Gallirea - Příspěvky uživatele

PŘEVOD NA JINÉHO VLKA
32 křišťálů (+100 květin poplatek) → Makadi

SMĚŇÁRNA
36 křišťálů → 120 květin

OBJEDNÁVKA
(po převodu a směnárně je v úkrytu 372 květin)
ID - M03/myšlenky/1* (50 květin)
ID - V01/síla/24 % (120 květin)
ID - V01/rychlost/10 % (50 květin)
ID - V01/vytrvalost/10 %(50 květin)
ID - V01/obratnost/10 % (50 květin)
ID - V01/taktika lovu/10 %(50 květin)

CELKEM: 370 květin (v úkrytu zůstanou 2, křišťály po převodu na nule, zbytek beze změny)

//Tenebrae přes Narrské kopce

Trošku jsem se bál bolesti hlavy, která může přijít, ale nic nepřicházelo. Všechno bylo v pořádku, jenom jsem možná zase až moc myslel na Alastora, který mohl být kdo ví kde a škrábala mě kůže okolo očí, ale jinak vše v naprostém pořádku a dokonce jsem i věděl, co měla Michiko na mysli. Jenom jsem moc nechápal, co říkala dál ohledně svítícího obličeje. „Jak poblikávat?“ nechápal jsem. To mi snad svítil ten růžový čenich, který se rozhodl, že z ničeho nic přejde z černé do růžové, protože proč ne?
Pomalu jsme vyrazili. Čím rychleji budeme tam, tím rychleji budeme i zpátky v lese, kde už možná Al je. „Jo, až úplně nahoře, kdyby si nemohla, řekni a zastavíme. Nebo tě ponesu, na tom nesejde, ale drž se radši blízko mě.“ Ozýval se ve mně nejenom strach ze samoty, ale také vzpomínka na to, že jsem v těch kopcích byl jednou sám a vůbec se mi nelíbilo to, co tomu předcházelo a následně i nadcházelo. Všechno pak bylo roztřesené, divné a stahoval se mi z toho krk. „Chtěl bych být trochu silnější,“ přiznal jsem Michiko. Zatím jsem se cítil neskutečně slabě a nedůležitě. „Co bys tak chtěla? Být silnější? Rychlejší? Nebo umět magie, až budeš starší? Nebo třeba nějaké obrázky? Můžeš chtít cokoli,“ řekl jsem polohlasem, protože jsem si tím nebyl úplně jistý, „ale Život za to chce kytičky. Hodně barevných a pěkných, pak ti něco dá,“ dodal jsem, „můžeš si je někde sbírat a schovávat, když pěkné najdeš a pak mu je dát a poprosit ho o něco,“ navrhl jsem jí ještě. O Smrti a drahokamech byl ještě čas pomlčet, Život byl z těch dvou ten přívětivější a lepší, za kým se dalo jít.
Počasí bylo ten den úplně proti nám. Nepříjemné chladno a obloha černá, jako kdyby zase všude okolo byl ten dým. Ale tohle byly jenom bouřkové mraky, které se v dálce ozývaly v nepříjemném dunění. Jak jsme stále výš a výš stoupali, bylo to nepříjemnější a nepříjemnější. Docela se mi chtělo i obrátit a jít zpátky, ale už se mi sem nechtělo znovu jít. „Je schované za mraky. Bude bouřka... Někam se potom schováme,“ řekl jsem Michiko trochu nervózně. „Obloha bude dunět a uvidíš i taková ostrá světla, to jsou blesky, ale není se čeho bát.“ Nebo jsem alespoň doufal v to, že o nic nepůjde.
Šel jsem zejména po paměti, ale klikatící potůček byl dobrým pomocníkem v tom, že jsme šli správnou cestou. Zastavil jsem se, ukázal tlapou na potůček a řekl: „Tady se můžeš napít.“ Mezitím jsem se rozhlížel po okolí. Hledal jsem Životovu přítomnost a přitom cítil píchání u srdce z toho, co všechno s stalo. Fiér, moje selhání jako bety, že Alastor z ničeho nic zmizel, že jsem ze všeho měl děsný pocit, který jsem neuměl pořádně určit a... prostě vše mi přišlo od léta strašně divné. A přitom to bude už skoro rok, ne? Při té myšlence se mi sevřelo hrdlo ještě více. Hleděl jsem do dálky přes zlaté kopce, potůček a most, když mi zrak dopadl na Života. V té chvíli jsem celou okolní existenci hodil za hlavu, zapomněl i na Michiko a vydal se beze slova za ním.
Pod tou černou oblohou a na zlaté zemi vynikal. Jako kdyby byl úkazem, který tam nepatřil. Hleděl někam do dálky, ale otočil hlavu, když jsem se k němu přiblížil. Nic neříkal a já také ne, netušil jsem vůbec, co vlastně říct. Křičet, ať mi vrátí všechny, co už tu nejsou? Nemohl jsem křičet. Nemohl jsem ani brečet a škemrat. Prostě jsem tam jenom tupě seděl a koukal na něho. To dělal i on, ale ne tak tupě. „Vyrovnat se se smrtí blízkých není snadné, ale bohužel i takové věci patří k životům,“ řekl klidně.
Pootočil jsem od něho hlavu, koukal jsem se z kopců někam do údolí a nechtěl snad ani nic říkat. „Co když budou umírat víc, když nejsem vůbec schopnej se o někoho postarat?“ zeptal jsem se ho.
„O vlče se zatím staráš dobře,“ namítl. Jenom krátce se mi podíval přes rameno na Michiko a poté zase koukal na mě. „Nemusíš na sebe být úplně přísný. Vlci dělají chyby a nejsou si věcmi jistí, ti mladí mnohonásobně. Všechno přijde časem, nespěchej na to zbytečně.“ Nechtěl jsem čekat na to, až přijde nějaká schopnost postarat se o ostatní. Na jednu stranu jsem chtěl vypadnout do světa a dělat to, co minulý rok. Bavit se, nemít nic velkého, za čím bych se musel obracet, jenom se bavit, užívat si a nepřemýšlet nad následky. Všechno to léto bylo úžasné. Kde je asi Lilith? napadlo mě a trochu jsem stáhl uši vzad.
„Řeknu otci, aby mi betu vzal,“ řekl jsem, „ale chtěl bych být alespoň trochu... silnější. Ne o moc, jenom trochu, prosím,“ žadonil jsem.
Koukal na mě pohledem, který říkal, že mi to úplně nechce dovolit, že mám prostě zůstat takový, jaký jsem, ale poté dlouze vydechl a zavrtěl nad tím hlavou. „Jenom trošku a zbytek nech na čase,“ řekl a zase se lehce naklonil, aby viděl na vlče za mnou. „A ji vem někam do jeskyně, než začne pršet. Mohla by nachladnout,“ poručil mi něžně a poukázal přitom čenichem pryč, aby tím dal najevo, že mám jít.
Jenom jsem lehce přikývl, ne o moc moudřejší a šťastnější z toho, co řekl, ale nehněval jsem se. Byl jsem překvapivě klidný, když jsem se vracel k Michiko a popoháněl ji, abychom šli zpátky domů.

