Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  13 14 15 16 17 18 19 20 21   další » ... 57

Vlče spalo a Castor si nejspíše šel po svých, takže jsem tu byl vlastně jenom s tátou a Karmou která byla někde v korunách stromu. Držel jsem pohled při zemi, moc jsem toho neříkal, protože jsem ani netušil, co říct. Stalo se toho dost, to byl ten problém. „Snažim se,“ řekl jsem stroze a zvedl s tim hlavu, protože jsem chtěl říct, co všechno se tady za tu dobu stalo a že to nebylo nic příjemnýho. Počínaje smrtí Fiéra, že to udělal ten parohatej až přes to, že očividně měl Etney vlčata, ale neráčil se je ukázat smečce a udělal si tak svoji vlastní smečku ve smečce, která nehledí na okolí. A to, že ani ve smečce nikdo moc nebyl, bylo vedlejší. A Alastor zmizel. Možná vědomě, aby se mě zbavil, bylo to možný.
„Ale okolo se dělo dost nepříjemných věcí,“ dodal jsem polohlasem. Nechtělo se mi o tom tolik mluvit, ale mělo smysl to tajit? Nic neříct, dělat, že všechno je v pořádku a Fiér si prostě odešel na dlouhou dovolenou, ze které se moc brzo nevrátí a možná ho uvidíme, až sami umřem, pokud po smrti něco dalšího existuje. „Vrátil se sem ten vlk s parohama, ale vřele určitě nepřišel,“ rozpovídal jsem se pomalu, možná trochu necitlivě, ale já vůči němu stejně necítil než čistou nenávist. „Napadl zdejší a zabil Fiéra.“ A bylo to venku. Hrdlo se mi přitom stáhlo smutkem a vztekem, nesnášel jsem, že se to stalo a že jsem o tom musel mluvit. A že jsem to teď musel prostě říct a zkusit u toho neřvat jako předtim.

Procházel jsem lesem s hlavou sklopenou. Nějak na truc jsem nakopával větve a menší kameny, i když jsem úplně netušil, co se mi honí hlavou. Možná se mi tam ani nehonilo nic, jenom staré myšlenky na věci, se kterými jsem ještě neměl moc času se smířit. To, že tu někdo nechal vlče, že Fiér umřel, že se všichni nějakým způsobem zase rozutekli kdo ví kam a mně se stahovalo břicho ze samoty, do který jsem tak byl uvalen. Někde okolo byla Karma, cítil jsem ji, ale nějak jsem ji nedokázal považovat za společnost, která by vyvážila ten fakt, že jsem nedokázal snášet samotu.
Taky mi nějak docházelo, že už to bude snad rok, co máma odešla. Nebo možná i déle, kdo ví, když jsem se celý minulý léto neráčil dojít domů, abych to zjistil. A možná jsem se ani neměl vracet, pokud mě čekalo tohle všechno.
Snažil jsem se vracet k ostatním. Co nejrychleji jsem mohl, ale zároveň jsem věděl, že se plazim pomaleji jak ty ještěrky, které jsme vyháněli. Jenom jsem se nějak nemohl k ničemu přemoct a prostě bylo všechno jenom takové, abych to ve výsledku nějak udělal bez toho, abych se věcmi moc zabýval. Skvělé, došlo mi s krátkým povzdechem. Ale už jsem nad tim víc nemusel přemýšlet, protože jsem se vrátil k dvěma dospělým vlkům a vlčeti. Nic jsem nejdříve neříkal, ale ani jsem se nepokoušel jít potichu, prostě abych dal najevo svoji přítomnost. „Sionn řekl, že Michiko může zůstat,“ dodal jsem jenom k tomu předchozímu výslechu, co je zač.

