Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Úkryt přes Asgaar

„Blbě se mi s nim dřív mluvilo,“ přiznal se Alastorovi. Vlastně to nikdy nikomu neřekl, protože nebylo komu a hlavně jak? Těžko se říkalo, že mluvit s vlastním otcem byl problém, protože každý si žil v jiné představě toho, co se okolo nic děje a on byl moc malý na to, aby všechno viděl v širším spektru, které zrovna tam bylo dost široké.
S překvapením sledoval zasněžený les, který se nořil do zimy. To byla tedy... třetí zima, kterou zažíval, ale narodil se v létě, takže to neznamenalo, že mu jsou tři roky. Přesto nejistě šlápl do studeného sněhu, který mu křupl pod tlapou, protože byl prvním, kdo na něm spočinul. „Mám pocit, že zima je asi to nejzajímavější, co v okolí může být,“ podal zamyšleně. Léto měl rád, jedno si dost užil, ale zima k němu asi seděla více. Vzpomínal si, že první sníh viděl s matkou, když ho učila lovit. V zimě taky Alastorovi přiznal, že ho miluje – takže to už bude rok?
Pokrčil s lehkým úsměvem rameny nad Alovým prohlášením, že si problémy dělá sám, „komu by se asi chtělo žít v úplně růžovém světe, kde se nic neděje?“ rýpl si do něho a vlastně i do všech na světě.
Mířil z lesa k vodě, sice moc brzo na to, aby se na něj dalo stoupnout, i když kdo ví, podle toho, jaká zima venku je. „Napadlo mě jít k vodě,“ kývnul lehce hlavou, „na koupání to úplně nebude, ale... Třeba se bude dát na led šlápnout?“

576 (34)

Nikdy se moc neptal, co způsobilo to, že v očích Arcanuse nebyl jeho, ale asi to ani nechtěl vědět. Protože ho to přeci jenom bolelo a vadilo mu to, nabalovalo se na to následně víc věcí, se kterými si úplně neporadil a jedním z toho byl strach ze samoty. „Jo,“ přitakal jenom s pokrčením ramen, když se nad tím Alastor podivil. Údiv byl na místě, ale jeho nezájem o tu věc ne. Jenom k tomu neměl moc co dalšího říct, „bylo to docela... divný období tady. A to jsem byl hodně malej, když se to dělo, takže jsem to ani moc nechápal. Jenom mi přišlo, že otec mámu nesnášel a nechtěl jsem s nim zrovna moc kvůli tomu být.“ Opět nad tím pokrčil rameny, netušil, co dál s tim a asi to ani moc řešit nechtěl, protože by si asi vymýšlel, jak to bylo, moc si z toho věku ještě nepamatoval.
„A říkají si to oni o těch, co sami žerou? Třeba liška zajíci, než my chytíme lišku?“ přemítal dále nad potravním řetězcem, ale asi oni dva nebyli ti nejlepší adepti, co o tom mohli mluvit, protože s tím jídlem měli oba problémy.
Michiko se v jeskyni nenacházela, což značilo s velkou pravděpodobností jenom to, že se vrátila odkud přišla. Nemesis na to nic neříkal, Alastor jenom krátká slova, než se mu opřel o kožich. Nehýbal se, nechal ho, aby se o něj opíral a jenom si lehce o něj opřel tvář, než Al sám promluvil a navrhl aktivitu.
Jenom se lehce pousmál, nechtěl vracet debatu k vlčeti, raději. „Určitě,“ přitakal pomalou cestou ven.