//Tenebrae přes kopce

Vzpomněl jsem si na to, jak moc mě bolela hlava, když jsem se předtím pokoušel číst myšlenky. Respektive předtím jsem je prostě musel číst, furt se to ve mně ozývalo a obtěžovalo mě to, protože jsem ničemu z toho nerozuměl a zároveň jsem je stále slyšel, takže to bylo nekonečné šeptání, hučení a míchání všech slov dohromady, že jsem myslel, že se z toho rozskočím. Používat myšlenky sám od sebe jsem ještě nikdy nezkoušel, takže jsem z toho byl krapet nervózní, ale asi jsem byl rád, že jsem to mohl zkoušet u Michiko, která se posadila u řeky, culila se jak měsíček na hnoji a oči měla zavřené. Posadil jsem se, zhluboka se nadechl a cítil tlak v očích. Přišlo mi, že se mi chvěje kůže okolo očí, ale netušil jsem, že začíná fialově světélkovat a vystupují mi okolo očí menší fialové žilky. Pátral jsem v té chvíli v hlavě Michiko, hledal její myšlenky a viděl tam jenom míhající se obraz zelených očí a dobře známých odznaků. Srdce se mi trochu sevřelo, protože jsem si na něho vzpomněl, ale ta myšlenka byla zřejmá a čistá. „Myslíš na Ala,“ řekl jsem klidně, i když jsem z toho byl trochu smutný. Chvění okolo očí začalo pomalu ustupovat a žilky blednout a mizet.
Postavil jsem se, lehce jsem máchl ocasem a hleděl přitom na tu řeku. A za řekou jsem viděl zlaté kopce, kam jsem chtěl jít. „Hned se vrátíme,“ řekl jsem a čenichem poukázal k těm kopcům, „ale nedřív se potřebuju dostat tam. Je tam Život, víš? Jenom ho o něco poprosím a potom se vrátíme,“ navrhl jsem s letmým úsměvem a šel dál podél řeky, ze které se vlče stále nenapilo. „Raději ji nepij. Nahoře v těch kopcích je potůček, můžeš tam,“ navrhnul jsem jí.

