Příspěvky uživatele

< návrat zpět

I nějakou chvíli po mé otázce furt držel oči zavřené a ven se valila jedna slza za druhou. A stejně tak se ve mně valila nervozita, že prostě nevím, co bych měl dělat, takže bych neměl dělat nic, ale nedělat nic, tak to mohu rovnou odejít, ale já neplánoval odejít. Protože jsem nějak nehodlal ho tu nechat a to ani ve chvíli, že nějaká moje myšlenka, že bych mohl ke smrti mít úctu, byla úplně v háji, protože Smrt nebyla nic víc než egoistická mrcha, která by sama měla chcípnout a nehrát si na boha. Takže tolik o závratném převratu mojí osobnosti, mlaskl jsem si a mračil se až do chvíle, než Alastor otevřel oči, které byly sakra zelené, ale prostě ne tak zelené, jako jsem znal, takže jak byly zelené? Ne jako tráva, ta byla sytější... Takže nějaké listy? Ale jako jaké listy? Co já vim. Měly barvu jara, ale prostě jsem nedokázal říct, co přesně v tom jaru tam hrálo.
Přestal jsem se mračit, možná tak na první tři slova, která řekl, poté se to mračení zase vrátilo s jasnou myšlenkou, jestli je tohle vše pravda a zda je skutečně smrt tak imbecilní, nebo jí jenom hnije mozek a není to vlastně její vina, že se chová jako tupě jako Sunflower. „Lepší?“ zeptal jsem se s otázkou. V hlase mi zazněl jakýsi pošklebek. „Kdybys umřel, tak mě už něco určitě žere u tý řeky,“ pokynul jsem hlavou někam směrem, odkud jsme přišli, ale asi jsem spíše ukazoval k tomu jezeru... Nu což. „Ať chcípne sama Smrt... a tvůj bratr, jestli chceš,“ pokrčil jsem rameny. Netušil jsem, jak moc rozsáhle mám jeho okolí přát bolestivou smrt. Zajímalo mě, co tam bylo za příšeru, ale to jsem nějak hádal na Smrt... I když asi ne. Nebo jsem spíš ani nechtěl vědět, co tam bude. Pro jistotu.
Zvedl jsem jednu přední hlavu a lehce ji položil Alastorovi na hlavu, načež jsem i trochu poklepal na měkkou krátkou srst na hlavě a tlapu položil na zem. Uklidnění za všechny drahokamy. „To je v pohodě,“ pousmál jsem se zlehka, „i kdyby se za mě přimluvila půlka světa, stejně u ní budu v nelibosti.“ Přitom jsem hlavu pootočil k místu, odkud se vyhrnul Alastor. „Co nejhoršího mi může udělat?“ řekl jsem do větru. Fiérovi ostatně podpálila zadek. Tak asi mohla i něco víc.

Mohl jsem dodat, že kromě divného instinktu taky mohla Alastora do toho lesa vést neschopnost orientace v prostoru, ale o tom jsem měl co říkat, protože jsem sám díky tomu skončil na dost divných místech, že jsem se za to nemohl ani nikomu dalšímu vysmívat. Takže jsem to raději přešel a dělal mrtvýho brouka, až na jednu poznámku. Mechová smečka? O tý jsem neslyšel. Nebo možná ano, ale nějak mi nikdy nebylo řečeno, jak se smečky okolo jmenují, tedy jsem nedokázal určit, zda je známá nebo neznámá. Třeba známá byla, ale já jenom nedokázal dát dohromady dvě a dvě. Mechová, zopakoval jsem si, abych na to jenom tak nezapomněl a mohl se na to později Alastora zeptat, až si vyřídí záležitosti s kmotrou a bude mít chvíli času, než se nejspíš vydá domů... Třeba by mě tam taky mohl vzít. Jenom tak, abych to tam viděl. Nebo jsem si mohl ušetřit práci a prostě se zeptat, kde ta smečka je a kdo v ní je. Jenže to jsem nestihl, protože Alastorův ocas pomalu mizel mezi stromy. Mohl jsem mu popřát hodně štěstí, ale hádal jsem, že ho ani nepotřebuje, protože jeho přeci musí mít ráda, ne? To mě nesnášela, protože jsem byl proklatý spratek.
Posadil jsem se na zem, bokem se opřel o jeden strom a čekal, kdy se Alastor objeví. Jestli se objeví. Očekával jsem, že tam bude dlouho, protože si bude chtít s kmotrou pokecat, ale to jsem se dost pletl. Vypálil odtamtud jako namydlený blesk. Nastražil jsem uši, koukal na něho a trochu zasyčel bolestí, když to napálil do stromu. Vyskočil jsem na nohy a ještě v klidu doklusal k němu, zatímco se opíral v sedě o strom a oči někde vysoko ve větvích stromů, jako kdyby tam pozoroval minulost a budoucnost a... brečel?
Mlčel jsem, protože v mé hlavě se teprve načítalo, co bych asi tak měl říct. Protože já nikoho nikdy neviděl brečet. Nikdy. „Co se stalo?“ zeptal jsem se nakonec, protože mi přišlo divný ptát se, jestli je v pohodě. Nebyl.

