Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Byl jsem zmatený z toho všeho, co se okolo dělo. Když jsem seděl normálně, bylo to z nějakého důvodu špatně, když jsem si sedl jinak, zase nebylo k pochopení, proč to dělám. A pravda, já to vůbec nechápal, byl jsem z toho kompletně v háji a ztracený v myšlenkách, které už tak byly dost rozbouřené a ztracené v sobě samých. „Ničeho,“ řekl jsem tiše.
Celá ta vlčice byla divná, ale možná byla divná každá vlčice. Bylo pravdou, že jsem jich vlastně tolik nepoznal a dvě jsem z toho řadil jako zcela podřadný druh, který jsem nechtěl mít poblíž sebe. Jo a jedna, která zase za něco stála, byla mrtvá... Takže asi bylo těžký z mojí strany posoudit, jestli to, co ta vlčice říkala, dávalo vůbec smysl. Nepřišlo mi, že by třeba Arcanus považoval mámu za hračku. Dávala mu vlčata, co si budem, měli jich přeci jenom pět, ale... to bylo tak vše. Ani nás nikomu nešoupali, Arcanus byl většinu času se Shireen, takže... o čem to vůbec mluvila? „Všichni? Říkáš na základě... kolika vlků?“ zeptal jsem se ještě relativně klidně, i když jsem byl docela uražený. Nepřepral bych ani mouchu, ale očividně jsem měl být ten zlý a problémový v tomhle světě... Jak jinak. Vždycky musim bejt ten problém já.

Přijato!
Herní:
1.
2.
3. Navštívit matčin hrob, přinést nějaký dar a pokusit se smířit s jejím odchodem - 30 řádků min ✓
4. Děsit vlče, pro dospěláky velice trapnýma, strašidelnýma historkama, na 3 posty min

Neherní:
1.
2.
3. Nakreslit Shireen v kostýmu, který by zcela určitě nesnášela (Splnění: obrázek)
4. Vyzdobit si Halloweensky nějakou část bytu (např. obývák, ložnici, koupelnu...), nemusí být celé stačí nějaký kout. (Splnění: fotografie)

Přišlo mi, že zase celý svět pochoduje v jiném rytmu než já a kvůli tomu nejsem schopen rozumět, co ostatní dělají a říkají. Třeba ta vlčice. Kožich jí hrál všema barvama – byla tam černá, béžová, šedá a hodně světlá barva. Mluvila stejným jazykem, chápal jsem, co znamenají jednotlivá slova, která pronášela, ale dohromady mi ta její věta nedávala ani trochu smysl. Čím jsem mával? Co bylo takovým problémem, který jsem ani nedokázal vnímat? A... ach. Uvědomil jsem si to, když mi to začala vysvětlovat. Sklopil jsem trochu hlavu dolů. Tehdá jsem se Arcanuse zeptal, proč vlastně samice existují. Byla to blbá otázka, ale pomalu jsem začal vnímat ten rozdíl mezi pohlavím a to mě přivedlo na otázku — proč vlastně něco jako pohlaví vůbec existuje? Pokud to tvoří rozbroje, problémy a ukazuje to, že jsme jiní a nemůžeme si porozumět, k čemu to vlastně bylo?
Trochu jsem si poposedl. Snažil jsem se, abych tu věc schoval. Ona ji neměla, kdybych ji neměl, byli bychom si rovni. Kdyby ji měla, také bychom si byli rovni, ale pokud ji jeden má a druh ne... vždy tam bude nevraživost? Dávalo to docela smysl. Sunstorm, Sunflower... Vlastně i trošku Shireen. Naopak Fiér... Alastor. Tam to bylo jiné, rozuměl jsem jim. Bylo to kvůli té věci?
Pak přišlo obvinění. Že fňukám a nemám důvod. Neměl jsem? Možná ne. Ale však mi zemřela máma, ne? Měl jsem právo fňukat pro její ztrátu? Nebo... třeba ne. Třeba jsem neměl fňukat. Protože jsem samec? padla mi další otázka. „Samice ho tedy mají těžký?“ zeptal jsem se s pohledem zabodnutý do země, „proč?“

