Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dlouhonohatej se představil jako Duncan a pak asi prohlásil něco sarkastickýho, ale tím jsem si nebyl moc jistý. Takže jsem jeho slova nějakým způsobem přešel a jenom trochu cukl celičkým tělem, když Arcanus zahlásil, že jsem jeho syn. Sice pravda, ale zase se jednalo o to maličké škatulkování, že nejsem prostě samotná osobnost, ale někomu podřadná věc, která nebude nikdy zcela sama. Jak jinak, mlaskl jsem si a hodil jenom krátký pohled na Arcanuse, zatímco tam něco řešili. Nechtěl jsem mu skákat do řeči, ale taky jsem mu chtěl říct, že jsem udělal nejednu další kravinu a asi nejhorší z nich byla ta, že jsem nechal Smrt, aby mi dupla na krk a vyhrožovala, že k jí už nikdy nesmím vstoupit, pokud chci přežít.
Zůstal jsem stát na místě. Bylo možný, že Duncan byl ze smečky Alastora? Teda bývalé smečky Alastora? I když ta smečka na jihu nebyla a on zmínil, že je z jihu. Takže smečka, kterou jsem nikdy neviděl a další věc na prozkoumání. „Neviděls Shireen?“ prohodil jsem nakonec krátce k Arcanusovi, když bylo chvíli ticho. Ještě mi něco dlužila.

Věděl jsem jednu věc — že bych měl zapracovat na tom hněvu, který se mnou furt lomcoval už prakticky od tý doby, co jsem se narodil. Ale protože to ve mně bylo už tak dlouho, netušil jsem, jak se toho zbavit. Bylo to těžké, složité a každý dělal co proto, aby ho ve mně ještě více probouzel a sypal mi sůl do ran, jak jenom mohli.
Vysoký nohatý vlk ke mně řekl jenom pár slov. Že jsem celá maminka. Šukbl jsem sebou, snad už by to mohl být tik, když někdo něco takového pronesl. Měl jsem její barvu, její krev, ale to bylo vše, nebyl jsem jako máma. Nebyl jsem bohužel ani jako Arcanus. Byl jsem malé slabko, které přišlo z jejich hloupýho prohlášení, že chtějí mít potomky a dali život něčemu neskutečně hloupému a zbytečnému, co tu jenom dýchalo vzduch, který mohli mít jiní.
Vlk se pak pustil do věcí okolo. Ke mně prohodil jenom těch pár slov a pronesl něco o tom, že se dějou divný věci a mohlo by se hodit držet pohromadě. Trochu jsem se zamračil, ale to bylo už takové zamyšlené mračení, co tim sakra myslí. Jenže se zamračením jsem toho ani moc neviděl, protože mi tam překážely ty slzy, co de tam vysušovaly. Tlapou jsem si promnul oči, potřeboval jsem je vyčistit, ale bylo to krokolomné až až. „Kdo to je?“ řekl jsem spíš směrem k Arcanusovi a pak hlavu otočil pro změnu k tmavě hnědému. „A jaký divný věci?“ Když už jsem tady teda byl a očividně někam patřil a nechtěl sem, chtěl jsem to vědět.
Pár divných věci jsem zažil, ale bylo otázkou, jestli ten vlk myslí stejné, nebo jsou ještě jiné a horší divnosti, kterými jsem ještě nebyl políben. Pokud to druhé, bylo by fajn, aby to tak zůstalo, protože jsem nechtěl zažít žádné divné šílenosti, na které jsem už neměl ani trochu náladu a energii.
Posadil jsem se na zem. Několikrát jsem se zhluboka nadechl a vydechl, abych se uklidnil. Minimálně tak mi to posledně Arcanus radil, ale moc jsem si nebyl jistý tím, že by to pomáhalo. Teda možná trošku v tom, že jsem se tak moc musel soustředit na dýchání, že jsem zapomínal na vztek a hněv. Takže to funguje, ne?
Pak mi ještě došla taková drobnost. Matka by nesouhlasila, ale mně její prohlášení o jménech nikdy nesedlo. Posadil jsem se a tlapou na sebe ukázal se slovy: „Nemesis.“

//Tenebrae (teleportační lístek)