//Na lov klidně půjdu, ale pokud srpen, tak se mi hodí spíš až 21. a dál

Šupinatá těla se nedobrovolně vzdalovala z lesa, ale těžko vůbec říct, jestli na furt, nebo se zase někdy vrátí na návštěvu, až bude zase v lese klid a bez řádné pachové stopy. Trochu se mi přitom stahoval krk, protože jsem vnímal to, že je to i moje vina, protože na svojí pozici bych tohle měl řešit, ale... proč jsem se sem vůbec dostal? Pořád se mi to nelíbilo a každá další situace mě v tom akorát umocňovala, že to bylo to nejhorší, co mohl otec udělat.
Zastavil jsem se u hranic, od kterých se ještěrky kolébaly. Nemělo smysl jít dál, mohl jsem si jenom dlouze vydechnout a posadit se. Křik Karmy do toho také přestal a někam se usadila do stromů, že nebyla vidět. Michiko se odsunula pryč. Nafouklá jako balon byla opodál a něčemu se věnovala. No a jelikož tu byla, přišla otázka na to, co tu vůbec dělá. Zaskřípal jsem trochu zuby. Nelíbilo se mi, jakym způsobem Castor mluvil a protest jsem dal najevo tím, že jsem otočil hlavu spíše jenom k otci a vysvětlil mu to. „Našli jsme ji s Alastorem na konci zimy u řeky, samotnou a hladovou. Vzali jsme ji sem, dokud se pro ni nevrátí její máma.“ Která ale nikdy nepřijde. Z logického hlediska jsem neříkal to poslední. Možná to Michiko chápala, ale mně nedocházelo, proč se ocitla sama a její máma prostě zmizela.
„Půjdu označkovat hranice,“ zamumlal jsem oběma vlkům. Seděl jsem tak jenom krátce, ale muselo se to udělat. Nejdříve jsem ale vyrazil směrem k Michiko, která si hrála opodál s brouky a sklonil k ní hlavu. „Půjdu se postarat, aby se ty ještěrky nevracely, počkej tu s Arcanusem a já se za chvíli vrátim jo?“ řekl jsem se s mírným úsměvem.
Tak či onak, muselo se to udělat. Stromy měly chytit moji pachovou stopu, zrovna tak i země, tráva a keře, které stály okolo hranic. Slyšel jsem nad sebou zase občasné pleskání křídel, ale víceméně to byla klidná cesta, ve které jsem stále dokola slyšel jenom jedno selhání za druhym, jak moc jsem všechno zvoral, protože se neumim o nic postarat. Les nechráněný, Michiko uražená, protože ji nemohli sežrat, Fiér mrtvej a tak dále. Všechno bylo úplně stejně na nic a mohl jsem si za to jenom já sám.
Postupoval jsem podél hranic pomalu, nikam jsem nespěchal, však jsem na práci vůbec nic neměl. Tedy, mohl jsem ještě jít za otcem a zeptat se, jestli vůbec ví, že nás je o jednoho méně, že to udělal ten parohatec mizera, kterýho vlastně Sionn utopil, takže všechno dobrý a žádný problémy už dál nejsou. Kéž by, prolítlo mi hlavou. A kde byl vůbec Alastor? Všechno začalo být tak divně stísněné a bolelo mě z toho všeho i břicho, takže moje cesta zpátky k vlkům byla ještě pomalejší, než jsem čekal.

Stále sem nerozumel tomu, čo sa stalo. Pamätal som si dosť dobre to, že som sa narodil s čiernym ňucháčom, ako ho majú ostatní, ale nejako koncom leta začal ružovieť. Bolo to pomaly, najskôr som si to ani nevšimol, prečo by som si tiež všímal vlastného ňufáku? Ale potom z ničoho nič jednoducho puf a došlo mi, že bol ružový. Prečo?
Prvá na to snáď upozornila Lilith. Prišlo mi to najskôr ako vtip, ale potom mi došlo, že to je reálne. U nikoho iného som to nevidel, dokonca ani u sestry, ktorá sa narodila rovnako ako ja. Pokiaľ by to niekto mal mať, tak určite ona. Alebo mama, alebo otec, ale ani jeden z nich to nemal. Ani žiadny iný vlk, jednoducho iba ja.
Nebolo to tak, že by mi to vadilo. Len mi to prišlo veľmi iné, také divné, pretože to na mňa svietilo. Minimálne do chvíle, kedy som bol čisto šedým vlkom bez toho, aby som mal biely krk, fialové pazúriky a oči. Potom už to nejako zapadlo do celého toho vzhľadu, že si to iní ani nemuseli na prvý pohľad všimnúť.
Možno za to všetko mohol Život? Nikdy som mu nepovedal, aké obrázky by som chcel, on jednoducho robil to, čo chcel on. Farebné pazúriky ako Alastor, ale inak som mal úplne iné veci. A Michiko navyše hovorila, že mi pri mágii ešte svietia nejaké žilky okolo očí, ktoré som dovtedy nevidel. Bolo to celé také divné. Ako tie obrázky fungovali? A mohol za ten ňufák tiež Život? Však som ho mal oveľa skôr, než to ostatní.

