Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Kopce Tary

Moje nesmyslné běhání všude okolo mě dostalo až zpátky do nějakého lesa. Pozitivní bylo, že jsem neběhal v kruzích a tohle byl nějaký jiný les, ale silně negativní bylo to, jak moc se setmělo, když jsem do něho vkročil. Pohltila mě tma a značný chlad, ale nebylo to nocí, která přicházela. Tohle bylo tím, jak moc byl ten les hustý a semknutý dohromady. Musel jsem se zastavit, rozhlížel jsem se okolo sebe a třásl jsem se. Samota byla jedna věc, samota v noci druhá, ale samota v noci v lese, kde nebylo vidět ani kousíček oblohy? To už bylo moc. Zakřičel jsem. Můj hlas se ozýval okolím a vyplašil několik ptáků, jejichž křídla jsem slyšel pleskat okolo, ale... žádný vlk. Nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Pomoc.
Chtěl jsem se otočit a co nejrychleji vypadnout, ale byl jsem moc hluboko v lese. Neviděl jsem na cestu, netušil jsem, kudy jsem přišel dovnitř a jak se mám dostat ven. Tady umřu, došlo mi. Sám, bez přátel, bez rodiny, všemi nenáviděný a zavržený. Třeba moje tělo někdy někdo najde. Rozložené a k nepoznání. Při nejlepším mě překročí, při nejhorším se mi někdo vysměje, že jsem tady chcípnul. Nesmim chcípnout! zakřičel jsem sám na sebe. Srdce se mi zase rozbušilo, ale žádný adrenalin, nevěřil jsem tomu. Prostě utíkej. řekl jsem si. Jednou musím na někoho narazit. Na Alastora.

//Mahar

//Vřesoviště

Tělo jsem měl obalené drobnýma větvičkama, takže jsem vypadal jako nějaký divný kříženec stromu a vlka. Občas mě nějaká větvička škrábla, když jsem třeba udělal delší krok, ale vesměs jsem je ani necítil. Hlavně jsem je ani nevnímal, protože má mysl se stále panicky otáčela za tím faktem, že jsem sám, bez ostatních, nevím, kde se nacházím, proč jsem zrovna zde, kdy se dostanu domů, kdy uvidím živou duši, ale hlavně – kdy uvidím Alastora. Jak mohlo to všechno vypadat z jeho pohledu? Vrhnul jsem se po sestře, napadl ji, musela krvácet, řval jsem na ní a potom prostě a jednoduše... zmizel. Slehla se po mně zem stejně jako předtím. Chce se mi brečet, došlo mi. Zatnul jsem zuby a zatřepal hlavou. Přelézal jsem nějaké drobné kopečky, marně doufal, že z nich třeba uvidím nějaké povědomé místo, ale ne. Jenom jsem cítil tu hloupost paniku a hněv, všechno ostatní, jako kdyby bylo deaktivované. Nějaké přemýšlení? Čich? Sluch? Všechno bylo jako v mlze a oči zase zalité slzami. Svět mě nesnáší, změnila se má myšlenka na něco jiného, ale dost podobného. Proč by mě jinak tolik trestal? Jediné vysvětlení bylo to, že jsem byl prohnilá malá svině, která si nezasluhovala ničeho dobrého, jenom utrpení, bolest a strach... Nutno podotknout, že v té chvíli jsem cítil úplně všechno. Stmívá se, došlo mi ještě. Aby to všechno mělo korunu.

//Zarostlý les

//Les pod horizontem

Hnal jsem se z toho lesa, jako kdyby mě pronásledovalo hejno rozzuřených včel. Nutno podotknout, že jsem to už zažil a věděl jsem, jak jejich žihadla bolí. Sice mě v téhle chvíli vůbec nic nepronásledovalo, ale prostě jsem musel utíkat, protože jsem potřeboval najít Alastora. A taky sebe, kde jsem? opakoval jsem si neustále bez toho, abych dostal jedinou odpověď. Netušil jsem to, nechápal. Nechci být sám, svěsil jsem uši dozadu a zvolnil krok. Les končil a začínala nějaká... louka plná chroští a keřů. Prostě další místo, kde jsem to neznal a netušil, co mám dělat. Jediné, co mě napadalo, bylo jít skrz, protože... jsem se nemohl vracet, otáčet a jakkoli zdržovat. Musel jsem jít vpřed a vrátit se zpátky do těch hor, ze kterých mě asi Smrt odnesla. Za co? Za to, že jsem chránil čest jejího kmotřence? Kdyby se nechovala, jak se chovala, všechno by bylo v pořádku. Ale není, dodal jsem bez toho, abych vůbec ta slova řekl. Proč jsem si tím způsobem musel stále ubližovat? Stop!
Všude do srsti se mi dostávalo velké množství malých větviček a nějakého toho trní, ale... keře to byly docela pěkné, to bylo nutné podotknout. Nemysli, nezastavuj se, jdi dál, nutil jsem se. Začalo mě drtit to, jak jsem byl jenom se svýma myšlenkama. Nechci být sám.

