Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadalo mi, že jsem se ve smečce míjel úplně s každým. Možná to bylo tím, že nás tam celkově moc nebylo a těch pár vlků se prostě moc nesetkávalo, možná to ale bylo tím, že se veškerá společnost vyhýbala jenom mně a neměl jsem takový štěstí, abych všechny okolo znal. Trochu jsem si nad tím povzdechl, když přitakala, že tomu skutečně tak je, bylo to vcelku dost smutné. Hádal jsem, že se mi furt nějak nepodařilo potkat se se všemi vlky ze smečky, ale to jsem taky nemohl vědět, protože jsem ani neznal jejich jména.
Trochu jsem se pousmál, když Gee řekla, že by mi něco mohla ukázat. Bylo načase, abych taky už něco začal zkoušet a prostě objevil magii, která dřímá ve mně. Neměl jsem ponětí, která by to mohla být, jenom jsem v některé mohl doufat z těch všech, které se netýkaly mysli, ale věcí, které jsou okolo nás, mi přišla elektřina jako to jediné, co bych z toho možná tak chtěl.
Gee mi nejdříve o magii povyprávěla, ale připadalo mi, že jsem tohle už od ní slyšel. Možná to byla pravda, ale určit by se s tim něco zábavného alo vymyslet, což jsem nějak zprvu nechtěl namítat. Jenom jsem přikývl, že jejím slovům rozumím a trochu jsem ukročil dozadu, když sama udělala nějaké kroky vzad, abych nedostal do čenichu nějaký zbloudilý blesk.
Pamatoval jsem si, že předtím jiskřila, načepýřila se, že byla se svojí štíhlou stavbou těla jako koule. A tentokrát to bylo dost podobné, i když mi blesky přišly větší a zvuk hlasitější. Jenom už z ní nebyla taková koule, zdála se však unavenější.
„Vypadá to fajn,“ namítl jsem krátce. Podíval jsem se někam za ní, kde byla s těmi dvěma vlky, přičemž jednoho z nich jsem více znal. Měl jsem pocit, že jsem ji drze vytrhl z jejich skupiny a cítil jsem se trochu blbě. Dlouze jsem vydechl, „asi bych se měl vrátit, domů,“ zamumlal jsem zamyšleně a pokývl k šedobílé vlčici vzadu, „pozdravovala bys ji? Biancu, trochu se známe,“ požádal jsem Gee tiše, než jsem se trochu začal sunout pryč, ale mířil jsem k řece, protože jsem měl žízeň.

Sorva jsem zavolal její jméno, ozvalo se ve mně, proč to vlastně dělám. Proč na debe upozorňuju, když jsem jak zmoklá unavená slepice, co se trmácí světem sem a tam, furt tvrdí, jak se vrátí domů, ale nikdy tak neudělá? Protože jsme hlupák, upozornil jsem sebe samého a chtěl odejít, ale periferně jsem si všiml, že vlčice slyšela mé volání a blíží se ke mně. To je Bianca? ozval se ještě jeden hlas, když jsem spatřil vlčici vzadu za ní. Hned mi něco říkalo, abych zavolal i na ni, protože jsem ji neviděl od zimy, ale neudělal jsem tak. Něco mě umlčelo a hlas Gee, který se ptal, jestli se něco neděje, mě kompletně vytrhl z myšlenek na šedoubílou vlčici. Děje se něco? zeptal jsem se sám sebe a musel nad tím chvíli přemýšlet. Dělo de toho mraky, nepobíral jsem to a přišlo mi, že čím starší jsem byl, tím horší to všechno bylo. Nedával jsem to, bylo toho fakt moc a ani ukrytí v jeskyni by nejspíše nepomohlo, protože by si mě problémy našly i tam. Děje se něco? zopakoval jsem tu otázku. Ne, nic se nedělo, pouze jsem po dlouhé době viděl vlčici z vlastní smečky a po roce s ní mohl mluvit. Byla první, kdo mi kdy ukázal magii a dal mi nějaké ponětí o její existenci. „Ne jenom…,“ odmlčel jsem se na delší chvíli, protože jsem netušil, co bxch měl vlastně říct. „Dlouho jsme se neviděli a… ještě dýl spolu nemluvili,“ zamumlal jsem zamyšleně. Zvedl jsem zrak k obloze, vzpomínal jsem, jak se předtim Gee načepýřila, když použila svou magii a potom jsem ji použil já v těle Arcanuse a okolo nás uhodil hnusný blesk, že jsem nadskočil do vzduchu.
Sklopil jsem zrak ke Gee. Posledně jsem na ní koukal zdola, teď už tomu tak moc nebylo. Zaměřil jsem se na její oči a zase mě přepadla myšlenka, kdy se objeví má magie a která to bude. Chtěl jsem přikazování, protože to byla první magie, po které jsou zatoužil, ale třeba i blesky nemohly být špatné, aspoň bych si dokázal všechny držet dostatečně od těla. „Vzpomínáš, jak si mi jako malýmu ukázala, jak ses načepýřila z elektřiny?“ nadhodil jsem po přemýšlení. „Chtěl bxch nějak hledat svojí magii a přemýšlim, která by to mohla být, tak proč ne ta, kterou jsem v životě viděl jako první?“ nadhodil jsem tupě. „Ukážeš… mi něco? Abych to taky někdy mohl zkusit, jestli něco takovýho ve mně není,“ vysvětlil jsem nervózně.

