Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narvinij okolo řeky

Každým krokem jsem v čenichu cítil více a více nepříjemný zápach, který mi byl nějakým způsobem povědomý, ale zcela určit ne dobře. Cítil jsem ho jednou v životě a přineslo to akorát bolest a krev. Doslova. Zkoušel jsem si však nalhávat, že to nic není a pachy se občas opakují, takže jsem se více soustředil na Alastora a jeho námitku, že nejsem nedůležitý. Trochu jsem se usmál, když to namítl, protože nepodložená věc nemohla být pravdou. Nechal jsem ho však do chvíle, než pak prohlásil, že jsem důležitý pro něho. Pak jsem se zastavil v polovině kroku, narovnal se, jako bych se snad chtěl vyrovnat jeho výšce a upřeně jsem na něho koukal. Usmál jsem se, tentokrát ne s nějakým šklebem nebo povýšeně, ale tak nějak upřímně a zeširoka. „Zaprodal bych za tebe duši, víš to?“ řekl jsem polohlasem. Sice jsem nepotkal hodně vlků, ale pár už jo. Žádný nebyl jako Alastor a ani se k němu neblížili.
Udělal jsem pár kroků dál. Pod nohama bahno, všude zápach a vzpomínka se dost dobře vracela. Ten smrad, došlo mi. Rozhlédl jsem se okolo sebe a pozornost byla na místě. Někde tady se to stalo. Co? přesně to, na co se ptal Alastor. Zaskřípal jsem zuby, viditelně přidal o kroku, i když jsem se propadal bahnem a vodou a přitom se to snažil co nejrychleji vysvětlit. „Když jsem pátral po mámě, to jsem byl sakra malej, něco mě napadlo,“ dostal jsem ze sebe co nejrychleji. „A sice žiju, ale zdrápalo mi to nohy a partner mojí sestry mě nakonec musel zachránit.“ Bez Fiéra bych prostě už nebyl.

//Říční eso

Chtěl jsem namítnout, že mi to je jedno. Protože já nejsem na světě, aby mě měli rádi. Tak nějak to bylo řečeno u Smrti. Ale proč jsem naživu vlastně byl? To byla otázka, na kterou jsem stále neznal odpověď a asi ji ani nikdy nezjistím. Než jsem se navíc dokázal vecpat mezi slova Alastora, přispěl vlastní zkušeností s rodiči, kteří ho prostě... opustili. Oba dva. O mě se alespoň postaral Arcanus, když máma zmizela. A staral se i poté, ale prostě... chtěl nebo musel? To byla ta otázka, která se mi rvala v hlavě a nechtěl jsem na to ani znát pořádně odpověď, protože byla šance, že to prostě bude posledním hřebíčkem do rakve, který jsem v té chvíli potřeboval.
„Rodiče občas stojej za nic, co?“ vydechl jsem do větru někam s pohledem upřeným jinam, než jsem se ho odhodlal vrátit k Alastorovi. „Je mi to líto.“ Jenže jak se vlastně cítila lítost? Nějak jsem se do toho dokázal vžít a představit si to, co se rvalo ve mně, když jsem v tomhle byl a dokázal to přenést tak, že to tak možná vnímá i Alastor a to bolelo. Protože to prostě nebylo nic příjemného a nikdo si nezasloužil tohle nechutné vědomí, že je nechtěný a sám.
Stačilo mi jenom to, že tam Alastor chtěl jít. Já vlastně ne, furt se mi před očima točila ta díra a trochu ohně, co jsem dostal. A hnusný pocit osamělosti jako třešničku na dortu. „Na mně nesejde,“ mlaskl jsem s pokývnutím hlavy. Mohl jsem hádat, kde jsme. Ale potřeboval jsem vyběhnout z toho lesa a najít nějaký bod, který by mě spojoval s místy, kde to znám. Napadla mě akorát ta řeka, protož pod Asgaarem taky jedna tekla a možná... to byla ona? Za zkoušku to stálo. Takže jsem rovnou šel, abych to zjistil.

