Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzal jsem si kus masa, když Karma pustila flák ze svého sevření a čistila si zobák. Byla řada na mě, ale uši a pozornost jsem měl furt stočené směrem ke konverzaci, která byla zcela jednosměrná. Oni chtěli odejít, on je nedržel a ještě mu vysvětlil, proč ne on. Jsem, jsem, mě, opakoval jsem si. Otec měl pravdu, v jeho slovech vždycky šlo jenom o něho. Teď to dávalo trochu logiku, ale bylo to tak vždycky, když jsem ho viděl. Vyřvával, že nemůže najít Lucy a otec mu musí pomoc, on potřebuje tohle a tamhle. Svět byl akorát o něm a o nikom jiném. Aspoň mu myšlenky nemusí furt lítat sem a tam, dodal jsem si pro sebe a sjel pohledem ke Karmě. Bojoval jsem s nutkáním, abych ji poprosil, ať se podívá po okolí. Jestli je Michiko v pořádku, kde je Alastor, Iskierka, co Sionn? Všichni byli v háji. Ale nechal jsem ji být, nemohla furt řešit moje problémy. Teď aspoň nemusela lovit, měla tu maso, kterého bude akorát víc, když tihle odchází.
A pak i odešli, šli si pro svoje vlčata, která teď měli jenom v polovičním počtu, protože jim dvě vzala roha.
Otočil jsem se k otci, pak k Parsifalovi, který se choval trochu divně. Trochu víc divně. Zatřásl jsem nad tím hlavou, zase se podíval na Arcanuse a zeptal se: „Jak to odtáhnem zpátky ve třech?“ Nechtěl jsem komentovat jejich odchod, protože co jsem k tomu měl říct? Prostě odešli. S jedním jsem se neměl v lásce, druhou jsem neznal, byl to prostě trochu odlišnější den od ostatních. Pootočil jsem pak hlavu k Parsifalovi, který furt dýchal, jako kdyby netušil jak. „Možná ve dvou,“ opravill jsem svoji otázku.

Okolí se klidnilo, alespoň co se počasí týkalo, nebe bylo divné, jenom v lese zůstávala hustá atmosféra. Mufloni leželi na dvou místech a my jsme se sunuli ke dvěma světlejším vlkům, kteří složili toho svého a teď byli poblíž u něj. Ještě jsem se díval okolo sebe, jestli se přeci jenom někde neobjeví nějaká láva nebo další vítr, ale místo toho akorát s plesknutím křídel přilétla Karma a posadila se na jednu nižší větev. Sledoval jsem ji, jestli něco řekne, ale jenom zakroutila hlavou a pak si začala čistit stá křídla. Bral jsem to tedy tak, že se v lese nic neděje a ten pocit, že je všechno v pořádku, nebyl jenom pocitem.
Otec se zajímal, jestli je vše v pořádku, ale odpověděla na to Laura nějak prapodivně, že jsem jenom přejel po všech pohledem, jestli mi něco uniklo, nebo nějak nerozumim tomu, co se tady říká, ale asi to bylo fuk. Utrhnul jsem si po otci kus jídla, ne moc velký, hlad jsem stejně moc neměl a pokývl hlavou směrem ke stromům ke Karmě. Ona krmila mě, já mohl krmit ji a navíc jsem ji bral jako součást téhle smečky, i když měla zobák a křídla. Slétla na zem kousek za Parsifala, aby se nemotala mezi vlky, kam jsem jí i odtáhl i maso a nechal ji, aby ho první začala škubat, zatímco si ho přidržovala jedním pařátem.
V té chvíli se přisunul i Etney s Lucy, kteří se ihned pustili do proslovu o tom, jak jsou zklamání a kdo ví, co dalšího. Možná, že kdyby celý život nebyl jenom já a já, pomyslel jsem si krátce proti Etneymu, který tak ostatně začal i svůj proslov. Ale jeho konec mě zaujal. Zvedl jsem hlavu od jídla a jenom krátce cuknul pohledem k Lauře, která odběhla. Dotklo se jí to nějak? Hm, pokrčil jsem nad tím symbolicky rameny a otočil hlavu k otci.

