Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 3

//Mahtae

Dál jsme šli mlčky. Okolo nudné dlouhé řeky, do které jsem se pokoušel nahlížet a vidět v ní svůj odraz, protože jsem dostal obrázky. A kromě obrázků jsem cítil i magie. Hlasy šeptající si v hlavě, ale také jednu silnější, zajímavější, u které jsem prahnul po vyzkoušení, ale nebylo na kom. Ta magie nepatřila přátelům, nepatřila Alastorovi, musela být vyzkoušena na někom, kdo mi pil krev. A na to mohlo být mnoho kandidátů. V odrazu ve vodě jsem toho také moc neviděl. Někde byl špinavý led, dál toho už moc nešlo vidět, protože se mi odraz kroutil ve vlnách a viděl jsem jenom nějaké světlejší fleky na těle. Snažil jsem se sám na sebe vidět, prohlédnout se, ale kromě těch tmavších pruhů srsti na nohou jsem toho moc neviděl.
Chtěl jsem se zeptat Alastora, jak teď vypadám, protože ten mě viděl jako jediný a chtěl jsem, aby to popsal právě on, ale než jsem se rozhoupal k tomu, že se zeptám, promluvil on sám a zeptal se na prostou otázku. „Jo, měli jsme. Byl úplně všude a část od moře v něm byla zcela zahalená,“ odpověděl jsem trochu zmateně. Kde byl celé ty měsíce, že si toho kouře nevšiml? „Tys ho neviděl?“ nechápal jsem.
Vstupovali jsme do lesa, studený, mrtvý, prostě jako vždycky a přesně takový, jaký měl být. Šli jsme ze severu od řeku, blízko k jeskyním, kde ležel Fiér. Vlčíšek mu řekl, že...? zarazil jsem se. „Kdo je Vlčíšek?“ řekl jsem víceméně do prázdna. Nikdy jsem o nikom takovém neslyšel. Ale to bylo takové vedlejší. Jestli byla možnost, jak Fiéra zahřát, asi na tom nezáleželo.

//Úkryt

Loterie 2

I když jsem nebyl přeborníkem na orientaci v okolí, už jsem si docela byl jistý tím, kudy jdu a jakým směrem bych se měl vracet. Minimálně k Asgaaru jsem si byl jistý, že trefím, možná bych se dostal i k Životu a Smrti, i když ani jednoho z těch dvou jsem vidět nechtěl. Za prvné mi Smrt řekla, že moje další návštěva bude poslední, za druhé jsem k Životu cítil zášť za to, že mi matku vzal, poté mi ji vrátil, ale ona zemřela. Zatnul jsem instinktivně zuby, když jsem si na to vzpomenul a zase přišla ta otázka, kdy jsem mámu viděl naposledy, ale odpověď byla stále zahrabána hluboko v mé mysli a nemohl jsem ji nalézt. Čert vem minulost, pomyslel jsem si. Koutkem oka jsem se ohlédl k Alastorovi. Minulost byla pryč, nastala přítomnost a ta... byla v mnohém příjemnější.
Od jedné řeky jsme se dostali k druhé. K té nudné dlouhé řece. Věděl jsem, kde přesně se nacházíme, byl jsem schopen dostat se obratem do Asgaaru a doufal jsem, že Alastor bude chtít jít nejenom se mnou pomoci Fiérovi, ale že tam také bude chtít zůstat. Překvapilo mě však, jak rázně řekl ne, když jsem m navrhnul, že se budu toulat s ním, pokud nechce do smečky. Krátce jsem se zarazil, nerozuměl jsem tomu, co se děje a trochu jsem se bál, co tím bylo míněno. Nechtěl, abych odešel, nebo nechtěl, abych se toulal s ním? Trochu nevěřícně a se strachem jsem na něho koukal, dokud nevysvětlil, že být tulákem je na nic. Půjde do Asgaaru, zopakoval jsem jeho slova a mírně se usmál. „Kdyby ti cokoli nevyhovovalo, najdeme jiné řešení,“ šeptl jsem polohlasem. Nechtěl jsem, aby byl někde z donucení.