//Mahar okolo řeky

//Kierb

Koukal jsem při cestě někam na východ slunce. Někam do prázdna, kde začínal nový den, zatímco já se jenom motal neskutečně moc v těch dnech, které se staly. Třeba ten jeden deštivý den, kdy jsem nejdřív slyšel, jak jsem někoho cizího, obyčejnýho tuláka, se kterym se matka spustila. A pak mě tam nechala v díře v zemi jako nějakou hnusnou nedožranou mršinu, kterou nechce. A všechno to následně vedlo k prozření, že sice Arcanus je můj otec, ale co dalšího? Že svět není růžový a já budu vždycky kus hadru, se kterym si někdo vytře před tlapama, aby se neušpinil. „Nevim. Prostě mě tam položila v dešti a řekla mi, abych počkal. Tak jsem čekal,“ rozmluvil jsem se do prázdna. A bublal ve mně pomaličku vztek. Proti mámě, že to vůbec udělala, proti Životu, Smrti a proti... matce znova. Protože mě ani potom nehledala, ale já ji ano. „Jenže se nevracela. Moknul jsem, mrznul a čekal, až se vrátí, ale vrátila? Nevrátila. A když se nakonec vrátila do smečky, nehledala mě. Přišel jsem roztrhaný a dobitý jak pes?“ trochu jsem se uchechtl, „nezájem.“
Trochu jsem stiskl zuby. Štvalo mě to. Všechno, co se stalo. Že jsem prostě nikdy neslyšel omluvu a žádné vysvětlení, co se stalo. Jediný, kdo se o to zajímal, byl Arcanus, který se to pokoušel napravit, ale ona? Ne.
Alastor do mého pochmurného vyprávění přidal poznámku o Životě a jeho schopnosti kreslit na vlky obrázky, které si vymysleli. „Arcanus je má a pár vlků ze smečky,“ pronesl jsem tiše a konečně ten pohled taky odvrátil od vycházejícího slunce, které mě začalo pálit v očích. Místo toho jsem se díval na Alastora. „Chceš za Životem? Pro obrázky?“ zeptal jsem se s mírným úsměvem.
Mezitím jsme šli, kam jsme jenom mohli, kam nás tlapy vedly. Do nějakého lesa. Porozhlédl jsem se okolo, ušel ještě pár kroků a zastavil se. Záleželo na Alastorovi, kam chce tedy jít. Jestli k Životu nebo jinam.

Tlapy jsem v podstatě táhl za sebou, když jsem se táhl za Alastorem jako zbitý pes. Byl jsem v takovém polospánku, který mě spíše táhl k tomu, abych si lehl na zem a nespal. Bylo to o tom, že jsem si měl lehnout a dívat se do prázdné oblohy s přemýšlením nad věcmi, které se staly a mohou stát. Přemítání, přetáčení možných událostí do něčeho nemožného, abych si tím zatížil hlavu natolik, že budu sám sebe nenávidět pro všechny ty zvrácené myšlenky.
„Moc ryby nemusim,“ zamumlal jsem spíše do prázdna. Jednou mi byla nabídnuta a bylo mi jasné, že se do nich už znova moc pouštět nebudu. Vadila mi jejich slizkost, pach špinavé vody a to, že to byla samá kost a sežrat je bylo spíše neskutečnou prací než pochutnáním Neřešil jsem, kde se tam ryba vzala, jestli třeba sama nevylezla z té vody nebo byla chycena Alastorem, prostě to pro mě bylo něco vedlejšího.
„Meinere...?“ řekl jsem trochu nechápavě, ale pak nad tim zavrtěl hlavou. Co mi bylo po cizincích, které jsem nechtěl ani nějak zvlášť potkat. Raději jsem se nadechl a pokusil se být něčí oporou v těžké chvíli místo toho, abych byl neustále překážkou ležící před jejich tlapama. Jenže jsem taky netušil, co bych měl říct. Gratulace tady byla asi těžko na místě, když se z toho zdál spíše zničený než šťastný. „Dobrá práce,“ řekl jsem nakonec tiše, ale ani tahle slova mi vůbec neseděla k tomu, co se dělo. Zvedl jsem hlavu k obloze a koukal tam nahoru. „Neznám tenhle svět a okolí. Prošel jsem trochu sever od smečky a znám místo, kde žije Život. Matka mě tam opustila, ale zbytek světa? Nevim, kde co je a kam bych měl chtít jít,“ rozmluvil jsem se jako pořádný chudáček, kterého nikdo nemá rád a ani ho neobejme. Arcanus by objal, napadlo mě. Jenže ten mě taky musel nesnášet. Protože jsem spratek.
„Tak prostě můžeme jenom tak jít?“ řekl jsem s otázkou na konci ještě k obloze, ale po té otázce jsem se podíval upřeně na Alastora. A prostě jsem potom i šel.

