Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lov možná mohl být zásadní, ale byl jsem rád, že se koná za mými zády, protože jsem nechtěl být jeho součástí. Poslední lov se mi zrovna nepodařil a nechtěl jsem to zkoušet znova, lov byl prostě... něco mimo mě. A jo, plánoval jsem z toho pak žrát, protože jsem přeci jenom součástí smečky, co naděláme, občas tu jsou prostě líní jedinci, co chtějí něco do tlamy. „Kor jestli bude jako ta minulá,“ nadhodil jsem. Ta zima rozhodně nebyla příjemná. Nebo byla až do chvíle, kdy se přihnala ta nekonečná ledová bouře, kdy jsem se navíc seknul ve studené jeskyni bez jídla a pak jsem už prostě jenom čekal na to, co se bude dít.
Už podruhé jsem dostal za jeden den stejnou otázku a podruhé mě to už donutilo jemně se zamračit. Asi to byla normální otázka, jenom jsem netušil, co bych na ni měl odpovědět. Měl jsem se znova ztrapňovat a prohlásit to, co před Sionnem? Ne... Tak co jsem měl říct? „Asi více, než bylo zdrávo,“ odpověděl jsem po delší úvaze, „potkal jsem jednu vlčici a sice že je starší, nějak mě zapomněla koordinovat před hloupostmi.“ Takže to ve výsledku byla chyba Lilith a nikoho jiného.
Zavrtěl jsem jemně hlavou, „taky jsem přišel před chvílí. Kdes vůbec byla?“ zeptal jsem se na oplátku. Jednou jsem ji viděl, ale to bylo ve výsledku vše.

Gee pronesla myšlenku, která mě už nějakou chvíli zajímala, i když bych ji takhle zcela nezformuloval a ani bych neřekl, že ke mně ten pták přilnul nebo já k ní. Spíš mi přišlo, že nějaká shoda náhod chtěla, abychom byli spolu, protože tomu tak mělo být, i když se třeba nikdy nebudeme moct považovat za přátele, spíše za... společníky.
Sledoval jsem Karmu, ale ta se zdála, že se jí nelíbí, že je sledována a dávala mi to najevo občasnými pohledy. A mně něco na těch ptačích očích natolik vadilo, že jsem furt musel utíkat pohledem do strany a doufat, že až zrak vrátím, nebude na mě zírat. Pak to vypadalo, že i jí to začíná vadit, čapnula zadní část myši a několika máchnutím křídel se vznesla, pleskla mě křídlem přes čenich a zmizela někde ve středu lesa, kde ji nikdo nebude pozorovat u večeře.
Sledoval jsem ji, dokud zcela nezmizela, poté jsem se už plně věnoval Gee. „Nemyslím si, že to místo, kde žila, patří na Gallireu,“ pronesl jsem svou myšlenku. To místo vůbec nebylo jako tohle, kde jsem se narodil. V mnohém se lišilo a vůbec nebylo cítit jako... tohle.
„Arcanus je svolával... Možná k lovu, nevím,“ pokrčil jsem rameny, „někdo je ještě hlouběji, tam za nima šel Sionn a zbytek... netuším.“ O více členech jsem přehled neměl. A taky bylo dost možné, že u Arcanuse jsou prostě všichni a nikdo další už zde není. Jo ještq Fiér, co trajdal někam do háje.

Společník poblíž Gee musel být nějaký pták, kterého jsem zcela určitě někdy viděl nebo slyšel v lese. Vypadal jako zvíře, které by žilo v okolí na rozdíl od Karmy, která pocházela z místa, kam jsem se zcela určitě vracet nechtěl a litoval jsem, že jsem se tam vůbec dostal. Mohlo být pěkné, ale vůbec jsem neměl dobrý pocit z toho, že existovalo. Možná to bylo tím, že sotva jsem se vrátil, objevila se černá mlha, která vše pohltila? Ale jenom možná.
Pootočil jsem hlavu ke Karmě, která se drápem kradla k polovině myši, kterou mi nejdříve dala. Posunul jsem ji tlapou blíž, protože jsem stejně nechtěl žrát myši. „To mi něco připomíná,“ zamumlal jsem polohlasem, i když v tomhle případě se jednalo spíše o pronásledování a varování. A co bylo pochopeno, tak tahle společnost je spíše... nástroj pomsty. Nebo tak se popsala, ale na tom nesejde.
Gee se na oplátku zeptala, co je Karma zač. Dobrá otázka, netušil jsem. „V létě jsem narazil se Shireen a další vlčicí na jedno... místo,“ začal jsem vysvětlování, „a tam jich byla spousta. Jenom ona nás zkrátka následovala a vecpala se mi do společnosti.“ Netušil jsem, jestli moje vysvětlení dává nějaký smysl, ale ono to tak prostě bylo.
Strkapoud někde zmizel ve větvích, jako to dělala i tahle, ale u něho to bylo podstatně jednoduší.

