Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Středozemka

Hlavu jsem měl úplně malátnou, těžkou a trochu i bolavou. Rozhodně jsem moc nechápal, co všechno se okolo mě stalo, ale pamatoval jsem si to. Jenom jsem prostě nechápal... proč? Proč to všechno? Proč ten smích, proč to všechno, proč jsem měl na hlavě kytky? Ale měl jsem kámoše. Kámošku. A dokonce jsem mluvil s bratrem bez blbých poznámek a ceněných zubů? Do léto bylo fakt neskutečně moc divný...
Zastavil jsem kompletně zadýchaný na louce. Trochu jsem ohodil hlavou, abych si srovnal kytky, které jsem měl na hlavě a ohlédl se za Lilith, která se hnala za mnou. „Dnešek je zvláštní den,“ pronesl jsem mezi hlubokými nádechy a výdechy, abych se nějak uklidnil. Trochu se mi ještě motala hlava a měl jsem neskutečný nutkání se smát, které jsem dával najevo cukáním koutků nahoru. Napil jsem se z nedaleké řeky, abych se trochu ochladil, protože jsem měl pocit, že v žilách mám hotové peklo. Posadil jsem se na zem, potřeboval jsem se prostě na pár sekund zastavit a rozhlédnout okolo. „Plánuješ teď někam jít?“ zajímal jsem se. Chtěl jsem podle té vlčice přizpůsobit svoje plány, protože... mi nevadilo, že bych měl být v její přítomnosti? Sice z počátku to bylo takové protivné a ježaté, ale... co bylo bylo. Byla fajn. Zněla fajn.

//Louka vlčích máků

Musel jsem se nad tím chvíli zamýšlet, ale nějak jsem nenašel vzpomínku na to, jak by mě máma nebo kdokoli jiný učil osobní hygieně. Pamatoval jsem si lekci sprostých slov, rvačky, něco jako lovu, pouček o partnerech a partnerkách, ale péče o pravý opak tlamy tam nějak nebyl. „Ne, neučila,“ řekl jsem trochu zahanbeně, ale pak mě napadlo, že na učení nikdy není dost pozdě. „Ale až ji uvidim, tak ji o to poprosim!“ zazubil jsem se široce nad tím dokonalým plánem. A když mě to nenaučí máma, tak by mohla třeba ona, ne? Když už tenhle můj nedostatek objevila, mohla mi pomoc ho i odbourat, no ne? Radostně jsem nad tím zahoupal ocasem, ale ještě jsem si tuhle prosbu nechal pro sebe, než ji na ni vytasím se vším všudy.
Měli jsme dvě koruny. Jednu hodnou královny, kterou dostala Lilith okamžitě mezi uši a ta druhá byla taková malá, chudší a patřila šaškovi, kterého jsme museli najít a taky v uvozovkách korunovat. Protože šašek nebyl korunován, tomu bylo třeba se vysmát! „Ty!“ zvolal jsem, abych upozornil na svá další slova, která jsem chtěl pronést s hrdostí, ale místo toho jsem se u toho chichotal jako malá holčička. „Seš nejlepčejčí kamarádka! Ne Fiér, to je nejlepší spoluzáškodník, ne Bianca, to je nejlepčí společnice! Ne Alalator, ten je nejlepčí...,“ zamotal jsem se ve vlastních slovech. Zavrtěl jsem hlavou, nadechl se a zvolal: „Seš nejlepčí!“
Běžel jsem směrem k Asgaaru. Věděl jsem, že tam nějakýho šaška najdeme. Fiéra, Shireen, Etneye... Ne, toho jsem viděl, ne? Nebo to byl Sionn? Sionn není tak tamvej... No prostě někdo! „Dělej dělej!“ popoháněl jsem moře, než jsem se prudce zabrzdil a čumákem ukazoval k mizející černé vlčici s modrozelenýma nohama a černošedé vlčici. „To je náš šašek,“ zachychotal jsem se a rozeběhl se takovým hopsavím během k Shireen, kde jsem věděl, že dostanu přes tlamu, ale měl jsem svoji královnu, co mi určitě pomohla. „Musíme rychle zdrhat,“ špitl jsem k Lilith, než jsem přeskočil Shireen přes cestu a s korunou v tlamě zvolal: „Shireen!“
Dlouze jsem se nadechl, mrknul na Lilith a spustil: „Tajdle máš korunu, protože seš Asgaarská... královna! A nebuď furt naštvaná!“ Tlamou jsem pohodil tak, aby korunka šaška letěla rovnou na hlavu Shireen a moc jsem nečekal – zdrhal jsem přes louku co nejdál a přitom se chichotal. Protože to nebyla korunka královny, ale šaška. Ale to Shireen nevěděla.

