Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem Fiéra poznal, byl jsem malý hloupý vlče, co zabloudilo někam do kopců, protože jsem marně hledal mámu, která prostě odešla a nevracela se. Protáhl mě všema možnýma věcma v poměrně krátkém čase a kromě toho, že to nebylo sem tam dvakrát bezpečně, také to byla hlavně zábava, ze který jsem si odnesl pár památek. Jenže pak jsem ho viděl až ve chvíli, kdy mi řekl, že umřela máma a... potom měl zemřít on? Tim to mělo všechno skončit? A mělo to tak být vždy? Měl jsem přicházet o vlky okolo a prostě se s tim smířit, že mi je berou jiní?
Jenom jsem přikývl, ale duchem jsem byl někde úplně jinde. Pamatoval jsem si toho vlka, máma mi řekla, ať se mu pro ty parohy nesměju. Teď bych mu je nejraději urval a prorval krkem až do žaludku. Je mrtvý, Sionn ho utopil, připomněl jsem si, protože to v tom krátkém vyprávění bylo. Ale co na tom všem bylo nejhorší – nebyla to lež, Fiér skutečně zemřel.
Chtěl jsem se držet. Protože to bych měl dělat, ne? Být v klidu, nad vším uvažovat, ale nebýt malá přecitlivělá holka, která bude brečet při každé příležitosti, kdy mi někdo nasype sůl do rány nebo mě sekne drápem. Jenže to bylo těžké. Připadalo mi, že ve mně další kousek umírá, kroutí se a vnitřně jsem brečel už nějakou dobu, jenom jsem si nechtěl dovolit, aby tak zareagovalo i moje tělo.
Jak mohl být vůbec Sionn tak klidný? Když jsem to slyšel od Parsifala poprvé, ječel jsem na něho a nedokázal logicky uvažovat. Slyšet to podruhé nebylo o moc lepší. Cítil jsem, že se mi chvěje tlama, nohy začínaly být slabé a oči jsem měl naopak těžké a měl jsem problém zastavit fakt, že se do nich derou slzy.
Nech toho, nech toho, napomínal jsem se. Sklopil jsem hlavu, aby na mě Sionn neviděl, ale to byl spíš jenom spuštěč pro pláč, který se okamžitě spustil ve velkých slzách, které kapaly na zem. Zuby jsem měl pevně zatnutou, prakticky jsem nedýchal, protože jsem nemohl a doufal jsem, že to brzy přestane. Pár slz a konečná. Jenže tak to nebylo, naopak se všechno ještě zhoršilo. K pláči se připojilo fňukání, nejdříve tiché a kňučivé, potom to bylo dávivé a nakonec to byl prostě bolestný řev, kterým jsem si nechtěl přiznat, co se stalo.

Bolelo mě jenom tam stát a dívat se. Protože nevypadal nadšeně, protože se nechoval jako normálně a kromě toho, že svět byl divný od té doby, co umřela máma a já netušil, jak se mám chovat před rodinou, ve vzduchu byla navíc taková divná atmosféra, kterou jsem nedokázal úplně určit a pojmenovat. Bylo to jako kdybychom ani nebyli rodina nebo smečka. Pouze nahodilí cizinci, kteří si jsou trochu podobní a mají i podobný pach, ale ve výsledku stále cizinci. Co se to stalo se světem, že to musí být takové?
Sionn řekl mé jméno podobně, jako jsem řekl já to jeho, ale nic dalšího nepřišlo. Mohl jsem očekávat, že mi vůbec něco řekne? Že na mě hned jako první věc vyklopí to, že by měl někdo umřít? A kde byl vůbec táta? Jestli se něco takového dělo, proč to neřešil?
Dlouze jsem polkl, nervózně jsem přešlápl z nohy na nohu a netušil jsem, co mám říct a jak se zachovat. Musel jsem se prostě zeptat. Bez ladu a skladu na něj vybalit otázku a přesvědčit se, jestli je Fiér skutečně mrtvý kvůli nějakýmu šmejdovi, který do smečky ani nepatřil. Jestli ano, zaslouží si zemřít, polkl jsem a otevřel tlamu. Ta otázka musela konečně přijít, ale nedokázal jsem žádná slova zformulovat dohromady, jenom jsem mu tupě zíral do černých očí a snad i doufal, že někde vyběhne Fiér a zeptá se, proč se tvářim jako naprostý hovado. „Fiér?“ vyšlo ze mě tlumeně a naprosto zlomeně. Pokud není mrtvý, tak se zeptá co s ním je, hledáš ho, jak se má?, ale pokud je mrtvý, tak... neodpoví, řekne je mi to líto nebo něco podobného. Modlil jsem se pro to první. Ale očekával jsem, že to bude to druhé. A to bolelo.

