Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzpomněl jsem si na setkání s Rez, která do mě nalila všemožné vědomosti týkající se těhle věcí, ale tohle v tom nebylo. Zůstalo to tak divnou záhadou, kterou bylo třeba rozluštit, ale sotva jsem na tyhle věci pomyslel, svíral se mi žaludek, protože mi přišlo, že se jedná o něco, o čem se na veřejnosti úplně nemluví. Ale tohle nebyla veřejnost, byli jsme tu jenom my dva a byli jsme navíc partneři. Přesto mi to přišlo strašně divný... Nebo spíš nepříjemný o tom mluvit, protože jsem o tom věděl úplně kulový. Samec a samice mohou dát dohromady vlčata, ale... my jsme byli samci. Oba dva. Těžko jsme mohli mít vlčata, těžko jsme mohli dělat cokoli.
Alastor dal nohy k sobě a já zvedl hlavu. Díval jsem se na chvíli k řece, přemítal nad tím vším, ale nedopracoval jsem se k odpovědi, co by to vůbec mohlo být a co to znamenalo. Chtěl jsem navrhnout, abychom se vrátili do lesa, který byl kousek od nás a také jsem už chtěl říct tu novinu, ale byl jsem přerušen. Nebo spíše zaražen, protože jsem ani nezačal mluvit, aby se to mohlo považovat za zaražení.
Zůstal jsem sedět jako přibitý, sledoval Alastora a netušil, co říct. Stvůry? zeptal jsem se sebe samého a to slovo se ve mně rozlilo jako jed. „Jedni z koho?“ nechápal jsem, „ze stvůr?“ zeptal jsem se, ale celé mi to nedávalo smysl. Arcanus říkal, že to je v pořádku, hlesl jsem si pro sebe a cítil, že se mi v těle rozlévá chlad. Mohl jsem být stvůra pro mnoho věcí. Pro mé chování, pro mé činy, ale kvůli tomu, že jsem chtěl být s ním? „Přijdeš si jako stvůra, protože jsi se mnou?“ zeptal jsem se nejistě.

Lehce jsem se usmál. Nic jsem na to neříkal, jenom jsem se na něj díval jako na obrázek stejně jako ve chvíli, kdy na té hoře získal svoje obrázky a když jsme si to všechno řekli. Stejně mi to všechno furt přišlo takové divné. Ale ne, že by to bylo špatné, jenom jsem si na to nemohl zvyknout, musel jsem si to furt připomínat a říkat si, že tak to je a tohle mám. Protože předtím jsem nic od života nečekal. Rychle mě přepadl splín a myšlenka na to, že moje jediná podstata v tomhle světě je tu pouze být, abych trochu vydýchal vzduch a udusal kožešiny v úkrytu, ale nic většího. A stejně tak tu nebyl vlastně nikdo, kdo by měl být ke mně blíž nebo důležitý. Samozřejmě tu byla rodina, ale ta se pohybovala v jiné rovině, než jsem na mysli. V té druhé rovině byl Alastor a to mi přišlo jako to neskutečné a nepochopitelné, že tu skutečně je, říká taková slova a dělá to, co dělá.
Ale všechny ty divné myšlenky stranou... Netušil jsem, na co přesně se dívám. Nebo jsem měl tušení, ale na tom všem bylo něco nového a divného, co pro mě bylo zcela nepochopitelné a ani Alastor netušil, co by to přesně mělo být, co to znamená. Narovnal jsem se, když se to i pohlo a nejistě se podíval na Alastora, který řekl, že to je jeho součástí. Sklonil jsem hlavu k sobě, ale... nic. „Tos... s tim pohnul ty?“ zeptal jsem se trochu nejistě. Pokud to bylo jeh součástí, musel s tím hýbat, ne? S ocasem, ušima, s nohama a vším také hýbeme my, protože chceme.