//vrchol Narrských kopců

Kdo by chtě být malý, napadlo mě na to, co sama Michiko řekla. Být malým bylo nudné, nic pořádně nešlo, všechno bylo moc velké, neznámé, nebezpečné, u všeho bylo třeba někoho asistence, abych se u toho nezabil. „Asi... Nevím, možná až bude sníh?“ přemýšlel jsem. Než jsem já vyrostl, bylo to skoro od léta do léta, takže jestli jsme Michiko našli v zimě, logicky by to trvalo asi do té zimy, než nějakým způsobem vyroste. Možná i tak bude menší, možná bude i větší než já, kdo ví. Nebyl jsem si ale jistý tím, jakou magii bych jí měl předvést. Ta moje prostě nebyla dobrá. Lépe řečeno hodná, aby mohla být předváděna na někom a i předtím jsem to musel udělat na Alastorovi. „Můžu ti ukázat, jak budu vědět, co si myslíš,“ navrhnul jsem. „Mysli na cokoli – na vlka, na zvíře barvu, cokoli a já ti řeknu, na co myslíš, jo?“ navrhnul jsem s lehce nervózním úsměvem, protože jsem se bál, že to nějak zvořu a nebude mi věřit, že tuhle magii skutečně mám.
Další otázka mě donutila k zamyšlení. Vstal jsem, vyhoupl se na nohy a udělal jich pár okolo. „Myslím, že támhle vzadu ten les je náš les,“ řekl jsem a poukázal čenichem lehce na sever, „a tady... Tahle řeka myslím teče okolo Života.“ Tím jsem si už moc jistý popravdě nebyl. „Ale určitě jsme na území, které nikomu nepatří, takže musíš dávat pozor, kdybys tu byla sama, může tu být kdokoli cizí.“ A někdo cizí tě třeba může přesvědčit o tom, že s ním čekáš vlčata... Rez pitomá.
Vlče se pak samo od sebe zvedlo a vydalo se k řece. Vypleskaně jsem koukal, že tak sama udělala, prostě to oznámila a raději jsem se vydal za ní, protože... plavání a topení nebylo žádnou srandou.

„Nevím,“ hlesl jsem. Mohl být kdekoli v okolí a mohlo mu trvat dlouho, než se dostane zpátky ke smečce. Mohl být také někde za rohem a zpátky dřív než to budeme očekávat. Mohlo mu to trvat různě dlouho a já nemohl říct, jak přesně dlouho tohle bude trvat. Takže jsme jenom tak prostě seděli a dělali, že nás to vůbec netrápí, přestože to bylo úplně naopak a netušili, jak se s tim vyrovnat a uklidnit se.
Jazyk jsem měl zamotaný a suchý z toho, jak moc jsem mluvil. Nějak jsem si odvykl, že bych toho měl plácat tolik a házet všechno, co mě v hlavě napadlo, protože jsem spíš myšlenky dusil poslední dobou v sobě, jako kdybych netušil, jak je vůbec pronést nahlas. A když jsem je pronesl, tak to vypadalo, že malému vlčeti z toho praskne hlava, kolik toho bylo. „Ne, to nemůžem. Každý nějakou má, ale těžko říct jakou, dokud se ti neprojeví.“ Ačkoli já měl přesně tu, co jsem chtěl. Pochyboval jsem však, že to je tím, že jsem to prostě chtěl. Prý to takhle nefungovalo a nic dalšího nenapovídalo tomu, že by to tak skutečně bylo. „Někteří vlci ale mají vždycky žluté oči, třeba... Teď mě asi nikdo nenapadá, ale najdeš takové dospělé, co je furt mají žluté a přitom ovládají nějakou magii.“ Napadl mě v tu chvíli jenom jeden vlk, ale toho beztak Michiko neznala, tak nemělo cenu to vůbec říkat. „A... magií můžeš umět hodně, jo, to vim. Můj táta jich má fakt hodně, už ani nevim jaké všechny a jdou používat různě. Třeba když je zima, rozděláš si oheň a bude ti teplo. Když lovíš a nechceš, aby kořist cítila, že tam seš, otočíš si vítr... A tak.“ Další příklad mě v té chvíli nenapadl. A nechtělo se mi říkat, že třeba moje magie je o tom, že prostě všem přikážu, co mají dělat.
Na nějaké otázky jsem neměl odpověď a nechal jsem to být jenom s pokrčením ramen. „Až budeš velká – jako já a Al, tak nějakou magii objevíš, zatím jsi moc malá.“

