Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 18

Pohled mi stále utíkal k té soše. Nechtěl jsem tam koukat, nechtěl jsem to vnímat, ale když byla tak blízko, musel jsem. Pevně jsem zatnul zuby, nadechl se a otočil hlavu ke dvěma vlkům zrovna ve chvíli, kdy bylo potvrzeno, že je Alastor součástí smečky. Srdce mi lehce poskočilo a konečně jsem se mohl usmát od té chvíle, co jsme přišli sem. Teď ať si jde Castor fňukat jinam, pomyslel jsem si při vzpomínce na jeho poznámku. No, aspoň měl dalšího, koho mohl oficiálně nutit do práce, když se sám bude rozvalovat na šutráku, jako tomu bylo posledně. Jenže v Alastorovi aspoň nějaká síla je, pomyslel jsem si. Ten by to maso aspoň dokázal odtáhnout.
Hlava mi zase sklouzla k té soše, nešlo to jinak. Cítil jsem, že mám na krku chloupky vztyčené hrůzou a chtělo se mi už sakra moc jít pryč. Ani jsem netušil, kdo to má vlastně být, ale to mi bylo objasněno Arcanusem. Bratr? nechápal jsem. Takovej, kterýho jsem nikdy nemohl potkat, protože umřel léta předtím, než jsem se sám narodil. Odvrátil jsem hlavu od sochy, chtěl jsem se soustředit na cokoli jiného, pohled jsem furt chytal na jiný předmět a přitom se snažil vyfiltrovat všechno, co jsem slyšel v hlavě. Pořádně jsem ani nevnímal, jak se okolí mě hýbe a trochu jsem se i lekl toho, jak se Alastor o mě otřel, ale nehýbal jsem se. „To je dobrý,“ vypadlo ze mě jen. Byla to už nějaká chvíle, ne? Mělo to přebolet.
Pak přišel i ten fakt, že Alastorův otec je po smrti. A Lilac. Posadil jsem se, hlavu lehce sklopil a nemluvil, nebylo co říct. O obojím jsem věděl, ani jednoho jsem neznal, neměl jsem k nim cit, ale rozhodl jsem se nic neříct. Arcanus je musel znát.

Loterie 17

Cítil jsem jenom to, že Arcanus udělal nějaký drobný pohyb, ale netušil jsem jaký. Viděl jsem na něho pořádně až poté, co se odtáhl a svou pozornost zaměřil na Alastora. V té chvíli jsem cítil, že jsem zcela ztratil pozornost a jenom zíral na tu červenou sochu, která měla znázorňovat mámu. Věděl jsem to, cítil jsem to. Ale netušil jsem, co mělo být zač to vlče, proč u ní bylo a... snad mi přišlo i divný tam někoho dalšího vidět. Bylo to ve všech směrech nepříjemné. Je mrtvá, připomněl jsem si, abych na tohle nezapomněl. Těžko na něco takovýho zapomenout, možná jsem to spíš nechtěl odsunout do mozku tak daleko, že bych nad tím přestal přemýšlet a smířil se s tím. Těžko. Furt jsem netušil, co se vlastně stalo, kdy jsem ji viděl naposledy, proč mě zase opustila, proč se tohle všechno dělo. Nemysli na to, poručil jsem si. Otočil jsem hlavu, udělal jeden krok směrem k vlkům a poslouchal, co zrovna říkají.
Jeho otec je mrtvý, chtěl jsem říct, ale mlčel jsem. Nebylo mi nic do toho, co říkají. Tohle bylo mezi nima. A máma je. A Lilac je. Všichni jsou mrtví, cítil jsem hořkost, zase ten vztek, co mi lezl na mozek, ale neměl jsem moc sílu se s ním prát a pokoušet se ho ze sebe dostat. Prostě jsem to nějak vzal, že tu zase je a musim se s nim naučit žít. Nevnímej to, bude tu Alastor, všechno bude v pohodě, uklidňoval jsem se. Nevadilo mi, že jsem naštvaný, jenom jsem to nechtěl dávat najevo. Prostě... dělat klidného. že se nic neděje. Všechno je v pořádku a netřeba se čímkoli zatěžovat. Předstírej, poručil jsem si, ale magie asi nefungovala i na mě.