//Náhorní plošina


Něco se přeci jenom povedlo. Dostal jsem se k té řece, kterou jsem potřeboval. Slyšel jsem její šum, viděl její vlny postupující směrem k moři. Nic víc jsem nepotřeboval. Stačilo už jenom po jejím proudu dojít až nahoru k Asgaaru, kde to prostě stočím do lesa, tam se nažeru, odpočinu si a pokusím se zapomenout na vše, co se stalo. Nebo ne na vše, ale na většinu. Třeba na Alastora jsem zapomenout nechtěl, i když ten konec mohl být jiný. Určitě ne takový, abych v jeho mysli zůstal jako malý šmejd, který chtěl někoho zabít, když to nebyla pravda.
Kráčel jsem podél řeky pomalu. Snad jsem měl strach, že když půjdu rychle, něco se podělá, protože to věci moc rády dělávaly. Hlavně v mém okolí se všechno dokázalo vždy bravůrně podělat bez toho, abych za to nějak zvlášť mohl. Cítil jsem okolo sebe dost vlčích pachů, snad každý druhý se scházel u té řeky. Ale těch pachů bylo tak sakra moc, že bylo složitý se v nich vůbec vyznat. Byla to změť všeho možného a můj čenich byl stále plný vody z toho červeného jezera. Furt jsem nechápal, jak zrovna tohle jsem mohl přežít.
Pohled mi padl na nějakou skupinku vlků. Ten neskutečně moc šedý vlk mi přišel od pohledu povědomí, snad jsem ho viděl poprvý s Alastorem, když od nich odešel? Asi, na něm nezáleželo. Spíše mě zaujala vlčice vedle něho. Černá jako bota, ale tlapy měla modrozelené. „Gee!“ zavolal jsem bez nějakého plánu. Ani jsem volat nechtěl, ale stalo se. Dlouho jsem ji neviděl, ještě dýl s ní nemluvil. A prostě mi to ulítlo, když jsem viděl někoho známého.

//Ohnivé jezero

Jako vždy, když jsem netušil, jakým směrem se vydat, protože jsem byl zmatený nebo dezorientovaný, šel jsem po vlastních stopách. Protože odtamtud jsem uměl najít nějaký záchytný bod, odkud jsem se mohl vydat na místa, která jsem znal. Třeba domů, do Asgaaru. Byl mi domovem, záchytným bodem, ale příjemně jsem se tam moc necítil, to byla pravda.
Někde tady je ta řeka, říkal jsem si pro sebe. Dlouhá nudná řeka, která mě dovede domů. Stačilo na ni pouze narazit a jít proti jejímu proudu, dokud nebudu u známého lesa, který patřil smečce rodičů. Nic snadnějšího nebylo, prostě jenom najít řeku.
Šel jsem totálně mokrý. Ten den byl navíc chladný, takže jsem ani pořádně neschnul a písek, který byl ještě všude okolo, byl neskutečně otravný a stěžující chůzi. Šel jsem po paměti, orientoval jsem se dle rozumu, který mi chyběl a taky jsem prostě doufal, že dorazím tam, kam jsem dorazit potřeboval – do Asgaaru.