//Medvědí jezírka přes les

575 (33)

//Les

Přišlo menší zaražení z jeho strany. Ani ho tak nezarazilo to, že mu rodiče vyprávěli o vlkozřoutech. Ani ho nepřekvapovalo to, že tihle mají údajně existovat. Spíše se v něm probudila jedna starší myšlenka, která formovala začátek jeho povahu, protože to bylo v kritickém období jeho života, když mu vlkožrouti přišli do života, ačkoli ne tak, jak by asi podle jejich označení jiní čekali. „Taky mi o nich říkali,“ pronesl ponuře, než se zamračil, „Otec si jednu dobu myslel, že nejsem jeho, ale jednoho tohohle vlkožrouta.. Víc jsem to nikdy nepochopil,“ zavrtěl nad tím hlavou, protože se tomu nechtěl věnovat. Věřil, že je synem Arcanuse? Nic jiného mu ostatně nezbývalo, protože vyhlídky na jinou možnost nebyly moc dobré. Ale kdyby to byla pravda? Těžko říct, jak by na to reagoval. Znamenalo by to, že stejně tak i Iskierka nazývá otcem někoho jiného a... asi by neměl to srdce jí to říct. Nebo odvahu? Jedno z toho.
„Lov je beztak hloupost,“ dodal, než se zašklebil nad tím, že alespoň vodu Alastor pije, protože ta mu asi nebude mít tak jenom za zlé, že si z ní trochu bere. „Kdyby žrádlo nebylo povinnost, nedělal bych to,“ dokončil ještě svou myšlenku cestou do jeskyně. Moc nevěřil tomu, že tam Michiko bude, ale byl by rád, kdyby ano, i když netušil, jak se o vlčata má starat. Spíš to ale chtěl pro Alastora.
„Snad by alespoň to udělala,“ dodal ještě před prvním krokem do jeskyně, která však zela prázdnotou a ani nebyl cítit pozůstatek ničí přítomnosti. Ještě zkouškově začenichal, než přešel k jednomu kamenu a položil na něj ucho – proč to vlastně neudělal předtím? Ale nic a nikoho neslyšel. Jenom ostatní členy rodiny, ale ne vlče. Suše polkl, nechtěl být ten, kdo to řekne nahlas.

„Hm,“ zamručel nad tim zamyšleně se zvednutím pohledu někam mezi koruny stromů, „asi bych také jiným vyčítal, kdyby se mě pokusili sežrat.“ To tý rybě nikdo nemohl mít za zlé, že prostě jenom chtěla žít. Je dobré být na vrcholu potravního řetězce, uvědomil si, ale určitě existovalo něco, co by vlka sežralo. Pokud ne Smrt samotná, tak třeba medvěd. „Ale když tedy nejíš?“ nechápal moc s pohledem už zase na Alastorovi. Bral energii ze slunce? Živil se čistou energií, kterou chytal ze vzduchu? Nebo žere jenom rostliny? Může vlk přežít jenom na rostlinách?
Karma zmizela někde mezi korunami stromů. Krupobití polevilo, ale stále bylo nepříjemné chladno. Navíc měl i hlad a věřil tomu, že vlče bude schované v jeskyni, kterou už zná, protože jí tam dříve už dovedli. „Určitě, třeba se už taky cpe žrádlem.“ I když se k tomu moc neměl, rozhodl se myslet optimisticky. Hlavně nechtěl přemýšlet nad tim, co by to horší mohlo přinést. Vydal se opět směrem k úkrytu, ale mračil se nad tim, že by se měla... Michiko vrátit domů. „Pokud ano... Mohli to alespoň říct,“ řekl lehce nepřítomně. „Ale... pokud fakt ano, je dobře, že je se svojí rodinou.“ Ale docela ho to mrzelo. Za sebe, ne za ni.

