Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Dvě hromádky neštěstí, jedna šedá, druhá hnědá, hroutily se vedle sebe. Arcanus tehdy říkal, že mít partnera je mít o koho se opřít, ale nečekal jsem, že to bude doslovné a o tom, abych nepadl k zemi jako domeček karet a to jsem už na zemi ležel. Asi tak špatné to všechno bylo.
Nevadilo mu, že nikam nejdeme. Možná by bylo lepší, kdybychom zalezli někam, kde je temno a nevylezli do doby, než bude na světě lépe a pokud ne na světě, tak alespoň v tom našem malém, který jsme měli žít a budovat. Nechápal jsem, proč Alastor nebral moje postavení za chybu. Však to po chybě přímo řvalo. Nebyl jsem na to připravený, zralý, nebyl jsem ani stavěný na to, abych byl víc než nějaká malá kappa, která bude žít jenom z výhod smečky a vždycky se na co nejdelší dobu zdejchne, aby se mohla potápět v jezeře a zkoumat cizí ostrovy. „Cokoli,“ hlesl jsem. Udělat něco bylo více než nic. A jediné, co jsem udělal, bylo to, že jsem brečel. Byla to normální reakce, která na mém místě byla více než čekaná, ten vlk mi byl blízký, ale bylo to také jediné, co jsem udělal. Nic víc. Spokojil jsem se jenom s tím, že něco udělal starší bratr a sám nehnul ani prstem. „Nevím, kde leží,“ hlesl jsem, „máma má tu sochu, co je v lese. A Fiér nemá vůbec nic, “ odsekl jsem ke konci hořce. Štvalo mě to – všechno. Že jsem netušil, co mám dělat, jak se vůbec jenom rozloučit s mrtvým a uvědomit si, že se už nevrátí a jít dál. „Chci, aby ho smrt vrátila. Jako tvého otce,“ pronesl jsem tichou prosbu, které jsem nerozuměl.

//Přeskakuji Eule s jejím dovolením ~

Celé okolo to bylo absurdní. Jedno vlče unesl orel, který ho nakonec pustil a to skončilo v bažinách, kde ho našla Iskierka a dotáhla ke smečce. A mezitím bylo ještě jedno vlče, které pro změnu někdo zapomenul u řeky, kde se poflakují medvědi a šel si klidně dál bez toho, aby se jenom ohlédl, že něco ztratil. Možná to bylo schválně? Chtěli se zbavit vlčat, prostě je někam položili a neřešili, co s nimi bude. Celý svět je plný podivností a opuštěných vlčat. Sunflower, Bianca a její bratr, Eule a Michiko – všichni byli bez rodičů, všichni na tom byli stejně bídně.
Cítil jsem za uchem pošimrání, které mnou lehce otřáslo. Soustředil jsem do té doby zrak na jedno či druhé vlče a trochu zapomněl, že jsem si vůbec lehnul k Alovi. Přišlo mi, že celá situace s tímhle vším nás nějak hodila kilometrově vpřed. Že místo toho, abychom vůbec poznávali sebe a zjišťovali hlubší stránky a vrstvy toho druhého, dostali jsme na krk jakousi rodinu, o kterou jsme se měli starat, ale vypadalo to, že všechny od sebe dělí prostor, který nebude jenom tak snadné překročit. Al souhlasil i s tím, že bychom někam mohli jít, ale Eule se k tomu neměla a Michiko se poflakovala okolo. Zkoumala stromy, kameny, větve a pomalu se vzdalovala. Občas jsem po ním hodil okem, ale pak má ostražitost polevila. Co po mně vůbec svět chtěl? Však jsem nedávno byl ještě malej parchant. „Asi nikam nepůjdeme,“ hlesl jsem k Alastorovi.
„Přemýšlim, že otec udělal chybu,“ svěřil jsem se, než jsem položil hlavu na zem, „když Parsifal řekl, co se stalo, přišlo mi, že bych udělal cokoli, jenom ne to, co je správné. Fiér byl můj první kamarád – sice mě kvůli němu poďobaly včely, srazil jsem se se stromem, skoro mě utopil ve vodopádu a zahučel jsem do díry, ale... Chybí mi,“ hlesl jsem.