Hlavou jsem nerozhodně pokýval ze strany na stranu. Nebyl jsem si tím vzhledem úplně jistý, sice ty pruhy byly něco, co jsem u nikoho ještě neviděl a mohl jsem to tak připsat, že to je něco mého, ale zase mi přišlo divné vidět bílý krk, ocas a dokonce i ty tváře. Vždycky jsem byl zcela šedý, nic víc, prostě nezáživně šedý vlk, který nepřekvapil a neurazil. „Musím si zvyknout,“ přiznal jsem, „ale ty pruhy jsou pěkné,“ dodal jsem, natáhl jednu nohu před sebe a ještě si ji prohlédl. Alespoň to nějak skrývalo ty jizvy, co jsem tam měl a nemusel jsem se na ně tolik soustředit, když je zakrývala řada tmavých pruhů. Vždycky jsem byl jediný úplně šedý jako máma, řekl jsem si pro sebe suše, ale tomu je už konec. Na chvíli jsem stiskl zuby, musel jsem se přes to nějak přenést, ale o to jsem se pokoušel už od léta... Bylo načase hodit tohle všechno za hlavu a nevěnovat se tomu.
„To ale nedává smysl,“ zahalekal jsem, ale bral to celé jako hru. Jenom jsem asi moc netušil, jak si přesně hrát, v jaké míře je už všechno přeháněné, ale doufal jsem, že na to budu nějak upozorněn, kdybych se blížil k hranici, kterou není vhodné překračovat. „Pokud to má deset stupňů, jak je možný mít více?“
Hra šla ale stranou, protože místo toho přišlo nějaké vážnější téma, se kterým se chtěl Alastor svěřit a celou dobu se zdál nesvůj a snad i ztrapněný? Možná ho to i bolelo, bylo těžké to vyčíst z jeho emocí. Sledoval jsem, jak si přede mě sedal a pak mi to i ukázal. Nejdříve jsem dlouho nechápal, prohlížel jsem si jeho břicho, než mi pohled sjel níže, kde byl celý původ jeho trápení. Hlavu jsem lehce naklonil do strany a nevhodně dlouhou dobu zíral. „Ono... něco ti leze z... Je to parazit?“ nechápal jsem. „Bolí to?“ zeptal jsem se pro jistotu.

„Jo?“ podivil jsem se. Přišlo mi, že to co mi probodalo kůži skrz na skrz bylo spíš takové hyždění a dávalo mi to strašně divný zjev, který jsem nedokázal pořádně k ničemu přiřadit, protože jsem nic podobného u nikoho neviděl. Jenom Arcanus měl také v uchu tu svoji věc a já měl tuhle kovovou, ale to na tlamě a mezi očima už nikdo neměl. „Už jsem se i viděl, jak vypadám,“ dodal jsem, protože to byl ostatně důvod, proč jsem předtím šel sem – aby viděl, kde všude se mi srst změnila. Bylo to vážně na hodně místech. V podstatě... toho z původního moc nezbylo. Nebo ta základní šedá ano, ale zbytek byl promíchaný úplně vším, skoro až černou po bílou, plus ještě ty fialové drápky. „Jenom dva body? To ale zase není tolik,“ zafuněl jsem na oko uraženě. Přeci jenom jsem si docela vytrpěl, abych to dostal na ksicht, ačkoli to všechno bylo nedobrovolné a pak jsem z toho měl jenom dva body k dobru? Hm.
„K nevydržení je se mnou být normálně,“ podotkl jsem. Alespoň u ostatních se moc nezdálo, že by se mnou chtěli trávit přespříliš času, ale tady to byla další hloupá poznámka, kterou jsem pronesl, aby řeč nestála.
Pořád jsem neřekl, co jsem chtěl říct. Pokoušel jsem se uklidnit, trochu se i posunout, abych to mohl zcela v klidu a na plnou hubu říct, ale než jsem ji vůbec otevřel, Alastor řekl, že se s ním něco děje. Starostlivě jsem se zamračil a koukal na něho. Vypadal v pořádku? „Co se děje?“ zeptal jsem se, protože já prostě nic neviděl.

Zavrtěl jsem nesouhlasně hlavou, nebyl jsem si zrovna jistý tím, že Alastorova přítomnost by nějak zamezila tomu, co se stalo. Mohla za to nejspíš zdejší magie, obrovský svět, který jsem ještě neměl možnost prozkoumat a hlavně to, že jsem strkal hlavu úplně do všech míst, které jsem našel. A třeba takový strom, který byl plný malých broučků? Musel jsem tam tu hlavu strčit, povzdechl jsem si zoufale sám nad sebou. Ale bylo to asi jedno, buď o odpadne samo nebo si budu muset zvyknout, že mám hlavu plnou nějakých stříbrných kuliček, co se mě drží jako klíště. ”To je v pořádku, neřeš to,” řekl jsem krátce a trochu potupně pootočil hlavu od něho, aby se na mě nemusel dívat a na to, co mi momentálně hyzdí už tak zjizvenou tlamu. Ale oproti němu je ta jizva nicotná, uvědomil jsem si a hned vrátil hlavu k Alastorovi, kterému se přes čenich linula jedna dost dlouhá a široká značící, co všechno se mu dělo. Ne hloupé naražení do stromu, když se hnal před rozzuřenýma včelama, které probudil Fiér.
Točili jsme se tam v těsné blízkosti jako nějaká chobotnicema s dvěma hlavama, která se od sebe nedokázala dostat. Ani jsem nechtěl, líbilo se mi to, bavilo mě to, bylo to něco nového, co jsem stále neznal a nedokázal to zcela pochopit. Přišlo mi to jako něco nemožného a nového, prostě… Bylo to úžasné a nemohl jsem se toho nabažit. “Tolik opravdu?” zeptal jsem se nechápavě se smíchem, protože jsem to fakt nechápal, co tím myslel.