Čekal jsem dále na Sionna, zatímco si vyřizoval svoje beťácký povinnosti a vnímal, že mi trochu hlava povoluje, co se bolesti týče. Pořád to bylo docela silné a intenzivní, ale snad to zezadu už stupovalo a mírnilo se. (//Řekněme, že oči jsou už zabarvené dle magie) Taky se docela dost snižovala teplota, bylo docela dost chladno noc černá a všude okolo ještě ta prapodivná černá mlha. Svět je divný už od konce léta, pomyslel jsem si s hlavou zvednutou nahoru. Další zima, druhá zima, bude jako ta minulá? přepadla mě jedna myšlenka. Ta poslední byla zajímvaá, trochu krutá, ve výsledku jsem na ni měl hodně smíšené vzpomínky, ale... stala se a přežil jsem ji. O to šlo.
Po nějaké chvíli o samotě, kdy Karma pořádala kus myši, kterou si ulovila, jsem v lese zaslechl kroky. Nejdříve jsem si myslel, že se už vrací Sionn, protože nikoho jiného jsem neočekával, ale po chvíli se ukázalo, že místo bílého vlka se naopak blíží černá vlčice. Zvedl jsem hlavu, sledoval Gee, jak se blíží a cítil se rázem uvolněněji, protože to znamenalo známou tvář, ale zároveň jsem u sebe nechtěl už nikoho, kdo by se mnou probíral, co se stalo s mámou. Byla mrtvá, tak tomu bylo. A každý to chtěl pouze opakovat. Zhluboka jsem se nadechl, abych se na to připravil, rozhodně jsem to nechtěl začínat.
Rozhovor začal normálně, pozdravem. Pokývl jsem hlavou také na pozdrav a dodal: „Nerušíš.“ Prostě jsem jenom čekal, až se bratr vrátí zpět, zatímco smečka se někam chystala. Gee sledovala Karmu, která se zdála, že společnost je něco zcela mimo ní a více se zajímala o zbytek myši, který jí mizel v útrobách. Zbystřila až ve chvíli, kdy se vzduchem protnul výkřik jiného ptáka. Taky jsm zbystřil sledoval podstatně menšího, jak se snesl ke Gee. „Co je to?“