//jeskyně

„A co ti říkala?“ zajímal se, protože o mluvící rybě ještě neslyšel. Ale taky neslyšel o mluvících ptácích a tchořích a hle, tchoře sice neznal, ale už věděl, že ten taky existuje. Zajímalo ho však, co však mohla říkat ryba, kromě žadonění o to, aby nebyla zabita, o což mohlo prosit každé zvíře, které bylo na pokraji smrti. „Asi bych nechtěl žrát něco, co na mě předtím mluvilo,“ přiznal. Trochu to v něm začalo hlodat, co by dělal, kdyby jeleni a mufloni mluvili? Zajíci a syslové? Co myši, které mu Karma lovila? Asi by pošel hlady. A už tak toho zrovna moc nesežral, co ostatní, kteří se kýblují žrádlem?
Nechtěl nad tím víc přemýšlet, ale snad lepší než to, co ho donutilo zastavit. Karma se vztekala, ale přestala mávat křídly. Hrabala však v zemi a vydávala takové tiché pískání, ale hlavně měla peří na krku načepýřené. „Kde si ji hledala? Byla v lese, kousek od úkrytu,“ obořil se hned po Alastorovi, který začal panikařit. „Není v lese. Není okolo, bylo tam jenom to malý vlče s tím černým, co tu byli předtím,“ zamávala křídlem ale zůstávala načepýřená a naštvaná.
„Počkej chvilku, klid,“ houkl konejšivě na Ala, než se ještě na krátko otočil ke Karmě. „Můžeš se prosím ještě podívat?“ Nedostalo se mu ale žádný odpovědi, jenom jednoho nasupeného pohledu a odlétla. Těžko ale říct, jestli se urazila a odletěla, nebo se mířila podívat po okolí. „Může být v jeskyni,“ navrhnul, „ví kde je a nebylo úplně hezky, mohla se jít schovat,“ navrhl jednu myšlenku.

Byl jsem si docela jistý, že se Karma nezhmotnila a jenom ji prostě nebavilo žít na tom místě, kde se narodila a prostě přeletěla z ostrova až k nám, kde už prostě zůstala a z nějakého důvodu zrovna u mě. Ale zhmotnění Hlasu znělo... stejně divně jako zajímavě. „Tak... snad se bude držet daleko,“ pousmál jsem se povzbudivě a zatím docela účinně ignoroval Karmu, které se to asi moc nelíbilo, ale nijak hlasitě nenamítala.
Když pronesl, že asi daleko nebude, rychle jsem se rozhlédl okolo, ale nikdo tam nebyl a asi to nemělo cenu řešit. Někdy se (bohužel) objeví a s tim ani nic nenadělám.
Udělal jsem už pár kroků spěšně k jeskyni, než jsem se zastavil a trochu udiveně koukal na Alastora, když tvrdil, že už nějakou dobu nemá hlad, „to nezní... zdravě? Já jako malej neměl hlad a malej jsem zůstal,“ ušklíbl jsem se nad tim. U něj asi už nehrozilo, že nevyroste, ale stejně to neznělo moc pozitivně. „Ale já bych se docela najedl,“ podotkl jsem, i když už nějak padlo, že k jeskyni půjdem, dokud nepadlo jedno kouzelné slovo, které vyprovokovalo tichého posluchače.
Než jsem mohl odpovědět, že měla čekat, až se vrátíme z lovu a poslal jsem pro ni Karmu, ozval se hlasitý a nepříjemný výkřik papouška, který měl už dost předchozí ignorace. Peří měla načepýřené, mávala křídly a vztekala se. „Už plánujete poslouchat?“ zaskřehotala nepříjemně do okolí. „Michiko jsem ne-naš-la,“ slabikovala naštvaně, „ani v okolí.“