Potřebuju se projít, došlo mi. Potřeboval jsem změnit prostředí, nadechnout se, podívat se okolo sebe a nesedět v lese, kde se všechno bortí jako domeček z karet. Chyběl mi Fiér, chyběla mi rodina, chybělo mi to, když jsem byl mladší a přitom to bylo jako včera. Chybělo mi to, když jsem byl pouhá kappa, co si chodila, kde se jí líbilo a domu se chodil jenom nažrat.
Teď jsem tu měl zodpovědnost, měl jsem něco dělat, měl jsem starost o určité věci a musel jsem se zajímat o ostatní, aby jim bylo dobře.
Michiko do toho moc dlouho nespala. Probudila se a jako první ji hned zajímal jemný déšť, který padal z oblohy. Nevnímal jsem ho, mezi stromy nešel moc cítit a bylo to takové vedlejší. „To je déšť,“ řekl jsem polohlasem, „voda, která padá z oblohy,“ dodal jsem ještě tišeji, než jsem otočil hlavu do strany a koukal někam do lesa, jestli se třeba neobjeví Arcanus nebo někdo. Jenže nikdo nepřicházel.
Slyšel jsem jenom Alastora, který tiše řekl mé jméno. Otočil jsem pohled k němu a nic neříkal. Má pravdu? Asi ano. Ale nechtěl jsem to říkat nahlas. Pokud ji tam někdo nechal, byla malá šance, že se pro ni někdo vrátí. Jestli zvíře odneslo Eule, je malá šance, že ji tady někdo najde, kdo ví, jak daleko byla odtažena. Opuštěná vlčata, každé trochu jinak, ale výsledek stejný – končí zde. Sledoval jsem přitom hnědou Eule a lekl se, když se ke mně natiskla Michiko, která se zvedla na zadní, mávala ocasem a dívala se na mě. Na odpudivého děsivého vlka, kterému z tlamy trčely dva lesklé tesáky. Jaký to nádherný pohled musela mít. „My vás taky,“ vydechl jsem a sledoval, jak se vlče vzdaluje.
Položil jsem se pomalu na zem, posunul se pomalu k Alastorovi, protože jsem chtěl cítit jeho teplo a jistotu, která z něho pramenila. „Můžeme se někam projít, až přestane pršet,“ řekl jsem spíše Alastorovi. Okolo sice nebylo moc bezpečno, dole byli šakalové, jinde zase hnusné ryby a medvědi. Ale taky tu byla fajn vyhlídka. „Je to sice kopec, ale vede tam fajn cesta,“ dodal jsem, než jsem si položil hlavu na tlapy.

//Černá je v podstatě hodně tmavě šedá :< (pardon)

Vlčata se dál neřešila. Minimálně ne ta, která se v tomhle lese narodila. Očividně ani jede z rodičů neměl důvod o nich říkat, takže nebylo třeba se o ně zajímat. Aktuálnější byla ta cizí, která tu však přebývala a já si s nimi moc nevěděl rady. Chtěl jsem udělat vše, aby se tu cítila komfortně, ale zdálo se mi, že šlapu vedle nebo nedělám dostatek toho, co potřebují.
Těkal jsem pohledem stále mezi těma dvěma. Iskierka se Sionnem vypařila, nechala nám tu je na krku a přitom jsem se sám ještě trochu považoval za vlče, protože jsem nebyl úplně... vyspělý? Nechytil jsem ještě tu moudrost, kterou bych od dospělosti očekával. Naopak Al se zdál, že se pro tohle narodil a ve mně to trochu budilo dojem, že jsem možná trošičku k ničemu. Nebo spíš do počtu, aby se neřeklo.
Michiko se pak začala docela vztekat ze zoufalosti, že pro ni máma stále nepřišla a to byl asi konec. Minimálně pro mě. Uši jsem svěsil zad, srdce se mi rozbušilo a neuměl jsem na to zareagovat, protože jsem tomu tak nějak rozuměl? Vzpomněl jsem si na to, jak jsem seděl v písku promrzlý a mokrý, máma tvrdila, že se vrátí, ale nevrátila. Nechala mě tam a zmizela. Jenže pak se vrátila po nějaké době, ale nehledala mě. Bylo jí fuk, že jsem nebyl doma, neměla žádný zájem. Zadrkotal jsem zuby, když Michiko důrazně řekla, že ji nenajde a Eule se ji pokusila uklidnit. Udělal jsem několik kroků dozadu, pootočil hlavu od těch tří a pokoušel se uklidnit svojí vlastní roztříštěnou mysl, která měla problém zpracovávat události, které se staly. Mrtvá máma, mrtvý Fiér. Moje kolosální nepochopení a nezvládání pozice bety. Nedokážu ani pořádně hlídat vlčata. Nedokážu pořádně nic.
Chtělo se mi z toho zvracet a měl jsem asi něco říct, uklidnit světlé vlče, že všechno bude v pohodě. To starší to zvládalo lépe? Nebo ještě neuběhla taková doba, aby chápala, že její nalezení je málo pravděpodobné. Však to říkal i Sionn. Polkl jsem, vrátil jsem zrak k vlčatům, ale Michiko se choulila k Alastorovi a rytmicky dýchala – usnula. Na sucho jsem polkl, přetočil zrak k druhému vlčeti a tak nějak... neměl co říct. „Všechno bude v pohodě,“ řekl jsem, ale těžko říct, jestli Eule nebo sobě.