Ve chvíli, kdy jsem poznal magie, zjistil, které existují a dokonce si je mohl i vyzkoušet, jsem věděl, že chci jenom jednu jedinou. Určitě to nebyla voda, vzduch nebo něco podobně nudného, co sice mohlo hýbat s okolím, ale nemělo to žádný velký vliv na vlčí mysl. Líbilo se mi to, že jde jiným poroučet, udělají tak to, co chci a nemohou na to nic namítat, protože je to magie, která je mocnější než oni. I když jsem ještě neměl pořádně možnost si to vyzkoušet, jenom na Alastorovi a tam jsem nechtěl nic zlého, cítil jsem se dobře a bral jsem to za nejlepší magii, se kterou jsem se mohl narodit. Tak trochu tomu pomáhalo i to, že jsem nevěděl, kdo jiný tuhle magii měl a nikdy jsem nepotkal vlka, co by měl fialové oči jako já, což tomu docela dost pomáhalo a nenápadně mi to zvedalo ego. Obyčejně by to asi nebylo dobré, vysoké ego ničemu nepomůže, ale já ho neměl zas tak vysoké, aby to musel být nějaký problém. Možná tak se dalo říct, že ta magie v kombinaci se mnou není vhodná, zejména kvůli tomu, jak jsem se choval dříve, ale už jsem se docela uklidnit a nemohlo to se mnou být tak strašné, že by se to nedalo snést.
Taky jsem od mámy kdysi slyšel, že někdy se vlci rodí s víc magiema a mají problém je pak pořádně ovládnout. To byl možná i můj problém, protože hned s tím přišlo i to čtení myšlenek, o kterých mluvil táta, že to není úplně jednoduchý a jeho bolela hlava, když s tím začínal. Letmo jsem myšlenky začal slyšet v zimě, společně s tou mojí první magií a pak přišla i neskutečná bolest hlavy, to byla pravda.

Ještě před chvílí jsem byl na louce, otevřená planina nabízela možnost lovu a já k tomu měl pomocníka, co mi mohl pomoci, protože jsem ve shánění jídla stále nebyl zručný. Bylo to úplně jedno, jak moc jsem se snažil, jak dlouho jsem jiné pozoroval, dokonce i to, jak moc do mě hlodal Karmin hlas poučný. Věděl jsem, že nikdy nebudu lovec, možná nebudu vůbec nikým, ale co na tom záleželo? Chtěl jsem být jenom sám sebou, na nic se moc nesoustředit, hlavně aby mi nic velkého nenáleželo. Jíst jsem ale musel, třeba jenom hraboše, myši a další jiná drobná zvířata. V tomhle jsem měl velké štěstí, protože do mého života byla Karma přijata. Uměla lovit, postarat se o sebe a nebyl ani proti tomu, aby se rozdělila o svůj lup. Naopak se vždycky zdála hrdá, když ukazovala mi svoje úlovky, kterým zlomila trup. Útočila z výšky, přikradla se na jejich záda, ty větší tam nechala ležet a já si pro ně došel. Když už jsem nemusel lovit, aspoň jsem se u toho pěkně prošel. Cítil jsem, že tentokrát to byl velký hraboš, Karma vydala vítězoslavný výkřik a vznesla se k obloze. Ještě netušil jsem, že tím připravila někomu večeři na zlatým podnose. Viděl jsem jenom rezavý ocas, potom drobnou hlavu s tlustou krysou v zubech, jak žene se pryč z louky. Byl to rychlý zloděj, metal se vpřed, že za ním lítaly jenom mrtvého chloupky. „Hej!“ volal jsem na ni pobouřený. Možná bych to ani neřešil, kdybych měl břich narvaný.
Jenže to jsem neměl, měl jsem hlad a ona mi vzala moje jídlo. A co na tom, že se jí tam mrtvé nabídlo? Karma ho ulovila pro mě a zrovna tak skřehotala, aby bylo vráceno zpět. Pískala mi nad hlavou, že takového zloděje nebude trpět. Hnali jsme se za ní, přes tu louku směrem k noře v zemi, ve které zmizel oranžový lupič cizího oběda. Karma do toho namítala:„nemůžu plnit krk vám oběma.“ Přikázala mi, abych šel tam dovnitř za tou liškou. Jinak mě už nikdy neobdaruje jedinou myškou.