Pevná zem pod mýma nohama zmizela, ale stejně tak rychle se objevila. Bylo mi divně. Neznal jsem ten pocit, když pode mnou nic není. Nebo ne, znal jsem ho. Ale tohle nebylo úplně jako padání, protože jsem nepadal, spíše jsem prostě chvilku nebyl a... pak zase ano. Nelíbilo se mi to, třásl jsem se, ale více mě zneklidňovalo to, kde jsem sakra byl. Ten les jsem znal, tím pachem jsem měl načichlý kožich, že mě každý okamžitě poznal. Zakřičel jsem. Bolestným rykem jsem protrhnul okolí, protože mi přišlo, že mě někdo trýzní. Nikdy se mi nic nesplnilo. Nic jsem nedostal, nic nikdy nebylo dobré, ale jakmile jsem jednou řekl, že se mám vrátit – vrátil jsem se.
Byla to agónie, kterou mi svět způsoboval, že jsem ani netušil, jak se mám zachovat. Chtěl jsem brečet jako malé vlče. Byl jsem vlče. Už ne malé, ale furt vlče, které mohlo projevit své emoce. Jenže jsem si to prostě nechtěl dovolit. Měl jsem sice slzami smáčené oči, opuchlé a na krajích zarudlé, ale nedovolil jsem si prostě brečet.
Místo toho jsem běžel. Hnal jsem se lesem, chtěl jsem se vrátit za Alastorem, který byl pryč. Jaká byla šance, že ho ještě někdy uvidím? Mizerná. Sakra mizerná. Neměl jsem nikdy odcházet! zakřičel jsem a cítil, že se mi zase valí ty slzy, ale nutil jsem je přestat. Zařval jsem ještě jednou. Z plných plic, které mě bolely jako čert, pálilo to, svědilo a cítil jsem, jak mi Smrt opět klečí na krku a syčí na mě svoje nadávky.
Zastavil jsem se až z donucení. Ne přímého, ale toho, že mě polila slabost. Pohled mi padl nejdříve na Arcanuse a zlobil jsem se. Protože kvůli němu se to taky všechno dělo. A pak mi ten pohled usoplený pohled padl ještě na druhého vlka. Vysokého, hubeného, tmavě hnědého a zjizveného. „Neříkej mi, že se sem snad chceš přidat,“ procedil jsem skrze zuby. Neměl jsem ponětí, kdo ten vlk je. Ale nechtěl jsem tady nikoho dalšího, kdo zas nebude nic dělat a jenom bude ukazovat na Arcanuse a Elise.

V uchu se pocítil trochu mražení a trvalo mi dlouho, než mi došlo, že se nejedná o slabý letní vánek, který se mi hnal ušima, ale o teplý dech živého vlka, který se přiblížil na tak blízko, že jsem byl schopen jeho dech vnímat celým tělem. Jemu nevadí dotýkání, on je na to zvyklý, došlo mi. Něco, co jsem já nedělal. Držel jsem di odstup a hleděl na mezeru, která mě dělila od ostatních. Pomyslně v myšlenkách, opravdově v realitě. Vždy jsem byl od někoho nějakým způsobem odtržený a nepřibližoval jsem se k němu. Abych mu neublížil, aby mě neodstrčil a neodmítnul.
Stiskl jsem zuby. Nikdy jsem nežil pro jiné a pro smečku. Vždy jenom pro sebe a pro to, co mi svět připravil. Jenže on mi házel pod nohy to, že se mám zajímat o jiné a snad se o ně i starat a pomáhat jim. Nebyl jsem na to, neuměl jsem to, nechtěl jsem to ani dělat. „To je ta věc. Já pro ně nežiju. Jsem sobec a podraťák, který chce jenom svoje dobro. Nehlásím se k ním a neřeším je, ale co já s tím? Stejně na mě kouknou a dají mi škatulku. Svět mi nedává možnost být někým, kdo není loutkou na provázcích.“ Rozhodl jsem se Alastorovi to vše vysvětlit. Ukázat mu, co mě tíží a štve, že nejsem schopen od sebe hněv nikdy oddělit. Hněv byl mojí blízkou součástí, která se mě držela jako klíště a nepouštěla se. „Dýchám, jím, přemýšlím, chodím. Dokonce mě ani nedrží na krátko, ale... Jsem na provázcích,“ vydechl jsem smutně.
Vstal jsem, nějak jsem cítil, že je prostě čas jít, že můj čas s Alastorem vypršel, protože on mohl jít, kam se mu jenom chtělo, ale já se musel vrátit tam, kam jsem náležel. „Měl bych se už vrátit,“ hlesl jsem tiše, ani jsem nechtěl, aby ta slova slyšel. Jenže mě furt smečka vázala. A pokud ne ona, byla to má neschopnost přežít sám v tom velkém světě. Dlouho jsem mlčel, hledal jsem odvahu, abych se vydal zpátky a otočil se tak k Alastoroi zády, ale to bylo tak... těžké. Nemožné, bolestivé. Přišel jsem si jako zrádce, i když jsem byl jeho závažím. Udělal jsem krok vpřed. Ne od něho, naopak k němu, jenže jsem cítil, že mě něco zastavuje. Nějaká bariéra, kterou jsem si postavil a zakázal komukoli, aby přes ni přešel. Jenže stěna fungovala oběma směry. Pokud někdo nemohl jít ke mně, já nemohl jít k nikomu blíž. Chtěl jsem se s ním rozloučit, dát mu najevo, že mi na něm záleží a budu rád, když se znovu uvidíme, ale ta zeď nešla přelézt. Zůstal jsem stát v tom půlkroku, hleděl na něho jako zničené štěně, ale byl jsem i tím, kdo se zničil. „Snad mi někdy ukážeš ty své obrázky,“ vydechl jsem se smířlivým úsměvem, že se k němu prostě nepřiblížím.
Udělal jsem krok vzad. A pak další. A další. Byly těžké, protože jsem nechtěl odcházet, ale prostě vpřed to nešlo. Díval jsem se na Alastora, co nejdéle to šlo. Poté jsem pootočil tělo do strany a ještě občas se na něho podíval. Jenže pak už mi zmizel i z dohledu a zůstala pouze řeka, kterou jsem nemohl přebrodit. Posadil jsem se. Sám a bez Alastora, pohled stočený k nebi. „Musím se vrátit,“ vydechl jsem k nebesům, že mě snad někdo vyslechne a vrátí mě těm, kteří mě vlastní. A oni... vyslechli. Země byla v jedné chvíli lehčí, bylo mi i trochu nevolno a pak, jako kdybych... nebyl?