Měl jsem nutkání se lehce ušklíbnout. V čem jsem tak já mohl být výjimečný? V problémem a nevhodném chování? Možná. Nezáleželo na tom. „Možná,“ řekl jsem klidně. Bylo otázkou, zda skutečně ano nebo ne, ale vesměs na tom ani tolik nezáleželo. Dokud jsem nějakým způsobem existoval, tak na tom tolik nezáleželo.
Alastor se zdál až přehnaně nadšen tím, že by měl potkat svou kmotru. Nedokázal jsem si představit, že bych nějakého svého příbuzného viděl tolik nadšeně, ale mým příbuzným nebyl ostatně nikdo výjimečný a už vůbec ne Smrt, i když zrovna tu bych určitě za kmotru nechtěl. Pozitivní však bylo, že byl Alastor ochotný se za mě u ni přimluvit. Kdybych k ní nemusel, nikdy bych tam nešel a určitě ho o tohle nežádal, ale bohužel, tenhle svět fungoval na bázi silnějšího a proto jsem neočekával, že budu zrovna silný, chtěl jsem silné magie, které by mi zachránily zadek v různých situacích. A abych při nejhorším mohl být ten, kdo by kruh násilí započal. „Jsme k ní blíž, než si myslíš,“ vydechl jsem s úsměvem a kývl na Alastora, aby se vydal za mnou, že tentokrát budu trochu vést já.
Neměli jsme to moc daleko, to byla sakra pravda. „Asi tě sem hnal nějaký divný instinkt, protože jsme fakt blízko,“ dodal jsem na vysvětlenou. Les okolo nás se uzavíral a byl temnější a temnější. Hnus, ale aspoň to bylo lepší jak na podzim.
Pak už byl les až takový... hnusný. Páchnoucí, temný, studený a všude okolo nás černé kameny. Pokývl jsem před nás, kde byla menší cesta a následně už samotná Smrt. Ale to byl ještě kousek. Otočil jsem se na Alastora a pokynul hlavou k cestičce. „Pozdravuj.“

„Neber mi iluze o tom, že jsem aspoň v něčem výjimečný,“ mlaskl jsem. Bylo mi jasný, že šedých vlků chodí po světě mraky. Znal jsem Rez, viděl jsem Lilac ve smečce. A mnoho dalších muselo být stejně šedých, ale prostě... moje rodina byla jenom v těhle barvách. A aspoň by to chtělo nějakou tu plaetu udržovat, když nic jinýho. Ale Awnay a ani ten podřadnej to nedodržovali... Sionn jo. A Awnay omlouvalo, že se to týkalo Fiéra. Alastor mi jenom hodil takovou zajímavou věc do hlavy. Že všcihni jsou si vesměs s někým podobní, protože tolik barev na světě není. Zadíval jsem se někam do blba, protože jsem se potřeboval zamyslet, ale mohlo to vypadat jako krátká ignorace.
Zhluboka jsem se nadechl, když se má hlava začala vracet a tím jsem na sebe upozornil. „Ale nemusim být jenom takhle... trapně šedej, ne?“ Byla to jenom řečnická otázka, abych byl přesný. Arcanus vypadal, jak vypadal. Život tyhle věci dával. Proč by nemohl dát něco i mně? A taky jsem věděl, kde ten šmejd sídlí, když mi tehdy vzal na nějakou dobu matku a nevracel ji.
Na Smrt jsem pokrčil rameny. Bylo mi jedno, jak vypadala. Bylo mi jedno, kým byla. Pro mě byla... tím slovem, jakým jsem ji označoval od mala. Nic jiného. A Život zrovna tak. Byli někým víc, to byla pravda, ale co to z nich dělalo? Pouze povýšené zmetky, před kterými se jiní měli klanět a nic víc? Skvělé. Jenže vzhledem k tomu, že jsem chtěl hodně věcí a všechno to obsahovalo tyhle dva, nemohl jsem si ani moc vybírat, jestli je někdy uvidim nebo ne. Uvidim. Otázkou bylo, kdy.
Alastor minimálně Smrt vidět chtěl. Což mělo být takové rodinné shledání, ale bohužel netušil, kde by měl hledat. A to ani nevěděl, že je sakra blízko k té megeře. Tiše jsem se zasmál, když mi řekl, že mě na oplátku bude mít rád, pokud mu to řeknu. „A co kdyby ses za mě ještě u kmotry přimluvil? Neměl jsem s ní zrovna dobrý setkání a taky bych od ní něco chtěl...,“ pronesl jsem s trochou zamyšlení a něžnou žádostí.