//Narvinij

On to ví, ozvala se mi odpověď Alastora v hlavě. Věděl, že neužitečný pro smečku a proto chtěl odejít. Aby něco dokázal a dal jim najevo, že tam má místo. A všechno to si chtěl vyřídit sám bez toho, abych u toho byl. Nenamítal jsem na to nic, pouze jsem mlčel jako strom a sledoval ho, zatímco jsem ležel na zemi a přehrával si jeho odpověď v hlavě. Jak to mohl vědět? Jestli to ale ví on, proč bych to neměl vidět já? Proč jsem neviděl svou neshopnost a zbytečnost na tomhle světě, když tu byla řada dalších, která mě mohla šupem nahradit bez toho, abych musel cokoli udělat? Třetí syn, čtvrtý z pěti, jeden další šedý na světě. Zjizvený malý parchant, který neumí lovit, neumí nikoho vést a na všechny jenom kouká zdola, protože nejsem schopen se jim vyrovnat. Když mě jiní chválí, chválí mě za to, že jiným ubližuji. Ale potom mě za to kárají, protože to prý není správné. Jenže já jsem zlý, uvědomil jsem si. Červená vločka, která sklouzla po mém jazyce mi to dávala najevo, co se skrývá za pojmem zlého vlka a já zcela zapadal do té jeho formy.
Proč mě nechali naživu? padla jedna otázka do mé mysli. Položil jsem si hlavu na zem, Alastor odešel. Pohled jsem měl zvednutý k černé temné obloze, která mi neříkala vůbec nic a netušil jsem, zda si vůbec přeju, aby ke mně promlouvala. Stačilo mi, že mluvím sám k sobě. „Jestliže Alastor opustil svoji smečku,“ zašeptal jsem k obloze, „mám opustit i já tu svou?“ Nepřál jsem si, aby mi obloha jakýmkoli způsobem odpověděla, protože jsem věděl, že na tohle si musím odpovědět pouze já sám. Ale co mě v Asgaaru drželo? Matka, která... mě nechala u Života. A poté mě nehledala. Bratr, který mě nesnáší, sestra, která asi nesnáší všechny. Sionn, který by měl dostat modré z nebe, ale já jsem jenom to hnusné šedé, co nikdo nechce. Stupidní Shireen, která... vyjde za nás oba.
Vzduch protnulo moje jméno. Přetočil jsem se na bok a pátral ve tmě po hnědém vlkovi, vážně se vracel za mnou? „Tady jsem,“ řekl jsem klidně a suše. Přemohl jsem se k tomu, abych vstal a vydal se za ním. Byl zpátky brzo, až mě to zaráželo.

