnou a Arcanusem. A netýkala se jenom toho, že nevěděl, co myslim a já nebyl schopnej pořádně popsat, co mě vlastně žere. Ta bariéra tam byla furt. Ale to taky bylo něco zcela vedlejšího, o co jsem se zrovna nechtěl moc zajímat. „Tak mluvěj ti z Borůvkový smečky,“ osvětlil jsem Arcanusovi, který bohužel netušil, co za podivnou bandu máme hned za zády. Viděl jsem tu jejich smečku... Nic moc, abych byl upřímnej. Šel jsem po jejich lese a jak to dopadlo? Nikdo se vůbec nezajímal, to mluvilo o svém. Správně by měli naběhnout a zadupat mě do země, když jsem tam byl tak dlouho.
Co je sopka mě zajímalo jenom tak okrajově. Bylo dobrý vědět, že... tu jsou smradlavý kopce. Aby toho na světě nebylo málo, kopce musely smrdět a být uvnitř horký, skvělý. „Na vyhlídku nejdu, to je kopec, že by jeden pošel,“ namítl jsem rázně. Byl jsem tam... dvakrát. A stačilo mi to. I když jednou to obsahovalo sladké napadení Sunflower, kterou jsem od té doby neviděl a to bylo sakra dobré znamení. Narozdíl od hloupé flekatice, co se tu stále ochomýtala.
„Ani ne... Byl jsem s ostatníma lovit, koplo mě to do tlamy a docela mě bolí zuby,“ zafrfňal jsem. Byla to stížnost na bolest, na práci a zároveň i vychloubání, protože kde byl Etney? Flákal se. Kde byla Shireen? Doufal jsem, že daleko, protože jsem jí plánoval urvat ocas. A Awnay? Ani nemluvě. Jenom Sionn něco dělal. A pár dalších. I když jeden vlk třeba zdrhnul. „Jo a až potkáš toho... Tesaie nebo jak to bylo, tak ho za mě nakopej, protože zdrhnul uprostřed lovu.“ Upozornil jsem, aby bylo vidět, že někteří tu jsou spíš na starost než radost.
Otočil jsem hlavu dozadu. Tak ze zvědavosti, jestli tam třeba něco neuvidim, ale byl tam jenom prostej les. Hlavu jsem vrátil k Arcanusovi. Neprobírali jsme jednou už podobný téma? Předtim ale říkal, že stejně neplánují umírat. „Tak tu smečku dejte Sionnovi. Má partnerku. Budou mít dalších pět kuriozit a jedna z nich potom převezme tu smečku po nich. A tak dále,“ navrhl jsem... prostě. „Je z nás všech nejlepší,“ dodal jsem polohlasem a pohledem někam do větví stromů. Přišlo mi, že tam něco letělo nebo tak. A nechtělo se mi koukat na Arcanuse.