„Nemusel si,“ namítl, „i když jsem neměl ponětí, co se stalo a proč,“ dodal zamyšleně. Jednou se to ostatně stalo, ale tehdy oběma a objevili se na vysoké ledové hoře, kde už spolu jednou byli. A pak šli dolů společně. Ale proč se to tentokrát stalo jenom Alastorovi netušil, byl z toho docela zmatený, ale nechtěl to už řešit, i když si poslechl, co se mezitím dělo, co byl pryč. „Hlas se zhmotnil?“ nechápal. Přeskočil celou část o nějakém Nickolasovi, neměl ani trochu chuť vědět, kdo to byl, ale pozastavil se nad tchořem, který měl patřit jeho partnerovi. „K tobě jako Karma ke mně?“ zeptal se, protože v tom potřeboval mít trochu jasno a v tomhle byl zmatený. Už věděl, že tohle mají jiní, že Gee má svého strakapouda, ale pokud se jednalo o zhmotnení Hlasu, co byla Karma? Ohlédl se k ní, seděla na zemi, načepýřená snad vztekem a možná právě tím měla být? Tím hněvem, při kterém viděl rudě a nedokázal logicky myslet? „A kde je? Nikdy jsem ani tchoře neviděl,“ usmál se zlehka. Podle názvu to zvíře moc vábně neznělo, ale pokud k němu patřil, chtěl ho poznat.
Nad zbytkem vyprávění se jenom kousl do jazyka. Chtěl to nechat být, ignorovat, nevnímat. „Zbytek už nemusíme řešit,“ namítl a udělal krok dozadu. Do země všude okolo narážely kroupy, které značily, že nebude úplně moudré se někam vydávat. „Možná bychom měli jít spíš do jeskyně,“ zamyslel se nad tím, „nemáš hlad? Předtím jsme lovili, něco určitě zbylo.“ Někde v koutku hlavy ale všechno viděl tak nějak... divně. Nebo se tam spíš lehce odrážel strach z toho, co tu bylo před chvílí.

Všechno se nějak začalo uklidňovat, alespoň v to doufal, protože snad na více toho neměl. Bylo to něco, co nečekal, co si nemyslel, že bude muset řešit, ale ono to přišlo a... nebyl na to připravený. Na to se asi nedá připravit nikdy, ale pokud by alespoň sám cítil, že je něco v nepořádku, mohl by to nějak očekávat, třeba by k tomu měl i co říct, ale tohle prostě nebylo. Celé to byl výmysl, který se někomu zrodil v hlavě a rozhodil vše více než ta bouře, která v okolí řádila.
Slyšel však slova, která ho uklidnila a doufal, že budou taky závěrem toho, co tady musí řešit. Chtěl na chvíli někam vypadnout, podívat se po okolí, prostě zahodit to všechno, co tu leželo, protože toho bylo nějak moc a přišlo mu, že už přes rok se zábava nějak hnala do pozadí, protože tu byla smečka a všechno to okolo. „Už to neřeš,“ vyzval ho, kousek se od něho odtáhl a zvedl k němu zrak. Sice se Alastor nemohl řadit mezi obry, ale Nemesis spadal mezi ty menší. Možná, že kdyby dřív žral a nehnal by se furt za nějakým hledáním, třeba by vyrostl, ale bylo mu to nějak jedno. Svou sílu beztak moc neviděl ve velikosti a hrubém násilí. „Pojďme někam,“ vyzval ho, „trochu dál od ostatních.“ Upřesnil. Prostě chtěl být chvilku bez své rodiny potom, co se všechno semlelo.

Tak proč tohle všechno řešíme?
Neptal jsem se na to nahlas, protože jsem tomu všemu nerozuměl, ale chtěl jsem, aby to bylo pryč. Celý tenhle nechutný mlžný opar, který se sem snesl a trávil nás svojí existencí. Visel jsem pohledem na Alastorovi, zoufale a prosebně, netrpělivě jsem čekal na další slova, ale vlastně jsem je vůbec nechtěl slyšet, protože jsem se obával toho, co mohou přinést.
Po jeho další slovech přišly slzy. Zalkl jsem se, nejdříve jsem i zkoprněl a neuměl se pohnout, protože jsem nechápal, co ty slzy znamenají a co dalšího přinesou. Ale když pak pokračoval a škytal další slova, nezůstal jsem sedět, ale nalepil jsem se k němu jako klíště posledním delším krokem, posadil se na zem, možná do něj trochu víc vrazil, protože po celé té chvíli bylo nějak trochu nemožné korigovat jakýkoli pohyb. Nacpal jsem hlavu pod Alastorovu čelist, čenich mu vrazil do srsti na krku a nejdříve nemluvil, protože jsem ani netušil, co bych měl říct, doufal jsem jenom v to, že reakce nějak slova nahradí, protože jsem nechtěl, aby odcházel. „Miluju tě, Ale,“ huhlal jsem mu do toho do srsti, „a už vůbec nechci, abys někam šel. A jestli jo, tak jedině se mnou. A pak se sem vrátíme.“