Nějaké myšlenky na trapně se pohybující rozhovor jsem měl někde zastrčené úplně mimo a nesoustředil jsem se na ně, protože jsem tu spíše řešil jemné lechtání, které přicházelo z Alastorových doteků. Jemně jsem přešlapoval, kroutil u toho hlavou a neřešil ptáka, který jednou plácl vedle křídly, protože se mu nedostávalo žádné pozornosti. V jedné chvíli mi oznámila, že u tohohle ani nebude, načež jsem jenom slyšel pleskání křídel o sníh a letmo ji viděl, jak mizí někde na obloze směrem k lesu. Tam si ji najdu, věnoval jsem jí ještě jednu myšlenku, než jsem se vrátil k tomu, co zde bylo.
Pokoušel jsem se uklidnit a jedna taková chvíle byla, když se Alastor zeptal, co to mám všude na ksichtě. Nebyl jsem si úplně jistý, co to mělo být, ale získal jsem to docela nepěkně a zatim se mi ani nepodařilo to sundat z tlamy dolů. Přestože se tomu Karma snažila docela silově pomoci. „Teď už to nebolí, ale předtim jako čert,“ přiznal jsem mu a uvědomil si, že ze své přítomnosti zcela vytěsňuji tu vlčici... Ale popravdě? Já si s ní stejně asi neměl co říct a ona to sama dost dobře musela vědět. S Alastorem se však znala, takže tam už nějaký rozhovor mohl přijít, ale nepřišel, protože vlčice se měla k odchodu.
Jenom jsem jejím směrem pokývl, sekundu se koukal, jak mizí v dálce a pak se soustředil už jen a pouze na to nejdůležitější, co tu bylo – Alastor. Dostal jsem jednou dlouhé olíznutí, které mi snad projelo přes celou tlamu a to mě trochu rozesmálo. „Co se děje? Snad jsme se neviděli tak dlouho, ne?“ rýpl jsem se a dloubl mu do krku čenichem.

Je jí ten rozhovor nepříjemnější než mně, přemýšlel jsem. Minimálně to tak vypadalo, tvářila se, jako kdybych ji nabíral vidlema, ale já se netvářil ani o moc lépe. Nevěděl jsem, co bych měl říct, jestli vůbec něco, možná bych se měl prostě odebrat domů a prospat se, najíst se, smířit se s novýma povinnostmi, které jsem dostal a potom... požádat Sionna o radu. A najít Alastora, dodal jsem. To by bylo lepší dříve. Chtěl jsem, aby byl první, kdo by to slyšel. A pak samozřejmě Sionn. Za prvé jsem chtěl, aby Alastora poznal a za druhé jsem od něj jistě potřeboval pomoct. A potom Iskierka, dodal jsem. Podíval jsem se krátce k lesu. Dlouho jsem neviděl sestru... Vlastně od chvíle, co jsme spolu byli u hrobu matky a přišlo mi, že mezi námi furt byla stěna, kterou jsem jednoho dne postavil a nebyl shopen ji shodit. Protože jsem se bál a styděl, že na druhé straně objevím jenom nenávist. Dlouze jsem vydechl, pootočil hlavu k vlčici a poslouchal její nesrozutmitelnou otázku. Nedávala mi smysl až do chvíle, než se sama představila a došlo mi, že chtěla vědět mé jméno. „Jsem Nemesis,“ řekl jsem krátce a věděl, že nemám co dalšího říct. „A ona je Karma,“ dodal jsem a od ptáka se mi dostalo jenom nějaké hrdelní skřehotání, které aspoň netrhalo uši jako dříve.
Jako štěstí z hůry jsem byl vyvlečen z nepříjemného rozhovoru tím, že mě Karma upozornila jedním máchnutím křídel, že se něco děje v okolí. Pootočil jsem hlavu, nejdříve jsem čekal něco, kdo ví co, ale stačilo se zaměřit na hnědou srst se zelenými odznaky a ocas se mi několikrát nadšeně pohnul do strany. Nečekal jsem, že se Alastor tak rychle tak blízko natiskne, ale nijak jsem neprotestoval, když se ke mně natiskl a čenichem mi jel v srsti. Možná jsem z toho byl akorát tak překvapený a trochu nesmyslně se hihňal, zatímco Karma musela protestně seskočit na zem.
Ukázalo se, že Alastor tu vlčici zná, ale přitom se nepřestával tulit ke mně, co bylo jenom dobře. „Než půjdeš, potřebuju ti ještě něco říct,“ řekl jsem krátce, zatímco mě šťouchal čenichem do tváře.