//Asgaar

Loterie 1

Původním úkolem bylo zajistit teplo pro Fiéra, což bylo narušeno zásahem z výše. Nejdřív jsem si myslel, že to je špatné znamení, trest a prokletí za chování, které se světu nelíbilo, ale pak se ukázalo, že to je odměna. Za něco. Netušil jsem za co, ale bylo mi to jedno, protože to všechno se odehrálo, to všechno bylo reálné, ačkoli se to zdálo jako sen, ze kterého jsem se nikdy nechtěl probudit. Srdce mi stále divoce tlouklo a chtěl jsem se culit jako měsíček na hnoji, ale chtěl jsem se krotit, abych nebyl úplně za hlupáka. Chtěl jsem však Alastorovi být co nejblíže a to obsahovalo i žití v jedné smečce. Myslel jsem si, že hned bude pro, ale už po prvním slově jsem zděšeně stáhl uši zpět a dokonce se i na cestě zastavil a mlčky na něho hleděl. Obával jsem se toho, že bude chtít zůstat nadále tulákem, ale pokud by tomu tak bylo, byl jsem ochoten a připraven jít s ním, abych mu mohl být co nejblíže. „Nejsi přítěž a ani slabý,“ namítl jsem, „myslím si, nebo určitě vím, že jsi silnější než já,“ usmál jsem se nervózně. „Navíc znáš Arcanuse, ne? Nebudeš pro něj přítěž.“ Hledal jsem všechny důvody, co bych mohl použít jako přesvědčení, aby šel se mnou. „Přeji si, abys tam byl se mnou,“ dodal jsem polohlasem a udělal pár kroků dále směrem k Asgaaru, abychom se co nejdříve vrátili za Fiérem, „ale mohu se i toulat s tebou,“ dodal jsem sebejistě. Sice jsem nemyslel, že budu dobrým tulákem, ale mohl jsem to zkusit. Pro něho. Když to není sen, ale zdá se, jako by byl, je třeba ho udržet, řekl jsem si pro sebe a pocítil malé motýlky v břiše. Je to stále takové?

//mahtae

Každou chviličkou jsem se bál, že budu odmítnut, že je tohle jenom přelud, který mi svět vytvořil, aby mě poté probudil do studeného rána, kde nic takového není reálné. Snažil jsem se na to ale nemyslet, protože i kdyby to měl být sen, bylo mi to jedno. Chtěl jsem v tom snu být, chtěl jsem to zažít, chtěl jsem to.
Racionálně bych si měl říct, že se má jednat jenom o dva studené čumáky, které se dotknou a to bude vše, ale nějak jsem na celý tento pocit kašlal, nevnímal jsem nic, jak by to mělo normálně být, ale nechal jsem se unést pocity, jaké to bylo ve skutečnosti. Žádné vlhké čenichy, ale záplava emocí putující z čenichu až do prstů na tlapkách, rozlévající horkou, šimrání po celém těle a výboj vzrušení, co mě bodal do těla. Zavřel jsem k tomu oči, jenom jsem si užíval, jaká to byla chvíle a vnímal pouze to, jak se Alastor pohybuje a čenich mi otírá o líc. Teprve v té chvíli jsem otevřel oči a nevěřícně hleděl někam k zatažené obloze. Koutky mi cukaly k úsměvu, ale nechtěl jsem se u toho hloupě culit, i když bylo těžké to ovládnout. Srdce mi stále divoce tlouklo, nechtělo se z toho vzpamatovat a jenom Alastorova slova mě uvedla zpátky do reality. Fiér, došlo mi, který mi přinesl dárek, polkl jsem. Nejkrásnější dárek. Zapomněli jsme na něho, uvědomil jsem si. Nedobrovolně jsem se od Alastora odtáhl, stále na něho zíral a jenom přikývl. „Jo, vrátíme se,“ hlesl jsem.
Museli jsme vyrazit, cesta před námi byla dlouhá, ale hned s prvními kroky mě napadla jedna poměrně podstatná otázka. „Zůstaneš se mnou v Asgaaru?“ vybalil jsem ji na něj rovnou.

//Dlouhá řeka přes Sněžné hory

Cítil jsem, že jsem něco zvoral. To, jak se odtáhl, byť jen lehce, mi stáhlo život snad o rok života. Něco malého ve mě umřelo a cítil jsem, jak všechno šedne, protože jsem to zničil. Nejdříve mi srdce na chvíli vynechalo, pak se zas rozbušilo srdce a měl jsem co dělat s tím, abych se hned nezačal třást a řvát, jaký jsem ničema. Rozbolela mě zase hlava, ale mohl jsem si za to sám. Mohl jsem za to, jak divoce se mu myšlenky rozjely a drásaly mě tak v mé vlastní mysli. Zatnul jsem zuby a prosil, aby se čas o kousek vrátil zpět a já neřekl něco tak stupidního. Mohl jsem říct cokoli, jenom ne tak hloupou otázku, která ani neměla být otázkou, spíše ujištění, že se to skutečně děje, ale on. Zničil jsem to, skončilo to, mohl jsem si za to zcela sám.
Čelist jsem měl v křeči stejně jako celé tělo a povolení přišlo až ve chvíli, kdy Alastor odpověděl, že nám nic nebrání. Pocítil jsem úlevu, co zaplavuje celé mé tělo, ale stále jsem vnímal strach, že jsem všechno zničil a mohu za to já sám a nikdo jiný.
Chtěl jsem studem padnout hlavou do sněhu, protože mi přišlo, že si nic jiného nezasloužim. V té chvíli jsem ale chtěl hlavu ale spíš zabořit do jeho huňaté srsti na krku a už ji nevytáhnout, ale zasloužil jsem si to? Pochyboval jsem. Můžeš? nerozuměl jsem. Zase jsem mu koukal do očí. Bylo mi jedno, co chce –mohl. Mohl cokoli chtěl. Jenom letmo jsem přikývl ano a přesvědčoval se, že ať je to cokoli, zvládnu to klidně, ale samozřejmě, že jsem nezvládl. Ještě trochu se sklonil, čenichem byl blízko, že jsem ho cítil, i když mezi náma furt byla ta maličká mezera, která nemusela být ani vidět, ale zdála se jako neskutečná propast. Každičký kousek v těle jsem cítil jako v ohni, v příjemném žáru, který měl být brzy zakončen. Čím? Nejdříve jsem ani nechápal, protože jsem měl mysl někde zcela jinde. Dotkni se ho, říkal mi hlas a já ho uposlechl. Otřel jsem se o něho čenichem, jenom lehce a přestože byl studený, vnímal jsem akorát teplo, co se mnou rozlévá v ohňostroji emocí.

