Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Údolí morény

Pokrčil jsem nad tím rameny. Jak jsem to měl vědět? Ještě před chvílí jsem netušil, jak se vlčata tvoří, natož abych mohl hned vzít v potaz, že by moje matka neměla existovat hnedka pot Etneym Awnay. Ale ne, pak přišel Sionn, pak já se Shireen. Bohužel, pomyslel jsem si krátce.
Šel jsem nějak dál, moc nepřemýšlel nad tím, kam jdu, ale okolí mi přišlo docela povědomé. Byl jsem tu, zamyslel jsem se. Určitě jsem šel okolo. Jo, to byl ten krásný den, kdy jsem byl kompletně v háji z toho všeho, co se dělo, protože mě něco vykoplo do totálního neznáma a netušil jsem, jak se mám vrátit zpátky. Nějak jsem se vrátil, ale co na tom. Hlavu jsem vyvracel do všech stran, prohlížel si to okolí, když padla otázka, jestli náhodou můj otec není vlk, co se náramně dle toho popisu podobá Arcanusovi. „Jo, to by měl být on,“ přitakal jsem, než moje nálada... No, šla docela dost k zemi.
Protože kromě toho, že do mě bylo rýpnuto natolik, že mi to jasně naznačilo, že jsem špatnej. Jo, jsem špatnej, protože jsem nezkušenej. Nebo možná ne nezkušenej, ale nikdo mi nikdy neoznámil, jak bych měl lovit, protože to nikoho nezajímalo. Jediný, o co šlo, bylo dostat mě do toho lovu a nic víc. Takže jo... Ignoroval jsem Lilith. Protože jsem neměl náladu na to, abych poslouchal, jak k ničemu jsem.
A pak se to ukázalo i v lovu, jak jinak. Protože jsem chytil jenom jednu malou krysu se zakrslym ocasem, zatímco si Lilith nesla dvě. Zaskřípal jsem přitom zubama a cítil, že něco prasklo v mé tlamě. Asi jsem tomu zvířeti rozdrtil nějaké kosti.
Otočil jsem se k Lilith zády. Šel jsem dál skrze stromy a brzo jsem slyšel vodu. A cítil jsem ji a... sakra jsem to místo poznával. Jo, byl to ten potok. Úlevně jsem vydechl, nadechl se vlhkého vzduchu okolo a svalil se na kameny, ze kterých vytékala voda. Vyplivnul jsem tu věc ze své tlamy. Nevypadala moc vábně, ale měl jsem hlad a pustil se do jídla.

//Les ztracených duší

Vyrazil jsem směrem z lesa a doufal, že by se nám něco mohlo podařit chytit. Klidně něco malého, co by se dalo jenom tak slupnout jako jednohubka, protože při konverzaci o souloži jednomu vyhládne. „Přiznávám, že jsem chvíli nad tim rozpůlenim přemýšlel, ale to by se asi moc vlčic nwhrnulo do mateřství,“ mlaskl jsem nad jejím popichem, co se týkalo mojí nvědomosti. Nevěděl jsem toho dost, ale aspoň něco málo mi bylo objasněno, i když to nebylo úplně to nejlepší, co jsem mohl dostat… i když furt lepší než to od Rez a Arcanus toho taky moc neřekl. Vlastně jenom něco o opírání a to asi nemělo nic společnýho se souloži. Nebo snad teda. Jestli jo, tak jsem začal litovat prohlášení, že opřít se dá i o strom.
Zavrtěl jsem hlavou, když se zeptala, jsstli mi jelen nestačil. „Mám zas hlad,“ přiznal jsem a už se i rozhlížel, co by se kde dalo sebrat. Byli jsme na nějaké louce, snad mi přišla i něčím podobná, ale hlavně šlo o to, že jsem cítil dost malých zvířat, která by mohla posloužit jako svačina.
Moc jsem s tím ani neotálel, ani moc nehleděl na Lilith a místo toho jsem zkoumal okolí a hledal, co by mi mohlo padnout do chřtánu. Všude okolo bylo hodně děr v zemi, takže nějaká ta malá věc okolo musela být.
Motal jsem se docela v kruzích, několikrát jsem i viděl, jak se zadek nějakýho zvířete dostal pod zem dříve, než jsem pořádně zareagoval, ale jedna tahle malá potvora štěstí neměla a po menším směšném skoku k zemi jsem měl v tlamě malýho nehybnýho hraboše a culil jsem se na Lilith, co mám v tlamě. A s tím jsem šel zase do stínu mezi stromy.