//úkryt

Podklouzl jsem na kamenech, které vedly z úkrytu. Bokem jsem dopadl na jeden studený kámen, ale adrenalin mi nedovolil cítit jakoukoli bolest a hned jsem se hrabal na nohy, abych mohl běžet dál. Hnal jsem se lesem, ale netušil jsem, kam přesně bych měl běžet. Musel jsem najít Sionna, musel jsem najít Fiéra a zjistit, že to celé byla lež a Parsifal má možná tak bludy z něčeho, co sežral.
Pokusil jsem se zastavit, zorientovat, ale nemohl jsem zastavit tlapy a jenom jsem přehraboval zem okolo sebe a motal se v půlkruhu. Nemohl umřít, nemohlo se mu nic stát, je to nesmysl, opakoval jsem si pro sebe a snažil se racionálně myslet. Celé to, co Parsifal řekl, nedávalo smysl. Protože Lilac byla mrtvá, řekl mi to sám Alastor, který ji viděl umřít. Prostě umřela, nemohla zde být.
Vyběhl jsem jedním směrem, zoufalý a nad sebou jsem slyšel křik hnědého papouška, kterého jsem ignoroval. Kameny, došlo mi. Poslouchat kameny, najít Sionna a zjistit, co se děje. Bylo to prosté, jenom najít nějaký kámen, kterých stejně bylo okolo habaděj. Jeden jsem našel, naplácl na něj svoje ucho a soustředil se jen a pouze na Sionna, který v lese byl. Cítil jsem ho skrze ty kameny, byl v lese, byl tam, kde byla socha mámy a toho mrtvého bratra, kterého nikdo z nás neměl šanci potkat. Na nic dalšího jsem nečekal, prostě jsem běžel, kličkoval mezi stromy a furt doufa, že je vše jen zlým snem nebo lží a kromě Sionna tam bude stát i Fiér.
Viděl jsem ten světlý kožich, jak je ke mně zády kousek od sochy. Zpomalil jsem, prakticky jsem stál několik metrů od něho a netušil jsem, co vlastně čekám. Čekal jsem nejhorší, tu nejkrutější pravdu, která mohla přijít, a strašně moc jsem doufal, že se nic nestalo. “Sionne,” zavolal jsem na něho s přeskakujícím hlasem.

(505)

Ryba skončila před vlčetem a ve mně skončila možná tak zoufalost. Pro vlče bylo jídlo nové, předtím musela dostávat jenom od mámy a my jsme ji tak představili jako prvnímu jídlu rybě. Sice to bylo měkké maso, rozpadalo se, ale osobně jsem ho neměl rád, takže to byl asi osobní problém. Jenže to bylo i jediné řešení, žádná kojící vlčice ve smečce nebyla. Mohl jsem se možná tak jít zeptat do té smečky vedle, kam se mi nechtělo a nechtěl jsem jim to vlče ani dát. Za prvé jsme ho našli my, měli jsme za ni zodpovědnost a za druhé mi ta smečka přišla jako banda nýmandů, co neumí pořádně mluvit a kdo ví, co za slova by ji tam akorát naučili.
Vlče na mě koukalo docela překvapeně, že by to mělo sežrat. Jenom jsem pokývnul hlavou a tlapou jídlo přisunul ještě o kousek blíž. „Dej si to, je to dobré,“ pobídl jsem ji. A nic jiného ti dát nemůžeme. Pořád to ale ve mně budilo tu myšlenku, proč tu vlče bylo. Žralo od mámy, tohle neznalo, ale přesto skončila sama? Co to bylo za matku? Však utéct nemohla, sotva chodit a jeden krok pro ni znamenal i jeden pád, to jsem sám viděl.
„Když jsem byl jako ona, tak jsem se sotva dostal do lesa a ona skončila kdo ví kde,“ řekl jsem Alastorovi v rámci toho, že podle něho ještě maso nikdy nejedla. Nedávalo to celé smysl. Zvedl jsem k němu zrak, prosebně, aby mi s tímhle celým pomohl, protože já cítil, že se docela hroutím k zemi a nevím, co dělat. Děkuju, hlesl jsem v mysli, když řekl, že se o ni postará. „Najdu Sionna nebo tátu, řeknu jim to.“ Určitě by ani jeden neměl problém s tím, že tu vlče bude, ale nechávat ji tu o samotě a bz oznámení? To si koledovalo o Castorovy blbý kecy. Je gamma, já jsem beta, měl by držet tlamu, uvědomil jsem si.
Řešení přítomnosti vlčete, které se naštěstí cpalo jídlem, bylo nějak vyrušeno tím světlým vlkem, co se představil jako Parsifal a mluvil tak květovaně, že snad musel chvíli chodit po tý smečce vedle. Dokud se představoval, vše bylo v pohodě, prostě to byl člen smečky. A další vlče, co tu zůstalo, tak proč by ne Michiko, také mohla. Než si ji někdo vyzvedne. Ale veškerá ta další slova... Cítil jsem vztek, cítil jsem strach a všechny špatné pocity.
Vlk ode mě odtáhl hlavu, ale já se nedokázal nijak uklidnit. Nemohl jsem udělat krok vzad, ustoupit, otočit hlavu, prostě nic. Jenom se mi zlomil hlas a nic víc. Jak mohl hořet les? Byli jsme hned vedle a žádný kouř, necítil jsem spálené dřevo, všechno stálo. A Lilac? „Lilac je mrtvá,“ procedil jsem skrze zuby zděšeně. A paroháč? Znal jsem ho, viděl jsem ho, ale nebyl tu měsíce, možná i přes rok, nepatřil sem, nemohl.
Celý ten příběh... nedával smysl. Nebo jsem nechtěl, aby dával. Hrdlo se mi stáhlo, zvedl jsem hlavu, udělal jeden krok vzad a zesláble se zeptal: „Ten s uchem... měl zelené oči a kožich ve všech barvách?“ Nemusel to být Fiér, ne? Hodně vlků mohlo mít spadlé uši... A hodně jich mohlo být na našem území, ne? Určitě jo.
Slyšel jsem za sebou hlas Alastora, ale přišlo mi, jako kdyby ke mně mluvil přes stěnu. Byl strašně daleko, vzdálený a já... si říkal, že to celé stejně musí být lež. Třeba je nemocný a má vidiny. Vidí vlky, kteří tu už měsíce nejsou. Třeba lže, zcela určitě jo. Lilac je mrtvá, les nehořel, parohatej tu už nebyl od doby, co jsem byl vlče, Fiér je v pořádku, byl nemocný, ale v pořádku, opakoval jsem si to všechno v hlavě, ale... byl to strach, co ve mně rostl. Máma zemřela, Lilac zemřela, Alastor marně hledal otce, kterého viděl umírat. Fiér nesměl být mrtvý. „Zůstaňte tu,“ řekl jsem prostě, nepřítomně, ale ni jsem nedopověděl poslední hlásku a vypálil jsem směrem z úkrytu.