//Kopce Tary

//Zubatka (teleportační lístek)

Dopadl jsem na rovný povrch, jenom jedna moje noha se lehce natloukla o kořen stromu, který si to poklidně rostl vedle mě. Tělo mě bolelo, ale více mě bolela mysl, která byla roztříštěná a pokrytá hnusným černým hněvem, který mě nutil tohle všechno dělat bez nějakého rozmyslu. Prostě jsem konal, nikdy nepřemýšlel, nikdy nic nedělal... Ale vždy jsem toho litoval.
Vyškrábal jsem se na nohy. Les okolo mě byl smíšený a... vůbec nepáchnul jako Asgaar. Posledně, když se mi tohle stalo, objevil jsem se v Asgaaru, ale tenhle les tak vůbec nepáchnul, což znamenalo, že se nejednalo o můj rodný les. Suše jsem polkl, rozhlédl se okolo sebe a... nemohl jsem říct, že bych okolí znal. Jenže každý les vypadla vesměs úplně stejně, to byla taky pravda. Nemysli na les! okřikl jsem se záhy. Tělo mi ztuhlo. V tlamě jsem ještě cítil trochu kovové pachuti krve, ale nepřemýšlel jsem nad tím, čí byla. Více mě napadalo jiné jméno a absence toho vlka mě trhala na kusy. „Alastore?“ zašeptal jsem do okolí a rozhlédl se. Nikde nebyl, neviděl jsem ho, necítil. Znovu jsem polkl, otřásl se a snažil se uklidnit, ale srdce mi bylo strašně rychle. „Alastore!“ zavolal jsem ještě jednou, ale to bylo marný. Nikde ani vločka sněhu. Byl jsem... kde? Nevím, musím se vrátit, začal jsem panikařit. Rozhlížel jsem se okolo sebe, zkoumal okolí, hledal cestu a pak jsem prostě vyběhnul nějakým směrem s prosbou, abych ho co nejrychleji našel. A omluvil se.