Nejjednodušší by prostě bylo odvést vlčata do úkrytu, kde by se mohla najíst a odpočinout si. Sice už nebyla taková zima a vlastně bylo docela pěkné počasí, ale Alastor na to namítl, že to není úplně dobrý nápad, protože Lucy rodila. Ošil jsem se a civěl na něho jako na blázna, který tim vším byl zhrozený. Ne samotným porodem, ne tím, že tu jsou další vlčata, protože to naopak znamenalo i to, že tahle dvě vlčata budou moct být rozptýlena přítomností jiných a Michiko nebude nejmenší. Ne, zhrozilo mě na tom to, kdo je jejich otcem. Ten, kterej se o sebe sám neuměl postarat a kňoural, aby mu otec pomáhal najít jeho vlastní partnerku a potřeboval poplácat za každou pitomost, kterou udělal, aby mu někdo potvrdil, jak velký a šikovný kluk je. A než jsem dokázal zareagovat na to, že očividně tu bude na světě další moje příbuzenstvo, z Alastora vypadlo, že je Lucy jeho... sestra. Nedůvěřivě jsem se zamračil, „Lucy je partnerka mého nejstaršího bratra,“ řekl jsem prostě. Co to znamenalo? Mělo to vůbec něco znamenat? Kromě toho, že... Jsou naši sourozenci prostě partneři? „Takže to tam je i moje rodina,“ dodal jsem trochu nedůvěřivě, protože jsem to celý nechtěl nějak pobrat.
Zatřásl jsem nad tim hlavou, otočil ji k vlčatům a nějak vytěsnil nové příbuzenstvo z hlavy. S Etneym jsem si stejně nebyl blízký a jestli neměl potřebu to komukoli říct, neměl jsem důvod se snad hnát do úkrytu a vidět je. Bylo mi to celkem jedno, mým jediným cílem bylo se uřvanému bratrovi vyhýbat, dokud bude naživu (je starší, tak musí umřít první). „Tak si odpočineme. Je docela hezky, lehneme si prostě někde na sluníčku a nebudeme nic dělat, co myslíte? A až si odpočineme, můžeme někam jít... Ne moc daleko od smečky, ale třeba...,“ zamyslel jsem se, hlavou se podíval do několika směrů, ale pak mi došlo, že asi není kam jít? Dole byli šakalové, u řeky mohli být medvědi, na jedné strašně hloupá smečka a pak jenom kopce a jeskyně.
Otázka, kterou nadhodila Michiko, mě zarazila. Posadil jsem se, nervózně se podíval na Alastora a vzpomněl si na to, co říkal Sionn – že se nevrátí. Ale mohl jsem to tomu vlčeti říct? „Snad brzy,“ hlesl jsem.

Trochu jsem záviděl tomu, že někteří mohou mít návštěvu Smrti relativně v pohodě a vyjdou s prskajícím kožichem, zatímco já si zavřel její brány a zůstal tak na pospas tomu, co umim a neumim. Záviděl jsem, to jo, ale nelitoval jsem toho, jak to dopadlo u mě, protože jsem to udělal pro bránění Alastora a stálo to za to.
Šli jsme pomalu okolo hranic, zatímco se vlčata držela za náma a doufal jsem, že alespoň mezi nima vznikne nějaké pouto. Minimálně do chvíle, než si Michiko někdo vyzvedne. Když jsem byl menší já, kromě Iskierky, co se rozhodla, že mládí asi prožije v meditaci a hledání svojí vlastní osobnosti, byla tu jenom hloupá Sunflower, kterou nesnášel snad každej v týhle smečce, že nakonec i táhla do pekel. Bylo mi to fuk, kde skončila. Více mě štvalo chování Sionna, který pak odkráčel za nějakou vlčicí, co se ukázala jako kamarádka Iskierky a i ta nakonec táhla za něma a nechala nás tam s vlčaty. „Nevim, proč na tebe tak koukal, ale nelíbilo se mi to,“ odpověděl jsem Alastorovi. Nerozuměl jsem tomu, co to mělo znamenat, ale chtěl jsem to co nejdříve zjistit a vyjasnit si to.
Za zády jsem slyšel tiché štěbetání, že by se vlčata mohla dát do řeči. Ohlédl jsem se přes rameno, jestli tomu tak skutečně je, ale než normální povídání a seznamování spíše Michiko vyzvídala, jestli i druhou vlčici bolí nožičky jako ji. Zastavil jsem se, protože mi došlo, že... tomu asi nějak nerozumím. Jak se starat o vlčata, jaké mají potřeby, problémy, kde jsou jejich možnosti. Alastor se zajímal, zda není unavená a já zas panikařil a pokoušel se jenom o to, aby to nebylo vidět.
Co mám dělat? nechápal jsem, ale pak jsem lehce sklonil hlavu k Michiko a jemně řekl: „Pokud tě bolí nožičky, jsi unavená, máš hlad nebo cokoli – řekni nám to, ano?“ pousmál jsem se lehce a očkem těknul k druhému většímu vlčeti, „ty taky,“ dodal jsem k ní a posadil se. „Museli jsme jenom projít okolí, abychom dali najevo okolí, že tu sídlí smečka a nikdo cizí sem nesmí chodit. Už nikam nemusíme, jo?“ řekl jsem oběma. „Můžeme být prostě tady a... Co jste vůbec dělali?“ zeptal jsem se Alastora.