Kdybych měl z fleku říct, jaké bylo asi nejlepší období mého života, rozhodoval bych se jenom mezi tím, jestli říct toulání s Fiérem, nebo celé to minulé léto, které se neslo v duchu jednoho dobrodružství za druhým. Květiny, po kterých jsme se chovali jako naprostí šílenci, ostrov, který naháněl husí kůži a podvodní město. Karma, která mě od toho léta neustále doprovází, ačkoli někdy je blíž a někdy dál, ale vždycky je nějak na blízku a sleduje můj život z výšky. K létu se váže i to, že jsem se sblížil s Alastorem, i když se to nejdůležitější stalo až o mnoho měsíců později, kdy byl svět pokrytý sněhem. K dobrodružství s Fiérem se zase vázalo to, že jsem prvního vlka začal považovat za svého přítele a navíc už ani není mezi námi a cítím tak jistou povinnost říct právě tu dobu. Kromě toho dobrého se ale s tim stalo i pár špatných věcí, třeba Smrt, co nám vyhrožovala, poďobání včelama a hlavně jizvy, kterých jsem se už nikdy nezbavil a ten mrtvý vlk, co vypadal jako já, ale neměl žádnou srst. Kamarád Fiér tehdy naštěstí ochránil a vyvázli jsme bez nějakých velkých zranění a mohli se v klidu vrátit do Asgaaru, kde už všechno nebylo zase tolik pohodový.
Krátký život mi toho přinesl zatim docela dost, že jsem sem ta konečně volal i po klidu, ale jakmile ten klid zas je, proč chci něco zábavnějšího? Klid není to, co mi úplně pohání život, i když už nejsem tolik uřvaný vlče, který potřebuje být všude vidět a slyšet. Kdy jsem vlastně přišel o tyhle vlastnosti? nechápal jsem. Křik, peskování, rejpání a kňourání mě dřív furt doprovázelo, ale pak to prostě zmizelo a já nechápal, jak je to vlastně možné. Klidně bych se k tomu i na chvilku vrátil, posteskl jsem si.