//Vřesoviště

Tiše jsem se zasmál, když mi došlo, že až v té chvíli si vlastně Alastor uvědomil, co se s ním stalo a že ho Život obdaroval obrázky, kterými propletl jeho srst... Zatímco na mě se kompletně vykašlal a nechal mě v těch mých padesáti odstínech šedi, protože mi to asi muselo stačit. Docela mě to štvalo, abych nelhal, ale nechtělo se mi to nijak dávat najevo, takže jsem se pouze lehce usmíval na Alastora, když se prohlížel.
Nemohl jsem si ale odpustit, abych si trochu posměšně neodfrknul nad tím, že se mu líbím i tak, když jsem obyčejný a nezajímavý. Hlavou jsem lehce pohodil k němu s lehkým prohlášením a vlastně i otázkou: „Máš rád obyčejnou a všední šeď světa?“ Protože jinak ani moje srst popsat nešla. Jediné, co ji protínalo, byly ty růžové jizvičky všude okolo. Občas mě štvalo, když jsem narazil na někoho, kdo je nemá, protože to znamenalo, že se o sebe umí mnohem lépe postarat než já. Nebo nic neprožili... To byla také možnost, nad kterou jsem se musel pozastavit, ale... spíše jsem počítal s tím, že ne každý prostě zapadne do každé díry, kterou najde.
Kráčeli jsme pomalu dolů, mraky se opět dostávaly vysoko nad nás. A pod mraky se formovala silueta hloupé sestry a její staré chůvy, kterou musela dostat, protože by se sama o sebe nikdy nepostarala, to věděl každý. Řekl jsem tiše její jméno, možná s trochou nenávisti, ale bylo to hlavně kvůli tomu, jak si předtim zdrhla a nechala mě v tom všem.
Pak už na mě i pokřikovala. Zvedl jsem hlavu nahoru. Za prvné mi říkala, jako kdybych byl furt malej, za druhý měla proříznutou tlamu, jako kdyby snad mohla. Trochu jsem pokrčil rameny a prohlásil: „Nevim, kde jsem byl, ale určitě ne u mámy a nechtěl mlíčko.“ Jedna z matných vzpomínek, kdy já přišel zbitý jak pes a dokonalá malá rodinka si seděla v lese, zatímco srab, co nikdy neopustil les, se dožadoval mléka. Dokonalý výjev toho všeho. Pootočil jsem hlavu lehce k Alastarovi, plný lítosti, protože jsem věděl, že pro něho byli sourozenci skoro posvátní. „Promiň,“ šeptl jsem k němu, aby ta slova patřila jenom jemu. „Ale mám s ní nevyřešené účty, které... už nemohou dál ležet,“ omluvil jsem se mu, než mi zrak zase padl na sestru.
Běhání z kopce sice nebylo mojí největší radostí a ve sněhu to bylo peklo, ale přeci jenom jsem se rozeběhl přímo proti ní s jediným cílem – oplatit jí to všechno.
Prvním cílem bylo ucho. Vždycky to bylo ucho, skočil jsem po její hlavě a chytl ho mezi zuby co nejsilněji jsem dokázal a zadníma nohama se pokoušel vydrápat po jejím těle trochu výš, abych k té hlavě dobře dosáhl a nemusel to ucho trhat.
Moc dlouho jsem v útoku nevydržel, protože když se ten druhý hýbe, první, co prakticky leží na něm, musí taky někdy padat. Svalil jsem se na zem, co nejrychleji se přetočil z boku na břicho a vyskočil na nohy. Cítil jsem v tlamě krev, ale bylo mi to buřt. „Kašleš na tu smečku jak jenom můžeš!“ zařval jsem na ní z plných plic. Zase jsem cítil jenom hněv. Lil se mi žilami, koloval v celém těle, nešlo se ho zbavit. „A jediný, co kdy uděláš, je-“ slova se mi zasekla, protože jsem zase cítil jenom to, jak se mi ztrácí půda pod nohama a žaludek se zcvrkává. To je pomsta Smrti? nechápal jsem už, než zase přišel ten pocit, že nejsem.

//Les pod horizontem (teleportační lístek) – see you soon

Alastor opět říkal slova, kterými si akorát ubližoval a mě tím trochu provokoval, protože jsem o tom nechtěl slyšet. Svůj nesouhlas jsem dal však najevo pouze letmým mračením při pohledu na něho a krátkou odmlkou mezi jeho slovy, než jsem si rozmyslel, co bych vlastně měl říct a jaké námitky vznést na to, jak sám sebe konstantně ponižoval, i když stál tak vysoko nad jinými, kteří by tak vysoko k němu ani nezvedli hlavu. „Nikdy jsem neřekl, že nám dvěma to zrovna souzený není,“ pokrčil jsem mimoděk rameny, jako kdyby vlastně ani nezáleželo na tom, co zrovna říkám. A možná trochu ne, ale chtěl jsem tomu dát ten správný smysl lhostejnosti, že na tomhle se skutečně lpět nemá. „Jsme tu nahoře, zatím žijeme, takže... nám to souzený je?“ dodal jsem s otázkou na konci a s tím se podíval někam do strany. Den se stahoval, i když tady dlouho slunce bylo vidět, jak zapadá za daleký obzor. Trochu jsem se usmál a otočil pohled zpátky k Alastorovi, jestli bude mít ještě nějakou námitku, protože kdyby ano, byl jsem připravený mu do toho zase skočit.
Slyšel jsem, že se Alastor připojil k mému vytí, ale přišlo mi, že se můj vlastní hlas rozléhal více, protože byl hlasitější, ale třeba to bylo pouze tím, že mi hučel v hlavě a tak vše, co jsem dělal, bylo hlasitější? Kdo ví, ale bylo to osvobozující, cítil jsem, jako kdyby mnou vyprchávalo přebytečné napětí a nějaká starost o kdo ví co, co jsem nemohl ovládnout.
Do toho všeho, aby den dostal pomyslnou korunu, Život obdaroval Alastora obrázky, které si přál. Zářivě zelenými jako měl oči a všude po jeho těle. Měly to být kousky květin? Okvětní lístky nebo třeba jejich listy? Nebo to byly abstraktní obrazce, které ho zdobily? Bylo to vesměs jedno, protože to bylo skutečně krásné.
Řekl jsem, jak jsem to viděl, vnímal, cítil a poděkoval mi. Lehce jsem se usmál a trochu sklopil uši, když to řekl o mně. Podíval jsem se nejdříve opatrně na své nohy, poté na bok, ale ani chloupek jiný. „Ale já nemám žádné obrázky,“ namítl jsem.
V okolí jsem cítil nějaký pach, který mi hnal do hlavy staré myšlenky. Nejdříve jsem nad tím zatřepal hlavou, zkusil jsem se to vytřást, ale asi bylo načase... vrátit se na zem. „Měli bychom jít,“ řekl jsem polohlasem a trochu zpomaleně a nechtěně se vydal směrem z hory. Jenže pach začínal být silnější a silnější... Nemohl to být jenom tak nějaký závan čistý náhody. „Shireen,“ vydechl jsem.