//Les

(504)

//Asgaar

Vlče opakovalo každé slovo, které jsem řekl. Nějaké lépe, nějaké hůř. Alespoň neopakovala i moje pocity, protože by ji asi bolel žaludek z toho, jak by ho měls táhnutý strachem a nervozitou. Nakrmí se, odpočine si, zastaví se nějaká vlčice, co hledá svoje vlče, jasné jak facka. Stále jsem si opakoval, že zrovna tohle se stane. Ne nic horšího, ne nic jiného, protože vlčata se neztrácela. Vůbec neexistovala Sunflower, však ani Bianca... Která přišla o rodiče a pak musela žít v jiné cizí smečce, kde se o ní ostatní starali.
Pomalu jsem sešel do jeskyně. Byla prázdná, nikdo tam nebyl, dokonce ani Fiér, který v ní před chvíli spal. Ale to bylo snad dobře. Přešel jsem k jednomu koutu, na širokou proleženou kožešinu, kde jsem položil rybu na zem a pokynul Michiko, aby šla blíže. Za námi se mezitím plazil Alastor, který táhl už aspoň čistého vlka. To je zas den, povzdechl jsem si.
Díval jsem se na Alastora, hypnotizoval ho a doufal, že mi poradí, ale další hlásek vlčete mě z toho probudil. „No, to je ryba,“ řekl jsem nejistě, lehl si na zem a vzal rybu k sobě blíže. Fialovými drápy jsem trhal tenkou kůži pokrytou šupinami, které se mi chytaly na drápy a snažil se u toho nenadávat. „To... Hm.. Počkej chvilku,“ mrmlal jsem a soustředil se na to, abych protrhnul kůži a ukázal maso, které bylo uvnitř. Poté jsem rybu přesunul k Michiko a pokusil se z tlap sundat šupiny. „Ochutnej to, je to... Jídlo, ryba, prostě to bude dobré.“ Nebude, je to ryba, smrdí to.
Alastor si lehl o kousek dál na studenou zem. Mlčky jsem na něho koukal a pokrčil rameny, když zmínil světlého vlka. „Asi něco sežral,“ mávl jsem nad tím symbolicky tlapou. Nechtěl jsem se věnovat jemu, byl už velký, měl se o sebe umět postarat. Zajímalo mě spíše vlče, které k tomu věk a sílu nemělo. „Měl bych pak najít Arcanuse. Nebo Sionna... Prostě někoho v kompetenci, kdo se o
ni postará, než přijde její máma,“ řekl jsem, ale slova směřovala k Alastorovi, ačkoli jsem sledoval vlče před sebou.
Chvíli byl klid. Ale jenom chviličku, protože pak se světlý vlk zpamatoval a hned vyplivnul otázku, kdo jsme. Trochu jsem se zamračil. „Nemesis... Bratr Iskierky, tu znáš,“ představil jsem se krátce, „a tohle je Alastor, můj partner a Michiko... Tu jsme našli. Ale kdo seš vůbec ty?“ Viděl jsem ho tu, cítil jsem ho tu, ale kdo to byl? Netušil jsem, nezajímal jsem se, dokud mi nepřišel pozvracenej zaháklej za partnera.
Přišlo mi, že je ten vlk pomatený, jako kdyby netušil ani to, kde je. Chtěl jsem mu přestat věnovat pozornost a raději se soustředit na vlče, ale to by nesměl začít vřeštět něco o nějakém parohovi a někom s ušima dolů. „Co to meleš?“ nechápal jsem. Znělo mi to jako hloupý nesmysl. Někdo s parohy? Někdo s uchem... dolů?
Ztuhnul jsem. Stáhnutý žaludek byl najednou drobností, protože mě více trápil omezený přísun kyslíku do plic a nepříjemný pocit v krku. Viděl jsem vlka s parohy, dávno, to jsem byl ještě vlče. Máma říkala, že bych na něj neměl ukazovat, i když hloupě vypadá. A vlk s padlým uchem? Jednoho jsem znal. Vstal jsem ze země, rychlými nervózními kroky se přesunul k vlkovi a hlavu přisunul až moc blízko k němu. „Co se stalo tomu se spadlým uchem?!“ Neovládal jsem svůj hlas, byl to prakticky řev přímo do jeho uší.