//Asgaar (teleportační lístek)

Voda trochu vyšplouchla nahoru, ale ani kapka se mě nedotkla, jenom nohu jsem měl trochu mokrou. Zvedl jsem pohled někam nahoru, pozoroval jsem okolí a pátral očima po tom, kde se nachází Asgaar. Když mě pohltil..., řekl jsem si tiše pro sebe a otočil se k Alastorovi, který mě následoval. Začal se omlouvat, jako by to byla snad jeho vina, že mě tam vzal a ty vlci říkali, co přesně říkali. Však jejich slova neovlivňoval, sami si je volili a sami mě tím štvali, jak mi dávali najevo, že jsem úplně k ničemu. „To není tvoje vina,“ namítl jsem tiše. Protože nebyla. Nemusel jsem tam jít a i když jsem šel, tak to prostě oni říkali, co říkali. A stejně, neměl jsem se za to ani urážet, protože... To byla jenom otázka. Jenže mě štvala z principu, že mi byla položena. A pak další, vlastně zcela stejného rázu jako ta první.
Zhluboka jsem se nadechl a posadil se na zadek. Tělo jsem mě natočené k řece, ale hlavu zase k Alastorovi. Snažil jsem se na něho nekoukat jako zbitý pes, ale bylo to docela těžký. Trochu jsem pokrčil ramny, že jako nevím, i když jsem věděl. Jenom jsem na to chtěl navést, protože jsem mu chtěl odpovědět, ale ne tak úplně přímo. „Víš, co mě štve na mojí podřadný existenci? Že vlastně neexistuju pro to, abych někým byl,“ podal jsem krátce. Trochu se mi oči zúžily mutkem, ale snažil jsem se netvářil zdrceně. „Jsem prostě jenom něčí syn. Syn těch, kteří mají smečku a všichni je znají, ale nezajímá je kvůli tomu někdo, kdo na svět přišel nedávno. Zajímá je jenom to, co je a kdo už byl dříve. Ne já. Jsem jenom prostředník mezi smečkou a cizinci. Nejsem plnohodnotnou bytostí.“ Sakra to bolelo. Chtěl jsem být prostě někým. Alespoň trošičku.

//Narrské kopce

Chvílemi jsem i běžel, abych se odtamtud co nejrychleji vzdálil. Jenže to bylo pouze krátké popoběhnutí, které mi dlouho nevydrželo a po většinu času jsem pouze rychleji šel, abych nechal zlaté kopce za sebou a společně s tím i ty dva hnědé vlky. Proč mě to vůbec tak moc naštvalo? Až jsem to nechápal, ale zároveň jsem to bral jako něco, co bylo sakra moc vysvětlitelné a měl jsem právo být naštvaný. Protože bylo jedno, kdo jsem. Že tam jsem s Alastorem. První, co někoho zajímá, bylo to, ke komu jsem patřil. Kdo byl ten nade mnou, pod koho jsem patřil. A jako druhé, když se v tom ujistili, se zajímali o výtvor mého vlastního majitele. Byl jsem jenom prostředník, donášel informace, dával najevo, jak si jiní žijí a co v životě dělají. Moje vlastní existence byla zcela nepodstatná a zanedbatelná.
Nedobrovolně jsem se musel zastavit u řeky. Funěl jsem, sledoval protékající modrou vodu a přitom se snažil uklidnit. Jak to bylo? Měl jsem dýchat, snažit se odprostit od myšlenek, uvolnit se, jenže to vůbec nešlo. Arcanusova rada tady byla úplně zbytečná.
V jedné chvíli se mi začalo už i blbě dýchat. Ozvalo se to, jak se Smrt rozhodla mi dupnout na krk a chtělo se mi brečet z toho všechno, co se v jedné chvíli událo, ale ani to jsem si nedovolil. Na pláč nebyl strach. A to i přesto, že jsem vůbec nikoho nezajímal.
„Kdybych nebyl, bylo by vše lehčí,“ zaklel jsem a s tím praštil tlapou do vody.