Nezvedal jsem zrak od toho místa, na které jsem hleděl už dlouhé minuty až s fanatickou touhou být až někde nahoře, ale také poníženým vědomím, že mi ten vrchol nenáleží a prostě bych měl zůstat dále dole. Ten vršek byl... tak vzdálený. Šli jsme pro něj tak daleko, ale přesto... jsme toho měli ještě moc před sebou. „Souzený,“ zopakoval jsem Alastorovu otázku, která přišla z toho, co jsem řekl. Přesně tak jsem to myslel. Ten vrcholek byl tak daleko, skrytý před zraky všech, že prostě nemohl náležet jenom tak komukoli, kdo se tam přihnal. „Když je něco tak daleko a vysoko, prostě mi nepřijde, že na něj může vystoupat jenom tak někdo,“ osvětlil jsem mu polohlasem. Ucítil jsem další závan vlčího tepla, které se ke mně dostalo, ale bylo pouze krátké, jako kdyby na mě snad Alastor jenom dýchnul. Stihnul jsem však k němu pootočit hlavu a na sekundu ho sledovat, zatímco se jeho tělo zhlouplo dál do toho mého.
Chtěl jít dál a tak jsem šel s ním. Nohy jsem měl bolavé a celý jsem byl promrzlý, ale co na tom záleželo? Šli jsme nahoru, svět nám ležel pod nohama a tam nahoře nebylo nic, nad čím by se muselo přemýšlet. Jediné, co mi vadilo, byl cizí vlčí závan, jeden letmě povědomí, protože jsem ho nedávno potkal, ale má hlava se rozhodla ho vytěsnit z myšlenek a užívat si ten pocit samoty s Alastorem na té vysoké hoře.
Slunce svítilo nad mraky, které ležely u našich nohou a klaněly se nám. Zhluboka jsem dýchal, trochu jsem se třásl a rozhlížel se přitom všude okolo sebe. Bylo to, jako kdybych byl úplně v jiné části světa, určitě ne tam, kde jsem byl ještě ráno a bulel, protože mě jiní označovali za syna někoho, ale ne za samostatnou existenci. Co na tom vlastně bylo? Aspoň v té chvíli mi na tom nezáleželo.
Otočil jsem hlavu, když Alastor promluvil, ale nic jsem neříkal. Pouze jsem na něho hleděl se zábleskem v očích, který jsem už dlouho necítil. Prostě to bylo něco, co dávalo novou energii a vůli k životu. Místo slov jsem zavyl. Když jsem vyl naposledy, zoufale jsem pátral po své mámě a bylo to kolísavé a bolestivé. Teď to vycházel z hrdla, ze srdce a roznášela se to okolím, které nám leželo pod tlapama.
Oči jsem měl v té chvíli zavřené, ale když jsem přestal a otevřel je, něčeho jsem si koutkem oka všiml. Pootočil jsem hlavu, nejdříve se díval na Alastora. Stejně jako vždy, ale vlastně úplně nově. „Je to krásný,“ vydechl jsem při pohledu na něj. „Ty jsi,“ opravil jsem to následně.