Hlava mi pomalu klesala ke straně, když vlče začalo zhurta opakovat své jméno. Jednou, dvakrát, pak začalo i slabikování, rozkouskování jména na několik částí a zdálo se mi, že se snad i nad tím jménem neskutečně zlobila, protože každá slabika zněla úplně jinak, než ta předchozí. „Mi-chi-ko?“ řekl jsem trochu nejistě a po slabikách zopakoval to poslední, co z ní hrdě vypadlo. Dokonce z ní vypadla celá srozumitelná věta, i když její vážnost zmírňoval dětský hlásek, kterým to vyslovala. Ale začínalo se jednat o rozhovor na úrovni. „Já jsem Nemesis,“ zopakoval jsem, ačkoli to už asi věděla, pokud nezapomněla, „a tohle je les Asgaarské smečky.“ Nebyla to sice úplně komplexní informace, kterou jsem mohl podat, ale furt se v názvu mohla zdát složitá a přišlo mi, že to stačí.
Do toho se vrátil Alastor doprovázen tím světlým vlkem, který nevoněl moc vábně. Pokrčil jsem nad tím lehce čenich, zvedl se a těkal pohledem mezi těma dvěma. Sežral něco špatného? Bylo to nakažlivé? Mlčky jsem koukal na to, jak Alastor pokládá toho vlka do sněhu, aby ho zbavil nechutného proudu zvratek, které měl na sobě a rozhodl se, že tohle není něco, co potřebuju vidět a ani ty menší oči na to nemohly být zvědavé. Přešel jsem ke kameni, kde vlče tancovalo sem a tam, něco do toho mumlalo, chytil jsem ji za krk a položil na zem. „Pojď se mnou, Michiko,“ vyzval jsem ji a chytil do tlamy rybu, která ležela na zemi. „Teď opatrně,“ dodal jsem huhlavě kvůli rybě, která mi překážela v tlamě. Sejít k jeskyni bylo horší, klouzalo to, ale nemohl jsem držet rybu a do toho ještě táhnout vlče.