//Mahtae sever

//Skryté ruiny Gallantidy

Opět mě pohltila voda, vzduch se vytratil, kožich mi objímala studená rudá voda a mozek panikařil. Viděl jsem jenom to, co mě předtím chytlo. Nějaký přelud, který rozhodně nebyl Duncanem a ani tou černou vlčicí. Bylo to něco, co v té vodě žilo a pohltilo mě to, aby mě to mohlo... co? Sežrat? Týrat? Utopit? Všechno to jsem viděl ve své hlavě, kdy jsem zběsile kopal nohama a snažil se napodobit to, co dělali ti dva vlci, abych se dostal na hladinu. Bylo to těžké, spíše mi přišlo, že se dostávám opět ke dnu, ale vzduch mě trochu nadnášel a pomaličku jsem se dostával ke světu, které bylo tam vysoko nad náma. Možná přežiju? ozývala se mi myšlenka v hlavě.
Kopal jsem zběsile nohama, vlastně to bylo docela lehké, prostě kopat a neohlížet se, jestli jsou okolo nějaké vodní příšery, co mě chtějí sežrt. Soustředil jsem se pouze na ty rozmazané zadky, které mi mizely z dohledu. Nenechávejte mě tu, nenechávejte mě tu, opakoval jsem jim zoufale a pochyboval, že mě slyší.
Hladiny se mi dostalo, zhluboka jsem zalapal po dechu, který se mi zdál jako vzácnou komoditou, ale nedošlo mi, že plavání na hladině bude už něco úplně jiného než v té vodě. Tady jsem se musel někde udržet a to mi nešlo. Hlava mi klesala pod hladinu a pak se zase zvedala, kdy jsem zoufale zalapal po pár douškách, které mě udrž nad hladinou ještě nějakou chvíli.
Něco mě chytlo za krk, to stvoření? Projelo mnou děsné mražení, chtěl jsem se začít škubat a vypadnout, ale nemohl jsem se jenom tak dostat na břeh, protože jsem neuměl plavat a nemohl jsem volat o pomoc, protože jsem měl hrdlo zase plné vody.
Nějak jsem si všiml, že se jedná o tu černou vlčici a uklidnil jsem se. I když ne úplně dostatečně. Chtěl jsem vypadnout a zmizet, jakmile se mi tlapa dotkne pevné země a přesně tak se i stalo. S kašláním jsem vypadl na břeh, vykašlával jsem vodu, která se mi dostala na plíce. Strašně to bolelo, stejně jako vše, co se poslední dobou týkalo dýchání.
Pohoršeně jsem zvedl hlavu, když mi bylo řečeno, že nemám lézt do vody, když neumím plavat. „To on mě shodil!“ bránil jsem se s poukázáním na vlka, co se rozvaloval na břehu. Musim zmizet, došlo mi. Rozhlédl jsem se okolo sebe, když vlčice vykládala, jak mě odvede domů. Ale to jsem už taky běžel tím směrem.

//Náhorní plošina

Zatímco ti dva spolu nějak mluvili, víceméně o blbostech, které nebyly důležité, protože jsme se zrovna nacházeli na dně jezera a přesto jsme tam mohli dýchat, protože jsme byli v nějaké jeskyni, kde se držel vzduch. A je zajímá jenom to, že jsme se schovali před bouřkou. A do toho všeho se mi ještě černá vlčice pokoušela tvrdit, že to jediné, co do mě vráželo ve vodě, byl Duncan. To nemohl být on, protože ve chvíli, kdy on už stál tady, já sem byl strčen něčím. „To nebyl on,“ procedil jsem na vlčici skrze zuby, aby věděla, že to myslím smrtelně vážně.
Byla mi už docela velká zima a do toho jsem vnitřně panikařil, co se děje okolo nás, co tam sakra plave a kdy se ta věc rozhodne, že se půjde s námi seznámit. Slovy nebo drápy, jedním z toho určitě. Nebo možná i zubama? Tři možnosti, ani jedna se mi nelíbila.
Párkrát jsem se nadechl, docela to bolelo a snad bych to dal v pomyslném žebříčku ještě nad to, kdy mi Smrt dupla na krk, protože tohle se mi zdálo mnohem, mnohem horší. U Smrti jsem se mohl kroutit a nějak si pomoct, ale tady? Byl jsem bezmocný.
Koukal jsem se k východu, kterým jsem proletěl a furt paranoidně čekal, kdy se tam něco zjeví, kdy mě to popadne a stáhne do svých útrob. Hlasy za mýma zádama jsem ignoroval, byla to jenom nesrozumitelná změť, které jsem nerozuměl. Ale dobře jsem chápal, když do mě zas začal Duncan vrážet, tentokrát silněji a hnal mě k tomu východu. Chtěl jsem se zabrzdit, zarážel jsem se nohama, ale ten vysoký vlk byl mnohem silnější a nezbývalo mi nic jiného, než se co nejvíce nadechnout a smířit se s vodou a tím děsem, co mě určitě sežere. „Já neumim plavat!“ stačil jsem ještě zařvat.