Bloudil jsem okolím, netušil jsem, kam bych se před bouřkou a deštěm měl schovat, aby mi nekapalo na hlavu a nenafoukalo do uší. S tím foukáním větru a deštěm okolí vydávalo takový ječivý a děsivý zvuk, jako kdyby to byl nářek všech ztracených duší. Do Asgaaru to byla ještě celkem dálka, takže jsem tam ani moc nemířil, prostě jsem jenom hledal nějaký místo –jeskyni nebo noru. Jediný, co jsem věděl, že se nechci dostat pod další horu. Jako tehdy v zimě, když jsem si myslel, že přišel můj den poslední. Prostě počkám, až se zase rozední. Všiml jsem si nějaké díry v zemi, která asi nebude moc pohodlná, ale určitě mohla posloužit jako skrýš. A co když to slouží jako něčí spíš? Napadlo mě to až moc pozdě, protože jsem měl už půlku těla v noře a užíval si, že na mě už déšť nedosáhne. Měl jsem co dělat, abych zadek tou dírou protáh, tak čí to muselo být obydlí, když se tím sotva dospělý vlk protáhne?
Rozhodl jsem se to neřešit, prostě jsem byl v suchu a náramně si to užíval. Dokonce jsem se nachytal, že jsem se nad tím faktem i lehce usmíval. Natáhl jsem se na zem, že bych si mezitím trochu odpočinul. Tělo se mi svezlo na zemi, když mi zrak na něčem spočinul. Tělo zrzavé a oči černé jako uhel. Měl jsem se připravovat s tím stvořením na pořádný duel? Zašvihala ocasem, vylezla ze stínů a na tlamě úsměv lstivý. Zatímco na mně se dostával jeden naopak dost zuřivý. „Přítel?“ zvolala nadšeně a začala se přibližovat. Každá buňka v mém těle začala se okamžitě mobilizovat. Liška a ta navíc mluvila? Dělá si ze mě svět... Emila?

Alastor se nadále drbal o strom, jako kdyby měl snad pod srstí nějakýho červa, co ho tam škrábal a on se ho snažil rozdrtit mezi vlastním masem a kůrou stromu. Podle toho, jak urputile jel, muselo se mu to buď dařit nebo jich tam měl tolik, že to prostě nešlo. Nechal jsem ho být, nic jsem neříkal. Ať se drbe. Ale taky se mi z toho chtělo podrbat se... Jako by mě kvůli němu začalo svědit úplně celé tělo.
Zmínil se o docela přesné poznámce o mojí rodině, že je kompletně šedá ve všech možných odstínech. Však já sám byl dobrým příkladem toho, jak moc šedý jeden může být. Pak zmínil, že u nich to je víceméně hnědá, i když mu máma vybočovala z nějaké barvy a otec taky trochu. A očividně měl stejný hatlamatla na noze, jako měl Arcanus skoro po celém těle. Nevěděl jsem, co přesně s tím ostatní mají, ale asi to mohlo vypadat dobře, pokud si jeden nechal udělat něco dost zajímavýho a pěknýho. „My máme jenom tu šedou, černou a bílou... Na jednu stranu nuda, na druhou stranu? Hned všichni poznaj, koho parchant jsem,“ ušklíbl jsem se.
Alastorovi nějak moc nevadilo, že jsem jeho kmotru urážel. Sám ji nikdy neviděl, takže asi netušil, jak moc vypelichaná a smradlavá vlčice to je. Ale jeho sestra ji asi viděla, jenom to nedávalo moc smysl. Minimálně v mém světe ne. „To že je někdo mocný, neznamená, že nemůže být odporný, ne?“ zeptal jsem se. Zvedl jsem tlapku a lehce s ní poukázal na sebe. „Já jsem k ničemu a vypadám k ničemu. To je jiná, ale můžeš být mocný a odporný zároveň.“ Podal jsme i reálný případ někoho, kdo je k ničemu a přitom i k ničemu vypadá, ale stejně tak mohli být hezcí k ničemu a oškliví k něčemu. Rozmanitý svět.
Hnědý vlk se zelenýma očima ke mně přiskočil. Asi jsem už chápal, jak se předtím zhrozil, když jsem mu do tlamy takhle skočil předtím já sám. Odtáhl jsem hlavu trochu ozadu, abych nedýchal jeho vlastní vzduch zazubil se a odpověděl: „Co z toho budu mít?“