Celé moje tělo bylo v lehkém třesu a nedokázal jsem ho pořádně ovládat. Chtěl jsem s tím přestat, jenom prostě v klidu sedět a vědět, že všechno bude v pohodě, protože nikdo nikdy úplně nezmizel, vždycky se někde objevil, vždycky se vrátil. Šlo mi tady hlavně o tu poslední část, jestli se vrátí. Co když prostě ne? „Ne... Ne, já nezmizím,“ uklidňoval jsem Michiko, ačkoli jsem s tim už měl také pár zkušeností a nikdy se mi to úplně nelíbilo. Přišel jsem si pak úplně ztracený, dezorientovaný a netušil jsem, kam mám jít a jak se vrátit domů. Ale horší očividně bylo vidět jiné mizet, hlavně v případě, kdy to byl Alastor.
Několikrát jsem se ještě zhluboka nadechl, potřeboval jsem se začít soustředit a přestat myslet na to, že je teď Al kdo ví kde. Nemělo kvůli tomu ani smysl hledat ho, když jsem netušil, kde ho mám začít hledat. Mohl být kdekoli, jako jsme předtím byli my dva, když nás to přeneslo společně.
Magie, připomněl jsem si, protože Michiko se na ně už ptala podruhé a teď to bylo hlavně pro rozptýlení. Posadil jsem se, nadechl a snažil se mluvit co nejvíc, abych prostě zaměstnal hlavu. „Máma mi říkala, že se vlci hlavně rodí s... nevim, kolik jich teď zrovna je, ale nejvíc na jiných potkáš červenou magii, ti umí ovládat oheň. Umí ho rozdělat, umí ho udržet, dokonce i ohřívat vzduch, aby ti bylo teplo – to dělal třeba Al!“ Zase jsem svoji hlavu hned vracel k němu. „No a pak vím, že modré jsou dvě. Taková tmavá, která je v řekách, tak ta právě patří vodě, umí ji zvedat, vlny a tak. A ta druhá, taková světlejší, ti umí se vzduchem... Nevim, co přesně s nim mohou dokázat.“ Asi jsem se ani nikdy nesetkal s někym, kdo by vzduch ovládal. Sám jsem ho jednou zkusil, ale nebylo to nic extrémního a úžasného. „A pak... Pak j bílá magie, ti umí číst myšlenky, ale umí ti zároveň i něco říct jenom v hlavě. To umim taky... Trochu, je to docela složité a... růžová! Jo, ti zase dělají takové živé obrázky. Třeba by ti ukázali jelena, i když tu žádný jelen není.“ Tu jsem taky sice zkusil, ale nic suprového.
Pomalu jsem se začal ztrácet. Věděl jsem asi i o dalších, ale jedna mi ježila chloupky na krku. „Pak vim, že jsou vlci, co mají hnědé oči... Ale nevím, co dělají,“ polkl jsem. Vzpomněl jsem si na toho hnusnýho parohatce, které je měl. A to mě hned přivedlo k Fiérovi, který byl mrtvý.
„A já... Umim ostatním přikazovat. Aby dělali to, co chci, aby dělali. Když jim řeknu sedni, tak si sednou, když lehni, tak lehnou... Jo a Al má takové světle zelené oči. A ty jsou taky dvakrát. On má světlé a umí s blesky. To umí i jedna černá vlčice ze smečky. Má zelené nohy a takový čárky pod očima, jmenuje se Gee a je milá.“ Čím více jsem mluvil, tím více se mi pletl jazyk, ale aspoň jsem se zaměstnal. „No a ta druhá zelená, tak ti umí s trávou, kameny, zemí, prostě se všim, co roste a kvete. A pak... už asi další nevim. Můj bratr, Sionn, toho si viděla, ten má černý oči, ale nevím proč.“ Co má za magii?

1. Západ
2. Les
3. Měsíc
4. Černá
5. Orel
6. Levá
7. C
8. C
9. C
10. D
11. C
12. E
13. C
14. D
15. A

Výsledek: ZMIJOZEL
Věta: Mohl by sis myslet, že hadí jazyk je naše mateřština, ale ne... je to sarkasmus.