//Ohnivé jezero

Strašně mě bolelo dýchání. Poslední dobou se furt všechno točilo okolo dechu a toho, že jsem s ním měl nějaký problémy. Nejdříve se dýchalo těžce, pak to bolelo, potom jsem nemohl běhat, špatné dýchání v horách a teď tohle. Pocit topení bylo v části "jak jsem skoro umřel" zatim to nejhorší, co ze všeho přicházelo.
Ležel jsem na nějakém kameni, ale pořád jsem nemohl dýchat. Něco mě bolelo, něco tam překáželo, prostě jsem nemohl. Vnímal jsem dva vlky okolo sebe, slyšel jsem, že Duncan mluví mým směrem, ale nemohl jsem se nadechnout, natož vůbec něco říct. Proč to tak bolí? nechápal jsem. Něco mi na plicích překáželo, nedovolilo mi to nadechnout se, přestože jsem se tolik snažil. Skoro jsem se utopil, ale pak ne, co to bylo? nechápal jsem. Přišlo mi, že se mi chce spát, vědomí jsem ztrácel a sotva jsem držel oči pootevřené.
Potom všechna ta bolest z tlaku pominula. Rozkašlal jsem se, plival jsem vodu a přešel do zcela nové bolesti, kdy jsem ze sebe plival vodu, která mě měla utopit. Těžce se mi dýchalo, třásl jsem se a nejraději bych se fláknul na zem a... umřel.
Jenže mi něco došlo. Jak jsem se sem dostal? zeptal jsem se. Mezitím na mě mluvila ta černá vlčice. Jestli jsem v pohodě a pak něco o něm. Chápal jsem, že to byl on, kdo mě strčil, ale... to mi bylo vcelku jedno. Nebo to nebyla na řadě. Střelil jsem zrakem po vlčici a polohlasem ze sebe dostal: „Něco tady je. Něco mě sem dotáhlo.“

//Ohnivé jezero

Dopadl jsem do jezera zády napřed. Voda se mi rozrazila o záda a postupně mě celého objala. Byla teplá a ani mi nepřišla jako krev, musela v ní být asi hodně naředěná, protože jinak jsem si tu červenou barvu nemohl vysvětlit. V té chvíli jsem už steně na barvu nemyslel, v hlavě jsem měl nějakou úplně jinou myšlenku, která mi stahovala plíce mnohem rychleji než nedostatek vzduchu. Neumim plavat. Fiér se mě to pokoušel naučit, ale ani jednou neuspěl, dvakrát jsem se mu málem utopil, i když jednou to už bylo skoro schválně, protože se mi nechtělo v životě pokračovat.
Klesal jsem ke dnu po zádech, zrak jsem měl rozostřený, viděl jsem jenom nějké siluety a hlavně mizející světlo hladiny. Každým kouskem byla voda chladnější a plíce mě pálily naopak více a více. Pokusil jsem se překotit, abych se dostal do lepší pozice, která mi dá šanci zachránit se, ale pohyb ve vodě byl neskutečně složitý. Instinktivně jsem otevřel tlamu, chtěl jsem se nadechnout, ale vyšlo ze mě jenom pár bublinek, které narozdíl ode mě mířili k hladině. Kopal jsem nohama, přední, zadní, ale tělo mi stále hlesalo marně dolů a pohltila mě prostě... tma.
Přišlo mi, jako kdyby se něco otřelo o můj bok. Byla mi v té vodě zima, zkoušel jsem se ještě marně prokopat k hladině, ale bylo ke mně blíž dno než vzduch. Zase so o mě něco otřelo, doslova to do mě vráželo a táhlo mě to zubama za srst na krku.
Pode mnou se něco formovalo, ale přes rozmazané vidění jsem to moc nepoznával. Zase do mě něco vrazilo, bokem jsem se otřel o nějakou skálu nebo něco a pohltil mě chlad, ale... suchý chlad? A pak jsem se dokonce dokázal i nadechnou. Zalapal jsem zoufale po dechu, ležel na zemi a očima, které byly zakalené vodou jsem akorát viděl černý ocas vlčice, co se furt držela toho Duncana.