Připadal jsem si trochu mimo celé tohle dění. Pozvracený Parsifal přišel a pak odešel, vlčata se k sobě nijak nemělo a těžko říct, jestli to bylo tím, že to hnědé bylo mnohem větší. Bylo mi to v té chvíli nějak jedno, protože jsem se zase jenom vracel k tomu, že Fiér byl mrtvý a já s tim nemohl nic dělat. Prostě to tak bylo, měl jsem to říct dál, ale nemohl jsem. Jenom jsem zakroutil hlavou, Alastor ta slova pochopil a sám nic neřekl. Jenom se mi opřel čelem o to mé a tlamu měl lehce pootevřenou. Zavřel jsem oči, jenom lehce, ale přišlo mi, že mám víčka z kamene a jsou neskutečně těžká. Ztěžka jsem je otevřel až poté, co se Alastor odtáhl a sundal Michiko ze svých zad. Ta se však stále zdála nesvá z toho všeho a jenom stála na místě v třesu, který zmizel až ve chvíli, kdy ji Alastor olízl čelo. Jako kdyby ji znal od samého narození a byl jí tou nejbližší osobou. A v téhle chvíli nejspíše i byl. Udělal jsem pár kroků blíže k nim, kde jsem se posadil a otočil hlavu k sestře, která samým nadšením zářila, až z toho lítaly jiskry. Sama očividně netušila, čím přesně to bylo, ale líbilo se jí to a na tom asi záleželo. Jenom jsem nad tím trochu zamručel, „když já byl naposledy u Smrti, slíbila mi, že mě při další návštěvě zabije,“ ušklíbl jsem se. Mohl jsem si za to sám, ale byla hrubá na Alastora, takže co jsem měl dělat?
Iskierka do toho pak nadhodila, že by se mělo označkovat území, které mělo slabý pach. Přikývl jsem a asi nebylo špatné se prostě hromadně sebrat a jít společně. Hodil jsem jenom krátký pohled na Alastora a poté na Michiko, protože druh vlče táhla k pochodu sestra. „Půjdeme se trochu projít, jo?“ řekl jsem jí něžně a vydal se za Iskierkou, která se vrhla do značkování.
Sem tam jsem pomohl, odpojil se lehce do skupinky a zanechával svoji pachovou stopu, abych se následně zase připojil k ostatním. Hleděl jsem většinu času k zemi, protože mi přišlo, že nemám právo ji mít zvednutou. Fiér byl mrtvý, já s tim nic neudělal a neměl jsem ani sílu ochránit ostatní. Dal mi betu a jako první někdo umřel, zatnul jsem silně zuby, přešel k jednomu dalšímu stromu dál od sestry a trochu zoufale koukal nejdříve na jeho kůru a vzpomněl si na to, že poslední podobné zírání mi způsobilo nepěknou bolest. Vrátil jsem se raději zpátky a pokoušel se co nejvíc držet hlavu nahoře. „Kde je vůbec Sionn? Neměl by s tím cizincem být někde u hranic?“ zeptal jsem se, když mi došlo, že prostě nikde v okolí nejsou, ačkoli by měli být. Sice jsem ho cítil, že tu byl, ale prostě jsem ho tady neviděl, takže... Vyhazuje ho daleko za hranice? napadlo mě. Docela to bylo pochopitelné potom, co všechno se tady stalo. Snad trpěl, když se topil. Nic jiného jsem mu nepřál.