Zvíře leželo na zemi a já částečně pod nim. Ještě k tomu ho k zemi tlačil Arcanus, což byla další váha. Vyhrabal jsem se co nejrychleji z pod zvířete na nohy, protože ono se už jistě nikam hrabat nemohlo a oklepal se. Sem tam jsem na srsti měl nějakou krev, zbytek stáda se hnal daleko od nás a okolo nás bylo poměrně ticho. „Dobrý,“ přitakal jsem k Arcanusovi a rozhlédl se okolo sebe. Parsifal s Laurou byli dál od nás poblíž sebe a další dvě se flákali daleko za námi s nulovým zájmem o nějaké přiblížení nebo třeba pomoc s odtažením zvířat zpátky. „Chvíli bych si oddechnul,“ podotkl jsem k otci a potom k zvířeti. Nechtělo se mi to hned táhnout zpět, když jsme se za tim museli hnát nějakou dobu. K úkrytu to nebylo zrovna blízko.
Posadil jsem se na chvíli na zem, abych se nadechl a dlouze vydechl. Lov nebyl pro mě, nebavil mě a ani jsem si nějak nemyslel, že v tom jsem jakkoli dobrý. Kdybych aspoň byl nenažranej nebo si užíval ohlodávání kostí a vylizování morku, třeba bych si ten lov nějak vzal za lepší, ale žrádlo bylo akorát tak potřebný k přežití a žádnýmu požitku. Stačilo by pár krys od Karmy, zasténal jsem si pro sebe s pohledem mezi stromy, i když jsem věděl, že zůstala na původním místě. Možná ani nebylo proč, vítr docela polevil, ani to okolo nepáchlo a obloha byla akorát pustě černá a měsíc se choval divně. Pohyboval se po obloze a po jeho hranách něco prskalo, podobně jako Iskierka, když jsem ji viděl posledně. Lehce jsem se zamračil, sklopil hlavu a zakroutil nad tim hlavou, měsíc se přece nemohl chovat podivně. „Přijde mi, že zmizel ten smrad ze sopky,“ poznamenal jsem k otci a vyskočil na nohy. Hlavou jsem pokynul ke světlejší dvojici. „Jdem?“

Koutkem oka jsem zaznamenal pohyb druhé skupinky, kterou tvořila Laura a Parsifal. Snažil jsem se ale víc soustředit na to, co bylo přede mnou a na otce vedle mě, který vyběhnul proti stádu jako první a převzal iniciativu, což bylo asi dobře. Dal jsem tomu pár vteřin, zhluboka se nadechl a následně vyrazil rychlejším krokem za ním, ale tak, abych se držel s odstupem za jeho zády a nechal mu prostor na první útok bez toho, abych se tam motal. Po poslednim lovu jsem se něco málo poučil a už jsem nějak věděl, co bych měla dělat, ale pamatoval jsem si na kopyto ve svojí tlamě a nechtěl to úplně hnát za zvíře, které může kdykoli tenhle manévr zopakovat.
Počkal jsem až do chvíle, než otec visel zvířeti na zádech a zpomalil ho. Kolena se mu podlomila a oddělil se od stáda, ale stále se pokoušel hnát vpřed. Dobře, dobře, mávl jsem si pomyslně tlapou nad ti, že tohle nic není, přidal do kroku a podběhl zvíře tak, abych se mu dostal až ke krku, který se bolestně kroutil z toho, že mu na zádech visí vlk. Hledal jsem správnou příležitost, cvakal přitom nervózně zubama a uvědomil si, že žádná nejlepší situace vůbec nebude a prostě se zadníma nohama odrazila skočil zvířeti po tepně na krku, do které jsem se zakousl co nejpevněji to šlo a vlastní vahou stáhl přední část zvířete k zemi, aby se už dál nemohlo pohnout ani o píď.

Parsifal do všeho nějak prohodil, že vysokou ještě nelovil. Takže jsme tu měli dva docela lovu neznalé, protože já lovil jenom dvakrát a ve smečce jenom jednou. Tehdy s náma byl navíc ten hnědej vlk, kterej se na nás vybodnul a skončili jsme na tom se Sionnem sami, takže pekelná zábava to byla.
Držel jsem se otce, když jsem byl přidělen do skupiny k němu a jenom si s tichým smíchem odfrkl nad tim, že bych je měl nechat si šlapat po hlavě. Nechal jsem to už být, spíš jsem chtěl mít za sebou tenhle lov, protože jsem se pak chtěl už věnovat tomu faktu, kde je třeba Alastor, který se neobjevoval. Mohlo se mu něco stát a vzhledem k situaci v okolí... Postará se o sebe, připomněl jsem si. Jo, jenže jsem u toho chtěl nezešílet.
Snažil jsem se svoje myšlenky soustředit jenom na lov. Otec chtěl jít po jednom většim kusu a při vzpomínce na kopyta srnů jsem si nebyl úplně jistej, jestli po většim kusu úplně chci jít, ale... Stejně jsem s tim souhlasil. „Jo, fajn,“ odsouhlasil jsem mu s pokrčením ramen.
Byli jsme ale teď ve fázi čekání, než k nám stádo nahrnou jiní, takže jsem jenom dával pozor po okolí, abych nebyl zadupán a zároveň je nenechal proběhnout okolo bez toho, abych jim vůbec stihl zamávat.
Do toho se neskutečně rozpršelo a déšť utlumil možnost slyšet dusat kopyta okolím. Skvělý, mlaskl jsem si pro sebe s pohledem na oblohu. Třeba to utiší nějak tu sopku? Minimálně pohyb lávy vpřed. Možná bych se měl soustředit, napadlo mě ještě potom mimoděk. Sklopil jsem hlavu, zíral směrem, kudy by stádo mělo běžet světe div se, fakt tam bylo. „Asi jsme na řadě,“ podotkl jsem k otci, „ten vpředu?“ zeptal jsem se a hlavou pokynul k jednomu kusu v čele stáda. Nebyl to ten úplně největší, ale aspoň nebyl v jejich středu.
Pomalu jsem začal nabírat na rychlosti, tak, aby stádo neproběhlo, když budeme stát, ale potřeboval jsem nějak jistit někym, kdo byl zkušenější.