Po nebi se táhl černý kouř a stejně tak jsem vnímal dobře i to, že se táhne ve mně. A nejenom z toho důvodu, že jsem si přiznával, že mi umřela matka, ale taky jsem i chápal, že jestli se s tím nedokážu vyrovnat, jsem jenom malý slaboch, který se furt vzteká na to, že ho opustila. Jenže bylo těžký nebýt naštvaný, když jsem si to nedokázal s ní ujasnit, co se vlastně stalo a nutno podotknout, ž už ani nikdy mít nebudu. Místo toho si odnesu jenom to, že odmítám být kdykoli sám, protože nejsem schopen v samotě vydržet.
Měl jsem hlavu zvednutou, když na mě zase vlčice zavrčela. To první jsem uznával. Nic jí po tom nebylo, jenom já prostě něco chtěl a ona odmítla se přizpůsobit. Normální, taky bych nikoho neposlechl, hlavně ve chvíli, kdy mě štve od samého začátku. Jenže potom jsem jí už nechápal. protože jsem byl malý hloupý slaboch. „Věcí...?“ zopakoval jsem nejistě s jistou dávkou nedůvěry. Však jsem jenom seděl a ani se nehýbal. Čim jsem sakra mával?
Snažil jsem se mít oči zavřené, protože jsem nějak potřeboval vytěsnit všechno okolo, ale zároveň to nešlo udělat někde v totální samotě, protože by to znamenalo akorát děsnou paniku. Takovou, kterou bych mohl dát najevo, zatímco tu svou dosavadní jsem držel pod pokličkou a dělal, že neexistuje. Nesměla existovat, nesměla být dána najevo. Musel jsem to všechno udusit hluboko v sobě a předstírat, že nic neexistuje.
Jenže ta vlčice na mě zase zakřičela. Otevřel jsem oči, furt jsem se díval k temné obloze. Vzduch mě štípal, nepříjemně se mi dýchalo. „Já nevim,“ vydechl jsem. Na oboje. Co je se mnou? Těžko říct. Co chci? Těžko říct.

Kdo si myslíš, že seš, pronesl jsem první část svojí myšlenky, když jsem si prohlížel tu vlčici, která se pokoušela dávat najevo, že je větší, silnější a může si nárokovat každé místo, na které položí tlapu. Že můžeš poroučet... mně? pokračoval jsem dál, ale než jsem to vůbec stačil doříct ve vlastní hlavě, ozvala se jiná otázka – a kdo jsem sakra já? Kdyby byla v Asgaaru, mohl bych tu myšlenku říct klidně nahlas. Kdybych byl na území její smečky, pokud nějakou měla, mohla by to naopak říct ona. Ale kdo z nás dvou měl právo to říct zrovna v té chvíli? Ona byla sice na téhle části první, ale já jenom procházel a nenarušoval jsem její prostor. Možná jsem dělal hluk, ale nutno podotknout, že jsem ztratil matku. Jenže to ona nevěděla. A já nevěděl, co tam dělá ona. A kdo jsem, položil jsem si začátek další otázky, když mi jasně naznačila, že chce být sama. Že si myslím, že jsem někdo? Něco potemnělo. Nejenom obloha, která se stahovala v nepříjemných mračnech a pocitu, ale něco ve mně, co tam hnilo už dlouhou dobu a teď to pouze začalo... chátrat. Už tam nebylo nic, co by smrdělo a bylo nechutný, prostě to byl jenom pozůstatek něčeho, nad čím jsem už mohl pouze vzpomínat.
Hlava mi klesla lehce mezi ramena, pohled stále upřený na tu vlčici. „Co je těžkýho pochopit na tom, že já ne,“ zkonstatoval jsem hlasem, který byl úplně nepřítomný. Pokaždý, když jsem byl sám, něco se stalo. Něco předtím mě odsoudilo k samotě, která mě nadále sžírala zvenku i zevnitř, protože jsem nikdy nepochopil, jakou má samota význam a k čemu je dobrá. Byl to jenom trest.
Vyštěkla. Hlavu jsem zvedl nahoru a trochu hůř jsem na ni viděl. Ale odhalil jsem jí krk (//který může být už trochu bílý, I guess) a prostě zvedl zrak k obloze, která byla úplně mrtvá. „Prostě mě ignoruj a každej budem sám ve společnosti druhýho,“ dodal jsem. Po chvíli jsem i zavřel oči. Nějak mi došlo, že je prostě všechno jedno. Nejsem nic, abych mohl něco mít. Ona není nic, abych jí musel něco dát. A všechno je pouze o ničem.