//Je to týden, takže Eule přeskakuju, pro pořádek pořadí: Nemesis - Alastor - Michiko - (Parsifal) - Iskierka - Eule

Vidět ty dva byla úleva, ale zároveň mi z toho bylou ouzko. Netušil jsem, co říct, jak se chovat, jestli vůbec něco vlastně dělat. Jenom jsem stál, koukal na Alastora, zatímco Michiko pokrčikovala mé jméno a netušil jsem co říct. Slyšel jsem jenom slabou hlásku, kdy se pokoušel říct jedno jméno, ale nemohl to dopovědět. A já nemohl říct, co se vlastně stalo. Jenom jsem lehce zakroutil hlavou, bylo to jenom pomalé trhání, které mě bolelo, ale více jsem nedokázal udělat.
Sionn k tomu řekl jenom jednu větu. Chladnou a odměřenou, která mi jela trochu proti srsti. Otočil jsem k bratrovi hlavu, hledal v něm nějakou emoci nebo cokoli, ale nenašel jsem tam zhola nic. Jako kdyby byl vlastně i on mrtvý. Nezajímá ho, kdo to je, uvědomil jsem si hořce se zatnutím zubů.
Ikskierka oproti tomu byla vřelejší. Vykřikla jeho jméno, poslala svoje vlastní vlče, aby šlo k Michiko a po nějakém mlčení se i ptala, jak jsme se vůbec měli. V srsti přitom nadále měla jiskry, které stále poutaly můj zrak a neokázal jsem s tim přestat. „Jak dlouho se ti pokouší shořet kožich?“ zeptal jsem se a ignoroval přitom její otázku. Asi jsem k tomu sám neměl co říct. Teda kromě toho, že kromě Alastora jsem v poslední době měl jenom přehlídku neskutečné bolesti hlavy a něco mi prokousalo srst a zaseklo se v ní.
Zhluboka jsem se nadechl, nějak mi přišlo, že pach v lese je podivně slabý. Mělo by se to obejít, přemítal jsem.

Až mě zarazilo s jakou vervou Sionn řekl, že se nevrátí. Nebo ne vervou, ale že to prostě řekl. Nevrátí, zopakoval jsem si. Jenom jsem doufal, že zrovna tohle neřekne ještě před druhým vlčetem, když před tím jedním už ano. Něco jako pomatenec Sunflower... Kde ta asi skončila? odfrkl jsem si. Tu vlčici jsem beztak neměl rád a nezáleželo mi na tom, jak vůbec dopadne. Jenže to se nedalo říct o Michiko, kterou jsem měl na starosti. „To jsem jí řekl,“ dodal jsem trochu rozhozeně, když dodal, že se o ní smečka postará. Rozhodl jsem se, že se budu nějak držet možného scénáře, že si pro Michiko někdo přijde, protože to byla ta lepší situace než ji tu nechat bez rodiny.
Hnědé vlče kromě pozdravu zatím nic neřeklo, ale asi bych taky nebyl zrovna výmluvný a ani teď se mi moc mluvit nechtělo. Navíc mě zarazila další verva, kterou tentokrát Iskierka vložila do toho, když se rozbásnila o Alastorovi. Je to můj partner nebo...? zmátl jsem sám sebe a střihnul jedním uchem do strany, když jsem ji sledoval, jak ho vychvaluje do nebes a po těle ji přitom... jiskří? Jako Gee, uvědomil jsem si. Něco podobného mi ukazovala, i když to bylo v menším měřítku.
„Jo, Parsifal přišel od hlavy k patě zeblitej,“ zamumlal jsem polohlasem. Měl jsem s tím vlkem čest, smrděl a oznámil mi, že Fiér umřel... První dojem na něj jsem měl naprosto skvostný. Eule si přála vidět Michiko a bylo to docela rozumný, kdo by chtěl být s dospělejma. „Michiko je ona,“ opravil jsem ji, „ale můžeme je jít najít,“ dodal jsem.
Tělem jsem cuknul, když mě Iskierka nazvala kancem. Co? nechápal jsem, jednou těknul pohledem k Sionnovi, jestli to vlastně není urážka, ale pak jsem zrak vrátil k sestře. „Díky... Asi,“ brouknul jsem trochu nervózně. K Sionnovi jsem to ze sebe soukal půl dne, heh, uvědomil jsem si.
Vyšel jsem směrem k úkrytu, kde by se měl Alastor s vlčetem nacházet, ale zarazila mě ještě předtím otázka, jestli jsme si něco... neprovedli. Iška řekla, že o ničem neví. Nechtěla to říct? Málem jsem ji zabil. To byl ten problém. Rozhodl jsem se ale zavrtět hlavou, že se nic neděje.
Mířil jsem pomalu k úkrytu. Hlavu plnou myšlenek na to, že podle Sionna se pro vlčata nikdo nevrátí. Trápilo mě to, štvalo mě to a hlavně jsem netušil, jestli by tohle mělo vůbec vědět to světlé vlče, které tu na mámu prostě čekalo. Třeba to sama pochopí? přemítal jsem.
Nemuseli jsme jít ani úplně do úkrytu. Slyšel jsem hlasy někde venku před ním a jedním z těch hlasů bylo žvatlání a druhý dost známý. Našpicoval jsem uši, když jsem je slyšel a trochu jsem přidal do kroku. Ne pro závod, ale chtěl jsem být u těch dvou první. „Ale? Michiko?“ houkl jsem na ně.