//VVJ

Za zády se nám ozval déšť, který nás doprovodil až do lesa poblíž smrti. Pak už na nás dopadla jenom sem tam nějaká kapka, která si prorazila cestu skrze husté větve jehličnatých stromů. Posadil jsem se na zem na kraji lesa. Na celý to místo jsem měl strašně smíšené vzpomínky, že jsem nedokázal rozlišit, jestli mě to místo štvalo nebo ne. Protože přesně sem jsem šel, když jsem hledal svoji mámu, která už dávno byla v Asgaaru, jako kdyby se nechumelilo a bylo jí úplně jedno, kde se nacházím. Ale byl jsem tu s Fiérem. S tim, který mě dokázal rozptýlit a zabavit, když se má mysl nesla do černa. Sice ta temnota nikdy neodešla, ale alespoň dokázal zabránit tomu, aby se rozptylovala dál a dál.
Alastor se přisunul k jednomu stromu, aby se o něho mohl drbat a nadhodil přitom, jestli si příbuzní nemají být nějakým způsobem podobní. Sklopil jsem hlavu, abych se podíval na svoje nohy a pak jsem zrak zvedl, abych poslouchal, co říká. Měl bratra? Měl sestru. „Arcanus nemá ani jeden šedý chloupek. Já nemám ani jeden černý nebo bílý. Jedna sestra je skoro černá, ten špatný bratr je takový šedý a černý. A pak mám bratra, co je zas skoro celý bílý. A sestra je něco jako šedá, trochu černá a bílá. Já jsem celý šedý jako máma. Podoba může být všelijaká...,.“ Nechápal jsem, kam tím vlastně mířim. Že můžeme být příbuzní? Asi jo. Nějak mi vlastní slova nedocházel a dobře to naznačovalo to, jak moc hloupý vlastně jsem. Ale to, že nejsem podobný Arcanusovi, bylo právě to, co ho štvalo. Proč dřív říkal slova, která říkal.
Alastor se s prostými slovy usmál, já také. Asi měl pravdu, ale najít svého příbuzného? To by bylo fajn.
Alastor skenoval okolí, zatímco já spíše seděl a spíš jenom koukal na něho, jak kouká někam jinam, jako kdyby tu už někdy byl, něco tu zapomněl a teď se to pokoušel marně najít. A mezitím mi taky řekl, co znamená, že má za kmotru Smrt. Nemohl jsem říct, že samotná pointa se mi nelíbila, kdo dával pozor na mě? Možná tak něco, co se nazývalo smůla. Ale... uctívání Smrti? Tý čarodějnice odporný? To nemohla jeho matka najít něco lepšího, co by mělo Alastora hlídat? „Já ji jednou viděl. Je odporná,“ řekl jsem klidně. „A taky vím, kde je.“ Což jsem už řekl trochu škádlivě a... hrdě.

Nevěděl jsem, jestli svět funguje přesně tak, že když dá vedle sebe dva hloupé vlky, vytvoří jednoho chytrého. Nemělo to spíše být tak, že dohromady dáme jednoho tak moc velkého hlupáka, že s námi nebude nikdo radši nic mít? Budou se nám vyhýbat obloukem a dělat, že neexistujeme... Proč ne. Smířil bych se s tím. Tiše jsem se zasmál. Bylo docela komický, že je třeba dvou vlků k tomu, aby vydali za jednoho funkčního vlka, který se možná někde plácá po okolí. Jenže problém, že moc chytrých vlků nebylo. „Třeba společně vydáme za jednoho funkčního jedince,“ nadhodil jsem. Když budeme společně fungovat, třeba nějakým způsobe přežijeme, abychom se nestali potravou pro červy.
Víc mě na tom všem zajímalo, jestli je Alastor můj příbuzný, ale sám nevěděl. Nebo to nedokázal nějak určit, protože mu tuhle věc nějak otec zapomněl říct, takže si určil, že strejda má tady význam dobrého přítele jeho otce, ale žádného přímého příbuzného. Chvíli jsem mlčel, než ze mě vylezl závěr: „Takže nejsme příbuzní...“ Byla to jenom myšlenka. Protože jsem si představil celou svou rodinu a... jací byli. Kde byli. Jak se chovali. A nelíbilo se mi to. A očividně jsem nemohl Alastora přiřadit ke své rodině, i když by to mohlo být fajn.
Nebe hřmělo. Zvedl jsem k němu párkrát hlavu a to celé se mi moc nelíbilo, ale nějak jsme to museli přežít nebo se někam vzdálit. A Alastor vypadal spíš na to druhé, že se někam odsuneme. Dál od lesa... Blíže k sopce? A k možnému lesu? Ne... Vydali jsme se druhým směrem. Kde jsem potkal Smrt. Přes tlamu se mi prohnal úšklebek při té vzpomínce. A ve chvíli, kdy jsem na Smrt myslel, z Alastora vypadlo, že je Smrt jeho kmotra... Co je kmotra? Pootočil jsem k němu při krocích hlavu a koukal trochu nechápavě. „To znamená...?“ Potřeboval jsem vědět. Protože další věc, co nevím? Skvělý. A co to mělo obecně znamenat? Že jsem minule urazil jeho rodinu? Super.