Pohled jsem držel stále na ještěrech. I když jsem se snažil uhnout pohledem vždy jinam, když někdo něco říkal, furt jsem visel alespoň koutkem oka na šupinaté kůži nezvaných hostů, kteří si nakráčeli do středu lesa bez toho, aby je to nějak vzrušovalo. Souhlasně jsem přikývl otci, když zmínil, že můžou být nebezpeční a máme tak být opatrní, ale to asi moc neslyšela Michiko, protože hned na to přišla s nápadem, který v sobě slovo bezpečí nijak neobsahoval. Chtěl jsem vykřiknout, že tenhle nápad v žádném případě, ale předhonil mě v tom Arcanus, který to rázně zamítl. Úlevně jsem si nad tím vydechl, polkl a cukl pohledem mezi dvěma dospělými vlky, protože to nakonec vypadalo, že je zkusíme obklíčit a vyvést z lesa.
„Zůstaň prosím blízko mě,“ poprosil jsem Michiko s výdechem. Otec se postavil z jedné strany, Castor stál naproti, takže pro mě zbýval střed. Snažil jsem se Michiko držet za sebou, přikrčil jsem se k zemi a vycenil zuby, kterými jsem na prázdno chňapal proti ještěrům, aby začali couvat pryč. „Velcí zlí bubáci,“ slyšel jsem nad sebou takový tlumený pošklebek, než se ozvalo i pleskání křídel, jejichž barevné podbarvení pak bylo vidět nad námi. Ale hlavně to šlo slyšet, protože ten pták začal vydávat ty vysoké hlasité skřeky, které mi tehdy málem urvaly ušní bubínky.
Zdálo se ale, že všechno nějak funguje. Sice pomalu, protože ještěři se motali sem a tam, ale hýbali se jedinou možnou stranou, kterou mohli. Občas jsem ukročil zpět, když mi přišlo, že se snad jeden z nich pokouší zaútočit, ale spíše se nás pokoušeli zahnat jako my je.

„To je Karma,“ řekl jsem jen Michiko krátce, protože jsem netušil, jak více jí vysvětlit její přítomnost v co nejkratší době. Ostatní se stejně zdáli, že jí nedokáží rozumět a možná jsem blouznil o její schopnosti mluvit. Ačkoli Gee má něco podobného, došlo mi.
Raději jsem vyrazil k otci, kterého jsem nejenom dlouho neviděl, ale taky jsem mu chtěl něco říct, možná i vyčíst a nečekal jsem, že jako první budu muset sledovat nějaké hnusné přerostlé ještěrky, které byly na našem území jako doma. Cuknul jsem pohledem po obou dospělých vlcích, ale nic neříkal, protože na ahoj a jak se máš nebyl v téhle chvíli prostor.
Arcanus i Castor něco navrhovali, ale nedokázal jsem si moc představit, jak bude fungovat vyhánění ještěrek. „Můžem... je obklíčit ze tří stran a nějak... je zkusit odsunout?“ zkusil jsem nadhodit, „jako... vrčet, dupat a tak,“ dodal jsem na vysvětlenou, co jsem tím myslel. A schválně jsem říkal ze tří stran, protože obehnat je do kruhu by za prvé nemělo žádný smysl a za druhé nebylo přípustné, aby se toho vlče nějak účastnilo. Možná si ji máma ještě nevyzvedla, ale to neznamenalo, že by ji pak musela skládat z žaludku ještěra. „Nebo jim to zkusim přikázat,“ navrhnul jsem mumlavě, protože jsem nevěděl, jestli tohle není ještě hloupější nápad.

//Středozemka přes Midiam

Vraceli jsme se pomalu do lesa. Cesta to byla dlouhá a i mě docela po tom všem bolely nohy a chtělo se mi jenom někam se položit a chvíli nic nedělat – jenom uschnout. Hádal jsem, že Michiko na tom taky nebude nejlépe. Ještě si dát něco k jídlu, zamyslel jsem se a ani nějak nevnímal, že jsme překročili hranice lesa, protože jsem neměl ani jak to pořádně zaregistrovat.
Až jako nějaký podmět v lese přišlo vytí. Bylo docela vzdálené, ale poznal jsem v tom hlase otce a to mě donutilo zastříhat ušima. Na chvíli jsem se zastavil, rozhlédl se okolo a podíval se k Michiko. „To byl můj táta,“ řekl jsem jí krátce. Proč volá? zajímalo mě, ale než jsem se nad tímhle mohl víc zamyslet, slyšel jsem šramot v korunách stromů. Zvedl jsem hlavu a sledoval Karmu, která seděla na jedné nižší větvi a zobákem si pročesávala křídlo. „Něco tu je,“ řekla krátce, zvedla hlavu a začala na malé vlče upírat malé černé oči. „Nic pro mláďata,“ dodala a roztáhla křídla. Nervózně jsem se nad tím zamračil, otočil hlavu k Michiko a věděl, že i když to něco není pro vlčata, nemůžu ji někde nechat.
Zmocnila se mě i panika, další napadení? Proč tenhle les, posteskl jsem si, stáhl ocas, dlouze vydechl a sklonil hlavu níže k Michiko. „Pojď, ale... opatrně, koukej okolo sebe,“ řekl jsem jí bez větších detailů, co se děje, protože jsem to sám nevěděl.
Zvedl jsem hlavu ke Karmě, která zamávala křídly a vylétla. Rychlejšími kroky jsem ji následovat. Šli jsme po vytí otce tam, kam nás táhla Karma. Jak jsme se blížili, cítil jsem odtamtud divné pachy a k tomu ještě Castorův pach, jehož záda jsem následně viděl i jako první. Hned na to následoval otec, u kterého jsem se zastavil. „Co se děj–ew?“ Ani jsem nedokončil svou otázku, když mi zrak padl na nějaké obrovské ještěry, kteří byli uprostřed lesa. Zvedl jsem tlapu v náznaku, aby Michiko blíž nešla, však... by ji to sežralo jak malinu? „Hnus šupinatej,“ ozvalo se mi nad hlavou ve větvích.