//Bude upřesněno

Bylo? Nebylo? Nebylo všechno jedno? Ne, nic nebylo jedno, na všem nějak záleželo... Nebo ne? Netušil jsem, jak jsem mohl, však jsem přemýšlel nad úplně jinýma věcma. Ale přesto mi to šrotovalo v hlavě a párkrát jsem zakymácel hlavou ze strany n stranu, že nad tím přemýšlím. Nepřemýšlel jsem, v hlavě jsem viděl jenom maličké světlušky, jak si tam létají okolo.
Zašvihal jsem ocasem a trochu si u toho odfrkl. „Když ono to je těžký,“ zfrfňal jsem jako malý vlče, kterému se nechtělo jít v noci spát, „nevidim si na něj,“ dodal jsem. Jak jsem ho pak mohl kontrolovat, jestli je čistý jako lilie? Lilie chybí! došlo mi. Hlavou jsem škubl do strany, jestli třeba nějaká lilie nebude okolo, ale všude jenom ty červený kytky. Stejně jsme jich už měli dost, tak nebylo třeba hledat nějaké další.
Moře se se mnou pustilo do práce. Tlapama hrabala, přehazovala stonky a kytky stejně jako já. Okvětní lístky lítaly všude okolo, chtělo se mi z toho neskutečně kýchat a hádal jsem, že už mám čenich spíš žlutý než růžový. Nevydržel jsem to, kýchnul si a několik těch zničených kytek vylétlo okolo, že jsme z toho měli i krásné konfety na korunovaci!
Trvalo to nějakou dobu, ale začal jsem být zadýchaný a několikrát jsem musel pohodit hlavou, abych si srovnal svou vlastní korunu. „Haha!“ zahlásil jsem vítězoslavně a ustoupil dál, abych ukázal náš dokonalý výtvor... Výtvory. „Máme korunu i pro... šaška!“ vylezlo ze mě nadšeně. Čapnul jsem do tlamy tu větší, kde bylo víc kytek. Po zvednutí sem tam nějaká upadla, ale to byla pouze další konfeta, a hodil jsem korunu moři na hlavu. „A královna kytek!“ zaradoval jsem se a vzápětí čapl do tlamy tu menší věc. „Najdeme si šaška,“ zazubil jsem se a rozeběhl se k Asgaaru. Tam určitě nějaký bude.