Od určité chvíle mi začalo docházet, že mě to vypadávání zubů už tolik netěší, jako tomu bylo, když mi vypadl druhý nebo třetí a věděl jsem, že se tak v noci odeberu na to zvláštní místo, které vždy vypadá nudně a nezajímavě, ale existuje tam stvoření, které nejde nikde jinde najít. Těšil jsem se na to. Bylo to jako žít druhý život ve snu, ale... čím starší jsem byl, tím obyčejnější a snad i obtěžující mi to přišlo. Protože všechno to padání zubů znamenalo, že jsem furt jenom malý vlče, co si nemůže nic dovolit a nic nezvládne bez pomoci ostatních. Kolik zubů mi už vlastně vypadlo? A kolik jich ještě bude, než se budu moct prohlásit za dospělýho, který nepotřebuje neustálou kontrolu nad vším, co dělá a nebudu muset ohlašovat každou minutu svého života, aby se někdo nebál? I když pravdou bylo, že se mi v životě dělo tolik věcí, že byla třeba ta jistota, jestli jsem vůbec naživu, ale to byla vedlejší věc, nemohl jsem za to, že se mi dějou věci, které se mi děly!
Další otevření očí ve vysokém lese, kde nezazpíval jediný pták, nezahoukala sova a ani nekřupala větvička pod vahou malého zvířete, bylo takové... o ničem. Prostě jsem se rozhlížel okolo sebe a přemýšlel nad tím, jak dlouho má návštěva bude trvat – v překladu, jak ještě dlouho budu spát. Trochu jsem si povzdechl a okamžitě se vydal ke stromu. Les byl potemnělý a obvykle, když byla tma, jsem vílu nacházel u jejího stromu. Přes den byla kolikrát pryč. Takže jsem neotálel, dorazil jsem ke stromu, ani jsem se nedíval do té díry, kam jsem se už nemusel zvedat na zadní, abych tam viděl a rovnou jsem se svezl na zem, hlavu a záda si opíral o strom a zadní nohy mi trčely do vzduchu. Ležel jsem tak na půl na zádech, trochu na boku, ale byla to mezi kořeny stromů dost příjemná pozice na flákání.
„Kolikrát se ještě potkáme?“ zeptal jsem se víly bez toho, abych se vlastně ujistil, jestli tam je. Ani jsem nezdravil, rovnou jsem mluvil a rozhodl se, že jí řeknu svoje trable. V tlamě jsem si jazykem přejížděl po zubu, který tam držel už pouze silou vůle, ale snažil jsem se ho tam nějak udržet, abych si mohl nejdříve trochu pokecat. Nebo jsem se spíš chtěl vypovídat a ona byla dokonalou obětí. „Zuby prý padají jenom vlčatům a pak starým. Jenže já starý nejsem a až mi přestanou padat, znamená to dospělost. Dospělost značí svobodu a klid od toho kontrolování a faktu, jak všichni moje činy přirovnávají k tomu, že jsem vlče. Buď dělám něco hloupého, protože jsem vlče. Nebo dělám něco dobrého, ale jak, však jsem přece jenom vlče. Už mě to nebaví, chci dospělost a to, aby mi přestaly padat zuby. Akorát mi pak fouká do krku,“ stěžoval jsem si, protože to byla jediná věc, ve které jsem byl docela dobrý.
Víla mi neodpovídala. Proč by také jo, jenom jsem si stěžoval, ale chtěl jsem od ní odpověď na ty zuby. Nedobrovolně jsem vstal, oklepal ze sebe špínu, která se na mě nachytala a okem jsem brouzdal v díře ve stromě, abych zjistil, proč mi víla neodpovídá. Jenže ona tam nebyla. Ustoupil jsem o krok, posadil se a hlavu zvedl k obloze. „Jo... taky bych se sebou nechtěl trávit čas,“ vydechl jsem. Rozhodl jsem se počkat. Víla se přeci jenom někdy musela vrátit. Nejdříve jsem jenom seděl u stromu, poté jsem ho párkrát obešel, lehl si před něj, dokonce jsem se i na pár chvil vzdálil od stromu, abych si protáhl nohy, ale víla se nevracela, i když uběhlo docela dost času. Kašle na mě? napadlo mě. Zase další povzdech. Vrátil jsem se k jejímu stromu, jazykem si vypáčil zub ze zadní strany tlamy a posunul ho až k předním, které jsem měl už dospělácké. Opatrně jsem položil zub na hranu stromu, aby ho víla viděla, až se vrátí. Jestli se někdy vrátí.

Tak nějak s lehkým nezájmem jsem pokrčil rameny. Zdejším bylo fuk, jak byl jeden velký nebo malý a sebevědomí je zrovna tak zajímalo, protože byli moc vymaštění na to, aby to vůbec nějakým způsobe vnímali. Třeba hloupoučká flekatice, která byla asi omezená jenom na to, že má nějakou smečku, kterou si beztak jenom vymyslela a že jsem vlče, který jí přeci jenom nemůže ublížit. A měla pravdu, ale Shireen do tohohle nezapadala a kdo ví, kde ten kus ucha vlastně skončil. „Radši budu vlky odpuzovat svých chováním než velikostí,“ namítl jsem. Měl jsem větší pravděpodobnost, že v tom bych mohl uspět. Nechtěl jsem nějaký respekt od těch, od kterých jsem o něj nestál.
Podle Arcanusovi reakce jsem asi pojmem dlouhá řeka nic moc nepřiblížil, ale jestli tu řeku naráz neprošel celou až k tomu pitomýmu oceánu, musel vědět, že myslim tuhle dlouhou nudnou řeku, kde jeden ani na kapku zajímavostí nenarazí. „Sakra dlouhá řeka,“ přitakal jsem na jeho otázku.
A pak se spustilo mnoho, mnoho informací, které jsem pozorně poslouchal, protože jsem potřeboval vědět všechno. Takže ti u nás nevzdělanci byli Borůvkáči, dobře. Informace ohledně další smečky byla sice dobrá, ale protože to bylo na jihu a teda ne u tý řeky, byla mi ta smečka jedno. Stejně jako ta horská, protože odtamtud Bianca nebyla, fajn. „Lepší soused Smrt jak banda, co mluví furt jako ciao a kreee,“ namítl jsem s imitací těch dvou, které se mi povedlo z té smečky potkat.
Pokud se nejednalo ani o jednu z těch dvou smeček, musela to být ta poslední, kterou Arcanus zmínil. Lehce jsem přimhouřil oči a zamyslel se, jestli o něčem takovym říkala Bianca, ale byl tu docela problém. „Co je sopka?“
Dodatek o naší smečce jsem spíš přešel. Tohle jsem už slyšel. A taky jsem věděl to, že se stejně nechystaj umírat.