//Tenebrae

Čím víc se Michiko ptala na otázky, tím více mi docházelo, že tak úplně nevím. Netušil jsem strašně moc věcí a tohle byl jenom krátký výčet toho, na co se ptala a co já nemohl zodpovědět. Třeba to, jak to bylo s obrázky. „No... Asi ano, netuším. Já Životu ani neříkal, co bych chtěl,“ přiznal jsem. „Oba jsme tam s Alem přišli a řekli, že bychom je chtěli, ale nic jiného a on udělal, co udělal. Jemu dal ty svítivé zelené a mě dal ty fialové drápky, proužky a taky tu bílou – jako vlče jsem byl úplně celý šedý. Teď mám bílý krk, tváře a ocas díky němu.“ Jako by to byla už nekonečně dlouhá doba, kdy jsem byl jenom čistě šedý a zjizvený, nic víc. A pak to všechno zmizelo a já se stal tímhle. Plus ten čenich, který se prostě rozhodl zrůžovět.
„Je toho moc,“ řekl jsem k magiím, „ale časem si to nějak zapamatuješ a srovná se to,“ dodal jsem. Taky jsem ty magie úplně neznal, i když jsem se o to snažil.
Šli jsme pak dál. Už nepršelo, ale nebylo zrovna ani teplo. Všude byla samá kaluž vody, na obloze se trhaly mraky, ale nevypadalo to, že by už mělo pršet. Stejně jsem se chtěl vrátit do smečky, jestli tam už je Al a případně tam někde uschnout. Možná najít otce? Ten by nás mohl i vysušit, aby bylo líp a měl by také Michiko poznat.

//Asgaar přes Midiam

//Vrchol Narrských kopců

Nechápal, co se mi mělo dít s obličejem. Dokonce jsem se i zastavil, zvedl tlapu a dotkl se prostoru okolo očí, ale nic jsem tam necítil. Nechápal jsem, co tím tedy Michiko myslela, ale všechno, co se mohlo zdát nevysvětlitelné, se naopak dalo vysvětlit jedním slovem – magie. Ta, která byla stále docela nepochopitelná, mocná a byla prostě všude a ve všem.
Byl jsem překvapen, že Michiko došla sama až tam nahoru, ale už nebyla tak malým vlčetem, jako byla dříve. Ale moc se mi nelíbilo, že jejím jediným cílem bylo očividně jenom to, aby změnila svůj vzhled. „Však mezi ně patříš, jsi hezká,“ namítl jsem. „Obrázky chtěj, ale ne kvůli tomu, abys byla hezká,“ dodal jsem. Výjimečnost ano, ale honění se za krásou, která už tak měla být, nebylo správné. A to jsem věděl i nezkušenej já, co od malička remcal na všechny jizvy, co jsem si přitáhl z venku.
Michiko ale chtěla i magii, kdy by mohla nechat kvést květiny, jako měl prý Al. „Ne, Al umí metat blesky,“ opravil jsem ji podle toho, co jsme spolu předtím zjišťovali. „Blesky mají také zelené oči, ale... trochu jinak než ty, co kvetou květiny. Zkusíme nějakého vlka se zelenýma očima najít a uvidíš rozdíl,“ usmál jsem se na ni.
Po setkání se Životem to už bylo jenom o rychlém sestupu, ale déšť nás dohnal. Byl to prudký hnusný liják a neměli jsme šanci se kamkoli schovat. Mohli jsme jenom jít dá, počkat ,až to přejde a pak co nejrychleji do lesa, kde uschneme.