Sigy odešel s vlčaty, takže skupina o něco málo prořídla, než se k nám přidal Parsifal, který se přiřadil vedle mě. Nejdříve jsem mu nechtěl moc věnovat pozornost, ale nečekal jsem, že na mě bude mluvit. Chtěl jsem se kroutit nad tim, jak ke mně mluví, protože ani nebyl o moc mladší, ale nechal jsem to být. „Jako první bychom se měli postarat o tuhle,“ poznamenal jsem. Za prvé jsem ani k jinym smečkám neměl fakt, za druhé tohle místo mělo dost svých problémů a zrovna sopka nebo vítr nebyl ani jedním z nich. Kéž by byl, pomyslel jsem si hořce. „Chceme jít lovit, jdeš?“ zeptal jsem se ho ještě polohlasem, protože jsem chtěl vytěsnit celou tu společnost vedle. Ale to nešlo, protože jsem v tom všem slyšel i urážky proti sobě. Ale byl jsem docela sám se sebou spokojenej. Držel se mě klid, žádný zbytečný vztek, který mě předtim vrhal do problémů. Teď se akorát vztekali oni, ti, co prej byli dospělejší a neměli důvod poslouchat někoho, kdo jim nesahá ani po drápky. Ani jsem si nevzpomínal, že bych jim cokoli poroučel, že se tak museli ohánět. Ale bylo to poměrně k smíchu.
Od Parsifala jsem otočil pohled k otci. Tohle byl jeho boj. Já mohl být beta, chtěl jsem mu pomoct s tim, aby nikdo z vnějšku nenarušoval smečku, nic víc jsem nechtěl. Interní problémy ať si řeší jiní. Až doteď jsem nějak dokázal existovat bez toho, abychom se museli víc potkávat, mohlo to tak prostě i zůstat. Ale ego je ošemetná věc, dodal jsem si ještě a cuknul levým uchem, kde se Karma pokoušela do zobáku vzít naušnici. Docela jsem jí záviděl, že mohla kdykoli zmizet a nechat všechny tyhle blbosti za sebou.
Povytáhl jsem zvědavě kůži nad očima nad posledními slovy Lucy, že oni si to pak přeberou. Zajímalo mě co, ale byl jsem si tak docela jistý, že jakmile bude zvěř ležet na zemi, otočí se zády a nasupeně odejdou pryč.
Do toho všeho přišla ještě jedna vlčice. Světle hnědá s černý pruhem přes celé tělo. Jenže pro mě cizí, neznámá. Ale smrděla stejným lesem, takže... někým byla. A vlastně bylo i jedno, kým. Mělo se jít lovit, tak se šlo. A nazvali ji Laurou. Jméno, které jsem v životě už několikrát slyšel, ale nikdy jsem ji neviděl. No, teda teď jo, po dvou letech existence.
Mohl jsem se ohradit k tomu, že jsem zas označenej jenom za šedýho, ale neměl jsem to moc zapotřebí. Slova by byla stejně ignorována, protože neměla dostatek slušnosti ani odpovědět. Tak já nemusel mít důvod se jí jakkoli věnovat. Karma vzlétla z mého ramene, někam směrem k lesu, který měla hlídat. Pokývl jsem na Parsifala, aby šel a připojil se zároveň vedle otce. „Vzal to dobře,“ poznamenal jsem sarkasticky, ale s pobavením v hlase. Ozývalo se mi v hlavě akorát to, jak na mě sám Etney řval, že mám respektovat výše postavené. Jenže to asi nečekal, že se někdy role obrátí.