Loterie 26

Připadalo mi, že ani nevím, co říkat. Celý ten rozhovor a samotné setkání s vlčicí bylo takové... strohé. Ani jeden z nás moc nemluvil, nic jsme nedělali, pouze se pokoušeli sem tam říct pár slov, abychom tu nebyli ve zcela trapném tichu. Místo toho jsme uvíznuli v polotrapném rozhovoru bez toho, abych si šli oba dva vlastní cestou. Každej ke svojí smečce, která sídlila s to druhou. Nemuseli jsme se znát, ačkoli žijeme vedle sebe, nebyla to povinnost a ani nutnost. Až do této chvíle jsem to zvládli, tak proč v tom nepokračovat? Karma občas silněji zatnula drápky do mých zad, ale jinak byla klidná. Sama netušila, co by měla dělat, ale dávala pozor. Ostatně, co jsem tak pochopil, ona byla ve světě lovcem, ne nějakou hloupou hračkou, která by potřebovala nakrmit, dokázala to v pořádku sama.
Vlčice mi odpověděla na mou otázku. A nejenom, že odověděla, dokonce mi řekla i odkud pocházím. „Vím, narodil jsem se tam,“ ulítlo mi přidrzle. Ale já nepotřeboval slyšet odkud pocházím, byl jsem si toho docela dost vědom. „Zvládáme to,“ dodal jsem ještě. Netřeba aby věděla, jak to tam jde jinak. Nepatřila k nám a její smečka nepotřebovala znát fakt, že jsme přišli o jednu alfu – o mojí mámu. Nejsme ale slabí, připomněl jsem si. Furt tu byl Arcanus a silnějšího vlka snad nebylo. Uměl všechno. Ochránit smečku před jinou by mu nedělalo problém... Spíš by ta druhá smečka měla problém s ním. Ale on by se jen tak s někým neporval, co? Nebo možná jo, ale třeba se mi nepovedlo ho z té strany poznat.

Loterie 25

Nebyl jsem moc fanouškem seznamování, protože mi to přišlo strašně moc neobratné a trapné. Jeden nevěděl, co má vlastně říkat, jenom se kroutil všude okolo, nenavazoval pořádný pohled a jenom ze sebe vyluzoval prazvláštní otázky a prohlášení, protože doufal, že se ten druhý ujme nějakého hovoru a bude výmluvnější. Já... mluvil. Nevadilo mi mluvit, ale potřeboval jsem k tomu pořádný důvod. „Je to ona,“ opravil jsem lehce vlčici, abych uvedl věci na pravou míru. Ani její jméno nemuselo moc říct, jaké je její pohlaví a nikdo nevěděl, co mluví. Jen já prostě věděl, že to je ona, že je to Karma, že přišla z hnusného ostrova a rozhodla se, že své dny bude trávit se mnou... I když tomu jsem furt nerozuměl, proč její rozhodnutí padlo zrovna na mě.
Slunce se pomalu dralo nad les, ale pořád bylo nějak stíněno stromy. Bylo chladno, doufal jsem, že už zima brzo skončí a bude nějaké normální jaro a co nejdříve i léto, protože tohle stání v mokrém sněhu pro mě nebylo. Vadilo mi to a nejraději bych se odebral někam, kde sníh nepadá, ale existuje vůbec takové místo?
Vlčice přede mnou divně zablikala. Jako by chvilkama mizela. Jemně jsem se zamračil, než mi došlo, že tohle jsem už také zažil a nic divného to není. Jo, měl jsem to podobně, když jsem to zkoušel provést, prostě divné blikání kousku těla, ale nic pořádného. „Chce to cvik,“ řekl jsem prostě, jako kdybych byl nějaký pán magií, který věděl vše, co se má dělat a jak se jaká magie používá... Ačkoli jsem asi mohl říct, že jsem mezi těmi, co použil více magií než většina zdejšího osazenstva.
Vlčice přešla blíž, pila z vlastní misky, kterou si udělala, ale já o trochu ustoupil, abych si udržel odstup, který jsem chtěl. „Ty seš z toho lesa, co je kousek odtud? Stojí hned vedle našeho, že jo?“ zeptal jsem se jí. Byl jsem si tím docela jistý, ačkoli... Jsem odtamtud potkal dva vlky a oba úplně divně mluvili. Ona zatim ne, i když toho moc neřekla.