Proč o tom mluvíš, když o tom stejně mluvit nechceš? zeptal jsem se rýpavě sebe samého, protože to byl docela podstatný poznatek celého toho rozhovoru. Nemělo smysl cokoli načínat, když jsem to ani nechtěl dokončit. Zatnul jsem silně zuby, tlak na mou vlastní čelit se mi ani trochu nelíbil, protože mě z toho bolela hlava, ale ta mě bolela už i tak, takže to bylo vesměs jedno. O čem chci mluvit, o čem potřebuju mluvit, o čem bych měl mluvit? říkal jsem si, když mi to Sionn navrhnul. Měl jsem mluvit o mámě? O tom, že si nepamatuju, kdy jsem ji viděl naposledy? Ne, přes to jsem se musel přenést. Měl jsem mluvit o tom, že jsem skrček bez magie, že mi Život akorát lhal a nic mi nedá, protože jsem bradavice zdejšího světa?
Se skloněnou hlavou jsem šel pomalu za Sionnem a dělal mu pouze malý ocásek, když značkoval zdejší území, jak by správný člen smečky měl. Beztak tu půl času nejsem, poznamenal jsem si pro sebe. Kdyby mnou les smrděl, nemělo by to žádný výsledek, pouze by byla vždycky otázka, kdo tu zaclání. „Stalo,“ přitakal jsem polohlasem, ale nechal jsem ho, aby mluvil on o tom, jak potkal svého kamaráda. „Třeba opaky toho, co si myslíme, že chcem, nás nakonec šťasnými udělají,“ pronesl jsem tak nějak na blind s jasnou otázkou, co chci já. Nechtěl jsem vlastně nic, takže... by mě udělalo šťastným něco chtít? Asi jo... Ale to bych něco musel chtít. „Taky jsem někoho potkal,“ dodal jsem polohlasem, „a připoutal ho k sobě jako vězně,“ dodal se zvednutím hlavy. Jestli to tak bylo, byl to ten nejvolnější vězeň, který existoval. Neviděl jsem ji. Byla někde v dálce, možná zpátky na ostrově s nezájmem o mou osobu.
Hlava mi zase sklouzla trochu dolů, když Sionn zmínil ucho. To ucho, které jsem získal s Iskierkou. Ne to ucho, které jsem vzal jí. „Sunstrom. Strakatá tulačka,“ polkl jsem nejistě. Bál jsem se toho, že se to převalí v otázku, kdo o něj připravil Iskierku, ale... on nic neříkal. Jenže mé srdce stejně děsivě bušilo, že to na mě za chvilku vybalí, obviní a budu prostě ten zlý a špatný, kterým jsem.
Nedobrovolně jsme se blížili k Arcanusovi, který nás volal, Sionn na to poukazoval a to mě furt více a více deprimovalo. Asi jsem nebyl ještě připravený čelit zbytku smečky a snad bych se i stáhl, kdyby Sionn nezaznamenal tlumené vytí, které přicházelo z hloubky lesa. Zastavil jsem se, podíval se k němu a jenom mlčky přikývl. „Spíš neběžim,“ řekl jsem jenom krátce, stál na místě a sledoval, jak odchází mezi stromy.
Chtěl jsem se posadit, byl jsem nějaký unavený, ale na rameno mi v té chvíli dopadla váha, která mě podlomila a vítr mi zasvištěl ušima. Cukl jsem, když se mi drápy zaryly do ramene a pták pomalu sklouzával po mé noze na zem. V tlamě držel mrtvou myš, kterou hodil na zem a zašlápl svými drápy, ale zvíře bylo už dávno mrtvé. b]„Nejsem vězeň,“[/b] namítla okamžitě s pohledem stejně upřeným na mizejícího vlka.
„A co seš?“ zeptal jsem se jí.
„Ve tvém slovníku se to slovo myslím nazývá karma,“ odpověděla mi, sklonila hlavu k myši a ostrým zobákek nabrala půlku jejího těla a roztrhla ho vejpůl. Půlku hodila přede mě a zvedla hlavu. Nikdy jsem si nevšiml, že ptačí oči jsou tak děsivé. „Kdo ti co špatného napáchá, to já oplatím.“

V hlavě mi nadále tepalo, ale snažil jsem se to už ignorovat, protože mi přišlo, že to ani nikdy neodejde, takže... smířit se s tim všim. Pokoušel jsem se, jak to jenom šlo a takový nazávazný rozhovor byl prostě to, co jsem potřeboval, abych se rozptýlil a přestal myslet na všechno černé a špatné. Koukl jsem se dolů na své tlapy, které byly špinavé od nějakého sajrajtu, protože jsem tím měl i obarvený drápy, jsem někde šlápl do borůvek? netušil jsem. Muselo to tam být už dlouho, protože už nějakou dobu nerostly.
Zvedl jsem hlavu k Sionnovi, tlapy jsem si mohl umýt kdykoli jindy, však je tady řek okolo jak naděláno, takže to stejně bylo fuk. A trocha špíny mi stejně nemohl ublížit. Prostě se s tim jenom smířit a nehrotit to, že to tak je.
Něco jsem řekl, když jsem se pokoušel uvolnit a sotva jsem to řekl, začal jsem se z toho cítit nějak divně. Jako kdyby se všechno v těle neskutečně moc stáhlo do malé uličky a netušil jsem, co si s tím počít, protože to ze všech stran tlačilo a neskutečně moc bolelo. Tělo mi rázem bylo nepříjemné a malé. Proč vůbec mluvím? nechápal jsem. Začala se ve mě probouzet panika, srdce bušilo rychleji, když od Sionna padlo první slovo a potom další, která zpustila vodopád emocí, který jsem však razantně zastavil a pronesl: „Ne.“ Ne? Ne. Nebyl důvod, aby to věděl. Nikdy nebude důvod,