Chtěl jsem vlčata nějak rozptýlit, ale hlavně i sebe tím, že nebudu myslet na to, co se děje okolo. Jak se ukázalo, lovit zkoušela jednou ryby, které jsem popravdě nikdy nelovil ani já. Nemyslel jsem si ani to, že to je nějaké super lákavé zvíře k jídlu. „Tak až se všechno okolo uklidní, můžeme zkusit nějaké myši lovit. Nebo i něco většího, Karma by se určitě připojila,“ navrhnul jsem jim. Očima jsem těkl k místu, kde spala Michiko, ale její stav se stále nezměnil. Musela být tím vším, co se dělo, vyčerpaná, ale už mě to trochu trápilo, co se může dít. Jenže okolo se toho dělo mnohem více, že spící vlče bylo asi to nejmenší, co mě mohlo trápit.
Reonyse začal fakt trápit. Musel trápit všechny, ale on to dával najevo a netušil jsem, jak mu s tímhle pomoct kromě přemístění ke starším, kteří budou mít nějaké zkušenosti, jak uchlácholit vlče, které projevuje svůj strach. Však já neuměl reagovat ani na ten svůj vlastní.
Pro mé štěstí se toho Arcanus ujal, když jsme se k nim vrátili. Uklidňoval je a kromě toho se pustil i do předávání novinek. Podle toho, že nijak nereagoval na hnědého vlka, uznal jsem, že tu asi nebude úplně cizincem a podle popisu Lucy to byl její bratr. Není její bratr Alastor? Trošičku jsem se začal v její rodině ztrácet. „Nemesis,“ houkl jsem k hnědému vlkovi, než jsem se začal soustředit na otce. Žaludek se mi stáhl při zmínce o mě a postavení, které jsem zatim neměl šanci nějak projevit a ani si na něj zvyknout.
Ale kdo na to měl co říct byla Lucy. Přejel jsem ji pohledem a rázem se zamračil, když jsem i přes šepot byl označenej jako divňouš. Jeden zdejší mě jako menšího drbal za to, že mám respektovat výše postavené a jeho partnerka to sama nedělala. „Tenhle divňouš má i jméno,“ oznámil jsem jí hrubě a pohledem těkl k otci. Necháš ji nás urážet? zeptal jsem se v otce myšlenkách a odfrkl si nad tim.
Otec chtěl jít lovit, ale bylo nás docela málo. Maximálně čtyři, jeden cizí vlk – Sigy – a vlčata. Někdo musel hlídat vlčata, Karma měla hlídat les. Takže... kdyby nechali vlčata cizinci, zůstali bychom ve čtyřech na muflona. Fajn. Náramně jsem se těšil na lov s ní. „Fajn,“ řekl jsem jenom mimoděk k otci.

Reonys ani Ciri k tomu žádnou poznámku ani otázku neměli, ale spokojení se taky nezdáli. Jenom jsem úplně netušil, jak na to reagovat a co dělat, takže jsem se rozhodl pro blábolení, protože jsem neměl rád ticho. K tomu, abych sám mluvil, jsem měl sklony, potřeboval jsem držet společnost poblíž, aby neodešli a nevznikla samota. I kdyby se tady přemístili k otci, furt bych nebyl sám, minimálně ne fyzicky, ale rozhodně mentálně ano a akorát bych se dostal do podivné smyčky, ve které jsem se vždycky ztrácel. Kde je Sionn a Iskierka? zasténal jsem. A... Al, dodal jsem. Bodlo mě z toho u srdce, protože jsem netušil, kde je, zda je v pořádku, jestli se vlastně vůbec chce vrátit sem nebo za mnou. Mysl se mi už ztrácela, musel jsem ji nějak upnout někam jinam.
„Karma ale umí dobře lovit,“ poznamenal jsem, „občas mi uloví myš, když si myslí, že mám hlad... Už jste někdy lovili?“ zeptal jsem se jich a skákal přitom k náhodnému tématu, co mě napadlo.
Karma se svými zprávami přeskočila k Arcanusovi, nechala mi jenom podrápané rameno, ale už jsem si na to nějak zvykl. Ciri ale chtěla vědět, co Karma řekla a netušil jsem, co na to pořádně říct. Sám jsem netušil, jak zlé to vlastně je. „Za lesem je hodně silný vítr, takže bychom tam neměli chodit. Asi kvůli tomu se i zdržela,“ poznamenal jsem k tomu snad lehčímu na vysvětlení i pochopení, aby z toho nevznikl chaos. „A... úplně nevim, co to znamená, ale jeden takový divný kopec bouchl. Asi z toho jsou ty otřesy a zápach. Děda by to snad mohl vysvětlit lépe,“ zamumlal jsem s pohledem k Arcanusovi. Na moji obranu – já sám netušil, co výbuch sopky znamená. Hlavu jsem otočil ve chvíli, kdy zrovna Arcanus zavyl. Zvedl jsem se na nohy, i když jsme byli kousek od nich, chtěl jsem jít blíže. Nejdříve jsem ale sklonil níže hlavu k vlčatům, „pojďme, vrátíme se k nim a ke Karmě,“ řekl jsem a popohnal je lehce tlapou vpřed.
Karma seděla na zemi poblíž jednoho kmene stromu a vylétla mi na záda, jakmile jsem prošel okolo, abych se přiblížil k otci. Kromě nás se blížila i Lucy, jak jsem si pamatoval... Ale to jsem byl hodně malej. Ale s ní byl ještě nějaký hnědý vlk, který vůbec nepáchl po Asgaaru. Zamračil jsem se jeho směrem, ale pohled přesunul k otci, co chtěl, aby Karma hlídala les. „Určitě,“ přikývl jsem a... neptal se jí na to.