Bolela mě čelist z toho, jak jsem zatínal zuby. Vyvíjel jsem natolik silný tlak, že jsem akorát ubližoval sám sobě za to, že vlastně jiní ubližovali mně. Patřím někomu. Pod někoho, prolétla mnou krátká myšlenka. Pokud jsem náležel smečce, měl jsem jí být nějakým způsobem věrný a pomáhat, ale já ještě k tý smečce patřil prostě tim, že jsem tam byl od někoho, koho všichni znali, ale neměli potřebu znát mě. Jelikož mě mohli hodně snadno dát do nějaké škatulky, která jim bohatě stačila. Ale já pro tebe nejsem nic, chtěl jsem říct Alastorovu otci, ale místo toho jsem mlčel a jenom lehce odvrátil hlavu do strany. Nejraději bych byl, kdyby mě Alastor k nim nevzal.
Ale zatímco se Alastor věnoval otci a já litoval toho, že jem obešel ten kopec, začal se mi věnovat ten druhý hnědý vlk, který měl na noze podobnou spleť tvarů jako ten Savior. Jenom ten je měl zelené a tenhle vlk bílé, stejně jako oči. Stejně jako tohle všechno měl Arcanus. Takže mi může číst mysl, došlo mi. A snad bych se nad tim i zasmál, kdybych si byl na sto procent jist, že se hrabe v mém fňukání.
Jenže ani on si neodpustil to, že raději věnoval svou energii dotazům na smečku. Raději neměl mluvit. „Několik z nás zmizelo, ale nějak přežíváme,“ řekl jsem polohlasem. Měl jsem se smířit s tím, že vždycky budu akorát ve stínu jiných? Ať rodičů nebo jejich hloupý smečky? Asi jo.
Koukal jsem chvíli do země pod sebe. Okolí bylo tiché, pokud jsem nepočítal rozhovor Alastora a jeho otce. Jenže já tam už prostě nechtěl být, nepatřil jsem tam. Zvedl jsem hlavu, chtěl jsem se podívat na Alastora a říct mu, že už půjdu, ale v té chvíli, co jsem se k němu otočil, už na mě hleděl. „Měl bych jít,“ řekl jsem krátce. Udělal jsem pár kroků od vlků, než jsem se na ně krátce podíval a řekl: „Mějte se.“ Pak jsem se ještě podíval na Alastora, jestli jde také, ale každopádně jsem už šel.

//Tenebrae

Jediný, co chci, je nebýt mezi cizími, odpověděl jsem Alastorovi pouze ve své hlavě, protože to vůbec nebylo něco, co jsem chtěl říct nahlas. Seznamování se mi nelíbilo, protože jsem nikdy netušil, co vlastně mám říct. Máma říkala, že třeba nemám nikdy říkat své jméno, ale proč ne? Kdyby ho nikdo neříkal, celý svět by byl jenom hej a počkej. Ale na druhou stranu, co jsem mohl od ostatních očekávat? Zcela cokoli a to bylo to nejhorší.
Stále jsem mlčel, ale šel jsem za Alastorem, který hledal svého otce. V dálce ve tmě jsem viděl dva vlky, hnědého a zase hnědého, ale na tom jednom svítila nějaká zelená barva. A tak byl tmavší, spíše v barvách Alastora. A poté, co jsme došli i blíže, mi došlo, že je taky poměrně starý a snad tak starýho vlka jsem nikdy neviděl. Na druhou stranu, i ten druhý vypadal docela... hotově. Více než věk jsem se však zaměřil na to vítání. Pozvedl jsem hlavu nahoru, když se Alastor na svého otce vrhnul a nemohl jsem si odpustit zamračení. Proč jsme tak chladní? napadlo mě. Proč bych se nikdy takhle nevítal a nikdy bych tak vítán nebyl? Hlava mi poklesla lehce do strany, protože ten výjev bylo něco zcela nového a neznámého. Snad jsem to nedokázal ani pochopit.
Vlk na mě jenom beze slov kývl, napodobil jsem jeho pohyb a pak se už jenom soustředil na to, co dělají, ale prostě jsem... nemluvil. O někom mluvili – respektive o bratrovi Alastora, který mě upřímně moc nezajímal.
Slova, která padla až ke mně, mě donutila se lehce zamračit. Smrdim jako oni, vždycky budu někdo, kdo přišel od nich, ale ne samostatná existence, uvědomil jsem si. „Jo,“ řekl jsem krátce. Však nic jiného nechtěl. Ani moje jméno, ani moji přítomnost. Jenom vědomí, že jsem potomek nikoho, ale ne samostatná bytost.

