Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Uvelebil se ve sněhu u nohy, která pod kůží neměla prakticky žádné maso, ale i tak zůstal u toho, aby nuzně ohlodával jedno místo, že zuby brzo škrábal o kost, ale záměrně se dál neposouval. Vlastně ani do tý kosti moc nejel, jenom to maso držel poblíž, hlavu zvednutou směrem k sestře a poslouhal začátek jejího vyprávění. Očekával, že jejich informace se budou dost shodovat, že oba vědí prakticky to samé, ale šeredně se pletl, protože z toho celého věděl jenom o tom, kdo je... Krůli? Nebo podle popisu si to připojil s tím posledním vlčetem od jejich nejstaršího bratra, kterýho viděl jednou a dotyčnej mu dal slušnej ignor, takže mu na něm zrovna nezáleželo. To druhý vlče znal, tedy tušil to, že taky vzala roha potom, co se celou dobu tvářila jak před umřením, takže to taky nepovažoval za zrovna skvělý vlče, ale Iskierka na ni měla vlastní názor. Vlčata mu obecně byla jedno, více ho zaujalo to, co se stalo po jejím návratu. Muselo to být někde po tom lovu, kdy se Etney rozhodl, že les mu není dost dobrý a odejde.
„Škrtil tě?“ skočil do toho jenom jedním znechuceným slovem. Více se k tomu nevyjadřoval, chvíli mlčel, přemýšlel, vložil do toho jenom pár poznámek. „Zbylý dvě vlčata hodil na krk nějakýmu vlkovi a to je vše,“ pokrčil nad tím rameny. Trochu je poznal, ale že by k nim měl vztah? Ne, ale ani zášť. Neměl důvod.
„Asi nějak předtim, než ses vrátila s tim vlčetem do lesa a stalo se, co se stalo, Etney dostal hysterák, že ho otec nemá rád, že je Sionn alfa a další a další věci, že dramaticky oznámil, že odchází, protože ho tu nikdo nemá rád. Či tak něco.“ Moc si to bohužel nepamatoval, byl unavený a pak se ještě musel táhnout s kořistí, takže práce překopala myšlenky. „Ale mě teda aspoň neškrtil?“ neodpustil si jízlivou poznámku s úšklebkem. „Myslíš, že vůbec ví, že mu další vlče chybí?“ dodal po chvilce, kdy čenichem rýpal do masa, aby odhrnul nějakou divně vypadající šlachu. Stejně se ale do jídla nepustil. Asi kvůli jeho rýpání se v jídle se z větví ozvala Karma, ale šedý vlček na ni nereagoval. Mohla se přiletět kdykoli najíst.

Trochu se zdálo, že se Iskierka rozhodla s tím muflonem srůst v jeden pokřivený organismus, ale přes veškeré prvotní pocity, co se stane, muflona pustila a netvářila se, jako kdyby se hodlala pomstít celému druhu za křivdu, která buď neexistovala, nebo ji její menší bratr neznal. „Asi jo,“ houkl polohlasem na jejím poznámku. Ostatní byli někde dál, už taky po práci a táhli se s kořistí do úkrytu, ale kromě toho, že se mu moc nechtělo do společnosti jiných, už pekelně dlouhou dobu sestru neviděl a kdy jindy si pokecat, než nad čerstvou mrtvolou, do které se mohou docela i beztrestně pustit a mezitim si vyměnit novinky a informace, které se k jejich uším donesli?
„Jak jen to jde,“ usmál se křivě. V hlavě toho měl pořád tolik, že pochyboval o svojí mentální stabilitě, ale co se lovu týkalo, byl docela dost v pohodě, protože byl lov za nimi. Nebyl zrovna jeho fanoušek a jídlem měl nezdravý vztah, ale rozhodl se, že se trochu překoná a přešel k jedné noze. Pustil by se do místa, kde je víc masa, ale za to nemohl přehánět a táhnout pak potravu k úkrytu, když z toho ztrácí orgány, není zrovna oku lahodivé. „Tak co o něm víš?“ pustil se do tématu, které nadhodil už předtim, složil se k zemi a přitáhl si ne moc masitou nohu, aby se v tom mohl začít rýpat. Že na svůj příděl už čekal papoušek v korunách, ještě netušil, ale pták měl taky na oběd čas.