Celá ta chvíle, která se odehrávala, byla snad přesně taková, jaká by měla v té nejlepší chvíli být. Na té nejvyšší hoře v okolí, kde jsme byli nad mraky, na místě, kde jsme už byli a daleko od kohokoli na tomhle světě, jako kdyby ani neexistovali. Nebyli ani podstatní, protože celá tahle chvilka měla patřit jenom dvěma a já byl jedním z nich. A tím druhým byl Alastor. Hnědý mohutný vlk, jehož vůně mi připomínala jedny stromy, které jsem potkal na svých toulkách. Tehdy jsem ještě neznal Alastora, ale teď jsem si dokonale dokázal spojit ty vůně, že to mohlo fungovat i jako spínač. Stačilo projít okolo těch vysokých mohutných listnáčů a myšlenka se musela stočit k tomu jednomu jedinému vlkovi se zelenýma očima. Předtim jsem si i myslel, že má oči stejně jako Fiér, prostě zelené, ale došlo mi, že tomu tak není, že Alastor je má jiné, světlejší, příjemnější, milejší.
V hlavě jsem furt měl šum. Jeho hlas se mi míchal v hlavě v obrovském víru, kterému jsem nerozuměl, netušil jsem, co je myšlenka, co je pouhé moje přehrávání jeho hlasu, ale dokázal jsem to všechno upozadit, protože jsem byl zaneprázdněný tím, abych na něho hleděl a ukládal si každičký detail jeho těla do své mysli, jako bych ho snad měl vidět naposledy a navždy zapomenout, kým je. Nechtěl jsem, aby se vzdálil, abych si ho mohl představovat pouze ve své mysli, ale chtěl jsem ho stále sledovat, abych si ho mohl dokonale představit.
Můžeme? zopakoval jsem, ale už samo o sobě to byla slova, která on opakoval po mě, ale já nebyl schopen je dokončit. Byl jsem si jistý, že v tom tichu je slyšet, jak mi tluče srdce. Cítil jsem se kvůli tomu trapně, ale nechtěl jsem se uklidnit, nechtěl jsem přestat, protože... se mi to vlastně líbilo. Bolelo mě pomyšlení, že by se snad teď mohl otočit, odejít a vzpomínka bude to jediné, co zůstane, ale zároveň to byl blažený pocit, který mi vléval horkou krev do děla.
Mluvil, pouze pár slov, která zněla jako věčnost, co se mi odrážela v hlavě a vytěsnila jakékoli jiné myšlenky, vytěsnila okolí, vytěsnila všechno, co na světě existovalo, protože mi na tom nezáleželo. Šlo tu o toho mohutného vlka přede mnou, kterého třeba nikdy velikostně nedoženu, který bude vždy mnohem krásnější než kdokoli jiný, kdo chodil na tomhle světě, který vždycky bude někým víc než ostatní.
Alastorova hlava se o něco přiblížila, hleděli jsme si do očí, trochu jsem se u toho třásl vzrušením a strachem, že je tohle jenom hloupý přelud a nic není reálné. „Tak,“ hlesl jsem slabě, „co nám brání v tom, abychom spolu nebyli?“ zeptal jsem se.