//Vrcholek

Nejraději bych se z těch kopců prostě svalil, pomyslel jsem si. Sotva jsem dával jednu nohu přes druhou, bylo to únavné a neviděl jsem ani smysl toho, proč bych prostě někam měl jít. Však mě nikde nic nečekalo a Život mi odpověděl kompletně na nic.
Každičkým krokem z toho vrcholku se ve mně zase hromadily dva pocity, které jsem neuměl pořádně ovládat. Chtělo se mi ječet a řvát, protože jsem netušil, co si počít. Ale nemohl jsem řvát, protože by z toho Alastorovi krvácely uši a to si nezasloužil. Dusil jsem to proto všechno v sobě, mlčel, nic jsem neříkal, jenom jsem se díval pod svoje nohy a prostě čekal, co se bude dál dít. Chtěl k Životu. Dovedl jsem ho sem a co dál? Půjdeme zase tam, kam nás nohy zanesou? zeptal jsem se, protože nahlas jsem neměl, abych to řekl. Jenom jsem se krátce podíval po hnědém vlkovi a... čekal, jestli něco řekne. Skutečně řekl, dokonce se na mě předtím i podíval, ale moc se mi nelíbilo, co chtěl. Jenže on zná Arcanuse, chtěl jsem odpovědět. Stiskl jsem pevně rty, ale rozhodl jsem se, že prostě půjdu. Protože jinak bych se odsoudil k samotě. Mlčky jsem přikývl a po chvíli dodal: „Dobře.“

OBJEDNÁVKA:

SMĚŇÁRNA:
60 křišťálů → 200 opálů

NÁKUP (MAGIE):
ID - M02/myšlenky/3* - 87 vlčích máků + 3 kopretiny

NÁKUP (BARVÍRNA): - Vše naceněno od Launee
ID - B01/úzká zornička - 30 mušlí
ID - B04/fialové drápky - 40 mušlí
ID - B04/depigmentace čenichu - 40 mušlí
ID - B05/fialové "žilky" okolo očí - 35 vlčích máků a 90 mušlí
ID - B07/bílý krk, tváře a ocas, po těle a hlavě tmavší černé pruhy - 80 vlčích máků a 230 mušlí

NÁKUP (VLASTNOSTI):
ID - V01/obratnost/1% - 5 kopretin

PŘEVOD:
204 opálů → 163 opálů (Meinere)
124 oblázků → 99 oblázků (Meinere)

CELKEM:
202 Vlčích máků (zůstane 0)
8 kopretiny (zůstanou 3)
430 mušlí (zůstane 27)
61 křišťálů směněno (zůstane 1)
204 opálů za převod (zůstane 0)
124 oblázků za převod (zůstane 12)