//Středozemka

//Kopretinová louka okolo Ohnivého jezera

Byl jsem šťastný, když mi bylo oznámeno, že můžu být vlkem. Být ptákem by bylo fajn, mohl bych plachtit okolím. Být rybou, tak můžu plavat a netopím se. Být prasetem, tak... se můžu přežírat a bylo by mi jedno, že jsem tlustý. Ale být vlkem bylo nejlepší, protože tím jsem už rok byl a prostě jsem už tušil, co bych tak měl dělat.
„Ale světluškám svítí zadek?“ nechápal jsem. „Mám růžový zadek?“ zeptal jsem se moře a zase jí cpal svůj zadek blíž, aby se podívala a nemusela se moc namáhat s tím, aby mě obcházela nebo nějak tak.
Místo řešení světlušek a mého svítícího zadku jsme měli lepší práci na práci. Museli jsme dělat korunu! Měli jsme kytky, tolik kytek, že jsme toho měli doslova plný zuby! FIalový! Žlutý! Bílý! „Červený!“ zakřičel jsem s tlamou plnou kytek a ponořil se do červeného pole, které nás uvítalo. Bylo červené stejně jako to jezírko, kde jsme se s mořem koupali! Jaktože se vůbec moře mohlo koupat? No to je fuk.
Vyplivl jsem na zem všechny kytky, co jsem měl. Bylo jich dost, hotová hora květin, ze kterých jsme museli udělat korunu! Aby měla korunu jako já. „Musíme to zaplést! Smotat!“ vymyslel jsem to bravůrně, ale realizace toho všeho byla už docela namáhavá. Protože jak jsme měli udělat korunu? „Mmm...,“ mručel jsem zamyšleně a stál nad kytkama. Potom jsem do nich začal šťouchat. Hrnul jsem je na hromadu, motal je do sebe, přehazoval jeden stonek sem a druhý tam. Muselo to dobře držet pohromadě! „Dělej dělej, musíme použít víc tlap!“

//Ježčí mýtina

Moře mi šumělo v uších, abych se už rozhodl, kým chci vlastně být, ale já to furt netušil, takže jsem nemohl pořádně odpovědět a prostě... jsem z toho byl docela smutný, ale netušil jsem, co bych měl odpovědět. Jenom jsem sklopil uši dolů a přemýšlel, kým bych chtěl být. Asi vlkem? „Nemůžu být prostě vlk?“ zeptal jsem se s prosíkem moře a nasadil hodně velký oči, protože jsem si sakra přál, aby mi to dovolila.
Ale hustý, sakra hustý bylo to, jak jsem měl barevnej čenich. Párkrát jsem si na něj tlapou poklepal, jestli se třeba nerozsvítí, ale byl pořád jenom růžový. „Třeba bude svítit!“ vyhrknul jsem. Však se už stmívalo, takže byla furt šance, že bude i svítit.
Dali jsme se na úprk. Tlamy jsme měly plné květin, které nám patřily a na hlavě jsem měl i korunu. Bylo třeba, aby korunu dostalo i moře, jinak jsme nemohli být král a královna. A naštěstí jsme měli dost kytek! Žluté, fialové a... „Bílé kytky!“ vyhrknul jsem a poskočil, když se k nám blížila další louka. Pár kytek mi vypadlo z tlamy, ale měl jsem jich furt dost.
Položil jsem se na louku. Trhal jsem další a další kytky, protože jich bylo třeba co nejvíce. Měl jsem tlamu plnou listů, kvítí, pylu a nějakou hlínu, ale to bylo jedno. „Ještě další!“ huhňal jsem k moři, aby věděla, že nekončíme. Potřebovali jsme velkou korunu.
Rozhlédl jsem se okolo sebe, potřebovali jsme ještě někam. „Dem dem!“ hulákal jsem a běžel dál.