Loterie 16

Každé slovo, které jsem mohl říct, mi připadalo špatné. Nesedělo do chvíle a celkově mi přišlo, že mu zas nemám co říct. Že se všechno otočilo k začátkům, kdy jsem na něho hleděl jenom v jakési nenávisti a odporu, ale teď to bylo spíše ze studu, v obou případech jsem však nevěděl, co bych mu měl říct a raději jsem mlčel. Ani Alastor nemluvil, ani Arcanus. Oba dva jenom pozdravili a já si tam přišel jako další socha, ale zatímco ta jedna byla z rudého kamene, já byl z šedého, bílého a černého. Slyšel jsem jenom šum myšlenek, hromadění hlasů dvou vlků, kteří se přehlušovali a vůbec jsem jim nerozuměl. Ta bolest hlavy byla neúprosná, myslel jsem, že mi praskne, ale pokoušel jsem se nedat to nijak najevo. Tělo mi zaplavovalo teplo, ale mohlo to být rovnou ze tří zdrojů – magie jednoho z těch dvou nebo hněv. Ale proč bych měl být naštvaný? Nechápal jsem to a proto jsem i doufal, že to je ta magie.
Arcanus přišel blíže, hrdlo jsem měl stažené a asi jsem se bál toho, že bude snad naštvaný, zklamaný nebo cokoli jiného, ale vlastně jsem ani nemusel nic říct. Jenom jsem tupě zíral před sebe, když se ke mně natiskl. Zase se mi rozbušilo srdce, ale tohle bylo něco zcela jiného, spíše to bylo ze strachy a z nervozity. „Chtěl bych, aby tu mohl zůstat,“ zašeptal jsem, když byl blízko u mě, „prosím.“ Nic jiného jsem nechtěl. Ještě to, aby pomohl Fiéroi, aby už nikdo jiný neumíral, ale upřímně? Hlavně jsem chtěl tohle. A také jsem chtěl z tohohle místa zmizet. Bolelo mě vidět tu rudou sochu opodál.

Loterie 15

Až pozdě mi došla jedna skutečnosti – že jsem neviděl Arcanuse od chvíle, co umřela máma. Neviděl jsem ho tedy delší dobu, ale když jsem s ním naposled mluvil, začínalo léto a máma byla živá, co mi bylo známo. Netušil jsem, jak dlouho je mrtvá, nevěděl jsem, kdo všechno o tom ví, ale s ním jsem se neviděl. Z rodiny jsem vlastně potkal jenom Sionna a... Iskierku. No a tohle všechno mi došlo až ve chvíli, kdy jsem ho viděl před sebou a někde za ním byl jakýsi červený útvar ve tvaru vlka. A ještě nějakého malého. Zamračil jsem se, zastavil a sledoval ten útvar, jako kdyby to měl být úhlavní nepřítel. Nekonečná připomínka toho, že už neexistuje, uvědomil jsem si a přemístil pohled na Arcanuse. Věděl jsem, že se s Alastorem nějak znají, možná ne moc, ale museli se vidět, protože ho Alastor znal a byl to pro něj strejda.
Vypadlo mi, co všechno bych měl říct. Jenom jsem tupě zíral na Arcanuse, jako kdyby on sám byl duchem a moc jsem se ani nehýbal. Tak mluv, rýpal jsem do sebe, ale zvládl jsem jenom polknout a zase tupě zírat před sebe. Otočil jsem hlavu vedle sebe, trochu ji sklopil k zemi a ztišil hlas. Arcanus přeci jenom nebyl tak blízko, aby mě zcela slyšel, ale stejně jsem nechtěl, aby slyšel cokoli. Chtěl jsem mu říct ten podstatný fakt, že jsem taky ztratil matku, ale... furt žádné slovo, jenom pootevřené tlama a dlouhé mlčení. Zavrtěl jsem hlavou, můžu to říct jindy, uvědomil jsem si a vrátil zrak k Arcanusovi. „Pamatuješ, jak si mi jednou říkal, že přijde den, kdy budu chtít partnerku?“ zeptal jsem se ho a pohled upřel k jeho tlapám. „Tak ten den nepřijde, abys věděl,“ dodal jsem. Pohledem jsem krátce těknul k Alastorovi a cítil, že se mi celý žaludek stahuje a srdce zase bije mnohem rychleji. Ale nějak... jsem ztratil slov?