//Ronherská skála

„Pak ještě jeden bratr, prostřední. Ten je fajn,“ sumarizoval jsem zkráceně Sionnovu existenci. Nejspíše se o něm dalo říct mnohem více, ale nějak jsem na to neměl energii a přišlo mi fér ponechat všechny ostatní sourozence v jakési mlze, která musela Lilith stačit. Žili, nebyli vymyšlení, dokonce byli i ve stejné smečce a to bylo nejpodstatnější.
„Asi,“ zopakoval jsem, když už jsme to říkali jako nějakou mantru. Nebo jsem se taky pokoušel to docela divně zamluvit, abych ještě nedostal lekci, že podobný věci se vlčicím neříká a tak dále. Ale ne, kdyby čekala vlčata, musela by je mít reálně v sobě, tedy by musela být tlustá a ona tak tlustě nevypadala, aby v sobě mohla cokoli nosit. Možná tak... ne, ani oběd nemohla mít. Kdy jsme naposledy žrali? přemýšlel jsem. Nějaká chvilka to už byla, ale to jsme se dobře přežrali.
„Jo, byla to Rez a jsem si toho dost dobře vědom, že si jenom dělala srandu,“ přitakal jsem Lilith trochu uraženě, protože to, co Rez provedla, bylo fakt podlý a využila mojí hloupost a nevědomost. Ale popravdě bych se líp ztotožnil s tím, co prohlásila Rez, protože vysvětlení od Lilith bylo... krutý. „Do zadu...,“ zopakoval jsem, jestli jsem to fakt slyšel dobře. „Asi tuhle pasáž existence přeskočim,“ pronesl jsem nahlas svoje náhlé zamyšlení a raději to nechal být, protože vypadala trochu... dotčeně, že jsem se zeptal na Duncana. Nejistě jsem se zamračil, když mi řekla, že to bylo předtím, protože předtím jsem ji nikdy neviděl. „Fajn,“ řekl jsem krátce a vstal.
„Mám docela hlad,“ přiznal jsem a rozhlédl se okolo sebe. „Nezkusíme někde něco chytit? Vypadá to, že ten pták je v trapu,“ nadhodil jsem Lilith.

//Údolí morény přes Zrádce, kde je nebudeme rušit

„Čtyři, jestli se mi nerozhodli nějaké zatajit,“ odpověděl jsem Lilith docela krátce, protože na místě bylo něco mnohem zajímavějšího, do čeho jsem nechtěl pouštět konverzaci o sourozencích.
V hlavě mi zase začalo šrotovat, ale asi ohledně věcí, na které jsem byl ještě docela mladý. Nebo lépe řečeno – moc blbý. Rez mi tehdy nakecala, že se stačí vlčice dotknout, což by znamenalo... Že bych byl otec už hodně krát. A dokonce i s vlastní sestrou, což bylo docel nechutný. Dost nechutný. „Asi...,“ zamumlal jsem tiše a špěšně přejel Lilith pohledem. Ne, nevypadala březí... ale jak vypadala březí vlčice? Nikdy jsem žádnou neviděl, což byl docela důležitý poznatek ohledně toho všeho, ale rozhodl jsem se všechno vsadit na jednu kartu a dodal: „Ne.“ Urazit se kvůli tomu nemohla, ne?
„Jakože bych tim měl vzít na dvě půlky?“ dostal jsem ze sebe ještě víc zmateně než předtím a zasekl se. Ne, Lilith říkala, že se nic na půlky nedělá. „Odvolávám,“ pronesl jsem s rychlým zamumláním a chvíli nad tím přemýšlel. „Fakt jsem tim na Rez nesahal,“ dodal jsem spíše jako sumarizaci pro sebe, že musela fakt děsně kecat, protože nic takovýho jsem fakt neprováděl.
Víc mě zaujal ten dodatek, co Lilith dodala. přimhouřil jsem oči, hleděl na ní naprosto soudivě a úplně viděl celý ten příběh její březosti! „Bylo to s Duncanem?“ Dávalo to logiku! Protože... jsem je potkal, když byli spolu. Tečka. Muselo tam tedy něco být. „Použil na tebe cancoura?“