//Louka vlčích máků přes ohnivý

„Tak jsem prase?“ byl jsem ještě zmatenější než prase. By jsem ryba, byl jsem pták, byl jsem prase... Rytáse. To bylo na mojí hlavu už moc. A ještě do toho můj čenich. Snažil jsem se na něho pořádně dohlédnout, šilhal jsem očima a otáčel hlavou, abych si ho mohl pořádně prohlédnout, protože jsem se nikdy svýmu čenichu nevěnoval, ale... „Heeee, mám růžovej čumáček jako prase, chro?“ uvědomil jsem si. Fakt byl růžovej, přísahám!
Moře se stalo mým přítelem, kytičkovým kumpánem a já se nad tím jenom dokázal hihňat, protože to bylo fakt skvělý! „Budeme si nárokovat všechny kytky ze všech luk,“ zašeptal jsem s úsměvem a potom světu zakřičel, aby si to pamatoval: „Všechny pampelišky náleží mně a Moři!“ Až mě z toho bolel krk, který jsem měl pokroucený od toho jednoho kulíška, co žije v divných jeskyních tam nahoře, ale to bylo jedno. Moře mohlo mluvit za nás!
Ale měla pravdu, že jsme začarováni. Furt jenom louka. Zamyšleně jsem zamručel, rozhlédl se okolo a přikývl. „Je to nějaká bouda... Ty mrtvý jsem už taky poznal, jsou to mršky!“ šeptal jsem a přitom se bedlivě rozhlížel okolo, jestli je spatřím.
No jenže pak místo dvojníků přišel jako někdo, kdo mi byl trošku podobný. Nebyl úplně stejný, ale měl stejnou mámu a tátu, takže vlastně stejný byl. Schovával jsem se před ním s mořem v kytkách a dělal neviditelnýho, ale on mě viděl... Jak? Byl to kouzelník?
Hypnotizoval jsem Etneye a nechápal. Jak jako proč se schovávám? Rozhlédl jsem se okolo sebe, jestli nás neposlouchá někdo další, ale byl tam jenom Etney a jeho stín, který mu na některých místech trochu blednul. „Protože kradem, proto nás nikdo nesmí vidět,“ vysvětlil jsem bratrovi šeptem a doufal, že z toho nic nebude. Mezi zubama jsem měl všude zasekaný kytky a určitě jsem jich i hodně sežral.
A pak mi nějaký kytky padly na hlavu! „Ha?“ vyštěkl jsem a vyskočil na nohy. „My nejsme kámoši, my jsme král a královna!“ zahučel jsem na moře. Měl jsem korunu, byl jsem král! Otočil jsem se na Etneye, potom zase na vlčici a uvědomil si, že ještě ona nemá korunu. „Musíme tě korunovat! Vem ty kytky!“ přikázal jsem a sám jich ještě několik nabral do tlamy a letěl dál. Museli jsme najít vhodný místo na korunovaci.
„Etney musim běžet, kytky nás potřbujou!“ zařval jsem ještě na bratra a přeskakoval louku dál.

//Kopretinová louka

//Jezevčí les přes Eso

Začala se mě zmáhat krize. Kdo jsem teda byl? Nebyl jsem ryba, byl jsem pták. Ale vlastně jsem byl i ta ryba a ne pták. Takže jsem byl ryták. Ptaba. Ale nebyl jsem vlk. o tom se moře nikdy nezmínilo. K čemu ale být vlkem, když jsem mohl plavat&nbsp; zároveň i lítat. A pokud jsem byla ryták, plaval jsem pomocí křídel nebo lítal pomocí ploutví? Bylo toho tolik, kolik jsem o své existenci netušil, i když jsem si aspoň už byl jistý tím, kým vlastně jsem. „Jsem ryták!“ prohlásil jsem hrdě před mořem, zatímco to okolo mě pípalo a dorozumívalo se se mnou ptačí řečí, kterou jsem ještě neuměl. „Naučíš mě mluvit ptáčsky?“
Kromě toho všeho jsem měl problém s tou tlapou, která mi trčela tam, kde trčet neměla. Bylo to nepříjemný, když ji moře zastrkovalo zpět, ale asi to vyšlo, když jsem ji viděl na zemi, ne? A ani nebyla tolik špinavá! Zaradoval jsem se a několikrát zamrskal ocasem a trefil tak moře přes čenich, než jsem několikrát poskočil do strany a uvědomil, kde jsme. Kytky! Všude kytky, kytičky, kytišky, květiny a květy! „Budem kamarádiii,“ souhlasil jsem s vlčicí a sjel k zemi, kde jsem tlamou začal trhat květiny všude okolo. Ona už nějaké měla, byla řada na mně, ale potřebovali jsme jich víc. Mnohem víc.
„Potřebujem další!“ zaúpěl jsem s kytkama v tlamě. Zvedl jsem hlavu, rozhlédl se okolo sebe, pyl a okvětní lístky lítaly všude okolo mě. „Bjatr!“ vyjekl jsem a hlavou zajel mezi kytky. Nevidim tě, nevidíš mě.