Po celou dobu jsem se pokoušel být relativně klidný, ale znal jsem sebe a věděl jsem, že tenhle stav nevydrží dlouho a vlastně docela rychle ztratím kontrolu a budu se jenom vztekat jako malý vlče, co nedostalo ten vysněný kus masa, protože přišlo k jídlu až moc pozdě. „Mně je úplně jedno, kdo byl kde první,“ odsekl jsem té vlčici. Neměla jakékoli právo si nárokovat zdejší území a kdyby to právo náhodou chtěla, měla by se začít snažit, aby kdokoli uznal, že jí zdejší místo patří.
Trochu jsem se pootočil, když mi bylo oznámeno, že nemám na zdejší místo nárok. Však ona taky ne. Nikdo tady na to neměl nárok, takže jsem si tady mohl řvát jak jenom jsem chtěl. A ten pták tady taky mohl řvát. Jemu ostatně bylo jedno, kde se nacházel, řval by jí i do ucha, kdyby mu dala tu možnost.
Hlava se mi lehce zhloupla do strany. Hypnotizoval jsem tu vlčici, cítil bublání po celém těle, ale nějak jsem ho stále jenom držel v sobě. Jako jedinou odpověď na její výzvu, abych vypadl, jsem se posadil. Náznak toho, že nikam nepůjdu a budu tam, kde se mi líbí, že jsem. „Asi se o to tady budeme muset dělit,“ oznámil jsem jí ledabyle. Však to bylo stejně jedno. Všechno bylo jedno. Ve výsledku akorát všichni umřem a bude úplně fuk, kdo byl kde první.
Vzduch okolo byl nepříjemý. Ani trochu se mi nelíbil a to, jak se rychle ochlazovalo, mi vadilo. Nechtěl jsem se smířit s tím, že léto končilo. Okem jsem zavadil k ptáku, který se předtím proháněl po obloze. Byl mnohem níže a nakonec i kolmo zapadl k zemi, kde zmizel ve vysoké trávě. Zrak jsem vrátil k vlčici. Čekal jsem, jestli teda odejde.

Vzduch byl strašně divný. Štípal mě, byl nepříjemný, noc to byla taková divná a nepříjemná. No a do toho na obloze lítal ten spropadený pták a já furt nechápal, co mám dělat, jak to vnímat a proč vůbec... se o cokoli snažit. Zrak mi na chvíli padl i směrem k těm vysokým žlutým kopcům, kde jsem v životě byl už dvakrát. Jednou jsem tam byl ponechán, když mě máma opustila, po druhé jsem tam šel s Alastorem a chtěl vědět, proč tomu tak bylo. Žádnou odpověď mi nedal. A teď jsem tam chtěl jít potřetí a řvát. Řvát na toho bílýho namyšlenýho šmejda, který plácal nesmysli a vždycky dělal jenom to jediné – bral mi mého rodiče. Nemohl si prostě vzít někoho jiného, musel jít po ní a nehleděl na to, že tu jsou tací, kteří nechtějí, aby odešla. Nebo za tohle snad mohla Smrt? Nejspíše jo, ale on to mohl nějak zařídit. Vůči Smrti jsem nesl zášť, ale proti němu zrovna tak a k němu byla větší. Potřeboval jsem z její smrti navíc někoho obvinit. Nevěděl jsem, kdo je ta vlčice a proto na to padl on – byla jeho vina, že umřela.
Pták jednou se mnou bolestivě zakřičel a poté se snesl z oblohy. Zmizel mi z dohledu, ale ani jsem po něm moc nepátral. Bylo mi jedno kde byl. Nechtěl jsem ho mít u sebe a naopak mě dost znervózňovalo, že se nacházel poblíž. Nesl jenom smůlu. Jenže když zmizel on, přiblížil se někdo jiný.
Otočil jsem hlavou, hned jsem se mračil, protože ten tón, co na mě použila ta vlčice, mě štval od první chvíle. „Jako bych ti snad narušoval tvoje soukromí,“ odsekl jsem podobným tónem jako ona, „si vypadni sama, když ti to vadí,“ dodal jsem.