//Aina

Říkal, zopakoval jsem si a ocasem jsem švihl ze strany na stranu. Takže to byla Bianca, byl to les, kde žila a konečně jsem tak věděl, kde tedy byl. Musel jsem si kvůli tomu zapamatovat, kudy mám jít, jaký zde vede směre – prostě vše –, abych se sem třeba někdy sám mohl vrátit a Biancu zas vidět. Mohl bych říct, že jsem zas o něco vyrostl, když jsem se posledně před ní akorát tak zmenšil. A taky jsem musel mezitím najít Fiéra a představit je, aby byla taky nějaká zábava. Jenže do doby, než je oba najdu, já už sám budu dospělý a už to nebude... takové. Svět bude jiný, ale vždy byl jiný, než jsem si ho já sám představoval. „Takže vaše rodina se... rozdělila,“ řekl jsem zamyšleně. Za to já měl všechny u sebe. A občas to kvůli tomu bylo právě peklo. Nechtěl jsem jít do žádných hor, šel jsem jednou v zimě a dopadlo to tím, že jsem pak neustále klepal kosu, měl jsem hlad, žízeň a do hlavy mě trefil skluz.
Rozhlížel jsem se okol. Byl jsem na místě, kde jsem ještě nikdy nebyl a do toho jsem zaslechl slova, která mě dost zarazila. Odchází? Protože není užitečný? „Proč si to myslíš.“ Neřekl jsem to jako otázku, spíše jsem to pronesl. Protože pokud si i on myslel, že je neužitečný... jak jsem si jen já mohl představovat, že bych snad někdy k něčemu mohl být?
Jenže předtím se chtěl Alastor ještě vyspat a přestože se mi moc nechtělo, protože jsem toho naspal dost lese, šel jsem s ním a svezl se vedle něho na zem, abych si odpočinul s ním.

//Jedlák

Alastor ze sebe cestou z lesa poblíž Smrti dostal jména nějakých vlků z jeho smečky. A pro mé vlastní překvapení mi jedno z těch jmen bylo docela povědomé, protože jsem ho už někdy slyšel. Neviděl jsem ho, o to žádná, jenom jsem tušil, že ten vlk není šedý, protože mi to řekla jeho vlastní sestra. „Nemá Saturnus sestru Biancu?“ nadhodil jsem svou zvědavostní otázku. Byl jsem si tím docela jistý, že tu nepobíhali dva vlci se stejným jménem a já se tak trefil. A jestli to je její bratr, je to ta smečka, kam Bianca šla, teda Arcanus měl pravdu, že je to ta na severu. Tak nějak se ve mně dmulo skrývané nadšení, že konečně zjistím odpověď na jednu z těch otázek, které mě tak dlouho trápily. Je to tady. První z nich. Jedna z mála, na kterou se už hloupě nebudu ptát.
A ptal jsem se dál. Protože Bianca říkala, že její rodiče alfy nejsou, že rodiče vlastně nemá, takže byla možnost, že to jsou rodiče Alastora, ale až pak mi došlo, že vlastně Bianca říkala, že alfy potomky nemají... Ups. „Smečka v horách?“ zeptal jsem se. O tý jsem taky netušil. Další věc, o který nevim... Skvělý.
Alastor nás vedl někam podél luk a hnusně páchnoucí řeky. Nechal jsem se vést, počítal jsem s tím, že mě někde neutopí nebo nezakousne, ale dost mě zajímalo, co jim vlastně chce říct, protože... jsem musel vědět vše. „Co tam vlastě potřebuješ?“

//Kierb

Alastor toho poslední chvílí moc neřekl. Respektive od chvíle, co se vrátil od Smrti. Místo toho spíše komunikoval s kdo ví kým pomocí pohybu uší, očí a celého těla. A já byl sakra špatný čtenář v tom, co si myslí, takže jsem na něho jenom mohl hledět a čekat, zda se rozhodne i něco říct proti mně, když se svým neviditelným společníkem trávil času dost.
„Musíš?“ zopakoval jsem jeho slovo s otázkou na konci. Zajímalo mě proč. Nebo chápal jsem, proč by tam měl jít. Protože to je jeho domov a ten by neměl jenom tak zahazovat bez toho, aby alespoň pípnul, že se zdrží někde venku... Což jsem taky mohl začít praktikovat, o tom žádná. Zajímalo mě ale, jestli fakt, že on musí jít, znamená, že já mohu jít taky. Nebo jestli se mám spakovat a jít k sobě. Chvíli jsem nad tim přemýšlel, protože jsem se nechtěl na přímo ptát, ale zas hlupák ten, kdo se neptá... Takže já. Hlupák.
„Jdeme,“ vydechl jsem po chvilce. Množné číslo. Počítá i se mnou. Nebo se svým neviditelným společníkem? To je fuk. Protože jsem šel s ním, i když mi chvíli trvalo, než jsem udělal první krok. Musel jsem na krátko přidat do kroku, abych ho dohnal.
„Tvoji rodiče jsou alfy v tom lese?“ zeptal jsem se ho. Nějak jsem musel najet na téma toho lesa a zjistit. Vše.