Všude okolo se kradla zima. V zadních nohách jsem cítil třes, který mohl přijít zrovna tak teplotou jako situací, ze které se mi svíral žaludek a zrovna tak mnou i bublal vztek, který jsem zatim nějak držel na uzdě.
„Nezlomil,“ přitakal jsem s krokem blíž. Víc jsem si ale nějak nedovolil. Zůstal jsem stát na místě, koukal už trochu víc nahoru, protože se mezi naší výškou začala tvořit mezera, ale hlavu jsem stále nemusel nutně zaklánět. Štvalo mě, že si to myslel. Že mu to někdo, kdo byl dokonce z mojí rodiny, nakecal a že nás to dostalo do týhle situace. „Neudělal si nic, co by k tomu vedlo.“ Možná jsem se občas trochu bál, co se děje a nebyl si situací jistý, ale nic jiného se nestalo. Nic ale nevedlo k téhle situaci a přesto jsme tu byli.
Ale přesto, i když jsem si nějak myslel, že se všechno nějak vyřeší prostě jenom tím že se řekne pravda, Alastor chtěl furt raději odejít. Zůstal jsem stát jako zkoprnělý, v hlavě se mi akorát začaly točit myšlenky na to, že chce prostě odejít a hledá jenom důvod, kterým by si to utvrdil, aby se necítil zle, že tak dělá. „Neubližuješ,“ zalhal jsem, protože to všechno neskutečně bolelo. „Chceš ode mě odejít?“ zeptal jsem se upřímně po chvíli, kdy jsem se pokoušel... prostě jenom udržet. „Nechci, abys odešel, Ale,“ dodal jsem, i když to docela rušilo to, co jsem chtěl – aby bez nějakého ovlivnění ostatních mi odpověděl na tu otázku. Když odejdeš, tak mi ublížíš, dodal jsem už jenom pro sebe.

Snažil jsem se to celý přirovnat k nějakému pocitu a emoci, co jsem už měl, ale nešlo to. Bylo to míchaní prázdné bezmoci, kterou jsem cítil možná tak jako malý, když pršelo a já marně čekal pod Životovými kopci, až se máma vrátí. Jenže ona se tehdy nevrátila a nechalo to ve mně díru, kterou se hnal vítr. Jako teď. Vítr de do mě mohl opírat, jak jenom chtěl, ale nemělo to žádný smysl a efekt.
Všichni ke mně stáli zády, hlavy strčený do keřů, jenom Karma se naopak držela v pozadí. Slyšel jsem, jak nervózně ryla drápy do kořenů stromů, z hrdla vydávala tichý nečitelný pískot, ale nepřibližovala se. Na druhou stranu se ani neoddalovala a to se o všech říct nedalo.
Bublal ve mě i vztek. Na Sionna, který vykládal nesmysly. A už jsem mu to i jednou sám v podstatě řekl, že říká nesmysly a on je stejně vykládal dál, protože si snad usmyslel, že to bude brát za pravdu. Pevně jsem zatnul zuby, v čelistech se mi opřel nepříjemný tlak, který mi vystřeloval do mozku, kde se rozrostla další palčivá bolest. Kdo mu dal právo motat se do cizího života, zeptal jsem se jenom sebe samého. Jeho jsem se ptát nemohl, ani jsem nechtěl. Kdo ví, jak by si zase ta slova převzal a jakou pravdu by z nich vytvořil.
Hleděl jsem do Alastorových zad, Fiér chtěl vlčata z keře vzít nažrat se do úkrytu, ale furt mi to bylo jedno. Třeba Sionn se o ně mohl postarat. Rád se motal do cizích věcí.
Šlo mi jenom o to, aby se ke mně Alastor otočil a mluvil se mnou. Aby pochopil, že jsem nikdy nic takovýho neřekl a vůbec o tom nemyslel. Suše jsem polkl, když ke mně konečně otočil. Vypadal strhaně, stahovalo mi to nepříjemně útroby, protože nebyl smysl, aby se tak cítil. „Ale tys mi neublížil,“ namítl jsem naléhavě s jedním krokem vpřed, který jsem zastavil v polovině. „V zimě, takže už skoro před rokem jsem se Sionnem mluvil. Řekl jsem mu, že si jsem nejistý, protože jsem nevěděl, co mezi námi je a tehdy jsme se dlouho neviděli, než si přišel s Fiérem. A pak jsem s nim mluvil ještě jednou.“ Snažil jsem se všechno vysvětlit co nejrychleji, ale jakmile padlo jeho jméno, chtělo de mi zařvat. „Vysvětlil jsem mu to celý znova, nikdy jsem nezmínil pochyby o nás dvou – nevím, co a proč ti to vykládal.“ Hlas se mi ale nějak zlomil. Ocas volně spadl k zadním nohám a žaludek mi propadl níže.
„O čem to mluvíš, Ale?“ zeptal jsem se přiškrceně. Nechtěl jsem tu domněnku říct nahlas, protože jsem chtěl doufat, že de v jeho hlavě nezrodila.