Třásl jsem se, ale pochyboval jsem, že za to může zima. Dával jsem to za vinu tomu iracionálnímu strachu ze samoty, kdy jsem nejednou skončil někde sám a netušil, jak se odtamtud vymotat. Vždy jsem to nějak zvládl, ale pokaždé to bylo obsažené právě v tom strachu, že takhle to už zůstane navěky, protože mi to je předurčené. Začínal nový den, i když se slunce zdálo, že nebude chtít být dlouho na světě a raději se skryje za mraky, jakmile bude mít možnost.
Stále jsem se motal dokola, pátral jsem ve sněhu, ve kterém bylo už mnohem jednoduší zahlédnout vlky a hlavně jednoho speciálního, jehož srst byla hnědá v každém odstínu, který byl představitelný a do toho unikátně propletený zelenou barvou, která na něm jemně svítila jako jistý druh svatozáře, která mu náležela.
Měl jsem se smiřovat s tím, že je nenávratně pryč, ale lépe řečeno jsem byl já ten, kdo byl pryč. Jako vždy. Nebylo to poprvé a nebylo to naposledy, ale co to znamenalo? Za něco mě svět trestal, tomu jsem už rozuměl, ale nechápal jsem, co za to mohlo. Nic jsem neprovedl, ne? Rozhlédl jsem se ještě jednou zoufale okolo sebe, když mi srdce kleslo hrudníkem a ucítil jsem strašnou úlevu, kdy se mi chtělo až brečet. Zalapal jsem po dechu, když jsem viděl ten hnědý flek, který mě volal a nohy se mi třásly, že jsem k němu nemohl ani jít.
On se však dostal ke mně, skočil do té ohrádky, kterou jsem si vytvořil a opřel se mi o krk. Chvíli se mi ještě blbě dýchalo, lapal jsem po dechu, abych urputně nebrečel ze strachu ze samoty, která se mi zase rvala do srdce. Snad jsem se i pokoušel dělat, že se nic neděje, ale nějaké tohle utápění pocitů jsem zahodil za hlavy a zabořil hlavu do Alastarovy huňaté srsti, kde se moje halekání příjemně dusilo a bylo mi navíc lépe.
Chtěl jsem, aby ta chvíle nikdy neskončila, protože mě uklidňovala a cítil jsem se mnohem lépe v jeho blízkosti, že jsem ani nebyl schopen to pořádně popsat. Jenom jsem cítil, jak se mi srdce uklidňuje z toho strachu, ale potom se zase rozbušilo a uklidňovalo, dokud jsem nevnímal, že chytlo stejný rytmus, jako bylo bušení právě Alastora.
Oči jsem měl zavřené a přestože Alastor nemluvil, stále jsem slyšel v hlavě nějaký hlas. Jeho hlas, který nevydával tlamou, ale byl někde v jeho mysli. Ta upřímná myšlenka, která nemohla lhát, protože mě patřit jenom jemu. Byla to trhaná slova, slyšel jsem je jakoby z dálky, z neznáma, občas jsem jim i nerozuměl, ale doufal jsem, že si ta slova správně domýšlím a vím, co si tam myslí.
Odtáhl se, hleděl na mě, já na něho. Vnímal jsem vkrádající se chlad z toho, jak slunce zacházelo za mraky. Bylo chladněji, ale nějak jsem se cítil zalitý teplem, že jsem to ani nevnímal. Pak řekl mé jméno a našpicoval jsem uši. Hleděl jsem mu do tváře, která byla potrhaná a já netušil od čeho. Kdo mu mohl takhle ublížit? Kdo si mohl dovolit na něj sáhnout? Zatnul jsem zuby, když jsem na to pomyslel a cítil jsem vztek, avšak ten rychle polevil, když mi oznámil, že mám své obrázky. Sklonil jsem hlavu, koukl jsem se na tlapy, kde jsem měl fialové drápky, ale více jsem neviděl. Až po podrobnějším prohlédnutí nohou jsem viděl tmavší šedou která se v pravidelných pruzích objevila na mých nohou, ale více jsem neviděl.
Zvedl jsem zrak nahoru, poslouchal jsem, co říká, soustředil zcela svou smysl jenom na ta slova a cítil se jako na jehlách, když pomalu pronášel ta slova. Vypadám? opakoval jsem v otázce. Srdce se mi hnulo, divoce se rozbušilo a ocasem jsem pohnul vlevo. Udělal jsem krok k němu, jenom jeden maličký a zastavil se. Připadalo mi, že se tohle už stalo, ale bylo to v létě a vlastně jsme byli naopak. Tehdy jsem to říkal já jemu. Pronesl jsem to, co jsem si myslel, co si stále myslím a cítím to. „Ale,“ hlesl jsem slabě bez toho, abych věděl, jak dále ve svých slovech pokračovat. Jenom jsem udělal ještě jeden krok blíže k němu, že jsem byl blíž, než by mi bylo u všech zdejších milé, ale k němu jsem chtěl být blíže a doufal jsem, že k němu tak blízko mohu být, aniž bych ho jakkoli odpuzoval. „Můžeme,“ hlesl jsem opatrně s myšlenkou, jestli bych se raději neměl vzdálit, abych mu dal prostor, ale přitom bych byl raději ještě blíže.
Nějak mi nevycházela další slova. Nevěděl jsem, jak zformulovat to, co si myslím a jak to vůbec říct nahlas. Jenom jsem si byl jistý tím, že ten cit tam byl, že ta touha tam byla. Ta, o které jsem před rokem říkal, že je stupidní a pokud se někdo potřebuje o někoho opřít v životě, vystačí mu strom nebo kámen, ale tak to nebylo.
Svá předchozí slova jsem hodil nějak za sebou, přišla jiná věta, kterou jsem chtěl říct, která dokonale a jednoduše vyjadřovala to, co jsem chtěl říct. „Chtěl bych být s tebou,“ vydechl jsem do studeného vzduchu.