Loterie 24

Sledoval jsem, jak Karma dělá pár kroků ve sněhu ke mně. Svou drobnější váhou se tolik nezapadávala do sněhu, takže byla blíž mé hlavě. „Vytáhnu to,“ řekla a přesunula se k mému uchu. Vzala jednu kuličku do zubů a několikrát zatáhla, ale místo nějakého vytažení akorát přišlo moje syčení, abych toho nechala, že to bolí. Přesunula se k čenichu, že to zkusí aspoň na čenichu, ale to jsem ji už vyhnal tlapou a ona několikrát výhružně zamávala křídly na protest. „Tak si to nech, poďobanče,“ odsekla výhružně a odkolébala se dál. Několikrát zamávala křídly, lehký sněžný poprášek se okolo vznesl a slyšel jsem, jak výhružně zasyčela do mého ucha, aby mě upozornila na cizince, který stál dál od nás. Zvedl jsem hlavu, otočil zrak vlevo, kde stál černobílá vlčice a i na dálku jsem viděl, že má modré oči. Karma se přesunula na má záda, ale neletěla tam, místo toho mi vyšplhala po rameni a nezapomněla zatnout drápy. Zdálo se mi, že skoro nic nevážila, ale ty drápy? To bohatě stačilo. Proč bych měl pít, nemám žízeň, řekl jsem si v duchu pro sebe a moc nechápal, proč ta vlčice chce, abych se napil z té studené vody. Ohlédl jsem se k řece a s překvapením zjisti, že kousek od tlamy mám jakousi levitující misku s vodou. O její hranu jsem škrábl tím kovovým tesákem na své tlamě a musel kousek ukročit dál. „V pohodě, nemám žízeň,“ odpověděl jsem té vlčici. To vždycky dávala napít těm, co potkala? Cítil jsem z ní pach smečky, dobře známý pach smečky a... upřímně jsem z toho místa neměl zrovna moc oblíbenců.

Loterie 23

//Asgaar

Chtěl jsem původně jít k řece, kde se nachází želvy, ale obával jsem se toho, že to všechno by přineslo vzpomínky, které jsem v téhle chvíli nechtěl. Zase bych ji přinesl, ušklíbl jsem se nad sebou, ale nebral to moc jako vtip, protože se to zdálo docela dost reálné. Když jsem byl sám, nechtěl jsem být sám, našel bych si tak něco, co by se mnou muselo být a želva se zdála jako dobrá volba. Je tu Karma, připomněl jsem si a zvedl zrak k obloze, po kterém plachtil hnědý pták s barevnými křídly. Točila se nade mnou, občas letěla někam dál, ale po chvíli se zase objevila na obzoru a držela se poblíž.
Mířil jsem přes závěje k řece, rozhlížel, co všechno ta sněhová vánice napáchala a moc se mi to nelíbilo, ale zase jsem byl rád, že tentokrát jsem podobnou pohromu byl v lese a ne někde uprostřed ničeho, kde jsem mohl čekat jenom na to, zda se nade mnou slituje Život nebo Smrt a nechají mě naživu. Nechali, připomněl jsem si, ale furt jsem k oběma cítil zášť.
Věděl jsem, že okolí není úplně nejlepší. Že na jihu od lesa jsou šakalové, že v té druhé řece, kde jsou želvy, jsou také kousavé ryby a tady jsou medvědi, ale ti v zimě spí, ne? Takže se tohle zdálo jako nejlepší místo, kam jsem se mohl jít prohlédnout a zjistit, co se děje. Arcanus měl navíc pravdu, že někde o samotě to bude klidnější, že mě nebudou drtit myšlenky jiných, ale zdálo se mi i předtím, že se to nějak zlepšuje. A já nesnáším samotu, připomněl jsem si se zatnutými zuby.
Řeka byla z velké části zamrzlá, na jejím kraji byl silný led, na který jsem opatrně šlápl a zjistil jsem, že je schopný mě udržet. Karma přistála vedle mě, ale ze sněhu se zdála úplně nesvá. Třeba ho ani neznala? Nebo na ni byla moc zima? Netušil jsem, ale ani jsem to moc neřešil. Nahnul jsem se přes led do vody, abych viděl, co za stvůru se tam bude ukazovat a... Když jsem opomenul brouky, kteří mě napadli, viděl jsem bílé tváře, tmavě fialové oči a bílý krk, o kterém mluvil Alastor. A i ty černé pruhy po celém tělem jsem viděl. Páni, hlesl jsem uznale a natáčel hlavu, abych si prohlédl vše, co tam je. Když jsem hlavu lehce zvedl, všiml jsem si něčeho, co mi trčí z tlamy. A něco z ucha, ale nejvíce toho bylo na čenichu. Zvedl jsem tlapu a do všeho opatrně šťouchl. Na dotek to bylo ledové a divné. Pitomí brouci, zaúpěl jsem. Ani se to nezdálo jako pupínek, spíš jako by ti brouci nějak... ztuhli a zůstali na mém ksichtě.