//Narsské kopce

Držel jsem se v šeru za Alastorovým ocasem a nemluvil. Neměl jsem co říct a navíc mi přišlo, že zase nemám ani tu sílu, abych cokoli řekl. V krku knedlík, na mysli pouze vztek a odpor. Proč jsem to musel cítit skoro proti všemu? Tělem mi ty pocity zmítaly tak silně, že jsem si občas přišel jako jejich loutka a tělo mi vlastně ani nepatřilo. Patřilo vzteku a hněvu, pro které jsem se stal pouze schránkou, díky které mohli existovat na tomhle světě a projevovat se proti každému, kdo jim vlezl do cesty. Nebo ne každému, ale mnoha vlkům. I těm, které jsem jako malý miloval natolik, že to pro mě byla modla – i proti nim si vztek a hněv našli cestu.
Tlapama jsem se bořil do písku. Chůze to byla neskutečně moc těžká, namáhavá a kdyby se za mnou nerozprostírala samota, nikdy bych tam nahoru nešel. Navíc tu furt byla ta nejistota. Kdo je Život? A proč mě právě kvůli němu matka opustila? Potřeboval jsem to sakra moc zjistit, ale vlastně jsem se bál odpovědi, že jsem si… zkrátka nebyl jist, co mám čekat od toho, až ho uvidím. Ani jsem netušil, jak vypadá, kdo to je, jaký je, ale mohl jsem to odhadovat podle Smrti. A Smrt byla podlá mrcha.
Alastor šlapal přede mnou dál, snažil jsem se jít v jeho stopách, dokonce jsem se chvíli soustředil i na to, abych přesně pokládal tlapy tam, kde je už měl on, ale to mi moc nešlo, protože jsem se akorát pletl ve vlastních krocích a přišlo mi, že ani chodit díky tomu neumím.
Pak se zastavil, namočil se do malého potůčku, zatímco já ho mohl konečně dohnat a stát vedle něho. Měl jsem něco říct? Nemáš co, připomenul jsem si okamžitě a odvrátil krátce zrak. Kromě potůčku a písku bylo nahoře ještě v začínajícím večeru vidět něco, co se docela podobalo tomu úkazu u té velké prohlubně. Na to jsem narazil, když jsem se toulal v těle Arcanuse, ale tohle bylo… jiné. Jako by to bylo tvořené z písku.
„Co mu řekneš?“ zeptal jsem se tiše Alastora a upozornil tak na svojí přítomnost. Zajímalo mě, co řekl Smrti a ona jemu, že přišel tak, jak přišel. Já jí následně řekl svoje, ale… co plánoval říct Životu? Ten byl taky jeho příbuzný? Měl jsem tady narušovat rodinné shledání?
Alastor byl mojí přítomností docela překvapený, spíš až zaražený. Měl jsem skutečně něco říct, povzdechl jsem si, ale na tu už bylo pozdě. Třeba byl prostě nadšený, že jsem tam nakonec byl s ním. Přeci nechtěl být ve tmě sám a já také ne, což nám oběma nahrávalo k tomu, abychom prostě šli spolu i za někým, kdo byl zrovna Život.
Alastor vylezl z toho potůčku, já udělal krok vzad a trochu nervózně se zamračil, když mi sdělil, kdo byl ten, kdo jako první dole vyl. A logicky, protože to byl jeho otec, chtěl ho vidět. Jenže co? Jak jsem chápal, jeho otec znal mého a už se tak lehce dalo donést do smečky, kde zase jsem, že se nevracím a tak dále. Trochu jsem sklopil uši, „jdi za ním raději sám.“ Protože jsem neměl odvahu potkávat někoho jiného. Ale jestli ho chtěl Alastor vidět, pro mě to znamenalo, že budu muset jít a nejspíše se prostě vrátit do Asgaaru a… smířit se se svojí přítomností tam? Mohl jsem přeci jenom odejít, ale prostě – co bych dělal, když nic neumím?
Nechtěl jsem však ničit Alastorovo nadšení z otce a ani z toho, že by mohl vidět Života. Raději jsem se usmál a vyšel za ním přes ten divný převis, přes který jsem neměl předtím odvahu přejít. Podělil se, že už přes něj sám šel, takže se musel někdy pohybovat v okolí té smečky a tedy i mojí. Trochu jsem zbystřil, „Tam to znám. Ale nešel jsem přes to, zareagoval jsem.
Šel jsem za Alastorem jako jeho maličký stín a moc neviděl, co se děje přede mnou, dokud jsem skoro nezabořil čenich do jeho zadele. Zastavil jsem se, natáhl krk a procpal se vedle Alastora, načež se mi hrdlo těžce semklo a strašně to bolelo. Hleděl jsem na Života, bílého vlka s fialovýma tlapama, který hleděl tak… klidně a smířeně. Ve mně však bublal hněv, ale ne dlouho. Pomaliču ustával, klidnil se, ale netušil jsem, proč tomu tak je. Pokusil jsem se zarýt drápy do země, ale to nešlo. Stisknout zuby mě až bolelo. Mohl jsem tam jenom mlčky stát a koukat se na někoho, kdo mi vzal mámu. A Alastor se do toho pokoušel říct, co si přeje. Otočil jsem k němu hlavu, sledoval ho, jak vykoktává své přání a trochu chtěl, aby měl v té chvíli moji prořízlou tlamu a prostě na něho vyplivl, co chce.
Zhluboka jsem se nadechl, otočil se k Životu, zachytil jeho pohled a bez pozdravu jsem řekl: „Já také.“ Očekával jsem, že se Alastor zeptá na obrázky, ostatně mi to už řekl dvakrát, ale zarazila mě druhá otázka, kterou k Životu měl. Trochu rozzlobeně jsem k němu otočil hlavu a mračil se. Proč se neustále považoval za neužitečného? A Život na to měl docela stejný názor jako já, i když jeho slova byla míněna trochu proti mně a ne zcela proti Alastorovi a jeho osobnosti. Nic jsem však neříkal, protože… jsem netušil, co mu na to říct. Jenom jsem na něho koukal s polevujícím mračením, až to byla spíše lítost, že musí nějaká taková slova říkat.
I když to byl Alastor, kdo chtěl jít zejména nahoru, zmocnil jsem se trochu slov a udělal krok vpřed k Životu. „Vzal si mi matku,“ řekl jsem ihned. Doufal jsem, že se Život nějak projeví, ale on ani nehnul brvou, řekl pouze: „Ale tvá matka je naživu, ne?“ Udělal jsem ještě krok dopředu. „Vzal si mi ji, když jsem byl malý a ona se vrátila až po dlouhý době. Ani jsem netušil, jestli žije nebo mě prostě opustila,“ dal jsem se do vysvětlování. Už jsem žádný krok vpřed nedělal, naopak jsem udělal jeden vzad blíže k Alastorovi. „Já ti ji nevzal. Pokud něco udělala, byla to její vůle, kterou já neovlivním.“
Otočil jsem po těch slovech hlavu dozadu a držel skelný pohled někde zcela jinde, jenom ne na Životu. „Chci jít pryč, zašeptal jsem. Cítil jsem nejvíce tah ve svalech na zádech. Svíraly se, nelíbilo se jim, co bylo řečeno, co nebylo, jaký svět byl, co vše se stalo a vlastně… vše. Všechno bylo zcela proti všemu, co jsem kdy chtěl a vysnil si. Jenže jsem ani nikdy neměl čas si své sny nějak zformulovat, protože jsem je ztratil moc brzy, ještě předtím, než měly nějaký tvar.
Držel jsem hlavu otočenou pryč, protože jsem na Života nemohl koukat, ale nemohl jsem prostě utéct a zmizet. Nohy jsem měl jako přišpendlené k zemi. Alastor měl ještě na Života otázku a ten pak ještě prohodil, že můžeme zůstat, jak jenom dlouho chceme. Tak to řekl i mámě? A ona zůstala? Nebo skutečně sešla po druhé straně kopce a zmizela, někde se toulala a pak se prostě vrátila, jako kdyby se nic nestalo?
Chtěl jsem se trhnout a pohnout, protože Životova nabídka bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Musel jsem zmizet a co nejrychleji. Naštěstí mě z toho všeho vytrhnul Alastor. Jeho koktání vytáhlo hřebíky z mých připevněných tlap a mohl jsem se pohnout. Přikývl jsem, ale ještě předtím jsem se koukla na Života a chtěl něco říct. Jenže žádných slov nepřicházelo a tak jsem prostě jenom začal mizet, dokud mě zase nic nedrželo připevněného na zemi.