//Náhorní přes Louku vlčích máků


Vítr mě hnal někam, kam jsem nechtěl. Nebo chtěl? Však jsem furt netušil, kde se vůbec nacházím. A ani to, že jsem se nacházel u jezera mi v tom mo nepomáhalo. Bylo to jezero a bylo... červené. Jako krev. Bylo to jezero plné krve, která se vlnila v tom příšerném větru? Neměl jsem pořádně možnost si ho prohlédnout, protože mě bolelo i dívat se někam. Bulvy jsem měl úplně poškrábané od toho písku a věřil jsem, že i kompletně rudé. Musim vypadat jako troska, pomyslel jsem si zle proti sobě.
I přes ten vítr, kvůli kterému jsem měl chuť se jenom schovat a nevylézt, dokud se to všechno neuklidní, jsem se donutil přejít blíže k jezeru, abych si ho prohlédl. Kromě těch vln, které houpaly s jezerem plným krve jsem si všiml ještě toho, že z něho vycházely nějaké bublinky. Jako by se to jezero vařilo nebo něco takového. Co je tohle za místo? nechápal jsem. Stál jsem úplně na kraji, vítr bičoval všude okolo, opíral se mi do těla, ale něco se opřelo mnohem více. Hekl jsem, rovnováha byla v háji a jenom jsem věděl, že letim přímo do jezera.

//Skryté ruiny Gallantidy

//Mahtae jih


Otevřený prostor bylo asi to nejhorší, co jsem si mohl vybrat pro únik před větrem. Chtě jsem se vrátit do Asgaaru, ale byl tu tak trochu problém, že jsem se moc neuměl zorientovat, kde se vlastně nacházím, vítr mě strašně mátl a druhou věcí bylo, zda se vůbec mohu v lese ukázat. Co když tam už Shireen dorazila, žaluje rodičům a ti mi pak ukážou hranice a řeknou, že jestli je přelezu, tak budu považován za normálního tuláka, co jim narušuje území? Bylo to možný, ne že ne... I když třeba i Sionn se porval s Etneyem a oba tam furt byli, ne? Jenže já nejsem ani jeden z nich, připomněl jsem si hrubě. Jeden byl nejstarší, druhý byl schopný, já byl třetí a úplně vypatlaný.
Trochu mě to štvalo. Třetí syn, ale ne úplně nejmladší děcko, co by mohlo být rozmazlováno. Prostě jsem tak nějakým způsobem byl a neměl jsem ani schopnost najít vlastní les. Proč mě tam třeba teď nehodí svět, hm? zeptal jsem se. Tráva mě bičovala kvůli větru do tlamy, nebylo to nic příjemného, ale nesměl jsem to řešit. Mířil jsem dál někam za čenichem a doufal, že najdu nějaké normální místo.

//Ohnivé jezero přes louku vlčích máků

//Úzká rokle

Ten vítr foukal úplně všude. Úplně všude stejně bolel, všude mi vadil, všude se mnou lomcoval, přestože jsem nebyl úplně nejmenší osobnost v téhle zemi. Jako tělesně, mentálně možná jo. Byl jsem pořádnej slaboch.
Zase jsem si přišel sám. A nebylo to úplně tím, protože jsem sám byl, ale byl to... nějaký vnitřní pocit. Taková prázdnota, která mnou proplouvala a rozpínala se mi po celém tělem. Svědila, v tlapkách i bolela, v hrdle naopak tvořila sucho a hlavu neskutečně těžko, že jsem měl problém, aby mi neklesala svévolně k zemi. Samota, opakoval jsem si pro sebe. Proč to bylo něco tak... strašného? Nemyslitelného? Bylo to jako drcení kostí. Opakované a nikdy nepřestávalo. A nejenom kosti, ale i všechny orgány a vše, co bylo ve mně. Nesnášel jsem samotu, protože mě nutila věnovat se svým myšlenkám a mé myšlenky byly... taky tak osamělé. Když jsem neměl s kým mluvit, musel jsem mluvit se sebou a to celé bylo tak špatné. Co jsem si o sobě myslel? Že jsem nechtěný a zbytečný, přesně to.
Lezl jsem po kamenech. Bylo to složité, protože se do mě opíral vítr a už skákání po mokrých samo o sobě bylo docela složité. Třikrát mi tlapa sjela do vody, jednou jsem tam skoro skončil i já, ale nějak jsem to vyrovnal a mohl jít dál. Kam? Netušil jsem, asi prostě... někam. Nemá ani smysl hledat Alastora. Proč by se mnou chtěl být? Ani Shireen. Nebo kdokoli.