//Ely pole

Ze zavřené tlamy se mi ozývalo zoufalé pískání z toho faktu, že jsem neexistoval. Matka mě porodila, ale já přesto nebyl a byl jsem vlastně jenom výplodem v hlavě moře. Jenže ani ona mě už neviděla! Nikdo mě neviděl! Pro nikoho jsem nebyl a z toho se mi chtělo brečet. Ale kdybych brečel, tak by tu zase byla voda a mohl bych se utopit. Nechtěl jsem se utopit, když jsem navíc neexistoval a nešlo by to.
Prožíval jsem (ne)existenční krizi, do které mě to moře jenom více a více uhánělo a netušil jsem, co s tím. Nechtěl jsem mít tlapu v zadku, však jak bych chodil? Drbat bych se mohl, to jo, ale jak bych chodiiiil? „Vytáhni mi tu tlapu!“ zaječel jsem až hystericky a otočil se k vlčici zadkem napřed, aby mi ji mohla vytáhnout.
Pak to všechno už začalo být strašně... kulatý. Jako by se to všechno válelo okolo a hlava mi hopsala ze strany na stranu. „Kamarád? Já jsem taky svůj kamarád!“ zaradoval jsem se, následně zarazil a přisunul se k vlčici, abych jí šeptem řekl: „Ale jenom na oko, jo?“
Další plán byl úplně prostý. Najít kytky, zabíjet kytkama, pokládat je na hroby! Haha! „Kytiškyyyyyyyy!“ hulákal jsem, zatímco jsem pádil skrze les a sem tam narážel do stromu, který mi nikdy neuhnul z cesty. Věděl jsem, kde najít kytičky!

//Ježčí mýtina přes řeku

Chvíli mi trvalo, než to všechno, co moře řeklo, dojelo až do mého mozku a bylo zpracováno. Ale ve chvíli, kdy jsem to pochopil, se mi otevřel pohled na všechno, co se na světě dělo, proč jsem jaký jsem, proč se ke mně tak všichni chovají a prostě: „Já nejsem,“ řekl jsem s talmou namířenou k nebesům. Pak jsem hlavu sklopil, koukal jsem se na jednu svojí tlapu, kterou jsem měl ve vzduchu a prohlížel si ji. Když jsem neexistoval, tak jsem neexistoval. Chtěl jsem se o tom přesvědčit a tak jsem si ji dal do tlamy a zkousnul. Vážně, žádná bolest, takže jsem nemohl být! Nebo to bylo tím, že jsem tu tlamu zapomněl zavřít? Neee... Nemohl jsem zavřít tlamu, když jsem nebyl.
Položil jsem tlapu na zem. Nebo položil bych ji, kdybych ji měl. Otočil jsem se, otočil bych se k moři a hlasitě jsem, hlasitě bych zakřičel: „Já nechci být ryba! Nežer mě!“ Vzdálil jsem se, vzdálil bych se co nejdál od té vlčice, ale vlastně to bylo jenom pár kroků, kdy jsem se zoufale snažil vyhrabat k nebesům, abych před ní unikl.
Snažil jsem se nebýt ryba. však jsem se konečně dostal z vody, nechtěl jsem jít zpátky dovnitř! Ale samo moře se topilo a já pro ni musel doplavat, abych jí pomohl, jenže doplavat někam bylo těžké a zdálo se mi, že se od ní akorát vzdaluju. „Pomůžu ti! Pomůžu! Nedýchej voduu!“ radil jsem jí, zatímco jsem se sám snažil k ní doplavat. A povedlo se mi to.
Povalil jsem se na moře, abych jí pomohl netopit se a přitom jsem dával pozor na ryby, co by nás mohly obtěžovat. Protože já nebyl ryba, já byl opak ryby. Byl jsem neryba. Pak se moře ozvalo o kytkách. Nechápal jsem, ale kytky! Kytky jsou podstatný! Slezl jsem z moře, posadil se na zem a v hlavě úplně jasný plán: „Jdem zabít kytky.“