Nakračoval jsem si veledůležitě, jako kdyby na tom záleželo. Ale ono šlo spíš o to, že jsem se snažil jít co nejrychleji, abych se dostal co nejdále od lovu, který proběhl. A možná jsem taky někomu chtěl vmést pod nos, že muselo jít lovit vlče, kterýho drbali za to, že odešel ze smečky, ale tohle bylo úplně v pohodě.
Bohužel, můj výjev, který jsem ale trochu zapomněl a místo toho jsem se pustil do otázek, který mě zajímaly, musel snášet Arcanus, protože jak bylo zvykem v týhle smečce – nikde nikdo. Posadil jsem se proto jenom před toho posledního zbývajícího a přemýšlel nad tim, co mu vlastně chci položit za otázku. Bylo jich moc a neznal jsem odpověď ani na jednu. Než jsem se tak rozhodl cokoli říct, přišla poznámka k mojí výšce a možná i k šířce, ale to šlo nějak vedle. „Na výšku dlabe pes,“ zavrtěl jsem hlavou. Malej nebo velkej, stejně to bylo fuk. „Spíš mě zajímá,“ upozornil jsem na sebe, abych dal najevo, že jsem tam vlastně kvůli těm otázkám.
Ale jakým? Přemýšlel jsem rychle, vracel se ve svých myšlenkách a hledal něco, na co se zeptat jako první. „Jo, jasně,“ řekl jsem si víceméně pro sebe. „Tady kousek od nás je smečka, to vim. Všichni tam mluví, jako kdyby byli lehce ťápnutí. Ale pak je tu zcela určitě ještě jedna smečka, která je někde poblíž tý dlouhatánský a nudný řeky,“ rozmluvil jsem se. Potřeboval jsem dát co nejvíc infa, aby věděl. „A chci vědět, co to je za smečku.“ Nějak jsem to jako otázku nepoložil, muselo to být docela zřejmé.
Potřeboval jsem to vědět z více důvodů. Třeba z toho, že jsem chtěl vědět, jak na tom jsou ostatní smečky. Ta jedna neuměla komunikovat, o druhý jsem věděl jenom to, že mají pidlovokýho a dvojčata. Ale to bylo málo infa.

//Náhorní plošina

Odpojil jsem se od Sionna s Lilac, protože... jsem asi mohl. Pomohl jsem jim s lovem? Jo. Utekl jsem jako ten hnědej? Ne. Udělal jsem toho sakra víc než většina mých sourozenců? Jo, to si pište, že jo. Chtěl jsem Shireen uškrtit, že si jenom tak odešla, když ona měla lovit, protože já sakra nebyl lovec, já byl... já. Svym způsobem nikdo. Ale to mohlo být způsobeno tim, jak mi v jeskyni namrznul mozek a chytil jsem ponětí, že jsem tady takový přebytek, který by se měl schovat někam pod mech a nikdy nevylézt, protože pro něho není okolo místo. Otepluje se, tak buď taky trochu teplej, houkl jsem na sebe v mysli, abych nemyslel tak sakra moc studeně vůči sobě samému.
Nějak jsem se spíš jenom plácal krokama. Jeden sem, druhý tam, nikam přímo jsem nemířil. Jako vždycky, okolo sebe jsem nikoho moc necítil. Jako kdyby okolo bylo prázdno. Někdo tu musí být, došlo mi. A jestli ne tady, tak venku určitě... Někde daleko. Bianca, napadlo mě, nebo Fiér? Jeden z nich, když už nikdo jiný. Smečka... daleko, napadlo mě.
Mířil jsem k jeskyni, nějak jsem neměl jiný směr, tak jsem se mohl aspoň schovat do jeskyně a kout tam nějaký pikle, když nic jiného. Ale hah, by mi nesměl cestu zaterasit obrovskej černej šutr, který chtěl, abych mu odpověděl na tři hádanky, než mě pustí do uvnitř. To bylo blbý, protože jsem na něho já sám měl minimálně tři. „Otče, důležité otázka,“ zvolal jsem na něho ještě z dálky bez nějakýho pozdravu. Otče?