Zůstal jsem stát na cestě. Nebo na tom, co mohlo být cestou. Všude okolo ležel sníh, takže se těžce dalo rozeznat, kde co leží, ale prostě jsem cítil, že ten, kdo chce jít nahoru, musí jít právě touhle cestou. Tou nejbezpečnější, aby se dostal k vrcholku hory, jejíž špička byla zahalená mezi hustými bílými mraky. Lákalo mě, co je tam nahoře, chtěl jsem to vidět, poznat a pocítit, jaké je to být nad mraky, ale něco mě drželo tam dole, kde byl vzduch těžký a já se cítil proti všemu neskutečně moc maličký. Byl to děsivý pocit, který mi stahoval žaludek, ale vlastně byl i v něčem pěkný. Udělal jsem jeden nejistý krok vpřed, ale zastavil se a podíval na Alastora.
„Andělé?“ zopakoval jsem po něm. Co jsem si měl pod andělem představit? A ať to bylo cokoli, jaké by to bylo jím být? Někde vysoko nad mraky, kam by k nám nikdo nikdy nemohl. Před pár hodinama jsem hledal svojí sestru a pak jsem stál na samé špičce světa a bojoval s nutkáním jít nahoru a ještě výš, dokud by má tlapa neměla kam jinam vkročit, pouze na nebe. „Máme jít dál? Nebo nám to snad ani není souzený?“ zeptal jsem se Alastora, posadil se blíž k němu, protože foukal nepříjemný vítr, ale pohled jsem stále upíral tam nahoru. Bylo to až hypnotizující. V horách jsem byl jednou, dokonce zrovna v těhle, ale tohle jsem prostě předtím neviděl a přišlo mi to neskutečně moc úžasné, že to tam prostě... bylo. A my ostatní mravenci jsme byli dole a hleděli na mraky doufajíc, že uvidíme skrze ně na špičku.

//Sněžné hory

Bylo reálné, že bych vzduch nahoře jiný než dole? Nerozuměl jsem tomu, ale přišlo mi to tak. Nebo jsem byl moc zadýchaný z toho celého výšlapu, který byl prostě nekonečný, ale nějaká hloupá hrdost mi nedovolila otočit se a uznat, že jsem nás navedl špatně a že se raději vrátíme. Snažil jsem se myšlenkama furt odbočovat, abych nemyslel na tuhle svojí chybu a jediná možnost, kam zmizet, byla k těm jizvám. „Ono nejde o to, že o tom nechci mluvit,“ osvětlil jsem trochu, aby to Alastor nebral jako zradu, že mu to nechci říct, „ale znáš Arcanuse. A ono se ho to i týká.“ Prostě a zkrátka jsem nechtěl házet špínu na ostatní za jejich zády, když potom ten příběh vyzněl úplně jinak, ale hlavní pointa se skrývala v tom, kde jsem toho černého vlka s bílým břichem... nenáviděl. Trochu jsem se usmál, spíš lítostivě, když se mi Alastor otřel o tvář. Netušil jsem, jakým způsobem to brát a jak si to převzít, ale bylo to... hřejivé. Nejenom kvůli tomu, že bylo chladno, ale takový hřejivý pocit uvnitř těla, který jsem neuměl zařadit.
Klikatily jsme se mezi horami a docházela mi jedna věc – že to místo neznám. Nevzpomínal jsem si, že by se jednalo o to, kde jsem předtím válel sudy s Biancou. Tohle se táhlo více mezi horami, úzkými uličkami plnými sněhu, vzduch byl řídký, mlha okolo a cítil jsem se trochu nesvůj.
V jedné chvíli jsem se i zastavil a dlouze dýchal. Alastor měl pravdu, že se tam asi nechce lézt ani rostlinám. Začal jsem být nervózní, když všechno pořád jenom stoupalo, stoupalo a špičky okolních hor byli níže a níže. „Existuje něco jako nebe? Místo, kde můžeš vkročit mezi mraky?“ zeptal jsem se svého společníka s pohledem upřeným k hoře, která ty mraky v dálce protínala. Byli jsme tak vysoko, ale ona... byla stále vysoko nad námi. „Protože si myslím, že ano,“ dodal jsem s užaslým pokývnutím k té špičce, která byla schována pod mraky.