//Jezevčí les

Moře mi našeptávalo, že jsem lhář. Cítil bych se ublíženě, ale jak mohl někdo tak maličký namítat něčemu tak velkému a hlubokému, jako bylo právě ono? Musel jsem se tomu podmanit a nechat se unášet, protože rvát se s tím nemělo žádný smysl. Trochu jsem zvedl hlavu nahoru, abych dokázal tlamou lapat po dechu a měl co nejméně vody v čenichu. „Alastorrrr je nemocný?“ nechápal jsem. A docela mě to i vyděsilo. Rozklepaly se mi nohy a plácal jsem se všude ve vodě, abych ho našel. Volal jsem marně jeho jméno a doufal, že mi odpoví, ale okolo bylo ticho. Vrhl jsem se zpátky k moři, pořádně se nadechl, abych to vydržel a silně ("silně") do ní vrazil ramenem, že se ho musíme vydat hledat, ale ta slova o hledání jsem už neřekl. Nebo jsem si myslel, že jsem je řekl. „Po Arrrrcovi,“ procedil jsem skrze zuby o svojí velikosti, protože jsem nechtěl přijít o vzácný vzduch. Nechtěl jsem se utopit, ne ne ne ne ne ne, ta smrt zněla hodně hodně hodně hodně hodně hodně špatně.
A pak jsem už ležel na zemi a zběsile plaval, zatímco mi moře šeptalo a snažilo se mě utopit. Ale já se nechtěl dát! Makal jsem a makal, nohy mě bolely a připadalo mi, že se mi točí jako nějaké spirálky. Utopím se! Mával jsem proto nohama ještě rychleji, abych neklesal ke dnu a dech se mi mnohem zrychlil. „Pláž?!“ vyhrkl jsem překvapeně. Jo! byl jsem na břehu. Přetočil jsem se na bok a joo, cítil jsem písek pod svýma nohama. Zaryl jsem do něho tlamu, abych se ujistil, že to je skutečně pravý písek. Mohl jsem dýchat!
„Zabít?!“ vyjekl jsem. Okolo mě se pohupovala země. Moře naráželo silně vlnami o zem. Vyskočil jsem na nohy, skočil moři přímo do chřtánu a zakřičel: „KOHO ZABIJEM?“