Ve své mysli jsem už mohl bratra pohřbívat. Však se nehýbal a ani nereagoval na má slova. Byl stejně mrtvý jako to zvíře, co leželo na zemi. Zvedl jsem krátce hlavu, chtěl jsem vědět, kdo všechno bude svědkem toho, jak končim s vlastní existencí, protože mi tak na světě zůstanou jenom ti špatní sourozenci, kteří mě jenom jejich dýcháním nutí k páchání sebevraždy. Ale byla tu jenom ta Lilac... Protože ten hnědej radši vzal čáru. Jak jinak. Všechno tady smrdělo prací nebo průserem, taky se mi tam nechtělo být.
Trochu jsem si povzdechl, že se s tím teda nějak smířim, ale pak se Sionn konečně pohnul a začal se smát, jako kdyby to bylo fakt nějak vtipný. Asi jako jo, ale moje kamenná tlama byla důkazem, že od něho to vtipný vůbec nebylo... Abychom měli mezi sebou jasno.
Povzdechl jsem si nad jeho chováním, ale co jsem měl dělat... Aspoň byl živej. Přešel jsem do fáze mlčení, protože jsem neměl co říct, radši jsem jenom poslouchal, co ti dva plácají. Znali se, takže si měli co říct. Já sotva věděl jméno tý jedný, takže asi tak jsem se mohl do konverzace zapojit. Chtěl jsem už hlavně vypadnout...
„Flexit...?“ řekl jsem trochu nechápavě, když jsem pochopil, že Lilac míří svá slova ke mně. Obecně ten její slovník byl celej zajímavej. Ale to se zas chovám jako starej mladej, došlo mi. Instinktivně jsem se koukl na svoje hnáty. Jo, parádní jizvy, který jsem získal z absolutní tuposti. Chtělo to všechno zakrýt pod nějaký lepší příběh... Protože takhle to už dál nešlo. „Můžem už jít?“ zamrmlal jsem raději.
Bohužel došlo ještě na tu práci, že se to celý musí odtáhnout do smečky... Ale já byl přece malý a slabý vlče, halooo! Naštěstí tu už aspoň nebyl ten hnědej vlk. Sionn se do toho všeho pustil s takovym elánem, že vlastně ani pomoc nepotřeboval. Magie? Protože nic proti, ale Sionn nevypadá na takovýho siláka, i když zbyl nepovedenýho bratra. Lilac se pustila do pomoci, ale už i ona tam byla navíc. A mně se nechtělo předstírat, že pracuju. „S dovolenim půjdu... Pomoc nepotřebujete,“ houkl jsem na ně. Ale neptal jsem se na svolení, šel jsem s prázdnou tlamou k lesu.

//Asgaar

Za mě bych rozhodně vrátila počasí i do levého menu nebo někam, kde je viditelné, ne každého může napadnout kliknout na obrázek denní doby, zejména nováčky.

K fauně – je nějaká šance, že do budoucna přibyde i seznam zvířat, co se například nachází právě na území, kde se vlk nachází? Šakalí pahorkatina nebo jezevčí les je zřejmou věcí, ale alespoň na velké louky, pláně a lesy, když to určitě není třeba zcela na všechny?