Pokusil ses ji zabít, protože ti vadilo, jak ti říká, připomenul jsem si hořce. Postavil jsem si tim zeď a nemohl nic očekávat. Žádná milá slova, žádnou něhu a lásku, kterou by si mohli sourozenci dávat. Vadí jí, že máš postavení, dodal jsem, protože vrah si ho nezaslouží. Sklopil jsem zrak k zemi. Do té, do které bych se měl zahrabat, nebo snad i zcela zmizet a neukazovat se na tomhle území. Ale jak jsem teď mohl? Přitáhl jsem sem Alastora, řekl jsem, že se postarám o to vlče, než si pro něj někdo přijde. Řekl jsem otci, že budu beta, ačkoli jsem si to nezasloužil.
Zvedl jsem hlavu, když Iskierka mluvila o tom vlčeti, odkud se sem dostalo. „Je tu ještě jedno vlče,“ řekl jsem klidně, „našli jsme ho s Alastorem u řeky a čekáme, jestli se pro ni vrátí máma,“ dodal jsem. Sionn Alastora neznal, ale Iskierka ho viděla. Mohla si pod tím někoho představit. Pootočil jsem jen krátce hlavu k Sionnovi, na kterého celou dobu koukala sestra, abych polohlasem dodal: „To je ten nový vlk.“
Myslel jsem, že bude nejlepší, když vycouvám. Když se vzdálim od sestry, protože mi přišlo, že čím dále jsme od sebe, tím lepí náš vztah je. Že když jsem daleko, mohu si nalhávat a myslet, že mě má třeba ráda, ale jakmile je blízko, vše mi jenom potvrzuje, že tomu tak není. Že jsem prostě všechno podělal a mohu si teď žít život, kdy budu jenom sledovat, jak ta špetka, která mě má ráda, umírá.
Ale přeci se jenom ke mně otočila. Poté, co okomentovala věc, která Sionnovi visela na krku. Krátce jsem k tomu stočil zrak. Předtím jsem to nevnímal a nevšiml jsem si toho, ale neměl jsem moc šanci si to prohlédnout, protože jsem cítil zrak na sobě. Sledoval jsem Iskierku, vnímal nenávist a smiřoval se s tím, že tak to prostě mezi námi bude. „Žádal jsem ho o obrázky a on mi dal tohle,“ řekl jsem krátce. Nevěděl jsem, jak si mám její poznámku přebrat.
Zhluboka jsem se nadechl. Potřeboval jsem setřást špatné myšlenky. Nechtěl jsem vidět vše černé, protože mě to sžíralo a bál jsem se toho, že její přítomnost nás vrátí do té strasti, kterou jsem si zrovna prošel a neměl jsem energii to projít znovu z pohledu toho, kdo to oznamoval. „Můžeme vzít Eule k tomu druhému vlčeti, Michiko,“ navrhnul jsem, „třeba... budou raději v přítomnosti někoho stejně starého, ne?“ Mířil jsem tentokrát svá slova spíš k vlčeti než sestře, ke které jsem zvedl hlavu až potom. „Pamatuješ si Alastora?“ zeptal jsem se neutrálně, „je to teď... Můj partner,“ dodal jsem s polknutím na konci. Dej jí důvod nenávidět tě, hlesl jsem, ať ví, že vlka, co jí pomohl, si uzurpoval ten, co jí ublížil.