Dým se začal rozprostírat okolo, ale zanechával za sebou odlehčenou atmosféru, která mi lezla na mozek a bourala tam každou postavenou zeď. Pak všechno teklo, proudilo a pohybovalo se tak, jak si to samo přálo a můj vlastní úsudek šel nějak do pozadí. přišlo mi, že je těžší myslet, ale zmocňovala se mě radost a... líbilo se mi to. Po těch měsících, kdy se všechno skrývalo za černobílým filtrem snad svět dostával barvy. Alastor byl zpátky, Fiér byl zpátky, všechno mělo být takové, jako jsem si mohl přát a nějaký žal se mohl jít zahrabat.
Al se pokoušel za to všechno omluvit, ale kroutil jsem na to nesouhlasně hlavou, že vůbec není za co, však to bylo skvělý. Nic jsem ale k tomu nestačil říct, protože mluvil dál a zakončil to všechno slovy, které jsem pocítil hodně hluboko. Připadalo mi, že mi srdce vynechalo jeden úder a pak ztratilo rytmus. Všechno najednou ztratilo rytmus. Mozek byl ztracený, plaval v šedém dýmu, který přinášel smích a radost, ale do toho se vylila olejová skvrna černá jako noc. „Co-co řekl Sionn?“ nechápal jsem. zakroutil jsem nad tím lehce hlavou, že to nedávalo smysl, ale ten konec byl jako... těžko říct co. Cože? naznačil jsem jenom tlamou. Vlastně žádný zvuk ze mě nevyšel, jenom jeden krok zpět, oči jsem měl lehce přimhouřené a zorničky doširoka roztažené.
Všechno najednou byla špatně, jako by snad vzhůru nohama. Fiér něčím nadšený a oba i zaměřili svou pozornost na keř za námi, odkud se vynořila dvě vlčata, ale koho zajímala nějaká vlčata? Možná dobrého smečkového člena, ale tím jsem očividně já nebyl, protože jsem furt stál na místě jako zkamenělý a hleděl na zelené ornamenty na Alastorových zádech, protože to byla jediná část jeho těla, kterou jsem mohl vidět. „Ale,“ šeptl jsem, ale bylo to úplně jedno, protože jsem mluvil, jako kdyby mi někdo rozdrtil hrdlo. Nešlo mi mluvit, už vůbec ne srozumitelně a nahlas.
Připadalo mi, že se mnou rozléval chlad. Obvykle to bylo horko z hněvu a naštvání, který jsem pociťoval ve vypjatých situacích, ale tentokrát přicházela jenom zima.
V okolí duněly hlasy, nějaké i na mě, ale nevnímal jsem a nereagoval. Měl jsem pohled upřený pouze na jeho záda a doufal, že se snad ke mně otočí čelem. Donutil jsem se vstát, ale připadalo mi, že stojím na špejlích. Neudělal jsem ani krok blíže, veškeré okolí jsem vytěsnil z mysli a bylo mi jedno, kdo tam byl, co říkali a co chtěli. Mluvil jsem jenom k tomu, kdo se ke mně otočil zády. „Můžeme si spolu promluvit o samotě, prosím?“ zeptal jsem se těch zad.