//Náhorní plošina

//Děkuju

//Sněženková louka

Přede mnou se tyčily další stromy, které se mohly stát spásou před tím větrem a pískem, který mě bičoval do tlamy. Nečekal jsem, že něco tak maličkého, jako je hloupý písek, by mohlo tolik bolet, když ho po mně metá vítr takovou rychlostí, kterou jsem snad zažil jenom v zimě, když pro změnu bičoval ledový vítr, který se mi prořezával srstí až na kost. Proč se většina mého života točí okolo myšlenky, že to bude můj konec? nechápal jsem. Už jsem na to myslel tolikrát, že to nemohlo být ani zdravé, spíš naopak. Ale... taky to možná bylo návykové. Protože pokaždé, když se mi blížilo k ocasu umírání, cítil jsem v krvi nějaké zvláštní teplo, které mě pohánělo vpřed.
Jenže ani to teplo mě neokázalo udržet v pohybu neustále. Ztrácel jsem dech, nohy mě bolely, musel jsem začít zastavovat a prostě se smířit s vědomím, že končím. Chtěl jsem se otočit, abych viděl smrti do tváře, ale místo Shireen se mi okolo prohnal černý flek, který mě viděl, klopýtl jsem a svezl se k zemi. Krátce na to se zastavil i ten tamten Dunca, který zahlásil, že je vítěz a křičel to vůči té černé vlčici s modrýma očima, jako kdyby se jednalo o nějaký závod. Kéž by, odsekl jsem si pro sebe a sebral se na nohy. Stromy se ohýbaly ve větru a já mezi nimi pátral po Shireen. Měl jsem trochu možnost zdrhnout, byla na to možnost a... já ji využil. Raději sbohem, řekl jsem si, popadl dech a mířil pryč, abych se sestře ztratil. Zatracenec...

//Mahtae jih

Je možné se každého kola účastnit s jiným charakterem?

//Tajga

Z toho lesa plného smrků a modřínů jsem se vynořil někde na otevřené pláni, kde bylo mnohem složitější před Shireen kličkovat mezi stromy, protože tam žádný, ale fakt žádný nebyl. Jenom louka a nic víc. Na plicích jsem už cítil oheň, ale taky ten druhý oheň v žilách říkal, že se nemám zastavovat a prostě zdrhat. Co, že jsem byl srab? Nechtěl jsem se se Shireen rvát. Vlastně ani předtim, ale prostě mě naštvala, že si za to ve výsledku mohla sama. Ale říct jí tohle..., uvědomil jsem si záhy. Nebyla možnost zastavit, jedinou možností byl prostě útěk dál a dál a doufat, že si třeba někde zlomí hnátu o kořen. I když tu nebyl žádný strom. Skvělý.
Do toho ten ostrý vítr, který mi nesl do tlamy a očí písek nebyl ničím skvělým. Neskutečně to bolelo a litoval jsem, že jsem nezůstal někde skrytý, když mě svět zavrhnul. Třeba u těch hor na jihu. Nebo v tom lese, kde mě to vyplivlo... V tom hlubokém lese, kde by mě nikdo nikdy neslyšel řvát. Ale na to je pozdě, řekl jsem si. Zkusil jsem se otočit, ale furt tam ta šedá fůrie byla. A za ní se hnal ten hnědý hlídač. Chudák stařík. A za ním... si to šinuli další dva. Přičemž jeden dost doháněl. A toho jsem naštval čim? Už jsem se v tom všem začal ztrácet. Na jednu osobnost to bylo až moc problémů, jak jsem si je měl pamatovat? Na to bude času dost, jestli přežiju.

//Úzká rokle