I když jsem chtěl docela dost slyšet, co bude padat mezi otcem a Etneyem, zadek se mi odsunul o něco do strany. Vzpomínka na hádky mi rezonovala v hlavě jako vzpomínka na černější časy v životě, to m odklánělo k dalším událostem a k těm jsem už vůbec nechtěl jít. Do toho se něco dělo se světem a mně nějak nešlo dělat více věcí naráz a soustředit se na to, kde se co bortí a v jakém pořadí se tomu věnovat. Byl jsem ale obklopený dvěma vlčaty a nějaké couvání bylo tak tabu.
Třetí vlče, které prostě nemluvilo, přestože se ji do toho Etney poměrně snažil dohnat, se nakonec rozhodlo i odejít. Cukl jsem uchem, které bylo zatěžováno kovem a následně ucho otočil k druhé straně, protože ohledně oho bratr soptil a… Asi jsem to docela chápal? Když zmizela Michiko, taky to nebylo úplně lehké na vnímání. A teď stále spí, připomněl jsem si, nepříjemně se nad tim zamračil a nechal to být.
Arcanus na chvíli i odběhl a vlčata se zajímala o to, jak jsem se s Karmou spřátelil a jestli někdy taky budou moct mít ptáka za přítele. “Našel jsem ji na jednom ostrově… Nebo spíš ona mě? Nějakou dobu mě následovala a lítala okolo a po nějaké době slézla na zem a začala ke mně mluvit a od tý doby se nějak drží poblíž,” zkrátil jsem to vyprávění. Co byl ten ostrov, jak jsem se tam dostal, jak mě varovala, abych odešel. A že začala mluvit ve chvíli, kdy máma zemřela. Občas mi přišlo, že jsem si stejně všechno jenom představoval a možná by se ani nebylo čemu divi.
Ale na otázku Ciri jsem neznal odpověď. Jenom jsem vstal a udělal pár kroků do strany, protože se vyhrocovalo to, co měl mezi sebou Etney s Arcanusem a já osobně to nechtěl úplně slyšet. “Asi ano? Vlastně vůbec netuším. Znám jednu vlčici, co má něco podobného, ale také nevím, jak k tomu přišla. Ale asi se do té doby můžete přátelit s Karmou?” navrhl jsem jim s nervóznim cuknutim úsměvu. Tohle ostatně záleželo na tom ptákovi, který lovil krysy pro zábavu.
S tim se i Karma vracela. Pleskala křídly mezi stromy a přistála ta, že se mi zachytila ramene a zaryla do něj drápy. Sykl jsem bolestí a trochu se zaškubal, takže musela zamávat křídly, aby se udržela. ”Sopka vybuchla,” řekla prostě, ”A za skalami je tornádo.” Sopku jsem znal, viděl jsem ji. Tornádo bylo něco… nového. Stáhl jsem uši vzad, podíval se nejdříve pod nohy, kde se už zem netřásla a pak k obloze, kde se naopak valil černý dým. “Řekni to otci,” drkl jsem ramenem, aby letěla k němu mu to přetlumočit a já… Nemohl dělat nic?

Ještě jsem jednou po vlčatech přeskákal pohledem. Hnědý Reonys, barevná Ciri, strakatá Vivianne a jeden zmizelý. Do toho spící Michiko a Eule, která by měla být někde s Iskierkou a to bylo snad všechno o vlčatech v okolí. A jestli nebylo, snad jsem to ani nechtěl vědět, bylo jich nějak moc. Do toho na mě neustále zíral Etney, ale nic do toho neříkal. Jenom předtím něco nepřímo, takže jsem na to ani neodpověděl, ale chopil se toho jeho syn, který si ještě k tomu sedl přede mě a ptal se, jestli je k něčemu dobré to, co jsem měl na tlamě. „Ještě jsem na to nepřišel. Možná jo? Se všim se tady dá kouzlit,“ pokrčil jsem k tomu rameny. Otcova naušnice uměla svítit, já si prej zařizoval svítící žilky, kdo ví, co dalšího šlo tady po světě. Jo, třeba ještě Karma, která uměla mluvit. Otázkou spíš bylo, kde magie ve zdejšim světě není, ale to byla spíš úvaha na noc, až se nebude dát spát.
Vlčata spíše pomlka, jenom kluk z nich se na něco ptal a jedno vlče prakticky nemluvilo a do toho si Etney lehce něco vyřizoval s otcem. Neodolal jsem tomu, abych k nim cukl pohledem a jenom tu krátkou výměnu názorů vnímal. Měl jsem teorii o čem to je, ale pochopil jsem, že v tom bude něco víc a upřímně? Mě do toho nic nebylo. Trocha času mě naučila, že nemá smysl se cpát někam, kam jsem nepatřil. Takže jsem se spíš chtěl věnovat těm vlčatům, však to byla i má rodina, i když lehce vzdálenější. A navíc jsme žili ve stejné smečce.
Zdáli se zaujatí Karmou, která by tu ani nemusela být viděna, kdyby se svět nerozhodl zbláznit. Byl jsem z toho trochu nervózní, pobolívalo mě břicho, ale nemělo smysl se tím zatěžovat, dokud se nevrátí. A vlčata měla otázky. Nebo spíš jeden, ale zdálo se, že to zajímá všechny. „Jmenuje se Karma a je to má kamarádka,“ přitakal jsem Reonysovi, „ale nevím, jestli se úplně všichni s ptáky přátelí,“ dodal jsem zamyšleně. Gee ostatně ano, ale nikoho jiného jsem neviděl, že by to dělal. „I vám by rozuměla. Až se vrátí a řekne, proč se nám klepe les, můžete se zkusit na něco zeptat,“ pobídl jsem je s nervóznim úsměvem. Těkal jsem přitom i k obloze, jestli se vrací, ale byla to chvilka, než se zvedla k obloze.
Etney se přesunul ke své mlčenlivé dceři. Napadlo mě, že možná neuměla mluvit, ale předtim řekla svoje jméno? Třeba prostě nemá světu co říct, napadlo mě. Taky mi došlo, že ne úplně vždycky je třeba něco říkat, ale... Jak jsem mohl vědět, co se honí v hlavě malého vlčete. Jako bych snad byl dospělý nebo něco takového, podotkl jsem si jízlivě.