Přišlo mi, že chtěl Al něco říct, ale možná se jenom zalknul, protože po jedné slabice z něho žádná slova nevyšla. Trhnul jsem ušima, jestli jsem se třeba nepřeslechl, zatížené ucho mi lehce kleslo tíhou, ale hned jsem ho zvedl a upřeně hleděl na svého partnera, jestli něco řekne, ale... mlčel.
Nervózně jsem nad tím polkl a krátce i sklopil oči k zemi tak, abych viděl svoje fialové drápy a zároveň jeho zelené. Jenže jsem hlavu nevydržel mít moc dlouho sklopenou, protože mluvil Fiér a tentokrát už hodně, tolik, kolik mluvil normálně a snad si i vynahrazoval to, co nenamluvil jako mrtvý.
Za Ala jsem jenom přikývl, že to je jeho sestra, ale nebyl jsem si úplně jistým tím, jak to tam mají, protože to snad bylo složitější a nechtěl jsem to říct špatně. „To... si nemohli najít nějaký soukromí?“ podotkl jsem trochu se staženým žaludkem, protože jsem furt byl docela... mladý? Vlče? Nezkušenej potěr, který o tom zrovna nechtěl mluvit a už vůbec ne to vidět u jiných? „Viděl jsem tři. Mají nohy i uši... Ale to jedno bylo trochu divný,“ pokrčil jsem nad tím rameny, to vlče za celou dobu neřeklo ani slovo a potom odkráčelo do háje. Což Etneye naštvalo.
Trochu víc jsem se ale nepříjemně zamračil, když se Fiér zeptal, kdo je Michiko. „Je to vlče,“ upozornil jsem ho. Takže to bylo... nepřípustné.
Po celou dobu z Ala nevypadlo ani slovo, vypadal, že se každou chvíli zhroutí, ale nechápal jsem proč. Proč ani nic neříkal, proč nic nedělal, co se vůbec dělo? Před Fiérem vyrostla nějaká rostlina, kterou měl podle něj sežrat, aby mu bylo lépe, ale mně tak divně páchla, že bych to do huby nestrčil. Zavrtěl jsem nad tím krátce hlavou, vrátil zrak k Alastorovi, ale ihned mě něco oslepilo. Našedlý dým, který vyšel z jeho těla, ofoukl mě a okamžitě se mi dostal čenichem a tlamou do plic. Smrděl podobně jako ta Fiérova kytka, ale mnohem víc a dusila mě. Snažil jsem se ten kouř vykašlat, dávil jsem se jím a oči mi slzely, že jsem si je musel otřít tlapou. „Co to-“ kuckal jsem a přišlo mi to všechno náramně vtipný, že mi to zvedalo tlamu do širokého úsměvu, „-bylo?“ zeptal jsem se s tlumeným hihňáním.