//Zlatavý les

Tlapy jsem v podstatě táhnul za sebou. Nějak se mi nechtělo vůbec nic. Nikam jsem nechtěl jít, nikde jsem nechtěl být a snad jsem chtěl být i sám. Já, kterej úplně ze všeho nejvíc nesnášel samotu a opict opuštění jsem chtěl být prostě jenom sám, abych nikoho neviděl, nikoho nevnímal. Mám se vrátit domů, zopakoval jsem si to, co mi řekl Fiér, ale mně se tam prostě nechtělo. Jaké to tam zrovna muselo být? Všichni musel být smutní naštvaní na tu vlčici, která ji zabila. Jak ji vůbec mohla zabít? Byla silná. Nechápal jsem to. Však jsem mámu viděl, znal jsem ji a vědě jsem, jaká byla, ostatně jsem i viděl, jak někoho napadla, ale prostě... nepřežila. A já tak přišel o mámu. Nebylo to poprvý, ale teď jsem si mohl být už zcela jistý tím, že to je navždy. Když mi ji vzal Život, mohla se vrátit a nakonec se i vrátila, ale teď bylo jasné, že to je navždycky. Když jeden zemře... Je to konečné? přemýšlel jsem.
Zvedl jsem hlavu k obloze. Sledoval jsem, jak tam plují mraky a jak se tam proháněl jeden pták, který mě následoval už od chvíle, kdy jsem byl za mořem. Nejdříve jenom plul v kruzích, točil se tam ve výšinách a občas zakřičel. Ten ostrý výkřik se ozval okolím a už mi ani netrhal uši, nějak jsem si na to zvykl a snad jsem se i smířil s tím, že se to zvíře bude potulovat okolo. Opustil rodinu, protože...? přemýšlel jsem. Nejdříve chtěl, abych zmizel z toho ostrova a pak ho sám opustil. Třeba tam sám nechtěl být a jenom netušil, jakým směrem by měl letět a my jsme ho navedli.
Sklopil jsem hlavu, jenom krátce, abych mohl dlouze vydechnout. Vrátil jsem se myšlenkama k mámě. Která už prostě nebyla. Pevně jsem zatnul zuby. Nějak jsem netušil, co mám cítit, jak to mám projevit, jak se chovat. Co byla správná reakce na tuhle situaci?
Zvedl jsem hlavu, sledoval jsem toho ptáka a zavyl jsem. Protože to bolelo. A jako odvezu jsem dostal výkřik. Hlasitý, ale ne hrozivý a naštvaný, spíš bolestivý.