//Tajga

Trochu jsem se zarazil. „Nejenom... jizvy,“ zamumlal jsem trochu poníženě. Všechno něčemu předcházelo. Jizvám předcházelo opuštění od mámy, ale ještě tomu připadala ta hádka, která mě nechala dlouhé měsíce žít v pocitu, že vlastně ani nikomu nepatřím a dozvěděl jsem se pravdu úplně náhodou. Problém s tou hádkou bylo to, že předtím už prostě nic nebylo. Nic jiného jsem si nepamatoval. Živý obraz mám pouze na tu hádku a vše, co následně nadcházelo, ale předtím...? Předtím je celý život rozmazaný. „Neřešme to, prosím,“ požádal jsem ho se sklopenýma ušima, protože jsem se už necítil na to, abych tohle celé nějak vnímal a vzpomínal na to.
„Ty nejsi k ničemu,“ namítl jsem ještě jednou, než jsem se od Alastora trochu vzdálil. Vadilo mi to a ještě více mi vadilo, že mluvím docela podobně jako on. Je to vnímaný úplně stejně? Muselo. Upnul jsem zrak k zemi, protože jsem v té chvíli nějak cítil, že se na Alastora nemohu podívat, protože bych byl akorát smutný a potřeboval jsem si utřídit myšlenky, které... se motaly dokola a nechtěly se nijak zastavit. Stiskl jsem zuby, zhluboka jsem se několikrát nadechl a prostě zkusil to všechno nevnímat.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, když to Alastor okomentoval jako pěkný konec světa. Trochu jsem se usmál. „Všiml sis, že čím výš jsme, tím víc mrtvo je okolo?“ zeptal jsem se, ale určitě to vidět musel, bylo to zjevné. Pokračoval jsem každopádně dál, nějak se mi nechtělo končit zrovna tady.

//Zubatá

//Dlouhá řeka

Okolí se docela značně ochlazovalo, takže jsme se dostávali někam vysoko na sever, kde to přestalo být příjemné. Vlastně ne, pokud se nepočítal ten výšlap, bylo to docela příjemný, protože parné léto okolo zmizelo a prostě přišel takový nádherný chládek, který byl mnohem lepší, jak ten výšlap v zimě, kdy jsem myslel, že mi umrzne a upadne ocas.
Trochu mě překvapilo – zarazilo –, když Alastor prohlásil, že mech není krutý. Musel jsem se dokonce i zastavit, chvíli nad tím přemýšlet a nakonec jsem se tomu zasmál. Protože to vlastně vtipný bylo. Minimálně ta představa, jak krutě by se mohl mech zachovat. Co by mohl udělat? Vlastně nic, maximálně by zmírnil pád, když jeden padá a to se nepočítá jako ublížení na zdraví a krutost. Pravý opak. „Tak mech krutý není,“ odsouhlasil jsem mu.
Začal jsem mít pocit, že jsme blbě. Že jsem nás sakra já zavedl úplně na blbý místo, protože jsem odvážně převzal iniciativu a prostě... jsem těžce pohořel. Zastavil jsem se v chladné krajině, trochu položil uši dolů a podíval se lítostivě na Alastora. „Nechci znít divně, ale... asi jsem trochu bolesti už zažil. Na těle i na duši, ale smrt... bych nechtěl přijmout jako vysvobození.“ Trochu jsem si nebyl jist, zda to říct, protože to muselo z mé tlamy znít divně. Neprožil jsem přece nic tak děsného, ne? Ale stejně... umírání bylo snad hodně vzdálené.
Chtěl jsem se Alastorovi omluvit, že jsem nás zavedl někam úplně do háje, ale on se rozmluvil o sourozencích a to pak přesunul na to, že je ze všech nejméně schopný. Posunul jsem se několika kroky k němu a tentokrát více, než když jsem od něho odcházel a prostě si držel ten odstup. „Přestaň to říkat,“ řekl jsem trochu zhurta, „když to není pravda.“ Trochu jsem se mračil, ale spíše tak... dotčeně, že si vůbec cokoli takového o sobě myslí a ještě k tomu to říká nahlas. „Jsme mladí a hloupí. Hloupí koresponduje s tim, že občas něco poděláme nebo se nám nepovede, ale co? Vždycky je na všechno víc pokusů,“ vysvětlil jsem mu. První lov? Dostal jsem do tlamy a nic neudělal. Zkusim to někdy znova? Jo.
Pak jsem se rozhlédl okolo nás. „Já nás pro změnu zavedl na kompletní konec světa,“ vydechl jsem. Podíval jsem se k horám, kde jsem se klouzal s Biancou a prostě... to nemuselo být úplně zlé? „Ale když už jsme tu – něco ti ukážu. Viděl jsem to tady v zimě a teď už aspoň nebude tak hnusný počasí, pojď,“ usmál jsem se a až energicky vyběhl do hor.