Měl jsem takový pocit, jako kdybych hlavu měl strašně... lehkou a těžkou zároveň. Něco v té hlavě bylo, nějaký divný pocit, ale vlastně mi to vůbec nevadilo, protože to bylo i příjemné a prostě... to bylo i nějak osvěžující a povznášející. Jenom jsem trochu u toho cítil, jak se mi klíží oči a bylo dost těžké je udržet na těle černé vlčice, která asi spala. Zdálo se mi, že se vlní, prostě na její srsti měla vlny jako v moři – neměla tu srst mokrou? Pomaličku jsem zvedl tlapu a ještě pomaleji jsem se jí snažil položit na záda, abych se v nich mohl smočit, protože ta černá voda mě lákala více než červená u toho jezera. Pekelně jsem se soustředil, abych se jí dotknul, ale pak se moře vzedmulo a oznámilo mi, že jsem trapnej.
Překvapeně jsem zamrkal, i to moje mrkání trvalo neskutečně dlouho. Uhnul jsem pohledem a zdálo se mi, že mi oči utíkají někam do neznáma po té louce. Chvíli mi trvalo, než jsem je vůbec chytil, ale naštěstí se i oči chtěly podívat, co říká ta černá mořská vlčice a tak následovaly tělo, které už zíralo na vlčici, co se divoce šklebila. Tlama se jí protáčela do spirál, že jsem nechápal, jak je to možné. „Ooon zhasnuul,“ dostal jsem ze sebe děsně pomalu. Protože i má slova šla z děsné dálky a nechtěl jsem to uspěchat, abych je nepředbíhal, „protože je hvězdička,“ zašeptal jsem tajemství, „a hvězdičky ve dne nesvítí,“ mrknul jsem na ni a pak přišla tma. Jenom z půlky. Jak mi padlo víčko, nebyl jsem schopný ho zvednout nahoru.
Trochu jsem zatřásl hlavou, že se třeba oko otevře a uvidím, ale místo toho přišla rána. Prošla mi celým tělem v ozvěně a musel jsem jenom následovat tu sílu. Vyhoupl jsem se na zadní, když mě mořská vlčice udeřila, chvíli jsem se houpal směrem vzad, dokud se země pode mnou nepodlomila a neskončil jsem na zádech ve fialové vodě. Vodě...? nechápal jsem. Zmocnila se mě panika, že neumím plavat, ale na plavání jsem neměl sílu, mohl jsem se jenom nadechnout a zadržovat dech, abych se neutopil.
Moře ke mně promlouvalo, vrtalo mi díru do duše, abych nebl takový, jaký jsem. Poslouchal jsem ho a kroutil u toho hlavou, protože mi docházel dech. Měl jsem moři odpovědět nebo se pokusit přežít v té vodě? Cítil jsem, jak se mi voda dotýká zad a vědě jsem, že se musím urychleně naučit plavat. Jak to jenom mohlo být? Musel jsem kopat nohama, jasně! Tak jsem začal, jedna, druhá, čtvrtá, pak ta třetí, druhá, pátá, seno, sláma. Plavu! vítězoslavně jsem popadl dach. Vedle mě plavala ta mořská vlčice a vichřice mě šlehala do tlamy. „Já neumřu, neumřu, neumřu!“ skandoval jsem na protest moři. Však o to se snažilo, ne? Zabít mě!

//Jezevčí les

Přemlouval jsem sebe samého, abych šel dál. Furt se mě zmocňovala nervozita a žaludek jsem měl stažený, protože být sám bylo něco... nového. Nebo ne nového, znal jsem samotu, poznal jsem ji, ale neměl jsem ji rád, nechápal jsem ji a neuměl jí ani porozumět. Prostě... co měl vlk dělat sám? Přemýšlet? Však to jsem dělal a všechno dopadlo tak, že jsem akorát nadával, vztekal se jako malý parchant a chtěl jenom to, aby ta samota už sakra skončila.
Jednou jsem dlouze vydechl. Bylo to takové naštvané vydechnutí. Že jsem se dostal někam až tam, kde byla zem pokrytá fialovým kvítím a vlastně nic jiného. Jo, cítil jsem přes všechny ty kytky ještě nějaký vlky, což vlastně bylo a nebylo dobré znamení. Protože to sice znamenalo, že nějakým způsobem nebudu sám, ale vlastně jo, protože jsem se nechtěl k nim cpát. Teda do chvíle, než mi došlo, že jeden ten pach přeci jenom znám a nechtělo se mi moc věřit, že se dostala přímo sem. Však bychom se museli minout, ne?
Až nedůvěřivě a rozhodně opovážlivě jsem šel po pachu jedné vlčice, co se netvářila, že by byla kamarádka kohokoli, možná tak toho Duncana. Proč k ní jdu? Však... To je fuk, zakroutil jsem hlavou.
Jenže jsem k tý vlčici prostě došel a koukal na ní, jak se roztahuje na trávě a odpočívá. „Tohle je trapný,“ řekl jsem klidně.