Nic, nic, nic, ozývalo se mi zase v hlavě úplně jiné slovo, které ztrácelo na významu, čim více bylo v hlavě opakováno. Snažil jsem se ho střást, nejraději bych nad ním jenom mávnul tlapou a zbavil se ho, ale ani jedno nebylo zrovna možné a to slovo se tam drželo jako pavouk v koutu jeskyně. A hlava mě také nepřestávala bolet. Zavřel jsem na chvíli oči, ale přišlo mi, jako kdyby se mi v hlavě něco přelévalo a oči jsem měl plné vody, ale určitě se nejednalo o slzy, to bych vnímal úplně jinak.
A někde v okolí volal Arcanus, aby svolal smečku, což znamenalo i to, že máme naklusat my dva, ale Sionn namítal, že to chvíli bez nás ještě vydrží a nemusíme se za ním hnát. Otevřel jsem oči, koukal jsem upřeně na Sionna a nic neříkal. Jenom mi hlava lehce klesla v souhlas, že to bez nás vydrží a nikam se hnát nemusíme. Nejraději bych tam nešel vůbec... Nechtěl jsem ho vidět. Ne kvůli tomu, že by mě štval, ale kvůli tomu, že... jsem už prostě neměl na to, abych se tímhle zaobíral znova. A pak zbýval teoreticky už jenom Etney s Awnay, ale ani jeden mě zrovna nezajímal.
Posadil jsem se, i když jsem se nechtěl cítit pohodlně, prostě jsem tak udělal a hleděl na Sionna. Okolí příjemné nijak nebylo, všechno bylo totálně na hlavu, ale fajn, chceme se uvolnit, musíme se uvolnit, neřešit mrtvou mámu, nic víc. Ale co jsem dělal? Co jsem dělal... Zmrzačil jsem sestru, řekl jsem si pro sebe, viděl ostrov, kde bych neměl být a přivezl si odtamtud ptáka. Zrak jsem na chvíli zvedl nahoru, al ve stromech jsem barevný peří neviděl. Sklopil jsem zrak zpět k Sionnovi, sjel se s Lilith nějakýma kytkama, dodal jsem další věc, kterou bych říkat neměl. „Asi jsem,“ začal jsem jednu krátkou věcu a zarazil se při té změti vzpomínek, kde krásu proplétalo něco vždycky nepříjemného. Jak mi Smrt dupla na krk, jak jsem byl zase jenom syn někoho a ne vlastní osobnost, jak mě svět potrestal, jak jsem se skoro utopil, ale... tohle bylo jenom to, co proplétalo jiné věci, na které bylo důležitější a lepší myslet. Ale podělit se o ně s někým jsem nechtěl. Patřili mně a jednomu dalšímu, ale nikomu jinému. Ale co s tím? I přesto jsem stál já zde. A on někde úplně jinde. Dva úplně sami a nemohl jsem očekávat, že by... že bych někdy chápal, co se vlastně děje. „se zamiloval?“

Bál jsem se toho, až se setkám s kýmkoli z rodiny, protože to setkání bude vždy stejné. Smutek, jeho pomyšlení, že o ničem nevim, nepříjemné chvíle, kdy si to budem muset oba dva neustále připomínat, že to tak je a nepohnem se dál. Proč bychom taky měli, však tu žijem a ona tady leží v lese mrtvá jako nekonečná vzpomínka na to, co se stalo. Má to tak být, žejo. Neustála připomínka její neexistence a toho, že si ani nepamatuju, kdy jsem ji viděl naposledy? zeptal jsem se sebe samého, zatímco Sionn se na mě nejdříve díval a pak i drkal čenichem bez toho, aby ode mě přišla jakákoli reakce… Bolela mě na to až moc hlava.
Nějak se mi nechtělo nic říkat. Ani nebylo jak odpovídat. Mohl jsem se vztekat a namítat, že nic nebude v pohodě, mohl jsem si nalhávat, že všechno bude po chvíli zase dokonalé a nad ničem nebudeme muset přemýšlet, prostě odešla, každý někdy odejde.
Pootočil jsem hlavu do strany. Slyšel jsem vytí, ale zase jsem se neměl do odpovědi. Ještě jsem nechtěl stát proti němu a projít si timhle znova. Po třetí… Plus s Fiérem. Kolik tohohle mi ještě zbývalo? „Teď už s tim stejně nic neuděláme,“ prohlásil jsem přeci jen tiše. A byla to pravda.