//Jedlový pás

Když jsem přemítal nad slovem hloupý, došlo mi, že mě za takového nikdo nikdy neoznačil. Protože na mě nikdo moc nemluvil. Většinu času na mě jenom divně koukali, jako kdybych přišel úplně z jiného vesmíru než oni. Možná jo. Co jsem mohl vědět. Koukal jsem zase někam úplně do dálky, rozhlížel se všude okolo sebe, i když jsem na těle nějakým způsobem cítil pohled. Nevnímal jsem ho, protože můj pohled zaujalo něco jiného. Udělal jsem krok vpřed, potom ještě jeden poloviční a zůstal viset na tom černém masivu, který se tyčil v dálce. Zapadal do jednoho popisu, který mi nedávno Arcanus dal. Sopka? Mohlo to být ono? Bylo to relativně kousek od té dlouhé řeky. A v dálce jsou lesy. A kde jsou lesy, tam jsou smečky... Možná tam někde je, napadlo mě. Jenom krátce. Protože pak jsem otočil hlavu, ale tu informaci si v sobě uchoval. Abych nezapomněl, kudy bych se měl vydat. Jednou.
Alastor prostě řekl, že je taky hloupý. Nic jsem nenamítal, jenom jsem se lehce usmál, že to všechno, co to slovo nese, mi je vlastně jedno a jsem nad to povznesený. „Tak jsme asi hloupí společně.“ A třeba ve stejném slova smyslu. Nebo v jiném, protože se to dalo brát v mnoha ohledech.
Pokračovali jsme dál okolo jezera a černá masa se pomalu přibližovala. Občas jsem se po ní podíva, abych se ujistil, že tam skutečně stojí a je to přesně to, o čem Arcanus mluvil. Doufal jsem v to. Přeci v okolí nemůžou být dvě podobné věci, ne? A jestli ano... hledání bylo hned stižené. Jednou se okolo podívám, řekl jsem si odhodlaně. A nehodlal jsem s na to vykašlat.
Od Alastora s mi nějak nedostalo vysvětlení, jestli jsme příbuzní. Jenom přitakal a povyprávěl, co dělali, ale... to neodpovídalo na moji otázku. Jsme příbuzní? Kdyby ano, asi by to řekl, tu informaci by si nenechal pro sebe. Pokud by samozřejmě nepočítal s tím, že to je zřejmé. Ale já byl hlupák. „Jsi s ním... příbuzný?“ Musel jsem to pro klid duše vědět.
Pak nastal ten údiv, že by měl být mým otcem. Samozřejmě, měli jsme nulovou podobu. On byl černý a bílý. Já šedý až na zadku. Ale jemu bylo v podstatě jedno, že je můj otec, jemu šlo o to, že tak určitě musíme být kamarádi. Alespoň... nějak odčinil Arcanus to, jak se dřív vůči mně a Elise choval. Tiše jsem se zasmál, alespoň tak...
Nějak mi nedocházelo nevhodné chování v narušování osobního prostoru. Moc jsem ho nerespektoval. Ale když někdo nerespektoval můj, byl problém. Trochu jsem odtáhl hlavu vzad, ale neudělal jsem ani krok, takže jsem byl furt blízko. „Alespoň tak,“ řekl jsem krátce. Proč ale mě nic nevyléčilo? Prostě jsem... krvácel. Trpěl. A byl zjizvenej. Jako nějaký hnusný prase. „Mě nikdy nic nevyléčilo,“ podotkl jsem a vrátil se na původní místo vedle Alastora. Zvedl jsem lehce hlavu k obloze, i když tam nic nebylo. „Asi jsem si to pro svoje chování nezasloužil,“ dodal jsem zamyšleně k obloze.

Uznával jsem, že jsem měl trochu pokřivený myšlenky na mnoho významů slov, protože jsem je sám žádným způsobem nepoznal a nemohl jsem je tak pochopit. Třeba slovo mrcha pro mě dřív bylo nějaký jména a označení. Až později jsem pochopil, že to je nadávka, co se nemá říkat, ale stejně jsem si myslel, že mám v okolí pár vlků, který bych tak označil. Pak tu byla celá záležitost s pohlavím, s vlčaty, s rozmnožováním. A nebo třeba magie a jejich množství. A další věci. I ty prostější, jako třeba to, kdo je kamarád. Měl to být někdo mého věku, ne? Ale když v mém věku byla jenom hlupačka Sunflower, ignorantská sestra, jak jsem mohl mít přátele? Shireen navíc byla sestra, to vypadlo z pojmu kamaráda. Většinu svýho života jsem byl s Arcanusem. A to vše mnohem stěžovalo. Protože on byl pro změnu otec... Nadzvedl jsem proto lehce bradu, když Alastor nadhodil svou myšlenku. Tiše jsem se zasmál. Ne výsměchem, spíše tím uvědoměním, že by takhle snadné mělo být hledání přátel. „Můžem,“ přitakal jsem jednoslovně a slovo se mi ztrácelo někam do dálky. Fakt všechno bylo tak snadné?
Místo odpovědi na mou otázku pouze Alastor namítl, že se mu nezdám hloupý. „Brzy poznáš,“ pootočil jsem k němu hlavu. Malé hloupé vlče Nemesis. Nic neví. A nechá se sebou zametat. A jelikož jsem se rozhodl, že Alastorem půjdu, i když nevim kam, bylo jasné, že moji hloupost jednou pozná. A pak odejde, raději. Jako třeba odešla máma. Nebo odcházela Shireen. Nebo Fiér. Nebo... asi kdokoli.
Zmínil jsem se o své smečce, zase. A bylo mi odpovězeno, že zná alfy, zase Všichni je znali, ale... pro tohohle byl Arcanus strýček? Lehce jsem se zamračil. „Strejda...?“ musel jsem se zeptat nejistě. Jestli ano, tak... Jak to bylo? Kdyby byl Arcanus jeho strýc, musel by on nebo Elisa mít sourozence, který by byl rodičem Alastora? Že se nezmínili... Byl jsem trochu nejistý, jestli mám říkat, jaký příbuzenský vztah je mezi mnou a jím. Kdo ví, jak by to mohlo dopadnout. Ale nezdálo se, že by Alastor měl něco proti němu. Spíš byl nadšený a... mít jednoho příbuznýho, co mě má rád, by bylo fajn. Jestli mě Alastor někdy bude mít rád. „Je to můj otec,“ řekl jsem polohlasem. Trochu se mnou zmocňovala nejistota.
Avšak pak mé srdce začalo tepat o život, protože se dostala vzrušující historka. Viděl jsem ji před očima. Ale možná o něco více krvelačněji, jak Alastor s pohledem absolutního nadřazení shazuje vlčici do jámy a sleduje, jak z ní ubíhá život. Ale... tak to nebylo. Podle toho vyprávění. Protože se jí snažil pomoct a ona mu za to rozdrtila nohy.
V té chvíli jsem mu doslova skočil do cesty, zatarasil jsem ji, hlavu sklopil k zemi a prohlédl si jeho nohy. Potřeboval jsem si je prohlédnout. Ale ani jizvička. Kde byla spravedlnost? Moje zjizvený nohy po drápancích a jeho nic. Zvedl jsem hlavu, možná trochu moc zhurta a blízko. „Kouzla? Nemáš ani jizvičku.“ Trochu mě to štvalo. „... Bolelo to hodně?“