Loterie 14

Musím najít to jezero, pomyslel jsem si, když mi bylo řečeno, že mám do toho ještě bílý krk. Na ten jsem si už určitě neviděl, ale chtěl jsem vědět, jak vlastně teď vypadám. Ale dle všeho jsem měl i fialové oči, což jsem věděl, ale také jiné zorničky? „Čárky?“ nechápal jsem, ale... asi na tom moc nezáleželo. Furt jsem viděl stejně a necítil jsem nějakou změnu. Jak se ale ukázalo, měl jsem docela rapidní změnu, i když jsem si myslel, že to budou jenom drápky a ty černé pruhy, ale i ty jsem očividně měl všude, protože Alastor ukázal jak na moje záda, tak i na čelo, do kterého jemně drknul, že jsem se zas musel zašklebit. „Jo, o tom čenicuh vim... Nevím, co se s ním stalo,“ uklidnil jsem se. Trochu mě to trápilo, ale... ne zas tak moc. Jenom to bylo trochu zvláštní.
„Určitě, Gee je hodná, až se tu objeví, můžem se jí zeptat,“ zazubil jsem se. Došlo mi, že můžu i zjistit, jestli tady někde je, ale nutně jsem za někým nechtěl jít, protože... jsem s ním chtěl být sám. Až do chvíle, než mi připomněl, že vlastně máme hledat Arcanuse. „Oh,“ vydechl jsem překvapeně a rozhlédl se okolo sebe. „Jasně, dej mi chvilku,“ musel jsem jít o trochu dál, dokud jsem ve sněhu nenašel kámen. Lehce jsem kývl k Alastorovi a mezitím odhrnul z kamene sníh, abych na něj mohl položit ucho. „Tohle mě naučil Arcanus, když dobře posloucháš kameny, dokážou ti říct, kde kdo je, ale funguje to jenom v tomhle lese,“ vysvětlil jsem krátce a soustředil se pevně na to, abych našel Arcanuse. Nebyl zas tak daleko, ale museli jsme tam dojít. „Pojd, vim, kde je,“ usmál jsem se a doslova vypálil jeho směrem.

Loterie 13

„Já mám bílé tváře a ocas?“ zeptal jsem se nechápavě. Zvedl jsem hlavu co nejvýš nahoru a otáčel se za svým ocasem jako malé štěně, které se chtělo bavit, ale přitom jsem se snažil jenom zjistit, jestli je skutečně bílý. Mám bílý ocas? nechápal jsem. Zastavil jsem se, koukl dolů na svoje tlapy a jednu zvedl, abych viděl na ty fialové drápky. „Myslel jsem, že mám jenom fialové drápky. A taky mi přijde, že mám trochu černé pruhy, nemyslíš?“ zeptal jsem se Alastora a trochu nevkusně mu strčil jednu svojí nohu blíže, aby se mohl lépe podívat, co tím myslím. Potřebuju se někde vidět v odraze, řekl jsem si a jenom tak pro nic se rozhlédl okolo sebe. Nejlepší by bylo nějaké jezero, kde se voda nikam nežene, protože v řece toho moc vidět nejde. Později, mávl jsem nad tím v uvozovkách tlapou a smetl to z nejdůležitějšího programu. Zajímalo mě, jakou magii má Alastor.
Druhá na seznamu byla neviditelnost. Těkal jsem pohledem po celém jeho těle, protože jsem chtěl a protože jsem koukal, jestli mu třeba nezmizí ocas, kousek tlapy nebo ucho, ale nic nepřicházelo. Místo toho něco jenom problesklo a prasklo. Jiskry, uvědomil jsem si. „Možná jo,“ pronesl jsem zamyšleně a hlavu stočil lehce ke straně. „Takže bys měl blesky? To by odpovídalo, proč máš s tou vlčicí podobné oči,“ přemítal jsem nahlas. „Třeba ji i brzy uvidíš, je odtud,“ hlavou jsem kývl někam do neznáma, jako bych snad naznačoval, že tu Gee je, i když nebyla. Nebo možná někde dál v lese.