„Magií je docela hodně,“ řekl jsem se značným zamyšlením. „Vim, že každá má pak i svoje barvy, takže dokážeš u vlků poznat jakou mají jenom podle barvy očí... Pokud jim nezůstanou žluté.“ Jako malému mi to máma vykládala, říkala, jakou barvu má která magie, kromě té hnědé, protože tu sama nevěděla.
Jenže než jsme se ke všemu dostali, Alastor doslova zmizel. Zmocnila se mě panika a ta pak přešla na vlče, které se mi motalo pod nohama, když jsem nechápavě překračoval sem a tam a netušil, co se děje. Byl to ale také jediný důvod, proč jsem se zastavil a několikrát se nadechl, i když mi přijde, že tím zmateným dechem akorát padnu k zemi, jak se mi zamotala hlava. Klid, klid, klid, nutil jsem se. Stalo se mi to taky, stalo se mi to dvakrát, jednou dokonce s Alastorem. Dělá to svět jenom tak, někde ho brzy vyplivne, třeba pro něho má úkol, poslání, třeba něco prostě musí udělat a pak se vrátí. Že jo? I kdyby ne kvůli mně, vrátí se kvůli Michiko. Klid, klid, opakoval jsem si. Plíce mě už bolely, ale pokoušel jsem se o co největší klid, protože bolest na hrudi začala být k nevydržení.
„Všechno je v pohodě,“ řekl jsem, ale těžko říct, jestli to bylo pro vlče nebo pro mě, „tohle se občas děje, nic se nestalo. Al se za chvilku objeví.“ Hlas, který mi u toho jednou přeskočil, tomu ale moc velkou váhu nedal. Musí se vrátit, řekl jsem si ještě dodatkem, než jsem o krok ucouvl od Michiko a sedl si. „Prostě... počkáme, vrátí se. Nebo se sejdeme ve smečce, všechno bude fajn... Mezitim si budeme... povídat. Jo, povídat, chceš si povídat? Třeba o magiích,“ mlel jsem páté přes deváté, protože jsem doufal, že mě to uklidní.

//Středozemka

Obrovská pláň byla už skoro za námi. Vzpomínal jsem na ni jako na místo, kde jsem se dříve pokoušel lovit, když jsem byl v těle Arcanuse, ale nebyla to úplně skvělá vzpomínka, protože jsem v lovu selhal, nic jsem neudělal a akorát jsem se se sklopenou hlavou vracel do lesa, kde jsem... se nějak snažil počkat, až se toho těla zbavím. No, pak jsem potkal Biancu, nepříjemnou bouřku a život se tak na nějakou chvíli zase stočil ke kompletní divnosti.
Nebolí ji nohy? napadlo mě. Zpomalil jsem, otočil se k Michiko a uvažoval, jestli nebylo nezodpovědné vlče vláčet takovou dlouhou trasu až k Životu. Naštěstí tu byl Alastor, který ji mohl dole pohlídat a já ji tak nemusel nechávat dole samotnou, jako to udělala tehdy máma, protože... tohle by se nemělo opakovat. „Táta říkal, že umí vlky dělat silnější. A rychlejší a obratnější. Ale že také umí pomoci s nějakýma magiema.“ Nebyl jsem si úplně jistým tím, jak to bylo, protože Smrt zrovna tak uměla s magiema. Možná to měli rozdělené? Možná... prostě oba uměli s timhle pomoci a jenom záleželo, ke komu se vlkovi chtělo. Ale to by zas nesedělo, proč by vůbec někdo chodil ke Smrti.
Michiko chtěla vylézt Alastorovi na záda. Už musela být unavená. Zastavil jsem se a chtěl počkat, než si ji Al nasadí, ale to nestihl. Nejdříve jsem ve vzduchu pocítil nasládlou vůni a pak spatřil narůžovělý kouř, který se prohnal okolím a s tim i Alastorovo tělo. „Ale?“ zalapal jsem po dechu, když vlk ze sekundy na sekundu zmizel. Nechápavě jsem přešlapoval okolo, srdce mi zase divoce bušilo, jako kdyby mi mělo vyskočit z hrudníku a třásl jsem se. „Ale!“ zavolal jsem do okolí, ale... byl pryč? A s ním i ten růžový kouř a nasládlá vůně. Ne, ne, ne, ne, ne, panikařil jsem se staženým ocasem.