//Aina

„To je dobrý,“ namítl jsem, i když to bylo mnohem tiší hlas, než jsem normálně používal k mluvení. Na ruhou stranu, dostat chraplák bylo docela dobrý, aspoň jsem nezněl jako malý parchant. I když to zcela odporovalo tomu, co jsem furt tvrdil – že se musim chovat jako dospělej, i když jsem furt malej idiot.
Zkusil jsem se co nejvíc zhluboka nadechnout. Jo, bolelo to. Ale co. Hodněkrát mě něco bolelo a vždycky to přešlo, takže jsem věřil i tomu, že přejde tohle a za měsíc nebo dva si na to ani nevzpomenu. Nebo vzpomenu pokaždý, když někdo řekne Smrt.
Alastor navrhnul, že bychom se mohli někam pohnut. Dál od Smrti a tohohle divnýho místa. Ale kam? „Chceš se vrátit domů? Do toho... Mecháče?“ zeptal jsem se. Protože jsem docela chtěl vědět, kde to je. A jestli má smysl tam chodit. Ale pomalu a postupně. Jestli se však chtěl vrátit Alastor, znamenalo to i pro mě, že budu muset vyklidit pole a vrátit se do Asgaaru. Ale když nikdo nehledá, nikomu nechybim, je to fuk?
„Nebo někam jinam?“ navrhnul jsem. Kdyby třeba nechtěl jít domů. Protože já nechtěl.

Jednou jsem už zažil, že by dýchání bolelo, ale to bylo způsobené zimou, která se mi dostávala do těla. Teď to bylo tím, že mi Smrt pohmoždila hrdlo a dala mi dost jasně najevo, že mě už nikdy nechce vidět. Což mi moc nevadilo, já ji taky nechtěl nikdy vidět. A je to lhářka, připomněl jsem si. Protože možná řekla, že všichni zdrhli, že i Alastor je už pryč, ale hle, stál přímo nade mnou.
„To ne,“ namítl jsem krátce na jeho otázku ohledně toho, že dupání na krk může mít nějaký jiný význam. Řekl jsem to trochu hlasitěji a se zalapáním po dechu, takže to sakra zabolelo v hrdle. „Ale už vim, jak to bolí.“ S tím jsem se nějak dokázal vyškrábat na nohy, i když mi připadalo, že se snažím dýchat skrze plameny. Ale... taky mi ho mohla zcela rozdupnout. Zabít mě. Jenže ne, dala mi ještě jednu šanci... Jako kdybych o ni ve výsledku stál. Stejně jsem byl okolí natolik ukradený, že kdyby se někdo z famílie rozhodl jít ke Smrti a viděl tam moji ohlodanou kostru, ještě by si ji tlapou odsunul stranou.
Posadil jsem se na zem. Trochu jsem se zkusil protáhnout, ale cítil jsem, že mě krk bolí a rozhodl jsem se, že s ním nebudu tolik hýbat. „Takže,“ zachraptěl jsem, ale žádná další slova ze mě nevylezla. Jenom jsem chtěl vědět, co bude dál.