Loterie 12

Souhlasně jsem přikývl, „takhle mi to říkala. Modrou mají vlci, co mají vodu, to má třeba Lilith, jak s námi byla v létě. Pak zelená, to je země, jako Fiér. Potom bílá, ti čtou myšlenky, to má táta, růžovou mají ti, co dělají iluze, světlejší modrou zase vlci se vzduchem. Jo a červená oheň. Pak je tu ještě hnědá barva, ale tu magii neznám, jenom vim, že tu byl jeden vlk s takovýma očima... Ale třeba můj starší bratr má černou barvu a nevim, k čemu ta barva patří.“ Na konci to byla už spíše otázka a úvaha. Měl bych se Sionna zeptat, napadlo mě. Bavilo mě přemýšlet nad těma magiema, bylo to takové odlehčující téma a konečně takové, které jsem trochu znal. „Jo a ještě znám jednu vlčici, ta má oči takové... modrozelené, i tlapy má takové a ta právě metá blesky. Nemáte úplně stejné oči, ty máš hezčí, ale třeba to je ono?“ napadlo mě.
Lehce jsem pokýval hlavou ze strany na stranu. Mohlo to být nebezpečné, to říkala i Gee, proto mi ukazovala jenom jiskřičky v srsti a nic více, „nebo zkus jiskřit. Že nebudeš házet blesky, ale prostě jenom prskat jiskry,“ navrhnul jsem. Trocha spálené srsti zněla lépe než celé spálené tělo na uhel od blesků, ne?
Začínala mě kromě hlavy bolet i tlama z toho všeho mluvení. Byla řada na Alastorovi, aby vyzkoušel, co v něm je. Netrpělivě jsem vyčkával, jestli se někde objeví nějaká jiskra, případně zda práskne do země blesk, ale místo toho začalo... sněžit. Zvedl jsem hlavu, ale vločky přicházely doslova odjinud. Tiše jsem se zasmál, když řekl, že blesky asi nebudou jeho parketou. „Nevadí,“ pronesl jsem a hodil to za hlavu. „Co zksuit být neviditelný?“ navrhnul jsem záhy.

Loterie 11

Jak to bylo, vzpomínal jsem. Moc jsem se nezajímal o ty magie, o kterých máma mluvila, protože jsem se až moc upnul k té jedné. Zelená země, modrá voda, světle modrá vzduch, červená oheň, čtení myšlenek bílé, pak tu byla ta, co měl parohatec, ale ten měl oči hnědé a růžová pro vytváření iluzí. Nepřikazuje, to musí očividně být fialová, přemítal jsem nad tím vším, ale nějak mi chyběl seznam toho, co jsem nevyjmenoval. Kupodivu. Vím, že vlci mohou být neviditelní, došlo mi. A taky jde měnit mlátit blesky. Na víc magií jsem si už nějak nevzpomínal a žádné další jsem snad ani v životě neviděl. I když ono moc vlků obecně magie neukazuje, většinu z těch, co jsem si řekl, jsem sám vyzkoušel, blesky mi ukázala párkrát Gee.
„Nějak to vymylíme,“ pronesl jsem ještě zamyšleně nahlas a trochu pootočil hlavu. Zcela určit by Arcanus pomohl, protože ten jich měl snad nejvíc, co jsem věděl. „Máma mi kdysi říkala, jak to s těma magiema je, že určitý magie mají i nějaký barvy, ale že o některých neví,“ vysvětlil jsem mu, „takže mě napadá, že buď umíš mlátit blesky, být neviditelný, nebo máš něco jiného.“ To bylo asi všechno, co jsem ze sebe dokázal po dlouhém přemýšlení vysoukat. Pokynul jsem mu hlavou: „Tak... To asi zkus, ale tím bleskem nemusíš mlátit do mě.“ Pro jistotu jsem i o kousíček ustoupil, aby měl prostor a abych to nedostal přímo do hlavy.
Cítil jsem, jak se mi hrne do hlavy krev. Snad to byl i trochu stud z toho všeho nového, co se dělo, možná jsem nebyl úplně připravený tohle zařvat nahlas, ale byli jsme tam v té chvíli sami, takže to bylo zase jenom přiblblé šklebení. „Tak snad mě brzy trefíš bleskem, abych je už dostal.“