//Kopce

Takže jde, ozvalo se mi v hlavě. Díval jsem se, jak sleduje ty vrcholky kopců, které pomalu začala pohlcovat tma a snažil se nemyslet vůbec na nic. Jenže nešlo myslet na nic, mysl nešla vyprázdnit, nemohla být černá a pustá, vždy v ní něco muselo být a v té mé byly vzpomínky. Nepříjemné vzpomínky, které přecházely do jednoho uvědomění – že prostě nechci být sám. Proč by někdo vůbec chtěl? V čem byl smysl existovat, ale... přitom nebýt nikde na světě pro nikoho? S nikým? „Počkej,“ zachraptěl jsem tiše polohlasem, když se se mnou rozloučil. Žádný loučení, žádný odcházení, prostě nic z toho. Jenže... měl jsem zůstat nebo ne? Nemůžu, nechtěl jsem, musel jsem jít za ním.
Tiše jsem si pro sebe zavrčel, tělo jsem cítil v křeči, jak jsem tam tupě stál na mokré zemi a nevydržel jsem to. Alastor se mi pomalu ztrácel v končícím dni, ale odmítal jsem ho spustit z očí. Vyběhl jsem za ním. Nejdříve velmi pomalu, skoro to bylo plazení, ale pak jsem zrychlil a rázem se zarazil. Okolí protnulo vytí. Nějaké cizí, ale Alastor na něj odpověděl. Díval jsem se někam do dálky, odkud vytí přicházelo – kdo to byl?
Díval jsem se pryč moc dlouho, Alastor zase začal mizet v dálce. Vyběhl jsem za ním, beze slov, pouze s lehce staženýma ušima dozadu. Jestli vyl někomu v odpověď, bylo zřejmé, že odejde. Tak mi dej ještě chvíli času, poprosil jsem někoho a šel za ním.

//Život

Předtím taky pršelo, připomněl jsem si. Bylo mokro, chladno, přicházela zima. Byl jsem tak lehký, že mě mohli nosit na zádech a za kůži na krku. Vešel jsem se do děr v zemi a choulil se u jediného tepla, které bylo uměle vyvoláno, protože mi to teplo nedával nikdo jiný. Vlci si obecně drží prostor, uvědomil jsem si. Nikdy na sebe vzájemně moc nesahají, nedotýkají se a mají mezi sebou mezery, aby si udrželi... co? Hrdost a pýchu? Taky to děláš, připomněl jsem si. Však jsem nechtěl, aby na mě třeba Arcanus sahal, že ano. Ale to je kvůli tomu, že si beru osobní prostor jako něco, co má být a nemá být zrušeno. Naučili mě to. Nebo nenaučili, ale ukázali mi to. Nikdo nikdy na nikoho nesahá.
Hrábl jsem nohou do mokrého písku. Nějaký mi ulpěl v srsti, jiný pro změnu spadl na zem a na zemi zůstal můj otisk tlapy. Už je velký, ale stále maličkého vlka, ušklíbl jsem se nad sebou. Možná jsem vyrostl fyzicky, ale mentálně jsem byl furt to malé vlče. Ale já jsem vlče, připomínal jsem si, protož kolikrát bylo těžké to tak brát. Však jsem byl i v těle dospělého, viděl jsem svět jeho pohledem, poznal magie a to všechno. A pak jsem se stal zase vlčetem a nemohl... nic.
Otočil jsem hlavu k Alastorovi. Nechtěl jsem jít nahoru. Život se mi hnusil, protože to bylo zkrátka to místo, kde máma zmizela a já furt netušil, proč zmizela. Třeba zmizí i Alastor, že? Proč by ne. Mohl pak minimálně sejít z kopců na druhé straně a neřešit mě. Jenže on chtěl, abych šel s ním, protože se bojí být ve tmě sám. Lehce jsem se usmál, trochu bolestivě, ale dal jsem mu najevo, ať jde, že jsem hned vedle něho. „Jo, to jsme vlastně dva,“ pípl jsem. Ale byla to trochu lež. Já se bál být kdykoli sám.