//Teleportační lístek z úkrytu Asgaaru

Hrdlo se mi sevřelo ještě předtím, než jsem zmizel a zůstalo stáhnuté i po dopadu do sněhu. Sahal mi po kolena, další sníh mi padal na záda a do očí. Blbě se mi dýchalo a podle toho, jaký byl vzduch v okolí, jsem věděl, že jsem hodně daleko od domova a hodně vysoko nad světem. Daleko od domova, daleko od rodiny, daleko od Alastora, panikařil jsem. Rozhlížel jsem se okolo sebe, ale ve tmě a přes sníh jsem toho moc neviděl. Kde to jsem? ptal jsem se sebe samého, zatímco jsem se točil na místě dokola. Dusal jsem sníh pod svýma nohama, že jsem si udělal malý ostrov, kde jsem se už do sněhu nebořil. Srst jsem měl promoklou, drkotal jsem zuby a chtělo se mi akorát padnout dolů. Když se tohle stalo naposledy, byl jsem sám. Sám a daleko od toho, co jsem znal. Nevěděl jsem, co se děje, proč tam jsem, co jsem udělal. Nebo ne, chápal jsem, co jsem dělal, ublížil jsem, ale nyní? Co jsem provedl? ptal jsem se marně. „Ale,“ špitnul jsem tiše do okolí, jako by snad mohl být tady.
Věděl jsem, že když budu stát na místě, nic se nezmění. Udělal jsem několik kroků ke kraji, kde jsem viděl černou oblohu s mračna pode mnou. Dole? nechápal jsem. Rozhlédl jsem se okolo sebe, to místo jsem ve tmě neznal, ale byl jsem si docela jistý tím, kde se nacházím. Ta hora, ta nejvyšší hora v okolí, na kterou jsem šplhal s Alastorem. To místo, kde dostal své obrázky. Tady jsem mu řekl, že je krásný, uvědomil jsem si a hrdlo se mi ještě více výhružně stáhlo. A kde je Karma? zeptal jsem se a rozhlížel se okolo. Zůstala v lese? Hledá mě? Oddělíme se? Ne… Karma tady nebyla podstatné, podstatný byl Alastor, důležité bylo to, že mě od něho svět odtrhnul a nechtěl mi dovolit být s ním.
Zvedl jsem hlavu a v té tmě prosebně zavyl. Chtěl jsem, aby byl zde, aby se vrátil, abych já mohl být u něho a ne ztracený někde ve tmě sám. Nechci být sám, polkl jsem. Nesnášel jsem samotu.

455

Kde je Arcanus s jeho horou magií, když ho jeden potřebuje, zafuněl jsem. Jeho myšlenky jsem neslyšel, takže tady nikde v blízkém okolí nebyl a Castora s tou béžovkou, co byli vzadu v úkrytu jsem... nechtěl žádat o pomoc. Místo toho jsem jenom táhl Fiéra dovnitř, s tím mi pomáhal Alastor a jediný další plán bylo zakrýt ho kožešinami a najít někoho, kdo je schopen mu pomoci lépe než já. Kde byli? nechápal jsem, ale na otázky asi nebyl čas.
Alastor vzal jednu menší kožešinu, kterou hodil pře Fiéra a já na něj dostal ještě jednu, kterou jsem chtěl původně přitáhnout, ale z mojí strany to byla zcela vše, co jsem mohl. Musel jsem se ještě zastavit, na sekundu jsem zavřel oči a snažil se utřídit všechny ty cizí myšlenky v hlavě a donutit je zmlknout, ale neposlouchali. Pouze si mleli svoje. Dejte mi pokoj, zasténal jsem před otevřením očí. Hleděl jsem hned poté na Alastora, který dvěma vlkům v jeskyni přál krásnou zimu a to mě donutilo naklonit hlavu do strany. Byl vždycky tak veselý? Nevadilo mi to, jen... zima nebyla zrovna veselým obdobím. Pak pohled stočil na mě a já trochu cuknul leknutím a otevřel jsem pusu, abych něco řekl, ale on zmizel. Doslova a do písmene se vypařil. „Ale?“ hlesl jsem zděšeně, než jsem pocítil prazvláštní pocit v žaludku, který nebyl taky úplně nový. Alastore? hlesl jsem ještě předtím, než se mi žaludek zcvrknul a zmizel jsem i já.