V hlavě mi tepala ostrá bolest, která nechtěla odcházet. Snažil jsem se ji ignorovat, ale byla všude v mojí hlavě, že jsem se ani nemohl soustředit na to, co se děje kousek ode mě. Věděl jsem, že tam je nějaká cizí vlčice, ale nemohl jsem si ji prohlídnout, nemohl jsem se přiblížit, prostě jsem se jenom soustředil na sebe a nevěděl, jak se té příšerné bolesti zbavit.
Zatřásl jsem lehce hlavou, ale bylo to být jako na vodě. Všechno se zhouplo, bylo mi ještě hůř. Musel jsem se zastavit. Lehce jsem sklonil hlavu, zhluboka se nadechl a pomalu zvedl hlavu, abych zjistil, že ta vlčice zmizela a i Sionn nebyl na své původní pozici. Očima jsem pátral marně okolo a nechápal jsem, jak jsem byl schopný ignorovat, že stojí tak blízko u mě. Škubnul jsem celým tělem a udělal krok dozadu. Suše jsem polkl, sledoval ho a snažil se vyčíst, co chce říct, ale samozřejmě, že bylo jasné, co chce říct. Že máma umřela. Co jiného by měl říkat. Však jsme se dlouho nevěděli a posledně ještě byla živá. Co si měl myslet? Že nic nevim, protože kašlu na zdejší okolí a raději jsem někde, kde bych snad ani neměl být. Třeba na ostrově, odkud se se mnou odtěhoval jeden pták, ale jak jsem tohle mohl říct? Však nám umřela máma, museli jsme být smutní, nic víc, o ničem jinym už život nebude, smiřte se s tim. „Vim, že umřela,“ vyhrknul jsem ze sebe, abychom to už měli za sebou a nemuseli se houpat mezi tím, že já nechci říct, že to vím a on to nechce říct, protože si myslí, že to nevim. „Vim, že umřela,“ dodal jsem ještě jednou a klidněji. Jenže ta hlava mi nedovolila být v klidu.

//Ruším přechod

Cestou z lesa, kdy jsem se táhl jako smrad za sestrou jsem se zarazil. Cítil jsem okolo sebe tolik pachů, které patřilo vlastní rodině, ale i jiným členům, že mě z toho rozbolela hlava a netušil jsem pořádně, co mám dělat. Jedno jsem věděl, omluvil jsem se Shireen... Iskierce, že nemůžu jít, protože potřebuju s někým mluvit, i když to byla lež. Potřeboval jsem prostě vědět, jak je na tom okolí. Zcela určitě jsem byl poslední, kdo věděl o mámě, což ze mě dělalo trochu... vyvrhela? Protože se nezajímám o vlastní rodinu? Nějak tak určitě ano.
Zůstal jsem stát v lese, Iskierka zmizela, zůstal jsem sám, ale ne na dlouho, protože se mi k nohám brzo snesl hnědý pták s barevnými křídly a hleděla, jak sestra odchází pryč. „Proč si nešel s ní?“ zajímala se, jenže jsem nějak nedokázal odpovědět. Prostě jsem se na to necítil, nic víc. „Je to fuk,“ řekl jsem nakonec ptákovi a otočil se, že půjdu po tom jednom z pachů, který směřoval ke staršímu bratrovi, kterého jsem také naposledy viděl na jaře.
Pták se vznesl zase někam mezi větve, kde nebyl vidět a slyšet, jenom jsem prostě věděl, že tam někde bude, splyne s okolím a bude mě z dálky pozorovat, jak dělám hlouposti bez toho, abych cokoli řekl nebo udělal.
Sionna jsem našel po chvíli, byl tam s nějakou černobílou vlčicí, kterou jsem neznal. Na krku měla nějakou podivnost a dost jistě byla cizincem. Stál jsem trochu dál, bolela mě hlava jak čert a cítil jsem i divný tlak v očích, jako kdyby chtěly vyskočit z důlků... Ale možná to všechno byl jenom projev toho, že mi do háje chcípl máma.