//Jeskyně

Vlče se točilo na kameni před mnou a vyšlapovalo kolečka v mokrém sněhu. Cítil jsem se lépe, když jsme už byli v bezpečí lesa, ale stále převládala nervozita a úzkost ve staženém žaludku z toho, že jsem odnesl vlče z místa, kde ho bude hledat máma. jakmile tam přijde, vlče nebude, nebudou tam ani žádné malé stopy a co si počine? Kdyby tu byl Arcanus, poradil by si s tim pomyslel jsem si. Marně jsem vyhlížel černý kožich s bílými symboly, který se mohl objevit v lese. A ani jsem neviděl ten hnědý se zelenými, který měl ulovit jídlo. neviděl jsem ani bílý s černýma očima, neviděl jsem ani… šedý s rudýma očima. Neviděl jsem vůbec nikoho a měl jsem z toho docela nahnáno.
Stříl jsem uima, slyšel jsem vlče, jak řekla mé jméno. Otočil jsem se k ní, lehce přikývl, že rozumím a poslouchám, ale moc mluvit neuměla. Řekla pouze dvě slova, tomu prvnímu jsem dost dobře rozuměl, druhé bylo trochu pochybné, ale znamenalo to její jméno? “Mitito?” zopakoval jsem po ní, jak jsem tomu tak nějak rozuměl. Slyšel jsem, jak se její žaludek ozývá, ale bylo třeba ještě chviličku počkat. “Al jídlo přinese,” řekl jsem polohlasem už trochu nervózní, “počkáme tu na něj, jo? Potom půjdem do tepla,” dodal jsem. Mohli jsem tam jít už v téhle chvíli, al chtěl jsem počat, vlče bylo suché a zima už také moc nebyla.
Chtěl jsem se zase vlčete zeptat, kde má mámu, jak se tam objevilo, ale už jsem se na to ptal a neodpověděla mi. Nějak jsem to bral, že to je marné a prostě jsem jen trochu nervózně čekal, než se mezi stromy objevil hnědý kožich s rybou v tlamě. Vyskočil jsem na nohy, srdce mi poskočilo nadšením a hned na to zděšením, když jsem si všiml toho, že se o Alastora opírá… No, ten světlý vlk, který byl pedtím kousek od sestry. Co mu je? zeptal jsem se nejdřív jenom pro sebe a vrhnul jeden krátký pohled na Alastora. Důležitější pro mě v té chvíli bylo, že tam byla ta ryba. Přiáhl jsem jí tapou blíž a chvíli na ni tak tupě zíral. “Dojdeme do tepla a najíš se, jo?” řekl jsem malému vlčeti. Pak jsem vrátil zrak k Alastorovi, “co se mu stalo?” Pták se toho mladého vlka bylo marné, akorát něco žvatlal. A jedno žvatlající vlče nám stačilo. Radost býti beta?

//Medvědí řeka

Nesl jsem vlče opatrně v zubech. Furt jsem cukal očima, jestli se nekroutí a nebolí jí to, sle zdála se relativně v klidu. Odnášim vlče z milsta, kde ho nejspíše bude hledat matka, strašně chytrý, je ze mě únosce a Alastor mi pomáhal. Myšlenky se mi furt stáčely k tomu, že dělám něco hodně špatnýho, ale kdybych jo tam nechal, mohla by umrznout. Navíc mi furt nedocházelo, proč tam to vlče bylo samo, kdo ji tam nechal, kde je někdo, kdo se o ni staral. V okolí se nikdo nenacházel a sama tam takovou dálku dojít nemohla. Okolo jsou navíc řeky.
Mířil jsem rovnou hluboko do lesa k jeskyni, ani jsem nikoho nehledal, jenom jsem mířil jedním směrem a očima pátral v korunách stromů, jestli se někde nezjeví Karma, která předtím uraženě odlétla. Nikde nebyla a Alastor také ne, ale toho musel zdržet lov.
Před námi rostla jeskyně, rostla taky úzkost, co se mi zmocňovala žaludku a nervozita z celé situace. Položil jsem vlče na jeden kámen, kde nebyl sníh a posadil se před ní. „Počkáme tu na Ala, jo? Až přinese jídlo.“ Chtěl jsem se zeptat, proč tam vlče bylo samo, ale na to jsem se už ptal a neodpovědělo mi. Skoro ani mluvit neumí, jak moc je malé?

//V pořádku, jenom bych radši napsala do Assgaaru první, nejpozději dneska okolo pátý :)

Teplota okolo nás klesala, sice svítilo slunce a sníh tál, ale furt bylo mokro a pro vlče žádné krásné místo na existenci. Otočil jsem se k Alastorovi, který měl magii na svědomí a souhlasně přikývl, když řekl, že sežene jídlo a my máme jít napřed do lesa.
Vlče se z toho zdálo nadšené, minimálně mnohem více než z prvních vteřin. Chtělo čekat na mámu, ale já furt přemýšlel, jestli je nějaká šance, že ji máma najde. Nejspíš ucítí její pach a půjde za ní, le proč je v první řadě samo? Kde má rodiče? Zjistím to později, řekl jsem si pro sebe a krátce se ještě ohlédl za Alastorem, který mizel podél řeky, aby sehnal něco k jídlu.
Otočil jsem se k vlčeti, bylo šťastné, ale do toho se klepaĺ a já taky. Ona zimoua já nervozitou z povinnosti, která mi padla na bedra. Mladej, monstrum a teď i pečovatel o vlče, polkl jsem tu myšlenku a věnoval se vlčeti. Hledal jsem na jejím krku místo, kde se vlčata berou, jako to dělali mně, ale já to úplně nesnášel. „Alastor jde pro jídlo, jo? Pak se vrátí.“ Slova ze mě šla docela trhaně, takže kromě vzhledu bubáka jsem měl ještě odvahu krysy. „On je Alastor… Al,“ řekl jsem vlčeti a ukázal tlapou k partnerovi, který byl ale už daleko. Pak jsem tlapu nějak obrśtil k sobě: „Já jsem Nemesis… Nemo,“ představil jsem se. Sice jsem nesnášel to kratší, ale pro vlče to bylo kratší a snadnější. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se, obešel ji a pomalu vzal za kůži na krku, abych ji mohl odnést do lesa.