//Středozemka

PŘEVOD NA JINÉHO VLKA
32 křišťálů (+100 květin poplatek) → Makadi

SMĚŇÁRNA
36 křišťálů → 120 květin

OBJEDNÁVKA
(po převodu a směnárně je v úkrytu 372 květin)
ID - M03/myšlenky/1* (50 květin)
ID - V01/síla/24 % (120 květin)
ID - V01/rychlost/10 % (50 květin)
ID - V01/vytrvalost/10 %(50 květin)
ID - V01/obratnost/10 % (50 květin)
ID - V01/taktika lovu/10 %(50 květin)

CELKEM: 370 květin (v úkrytu zůstanou 2, křišťály po převodu na nule, zbytek beze změny)

//Tenebrae přes Narrské kopce

Trošku jsem se bál bolesti hlavy, která může přijít, ale nic nepřicházelo. Všechno bylo v pořádku, jenom jsem možná zase až moc myslel na Alastora, který mohl být kdo ví kde a škrábala mě kůže okolo očí, ale jinak vše v naprostém pořádku a dokonce jsem i věděl, co měla Michiko na mysli. Jenom jsem moc nechápal, co říkala dál ohledně svítícího obličeje. „Jak poblikávat?“ nechápal jsem. To mi snad svítil ten růžový čenich, který se rozhodl, že z ničeho nic přejde z černé do růžové, protože proč ne?
Pomalu jsme vyrazili. Čím rychleji budeme tam, tím rychleji budeme i zpátky v lese, kde už možná Al je. „Jo, až úplně nahoře, kdyby si nemohla, řekni a zastavíme. Nebo tě ponesu, na tom nesejde, ale drž se radši blízko mě.“ Ozýval se ve mně nejenom strach ze samoty, ale také vzpomínka na to, že jsem v těch kopcích byl jednou sám a vůbec se mi nelíbilo to, co tomu předcházelo a následně i nadcházelo. Všechno pak bylo roztřesené, divné a stahoval se mi z toho krk. „Chtěl bych být trochu silnější,“ přiznal jsem Michiko. Zatím jsem se cítil neskutečně slabě a nedůležitě. „Co bys tak chtěla? Být silnější? Rychlejší? Nebo umět magie, až budeš starší? Nebo třeba nějaké obrázky? Můžeš chtít cokoli,“ řekl jsem polohlasem, protože jsem si tím nebyl úplně jistý, „ale Život za to chce kytičky. Hodně barevných a pěkných, pak ti něco dá,“ dodal jsem, „můžeš si je někde sbírat a schovávat, když pěkné najdeš a pak mu je dát a poprosit ho o něco,“ navrhl jsem jí ještě. O Smrti a drahokamech byl ještě čas pomlčet, Život byl z těch dvou ten přívětivější a lepší, za kým se dalo jít.
Počasí bylo ten den úplně proti nám. Nepříjemné chladno a obloha černá, jako kdyby zase všude okolo byl ten dým. Ale tohle byly jenom bouřkové mraky, které se v dálce ozývaly v nepříjemném dunění. Jak jsme stále výš a výš stoupali, bylo to nepříjemnější a nepříjemnější. Docela se mi chtělo i obrátit a jít zpátky, ale už se mi sem nechtělo znovu jít. „Je schované za mraky. Bude bouřka... Někam se potom schováme,“ řekl jsem Michiko trochu nervózně. „Obloha bude dunět a uvidíš i taková ostrá světla, to jsou blesky, ale není se čeho bát.“ Nebo jsem alespoň doufal v to, že o nic nepůjde.