//Jen poznámka, Nemo má fialové žilky okolo očí jen při používání magie

Celkem tři vlčata, jeden kluk, dvě holky. Ne poprvé jsem viděl někoho, kdo je mladší než já, však Michiko spala opodál, ale tahle vlčata patřila do stejné rodiny a trochu jsem nevěděl, jak si to brát. Protože jsem je přeci jenom neznal, i když bychom měli mít stejnou krev a proto jsem spíš... mlčel. Neměl jsem k tomu moc co říct, jenom jsem se snažil zapamatovat, které vlče je jaké.
První se představil ten jediný kluk, Reonys. Přišel blíže a mával do toho ocasem. Jeho sestra byla o poznání kontaktnější, protože se vrhla k Arcanusovi hned poté, co se představila jako Ciri. Poslední vlče se drželo dále, nikam nešlo a řeklo jenom to, že se jmenuje Vivianne. Reonys, Ciri, Vivianne, přeskákal jsem pohledem po všech třech, abych si zapamatoval, které je které a trochu do toho cuknul tlamou k úsměvu. „Já jsem Nemesis,“ řekl jsem všem obecně po otci.
Etney si ke mně dovolil poznámku. Respektive to mělo patřit jeho vlčatům, ale bylo to tak specifické, že to bylo míněné prostě proti mně. Zvedl jsem k němu hlavu, nic neříkal, jenom jsem mu dal ten čas, aby si prohlédl, co mi to visí na hlavě. Nikomu do toho ostatně nic nebylo, co si dávám na hlavu. I když nedobrovolně.
Posadil jsem se s dlouhým výdechem na zem. Zaznamenal jsem ještě to, že by mělo být ještě jedno vlče, Crowley, které se někde fláká. Ale to bylo asi tak vše. Netušil jsem, co říct vlčatům, ona se na nic neptala. Naštěstí se svět rozhodl, že nebude úplně dřepět v koutě a na zemi bylo cítit brnění. Nebo hřmění... hodně silné bouřky. Nebo prostě něco. Střihl jsem u toho uchem, které bylo těžší, jak bylo propícháno kovem a zvedl hlavu ke stromu, na kterém přeskočil barevný papoušek. „Zjistíme,“ hlesl jsem k otci a škubnul hlavou do strany, abych Karmě naznačil, ať se podívá po okolí. Její křídla jsou rychlejší než nohy a navíc toho uvidí ze vzduchu více, jestli se něco děje.