//Danke OwO

//Zřícenina

Dvakrát v životě jsem měl problém s dechem. Poprvé, když jsem se dostal pod vodní hladinu po skoku do tůně pod vodopády a po druhé, když mi Smrt stála na hrdle a prohlašovala slova, která třeba mohla být pravdou, ale já se rozhodl, že jim věřit nebudu. Nebo nebudu jim věřit, pokud je prohlašuje ona. Třeba to byla pravda. Však jsem taky měl celkem čtyři sourozence, bylo logické, že jednoho museli milovat ze všech nejméně, proč bych jí nemohl být já? A možná mě neměl rád ani nikdo z okolí, protož jsem s nikým zrovna moc nemluvil. Bylo mi to jedno. Jak jsem řekl Smrti, já nebyl na světě, abych byl jinými milován.
Dlouho jsem běžet nedokázal. Protože mě bolelo dýchat. Musel jsem dokonce i mezi kameny zastavit, pokusit se nadechnout, ale hrdlo bylo pekelně bolestivé. Dýchej, nutil jsem se a do toho jsem přesvědčoval i své tělo, aby šlo vpřed, co nejdále od té zříceniny. Pozitivní bylo, že jsem neměl ani kapku krve mimo tělo, méně pozitivní bylo to, že mě bolelo i sebemenší nadechnutí, ale... věci přinášely oběti.
Někde mezi stromy jsem viděl už tu hnědou srst. Chtěl jsem jít kdo ví jak vznešeně, ale to hrdlo mě sakra moc bolelo, že jsem na něho ani nemohl zavolat nějakou stupidní hlášku. Musel jsem dojít až blíž, co nejblíž, kde jsem se pozvolně sesunul k zemi na bok, ale na ten druhý, než na který mě položila Smrt a docela potichu, ale s blbým šklebem jsem zahlásil: „Už asi vím, co znamená dupnout někomu na krk.“

OBJEDNÁVKA
ID - M02/halucinace/1* - 30 safírů
ID - M02/emoce/2* - 42 safírů + 16 opálů + 2 ametysty
ID - M03/příkaz/3* - 150 ametystů
ID - M04/Alastor/1* - 5 křišťálů

CELKEM:
152 ametystů (v inventáři zůstane 0)
72 safírů (v inventáři zůstane 0)
16 opálů (v inventáři zůstane 0)
5 křišťálů (v inventáři zůstane 61)