//Šakalka

Proč tam jdu? zopakoval jsem si tu otázku od Alastora a musel se nad vším pomyslně zastavit. Netušil jsem, proč jsem tam šel, proč jsem tak naivně doufal, že mohu seřvat Boha a on mi vrátí ty, které mi vzal. Jenom jsem prostě byl tak naivní a dětinský, že jsem to chtěl zkusit a doufal to, že brek a řev mi dá všechno, co v životě chci. Jenže ono to nefungovalo tehdy, když jsem byl vlčetem, jak jsem mohl očekávat, že to bude fungovat nyní, když jsem se měl starat o sebe, o smečku a vlčata, která nebyla ani mými příbuznými? „Já,“ hlesl jsem, ale netušil, jak mám svoje činy obhájit. „Tehdy... Nebo když jsem byl malej, asi menší než Michiko, tak mi Život vzal mámu, ale pak ji prostě... vrátil. Třeba mi vrátí i Fiéra,“ přiznal jsem zahanbeně. Problém byl ale v tom, že máma šla za Životem dobrovolně a tam zůstala, Fiéra zabili. Ale byl to Život, ne? Měl to ve jméně, co jsem chtěl. A pokud nepomůže on, vždycky tu byla Smrt, která sice nepomůže, ale může být nějak přesvědčena?
Michiko byla už výmluvnější, možná se ani nezlobila a nevztekala jako předtím a zapomněla na to, co se stalo. Ale kdo ví, třeba to jenom dusila v sobě. „No, ano, ale ne? Byl to můj táta, ale vede tu smečku, takže asi svým způsobem je i táta všech ze smečky? I když pro mě je to.... dvakrát táta.“ Motal jsem se ve vlastních slovech a asi by se i někteří naštvali, kdyby měli Arcanuse považovat za svého otce, ale smysl to trochu dávalo.
Kdo a co je Život vysvětloval Alastor a Michiko se toho ujala, aby řekla, že sama chce obrázky, protože ji nebaví, že je bílá. „Třeba až budeš starší a poprosíš ho, tak ti nějaké nakreslí,“ navrhnul jsem. Minimálně nám dvěma to udělal, i když jsem nechápal, proč u mě to trvalo tak dlouho, zatímco Alastor je měl prakticky ihned. Ale obojí jsme viděli na té hoře. „Život ale umí i jiné věci, než jsou obrázky,“ dodal jsem k Alastorovým slovům s jemným úsměvem.

//Tenebrae

//Asgaar

Mohl jsem snad od Života chtít další barvy? Ne, byl jsem s nimi spokojený, nic dalšího jsem nechtěl, ale přišlo mi, že mi stále moc věcí dluží. Že to, že mi vzal mámu a poté už navždycky mu nezabránilo v tom, aby mě připravil i o Fiéra a já to nechtěl snášet bez toho, abych něco neřekl. A chtěl jsem... zesilnit. Alespoň trošku jsem chtěl pocítit sílu, kterou jsem neměl, protože bez ní nikomu nikdy nepomohu a neochránim ty, které chci. Sionn, Iskierka, táta, Alastor, Michiko... Chtěl jsem jim pomoct, nechtěl jsem jenom tupě přihlížet, kdyby se něco mělo dít. „Baarvy ne,“ hlesl jsem, ale nechal otázku otevřenou.
Michiko byla nadšená z toho, že nás vidí, otec byl spíše... Asi spíše rád, že bude sám u sochy, která mu bude navždycky připomínat o co přišel. Bylo by lepší, kdyby tu nebyla, pomyslel jsem si suše, než jsem se donutil pousmát na Michiko a přikývl na slova Alastora, že si uděláme výlet po okolí. „Potom tě s ním seznámím,“ řekl jsem Michiko na její poznámku, že Arcanus spí, „je to můj táta, vede tuhle smečku,“ dodal jsem jí, než se mé kroky stočily k jihu tam, kde žijou šakalové. Ale... chtěl jsem to jenom proběhnout a tušil jsem, jak se vůči nim chovat.