„Dřív ignorovala všechno a všechny, ale to je jedno,“ mávnul jsem nad tím tlapou. Náš vztah byl všelijaký, protože jsem ho dokázal bravůrně kazit a pak to musel vždycky žehlit, což nebyo úplně příjemný a taky jsem z toho byl už docela unavený. Nebavilo mě být tim špatným a pak i tím, co se musel vždycky za všechno omlouvat. Jednoho to dost unavilo.
„Tohohe jsem nevyhledával dobrovolně. Za prvý mě našel, za druhý je to partner mojí starší sestry,“ podotkl jsem. přítomnost Fiéra tak byla nějak předpovězena a nemohl jsem mu utíkat dlouho. Byl jsem navíc rád, že jsem ho potkal docel brzo, kdy jsem ještě neměl žádný pud sebezáchovy a možná za to mohl právě on, že jsem jaký jsem. Protože... on mě doslova otloukl, abych nebyl takový cíťa ohledně nějakého narážení do stromů, padání z vysokých výšek a tak dále a tak dále.
Trochu naivně jsem si pustil pusu na špacír a ukázal svoje nulové zkušenosti (teoretické i praktické), co se rozmnožování zdálo, ale jak mi bylo naznačeno, ani Lilith v tom neměla zrovna... zkušenosti. „Přefikl...?“ nechápal jsem pro změnu já, protože neznamenalo to, že bych ji měl rozdělit na dvě půlky? Fakt?
„Ne prostě,“ odkašlal jsem si, abych tomu dal váhu. „Jsem se jí dotkl. Vlk vlčice, chápeš, ne? No a podle ní jsem se díky tomu stal otcem... Prej,“ dodal jsem docela nejistě. A pak jsem se vrátil k tomu přefikávání. „Tebe někdo přefikl? Protože... nevidim nějak jizvy a přežila by vlčice, kdyby byla na dvě půlky?“

//Mušličková pláž

Trochu jsem se nad tím musel zamyslet, když jsme mířili do nějakého lesa, aby jsme zmizeli z dosahu toho otravného ptáka a trochu si odpočinuli po všem, co se za celou tu dobu stalo. Na odpočinek byl už sakra čas, co si budem. „A to jsme spolu z počátku moc nemluvili,“ pronesl jsem po svém zamyšlení. Jo. Až prakticky do jara byla Shireen raději sama a prostě ignorovala své blízké okolí. Možná jsme jí za tu námahu nestáli nebo prostě nevěděla, jak se zapojit, ale to bylo už jedno. Jenom se do ní za tohle mohlo trochu hnípat.
„Shireen možná,“ dodal jsem ještě po jednom zamyšlení. Protože jsem viděl její oči. Ty oči, které se barvily do... červené. Červená po mámě. Možná tu magii ještě nepoznala, možná to enchtěla říkat, ale nějakou v sobě měla a ta magie se probouzela a dávala najevo, že existuje. A já nic, dodal jsem si stroze pro sebe. Snažil jsem se na to sice nemyslet, ale... bylo to těžký.
Rozptýlilo mě až to, když si Lilith lehla na zem. Nebo se spíše svalila a trochu rýpala ohledně mých hloupých nápadů, ale taky mi dala pochvalu, že se mnou se jeden nenudí. Přes tlamu se mi prohnal takový hrdý šibalský úsměv. Lehal jsem si na zem a do toho ještě řekl: „To je tim, že speciálně vyhledávám ty, se kterýma nuda není. Máme ve smečce vlka, Fiéra. Fajn vlk, skočil se mnou z vodopádu,“ ušklíbl jsem se. Děsná a úžasná vzpomínka zároveň. „Nebo jedna vlčice... Mmm... Rez se jmenovala,“ vzpomínal jsem na její jméno. „Nakecala mi, že spolu budem mít vlčata,“ ušklíbl jsem se. Celkově to bylo na delší vyprávění.

Trochu jsem pokýval hlavou ze strany na stranu, jako kdybych nad tím prohlášením o hloupém nápadu ještě přemýšlel. Nechtěl jsem dát úplně za pravdu, že to byl fakt dementní nápad který mohl napadnout jenom dementa, ale prostě se tak stalo, tak co jsem s tím mohl dělat. Žili jsme? Jo. Měli jsme všechny končetiny? Jo. Nová jizva? Ne. Viděl jsem to jako naprostou výhru ve všem, co se stalo.
Shireen se hned na to odhodlala, že se vrátí domů. Taky bych měl, došlo mi, ale otočil jsem hlavu k Lilith a chvíli čekal. Půjde někam? Třeba odejde, že jo a já se pak prostě vrátim domů. Třeba odejít nechce a ještě... něco provedem.
Ale jak to vypadalo, i ona spíš čekala na to, co vypadne ze mě. Jestli budu následovat sestru, nebo zůstanu se svojí květinovou královnou. „Myslim, že je dost, když je doma jeden z nás,“ odpověděl jsem Lilith a vyskočil na nohy, protože se zdálo, že se chce zašít někde jinde a zdrhnout před tím ptákem, který nás snad pronásledoval. „Co tady chce, huh?“ zeptal jsem se. Neměl zbytek hejna, tak... proč od nich zmizel? Idiot.
Vyběhl jsem za Lilith. Nebo vyběhl bylo přehnaný, jenom jsem trochu rychleji šel, protože jsem byl pekelně unavený.