Jestli byl nějaký les prokletý, že v něm nemohlo být nic normálního, byl to tenhle les. Protože od začátku do konce tu byla situace akorát divně lepkavá, neodpovídala tomu, jaká by měla být a už to docela i lezlo na mě. Od Alastora jsem se žádné reakce nedočkal, nebo spíš žádné, kterou bych tak nějak chtěl dostat. Pohledem uhnul a já se stáhnul o dva kroky zpět, protože mi přišlo, že v jeho blízkosti ani chtěný nejsem. Jenom krátce řekl, že jedno vlče taky viděl, to poslední, na které Etney nadával, ale mohlo mi to být úplně jedno.
Alespoň Fiér si nějak udržel svůj smysl pro humor, i když byl takový osekaný, ale jestli měl být mrtvý, asi měl nějak právo na to, aby dostal čas na rozkoukání. „Tady tě chcem,“ nadhodil jsem mu, ale nějak jsem cítil, že žádná reakce nepřijde ani od něho. Od nikoho totiž nepřijde. Všichni se stáčí do sebe, pomyslel jsem si trpce a stočil ještě zrak k Alastorovi, který ale hleděl do země. To samé Sionn. Docela i otec. Sestra byla raději pryč, vždycky tomu tak bylo.
Ale pak přeci jenom od Alastora něco přišlo. Chtěl vědět, kde je Michiko a já se instinktivně koukl nahoru k větvím, ale žádný pták tam nebyl. „Byli jsme lovit a ona spala, Karma pro ní zaletí,“ uklidnil jsem ho prostě. Bylo bezpečnější ji nechat spát a ne ji tahat k muflonům. Už tak předtím byla u těch ještěrů, kteří... se zatím naštěstí nevraceli.

Nejnormálněji se asi choval Alastor, který mlčel. Nic neříkal, i když z tváře se mu toho dalo vyčíst docela dost, ale někdo vstal z mrtvých, jestli se tam tohle nemělo odrážet, tak nevim, jak reagovat. Fiér zase netušil, co se stalo, Sionn mu musel vysvětlit, co se stalo a to mi vařilo krev v žilách, ale jinak chování všech okolo bylo... divné. Jako kdyby celá situace měla být úplně špatná, přestože se někdo vrátil z hrobu? Parsifal odešel, otec šel do úkrytu, Sionn se taky vytratil a z obrovské skupinky jsme zůstali tři. Docela to nahrávalo mýmu dřívějšímu prohlášení, že tu nikdo kromě nás třech není, i když jsme se teď proházeli, ale furt to byla jenom skupina po třech, kde se zdálo, že jenom já mám radost z jeho návratu.
Přestal jsem ale mával ocasem. Udělal krok blíže k bratrovi, který mizel pryč a nevšiml si, že se jeden piercing na tlamě vydal na průzkum na jeho zádech. Chvíli jsem se díval za jeho zády, jak mizí, zamračil se a otočil se k Fiérovi a Alastorovi. Ještě jednou jsem mávl ocasem a ani nevěděl, ke komu jít blíž dříve. „Jak ses dostal zpátky?“ zeptal jsem se Fiéra nechápavě a přešel blíž k Alastorovi, protože jsem ho nechtěl ignorovat. Otřel jsem se mu čenichem o spodní čelist, protože byl vyšší a docela jsem i doufal, že mu to zvedne nějak náladu, protože se nezdálo, že by byla nějak nad bodem mrazu. „Potkal jsem ta vlčata tvojí sestry a mýho bratra... Teda jenom pár z nich, ale zdají se... normální?“ nadhodil jsem k němu menší poznatek, co jsem zjistil, když byl pryč. Na to jsem se ptát nechtěl... zatim.
Do toho se vrátila i Karma. Nejdříve jsem ji neslyšel, dolétla kousek za námi, zbytek šla pěšky, křídla roztažená a dloubla do mě zobákem, ale to mohlo taky počkat.
„Fiére,“ došlo mi rázem, ignoroval jsem ptáka a otočil se k jednomu splasknutému uchu, „Alastor tu žije s náma,“ obeznámil jsem ho vesele. A možná trochu hrdě.
Ještě jednou jsem ucítil zatahání od Karmy. Tentokrát to vzala drápem rovnou do přední nohy, že jsem až uškubnul a zamračil. „Co ta Michiko?“ zeptal jsem se polohlasem trochu kousavě. A v odpověď nepřišlo nic, jenom jeden vyčítavý pohled, tiché, ale bolestivé písknutí a pak odletěla.