Loterie 22

Selžu dřív, než vůbec něco udělám, klepal jsem se. Možná bych více ocenil lež, že všechno bude v pohodě a budu perfektní, ale smiřoval jsem se s tím, že takhle svět nefunguje a musím se dostat přes to, že třeba něco kolosálně podělám a les lehne popelem. To není moc pozitivní, zarazil jsem se.
Hlavu jsem držel sklopenou dole. Hlasy v hlavě si furt štěbetaly, ale přišlo mi, že už nejsou tak hlasité, že se snad i uklidňují a dávají mi svátek. „Možná to byl jenom nějaký nápor, všechno přišlo... najednou. Prostě bum, pak jsem ležel na zemi, prej jsem z části bílej, oči mám fialový... Nevim, všechno je divný,“ svěřil jsem se otci. Ale taky to byla výmluva. Nechtěl jsem chodit relaxovat k jezeru, nechtěl jsem být sám, nesměl jsem být sám, protože to by sice mohlo utišit cizí hlasy, ale místo toho by řval ten můj vnitřní, který by zoufale volal po tom, aby tu byl někdo, kdo by mě uklidnil a dal mi najevo, že nejsem kompletně na tomhle světě sám.
Zatřásl jsem lehce hlavou, ta myšlenka na to, co nenastalo, muselo jít pryč. Musel jsem se soustředit, přestože se mi hrdlo okamžitě stáhlo, jakmile bylo řečeno nahlas, že jsem beta. Tlama mi cukla k úsměvu, když jsem k otci zvedl hlavu, ale byl jsem z toho značně nervózní a trochu podělaný strachy. Trochu víc. „Hranice? Jo... Jo, obejdu hranice,“ zarazil jsem se trochu při prvním daném úkolu, ale chtěl jsem hned jít, jenom mě zarazila otázka o Shireen. Tiše jsem zamručel, jak jsem přemýšlel. „Myslim, že chce být chvíli sama a... Sám to moc nechápu, tak ti to třeba řekne, ale ona chce, abychom jí říkali... Iskierka?“ Nebyl jsem si tím oslovením úplně jistý, protože jsme si o tom ani nic neřekli, prostě to na mě vyplivla a zmizela. „Myslim ale, že bude v pohodě... Nějak,“ dodal jsem ještě, trochu nad tím přemýšlel, ale pak jsem jenom kývnul hlavou a vyběhl k hranicím.
Začal jsem na severu u řeky, kde hrozilo, že by mohlo přijít nejvíc vlků a pomalu obcházel stromy. Nejdříve jsem se pokoušel o rovnoměrné mezery, pak jsem trochu vypnul a spíš jenom náhodně obcházel okrajové stromy a opakoval si furt beta, beta, beta. Jako nějaké zaklínadlo. Musím to říct Alovi, zamával jsem nadšeně ocasem. Byl jsem tím docela nadšený, v hlavě jsem měl ticho a snad všechno mohlo být chvíli v klidu, ale to mně nebylo souzeno. Prodíral jsem se závějí, chtěl označkovat jeden strom a všiml si drobných lesklých brouků, jak lezou po kůře. Motali se nahoru a dolů, ale furt okolo sebe, nikam nemířili. Natáhl jsem k nim trochu čenich, abych si je prohládl, ale to byla právě ta prokletá chvilka. Protože ani ne sekundu na to jsem je už měl na tlamě. Odskočil jsem, ale byla jich na mě už snad celá desítka a lezla mi k očím, okolo tlamy, nahoru k uším a všechno to neskutečně bolelo. Jako by mi někdo do ksichtu vychrstnul žhavý oheň a mlátil mě hlava nehlava. Jančil jsem, vyjekával bolestí, pokoušel jsem se ty věci sundat z hlavy, ale místo toho přicházelo jenom větší a větší bolest. Zabořil jsem hlavu do sněhu, ale pálení neustávalo, akorát se mi blbě dýchalo.
V pozadí jsem slyšel šustění křídel, poté Karma dopadla do sněhu vedle mě a praštila mě křídlem. „Co se děje?“ ptala se, ale nebyl jsem schopný odpovědět. Bolest však ustupovala a trvalo mi dlouho, než jsem zvedl hlavu. Pro mé vlastní překvapení ve sněhu nebyla ani kapka krve, ale hlavu jsem měl kompletně mokrou. Karma na mě navíc koukala dost podiveně. „Pitomí brouci,“ zaskučel jsem. Podíval jsem se ke stromu, ale tam už žádný nebyl? „Možná... Je už načase se kouknout na ten odraz,“ pronesla Karma nejistě. Nechápal jsem, posadil jsem se a tlapou si promnul čenich, ale o něco jsem zavadil. „Oni mě pokousali!“ vyštěkl jsem. „Nemyslim si,“ oponovala Karma a zamávala křídly, „pojď,“ popohnala mě. Ještě ale bylo třeba něco dodělat. Obešel jsem zbytek hranic, které jsem potřeboval a potom na naléhání ptáka zamířil k vodě.