//Za Lilith

//Západ od Gall

Dřevo se nám opět vlnilo nepříjemně pod nohama. Žaludek jak na vodě, byl jsem fakt rád, že jsem neměl nic v žaludku, co by mohlo vylézt na boží svět a akorát zhnusit den ještě těma dvěma. V uších mi pískalo ze všeho toho řevu ptáků, kteří nás obklopovali na ostrově a do toho všeho jsem byl unavený. Ležel jsem na kraji voru a prostě nechal, ať nás voda nese. Občas jsem mávnul tlapou do vody a doufal, že nás moje chabá síla dostane domů, ale to bylo marné doufání. „To místo vypadalo divně,“ pronesl jsem do okolí. Hádal jsem, že okolo mě panuje úplně stejná únava, ale nechtěl jsem je nechat usnout, protože to by taky mohlo dopadnout docela dost špatně. „A uznávám, že jít tam nebyl nejlepší nápad,“ dodal jsem a zvedl hlavu k obloze. Bylo ráno, ta děsná noc končila, ale… co to plulo po té obloze? Přimhouřil jsem oči, bolelo mě zírat na tu oblohu, ale nedokázal jsem nějak… přijmout fakt, že jeden z těch ptáků nás sledoval. „Ten pták,“ prohodil jsem tiše, skoro jenom pro sebe. Neřval, jenom kroužil po obloze jako nějaký sup, co čeká, až mu zdechne kořist a bude se moct nasytit.
Ještě nějakou dobu trvalo, než se nám před očima objevila země. Zlatý písek, ale žádné pralesy a řvoucí ptáci. Ne, stará dobrá magická země. Zvedl jsem se z té klády a netrpělivě vyčkával, až se k nám přiblíží ještě vice. Potom bylo na místě zase hrabání a pádlování ke břehu. Netrpělivě jsem skočil do vody, kdy mi sahala ještě po krk, na nic se mi čekat nechtělo.
Nalokal jsem se trocha vody, ale nezájem. Šlo mi jenom o to, abych si lehl v místě, kde se tráva míchala s pískem a tam jsem prostě… vydechoval. Ale jenom chvíli, pak jsem si všiml, kolik bordelu z toho třeba, na kterym jsem ležel a z pralesa na druhém konci jsem měl v srsti a pustil se do čistění. „Ten pták je furt tady,“ prohodil jsem po chvíli, kdy mi na něj zase padl zrak.

Zatímco jsme byli v tom tropickém ráji, Lilith do toho zapojila vyprávění o předchozí zimě, která byla dost na nic, ale to jsme mohli slyšet jenom z vyprávění, protože jak podotkla Shireen, byl nám něco okolo jednoho roku a to znamenalo, že tahle zima, která byla, byla také naše první a žádnou jinou jsem nepoznali. Ostatně jsme se narodili uprostřed léta.
Léto na Gallieře mělo ale nic proti tomu, jak dusno a vedro bylo mezi těma stromama. Přišlo mi, že mám srst mnohonásobně těžší, docela blbě se mi i dýchalo a všechno bylo prostě strašně... namáhavé. Nelíbilo se mi to. A do toho všude ještě lezlo množství velkých a divných brouků, osminohých pavouků a něco se plazilo všude okolo, co mi zvedalo chlupy vzadu na krku. A pak tu ještě řvali ti ptáci, bolela mě z toho hlava, uši mi praskaly, bylo to fakt nepříjemné. Měl jsem namířeno někam do těch lesů, chtěl jsem tam jít, i když jsem měl docela hrůzu z toho, co se tam může skrývat, ale zastavil mě hlas Lilith, který měl vážný projev. Trochu jsem se usmál, byla v tom dobře míněná urážka, ale vlastně i chvála a přiznání, že něco znamenám. „Tak doprovoď svýho malýho hloupýho bráchu k poznání, ne?“ pobídl jsem ji s lehkým pokývnutím do strany, abychom se vydali dál.
Ale tahle cesta bya zastavena těmi ptáky, kteří neustále mlátili křídly, řvaly a jeden z nich dokonce i skoro svým zobákem vydloubl mé oko, když mi vyhrožoval, abychom vypadli. Od Lilith se ozvalo vrčení, Shireen se ten pták taky nelíbil. Ustoupil jsem dál, měl jsem nějak potřebu to stvoření poslechnout.
„Nějak souhlasim,“ zamumlal jsem, „měli bychom asi i vypadnout. Ten pták říkal, že tak máme udělat, slyšeli jste?“ zeptal jsem se jich. Udělal jsem několik kroků k pláži a mířil prostě bez čekání k našemu plavidlu, abychom se dostali zpátky, protože jsem tady nechtěl zůstávat.
Ptáci se opět rozkřičely, tentokrát to bylo nejhorší, pleskání jejich křídel bylo snad hlasitější než jejich řev a hejno těch hnědých ptáků s barevnými křídly se vzneslo k obloze v obrovském hnědém mraku, který kroužil všude okolo nás. „Jo, mizíme,“ rozhodl jsem, protože jsem neměl zájem o vyklování očí z hlavy.
Vlezl jsem po kolena do vody, ohlédl se za dvěma vlčicema a nedokázal si nevšimnout, že okolo jsou i další vlci, kteří míří na to prokleté místo. Alastore? nechápal jsem. Zvedl jsem hlavu a zavyl, abych upozornil na to, co se děje, ale moje chabé vytí bylo snadno přeřváno těmi ptáky. „Dělejte!“ zakřičel jsem na obě vlčice a předníma tlapama narazil do voru, aby se pohnul od břehu a naskočil nahoru.