Neměl jsem rád vážné situace. Možná kvůli tomu, že jsem nerozuměl tomu, jak na ně mám reagovat, chovat se v nich nebo jenom prostě... vnímat. Nebo to taky mohlo být tím, že jsem většinu času ve svém životě netušil, jak bych se měl chovat a zkrátka a dobře jsem doufal, že při setkání s Fijérem to bude úplně zřejmé – bude zábava. Nic se nebude hrotit, nic nebude problém. Jenže ono to tak nebylo, protože veškerý vtip z toho vlka slezl a místo toho vykládal něco, čemu jsem nerozuměl. Stejně jako většině věcem na světe, ale tohle bylo tak prosté a přímo, že nebylo možné, abych to nepochopil. Jaký je to nežít? napadlo mě jako první. Protože žít nebylo vždycky jenom sladké a růžové. Občas to bylo utrpení a smrdělo to. Jenže dalo se tohle říct i o... nežití? Jaký bylo nežít? Bylo vůbec něco nebo vlk prostě už nebyl? Neměl tělo, neměl myšlenky, neměl žádné touhy a další cíle? „Jo, já vim,“ zamumlal jsem tiše, že rozumím tomu, že nevtipkuje. Hlavu jsem měl lehce sklopenou a díval jsem se k zemi, jenom jsem nějak nebyl schopen to zpracovat. Protože buďme upřímní – svět stále byl. Tráva byla zelená, nebylo už příjemné teplo jako v létě, ale furt nebyla zima. Den se střídal v noc a noc zase ráno. Jenom prostě... máma nepřežila. A to, že nepřežila znamená, že je mrtvá, dodal jsem si, jako kdyby tenhle fakt předtím vůbec nebyl jasný.
Uslyšel jsem výkřik. Vysoký výkřik ptáka, který mi trhal ušní bubínky na hnusném ostrově za mořem. Byl tady a řval dál. Mohutným výkřikem, který se roznesl po lese, ale tentokrát mě už nijak z mé strnulé pozice nevytrhnul. V tom jeho řevu jsem něco slyšel. Ne přesná slova, spíš nějakou emoci, kterou jsem tam cítil už předtím, ale teď byla mnohem jasnější a zřetelnější. To je bolest, došlo mi. Kdybych takhle zařval, vyjadřovalo by to přesně to, jak jsem to cítil v sobě, ale nedokázal to dát jakkoli najevo. Prostě jsem jenom strnule seděl a slyšel, že mám jít domů. Že bych měl. Jenže proč? Však je máma mrtvá a nenajdu ji tam.
Vstal jsem. Beze slov nebo zvednutí toho pohledu od země. Bylo mi řečeno, že mám jít domů, ne? Tak jsem šel.

//Středozemka

Celý to setkání Fijérem bylo jako velký návrat v čase. Sice jsem nebyl v úplně nejlepší náladě, když jsem toho vlka potkal, ale určitě mi ji zvedl a i teď jsem cítil, že se mi nálada zlepšila, když se předtím tak nějak pohupovala zvolna k bodu mrazu. Jeden by i řekl, že měl okolo sebe Fijér nějakou auru, která nutila zapomínat na určitý nepříjemnosti, protože na to ani nebyl čas. Sice okolo nás nebyl žádný vodopád, díry v zemi a ani mrtví dvojníci, ale to, že nic takového nebylo, neznamenalo, že nemohlo být, kdyby se Fijér trochu... nerozjel. „Velkej, malej, střední, to je fuk,“ mávl jsem nad tím tlapou. Tady jsem byl nějak ochotný to akceptovat, že budu považován za někoho malého, ale ne ve smyslu osobnosti nebo velikosti, ale prostě na základě minulosti.
„No jo, jiní by možná namítali, že to nebyla nejlepší výchova, ale nemyslim si,“ prohlásil jsem potom. Krátce jsem zvedl hlavu k větvím stromů, jako kdybych tam něco hledal a možná jsem měl jenom blbé tušení, které se vyplnilo, protože jestli mě zrak neklamal, na jedné větvi tam seděl pták. Hnědý, ale pod křídly měl pestré barvy. Vypadni, řekl jsem mu už tiše. Neměl být na tom ostrově a řvát z plných plic?
Nějak jsem furt nebral, proč Fijérův tón natolik zjinačel. Bral jsem to jako začátek nějakýho epickýho vtipu, ale abych byl upřímnej, celý to, jak to promyslel a pronesl se mi moc nezdálo. Byla to blbě pronesená blbost. Natočil jsem hlavu trochu do strany, protože jsem mu to nežral. „Jo, to už párkrát udělala, tak co?“ nechápal jsem, když mi oznámil, že se máma porvala. Tak co? Dokud nerozdupala hlavu mně, bylo mi fuk, co si dělá a na kom to dělá.
Jenže pointa vtipu byla úplně blbá a taková docela chabá. Nebo to nebyl vtip? Nepronesl to tak, dokonce mu ani neškubaly koutky, že by se už chtěl začít smát. „Ta vlčice?“ zeptal jsem se tiše. Třeba mi to celé nějak unikalo. Ale proč ti to je tim pádem líto?