//Jedlový pás

Začátek té plesnivé cesty jsem už znal. Jednou jsem tam už šel, ale tehdy jsem viděl Smrt už na samotném začátku mezi stromy, kde na mě ječela jako splašená, když jsem se snažil zjistit to, kde se nachází moje vlastní matka. To, že se nacházela v teple a bezpečí smečky bylo vedlejší. Tehdy mi Smrt nic neudělala, jenom seřvala jako psa, ale v to jsem nyní ani nedoufal. Věděl jsem, že mě zlikviduje, ale pokud předtím budu moct něco říct, bude mi to kompletně fuk.
Pod nohama jsem měl vyšlapané tlapy Alastora. Na chvíli jsem se zatavil, ignoroval jsem nějakou Smrt, která se mi moha každou chvíli zahryznout do hlavy, protože jsem nedával pozor. Poměřoval jsem si svojí tlapu s tou dírou od Alastora. Ta jeho byla větší, samozřejmě, ale zase ne o tolik i když jsem hádal, že Alastor bude rozhodně mohutnější v životě než já. Já byl slaboch. Jako malej zavalitej, teď jsem mohl na kostech hrát celý kabaret. Nebudu malej, ale budu menší. Ne než vlčice, ale než on rozhodně. Přemýšlel jsem nad tím, ztrácel kompletně myšlenku na to, proč jsem se tam vydal a kdyby nezafoukal studený vítr, který ke mně přivál nakyslý zápach, asi bych si na to nevzpomněl. Zvedl jsem hlavu, tělo plné odvahy a odhodlání, že tentokrát neuteču, sotva na mě Smrt zvedne hlas. Bude litovat. Nebo budu litovat já? Jeden z nás určitě ano, ale otázkou bylo, který... Já ne. I kdybych měl chcípnout, aspoň lehnu s pocitem, že jsem konečně konal pro někoho a ne jenom pro sebe.
Nemám zábrany a svědomí, řekl jsem si pro sebe. Hlavu jsem zvedl nahoru. Někde za mnou byl Alastor, asi se furt opíral o strom a zpytoval se, protože mu někdo řekl lež. Kolik jsem jich slyšel já? Hodně. Některé jsem už odhalil, některé ještě ne, ale co na tom záleželo? Já je neříkal a to mi stačilo. „Jdu se podívat Smrti do očí,“ řekl jsem si s hořkým pobavením.
Kameny se stále blížily a blížily. Tak blízko jsem nikdy nebyl a ani jsem si nemyslel, že bych někdy mohl být. Přesto se tak dělo a dokonce jsem mezi ně vstupoval. Cítil jsem, jak mě obklopují, objímají, jak se teplota snižuje, ale zároveň roste nepříjemný zápach a k tomu bolest v žaludku, která byla tvořena nervozitou, kterou jsem v sobě vší silou potlačoval, abych mohl ke Smrti nakráčet s co největším sebevědomím a odvahou, kterou jsem věděl, že okamžitě zadupe a prach potom rozfouká po okolí. Ale na tom mně nezáleží, opakoval jsem si.
Vstoupil jsem do nějaké jeskyně. Vlhké, ale bylo v ní teplo, které sálalo z ohně. Mnohokrát jsem oheň viděl, ale vždy byl oranžový, červený a sem tam žlutý. Nikdy ne zelený. Ne tolik zelený, že hrál ve všech odstínech, které kdy mé oko spatřilo. Jenom se mi zdálo, že snad ten odstín Alastorových očí tam nebyl. To byla moc specifická barva.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Neměl jsem čas na to, abych zkoumal, jak to tam vypadá. Mě zajímal jenom zdejší obyvatel. Ale... kde byla? Kam se vytratila ta ničemná černá bytost? Spolkl jsem veškerý bud sebezáchovy, zhluboka se nadechl a zvolal: „Hej, Smrti...,“ Hlas se ozýval v ozvěně. Fakt jsem zněl tak příšerně? Stiskl jsem zuby, když nepřišla žádná odpověď. „Tvůj kmotřenec se za mě prej přemlouval, ale... to je fuk,“ zvolal jsem. Udělal jsem několik kroků vpřed, pootočil se do strany a hledal ji někde ve stínech. Nebyl už čas na strach? Měl být. Rozhodně měl být, ale nepřicházel. Dokud se poprvé neozval ten hlas. Pak se ve mně popvé ozval, ale nenechal jsem se jím ovládnout. „Ještě jednou zařvi v mém domě a zařveš naposledy!“ Znělo to jako syčení nechutného hada, ale znamenalo to, že je Smrt přítomná. „Nebudu řvát, když se ukážeš,“ řekl jsem už tišeji, ale přesto dostatečně hlasitě.
Nic se nedělo, začal jsem považovat Smrt za slabocha, než mi bylo denní světlo zateraseno dopadem živ bytosti na zem. Cukl jsem se sebou a stál proti Smrti. Výstražně máchala ocasem, cenila zuby a byla naježenější než posledně. „Budeš mě, spratku, poučovat, jak se chovat k rodině?“ odsekla jedovatě.
Zvedl jsem hlavu. S přemáháním jsem ji napřímil, abych dal najevo, že se jí nebojím. I když jsem věděl, že by mě okamžitě zabila. „Budu tě poučovat, jak se chovat k mým přátelům,“ namítl jsem.
Jak rychle se Smrt přemístila jsem netušil. Jenom jsem cítil bolest v boku a horký kámen, na který mě tiskla. Byla to jenom tupá bolest, která se okamžitě zvýšila do nepředstavitelné, když mi tlapu přitiskla na krk. Nejenom, že to bolelo, ale cítil jsem bolestivé tepání krve ve svém těle a obtížné dýchání, které jsem okamžitě začal postrádat. „Ty nemáš přátele!“ vyštěkla a jedna její slina mi dopadla na tvář. Stiskl jsem zuby, ale nažil jsem se domáhat kyslíku, který mi brala. Kopal jsem nohama a zmítal tělem, ale přitiskla mi na zem jednu nohu, jenže ta bolest byla oproti chybějícímu kyslíku ničím. „Mám Alastora! A Biancu! Fiéra!“ chrčel jsem v bolestech. Skoro jsem litoval, že jsem plýtval jediným kyslíkem, který mi zbýval.
Smrt ke mně přisunula hlavu. Viděl jsem jenom její nažloutlé ostré tesáky, jak se mi blíží k oku. Tlama plná slin, pysky ohnuté, dech na omdlení. „Dva už utekli, ten třetí... ten je už taky pryč,“ zavrčela. Ale tiše. Ta slova patřila jenom mně, i když tam nikdo jiný nebyl.
Chtěl jsem namítat, že to není pravda, ale cítil jsem kompletní absenci nového vzduchu. Plíce mě bolely, stejně tak hlava a před očima jsem začínal mít temno. Ani jsem už nemohl cukat tělem a sevření Smrti nepolevovalo.
„Teď tu zemřeš. Jako ten poslední, nepodstatný a hloupý malý vlček, co si myslel, že byl vždycky dospělým.“ Slyšel jsem ta slova správně? Zdála se tak neskutečně moc vzdálená a bolestivá. Ale nebolela víc jak ta fyzická bolest, kterou mi způsobovala. Na chvíli však povolila, ne moc, ale dokázal jsem do plic nahnat trochu vzduchu. „A nikým nemilovaný...“ dodala. S výsměchem.
Z toho jediného vzduchu, co mi dopřála, jsem ze sebe dostal slova: „Já tu nejsem, aby mě milovali.“ Bylo to chrčivým hlasem a mezi slovy mezery, ale přesně tohle jsem měl na mysli a chtěl to říct. Že mi je fuk, jak jsem vnímán jinými.
Zavřel jsem oči, prostě jsem chtěl čekat, až přijde konec, nic víc. Však ani na ničem nezáleželo. A utéct jsem nemohl. Jenže místo konce přišel vzduch. Čerstvý, ale plný toho zápachu se mi lil do plic. Necítil jsem tlak na svém hrdle, dokonce i ten na noze ustupoval. Otevřel jsem oči, stále jsem viděl tesáky poblíž své hlavy. „Jednou si odešel bez úhony, po druhé s varováním. A až se spatříme po třetí, bude to naposledy.“ Ta slova zněla jasně. Byla to výhružka, slib a vlastně i posledně naděje, kterou mi dávala.
Sebral jsem se na nohy, jedna zadní mě bolela a hrdlo jsem měl jako v ohni. Ucouvnul jsem pryč. Smrt mi dávala prostor, abych utekl a jak řekl Alastor, měl jsem raději zdrhnout. „On si ale chcípnout nezaslouží,“ zachroptěl jsem bolestivě, než jsem donutil nohy k rychlému úprku pryč. Naposledy, připomněl jsem si.