//Mušličková pláž

//not bad idea

Zatímco Shireen byla názoru, že svět nemusí končit, nebo může být situovaný podobně jako Galliera, Lilith spíše mluvila o tom, co musela nějakym způsobem sama znát a pocítit to někdy na vlastní kůži. Zatimco my se na Gallieře narodili, vychovala nás a prostě jsme žili jenom v té mlze, kterou nám připravila, ona musela poznat, jaké to je tam někde venku. „Jak dlouho tady jsi?“ zeptal jsem se jí. Dokonce i zmínila, že magie je všude okolo slabší, snad kvůli tomu, že je neobklopuje Život se Smrtí. Podíval jsem se směrem k Shireen. Zdálo se mi to předtim v zapadajícím slunci, nebo už neměla oči tak úplně zlaté? (//četla jsem to v tom postu dobře?) Proč já je teda měl furt tak čistě zlatý a to jediné, co se na mě změnilo, bylo to, že mi zrůžověl čenich? Se mi měla magie jako jedinýmu projevit ne skrze smysl zraku ale čichu? Někdo si ze mě dělá akorát kašpara, došlo mi. Kdyby to tak bylo, asi bych byl hodně k smíchu. A růžová by znamenala co? Iluze, vzpomněl jsem si. Jednou mi to říkala máma, která barva prezentuje co.
Nesplnilo se nám to, že budeme ztracení na moři... Naštěstí. Viděli jsme pevninu, mířili jsme k ní a Shireen dokonce i skočila do vody, aby se tam dostala co nejdříve. Otočil jsem se k Lilith, hledal v jejím výrazu nějaké nadšení, strach nebo cokoli jiného. „Vždycky si dáváme pozor,“ namítl jsem klidně, ale nějak jsem nepočítal s tim, že by ji to mohlo uklidnit.
Tlapou jsem hrabal ve vodě, abych dostal naše plavidlo ke břehu, protože... bez něj bychom se nedostali zpět. Vlny mi pomáhaly a ve chvíli, kdy se má tlapa dotkla písku, jsem seskočil na břeh, oklepal se a hleděl na vysoké stromy. V okolí řvali ptáci, které jsem nikdy neslyšel, stromy, květiny a vlastně všechno hrálo neskutečnýma barvama a snad i ty liány, které visely na stromech, se plazily někam dál. „Tohle vypadá skvěle,“ vydechl jsem do vzduchu, ale můj hlas byl přeřváván nějakým ptákem, který řval v okolí.
Blížil jsem se k tomu lesu, který vypadal úžasně stejně jako nebezpečně. Trochu jsem měl stále stažený žaludek a bál jsem se, co mě tam uvítá, ale na druhou stranu jsem chtěl sakra vědět, co tam bude, chtěl jsem to všechno vidět na vlastní oči.
Zastavil jsem se mezi prvními stromy, vykrucoval si krk, abych viděl vše a přitom sklápěl uši, jak moc ti ptáci řvali okolo. Zdálo se mi, že tam něco křičelo. Ne ti ptáci, ne jejich skřeky, ale slova. Slyšel jsem v nich něco. Špicoval jsem uši, hýbal jimi do stran, otáčel se po hlase, ale vše bylo přehlušováno křikem ptáků, foukáním větru a mlácením ptačích křídel, které se vznášely z korun stromů. Po jejich kůrách lezli brouci, obrovští, leskli se matnýma barvama a byli mnohem větší než ty, které jsem potkával... doma. „Slyšíte to?“ zeptal jsem se těch dvou okolo. „Jako by ti ptáci mluvili,“ pronesl jsem zamyšleně, protože jsem vždy slyšel ten křik, který mě varoval, že mám jít zpátky, ve chvíli, kdy se všichni ptáci rozkřičeli.
Udělal jsem krok vpřed, chtěl jsem vidět více, slyšet i další slova, ale sotva jsem udělal krok, pleskání křídel a křik přidal na intenzitě, že to začalo být až nepříjemné. Snažil jsem se připlácnout uši co nejblíže k hlavě, abych je neslyšel, ale bylo to marné. Tak ohlušující křik, který do toho vykřikoval varování, jsem nikdy neslyšel a přestalo se mi to líbit.
Otočil jsem se, chtěl jsem něco říct Shireen a Lilith, ale před očima se mi něco vzneslo. Křídlo mě praštilo do čenichu, když to přistálo kousek přede mnou a ostrý zobák mi to strčilo prakticky až k očím. Výkřik to byl ohlušující, musel jsem uhnout, ale nemohl jsem odpoutat zrak od hnědého ptáka s výhružně roztaženými barevnými křídly, který se držel za drsnou kůru stromů. „Zmizte!“ zakřičel. Ale místo nějakého uposlechnutí jsem jenom stál na místě a hleděl na toho tvora, který mluvil. „Proč?“ zeptal jsem se. Ale místo odpovědi na mě ten pták jenom hleděl. Nevěřícně a rozzlobeně. Pootevřel zobák, viděl jsem jeho masitý černý jazyk a přišla mi to jako výhružka. Křídla roztáhl do šířky, že mě takřka objímal. „Nepochopíš,“ zasyčel. Nebyl to skřek, byla to výhružka šeptem, než se zase vznesl mezi stromy a zanechal za sebou jenom poryv větru, který způsobil svými křídly.
Sledoval jsem toho ptáka, dokud nezmizel mezi korunami stromů. Potom jsem teprve začal couvat směrem z lesa a přitom cukal očima po všech čertech. „Nelíbí se mi tu,“ přiznal jsem jim.