„Život neví nic,“ namítl jsem s hrubým odseknutím. Měl plnou hubu keců, skutek utek a nikdy nic dobrého neudělal. Smrt také ne, ale od té se to aspoň dalo očekávat. Život si taky jenom bral a vynahrazoval to nálepkou síly a magie, aby si vlka umlčel a vzal na svoji stranu. Ale že by mě neštvalo, že jsem netušil, kde je Alastor? Štvalo mě to, ničilo, drtilo a nevěděl jsem, co s tim pořádně dělat, protože jsem nedokázal zvládat pořádně žádnou emoci a akorát jsem se z nich pokoušel vykroutit jako had. Bude moct, ale bude chtít? napadla mě otázka, stiskl přitom zuby a jenom se lehce nadechl, abych se trošku uklidnil a pokusil se aspoň tu nejistotu nechat plavat.
Karma tam chvíli seděla, ale nemluvila. Nedělala vůbec nic, ale když jsem byl sám, mluvila dost, furt ke všemu měla poznámky, ale jakmile se objevil někdo jiný, prostě zmlkla. A následně odletěla, což udělala i v téhle chvíli. Nic neřekla, prostě zamávala křídly a do chvíle byla pryč. „Nevim, před jinými nikdy nemluví,“ odpověděl jsem na otcovu otázku a sklopil k němu zrak. „Takže to je moje přenosná létající skála?“ pronesl jsem jenom s řečnickou otázkou na konci. Nechtěl jsem na to odpověď, spíš jsem si potřeboval ujasnit, co mě to vlastně doprovází a proč tu je. A proč něco podobného má i Gee, ale u nikoho jiného jsem to prostě neviděl.
Otočil jem hlavu k Michiko, která spala a možná to bylo dobře. Tahle konverzace by ji stejně nebavila a Alastor se stále nevrátil. A možná bych také rád spal, protože se mi zvedly chloupky na krku, když se rozpovídal AArcanus o tom, co žere jeho. A byla to další připomínka smrti matky, uvědomění si, že furt nevim, kdy jsem ji viděl naposledy a tak dále. Zvedl jsem k němu zrak, oči trochu přimhouřené. Už mě nebavili mluvit o mrtvých. Nic jsem na to nejdříve neříkal. Poprvý jsem i slyšel jméno té vlčice, která zabila mámu a rezonovalo mi to v hlavě. „Třeba ale přijde úleva, když zmizí z tohohle světa,“ řekl jsem polohlasem. Netušil jsem, co jiného k tomu říct. Možná jsem ani nechtěl, protože jsem se cítil od všeho nějak distancovaně a netušil jsem, jak se k tomu všemu prohrabat.
A pak jsem hlavu zase sklopil. Tupě jsem zíral na svoje nohy, když mi říkal, že mě má rád. „Já tebe taky,“ zamrmlal jsem jako malý tupý zvíře. Tlapou jsem si přejel po čenichu, kde se mi do tělo zabodlo několik původně stříbrných brouků, kteří mi prokousali kůži po celé hlavě. Michiko se toho bála a chápal jsem to. Na pohled to bylo docela odpuzující, navíc ty tesáky na čelisti.

//nová skupinka může až odtud ~

Do toho se v blízkosti ozvalo křupání větví, kroky a mumlání. Zvedl jsem hlavu, protože jeden ten hlas byl známý a šel skoro jako na zavolanou, kdy jsem předtím komentoval, že svou rodinu ani nikomu neukázal. A... sám se přitom vzhledově změnil. Na noze měl bílo-fialové klikiháky a i oči měl jiné, ale jinak to byl furt nejstarší bratr a s nim tři menší. Udělal jsem dva kroky blíž k otci, posadil se vedle něj místo proti a pohledem cukal od jednoho vlčete k druhému. Jedno černobílé jako otec nebo Iskierka, dvě hnědá po jejich matce, žádné šedé po naší matce. Šedá tak náležela jenom mně a z malé části Etneymu.
Ke mně samotnému se vázala jenom dvě slova. Prostý pozdrav, který jsem oplatil jenom pokývnutím a: „Ahoj.“ Více asi nebylo co říkat. I nastávající konverzace by stejně měla být jenom mezi těma dvěma. Nevzbuďte Michiko, poznamenal jsem jenom. Ačkoli by tu aspoň měla svoje vrstevníky.

Etney - Nemo - Reonys - Ciri - Vivianne (?) - Arcanus (jestli rozumim pořadí)

Otevřel jsem tlamu, abych odpověděl na jednoslovnou otázku, ale pak jsem tlamu s klapnutím zavřel a netušil, co vlastně říct. Moc jsem tomu nerozuměl. Iška mi to přednesla jako fakt u matčina hrobu, řekla, že to tak má být a já se na to neptal. „Chce, aby se jí tak říkalo,“ řekl jsem nakonec, ale nedokázal to nějak vysvětlit nebo nějak osvětlit, protože jsem v tom sám byl ztracený a ani jsem tomu nerozuměl natolik abych to dokázal nějak okecat.
Pak jsem byl už trochu zmatený, ale taky jsem si za to mohl sám, protože jsem moc netušil, kdo to vlastně je Parsifal. Znal jsem ho podle vzhledu, viděl jsem ho pozvracenýho od hlavy až k patě, ale to bylo vlastně úplně všechno. „Nedávno jsem ho viděl,“ řekl jsem trochu nejistě, protože jsem nějak té otázce nerozuměl, ale nějak jsem to moc neřešil, prostě chtěl mít přehled, tak jsem odpověděl, co já sám vím, i když toho zrovna moc nebylo. „A Al,“ zalkl jsem se. Začala se mě zmocňovat nervozita a měl jsem i třes v zadní noze. Nějak jsem netušil, co na to říct bez toho, abych začal jančit a topit se v sebelítosti. Polkl jsem, než jsem promluvil, „my... Byli jsme s Michiko trochu na jihu, kousek o Života a on prostě... zmizel. Zůstal jenom kouř a nic víc a nevim...,“ zasekl jsem se, „prostě nevim.“ A koho to ze mě dělá?
Chtěl jsem z toho vypadnout. Nechat tohle za sebou, protože mě z toho začínala bolet hlava. Nebo mě spíš začalo deprimovat, jak málo toho vím, i když v tom celém nějak žiju a měl bych mít přehled minimálně o těch nejbližších.
Otec nějak o ničem takovém nevěděl. Minimálně to přisuzoval magii, ale mně tohle nepřišlo jako magie. Možná to bylo magické, protože ten pták mluvil, ale jinou magii jsem v tom necítil. „Nepřijde mi to jako magie,“ zamumlal jsem trochu nejistě a zvedl pohled ke stromům, kde pták v klidu seděl, „minimálně říkala, že je obyčejná, ale mluví se mnou a furt se drží opodál,“ pokynul jsem čenichem nahoru k těm stromům, ale ten pták byl stejně většinou hnědý a zrovna mlčela. Styděla se?