//Asgaar

Ty jo, chtěl sem říct, ale nepřipadalo mi to do celé situace vhodné. Sice byl zjizvený, ale jeho vzhled musel být furt přívětivější než ten můj. Jizev jsem měl sice míň. Nebo ne míň, ale měl jsem je menší a nebylo to u mě tak výrazné jako u Alastora, ale zase to vyrovnávalo, že jsem měl tlamu probodanou skrz na skrz a když dva vypadají, že mi z tlamy trčí tesáky, asi to není úplně nejlepší pohled, který se může vlčeti naskytnout.
Vypadalo vyděšeně, ale do toho i zmateně, buď s námi nechtělo mluvit, nebo vůbec nechápalo, co tu na ni chrlíme za slova a otázky.Alastor navrhnul, že může vlčeti ulovit rybu a ta na to zkoušela opakovat to slovo. Rozuměla rybě nebo jenom opakovala, co slyšela? Byl jsem z toho zoufalý, furt jenom padala slova nevím, domů, máma a rybička. Tak tohle je taky to, co mám řešit jako beta? Však ani nejsem v lese. panikařil jsem ohledně svojí funkce dříve, než jsem si myslel. „Asi… Asi jo, Arcanus bude vědět, co dělat,“ souhlasil jsem s Alastorem ohledně toho, že bychom ji měli vzít. „Bude tam i jídlo,“ dodal jsem.
Sklonil jsem k vlčeti hlavu, snad jsem si myslel, že se tolik nebude bát, když budu ve stejné výšce, ale možná naopak detailněji uvidí moji tlamu a bude se bát. To mě mělo napadnout dřív, sykl jsem si, ale naštěstí se stalo to první. Ačkoli trochu víc, než jsem čekal. Strnul jsem, když se vlče přiblížilo a šlo po mých cukajících fouskách maličkýma zoubkama. Uhýbal jsem jimi, ale jinak se nehýbal a očima jsem těkal k Alastorovi, protože jsem netušil, co mám dělat Pomoc? ozýval jsem se prosebně. Pomalu jsem odtáhl hlavu od vlčete, aby mezi námi vznikl prostor a řekl: „Tady ten les, tam bydlíme. Je tam jídlo a tepleji. Můžeš tam s náma počkat na mámu.“

Pro něj nikdy nebudu nicka, zopakoval jsem si a chtěl jsem se na tahle slova upnout. Na ničem jiném nemohlo záležet, šlo jenom o tohle a o nic jiného. Selžu, ale on tu bude, ne? řekl jsem si pro sebe s nadějí. Nic jiného jsem ani nechtěl.
Poprvé jsem stál proti malému vlčeti. Nepočítal jsem vlčata, když jsem byl já sám a i tehdy se mi podařilo poznat jenom dvě. Moji sestru a hloupoučkou Sunflower, po které se lehla zem. A pak tu bylo ještě to, které bylo v Asgaaru, ale to bylo mnohem starší, skoro mě dorostlo, když jsem ho viděl naposledy. Tohle vlče bylo maličké. Jako já, když jsem poprvý vyšel z jeskyně, viděl magii, kterou mi ukázala Gee a... A tak dále, co vše se dělo.
Nejhorší na tom, bylo že sotva se na mě vlče podívalo, vypadalo, že spatřilo samotnou Smrt a pokusilo se na místě schovat, jako kdyby ani neexistovalo. Udělal jsem krok vzad, uši jsem připlácl dozadu k hlavě a otočil pohled k Alastorovi, který šel za mnou. „Ale, ona se mě bojí?“ šeptl jsem k němu. Asi jsem to chápal. Viděl jsem se v odrazu a jenom ta hlava dostatečně musela stačit k tomu, abych byl těžko ostatními považován za fešáka, natož malým vlčetem, které nemělo vlastní mámu.
Rozhlédl jsem se okolo. Sníh už tál, stopy v něm těžko byly viděny, ale hlavně tu nikdo nebyl. Žádná máma, žádný táta, žádný jiný vlk, který by se k vlčeti hlásil. Vlče se stále skrývalo, vzduch okolo nás se oteploval. Lupnul jsem krátce pohledem po Alastorovi a lehce pokývl. Ptal se vlčete, kde má rodiče, ale to ze sebe vysoukalo jenom dvě slova. To jsme dva, pomyslel jsem si, ale já to už bez mámy docela obstojně dokázal dát. „Kde ses tu vzala?“ zeptal jsem se vlčete a lehce přiblížil hlavu k zemi, ale... byl to vůbec moudrý nápad?
Z vlčete ještě vypadlo, že má hlad. Zvedl jsem hlavu, trochu ji naklonil do strany a zamyšleně se zamračil. „Jsi z nějaké smečky? Kde ses tu vzala? Můžem tě odvést domů,“ navrhnul jsem,