//Sněžné hory

//Kamenná pláž

„A co krutého není, huh?“ zvolal jsem takovou řečnickou otázku za sebe k Alastorovi, když o osudu prohlásil, že může být nemilosrdný. Jestli to byla pravda a zároveň vedl celý můj život, docela rychle se dalo objasnit, co to vlastně znamená a proč jsem malý zjizvený parchant, který si nezasluhuje pořádného uznání nebo jenom třeba vědomí jeho existence.
„Jestli je Smrt vysvobozením,“ zopakoval jsem jednu část, kterou Alastor řekl a trochu se zarazil. Co to vlastně mělo znamenat? Že v případě smrti už bude všechno v pořádku? A je po smrti něco? Protože pokud ne, jak mohlo být všechno v pořádku, pokud už prostě nic nebude? „Tak asi nerozumím existenci,“ vydechl jsem. Protože jin pořádné odpovědi jsem se nedopracoval a netušil jsem, co jiného bych měl říct, když jsem se už rozmluvil. A zároveň jsem něco říct musel, to už prostě bylo dané.
Šli jsme proti proudu jedné řeky, která dozajista vedla někam na sever k horám, které se tam nahoře tyčily. Stačilo prostě jenom dojít k jejich vrcholku a vidět místo, odkud přišel Alastor. Ukázal bych mu Asgaar, ale ten už viděl, ne? zamyslel jsem se a s krátkým úsměvem se otočil k Alastorovi. „Tak snad vede nahoru více cest,“ ušklíbl jsem se, když mi oznámil, že na to místo by mělo vést jiné místo.
Pak už padla nějak otázka k Shireen nad kterou jsem se moc zamýšlet nemusel. „Věřím jí. Jako malá byla hodně sama, tak se nějak musela naučit postarat se.“ Ale lovit? Na to z vysoka dlabala. „Ty se o svoje sourozence bojíš?“

//Tajga

//Středozemka

Všechny ty hloupé myšlenky na to, jak jsem prostě jedno malé šedé nic, které nic neumí a nikdy nedokáže, protože se nikdy nevyhrabe ze stínu, který na něho vrhají jiní, jsem hodil za hlavu. Protože mě to tady nezajímalo. Zajímal mě pouze ten hnědý vlk se zelenýma očima, kterému bylo fuk, že jsem syn toho a tamtoho, ale prostě mu šlo o to, že nějakým způsobem existuju. Kdyby mu to nebylo jedno, nehnal by se za mnou, ne? Doufám.
Trochu jsem se zamyslel, když nadhodil otázku, zda je Osud také někým, jako je jeho kmotra a Život, ale těžko říct. Existovalo vůbec něco jako osud? Třeba to byla jenom nějaká báchorka a výmysl, za který ostatní skrývali vše, co se dělo, protože netušili, co jiného by na to měli říct, když se jim podobné věci stávají. „Možný to je,“ řekl jsem zamyšleně. „Ale vidět bych ho asi nechtěl,“ dodal jsem. Protože mi bohatě stačilo potkat ty dva předtím.
Vykročil jsem směrem někam k severu, ale doufal, že nás Alastor nějak povede. Věděl jsem, kde jsou na severu hory, v zimě jsem v nich byl, ale tam nebyla smečka, takže jsme museli jít jinudy, to mi bylo jasné. „Určitě trefíš. A hory nepřehlídnem, ne?“ ušklíbl jsem se trochu na něho.
Mířil jsem k té dlouhé řece, protože jsem věděl, že odtamtud míří ještě jedna řeka, kterou jsem musel přecházet s Biancou, abychom se dostali k horám a něco mi prostě říkalo, že to je cesta i tam. Nejdříve však bylo třeba překráčet řeku a to nebylo složité, přeci jenom v okolí bylo dost kamení. Mezitím jsem i Alastorovi odpověděl. „Hm ne, byl jsem v Asgaaru. Mluvil jsem krátce s Arcanusem a pak i s Elisou. Jo a taky tam byl nějaký hnědý vlk z cizí smečky, ale ten zmizel,“ rozpovídal jsem se. „A pak jsem šel hledat sestru, ale ta je v trapu, tak co,“ dodal jsem a vydal se proti proudu další řeky.