Loterie 10

Přišlo mi vtipné, že se Alastor Karmě představil. Ale více se mi na tom líbilo, že zmínil, že je to můj partner. Usmíval jsem se u toho jako měsíček na hnoji, možná až moc, že to bylo spíše křenění, ale líbilo se mi, jak to zní. Chtěl jsem, aby tohle věděl celý svět, i když nikomu do toho vůbec nic nebylo. Ze všeho toho jsem měl i křeč, ale pořád se mi nechtělo přestávat nad tím faktem usmívat. Dlouho jsem se necítil... takhle.
Pak jsem s tím přeci jen přestal, uklidnil jsem se, i když mě z toho docela bolela tlama. „Dřív jsem si myslel, že máš magii země, jako Fiér, ale zdá se mi, že máte jinou barvu očí... Nebo spíš odstín, oba máte zelené,“ zamyslel jsem se nad tím nahlas. Zajímalo mě, jakou má magii, nikdy jsem ji neviděl, nikdy jsem u nikoho neviděl takové oči. „Nechceš to zkusit zjistit? Říkali mi skoro všechny magie, co snad jsou, třeba si na ně vzpomenu,“ usmál jsem se. Sice jsem si nepamatoval určitě všechny, ale pamatoval jsem si, jaké magie máma spojovala s různýma barvama. Nikde v tom třeba nebyla magie Sionna, ale Alastor neměl stejné oči, takže to jsme mohli vyloučit, že by měli stejnou. Také jsem tipoval, že když on má zelené drápky a oči, já mám fialové drápky, tak asi budu mít i oči, takže přikazování je fialové.
Pak jsem mu něco přikázal. Poprvé jsem něco přikázal a ono se to stalo. A zase jsem se nad tím křenil jako malá holka, když řekl, že to by udělal i tak, „ale takhle si o to můžu říct, kdy se mi zachce"!“ zazubil jsem se. Sice nebylo zrovna vhodné to používat furt a ani jsem to nechtěl, ale byla to pravda. A navíc... mám magii. Konečně.

Loterie 9

Čekal jsem, že se pták snese dolů, třeba mě i seřve, ale ona seděla tam nahoře, jako kdyby pouze držela hlídku a naštvání si schovávala na později, až na mě bude moct ječákem řvát v klidu. Trhá to uši, zasténal jsem si, sotva jsem na to pomyslel, bolela mě z toho hlava. A ta mě bolela už nějakou chvíli, takže to nebylo příjemné pomyšlení, že bude ještě hůř. „Trochu mě děsí,“ přiznal jsem Alastorovi polohlasem, aby to pták neslyšel, ačkoli mi říkala, že co vím já, to ví ona, takže tenhle fakt už musela dávno vědět.
Zajímalo mě, zda bude možné mít sníh i v létě. Takové soukromé ochlazení v parných dnech, i když rychle roztaje a bude třeba ho udržovat, ale... znělo to zajímavě. I když co jsem už pochopil, sám nejsem moc přes ty magie, které něco tvoří nebo tvarují, líbila se mi víc ta magie, která nějakým způsobem ovládala mysl. Třeba to čtení myšlenek, i když jsem si to přál vypnout. Nebo přikazování... Kéž bych řekl Castorovi, ať si odpustí blbý kecy, posteskl jsem si, ale za vlkem jsem se rozhodně vracet nechtěl, zas tak moc jsem si tu magii vyzkoušet nepotřeboval.
„Nenadělá..., ale to je jedno, alespoň nějakou magii už mám. Připadalo mi, že nikdy nepřijde,“ přiznal jsem. Trochu jsem kvůli tomu záviděl Shireen, protože ta ji už objevila a měla ji po mámě. „Ale jo, takhle nějak to funguje. co přikážu, to by ten vlk měl do písmene udělat,“ uvažoval jsem nad tím nahlas, ale znělo to logicky. Předtím jsem si to moc nevyzkoušel, ale nějak tak to mělo být.
Trochu jsem se zděsil, když Alastor řekl, ať to vyzkouším na něm. Nejistě jsem se zamračil a přiznal: „Nechci to zkoušet na tobě.“ Byla to spíše nepříjemná magie, která nenosila radost, spíše měla ubližovat, ale... Zakřenil jsem se, když mě to napadlo, trochu jsem zvedl čenich a poručil: „Olízni mi čenich.“