„Co já vim,“ opáčil jsem záhy, „nemám kamarády, tak je asi nemám právo označovat.“ Pohodil jsem hlavou k jezeru. Voda se lehce vlnila, ale slunce se v ní moc neodráželo, protože nebylo super krásný počasí. Ale furt už to nebyla ta úděsná zima, kdy jsem myslel, že mi mrazem upadne tlapa. Zima mi skutečně nechyběla... A za jak dlouho by se měla vrátit? Až zase začne listí opadat? Asi jo. Kde v tu dobu budu? Budu už přes rok starý a... někam bych se měl pohnout. Mentálně nebo fyzicky. Cokoli.
Alastor se mi zdál trochu zakřiknutý. Nebo stydlivý. Něco takovýho. Prostě sice mluvil, ale nezdálo se, že by mluvil nějak moc rád, že by e mu to líbilo a vlastně mluvil takovým tím tónem, že byl obětí v tom všem. V mých slovech byl oběť. Otočil jsem k němu hlavu, když řekl, že půjde jinudy, jestli s ním nechci být. Zazubil jsem se: „Nechal bys malé hloupé vlče bez dozoru?“ Neměl bych mu to za zlý. Jenom jsem vytahoval cizí slova. Však nemohl být ani o tolik starší. Ale mě zbarvené oči dle magie a to z něho dělalo dospělého. A ze mě nuzného spratka. „Půjdu s tebou. Někam. Stejně jsem měl namířeno pryč,“ dodal jsem na objasnění. Asgaar mě už nudil.
Jako jeden z mála pronesl Alastor moje jméno v celé svojí kráse, což mi trochu pozvedávalo ego. Protože ho nikdo moc nepoužíval.„Jsem z Asgaaru,“ řekl jsem krátce a bez emocí, „z tý smečky, co je u řeky.“ Trochu jsem to popsal, i když další poučení, že tohle se jiným říkat nemá, ale mně to bylo fuk.
Moje rýpání bral Alastor s nějakym klidem. Možná trochu smutně, protože se rozešel podél jezera a přitom vykládal jaký je to zatracenec. A že ho někdo unesl. A on ji skoro zabil. Tlama se mi rozšiřovala do pokřivenýho úsměvu. „To mi věř, že zajímá,“ vyvedl jsem ho z omylu. „Udělal si tý vlčici něco? Protože asi neumřela, podle toho, cos řekl.“

//Mahtae

Držel jsem se za vlkem s jedným pochybným úšklebkem na tlamě. Docela jsem se těšil, až mi něco provede. Až jiní budou mít konečně v něčem pravdu a ukážou mi, že svět není jenom plný hloupých sluníčkářů, které přeperou dvě vlčata. Strašně moc jsem doufal, že mi natrhne nejméně zadek, abych mohl jako chudáček dojít do Asgaaru, kde bych dostal přednášku, jak neposlouchám a musím být opatrnější.
Vlk mi namítl, že tamto nebyli jeho přátelé. Škoda. Nechat se zničit skupinou, to by bylo teprve něco, co bych si zasloužil a určitě na to nezapomněl. Pokud bych samozřejmě přežil. „Vypadali jste jako kámoši,“ namítl jsem tiše, ale neřešil jsem to. Co mi také bylo do toho, kdo se s kym přátelí. Já těžko mohl někoho považovat za přátele. Možná tak Fiéra, možná Biancu, ale... neměl přátele jeden vídat? Asi jo. Takže asi tolik o tom.
Vlk mi ještě poděkoval, že jsem šel s ním, jenom jsem si tiše odfrkl, „stejně jsem chtěl pláchnout. Šel si mi v cestě.“ Trochu lež. Netušil jsem, kam jít, ale nemohl jsem přeci jenom tak lehce dát najevo, že bych se hnal za prvním cizincem, i když přesně to jsem dělal a nelitoval.
S vlkem jsme se zastavili u jezera, kde byl v zimě skluz. Prohlédl jsem si ho a zaměřil se na jeho zelený oči. Nějaký takový měl Fiér, ale ne úplně takový. Ten měl tmavší. Ale asi bylo fuk, jak mají nějací vlci barevný oči. Jeho jméno bylo Alastor, to bylo zajímavější. „Nemesis... Prostě Nemesis, nijak jinak.“ Trochu se ve mně ozvalo to, co říkala máma. Že nemám svoje jméno říkat, ale... ona tu nebyla. Mohl jsem si říkat, co jsem chtěl. A já nechtěl, abych skončil s oslovením Nemo.
Alastor se zatim natahoval k vodě, ke který se snad bál přiblížit. Já se rozhodl okolo sebe. „Takže jenom tak náhodně na sebe nabaluješ společnost a chodíš po světě?“ zajímalo mě.