Ocas se mi stále nadšeně pohupoval ze strany na stranu, když mi došlo, že ten hnědý kožich s bílým dolejškem a tmavým hořejšek patřil tomu klapouchýmu, který mě naučil špatný jméno Smrti (nebo jako dobrý, ale ne vhodný říkat před ní) a taky mě mile hodil z vodopádu, abych poprvé okusil, jaké je to ponořit celé tělo do studené podzimní vody... Jo, staré dobré časy. Jak dlouho to bylo? Už skoro rok, co jsem toho vlka viděl naposledy. A byl jsem sakra rád, že zase stál přede mnou!
Trochu až moc hrdě jsem si to nakráčel k němu. Jo, už jsem nebyl špunt a ani prcek, možná hodně velkej špunt a hodně velkej prcek. „No jo, možná by sis měl najít jiný označení,“ prohodil jsem ledabyle, jako kdyby na tom vůbec nesešlo, ale přitom jsem měl co dělat, abych se udržel v klidu, že toho vlka po takový době vidim.
Kromě mojí výšky poukázal i na můj čenich. Posadil jsem se mezitím na zem a měl čas zvednout tlapu a lehce si na něj poklepat se slovy: „Asi jsem ho strkal někam, kam jsem neměl a samým zděšením ztratil barvu.“ Protože za to léto jsem udělal dost jistě hodně blbostí, které stály za to.
Snažil jsem se pár sekund šilhat, abych si na ten čenich viděl, protože jsem fakt netušil, proč je růžový a kvůli tomu jsem si nějak nevšiml, že Fijérův výraz se zcela změnil. Jistě jsem to však slyšel v jeho tónu. Zvedl jsem k němu zrak a chvíli přemítal nad tím, co tim myslí. Je to Fijér, podotkl jsem si pro sebe. Nic vážného to být nemohlo. „O tom, že tam chcípl pes? Jo, vim, proto jsem šel pryč.“ Souhlasně jsem k tomu přikývl hlavou. V lese nebyla ani kapka zábavy.

//Ronherská skála

Sice byl můj orientační smysl na bohu mrazu, ale doufal jsem, že se zase dostanu do Asgaaru jenom pomocí toho, že půjdu jedním smrem tak dlouho, než si uvědomim, že zrovna tady to znám. No, zatim jsem neměl ponětí, kde se nacházim. Takže jediná možnost bylo jít prostě dál a… Vůbec se mi to nechtělo. Byl jsem docela unavený, strhaný a chtělo se mi sakra moc spát. Kdybych asi neměl krapet s faktem, že jsem nerad sám, klidně bych si někde lehnul a prostě nabral energii na další den, jenže tohle jsem já udělat nemohl. Cítil jsem, jak mám hrdlo stažené a je mi to nepříjemné, že okolo nikdo není. Jak se naučit samotě? zeptal jsem se sebe samého, ale na to jsem de ptal už stokrát a nikdy jsem nezískal odpověď. Furt jsem ve všem plaval a nebyl schopen si sám poradit, dokonce jsem si o samotě ani nemohl uprdnout.
Les se mi zdál nekonečný, obrovský a až otravný. Chvíli jsem přemýšlel, že se motám i v kruzích, ale necítil jsem vlastní stopy, takže to byl jenom blbý pocit, které pro mé vlastní štěstí brzy pominul. Zíral jsem totiž před sebe skrze déšť a cítil, jak se mi ocas lehce pohupuje do stran. „Fijére?“ řekl jsem až nevěřícně. Proč jsem to vůbec řekl tim tónem? Však jsem věděl, že je naživu! Jestli ok, to byla otázka, ale zdálo se, že má všechny nohy. Rozeběhl jsem se k němu blíž, jeho existence značila určitě blízkost Asgaaru a hlavně… Byl to sakra Fijér!