Šel jsem zejména po paměti, ale klikatící potůček byl dobrým pomocníkem v tom, že jsme šli správnou cestou. Zastavil jsem se, ukázal tlapou na potůček a řekl: „Tady se můžeš napít.“ Mezitím jsem se rozhlížel po okolí. Hledal jsem Životovu přítomnost a přitom cítil píchání u srdce z toho, co všechno s stalo. Fiér, moje selhání jako bety, že Alastor z ničeho nic zmizel, že jsem ze všeho měl děsný pocit, který jsem neuměl pořádně určit a... prostě vše mi přišlo od léta strašně divné. A přitom to bude už skoro rok, ne? Při té myšlence se mi sevřelo hrdlo ještě více. Hleděl jsem do dálky přes zlaté kopce, potůček a most, když mi zrak dopadl na Života. V té chvíli jsem celou okolní existenci hodil za hlavu, zapomněl i na Michiko a vydal se beze slova za ním.
Pod tou černou oblohou a na zlaté zemi vynikal. Jako kdyby byl úkazem, který tam nepatřil. Hleděl někam do dálky, ale otočil hlavu, když jsem se k němu přiblížil. Nic neříkal a já také ne, netušil jsem vůbec, co vlastně říct. Křičet, ať mi vrátí všechny, co už tu nejsou? Nemohl jsem křičet. Nemohl jsem ani brečet a škemrat. Prostě jsem tam jenom tupě seděl a koukal na něho. To dělal i on, ale ne tak tupě. „Vyrovnat se se smrtí blízkých není snadné, ale bohužel i takové věci patří k životům,“ řekl klidně.
Pootočil jsem od něho hlavu, koukal jsem se z kopců někam do údolí a nechtěl snad ani nic říkat. „Co když budou umírat víc, když nejsem vůbec schopnej se o někoho postarat?“ zeptal jsem se ho.
„O vlče se zatím staráš dobře,“ namítl. Jenom krátce se mi podíval přes rameno na Michiko a poté zase koukal na mě. „Nemusíš na sebe být úplně přísný. Vlci dělají chyby a nejsou si věcmi jistí, ti mladí mnohonásobně. Všechno přijde časem, nespěchej na to zbytečně.“ Nechtěl jsem čekat na to, až přijde nějaká schopnost postarat se o ostatní. Na jednu stranu jsem chtěl vypadnout do světa a dělat to, co minulý rok. Bavit se, nemít nic velkého, za čím bych se musel obracet, jenom se bavit, užívat si a nepřemýšlet nad následky. Všechno to léto bylo úžasné. Kde je asi Lilith? napadlo mě a trochu jsem stáhl uši vzad.
„Řeknu otci, aby mi betu vzal,“ řekl jsem, „ale chtěl bych být alespoň trochu... silnější. Ne o moc, jenom trochu, prosím,“ žadonil jsem.
Koukal na mě pohledem, který říkal, že mi to úplně nechce dovolit, že mám prostě zůstat takový, jaký jsem, ale poté dlouze vydechl a zavrtěl nad tím hlavou. „Jenom trošku a zbytek nech na čase,“ řekl a zase se lehce naklonil, aby viděl na vlče za mnou. „A ji vem někam do jeskyně, než začne pršet. Mohla by nachladnout,“ poručil mi něžně a poukázal přitom čenichem pryč, aby tím dal najevo, že mám jít.
Jenom jsem lehce přikývl, ne o moc moudřejší a šťastnější z toho, co řekl, ale nehněval jsem se. Byl jsem překvapivě klidný, když jsem se vracel k Michiko a popoháněl ji, abychom šli zpátky domů.

//Tenebrae přes kopce


Strana:  1 ... « předchozí  13 14 15 16 17 18 19 20 21   další » ... 57

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.