//Ježčí mýtina přes Eso

Jestli jsem hádal dobře, musel jsem být už sakra daleko. Ale... ono na tom vesměs nezáleželo. Chtěl jsem jít dál, protože jsem si myslel, že mě to třeba naučí samotě a překonám ten strach z toho, že okolo mě nikdo není a jsem tak odkázán sám na sebe. Bylo to skličující, deprimující a strašně směšný z pohledu jiného. Byl jsem dospělý, ne? Minimálně jsem jiným už sahal do dostatečné výšky, neměl jsem tolik rysů vlčete a přesto... jsem se jako jedno malé choval, protože mi vadilo, když jsem nebyl mamince pod nohama, aby mě chránila před deštěm a velkými zlými vlky. Beztak by mě za nimi vystrčila, ať se bránim, ušklíbl jsem se. Stýskalo se mi po tom, jak byla pyšná, že jsem povalil Sunflower na zem, i když... mě měla učit lovit. A lovit mě pak taky hodila bez ohledu na to, že nic neumím a ani se nezajímala o to, jak věc dopadla. To j fuk, zanadával jsem, abych na to nemyslel a kráčel jsem dál s břichem stáhnutým a doufal, že to přejde.

//Trip OwO

//Kopretinová louka přes Tenebrae


Začal jsem si všímat další nemilé věci. Kromě toho, že jsem nemilá věc byl já sám, ale... kde jsem to byl? Protože jsem přešel jednu řeku, to bylo správně, ale dvě? To už mi nějak nesedělo. Skvělý, mlaskl jsem si uraženě pro sebe. Rozhlížel jsem se okolo sebe a snažil se okolí poznat. Určitě jsem musel někdy jít okolo. Nemohl jsem být tak daleko od Asgaaru, ne? Co já vim, nic nevim, jak se mám vrátit do Asgaaru? Koho to zajímá, mě, ale to je fuk, bojoval jsem sám se sebou. Fakt jsem se spletl nebo jsem tam ve skutečnosti nechtěl jít? Záviděl jsem Alastorovi jeho svobodu, ale sužovala mě neskutečná samota, z toho se mi svíral žaludek a netušil jsem, co bych měl dělat.
Trochu se mi třásly zadní nohy, to nebylo dobré znamení. Vlastně to znamenalo, že se bojím takové banality jako je prostá samota z toho, že prostě okolo mě někdo v jedné chvíli není. Jsem tak patetický, povzdechl jsem si sám nad sebou a šel dál. Přes další řeku, prostě jsem chtěl, když už se mám ztratit, tak aspoň pořádně.

//Jezevčí les přes Eso

//Náhorní přes Středozemku

Moc dobře jsem věděl, že k Asgaaru se dostanu tak, že překročím řeku a předtím půjdu nějakou dobu přes pustou krajinu, kde jsem se dříve pokoušel lovit. Bylo to prosté, normální, úplně jsem tušil, co mám dělat, což mi dávalo značnou výhodu v tom, abych se brzy vrátil. Jenže pravdou bylo, že mě dost věcí tížilo a hlava se mi motala všude okolo a nedokázala udržet jednu myšlenku. Prostě jsem si přišel úplně roztržitý, ztracený ve světě a hlavně v sobě samotném. Kdybych si měl v jedné chvíli říct, kdo jsem, jak se zrovna cítím a jakou mám náladu, asi bych na všechno odpověděl nevím, protože tak to přesně bylo.
Sklopil jsem hanbou uši. Jenu řeku jsem přelezl, zbýval kousek, abych se dostal... domů. Na místo, kde jsem si nebyl jistý, že úplně sedím. Tam, kde jsem netušil, jestli mě vůbec přijímají. Když se chováš jako svině, řekl jsem si ostře a zvedl hlavu k zatažené obloze. Bylo neskutečné dusno a nelíbilo se mi to. Nelíbila se mi ta samota, která mě obklopila jako nechutný had a požírala mě zaživa. Tak se nemůžeš divit, že tak s tebou jiní jednají, dodal jsem, abych si byl vědom, kde se v životě nacházím. Na hraně a měl bych si dost rychle ujasnit, kdo jsem a kým chci být. Jenže... já neměl žádný ambice.

//Ježčí mýtina přes Tenebrae