Co si budem, sledoval jsem tu skupinu čtyř vlků, protože mě sakra moc zajímalo, co se tam děje. Ale blíž jsem nešel, protože jsem si uvědomoval svoji nevýhodu a trochu se ve mě ozvalo, ať se nebavim s cizíma, což... jsem vlastně nikdy nedělal. Až na jednu výjimku s Biancou, protože ona byla ta, kdo začal mluvit a já nebyl ve svém těle. Byl jsem vlastně sakra poslušný vlče, až na to, že jsem zábavu hledat všude, jenom ne tam, kde to smrdělo močí vlastní smečky.
Mohl jsem jenom odhadovat, co se tam děje, ale do toho se mi moc nechtělo. Jenom jsem zareagoval, jak se jeden z těch vlků odpojil a kráčil si to mým směrem. Něco ve mně seplo, že bych se třeba mohl připravit k ústupu nebo napadení, ale jak se blížil, viděl jsem v něm rysy mladýho a tedy i stejně hloupýho, jako jsem musel být já. Přesto jsem na něho hleděl, na cizáka hnědýho a čekal, co podá a jestli jenom tak projde okolo.
A vlk kupodivu přišel, zahlásil otázku a nebyla vůbec nějaká lstivá... Možná trochu divná. A možná jsem si sakra měl dávat pozor, co se děje, ale já na to jenom pokrčil rameny a vydal se za tmavě hnědý ocasem se slovy: „Kámoši tě omrzeli?“ Moje první slova prostě musela být hnusným rýpáním, ale co...
Šel jsem za ním ze zvědavosti. A naivity. Třeba mě sežere. Třeba sežeru já jeho.