//Středozemka přes Midiam

Kamení s touhle smečkou komunikovalo a mohlo mi říct, kde se Michiko nachází. S kameny se mluví lépe jak s většinou smečky, pomyslel jsem si hořce. Bylo těžké komunikovat s někým, kdo tu většinu času nebyl a pokud ano, držel se v těsných skupinkách, které k sobě nikoho nepustily. Ale co jsem mohl říkat? Však jsem v podobné skupince také byl. Asi to bylo normální, otázkou však bylo, zda jenom u nás nebo úplně všude. Je to jedno. Podstatné bylo, že kameny ukázaly cestu k ní a řekly také to, s kým tam byla. S Arcanusem se jí nic stát nemohlo.
„Myslim, že o tomhle dost vlků neví,“ řekl jsem zamyšleně Alastorovi. Ale to byla otázka. O té magii mi jednou řekl Arcanus a použil jsem ji snad teprve dvakrát, protože jsem si na to sám buď nevzpomněl, nebo jsem to nepotřeboval, ale do budoucna to určitě bylo k něčemu. Další na seznamu bylo každopádně přesunout Eule k Ikierce – ona si ji našla, ona by ji měla mít a ukázat jí smečku. S Michiko si stejně nemohla hrát, když tu nebyla a očividně trucovala. Trucujících vlčat jsem si užil dost, když jsem takový také byl. Podstatné bylo ještě najít Iskierku, s čímž zase pomohli kameny, které prozradily její přítomnost ještě s nějakou tou vlčicí, za kterou se předtím hnala.
Vyšel jsem s Alastorem a tichým vlčetem za sestrou. Nechtěl jsem se zdržovat, i když měla u sebe nového možná člena, možná jenom dlouhodobější návštěvu. Bylo mi to docela jedno, chtěl jsem na chvíli vypadnout z lesa a ne se v něm zbytečně zdržovat.
Ani jsem se nehnal k Iskierce, nechtělo se mi moc plést k jiným vlkům. Stačilo mi ji jenom vidět mezi stromy s tmavou vlčicí. „Běž za Iškou, jdeme s Alem mimo les,“ řekl jsem hnědému vlčeti a poukázal směrem k Iskierce, která si svoje vlče určitě přebere. Poté jsem jenom hodil krátký pohled na Ala a trochu raněně se usmál, než jsem šel dál. „Přemýšlel jsem, že bych zašel k Životu,“ zachroptěl jsem trochu trapným hlasem. Netušil jsem, co od něj přesně chci, snad odpovědi na pár otázek a možná jsem i marně doufal, že mi vrátí Fiéra.
Šel jsem ale ještě směrem k otci, kde byla Michiko. Uražená odešla, ale co ji vlastně naštvalo mi bylo docela záhadou. Nějak jsem těm všem věcem nerozuměl. „Arcanus vlastně ani neví, že tu je Michiko a Eule,“ došlo mi, když se černý kožich nějak zjevil mezi stromy a u něj malé světlé vlče. Zarazil jsem se. Nerad jsem stál u té sochy, nelíbila se mi, bylo mi z ní na zvracení a snažil jsem se jenom o to, abych na ni nemusel koukat. „Tati, tohle je Michiko,“ řekl jsem mu krátce, „našli jsme ji s Alastorem u řeky... Řekl jsem, že může počkat zde, než se pro ni vrátí její máma,“ polkl jsem na sucho a podíval se k malému vlčeti. „Chceme se jít projít Michiko, půjdeš s námi?“ zeptal jsem se co nejmilejší hlasem jsem mohl, i když mi přišlo, že se mi hlava rozskočí. Pak jsem ale šel, stočil jsem kroky k jihu a mizel z lesa.

//Šakalí pahorkatina

Pomalu mi přišlo, že se svět uklidňuje. Není sice mírumilovný a takový, jaký by mohl být, ale uklidňoval se. Svaly polevovaly, ztrácel jsem ostražitost nad světem a to bylo dobře – vracelo se to nějak do normálu, i když už to nebude při starém. Jenže se vždycky něco stane, něco vychýlí tu normálnost z normálu a v téhle chvíli to byl Alastor, který řekl jméno vlčete, které se vytratilo. Rozhlédl jsem se okolo sebe. Byl jsem si docela jistý tím, že tu byla. Že se potulovala někde okolo, ale... zmizela z dohledu? Stáhlo se mi hrdlo při té myšlence a chtěl jsem začít panikařit. Snažil jsem se ale udržet v klidu, zvedl jsem hlavu co nejvíce jsem mohl a rozhlédl se po okolí, jestli se někde její světlý kožich nenachází, ale nebyl tu. Srdce mi začalo bušit rychleji, i když zrovna to jsem nechtěl. „Měli bychom se po ní podívat,“ řekl jsem. Okolí... Nebo v lese jí toho moc nehrozilo, ale pokud by se vydala ven, mohlo by se jednat o problém, na který jsem nechtěl pořádně pomyslet. Raději.
Alastor mi do toho řekl, že si ostatní jeho sourozenci s rodiči blízcí nebyli. Zastavil jsem se u toho. Já s oběma trávil dříve docela dost času, ale ve výsledku... mi přišlo, že jsem si s nima úplně blízký nebyl. Nebo to možná bylo tím, že jsem si k nikomu nepřišel blízký. S každým jsem si postavil zeď, kterou jsem nechtěl překonat a byla tam z důvodu bezpečnosti, ale netušil jsem, jaké nebezpečí se snažím odklonit. Snažím se krýt před nimi? Nebo je přede mnou? Netušil jsem, jak na to zareagovat. „Ale pořád to byl jejich otec,“ řekl jsem nakonec. Přeci... aspoň museli vědět o tom, že zemřel, ne?
Bylo ale načase se spíše věnovat ztracenému vlčeti. Alastor chtěl předat Eule Shireen, abychom se mohli vzdálit. Tohle přehazování vlčat jako horkých brambor bylo divné, ale asi potřebné. Však to dříve dělali i se mnou, furt jsem někomu musel viset na krku, protože když ne, chodil jsem, kam se mi chtělo a to nebylo zrovna posvícení. Slabě jsem přikývl a rozhlédl se okolo sebe. Michiko jsme mohli najít snadno a zrovna tak i Shireen. Přešel jsem k většímu kameni, který byl pár metrů od nás a položil na něho ucho. Předtim jsem si nemyslel, že by to mohlo být tak užitečné, ale vlastně bylo fajn vědět, kdo je v lese. Michiko jsem cítil. Byla na území a v blízkosti jiného vlka – Arcanuse. „Myslim, že Michiko bude v pohodě, je s mym otcem. Ten jí nic neprovede... A nevypadá tak děsivě jako já,“ ušklíbl jsem se. Stačilo jenom vyřešit Eule.