Loterie 8

Byl jsem překvapen tím, jak nadšený byl Alastor z představy Karmy. Přišlo mi to... Ne obyčejné, neviděl jsem to u nikoho jiného než Gee, ale nepřišlo mi to nějak... radostné? Nutné k nadšení? Připadalo mi, že má Karma spíše být poslem špatným zpráv, když jsem vzal v potaz, že pocházela z místa, na které se Alastor vrátil a popsal ho tak, jak ho popsal. Žila tam, viděla to a... nelíbilo se mi to. Rozhodl jsem se však, že s ním budu sdílet to nadšení a nebudu se trápit tím, co jsem si sám myslel. „Jo, říkala to, že když mi někdo udělá něco zlého, tak se mu to vrátí. Říkám ji tedy proto Karma,“ odsouhlasil jsem mu nadšeně, když se ukázalo, že sám ví, co to slovo znamená. Rozhlédl jsem se ještě jednou okolo sebe, zda ji někde nespatřím, ale zdálo se mi to už marné. Minimálně do chvíle, kdy jsem si všiml barevného peří, jak se prohnalo přes větve. Po jejím dopadu se tenčí větev lehce prohnula, stáhla křídla a seděla vysoko nad náma. Držel jsem hlavu nahoře, díval se na ni a nějak jsem cítil, že se zlobí a moc jsem se nedivil. Taky se zdála unavená, lítala okolo? přemýšlel jsem. Vypadalo to tak. „Tamhle je, je hnědá, tak nevim, jak moc ji uvidíš,“ kývl jsem hlavou tam nahoru.
Vlčíšek, zopakoval jsem. Bytost, kterou jsem neviděl, kterou jsem snad ani nemohl vidět. Měl jsem trochu zášť vůči těmhle magickým bytostem, takže možná bylo správné, že se mi setkání vyhnulo. „Jeho magie?“ nechápal jsem. Chápal jsem, že Smrt a Život dávají různé magie, že jsem nějaké z nich měl v sobě, ale netušil jsem, co by měla přinášet magie od Vlčíška. Možná mi to mělo dojít, než mi na čenich dopadlo pár vloček. Napadlo mě, že prostě jenom sněží, ale po zvednutí hlavy jsem se zarazil, když jsem viděl mrak, jak se nad námi snáší a sněží z něj. Tiše jsem se zasmál, než jsem sklopil hlavu k Alastorovi. „Umíš dělat sníh?“ zeptal jsem se dost očividně otázky. „Takže můžeš dělat sníh i v létě?“ napadlo mě ihned. „To je skvělý,“ vydechl jsem na závěr.
Na krátko jsem se zarazil, ošil jsem se a když tu bylo téma magií, chtěl jsem o tom mluvit více. „Víš, jak jsem předtím v tý jeskyni spadl? Udělalo se mi blbě a i teď mě bolí hlava, ale... Myslím, že jsem objevil svou magii a není jediná?“ Nechal jsem na konci otazník, protože jsem si tím nebyl jistý. „Furt slyším cizí myšlenky, ne úplně, spíš takový záseky a útržky, ale taky... Je to dlouhý příběh, ale podařilo se mi jako malýmu vyzkoušet hodně magií a prostě vím, že v sobě mám jednu, ze... které asi nebude táta úplně nadšený,“ zasmál jsem se nervózně. Minimálně mi přišlo, že by se mu to nelíbilo, co jsme spolu o nich mluvili. „Je to přikazování... Můžu komukoli říct, aby dělal, co chci. Nebo myslím, ještě jsem ji nikdy nezkoušel.“

Loterie 7

Slyšel jsem jenom hloupé mrmlání někoho, kdo mrmlal celý život. Po mě chtěl, abych jako vlče tahal s Lilac srnu do úkrytu, po něm chci jenom to, aby ho nechal spát v jeskyních, protočil jsem nad tím vším očima a rozhodl se, že to nebudu vnímat. Slyšel jsem trhavě, co si ten vlk myslel, ale stejně jako jeho slova mi to bylo jedno. Byl jsem synem vůdce, tak tomu prostě bylo, neslo to určité výhody, mělo to vlastní nevýhody a tahal jsem si do lesa cizince? Ne, tahal jsem si do lesa svého partnera – jak krásně to slovo zní –, staral se o svého přítele a hledal otce, abych ze svého partnera mohl udělat oficiálního člena a zavřel tomu dědkovi tlamu.
Nezajímá mě, připomněl jsem si. Měl jsem lepší věci na starost, měl jsem lepší společnost, která mě zajímala, i když té se zdálo neuvěřitelné, že mluvím s papoušky. „Spíš jenom s tím jedním,“ opravil jsem lehce to prohlášení a trochu zahanbeně přešel ten smích. „Někde by tu ten papoušek měl i být... Jmenuje se Karma, ale nemyslím si, že si popovídáte,“ řekl jsem s menším zamyšlením a rozhlížel se okolo, zda se někde už neobjeví hnědé peří a naštvaný výraz po mém náhlém zmizení, ale... měl bych ji najít, pomyslel jsem si trochu sklesle. Nechtělo se mi nikam jít. Měl jsem tu Alastora, chtěl jsem být s ním, chtěl jsem najít Arcanuse, aby zde mohl být se vším všudy.
Nevěděl jsem, jak mu však pomoci. Mohl jsem se pouze otřít o jeho tvář a dělat, že vše je v pořádku a smutné ztraceno, ale takto to ve světě nefunguje. Slyšel jsem, jak pláče a pak to i viděl, když se odtáhl. Netušil jsem, co mám dělat. Trhalo mi srdce ho tak vidět, chtěl jsem jít blíž, ale bál jsem se, že by se zase odtáhl. Mohl jsem ho pouze zdrceně sledovat a... čekat. Na zlepšení, na zhoršení, na cokoli.
Pak si z ničeho nic otřel slzy, narovnal jsem se, našpicoval uši a čekal, zda něco řekne, ale vypadla z něho pouze dvě slova, že něco zkusí. Hlavu jsem jemně naklonil do strany a takřka ihned jsem ucítil, jak mě polévá teplo a okolí to vnímá stejně. Sníh v blízkém okolí začal tát, okolo nás se tvořil kruh, kde sníh mizel a jako bychom byli v tropech. Lehce jsem se usmál, „tohle ses naučil?“ zeptal jsem se, ačkoli to bylo zřejmé.