//Říční eso

Hnal jsem se za Životem bez nějakého hněvu a vzteku. Nějak jsem to z počátku nedokázal vnímat, kam se vracím, protože jsem myšlenky měl někde zcela jinde a prostě mi nedocházelo, že jsem na celý to místo měl hnusný vzpomínky, ke kterým jsem se nerad vracel. Nebo mi ani nedocházelo, že na to mám tak zlé vzpomínky, protože jsem tam od té doby nikdy nebyl a ani na to nemyslel. Na následek ano, ale na příčinu nikdy.
Alastor do toho už ani moc nemluvil, takže jsem měl více prostoru na to, abych se soustředil na svoje myšlenky, vzpomínky a na ježení srsti na zádech. Zpomaloval jsem krok, z běhu jsem se dostal do chůze, potom spíše do nedůvěřivého plazení a nakonec jsem se i zastavil. Byla to druhá strana těch kopců. Ta díra musela být daleko, možná tam už ani nebyla, ale furt to bylo to stejné místo, které jsem mohl označit za to, kde jsem už pouze přemýšlel nad tím, že budu v rodině, kde otec není otcem, matka není a sourozenci v té době také byli v háji. Byl bych sám.
Zhluboka jsem se nadechl. Netušil jsem, proti komu vlastně nosím vztek. Vůči Životu? Matce? Světu? Otočil jsem se na Alastora a pokývl hlavou někam do těch kopců. „Máma šla posledně nahoru, když ho chtěla vidět,“ oznámil jsem krátce, aby věděl, kam má jít. Pak jsem se zasekl, v krku se vytvořil menší knedlík, který jsem ztěžka dostával z krku, abych mohl říct ještě tři slova, která se tam zasekla a nechtěla jít ven, protože ze mě dělala slabocha, co se bál samoty. „Vrať se, prosím.“ A byla venku. A já byl zase to maličký zmoklý vlče.

//Mahar

Poznával jsem to místo a věděl jsem, kde se nacházím. Tamta řeka sice nevedla k Asgaaru, ale ty močály ano. Takže Život musel být prostě víc na jih, kam jsem také mířil. Nebylo přeci možné přehlídnout ty pitomý žlutý kopce, na kterých žil, takže to bylo jediné, co jsem v okolí hledal a zároveň jsem se snažil držet co nejblíže k Asgaaru. Nebo jsem doufal, že jsem jemu poblíž.
Alastor mi na má slova moc neodpověděl. Nebo teda vůbec, spíš jenom ze sebe zkoušel něco vykoktat, ale nakonec se pouze široce usmál a nechal mě trochu zmatenýho, jestli to je dobrý znamení, nebo jenom netušil, co by měl říct, tak to přešel úsměvem. Jak můžeš zaprodat duši, když zlí ji nemají? ozvalo se ve mně záhy. Přešel jsem tam slova, rozhodl jsem se, že je budu ignorovat, když už jim nešlo nevěřit.
„Asi vim, kde teď jsme. Život by neměl být daleko,“ nadhodil jsem směrem k Alastorovi, abychom se dostali na jiné téma, protože se zdálo, že tohle je docela nevhodné. Vlci nejsou stromy, vzpomněl jsem si na jeden rozhovor, který jsem vedl s Arcanusem, i když tohle navazovalo na moje prohlášení. Tak se prostě opřu o strom, dodal jsem si s krátkým pohledem na Alastora, než jsem zase začal bloudit pohledem okolo, zatímco jsme šli podél řeky.
Zajímal se ještě o moje nohy, ale já je už neřešil. Stalo se. Přežil jsem. Měl jsem to komu vyčítat? Vlastně jo. Ale taky to byla moje chyba. „Je to v pohodě,“ namítl jsem nepřítomně a zarazil se v kroku. Viděl jsem žluté špičky? Viděl. Otočil jsem se s úměvem na Ala než jsem troch rychleji vyběhl, prohlásil jsem: „Jsme skoro tam.“

//Narrské kopce