//Mušličková pláž

Už několikrát jsem necítil pevnou půdu pod nohama, ale jenom dvakrát to bylo doslova. Poprvé ve chvíli, kdy jsme sjížděli řeku, po druhé, když jsem se plavil po moři. Na tom moři to bylo horší, vlny s náma houpaly ze stranu na stranu, měl jsem stažený žaludek a nebylo mi ani dobře. A do toho se mi zdálo, že byla okolo dusivá i společnost, i když se mi před nějakou chvílí zdálo, že to bude... v pohodě? Shireen měla jenom jednu poznámku a poté mlčela, nijak se nezapojovala a Lilith vlastně přispěla jenom jednou jízlivou poznámkou, která mě zarazila. Zvedl jsem tlapu z vody, abych přestal pádlovat a otočil jsem se k vlčici. Co tím myslela? Měl jsem tu korunu na hlavě už dlouho. Co jsem provedl? nechápal jsem, ale nějak jsem neměl odvahu na to, abych se zeptal nahlas.
Krátce jsem přejel pohledem k Shireen, další mlčení. Byl jsem mezi dvěma tichými body a ani u jednoho netušil, co se děje. Nechal jsem moře, aby se mnou houpalo, žaludek jsem měl scvrklý a zem se od nás vzdalovala. Viděl jsem pouze v dálce zlaté pobřeží, nějaké flíčky tam, vzdálené hory a skály, ale... jinak vše mizelo. A mizíme i my. Třeba se už zpátky nevrátíme, došlo mi. Kdybych to udělal sám, asi by to bylo lepší, protože... jsem najednou cítil, že jsem ve společnosti, která mě také mezi sebou nechce.
„Co myslíte, že je na druhém konci?“ zeptal jsem se do éteru, protože jsem doufal, že mi někdo odpoví.
Nějakou dobu to vše trvalo. Trochu se mi motala hlava, být na vodě nebylo nic příjemnýho a docela jsem měl i slabý žaludek z toho všeho. Musel jsem sedět, soustředit se na něco... příjemnýho a ne na svůj žaludek. Pohledem jsem těkal všude okolo a prostě čekal, jestli se něco objeví. A objevilo. Zvedl jsem hlavu, našpicoval uši a hleděl k zemi, která začínala stejně zlatě jako ta, ze které jsme odpluli. Ale tahle byla... barevnější.