Mohl jsem si jenom představovat, kdo ho tady nechal chodit po území. Kdo mu řekl, že se tu může cítit jako doma, ačkoli tomu tak nebylo. Nebyl tu doma, neměl tu co dělat, neměl právo vkročit mezi stromy a dělat si, co se mu líbí. Neodpovídal jsem na to, jenom jsem si představoval jednotlivé vlky a přemýšlel, kdo z nich to mohl být. Nejhorší představa byla ta, že si myslel, že sem furt patřil a tak si sem nakráčel sám bez toho, aby se někoho zeptal.
Chtěl jsem aspoň na pár chvil to všechno nechat za sebou. Chtěl jsem tu chvíli, kdy mohu přemýšlet nad jinými věcmi a nebrat jenom to, že na místě, kde žiju, se dějou jenom špatné věci, mně blízcí vlci umírají a nemůžu s tim vůbec nic dělat. Začínám z toho být unavený. Sníh ještě ani neslezl, uběhla tak jenom chvilka od doby, co jsem stál na té vysoké hoře a nemohl jsem si to prostě užívat. Život mi to zakazoval. „Nezlomil mi srdce,“ namítl jsem, „ale netušil jsem, zda to není přelud,“ vysvětlil jsem mu krátce. Nestalo se tak, nezlomil mi ho, byli jsme spolu, měli jsme být šťastní. Místo toho se furt jenom něco muselo řešit.
Byl bych o tom mluvil více, ale nebyl k tomu prostor. Nikdy nebyl prostor k tomu, abychom mluvili o dobrých věcech, protože přednost mělo vždy to zlé a obtěžující. Povinnosti, protivní vlci, smrt, všechno, co jsem chtěl aspoň na chvilku vypustit z hlavy. Svět mi to nedovolil. Nechci mít v tomhle věku takové právo, chtěl jsem říct Sionnovi, ale nakonec všechno přešlo v mlčení, protože se po dlouhý době přihnala sestra. Ta, která mi jako poslední slova řekla, že se chce jmenovat jinak a pak už nic. Přišla s kyselými protivnými slovy, která mě nutila si k ní nadále stavět tu zeď, abychom se od sebe drželi dál a ne v blízkosti. Nepatřili jsme k sobě a dávala mi to jasně najevo. Že jsem byl vůči ní mizernej patolízal, zatimco ona byla perfektní pro to, jak ji na ničem nezáleželo.
Vedla společně se sebou ještě nějaké vlče. Malé, podobně jako Michiko, ale tohle bylo hnědobílé. Stočil jsem pohled k vlčeti, ale nic jsem neříkal, spíše jenom jenom přemítal nad tím, kde se tu vzalo. Snad jako Michiko? Byla na zcela jiném místě, ale mohli být snad sourozenci? Podobu tam neměli, ale kdo ví. Dává ti najevo, že seš jenom troska a k ničemu, protože tomu tak bude, co, přemítal jsem, ale vnímal jsem, že to ve mně bublá. Že pro její chování jsem ji v létě shodil, že kvůli tomu, jak mě vnímala jsem k ní nechtěl jít blíž. Mohli jsme růst spolu, ale vyrostli jsme od sebe.

„Není to tvoje chyba,“ namítl jsem suše, „je to chyba toho, kdo ho zabil,“ odsekl jsem vůči parohatému šmejdovi, který mohl už jenom polykat bublinky v řece. Doufal jsem, že trpěl, že marně prosil o pomoc a každej se na něj vykašlal a nechal ho tam chcípat.
Chtěl jsem vyrazit za Alastorem, protože jsem předtím tak vyběhl a neřekl pořádně ani popel. Nechtěl jsem sice aby věděl, co se stalo, ale musel to zjistit. Přišel sem do lesa s ním, oba se vlekli polomrtví z toho, co se jim oběma stalo a pro co? Ve výsledku Fiéra zabil někdo, kdo dřív téhle smečce byl, než se ji vzdal jako největší kejda hnoje a následně se vrátil, aby jednoho z nás zabil. Zasloužil si zemřít mnohem hůř, zatnul jsem ostře zuby, vydechl čenichem a hlavu trochu svěsil dolů a soustředil se na cestu. „Opravdu,“ dodal jsem klidně, i když spíš celý můj pohyb těla vypadal trhaně a napjatě. „Hodně mi na něm záleží,“ dodal jsem a pomalu zvedal hlavu nahoru do normální polohy. Jednou jsem mu o něm říkal, uvědomil jsem si. „Jednou jsem ti o něm... říkal. Lehce,“ myknul jsem nad tím rameny. Mohlo to počkat, až je najdeme. Předtím byli v úkrytu, aby Michiko neprochladla, takže jsem nenápadně mířil tím směrem.
Necítil jsem se moc na to, abych něco měnil. Protože jsem v týhle smečce byl jeden z nejmladších a nevěřil jsem tomu, že někdo bude poslouchat pískle jako mě. Na mym názoru nemohlo záležet. „Nemyslim si, že mě někdo bude poslouchat, co já můžu vědět o smečkách,“ namítl jsem.
Jak se ale ukázalo, Sionn moc otce neviděl. Pokud se někde s někym netoulal, asi jsem byl poslední, kdo s nim nějak mluvil, když mě povyšoval a přijímal Alastora do smečky.
Mohl jsem poslouchat kamení, zjistit, kde se Alastor nachází, ale úplně jsem nechtěl. Doufal jsem, že s vlčetem moc daleko nešel. Co když si ji už prostě vyzvedla máma? zarazil jsem se. Asi by to bylo dobře, ale nechtěl jsem. Minimálně ne do chvíle, než ji uvidí Sionn.