//Zubatka
//použit teleportační lístek

454

Jako na horské dráze se střídalo to, komu bylo nejhůře. Nejdříve to vypadalo na Alastora, který se jako zázrakem nebo magií mnohonásobně zlepšil a přešlo to na mě, kdy jsem si myslel, že mi praskne hlava a dopadlo to tak, že mi z toho... zfialověly drápy. Ale cítil jsem v sobě ještě něco, co jsem dříve cítil jenom v cizím těle a to mi napovídalo přítomnost magie. I mně se nakonec udělalo lépe a tohle všechno přešlo na Fiéra, který už předtim sotva stál na nohou, ale teď ležel a třásl se.
Stáhl jsem uši vzad, jakákoli myšlenka a nadšení z nějaké magie, kterou jsem cítil, se změnila ve starost o Fiéra s jasnou myšlenkou, že vůbec netuším, co mám dělat. A do toho ještě stále ty útržky myšlenek, které jsem slyšel. Vnímal jsem je jenom na půl, zcela jim nerozuměl, protože jich okolo bylo až moc, ale chtěl jsem se na ně soustředit, jenom to prostě nešlo, reálné hlasy byly silnější a věděl jsem tak, že Fiéra musíme nějak zahřát. „V úkrytu jsou kožešiny,“ zamumlal jsem si pro sebe, ale aby to slyšel i Alastor. Vběhl jsem přes kameny do úkrytů, kde jsem se krátce zabrzdil, protože tam někdo byl, ale na nějaké řešení nebyl čas. Vzal jsem do tlamy první kožešinu, která mi padla pod čenich a táhl ji zpátky k východu, i když... nebylo by lepší dotáhnout Fiéra dovnitř? Pustil jsem ji na zem, ale byla posunutá o něco blíže, když už nic.
Jednou jsem zakopl, když jsem se vracel, ale nic jsem neříkal, jenom jsem Fiéra chytil za kůži na krku a přes šutry to pomalu táhnul dovnitř... Trocha škrábanců od kamení mu už stejně neublíží.

453

//Asgaar

Fiér se do úkrytu kodrcal nepřirozeným pohybem, kdy se zdálo, že se pohybuje vpřed snad jenom pomocí klepání, zatímco Alastaorova váha spočinula na mně. Stačilo mi cítit jenom jeho mokrou srst na té své, aby i mně samotnému byla zima, ale o to akutnější bylo dostat ty dva někam k teplu, a zjistit, co se jim vlastně stalo až tam.
Těsně před vchodem do vesnice začal Alastor něco říkat o tom, že příští rok bude lepší než tenhle, ale v jakém smyslu? Že nedorazí do lesa s Fiérem kompletně zmlácený se zjizveným čenichem a sotva stojící? Jestli má být příští rok lepší, tak co? Bude mít jenom otevřenou zlomeninu a přijde o půlku ocasu? Poté začal s tím, že mu je už lépe a přestal se o mě i opírat. Otočil jsem k němu hlavu, protože jsem mu to nechtěl věřit, ale sotva jsem pohnul krkem, celým tělem mi projela nesnesitelná bolest. Šla od hlavy, která mě už předtím neskutečně bolela, ale tohle se rozlezlo až po tlapy a konec ocasu. Do toho křik, ne, spíš štěbetání. Slyšel jsem hlasy těch dvou, ale přitom ani jeden z nich neotevíral tlamu. V očích jsem měl slzy, které mi způsobila bolest a jenom marně jsem je rozmrkával, protože každou chvilkou byla bolest horší a horší. Přišlo mi, že se mě někdo pokouší stáhnout z kůže, něco mi rvalo srst na krku, pokoušel se mi urvat ocas a snad i vytrhat drápy. Složil jsem se na sněhem pokryté kameny, protože jsem myslel, že sníh uleví té spalující bolesti a ten někdo, kdo mi to dělal, nebude mít možnost mi stáhnout kůži, ale všechno to pokračovalo. Do toho všeho ty hlasy, které nedaly pokoj. Ticho ticho, ticho, okřikoval jsem je dokola, ale ani jeden z nich nepřestal.
Ta bolest mohla trvat chvíli, ale připadalo mi to jako věčnost, co se to všechno dělo. Něco mi pulzovalo v hlavě a očích, něco se mě pokoušelo zničit, ale... přestalo to? Stejně rychle, jako to začalo, tak to skončilo a místo toho přišel akorát pocit chladu ze sněhu, na kterém jsem ležel. Furt jsem slyšel hlasy, někde v mé hlavě se dokola ozývalo to, co nikdo nevyslovil, ale o tom to nebylo. Tohle jsem cítil u Arcanuse v těle, že v pozadí někdo mluví, ale tohle nebylo ono, všechno to leželo někde jinde. Sklopil jsem hlavu, která už nebolela a přes sníh koukal na svoje tlapy, které byly pokryté z části sněhem, ale mezi tou bílou prosvítalo něco sytě fialového. Tu barvu jsem nikdy na nikom neviděl, snad jenom Život měl podobnou na svém břiše, ale to nebylo ono. Tohle byl ten pocit v břiše, který jsem měl při odhánění šakalů. Přikazování, došlo mi. Ta magie, která nutila ostatní dělat to, co nechtěli. Ale v pozadí byly ty cizí myšlenky. Neměly tam co dělat, ale byly tam, jakto? Mezi těmi hlasy jsem slyšel ještě jeden silnější, který nebyl v mé hlavě. Zvedl jsem zrak, nade mnou stál Alastor s Fiérem, ale Alastor se zdál, jako kdyby uběhla dlouhá doba od chvíle, co mě začalo všechno bolet. Kůži měl zjizvenou, ale nekrvácel, na nohu nepajdal a stál mnohem lépe. „Jo,“ zamumlal jsem předtím, než jsem pomalu vstal. Podíval jsem se ještě jednou na svoje nohy, kde zářila fialová a opatrně jsem nohu přesunul k Alastarově, který je měl naopak nazelenalé. „Hele,“ hlesl jsem s náznakem smíchu, jako kdyby mi v hlavě furt někdo neřval.