Tupě jsem zíral na svoji sestru a čekal, co se z toho vyklube. Sežere mě? Nebonmi jenom ukousne hlavu? Vydrápe mi oči, rozdrtí nohy? Co všechno byla schopná udělat, když jsme byli jedna krev a já byl schopen dělat dost ničemný věci? Prostě počkám, řekl jssm si pro sebe a jednou suše polkl. Shireen ke mně natáčela ucho, pak se dokonce na mě i podívala a já cítil svou poslední setinu, ale… Ona jenom promluvila. Že si takovou věc nemůže nechat ujít. Drobně jsem se usmál, nechtělo se mi nějak věřit tomu, že souhlasila s mojí hloupou nabídkou na plavbu. „Tak jdem,“ vydechl jsem nadšeně a už stál na dřevě, které se lehce houpalo ve vlnách a mělo nás odnést dost daleko. A nejlépe nás i udržet naživu.
Zrak mi padl k Lilith, jak by také ne, však tam byla s námi a byla součástí dalšího hloupého plánu, ldy ona měla být ta rozumná dospělá. Ale nebyla, protože se do toho zapojila. „Možná praštili, ale vadí to?“ zeptal jsem se s úsklebkem a pokynul hlavou, aby se k nám už sakra připojila. Nebo na nás mohla čekat, to bylo její rozhodnutí.
Lilith si ještě neodpustila poznámku, že jsme nejšílenější děcka, co potkala, ale to jsem už přední nohou hrabal ve vodě, abych nás sunul na otevřené moře. „Nekecej a pádluj,“ ohradil jsem se na Lilith s úsměvem.

//Západ od Gall

//F u

Chvíli se mi Lilith ani nechtělo odpovídat, protože co jsem byl, abych soudil, jak si naše rodina stojí v téhle imaginární lince perfektních a na nic rodin. „Budem někde mezi, ale kde nevim,“ řekl jsem nakonec jenom pro to, abych za tím udělal pomyslnou tečku. Nějak jsem měl stejně pocit, že k té horší části to táhnu já sám, i když jsem za to úplně nemohl sám a jiní mi pomáhali, ale prostě... jsem sám nebyl perfektní a měl jsem tolik chyb, že by se jimi dala pokrýt podlaha v úkrytu a používat to místo kožešin.
Občas jsem pohledem loupl k Shireen, ale připadala mi napjatá a zcela určitě byla i naštvaná. Logickým pokrokem jsem se dokázal dostat k původu jejího naštvání, pokud ji mezitím nedokázal ještě někdo shodit z nějaké hory, zatímco jsem se snažil s Lilith udělat věnečky... Které jsme stejně měli ještě na hlavách. „Spíš mám v sobě nekonečnou touhu vědět, co je na druhém konci všeho, co existuje,“ osvětlil jsem Lilith její rýpání o plavání. Hádal jsem, že plavec jsem byl stále dost špatný, i když jsem se učil plavat nohama nahoru... Ostatně jsem to mohl brzo zjistit, když jsem se chtěl vrhnout na to mokré dřevo a doufat, že tam vydržím až na druhou stranu.
Tlapy jsem měl v moři a k Shireen jsem byl mnohem blíž, ale ona byla furt tak nějak otočená pryč a nejevila sebemenší zájem. Proč by taky jo. „Shireen?“ oslovil jsem ji tak, abych nějak zkusil upoutat její pozornost, ale moc jsem si nesliboval.
„Já vim, že jsem na nic bratr,“ řekl jsem krátce a udělal pár kroků blíž, abych dokázal uskočit, až po mně skočí zubama, ale abych prostě byl blízko. „Ale snažim se být aspoň... k něčemu,“ dodal jsem po dlouhém rozmyslu, protože jsem nevěděl, co bych měl pořádně říct. Mysl jsem měl někde pryč, nechtěla se vracet, ignorovala mě stejně jako vlastní sestra. „Mám tě rád, tak proč spolu zas někde nemůžem trhat uši nebo se pokoušet přežít mezi šakaly?“ zeptal jsem se. Udělal jsem ještě krok vpřed a drkl do ní lehce čumákem. Byl to však krátký dotek, protože jsem raději udělal několik kroků dozadu a blížil se k tomu dřevu, které jsem začal strkat do moře, aby nebylo zaseklé v písku. „Nebo můžem zjistit, co skrývá svět za tím obzorem,“ navrhl jsem.