Úplně nenápadně prosím o těch 25 oblázků, děkuji ~

Přidáno!

Dostala se ke mně slova, jak se Shireen považovala za zbytečnou, ale jestli jsem se zrovna nepletl, tak jsem to z nás dvou byl já ten, kdo nic neuměl. Mohl jsem se sice snažit něco dělat a myslet si, že to k něčemu je, ale ve skutečnosti tomu tak nebylo a akorát jsem si to všechno nalhával. Jenže jsem nic neříkal. Co bych taky měl? To je v pohodě, jsme zbyteční oba? Ne, do toho se mi zrovna moc nechtělo.
Ležel jsem chvíli na zemi vedle své sestry, rozhodnutý nic neříct, protože jsem neměl co, ale ona byla jiného názoru a dost rychle po zavytí posledního rodiče, co nám zůstal, se dostala na nohy rozhodnutá, že někam půjde hledat sílu a nějaké volání jí je úplně jedno. Upřímně, mně asi taky? Nebo mi byla jedno ta síla? Jedno nebo druhé určitě.
Zvedl jsem zrak nahoru, sledoval Shireen v jejím dlouhém monologu vyprávějící o Životě, o tom, jak od něj dostala sílu, zatímco já furt nic a jak půjde navštívit Smrt. Když tam vejdu, zabije mě, vzpomněl jsem si na dost nepěknou situaci, do které jsem se dostal svým hloupým myšlením, že jsem hrdina, co si může dělat, co se mu zlíbí. „Nechci zůstat,“ zamumlal jsem, ale nechci ani jít, dodal jsem. Nechtěl jsem nic. Přesto jsem však pomalu vstal, jednou se krátce podíval na to světlý vlče, ale pak hleděl na sestru. „ale chci si vylít vztek na jiných,“ dodal jsem. Protože takhle zkažený jsem byl.
Šel jsem tak se sestrou, s tou, u které jsem znal jedno jméno – Shireen –, ale ona chtěla, abych jí říkal... Iskierka? „Dokud seš furt moje sestra, je mi to fuk,“ odtušil jsem polohlasem, „Iskierko.“

//Za sestrou

Kdy? ozývala se mi otázka v hlavě ve smyčce. Neustále se tam motala dokola, ozývala se, drtila mě zevnitř i zvenku. Kdy jsem ji viděl naposledy Nedokázal jsem si vzpomenout, nevěděl jsem to, zapomněl jsem a už si ani nikdy nevzpomenu. Protože je mrtvá, aby mi to mohla připomenout, protože mi těžko někdo jiný řekne, jak tomu je. Takže jsem zapomněl. A to jediný, co vim, že byla šedá? shrnul jsem si to, co se stalo, jak tomu bylo a že jsem prostě k ničemu. Jako osoba, jako syn, jako všechno, co můžu být.
Shireen, chtěl jsem říct, ale omezil jsem svá slova jenom na myšlenky, protože se sestra vzdálila od místa, kde ležela naše matka. Pozorně jsem ji sledoval, i když jsem nechápal, co dělá. Brala do tlamy nějaký klacek, který zabodla do země, ale proč? Ani jsem hlavu nenakláněl do strany, jak jsem normálně dělával, jenom jsem ji sledoval a nerozuměl jejímu počínání. Na něco se soustředila, na ten klacek a já ho také sledoval, i když marně. Nic se neděla a mělo snad? Podíval jsem se na sestru, zaměřil se na červené oči, které podědila po matce a trochu se... naštval. Že já furt neměl nic. A ona měla magii naší mámy. Stejně jako Awnay. Etney měl žlutý oči, kdo ví co měl, Sionn zase černý. A já zůstal bez ničeho. Život mi slíbil obrázky, žádné mi nedal. Vyprávěli mi tolikrát o magiích a žádné jsem nedostal. Zůstal jsem úplně prázdný a bez ničeho, protože tomu tak asi mělo být. Jenom jsem dostal růžový čenich, aby snad bylo naznačeno co? Měla to být výstraha pro ostatní, že se snaží zaplést s někým podivným? „Shireen,“ hlesl jsem ve chvíli, kdy se sestra sesunula k zemi a zavrčela. Tupě jsem ji sledoval, jak leží na zemi, netušil jsem, proč se tomu tak stalo, nerozuměl jsem jejím slovům a vlastně ničemu. Ale rozhodl jsem se, že si k ní prostě mlčky lehnu, ať se děje cokoli.
Krátce na to se nám za zády ozvalo vytí. Poznával jsem ten hlas, každý musel, jenom jsem se za ním moc nehnal. Ještě ne. „Půjdeme za ním?“ zeptal jsem se tiše.