Vydal jsem se pomalými kroky sněhem k hranicím, ale byl jsem si zcela jistý tím, že mlha zmizela. Nebylo po ní ani památky a místo toho vylezlo slunce, které sice neohřálo, ale odráželo sníh všude okolo a celá krajina se najednou zdála mírumilovná a taková, jaká měla být. Temno odešlo, nebyla ani nijak krutá zima, prostě byla... zima, která se zdála i příjemnou. Měl jsem z toho podobný pocit jako při prvním sněhu, který začal padat, když jsem byl s mámou nahoře na Vyhlídce. Vzpomínka mě sice píchla u srdce, ale to byla ta příjemná vzpomínka, kterou jsem na ni měl. Učení lovit se, napadnutí těch dvou vlčic... No, furt to byla příjemná vpzomínka na zimu, kterou mi dnešek připomněl. Zhluboka jsem se nadechl, na chvilku zavřel oči a vnímal ten chlad všude okolo. Karma dopadla vedle mě, při dopadu udělala obtisk křídly a rozhlédla se všude okolo sebe. Nemluvila, ale zdálo se mi, že má peří na krky načepýřené a hledí před nás. Sledoval jsem ji, dokud se lehce nepřikrčila a nezamávala křídly, aby se dostala vysoko nade mě do stromů. Jednou zakřičela, sykl jsem na to, protože to furt byl nepříjemný zvuk, ale podíval jsem se tam, kam hleděla ona, než zbaběle uletěla.
Uši jsem okamžitě svěsil vzad, ale vnímal jsem, jak se mi rozbušilo srdce nadšením, než se to přeměnilo do zbabělého panického mlácení o hrudní kost. Viděl jsem Fiéra, viděl jsem Alastora. Ale oba byli... zdevastovaní bylo slabé slovo pro označení jejich stavu. Jeden podpíral druhého a oba byli rudí od zmrzlé krve a do toho se na nich ještě leskla voda, co se přeměnila v rampouchy srsti. A Alastorova noha byla něčím podpíraná. Hrdlo a hrudník jsem měl sevřený úzkostí, když se ke mně ti dva blížili, nemohl jsem se pohnout, netušil jsem, jak reagovat a z toho krátkého tranzu, do kterého jsem byl uveden, mě probudilo až to, že z jejich tlam vycházelo mé jméno.
Škubl jsem celým tělem, přiskočil k nim několik těch posledních kroků, co nás dělilo, uši držel stažené dole a děsivě těkal pohledem mezi oběma. Fiér byl už tehdy potrhaný, ale Alastorův obličej byl roztrhaný a srst měl slepenou krví, která se smíchala s vodou. Oba dva se třásli zimou, jako kdyby je sem snad vyplivla nějaká řeka, ale mezitím je zmuchlala, sežvýkala a rozkousala na padrť. „Teplo?“ bylo jediné slovo, které ze mě vyšlo. Rozhlédl jsem se okolo, potřeboval jsem kohokoli, kdo mohl být potřebný s tím, aby sehnal teplo. Arcanus, kdokoli, ale všichni byli kdo ví kde. „Do úkrytu,“ zahuhlal jsem jako jediné možné řešení. Zmocnila se mě panika, co mám dělat, protože jsem nikdy nikomu nepomáhal, ale nenapadlo mě nic jiného než podepřít Alastora z jedné strany, dát mu zároveň tak trochu tepla a pomalu s ním mířit k úkrytu.