//Ústí

Docela podezíravě jsem se podíval na Lilith. Jestli jsem neměl ujít daleko a chození vůbec nebylo účelem, tak... co bylo? Protože jsem si chvíli myslel, že snad chtěla nést, ale nějak jsem si nebyl ničím jistý, takže jsem to asi měl přejít jenom s tim podezřením na tlamě a raději nic nevyslovit, protože kdo mohl tušit, co bych taky mohl vypustit z tlamy za blbost.
Původem svojí blbosti jsem si byl docela jistý, o tom žádná, nebylo třeba mi to připomínat nebo to nějak řešit, protože s tím jsem měl dost práce já sám.
Shireen, kterou jsem viděl v dálce, jsem už následně neviděl. Nebo ne tolik, protože začala od té vlčice zdrhat. Nebo spíše ne zdrhat, ale prostě se vzdalovala a mizela v dálce přesně tím směrem, kterým jsme s Lilith šli. Koutkem oka jsem ji sledoval a přitom poslouchal Lilith a její poznámky k mé rodině. „Žádná nebude perfektní. Myslím,“ řekl jsem trochu mimo a pokoušel se probrat z tranzu, abych se věnoval tomu, co se kde děje.
Okolo nás šumělo moře. Moře, které mě volalo, abych zjistil, co je na jeho druhém konci. Potřeboval jsem ukojit tu zvědavost, která se ve mně přela. Zaryl jsem drápy do písku, hleděl do moře, rozhlížel se po hladině a zrak mi padl na naplavené dřevo, které bylo zaryté v písku. Nebyli jsme ostatně jediní hlupáci, co před pár dny sjížděli tu řeku. A pak mi i zrak padl na Shireen, co stála ve vodě a... nechápal jsem, co dělala. Hlavu jsem otočil k Lilith. „Co kdybych ti ukázal, co je za mořem?“ navrhnul jsem. I když jsem sám nevěděl, co je tam. Nečekal jsem ani na odpověď, vyběhl jsem k tomu naplavenému dřevu, které mohlo dokonale posloužit a teprve pak se pustil do vysvětlení. „Zajímá mě to už od chvíle, co jsme sem předtím dojeli po vodě. Něco tam musí být, ne? Tak proč to nezjistit?“ Srdce mi bušilo nadšením, i když jsem věděl, jak hloupý plán to je. „Prosím,“ dodal jsem pološeptem a hlavu otočil k Shireen, co měla svou chvilku ve vodě. „Můžeme pokračovat v tom plavení,“ navrhl jsem tak, aby to slyšela i ona.

//Mahtae sever

„Bojim se, že s tvojí váhou na mých zádech bych moc daleko nedošel,“ pohodil jsem hlavou lehce k Lilith. Ne, že by byla tlustá... Ale já byl maličký slaboch. Dřív jsem si myslel, že bych takový tak moc nemusel být, ale nějak jsem se asi pletl... Nebo jsem prostě netušil, jak svou sílu nějak použít? Byl to takový bludý kruh a netušil jsem, jak bych se z něj měl dostat. Myšlenky mě topily, tak jsem radši zkoušel nepřemýšlet. I když to moc nešlo.
„Rozhodně jsem se bouchl,“ odpověděl jsem Lilith okamžitě, „když jsem byl malej. Na podzim to bylo... myslim. A sakra velká rána,“ rozpovídal jsem se o svém malm včelím dobrodružství, které vrcholilo tím, že jsem si zkrátil čumák tim nárazem.
Místo sjezdu jsme nakonec pokračovali po proudu řeky až k místu, kde se dělila do moře. Hleděl jsem dozadu, do míst, kam jsem neviděl a prostě si jenom představoval, co by tam mohlo být. A to jsem ani nedohlédl, že by tam něco mohlo vůbec být. „Nevim. Docela dlouho jsem jako malej byl s jedním vlkem, co dělal podobný kraviny furt a nějak jsem se to od něj naučil,“ zamyslel jsem se nahlas, „Shireen byla z počátku mnohem klidnější, ale... Asi to je prostě v nás dvou. Nejstarší jsou trochu víc nebo míň sebecentričtí, prostřední je dokonalý, my se jenom snažíme ze všeho něco dostat,“ pronesl jsem zamyšleně.
Stočil jsem svoje kroky směrem k pláži a zrak mi padnul na šedou vlčici a jednu mnohem tmavší. A hele, kdo je tu, pomyslel jsem si při pohledu na Shireen. Ale nevolal jsem na ni, mířil jsem s Lilith dál. „Nemyslim si, že jsem něco provedl. Prostě jsem mladší,“ pokrčil jsem opět rameny, „a nebaví mě, když na sebe jiní strhávají pozornost,“ dodal jsem a trochu tím objasnil svůj lehčí odpor.
„A to bys pro svého krále neudělala?“ zeptal jsem se až raněně.

//Pláž