//Středozemka

Při prvním kroku v lese, kde jsem se narodil, jsem si připadal, jako kdyby tam ve skutečnosti vkročil nějaký cizinec. Cítil jsem divnou pachuť v tlamě, nakyslou a nepříjemnou, která mi stoupala z žaludku. Jak dlouho jsem nebyl v lese? Zmizel jsem na začátku léta a předtím jsem se vrátil jenom na skok a... tehdy jsem viděl jenom Arcanuse. Ne mámu, ne žádnýho sourozence, ne nikoho jiného ze smečky. Jenom Arcanuse. A toho můžu vidět i teď, však je živý. Stejně jako Sionn, Etney, Awnay a Shireen. Všichni byli živý, jenom máma ne. Kdy jsem ji viděl naposledy? zeptal jsem se sám sebe. Zvedl jsem hlavu, stál jsem mezi prvními stromy a hleděl na jednu vysokou větev, kde se posadil pár barevných křídel. Pták hleděl na mě dolů, něco držel v zobáku. Nejspíš si něco ulovil, když se předtím vytratil. Neřešil jsem ho, neměl jsem chuť zabývat se opeřencem, který nechce odejít, protože jsem se snažil zjistit, kdy jsem viděl svoji matku naposledy a... já to netušil. Bylo to už několik měsíců, nemohlo to být ani v létě. Kdy vůbec zemřela? Mohl to být den po mém odchodu, mohlo to být chvíli předtím, než jsem se poprvé rozhodl vrátit a oddělil se s Lilith. Mohlo to být kdykoli, ale já to zjistil až od Fiéra a... to bylo vše.
Suše jsem polkl, pták přecházel mezi větvemi a občas se několika mávnutími přenesl na jinou. Postupoval lesem a neustále se ohlížel ke mně, jako kdyby mě naváděl na cestě. Na místě, kde jsem se narodil a on tam nikdy nebyl? Kdo si myslel, že je? Ale šel jsem z ním. Hluboko do lesa, kde mě jako malého provázela, abych se setkal s ostatními, řekl jim, že jsem zpět a vím, co se stalo, i když jsem zde nebyl. A měl bych zde vůbec být? napadlo mě vzápětí. Sklopil jsem lehce hlavu, následoval ptáka, který přeskakoval ve větvích a zkusil na to nemyslet. Furt to byl domov, i když jsem se k tomu místu tak nechoval.
Cítil jsem v lese nějaké pachy. Některé byly dál, některé blíž, dva jsem znal, jiné pro mě byly cizí, ale šlo o to, že ty dva patřily sourozencům. Nebyl jsem poslední, kdo to z nich věděl? A záleželo na tom vůbec? Kam jdem? zeptal jsem se pouze ve svých myšlenkách a zvedl lehce hlavu k ptákovi nad mojí hlavou. Nic neřekl, pouze přeskakoval dál, občas se zastavil, jako kdyby něco hledal a pak pokračoval. Míříš k Shireen? zeptal jsem se. Těžko říct, jestli si ten pták mohl sestru pamatovat. Viděl ji, byla se mnou na tom ostrově, na voru a poté odešla, ale mohl si snad zapamatovat její pach, že? Proč mě však k ní táhnul? Beztak mě nechce vidět.
Zastavil jsem se, posadil jsem se na zem, uši sklopil dolů a hleděl do hlíny v postavení, že kdyby do mě foukl větřík, asi bych se rozpadl na milion kousků. Uslyšel jsem pleskání křídel a brzy na to se i pták snesl ke mně na zem. Ze zobáku mu spadla kořist, kterou chytil. Malé zakrvácené tělo sysla se mi skutálelo k nohám a přineslo i vzpomínku na první pokus o lov. „Chtěl si jí to dát jako malý,“ pronesl ten pták samičím trochu křiklavějším hlasem. Zvedl jsem zrak, věděl jsem, že mluví. Opakoval mi slova už na ostrově, ale tehdy byla čistě výhružná. „Jak to můžeš vědět?“ odpověděl jsem otázkou. Pták na mě zůstal hledět dlouho mlčky, pohled do malých černých očí mi dost vadil, ale nechtěl jsem uhnout. „Protože to zkrátka vím,“ odpověděla mi, několikrát zamávala křídly, ovála mě a zmizela v korunách.
Hleděl jsem nějakou dobu do korun, abych ji nalezl, ale byla zase pryč. Mizela, kdy chtěla, přicházela, kdy chtěla, ale věděl jsem, že tam byla.
Hlavu jsem sklopil zpět k malému syslovi u mých nohou. Tehdy jsem neuspěl, uspěl bych nyní? Těžko říct. Zhluboka jsem se nadechl, vstal a vzal zvíře do tlamy. Pták mě nyní už nenaváděl, šel jsem pouze podle vlastního instinktu za Shireen, protože přesně k ní mě naváděla a já nechápal proč.
Jenže ve chvíli, kdy mi padl pohled na sestru, která se utápěla ve vlastní bolesti tam, kde musela naše máma zcela určitě ležet, všiml jsem si, že tam je ještě někdo. Nějaké vlče, cizí, ne naše, které tam mlčky stálo. Není tu. Není tu nikdo, kdo sem nepatří, uklidňoval jsem se a pomalými kroky mířil k Shireen.
Cítil jsem teplo sálajícího od Shireen každý krokem, co jsem se přibližoval. Nezastavoval jsem se, pouze jsem pomalu přicházela a ve chvíli, kdy jsem stál vedle Shireen, jsem položil na zem sysla a hleděl na místo před sebou. Musela tam ležet. Byl to nezvratný důkaz její smrti, který mě v tom měl usvědčit a prostě mi říct, abych přes to přešel, že to tak je a nic to už nezmění, ale... já se s tim smířit nemohl. Nebo jsem spíše nechtěl. Kdy jsem ji viděl naposledy? Nevěděl jsem a proto to nešlo.