Tlama se mi už musela snad vyměnit. Nebyl jsem si úplně jistý tim, kolik mám zubů, blbě se to počítalo a nechtělo se mi zrovna moc čumět do tlamy Shireen, abych to spočítal u ní. Dost dobře se mohlo stát, že by mi třeba ukousla čenich, krkla si nebo něco podobného, čím by mi ukázala, že počítat její zuby je dost blbý nápad. A taky jsem nechtěl, aby počítala ona mně zuby... Protože bych jí ukousl čenich nebo si třeba krknul. Snažil jsem se ty zuby vždycky spočítat tim způsobem, že jsem po nic přejížděl jazykem, ale to bylo docela složité, protože ne všechny byly stejně velké a prostě to moc dobře nešlo. Taky jsem nemohl moc počítat ty, který mi už vypadly, protože jsem si to nepamatoval... Nemohl jsem dělat vlastně nic kromě toho, že jsem čekal, kdy se mi začne kývat další zub a následně jsem doufal, že to byl ten, který mi ještě nikdy nevypadl. Jak mi bylo řečeno, zuby mi narostou znovu jenom jednou a potom budu bezzubý.
Večer jsem tak šel spát trochu nejistý. Nekýval se mi náhodou ten zub, který už jednou vypadl? Nebyl jsem si tím moc jistý. Věděl jsem, že ty přední už převážně vypadaly, takže zbývaly ty zadní, ale tam se to už úplně blbě dalo odhadovat.
Pro moje štěstí a hlavně pro štěstí mé plné tlamy plné zubů, jsem se probudil v pustém lese, který už byl o něco příjemnější než v zimě. Sníh úplně zmizel, mokro taky, dokonce i svítilo sluníčko. Ale hlavně to znamenalo, že nebudu bezzubá troska. Dost úlevně jsem vydechl, přejel jazykem po zubu, který se z posledních sil držel v mé tlamě a šel jsem se vydat vílu.
Tentokrát jsem ani nemířil k tomu jejímu stromu. Chtěl jsem se projít a navíc mi něco říkalo, že tam ani nebude. Vzpomněl jsem si na to, jak mi říkala, že za hranicí jejího lesa jsou i jiné sny, třeba noční můry... Ale určitě tam musely být i jiné sny. Však jsem neměl jenom ty noční můry.
Hleděl jsem však na ten les, který byl černý, chladný, ležel za menším potokem a jenom pohled na něho mi zvedal chlupy na krku. Cítil jsem, jak mi něco dopadlo na hlavu. Něco lehkého, ale okamžitě mě začal šimrat prach v nose. Zkusil jsem zvednout oči, ale na vílu jsem moc neviděl. Věděl jsem však, že mi sedí na hlavě a hledí k tomu lesu nočních můr. „Proč jsou ty lesy oddělený,“ zeptal jsem se, ale vlastně ani nezeptal. Nikdy jsem neměl noční můru, kdybych se nacházel v tom lese, zdály se mi jiné. Tak proč tady to byl les? A kolikrát se mi zdál i pěkný sen, kdy jsem nebyl v lese. „Zdál se ti někdy pěkný sen, co by se změnil v noční můru? Nebo snad noční můra, která by dopadla dobře?“ zeptala se víla tichým hlasem.
Zakroutil jsem hlavou, cítil jsem, jak se víla na mé hlavě zhoupla. „Vždycky jsem od začátku snu věděl, jestli bude dobrý nebo špatný,“ odpověděl jsem jí. Udělal jsem několik kroků stranou, nechtělo se mi zdržovat poblíž toho černého mrtvého lesa. A hlavně mě zajímalo, kde se nachází i ty ostatní sny. „Ty ostatní nenajdeš,“ řekla hned po pár krocích. Zarazil jsem se, proč? „Když je i les nočních můr a ty máš les... Proč ne ostatní?“ nechápal jsem,
Víla se odrazila od mé hlavy. Létala mi před obličejem, její prach mě štípal v nose. „Protože tyhle sny nemají název. Noční můry jsou zlé, budí strach. Jsou černé a mrtvé. Já? Já tu jsem pro vás, pro mladé. Ale ostatní sny? Čím se vyznačují? Jak bys je nazval? Nemají svoje místo,“ pokusila se mi vysvětlit. Trochu jsem se přitom mračil, ale to kvůli tomu, že jsem se to pokoušel pochopit.
Otočil jsem hlavu k tomu černému lesu. „Takže tu žádný jiný není,“ došlo mi. „Není,“ přitakala tiše. Vrátil jsem k ní pohled, jazykem přejížděl po zubu a tentokrát to bylo o tom, abych ho vyrval z té tlamy. Trochu to zabolelo, cítil jsem krev, ale to mi bylo fuk. Jazykem jsem si posunul zub blíže, polkl jsem, dal si pozor, abych ho nespolkl a snažil jsem se ho co nejvíce uchránit os slin a krve. Víla na to nic neříkala, prostě si ho vzala a pomalu e začala vzdalovat, zatímco já zůstal stát a hleděl stále k tomu mrtvému lesu.