Když selžu, někomu se může něco stát, vzpomněl jsem si na slova, co říkal Arcanus. A co se stalo? Někomu se něco stalo, ten někdo byl Fiér a to něco bylo to, že zemřel. A co jsem mezitím dělal já? Snažil jsem se pomoct někomu jinému, sice malému vlčeti, ale cizímu a nepomohl jsem členu smečky. Cítil jsem, jak mi uši padají stažená vzad a dělá se mi z toho všeho mdlo. Michiko, opakoval jsem si její jméno. Nechal jsem ji s Alastorem, bude v pořádku, ale někdo o ní musí vědět. Musí vědět, že je tady a zůstane tu, dokud se nebude moct vrátit domů.
„Dobře,“ hlesl jsem k Sionnovi. Proto jsem ho chtěl předtím i najít, chtěl jsem si s ním promluvit a zjistit, co musím jako beta dělat. A... jak zamezit tomu, aby se tohle už znovu nestalo a vůbec nikomu, kdo mi byl blízký a měl jsem ho rád.
Připadal jsem si naprosto tupý, netušil jsem, co mám dělat, kam mám jít a ani Sionnova výzva mi moc nepomohla. Dokázal jsem sice vstát, ale nohama jsem se chvíli motal sem a tam a netušil jsem, kam přesně mám jít. Za Alastorem, připomněl jsem si. Vztekal jsem se do toho navíc ohledně smečky a Sionn na to nic nenamítal. Dokonce to spíše vypadalo, že souhlasí a řekl, že sám nezná jména všech členů smečky. „Je tu jeden nový,“ skočil jsem mu do řeči. „A chci, abys ho poznal,“ dodal jsem klidněji.
Sionnovi ani nevyhovovalo to, jak je smečka vedena. Docela to dávalo smysl... Protože proč by mělo být prakticky vlče na betě. „Můžeš to změnit,“ hlesl jsem s pohledem upřeným před sebe. Cítil jsem se unavený, ale spíš mentálně než fyzicky. „Řekni to tátovi, až ho potkáš... Ještě ani neví, co se stalo, ne?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem se ale o tom moc bavit. Chtěl jsem už prostě najít Alastora, Michiko a chvíli dělat, že je všechno... v pohodě.

Připadal jsem si otupělý, jako kdyby tomu všemu něco chybělo. Světu, životu, téhle přítomnosti. Svět byl v něčem strašně... pustý. A pokud nebyl, nedokázal jsem vnímat, že to tak je, protože se má mysl stále obracela k mrtvým, těm, co je zabili a všemu špatnému, co se stalo a může stát. Sionn mě uklidňoval, ale zdálo se mi to marné, protože mi přišlo, že nikdy nic nebude v pohodě a ochránit všechny je nemožné. Jak se ostatně už ukázalo.
„Musím se o to postarat,“ namítl jsem. Nemohlo být vše jenom na něm. Arcanus dal zodpovědnost i mně a já ji nemohl nechat ležet a jenom se vychvalovat tím, jaké je mé postavení bez toho, abych hnul tlapkou pro blaho smečky. „Arcanus mě udělal betou, musim se o ně postarat.. Ne jenom ty, ne jenom táta, ale i já musim,“ namítal jsem hrubším hlasem. Vadilo mi to, že toho nejsem schopný, že jsem malá slabá troska, která si jenom hopsá po okolí, sbírá vlčata a dělá, že svět je krásný a růžový, ačkoli tomu tak není.
Já jsem slaboch, namítl jsem se zatnutými zuby. Nikdy mi nic takového neřekla, nikdy jsem nic takovýho neslyšel. Nebyl jsem ani schopnej ulovit blbýho sysla. A je mrtvá, připomněl jsem si s otočením hlavy do strany. „Jak může tahle smečka stát při sobě, když na ni všichni kašlou? Ten hnědý vlk, co si odchází v půlce lovu. Etney, kterýmu záleží jenom na sobě, Awnay, co raději odejde pryč, Castor, co jenom sám všechny buzeruje?“ ohradil jsem se. Byl to fakt. Na tuhle smečku každej z vysoka kašlal.