//Úkryt

Lehce jsem myknul rameny, když Gee podotkla, že by mě mohl Sionn hledat všude možně. Les byl sice velký, ale Arcanus mi říkal, že dokážem v tomhle lese vnímat to, kde se kdo nachází, pokud posloucháme kameny. Sionn o tom určitě věděl, takže tušil, jak by mě měl najít a stejně tak já jeho. Nechtěl jsem však cpát uši do sněhu, abych zjistil, kde se nachází, takže jsem ho raději ještě nechal být, ať si řeší svoje beťácký povinnosti.
Gee se chtěla schovat před sněhem, když už tomu dýmu neutečeme a to mě zase donutilo zvednout hlavu nahoru, ale... zdálo se mi, že se obloha vyjasňuje. Naklonil jsem hlavu lehce do strany a sklonil zrak ke Gee. „Obloha je světlejší,“ zamrmlal jsem trochu zmateně. Bylo to dobré znamení? Snad už jo, pokud se vše vracelo do pořádku, ale v první řadě byla otázka, proč bylo vše v jedné chvíli špatně? Byl to nějaký výkyv počasí, který jsem nechápal?
Na zem slétla Karma. Přistála kousek ode mě a potom se několika kroky přiblížila až k mé noze a přitom cukala hlavou k obloze. „Svět je zase normální?“ zeptala se. Krátce roztáhla křídla, aby si je protáhla, ale nikam se nehýbala. Chvilku jsem nad tím přemýšlel, přemítal a ignoroval přitom bolest hlavy. Chtěl jsem vědět, co se děje a už jsem se ani nemusel furt jako malé vlče držet smečky... I když to jsem ani dříve nedělal. „Kdybys potkala Sionna, řekneš mu, že jdu jenom kousek z lesa? Kouknout se... proč ta mlha mizí,“ zamumlal jsem se zamyšlením. Chtěl jsem vědět, jestli ta mlha ustupuje pryč a jestli jo, tak kam. Přišla od moře, ne?
Krátce jsem ještě kývl na Gee a pak jsem už v doprovodu Karmy mizel pryč.

Nevracela, zopakoval jsem si to jedno slovo, které bylo podstatné pro to, jak se mohl rozhovor směřovat dál. Respektive jsem věděl, kam ten rozhovor směřovat neměl. Neměl jsem mluvit o mámě, abych se nedostal zase do toho víru, že to všem je líto a tak dále. Mámu to stejně neoživí. Tak to nech být, napomenul jsem se, abych zcela přešel z téhle konverzace a dál neřešil... Ona to dříve nebo později od někoho zjistí, ale podstatné bylo, že to nezjistí ode mě.
„Otázkou taky je, co to udělá s vlky, až to sem dorazí,“ poznamenal jsem. Muselo to být o něčem. Nebo to muselo něco znamenat, určitě se počasí jenom tak nerozhodlo, že mlha bude odteď černá a bude divně smrdět. „S nikym jsem ještě nemluvil, teda jenom se Sionnem, ale ten vypadal, že sám neví, co se děje. Asi jako všichni,“ pokrčil jsem lehce rameny. Každý to jenom zmiňoval, že to prostě je, ale řešení nikdo nevymyslel. Nebo neexistovalo. Co když to pohltí celý svět? napadlo mě. Co když se v tom nebude dát žít? Nejdříve budeme všichni postupovat dál a dál a až nebude kam jít, tak zkrátka... zemřeme? To jsem si užil dlouhý život, co?
„Měl jsem tu počkat na Sionna,“ namítl jsem mumlavě a podíval se krátce směrem, kam bratr zmizel, „ale asi mu dojde, že jsme v úkrytu, když je počasí kompletně na nic,“ dodal jsem trochu tišeji s pohledem na Gee. Jo, tam jsem ji viděl naposledy.

Očividně jsme oba dva byli na takové vlně, která nás nutila toulat se po okolí a prostě jenom koukat, co nám nabídne svět mimo hranice tohohle lesa. Zábavu i trochu problémů, dalo by se to shrnout úplně nejjednodušeji. Někdy oboje naráz. „Tak to jsme měli léto nějak podobně,“ uznal jsem, když nějak sumarizovala svoje léto, ale zároveň jsem se i zasekl s počítáním, že jestli se vrátila nyní a v létě byla většinu času pryč, tak to znamenalo, že... na tom byla podobně jako já. Mohl jsem se však plést. „A vrátila ses sem v průběhu léta?“ zeptal jsem se bez nějakého poukázání na cokoli jiného. Jenom mě zajímalo, jestli ví, že máma zemřela. Nechtěl jsem jí o tom říkat, ať se toho ujme někdo jiný. Ani jsem netušil, jaký vztah měla k mojí máme, takže kdyby blízký, nechtěl jsem tohle mít na svědomí.
„ten kouř je divný. A blíží se,“ podotkl jsem, ale toho si musel všimnout i slepý. Zvedl jsem hlavu k nebi, ale jak jsem tak udělal, v hlavě se mi ozvala bolest, která postupovala směrem k očím. Bylo vůbec možné, aby mě bolely oči? Asi jo, vzhledem k tomu, že mě skutečně bolely. „Z toho kuře mě už bolí hlava,“ zasyčel jsem. Vzduch voněl nepěkně, byl takový štiplavý a radši jít zase čuchat ty kytky na fialovou louku.