Nikdo neočekává nic, ale zároveň každý očekává ihned vše. Tak to bylo vždycky se vším, žádné očekávání vždy znamenalo přehnané očekávání, které vyústilo ve zklamání a vzhledem k tomu, že jsem středem toho zklámání měl být v této chvíli já, nebyl jsem to moc pozitivně. Spíše jsem z toho měl každou chvilku čím dál tim více stažený žaludek a chtělo se mi zvracet, kdyby bylo co zvracet.
Ani Alastorova přítulnost mě moc efektivně neuklidnila, spíš jsem jenom panikařil nad tím, že on bude další vlk, koho zklamu, protože věděl, jaké je mé postavení a kromě táty tak byl teprve druhým, kdo o tom měl páru. Pokud to samozřejmě už Arcanus neoznámil celé smečce a docela jsem se bál toho, že tomu tak je a zklamu tak úplně všechny, které budu moct. „Ale co když se to nenaučim nikdy? Akorát si budu hrát na velké postavení a přitom budu... nicka,“ zarazil jsem se. To slovo mi nešlo moc přes jazyk. Jako nicka jsem si stejně už přišel, jenom teď jsem byl beta nicka.
Lehce jsem se usmál, když zmínil, že se Karma postará o cizince, kteří se mi nebudu líbit. Něco podobného totiž říkala. Že se postará o to, aby bylo vrácena stejná mince každému, kdo se mi pokusí ublížit... Protože jsem jí vlastně říkal Karma. „Myslím, že to se jí bude líbit,“ řekl jsem s počátečním nadšením, ale s postupem slov můj hlas utichal. Zastříhal jsem ušima, protože se mi zdálo, že okolo někdo křičel? A Říkali mi, že v okolí žijou medvědi, ale nebylo na ně brzo? Museli přeci spát. Ale taky to mohl být nějaký, který se probudil dříve a... Slyšíš to?“ řekl jsem k Alastorovi a otáčel hlavu dokola. „Někdo tady zoufale volá?“ Nechápal jsem to, ale ten jeden tón se až mockrát opakoval, aby to byla jenom náhoda.
Chtěl jsem to přejít, že to je jenom další bolest a přelud v hlavě, kterých jsem si za poslední dobu užil až dost, ale tohle neznělo v mojí hlavě, tohle bylo někde okolo a přinutilo mě to bez dalších slov vstát a projít okolí řeky, dokud jsem neslyšel, že se ten hlas zesiluje. Mamí? nechápal jsem. Znělo to jako vlče, ale žádné jsem ve sněhu neviděl. Jak bych taky mohl, bylo bílé, jenom na pár místech bylo šedé a hlavně bylo tak malé, že do sněhu zcela zapadalo.
„Ale!“ zavolal jsem na něj za sebe z plných plic. Až potom, co jsem zavolal, se mě nějak zmocnila další úzkost. Podíval jsem se k vlčeti, které bylo naplácnuté na sněhu a... co s ním? Kde je ta máma, kterou volá? A proč je tak maličký? „H-hej,“ hlesl jsem k němu. K ní.