//Jedlový pás

Trochu radikálnější názor vůči Smrti a jeho bratrovi se mnou Alastor nesdílel, což byla trochu škoda, ale tak furt je měl za rodinu. Já taky nutně nepřál Etneymu smrt, jenom jsem prostě nechtěl, aby existoval v mojí blízkosti a nejlépe měl vysmahnout někam do neexistence, protože jsem neměl náladu na jeho fňukání. „Tak ne,“ řekl jsem prostě. Co na tom. Moje slovo neznamenalo nic v tomhle obřím světě, kde ani za rohem už nebylo slyšet. Ztrácelo se ve větru a nemělo nikdy žádný pořádný význam. Byla to jenom slova.
„Chápu,“ řekl jsem, ale moc jistý jsem si tím nebyl. Protože jsem netušil, jak přesně to řekla. Jaká slova vybrala, jaký tón k tomu přidala. Pro mě to bylo takovou spíše otázkou a musel jsem zapojit fantasii, abych si uvědomil, jak to mohla Smrt pronést. „Ale nebral bych to vážně,“ dodal jsem. Nehodlal jsem Smrti nijak věřit. Nikdy. Ani jsem se s ní nechtěl zrovna setkávat, ale co... už jsem tu byl.
Alastor mě pobídl, abych byl opatrný, and čímž jsem se trochu poušklíbl, „do téhle fáze života jsem zatim nedošel, ale zkusim to.“ Lehce jsem mrkl a pootočil jsem. Útěk? Taky byl možností. Vždycky se dalo utéct, když vše ostatní selhalo. Ale nějak jsem plánoval, že všechno ostatní neselže. Jak naivní jsem musel být, když jsem se hodlal už podruhé postavit Smrti?

//Zřícenina