Hrábl jsem tlapou do země, jako bych se tam pokoušel něco hledat. Spíše jsem se ale chtě zahrabat na chvilku do země a dělat, že jsem uschlej keř, nebo něco podobného. Chybělo mi minulé léto, když to bylo všechno jenom o zábavě a srandě, pak už ten rok byl jenom divnou směskou problémů a bolesti, ze kterých jsem byl už docela unavený, ale furt jsem se do toho motal. Třeba tim, že jsem tohle všechno řekl otci, ale tomuhle se vyhýbat nešlo. Měl by o tom vědět, když to tu vedl. „Netušim. Shireen... Teda Iskierka šla za nějakou svojí kamarádkou, co se tu ukázala a Sionn se ai na chvíli odklidil,“ pokrčil jsem rameny, „chápu proč.“ Taky bych se odklidil, ale neměl jsem kam a furt jsem čekal, že se třeba Alator vrátí, ale zatim vůbec nic a nechtěl jsem tu ani nechávat Michiko samotnou, protože víceméně nikoho neznala a mohla by z toho být vyděšená.
„Asi někdy na jaře myslím, co říkal Parsifal,“ odpověděl jsem. Otec se z toho nezdál moc nadšený, ale nedokázal jsem říct, jak to celé bere. Je naštvaný, že je neviděl? Že vůbec existujou? Nebo něco jinýho? „Nevim,“ dodal jsem, když se v tom začal trochu rýpat, že tomu celému nerozumí, „třeba prostě nechce.“ Ale kdo ví, co se mu prostě honilo hlavou.
Pak jsem ale zakroutil hlavou, „už nic strašnýho,“ odpověděl jsem a pokusil se nějak zacukat k úsměvu, i když to bylo spíš ironické.
„Jenom snad...,“ zarazil jsem a zvedl trochu zrak k větvím stromům. „Slyšels někdy o tom, že by se vlka drželo nějaké zvíře a mluvilo s nim?“

Donutil jsem se zavrtět hlavou ze strany na stranu. Netušil jsem, jak vůbec pomoct sobě, jak by to mohl někdo jiný? A ani jsem pořádně netušil, co se mi vlastně děje, prostě jsem netušil, co se vlastně děje a zkoušel jsem se maximálně to nějak ukočírovat a nemyslet na všechno možné, co se mi polední rok a něco honilo hlavou. „Nech to plavat,“ dodal jsem a v sedě přešlápl z jedné přední na druhou. Zbloudil jsem k nim pohledem, sledoval tmavě fialové drápy, které jsem měl pokryté hlínou a bahnem a přemýšlel ještě nad tim, jak Michiko zmínila, že mi předtim svítilo něco okolo očí, když jsem se magií pokoušel zjistit to, na co myslí.
Přesunuli jsme se k tomu nepříjemnému tématu. Zaskřípal jsem zuby, když jsem slyšel to jeho jméno. Bylo mi fuk, jak se jmenoval, byl to nechutný vlk s blbym výrazem a podělanýma parohama, který zabil Fiéra, když tu neměl co dělat a měl táhnout k čertu. „Je mrtvej, snad,“ odpověděl jsem odtažitě po otcově reakci. už nemělo smysl tohle řešit. „Sionn řekl, že ho utopil v řece,“ dodal jsem. Ale nikdo si tím jistý být nemohl a nechtěl jsem tomu ani pořádně věřit, dokud bych neviděl jeho rozežraný tělo mrchožroutama.
„Snad jo,“ dodal jsem s pohledem k zemi, „ten Parsifal ještě říkal, že snad Lucy vrhla vlčata... Ale očividně ještě Etney ani neměl důvod o tom smečce říct, nebo nějaký vlče ukázat, tak nevim,“ pokrčil jsem nad tím rameny. Očividně mu za to rodina nestála. Neměli jsme spolu ani dobrý vztah, protože se mi vždycky ukázal jenom jako ufňukaný dospělý, co si neuměl řešit svoje věci a nějak víc se neukázal.