//Medvědí řeka

Loterie 21

Kdo je Laura, problesklo mi hlavou, ale možná to byla odpověď na to, že se vzdala bety? A prostě se odebrala někam do ústranní. Ale na tom tolik nezáleželo v té chvíli, jenom to byla poznámka k tomu, že stále neznám všechny v téhle smečce. Druhá věta byla trochu horší a uši jsem proto stáhl dozadu a trochu na Arcanuse hleděl pohledem, jestli si dělá srandu a chce mě na to nalákat nebo právě odlákat? To druhé docela fungovalo. Zničim vše, co vybudovali, došlo mi. Pokud to vezmu, samozřejmě.
Bylo trochu odlehčující, když jsme se od postavení dostali k magiím, i když jsem to moc nedokázal ovládat. „To přikazování docela jde, když jsem to zkoušel, ale ty myšlenky? Jsou úplně všude a furt se překřikují. Ne, že bych slyšel, co všichni říkaj, spíš útržky a mele se to přes sebe,“ pokusil jsem se to nějak vysvětlit, ale už tak mi hlava třeštila a bylo to unavující všechno poslouchat. Navíc, mnohdy ta myšlenka byla o mně a pak bylo trochu... trapný to poslouchat. Bylo mi jedno, co si jiní myslí. A zpátky, posteskl jsem si, když se zase dostalo k postavení, k výčtu toho, co bych měl umět, co bych měl dělat a... síla nebyla moje silná stránka. Ani jsem se o to nikdy nesnažil, vždycky jsem doufal spíš v ty magie. Sklopil jsem hlavu dolů, když padla otázka, jestli to chci. Já nechci nic. To byla taková negativní mantra, kterou jsem si dával, abych pak nebyl zklamaný, že jsem nic nedostal. Je to hloupost? Není to hloupost? Zklamu? Nezklamu? Co když jo? Co když ne? Co když budu někdo? Co když budu někdo, kdo je pěkně na nic? přemítal jsem nad tím vším, pohled zabodával do sněhu a... Když... Široký pojem, ani se nemusel vyplnit. „Zkusím to,“ hlesl jsem.