Loterie 6

Přemítal jsem nad tím, že by bylo vhodnější mlčet ohledně toho, kdo mě vůbec varoval, že mám z toho ostrova vypadnout. Bylo to takové zmatené, nedávalo to moc logiku, protože nikdo jiný to varování neslyšel a ani se nezdálo, že by někdo Karmě rozuměl i zde. Minimálně Gee, která ji potkala, vypadal, že tomu ptákovi ani za mák nerozumí. „To je složité,“ zamumlal jsem zamyšleně a přemýšlel, jak to krátce popsat, „ale byl to... papoušek.“ Zvedl jsem i zrak nahoru a rozhlédl se, jestli se tam Karma někde nenachází, ale neviděl jsem ji. Asi si dělala svoje... Nebo mě hledala poté, co jsem z ničeho nic zmizel. Alastor do toho řekl, že mu je líto ohledně smrti Lilac, ale... já ji neznal. Spíš jsem jenom cítil povinnost to říct, aby Arcanus věděl, že s ní už není třeba ve smečce počítat. O dalšího méně. Jako by nás už tak nebylo málo.
Sklopil jsem hlavu k Alovi, vykládal dále, co se stalo, ale ani trochu se mi to nelíbilo. Zamračil jsem se, nechtěl jsem si představovat, co se dělo, ale zaujala mě na tom zmínka o bezsrstých. Na sucho jsem polkl, to mi něco připomínalo. Stalo se mi to. A také s Fiérem. Snažil jsem se ještě počítat, jak to tam vypadalo, podle toho, co Al říkal, ve výsledku jich tam po tomhle fiasku muselo zbýt... On, Fiér a jeho otec, ne? Nechápal jsem, proč sem nepřišel i jeho táta, když očividně byl přítel toho mého, ale následující slova mi to vysvětlila. Sklopil jsem uši vzad, s lítostí koukal na Ala a lehce jsem se mu otřel o tvář. Hlavu měl nahoře, musel jsem se k němu trochu přisunout, ale netušil jsem, co k tomu říct. Slova lítosti nebyla mojí prioritou. „Je mi to líto,“ hlesl jsem jenom, ale ty seš naživu, chtěl jsem dodat.