//Dlouhá řeka

Krok sem – Shireen v nedohlednu. Krok tam – Shireen zase v nedohlednu. A každičkým tím krůčkem mi docházelo to, že jsem totálně stupidní, když se ani nezeptám, kde se ten splozenec, který neměl existovat, nachází a zároveň ve mně ještě rostl hněv proti sestře, že musim sám nejenom lovit, ale pak se za ní honit po všech čertech, protože ona se taky nikdy neráčí ukázat ve smečce. Jako já, sklapni, poučil jsem sám sebe se zastřesením hlavy a zastavil se na místě. Tráva mě pleskala do těla a občas mi i nějaké stéblo vlétlo do čenichu nebo mě píchlo do oka, takže kompletní místo na prd.
Chtěl jsem už vyrazit někam jinam, třeba se i vrátit do Asgaaru, abych se prostě zeptal, kde se má Shireen nacházet se staříkem, ale od prvního krůčku směrem k domovině mě zastavil známý hlas, který by mě donutil zastavit se i v případě, že bych byl rozběhnutý rychlostí světla. Prostě bych se zastavil a nepohnul, dokud bych ho neviděl. A já ho sakra dobře viděl.
Ocas se mi rozpohyboval nezvykle do stran a tlama roztáhla do úsměvu, i když to byla jenom chvilka, co jsme se neviděli, ale to stačilo, ne? „Ahoj, Alastore!“ zvolal jsem na něj, když se blížil ke mně. Bylo fajn ho vidět, i když to vůbec nebyla dlouhá doba.
Posadil jsem se na zem, když mi objasňoval, kde se tam vyloupl, ale zavrtěl jsem hlavou, „ty neobtěžuješ.“ Byl to fakt, mnoho vlků mohlo otravovat, ale on ne, rád jsem ho viděl a měl na blízko.
Tiše jsem se zasmál, když mě nazval nejmilejší náhodou, „nebo to je osud,“ namítl jsem lehce. Rozhlédl jsem se ještě kolem, jestli se třeba někde nevyloupne Shireen, ale bohužel ne. To znamenalo, že moje plány na ten den padají. Hlavu jsem obloukem přesunul k Alastorovi a zeptal se: „Plánuješ něco dělat? Předtím si mi říkal, že jste měli smečku v horách, tak co kdybys mi ji ukázal?“ zeptal jsem se ho s výskokem na nohy a několika kroky směrem k severu. „Nikam nespěchám,“ dodal jsem klidně a prostě šel.

//Kamenná pláž

//Asgaar přes Midiam

Takže, řekl jsem si pro sebe, když se moje tlapy ocitly v hluboké zelené trávě. Všude okolo mě jenom prázdno, i když kousek za mnou byla ještě řeka a to šaklí místo, kde jich byla tuna. Ale už jsem byl v té vysoké trávě, zhluboka dýchal a uvědomoval si jednu věc – že jsem se třeba nezeptal, kde Shireen přesně je. Prostě máma řekla blízko, já chtěl blízko jít, ale sakra? Blízko bylo v okruhu, ne jenom jedním směrem. Prostě jsem v háji, přiznej to, zvolal jsem sám na sebe a popoběhl do jedné strany, potom krátce do druhé a potom z vyfrknutím zastavil na místě. Kam jsem měl jít? No jako kamkoli. Možná jsem měl zůstat s Alastorem, napadlo mě. Jenže asi bylo lepší, že jsem ho nechal sám a neobtěžoval svojí podřadnou přítomností.
Věděl jsem, že musím jít někam jinam, najít tu blbou sestru, urvat jí kus hlavy a pomstít se tak za tu blbou zradu, kdy mě nechala lovit pro celou smečku, zatímco si někde válela šunky. Dopadne hůř než Sunstorm a Sunflwoer dohromady, zazubil jsem se. Proč vůbec ti nejhorší začínali na Sun?