Nezasloužím si to, zmocnila se mě myšlenka. Zlá myšlenka, která mi stahovala žaludek, ale nebyla úplně přesná. Musela být lehce poupravená, aby dávala smysl a ukazovala, proč mě to všechno tak moc trápí. Nezasloužím si ho. Tak to znělo správně. Úprava jednoho písmena, která měnila veškerý význam. Posunul jsem hlavu do strany, natiskl se tak co nejvíce na Alastorovu srst jsem mohl a zavřel jsem oči. Chtělo se mi spát, chtěl jsem si odpočinout, ale něco mi nedovolilo spát. Jenom jsem si tak se zavřenýma očima vychutnával jeho přítomnost. „Neměli bychom ale odcházet od vlčat, pokud je nemá někdo na starosti,“ řekl jsem tiše, skoro nepřítomně. Sice... Sice jsme je upřímně tolik nesledovali, minimálně já tolik ne, ale věděl jsem, že se prostě nemůžu zvednout a dát jim sbohem a vypařit se. Ale na chvíli zmizet by mi prospělo. Jenom na pá chvil, maximálně na den, abych se rozhlédl okolo a přišel na jiné myšlenky, případně si utřídil ty, které jsem už v hlavě měl a nedokázal je moc pobrat.
Píchal jsem do vosího hnízda tím, že jsem se ho ptal na otce a sourozence. Do matky rýpnout nechceš? A ta odpověď, kterou mi dal, nebyla nijak pozitivní, spíše taková odměřená od celé té situace se sourozenci. Otevřel jsem oči, zvedl hlavu a hleděl na něho s tím, že se výška mezi námi vyrovnala. „Byl to jejich otec,“ řekl jsem, ale pak jsem si uvědomil, že... o jeho rodině nic vlastně nevím. Ale jeho jsem do té svojí uvrhnul po hlavě. „Nechceš je zkusit najít?“

Mohl jsem jenom hádat, co se honí Alastorovi v hlavě. Nebo jsem to ani hádat nemusel, mohl jsem se pokoušet o to, abych slyšel, co si myslí, ale Arcanus říkal, že se to mám naučit vypnout. Že není dobré jenom naslouchat cizím myšlenkám, protože se v nich ztratím. A já byl rád za to, že už neustále neslyším, jak se vlci okolo předhánějí v tom, kdo z nich mi pronikne hlouběji do hlavy. V zimě mi to bohatě stačilo.
Doufal jsem, že by se Fiér vrátil. Nevím jak, nevím kdy, ale že prostě jednoho dne přijde zpátky do lesa a bude tady, bude si dělat vtípky z toho, že umřel, ale jinak bude živý a v pořádku. Nevěděl jsem, jak by to mělo fungovat, jak by se to mohlo stát, ale proč by ne? Alastorův otec se vrátil měl. Nebo tak to nějak mělo být, ne? Jenže Alastor tvrdil, že se nevrátil, že se to tomu mému muselo jenom stát. Hrdlo se mi stáhlo, když to řekl a kdybych už hlavu neměl položenou na zemi, určitě by mi klesla na tlapy. Místo toho jsem jenom trochu svěsil uši a díval se tupě před sebe, ale nekoukal jsem vlastně na nic. „Nevím, jaká místa měl rád,“ vydechl jsem. „Vím jenom ta, co jsme spolu prošli.“ Těch nebylo málo, ale mohlo být nějaké jeho oblíbené? Těžko říct, těžko odhadnout. Fiér spíš mluvil o náhodných věcech a nesdílel zrovna věci jako to, co má rád, kde se mu líbí a tak. Dokonce ani o sestře moc nemluvil a to byl její partner, když tu ještě bývala. Možná o ní prostě nechtěl mluvit, protože odešla.
Pootočil jsem hlavu lehce k Alastorovi. Cítil jsem se docela provinile z toho, že se všechno točilo jenom okolo mě. „Co tvoji sourozenci? Ví... o tom?“ zeptal jsem se opatrně. Věděl jsem, že nějaké má, ale žádného z nich jsem nikdy neviděl.