Loterie 5

//Úkryt

V úkrytu jsem se tedy jenom otočili, když se ukázalo, že Fiér spí, je suchý a víc udělat nemůžeme. Koukal jsem se zase pod nohy, když jsem kráčel přes kameny do lesa, ale chtěl jsem ještě poslouchat ty šutry, abych věděl, kde mám hledat Arcanuse. Chtěl jsem, aby k nám Alastor oficiálně patřil a nebyl tu pouze se mnou jako návštěva. Zastavil jsem se kousek od úkrytu, posadil se na studenou zem a zrak stočil k Alastorovi, který se rozmluvil o tom, co se stalo. Důvod, proč byl Fiér strhaný, on zmrzačený a kdo ví, co se stalo s ostatními vlky. „Ten ostrov?“ nechápal jsem. Vzpomněl jsem si, viděli jsme se tam, pouze letmo, když jsme odtamtud utíkali, protože mi tam jeden pták opakovaně řval do tváře, že máme vypadnout. První interakce s Karmou a skoro jsem u toho ohluchnul. „Na tom ostrově mě varovali, že máme zmizet,“ přerušil jsem ho. Abych byl upřímný, nelíbilo se mi to, stahoval se mi z toho žaludek a nechtěl jsem ani vědět, co ten ostrov schovával uvnitř.
S pokračováním to nebylo o moc lepší. Zemřela? Tlama se mi stáhla spíše do zděšeného výrazu. Abych byl upřímný, neznal jsem ji, nikdy jsme spolu nemluvili, ale... patřila do stejné smečky. „Zemřela,“ vydechl jsem. Pootočil jsem hlavu lehce do strany a uvědomil si, že bych tohle asi měl říct Arcanusovi... Aby věděl.
Vstal jsem, udělal pár kroků blíže k Alastorovi, narušoval mu poměrně osobní prostor a starostlivě si prohlížel jeho zacelenou tlamu, „jak se ti tohle stalo?“ zeptal jsem se. Mohl jsem si jenom představovat, co se tam dělo, snad jsem to ani nechtěl vědět, stačilo mi to, co se mi samotném poskytlo tam vidět. „Neviděls na tom ostrově takový divný hnědý ptáky s barevnými křídly?“ zeptal jsem se zvědavě po chvíli.

464
Loterie 4

//Les

Sníh v lese nám křupal pod nohama, ale bylo to lepší než chvíle, kdy se země proměnila v namrzlý kámen, po kterém jsem se vší silou snažil nesklouznout přímo k jeskyním. Už tak stačilo, že tam ležel Fiér, nebylo třeba, abych tam byl ještě na jedný hromadě já, neb hůř Alastor. Šel jsem první, přeci jenom jsem terén znal o trochu lépe a věděl jsem, kam šlápnout, ale přitom jsem poslouchal, co se dělo. Že by celé to vyprávění bylo původcem toho, proč má Alastor přes tlamu takové jizvy? Kam se hrabe ta moje malá... I původem. Čistě teoreticky za tu jizvu stejně mohl Fiér a asi bych se nedivil, kdyby mohl i za jinou Z ty svoje mohl minimálně a že jich měl sakra moc.
Před jeskyní jsem se zastavil, protože vyprávění začalo být více než zajímavé. „Na kře?“ byla první otázka, která mě k tomu napadla. Muselo to samo o sobě vypadat divně a nebezpečně. Poslouchal jsem, co mi říká. Jedno jméno mi z toho vyprávění bylo povědomé. Lilac byla od nás ze smečky. Jenže pak mě zarazil poznatek, že ne všichni se vrátili. „A Lilac?“ zeptal jsem se tiše. Neznal jsem ji, nebo neznal jsem ji natolik, abych vůči ní cítil nějakou sympatii nebo přátelství, ale věděl jsem, že je tu mezi náma a patřila se. „Je z Asgaaru, totiž,“ dal jsem na vysvětlenou, proč se zajímám právě o ni.
Šel jsem trochu zmatený dál k jeskyním, když Alastor ještě poznamenal, kdo je Vlčíšek. Dal mu něco a... no, já nikoho neviděl. Takže bylo asi snadno pochopitelné, že jsem nebyl hodným. A asi jsem fakt nebyl. V jeskyni stále byli ti dva vlci. Castor a béžová vlčice s černým pruhem. Byli poblíž Fiéra, který spal a zdál se suchý. A hlavně nebyl mrtvý. Zastavil jsem se kousek dál a jenom hleděl na spícího vlka na zemi. „Můžem ho tu nechat s váma?“ zeptal jsem se dvou vlků suše, „potřebuju najít otce,“ vysvětlil jsem jim krátce a podíval se na Alastora. „Fiér bude snad v pořádku. A navíc Arcanus umí léčit, třeba pomůže více než my,“ vysvětlil jsem mu. V jeskyni se navíc zdálo, že je mnohem tepleji, než když jsme odcházeli.
Krátce jsem se ještě podíval na dva vlky, jenom mlčky přikývl a pak se otočil. Jak to bylo? Mám poslouchat šutry? přemýšlel jsem, když jsem zase šel ven. Minimálně něco takovýho Arcanus říkal.

//Les