Důležitý. To slovo ve mně rezonovalo v nepříjemném tónů. Nahánělo i husí kůži společně s tím, co mi k tomu Arcanus řekl o tom, co se může stát, když se mi nepovede dobře. Stahovalo se mi z toho hrdlo, netušil jsem, co dělat, ale... Zatím jsem ani nic neudělal. Jednou jsem označkoval les a tím má snaha končila. Udělal jsem prosté nic. „Vlastně se toho docela bojím,“ přiznal jsem mu. „Táta je alfa, pak je beta Sionn a... já.“ To zájmeno ze mě vyšlo tak divně, nechápal jsem to, přišlo mi to divné. „Nevím, co pořádně dělat, jak se chovat. Vlastně to jediný, co mě napadlo, bylo to, že už neuslyšim to, jak mi furt všichni říkají, ať si na ně nevyskakuju, protože jsou výše postavení... Protože teď jsem já. Ale co mám přesně dělat? Jak se chovat? Nemám rád cizí vlky a teď bych se s nimi měl zabývat, když k nám přijdou na hranice?“ povzdechl jsem si. Nějaké řešení situací, kdy bylo třeba mluvit, kdy jsem musel něco dělat... To všechno nebylo pro mě. Chtěl jsem mít svůj klid, chtěl jsem mít u sebe svých pár vlků a žádné cizince, co budou škemrat, aby mohli jít do lesa.
„Když selžu, tak to všichni budou vědět,“ sumarizoval jsem jednou jedinou větou, co všechno mě na tomhle štve. Rád jsem věci vzdával předtím, než jsem je vůbec zkusil. Sice to nebyla moje specialita, ale docela závažně problematická vlastnost.

Bylo příjemné být v jeho blízkosti. Dávalo mi to pocit bezpečí a toho, že za hranicí našich těl nic neexistuje, nikdo jiný není a jsme středobod celého vesmíru, který se točí okolo nás. Na ničem jiném prostě nezáleží. Na stvůrách, na nějaké smečce, zimě, hladu, žízni, na naprosto ničem nezáleželo a to na tom bylo nejlepší. Jenom jsme v téhle pozici nemohlo být neustále a museli jsme se od sebe odtáhnout. Ale ta chvíle ještě nepřišla, mohli jsme být u sebe, mohli jsme si to užívat, nemuseli jsme na nic myslet, protože vůbec na ničem nezáleželo.
Koukal jsem se stále k řece. Vnímal, jak se plazí okolo nás a teče někam do neznáma. Za chvíli se třeba na tu vodu, na kterou se dívám já, bude dívat jiný vlk, ale co. Žádný, kdo se bude koukat, se nebude mít dobře jako já.
Jemně jsem přikývl, když Alastor řekl, že by chtěl jít ještě dál po řece hledat svého otce. Chápal jsem to, ale zároveň jsem věděl, že nemůžu jít s nim, protože bych se měl vrátit do lesa. Potřeboval jsem najít Sionna, promluvit si s ním a taky třeba zjistit, kde je... Iskierka. Protože jsem s ní dlouho nemluvil a furt mi přišlo, že je mezi náma nějaká bariéra, kterou jsem vybudoval, ale nemůžu ji shodit. „Když si odešel,“ začal jsem tiše, protože jsem netušil, jak to podat, aby to nevyznělo jako chlubení se. „Arcanus se mě zeptal, jestli bych nechtěl být beta společně s mým starším bratrem, Sionnem,“ pokračoval jsem. Pomalu jsem ze sebe soukal slova a přemítal nad tím, která použiju jako další. „A já to přijal. Jsem tedy beta.“

Hloupě jsem zíral na Alastora, jako by mi zase někdo poprvé řekl, že je máma mrtvá. Nevěděl jsem, jak na to reagovat, co dělat, jak se tvářit. Srdce se mi tak nějak kroutilo, nepříjemně štípalo, až jsem to považoval za palčivou bolest, ale ne takovou, abych na ni musel reagovat. Jenom to bylo nepříjemné... A to i přesto, že jsem si vždycky myslel, že je na mně stejně něco špatného. Ale to nemělo nic společného s Alasorem, jenom se mnou. O těch, ale o těch není o stvůrách, řekl jsem si pro sebe trochu zděšeně.
„Nemyslím si, že jsme stvůry,“ řekl jsem nakonec, když se začal Alastor omlouvat za to, co řekl, že to tak nemyslel. A že si o sobě tohle myslí z jiného důvodu, ale ne kvůli mně. „Z jednoho, druhýho nebo jakýhokoli důvodu.“ Sledoval jsem, jak stahuje uši, chrlí ze sebe jedno slovo za druhým a neví, co pořádně říct, aby se omluvil, ačkoli žádná omluva nebyla třeba. Mírně jsem se usmál, zvedl se a přešel k němu blíž s hlavou lehce sklopenou a hleděl nahoru, ačkoli jsem se vždycky musel dívat mírně nahoru, abych mu viděl do očí. „Neomlouvej se,“ řekl jsem tiše a drknul ho čenichem zespodu do čelisti. Posadil jsem se, hlavou se mu otřel o krk a sledoval přitom okolo protékající řeku. „Není důvod se omlouvat.“
Chvíli jsem mlčel, jenom koukal na řeku a byl blízko Alastora, nic víc. Líbilo se mi být tak blízko. „Chceš se vrátit do lesa?“ zeptal jsem se tiše. Netušil jsem, zda nepůjde opět po stopách jeho otce. „A chci se ještě s něčím pochlubit,“ dodal jsem.