//VVJ

Jeden z těch posledních zubů, které jsem měl v tlamě a věděl jsem, že brzy půjde pryč, protože je ten vlčecí a ne tak silný, jako by měl být, mi vypadl díky takové prosté aktivitě, která přichází. Měl jsem prostě hlad, šel jsem se nažrat, zakousl se do masa a kromě zvířecí studené krve jsem cítil ještě nějakou teplou, která mi nedávala tolik smysl, dokud jsem si neuvědomil, že by to třeba mohla být moje krev, která nepřišla z překousnutí jazyka nebo něčeho takového. Bylo to kvůli tomu, že mi zůstal zub v mase, což jsem zjistil až potom, co jsem se chtěl podívat, co se vůbec děje. Jenom jsem si nad tím trochu odfrknul a zub vyhodil z masa, abych se mohla nažrat.
V noci mě ten zub zajímal už o něco více. Moc jsem se nechtěl do toho lesa k víle vracet, protože to minule bylo docela divné a choval jsem se jako malej, i když ohledně toho byl celý ten problém. Že jsem malej a chci se jako malej sakra chovat.
Pravdou bylo, že jsem už tak malej nebyl, že dospělost byla jenom otázkou času. Nebo spíš to, kdy mě někdo za dospělého označí. Nechtěl jsem to řešit. Chtěl jsem se bavit, chtěl jsem si hrát... Kdy jsem si naposledy hrál? S Fiérem? Pokud se to tak dalo nazvat. Trochu mě to štvalo, ale co jsem mohl dělat.
Byla příjemná noc. Teplá, ve vzduchu jsem cítil vlhkost z bouřky, která byla v realitě, tak proč i tady? Myslel jsem, že ty sny nokážu nějakým způsobem ovládat a koordinovat a já chtěl pěkný počasí. Bez bouřek, větru, deště, ale prostě bylo vlhko. Divný... Nebo spíš nepříjemný, když si jeden uvědomil, že nemůže vůbec nic ovlivnit. Ani takovou drobnost jako je počasí ve snu.
„Zase smutný?“ ozvalo se mi za zády. Otočil jsem hlavu, chvíli jsem musel pátrat v okolí, protože jsem vílu neviděl. Ale nikdo okolo nebyla. Hledal jsem a pátral, pak mi došlo, že bych mohl zvednout hlavu a podívat se nahoru. Nikdy jsem se nahoru nedíval, když jsem nad tím tak přemýšlel.
Víla skutečně tam nahoře byla. Seděla na jedné větvi, ne moc vysoké, ale prostě nade mnou a i kdybych se postavil na zadní a opřel předníma o kmen, nedosáhl bych na ni. „Nejsem smutný, jsem prostě takový,“ namítl jsem. Prostě... jsem neměl důvod, proč bych se měl radovat, když se nic dobrýho v životě nedělo.
Víla mi nejdříve neodpovídala. Z jejího tělíčka odpadalo pár blyštivých třpytek, které se rozplynuly, než mohly dopadnout až na mě. Aspoň, že tak. Vždycky se mi z toho prášku chtělo kýchat. „Vždycky se něco dobrého v životě musí dít. Ne velkého, ale třeba... maličkého. Ne?“ zajímala se.
Nechtělo se mi odpovídat, protože... se nic nedělo. Nic se nedělo. Život byl nudný a všední. Nezajímavý. Když se něco dělo, bylo to obyčejné. Tady někdo vešel na hranice, tak za nima jiní šli. Smečka chtěla žrát, muselo se lovit a... to bylo vše. Nic jiného, co by ten život nějak pozměnilo nebo zlepšilo... Nebo zhoršilo. „Nemyslím si.“
Vždycky chvíli trvalo, než mi víla odpověděla. Snesla se o větev níže. Kdybych se postavil na zadní, už bych na ni dosáhl, ale nechtěl jsem. Posadil jsem se na zadek a sledoval ji, jestli něco řekne nebo mě poprosí o zub a raději zmizí, aby se se mnou nemusela štvát. „Tak si najdi zábavu. Něco, co by život obměnilo,“ namítla. „Copak nemáš něco, co bys chtěl?“
Tentokrát jsem přemýšlel já. Co jsem chtěl dělat? Chtěl jsem vidět Fiéra, chtěl jsem vidět Biancu, chtěl jsem zmlátit sestru.
„Už je dospělá, ale nebývala u tebe jedna vlčice? Šedá s bílýma nohama. Snažím se zjistit, kde sídlí její smečka...“ Když mi neodpověděl Arcanus, mohla alespoň ona. Však... musela vlčata znát. A Bianca byla vlčetem ještě vcelku nedávno. Musela mi nějak pomoci.
Jenže ona jenom zakroutila hlavou. Nic neřekla, pouze to zakroucení mi dalo odpověď, že ji nezná a neví, kde je. Povzdechl jsem si. „Ale jdi ji najít, jestli chceš,“ hlesla. Slétla ještě o větev níže, byla ve výšce mých očí, ale už nic jiného neříkala.
„Půjdu...,“ řekl jsem tiše. Trochu jsem pootevřel tlamu, víla se přiblížila. Dávala mi celou dobu najevo, že chce zub a mě pryč. I když to neřekla. Dal jsem jí ten zub a pak jsem prostě šel. Abych někam mohl jít v reálu.

//Asgaar

Z lesa jsem to takovou dálku neměl. Vlastně řeka bylo to první, co mi překáželo v cestě, když jsem chtěl vypadnout... Ale neříkal jsem si, že chci vypadnout jenom k té řece a nikam dál? Vlastně jo, říkal. Protože jsem netušil, kam dál bych měl jít. Mé kroky se proto zastavily u břehy nekonečné řeky, kterou jsem prošel až k samotnému konci, kde byl oceán. A na druhém konci...? Na druhém mohla být třeba Bianca. Nebo to mohlo znamenat jenom další nekonečnou cestu, kterou bych nenáviděl pro svoji všednost a nudnost, kterou by mi nabídla, protože nic jiného ani neměla.
A co bylo přes řeku? Pamatoval jsem si na ten vodopád, na les, kde jsem potkal Biancu a pak mě už napadalo jenom to, co leželo po směru proudu řeky více na sever. Tam... nebylo vesměs nic hezkého. Na druhé straně jsem netušil, co je, nikdy jsem tam nebyl, ale přímo přede mnou? Jo, tam žila ta mrcha. Ta černá vlčice s nechutnýma očima a chováním, že by z toho jeden zvracel. Kde je Fiér? ozvala se má klasická otázka ohledně barevného vlka. Chyběl mi. Ale on asi pochopil, že v Asgaaru mu žádná pořádná zábava nepřijde a asi odešel, protože aspoň on tu možnost měl. Třeba byl teď už někde, kde se mohl bavit mnohem lépe a... já tu jenom tak seděl u řeky a čekal, jestli nějaká zábava přijde.
Lehce jsem se zamračil, hlava se mi stočila do strany. V dálce jsem viděl vlky. Netušil jsem, o čem mluví, co se jim tam honí hlavou, ale... protože to byli tři dospělí a já se za něho mohl těžko považovat, nechtěl jsem k nim jít. Protože společnost sice mohla být fajn, ale zároveň jsem o ni tolik nestál, aby to znamenalo, že se musím k někomu vetřít.