Byl jsem celý nějaký unavený a rozespalý, že jsem ani neměl moc sílu cokoli namítat na to, že na mě třeba sahala jenom ryba a ne něco nechutnýho, co v tý vodě žilo. Stál jsem si za tím, že to nebyla ryba, určitě to nebyla ona, ani Duncan, ani Lilith, ale… neměl jsem moc sílu cokoli namítat, protože jsem byl pekelně unavený. Padala na mě únava, chtělo se mi spát a prostě jsem si už nemyslel, že bych to mohl táhnout dál. Ještě k tomu byla noc, tedy dokonalá chvilka na spánek.
Nenápadně jsem se choulil do klubka, že bych už spal a nic nedělal a nevnímal. Jenom jsem tak okolo slyšel Lilith, jak mluví, ale už jsem prostě jenom pokývl hlavou nebo jenom tak zamručel, že tedy takhle jo a fajn. Slyšel jsem, že byla na odchodu, chtěla se někam stáhnout a pak se nám nacpat do Asgaaru, až jí bude zima. „Postarám se o tebe,“ houkl jsem k Lilith, že teda takhle s tak, ale v té únavě bych asi i slíbil všecjno Smrti, natož té vlčici.
Sledoval jsem, jak odchází. Bylo mi to docela líto, ale co jsem mohl dělat. Oči se mi zavíraly a chvíli poté jsem je už prostě neudržwl, zavřel je a chrápal.
Jenže moc dlouho jsem nespal. Probudil jsem se ještě v noci a tak nějak to bral jako symbol toho, že se mám odebrat z tohohle klidu a míru domů. Kde bude… možná taky úplný mrtvo.

//Zlaťák

Heya,
v kategoriích prosím takto:
Vítězný tým lasiček: 2* do myšlenek
Největší sólista: vlastnost řečníka s 1*
Soutěživec duší: bonus do vrozené magie (posláno ke schválení Skylieth)
Sáhnutí na dno: Spešl magie (poslána ke schválení Skylieth)