Pomalu jsem začal uvažovat nad tím, že bych se na tohle měl vykašlat. Protože jak jsem v životě stačil zjistit, vlci jsou divní, ne všichni mě chtějí mít poblíž sebe a ne všechny chci mít já poblíž. A ty, co jsem chtěl mít, mi stejně život vzal. Měl bych jít domů, došlo mi. Ta myšlenka tam byla už dlouho, sakra dlouho se tam převalovala, ale furt jsem se ji snažil ignorovat, protože jsem netušil, co tam mám dělat. Jak se chovat, s kým a jak mluvit... Proč tam být? Ani nevím, ale měl bych? řekl jsem si pro sebe tiše.
Vlčice v podstat obvinila z chování úplně všechny, které potkala. Zvedl jsem k ní hlavu, vstal na nohy a chvíli ji sledoval. Nic jsem neříkal, nějak mi přišlo, že to je stejně zbytečný, protože mě nechce poslouchat a postavila si akorát vlastní hlavu na hloupém přesvědčení, které nedávalo smysl. „Fajn,“ řekl jsem polohlasem. Bylo to marný. Hodně věcí na světě bylo marných a tahle očividně patřila k jedněm z něch. Ale to je jedno, dodal jsem si pro sebe zakroutil hlavou.
Už jsem to moc nehrotil. Chtěl jsem být sám, nebylo mi to dopřáno. Protože jsem ve skutečnosti nechtěl být sám, bál jsem se toho. A taky jsem nechtěl jít domů, ale... už jsem musel jít. I kdž každý ten krok bolel.

//Asgaar přes Midiam