Loterie 20

Šakalové. To slovo ve mně probudilo hodně vzpomínek. Tu dobu, kdy jsem se po světě procházel v jiném těle a mohl si používat vesele magie, jako by se nechumelilo. I když dost dobře chumelilo, byla zima, stejně jako nyní, takže tomu už bylo rok, co se tohle stalo? Ten čas rychle letěl. Ztratil jsem se ve vzpomínkách, přehrával si to, jak jsem tady běhal po lese, ptal se na hloupé otázky, dostával na ně odpovědi a choval se jako malá protivná krysa, která na všechno mručela a vrčela. Přišlo mi ale, že jsem za tu dobu dostal pár facek a studených probuzení, abych to nedělal tolik. Ztrácím se v melacnholii, na kterou ještě nemám nárok, došlo mi. Chtěl jsem zase začít vnímat, co se děje, ale co se dělo? Alastor odcházel, hledat někam svého otce, který měl být však mrtvý a já tu měl zůstat, protože mi mělo být něco řečeno. Co? Že někdo další umírá? Nic to nebude, jenom řekne, co se stalo, ujasníme si, že je máma mrtvá, že je Sionn beta a život půjde dál, uklidňoval jsem se a jenom se lehce usmál, když se ke mně Alastor natiskl. Pak jsem už jenom mohl sledovat, jak mizí z lesa a uklidňovat se, že se vrátí. Doufám v to, polkl jsem, než se má pozornost přenesla k otci.
Byl jsem nějak připravený na to, co řekne, nebylo co jiného říct. Už ale první vět mě vykolejila. Hlavu jsem natočil nedůvěřivě do strany a sledoval ho, zda je všechno v pořádku. „Já?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Nějaký podobný rozhovor jsme už jednou vedli, ale to jsem v tom moc nefiguroval. Pamatoval jsem si, že jsem řekl, ať tu smečku dá Sionnovi, že je nejschopnější, ale svoji roli jsem tam moc neviděl. Teď jsem si navíc přišel úplně mimo, jako kdybych ani nepatřil do smečky, natož na... betu. Sklopil jsem hlavu níž. Nějak jsem nic nechtěl, abych byl upřímný. Nebo jsem spíš neměl ambice se k něčemu hnát a chtít něčím být. Ale takhle bych musel. Měl bych důvod, měl být mít vůli, přemítal jsem. „Co když to nezvládnu?“ vypadlo ze mě. Byl tu Sionn, který by určitě zastal moji neschopnost, ale to by dost dobře mohl být sám celkově. Měl bych místo, přemítal jsem dál. A trochu sobecky... Nemusel bych poslouchat, kdo všechno mi je nadřazený a můžou mi tak říkat, co mám dělat. „Co bych pro to musel umět?“ zeptal jsem se a zvedl hlavu. Byla to velká pozice, něco jsem musel umět, abych pro to mohl být dobrý. „Umím...,“ zamyslel jsem se, rozhlédl se okolo sebe, pak mi zrak padl na fialové drápy a lehce jsem zvedl nohu nahoru, abych si je prohlédl. Pak mi zas pohled padl k otci, „umím jenom přikazovat... Tou magií... A slyším, co si jiní myslí,“ zamumlal jsem jako na pohovoru. Ale to umí i on sám.

//Loterie 19

Došlo mi, že se toho stalo moc nejenom v létě, když jsem byl pryč a myslel si, že jsem pánem světa, který je všemu nadřazen, ale že se toho ještě více stalo v době, kdy jsem ani nebyl na světě. Dlouhá doba, většina byla starší než já a jak to dopadlo? Očividně jsem měl bratra, o kterém jsem netušil, protože proč bych měl. Zemřel léta přede mnou, světem zapomenutý a zjistit jsem o něm mohl až ve chvíli, kdy umřela máma. A pak tu umírali další a další, ty, které jsem znal, ale samozřejmě tací, které jsem neznal. Stahoval se mi z toho žaludek, bylo mi z toho divně, ale snažil jsem se soustředit na něco jiného, na rozhovor dvou vlků, na kterých mi záleželo. Jak může být blízko, když je mrtvý? nechápal jsem, ale nic jsem také neříkal. Nepatřil jsem do toho rozhovoru, Saviora jsem sotva znal a byl jsem pro něho jenom potomkem alf, nikdo jiný.
Posadil jsem se pomalu na zem, byl jsem neskutečně unavený, ale ne fyzicky, spíš mentálně mi přišlo, že se toho nějak moc hromadilo. Z jedné větve opodál spadlo trochu sněhu, zvedl jsem hlavu a všiml si skládajících se křídel, ale nechal jsem ji být, spíš jsem se otočil k Alastorovi, který chtěl hledat svého otce. Vstal jsem, že půjdu s ním, ale s tím se ozval i Arcanus, že by si chtěl promluvit. Zarazil jsem se, posadil zpátky na zem a pokývl Alastorovi, ať jde, ví, kam se vrátit, věřil jsem. „O čem chceš mluvit?“ zeptal jsem se polohlasem. Nechtěl jsem mluvit o mámě a nikom dalším, kdo byl mrtvý. Nějak toho, co se smrti týkalo, bylo více než dost. Ani nevim, jak to mám furt brát, řekl jsem si.