A pak převod z 500 bodů:
300 bodů - 225 květin
200 bodů - 60 křišťálů

Děkuji za akci, všechno, omlouvám se všem, co jsem kopala a ještě jednou dík ~

Obloha se stahovala do černé a mezi stromy okolního lesa jsme byli tolik zapadlí, že k nám nedopadal snad ani jeden měsíční paprsek. Možná jeden maličký, který se opíral o tu malou skálu, kde byla mezera mezi stromy, ale jinak nic jiného. Byla to příjemná noc, trochu chladná, znamenalo to snad, že se už blížil zase podzim? Tentokrát už druhý, který jsem měl ve svém životě zažít? Možná ano, ale v té chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlel. Sklopil jsem hlavu ke svému jídlo. Připadalo mi, že na mě padá menší melancholie a nemohlo za to nijak to, jak jsem byl označen za neschopného lovce. Byl jsem si jistý tím, že lovcem nebudu, že k tomu zcela určitě nejsem stvořena a přesto to bolelo. A ta myšlenka na lov mě dostala k tomu celému létu, které bylo skoro za námi. Proto jsem nemluvil, protože jsem se topil ve všem, co se událo a nemohl jsem tomu nějak uvěřit, že tohle všechno bylo v jednom létu. V jednom jediném, kdy jsem chtěl jenom... co jsem chtěl? Zcela původně jsem se chtěl vrátit domů a ten kratičký návrat to všechno odstartoval. Následování Duncana, znovu potkání Alastora a ten výmysl, že vyjdeme na nejvyšší místo, které se nachází v okolí. Pak nastal ten čas, kdy jsem se cítil jako král celého světa, protože všichni mi, tedy nám, leželi u nohou a nikdo se nám nemohl vyrovnat. A aby toho nebylo málo, Alastor v té chvíli dostal své obrázky. Takové, které jsem nikdy v životě neviděl. Nádherné v nezvyklé barvě zeleně a k tomu světélkující. Jako by se stal světluškou, která vede temnou nocí všechny ztracené – mě. Tiše jsem polkl, zvedl hlavu k Lilith a uvědomil jsem si, že nějak na tom místě jsem pořádně viděl poprvé i ji. Ale než jsem s ní poprvé mluvil, musel jsem udělat to nejhorší, co jsem v životě provedl a napadl jsem vlastní sestru, která... mohla zemřít. Stiskl jsem zuby a pokoušel se na to nepřemýšlet. Chtěl jsem svou mysl obrátit k tomu příjemnějšímu, co se stalo. „Jenom nad něčím přemýšlím,“ přiznal jsem Lilith. Třeba nad tím jezerem.
To proklaté jezero, které hrálo nepřirozenou barvou a její hloupý kamarád mě do něho strčil. Topil jsem se a byl jsem si jistý tím, že tam umřu. Protože vše tomu nahrávalo, ale neumřel jsem. Dostal jsem se do té podvodní jeskyně za Duncanem a pak nás následovala i Lilith. Jenže to nebyla ona, kdo nás tlačil dovnitř. Pootočil jsem hlavu k potůčku kousek od nás a zeptal se: „Myslíš, že v tom červeném jezeře něco žije? Pokud si mě totiž nezachránila ty, když jsme mířili dolů, muselo to být něco... velkého,“ pronesl jsem zamyšleně z ničeho nic. Však to jezero se stalo kdy? Byla to už řada dní zpátky.
A po tom jezeře následovalo ještě něco mnohem divnějšího. Taková série setkání se Shireen, kdy jsem se mohl tupě pokoušet s ní usmířit, ale nikdy mi to pořádně nešlo. Vždycky to bylo takové... strohé. Bez emocí a nějakého vědomí, že by se vztah mezi náma dvěma mohl jakkoli spravit. Při sjezdu řeky se zdála, že by nejraději byla co nejdále, po lovu hned zdrhla, ani nechtěla moc přijmout korunu, kterou jsem jí s Lilith vytvořili, když jsme sami byli... ve stavu totální blaženosti, který jsem doteď nechápal, ale byl to fakt náramně úžasný den. Možná trochu trapný, když jsem si to všechno přehrával, ale sama Lilith byla stejně trapná, jak se chovala a bylo těžký se tak tomu druhýmu za to vysmívat. „Nebo proč jsme se chovali tak divně po těch kytkách?“ nadhodil jsem další otázku s drobným úšklebkem. Chovali jsme se divně od vstupu na tu louku a bylo nám divně ještě hodně dlouho poté, co jsme odešli. Divné. Ale zábavné zároveň, to jsem musel bez pochyby uznat. Ale asi to bylo to nejlepší, co se v celém tom létě stalo, rozhodl jsem se nějak, když jsem nad tím vším přemýšlel. Samozřejmě tam bylo ještě mnoho věcí, které se nějak usídlily ve vzpomínkách, ale v takovém trochu jiném smyslu. Tohle bylo nejvtipnější, ale třeba nejkrásnější? To bylo rozhodně něco jiného.
„Nebo ti ptáci...,“ řekl jsem následně. „Všichni tak moc řvali, ale ten jeden... mluvil. Říkal mi, ať odejdem, slyšela si ho?“ nechápal jsem stále. Bylo možné, že ten pták opakoval, co slyšel? Ale pokud ano, kdo mu to řekl? Zvedl jsem hlavu. Rozhlédl jsem se okolo, protože mi předtím přišlo, že nás jeden pták následuje, ale... byl klid. Nejspíše jsme ho setřásli. Nebo se možná schovával. Nebo pronásledoval Shireen.
Tělem mi projel krátce chlad z té noci, která panovala. Zase upozornění, že se bude blížit podzim a měl bych se na to připravit. Že zábava neexistuje po celé týdny, ale občas se musím také sebrat a třeba jít plnit své povinnosti. Nebo se ozvat, že jsem živý a vidět rodiče. Trochu lítostivě jsem sklopil oči k Lilith. „Asi bych se už brzy měl vrátit domů,“ řekl jsem polohlasem. Protože se mi to nechtělo přiznávat, že tomu tak je.