Sestra měla podobně jako on na srdci věci ohledně nejstaršího, který si sbalil tři čtvrtiny svých švestek a vydal se do háje, kde bude tráva zelenější, ale tohle rozebírání museli nechat na potom. Jenom cvakl ušima, přičemž jedno se lehce zhouplo pod tíhou náušnice, ale více na to nějak nereagoval, aby jim stádo nevzalo čáru a nezůstali s prázdnou.
Při nahánění se pokoušel držet někam v koutku oka Išku, snažil se udržet v jejím dohledu, aby pak po lese nebloumal jako zmatená včelka s ještě zmatenějším muflonem, ale tam, kde chvíli černobílá byla, pak nebylo zhola nic a prostě byla pryč. Sakra, sykl si pro sebe, ale to už bylo marný cokoli volat a hledat ji, protože byl v zápalu lovu, kdy donutil muflona zpomalit a podmanit se tak přímému útoku od někoho, kdo se v jedné chvíli z čista jasna zjevil a zcela určitě tam předtím nebyl.
Srazili se jako dva divocí koně, ozvala se tupá rána a pak se objevila krev, kterou způsobilo hryznutí a zavěšení o kapičku mladší vlčice, než byl on sám. Muflon ale kopal, zpouzel se, vydával dost nepříjemné zvuky, které kroutily nervy, ale nechtělo se umřít. Bylo to na pohled nepříjemné a ne o moc lepší, když se do Išky narval hněv a nic jiného. Pokoušela se mu z krku udělat ementál, trhaný maso, ale stále bez smrti, že to přešlo až do lítosti vůči tvoru, který nemohl za to, že je níže v potravním řetězci.
Oběhl muflona, chtěl se vyhnout kopancům polomrtvého a zubům vlastní sestry, ale ve vhodné chvíli se zakousl do nejhlouběji do krku, aby to celé mohlo skončit bez krvavého ohňostroje, který tam do té chvíle byl. Pak se posadil, hlasitě vydechl a oklepal si z čenichu krev.

Chtěl hodit jeden uražený ksicht směrem k bratrovi, ale než to stihl, padla otázka, která mu spíš propadla koutky. Jakej lov zas? Hodil jeden krátký pohled k Alastorovi, který lovit nechtěl, zrovna tak nechtěl ani žrát a tak nějak si tedy odtušil, že ten k lovu nebude chtít jít. Pokrčil ale lehce rameny, čekal, jestli k tomu hnědý vlk něco řekne, ale protože do toho Sionn už mlel, stočil pozornost k němu a možná byl trochu rád, že z toho popisu skončil ve skupině jenom s Iškou, zatímco on si vezme Parsifala a... tu tamtu.
Naháněč? Takže udělám bubu a pak můžu jít spát? rýpl si do minulého lovu, ačkoli t ze zdejších mohl pochopit jenom Parsifal, který byl lovu přítomen a věděl, jak se posledně dva vlci na všechno vybodnuli a nechali je ve srážení a tahání samotné. Skvělý to byl den, plný drbů a novinek, které snad už všichni okolo věděli, ale bohužel tomu nebyli přítomni. Budu si o tom muset s někym promluvit, pomyslel si pro sebe, než hodil pohled k sestře. S tou nejenom dlouho nemluvil, ale počítal, že by ji něco takového mohlo zajímat. Alfa bratr si třeba mohl jít promluvit s otcem a pak se cpát do dalších vztahů.
„Půjdeš s námi alespoň nebo tu počkáš?“ zeptal se Alastora krátce. Ostatní se ale už nějak chystali k odchodu a neměl by asi zahánět, než bude všechna zvěř v háji, takže jenom Alovi přejel čenichem po krku a vyběhl, přičemž ramenem lehce vrazil do Išky, že teď mají něco zase podniknout spolu, i když to je jenom nějaký lov. „Slyšelas o Etneym?“ houkl do ní ještě, zatímco se blížili ke stádu. Hlídal si do toho, kde se nachází Sineád, protože chtěl vyběhnout ve stejnou chvíli jako ona a sebrat nějakého menšího tvora, kterého oddělí, aby ho mohla Iskierka sundat společně s ním k zemi. Protože už jednou do tlamy docela dost dostal, dal si pozor na to, aby skutečně našel nějakého menšího a ne hromotluka, který by mu třeba posadil spodní čelist o dvacet čísel dozadu.
Protože se myšlenkama dostal někam dál, byl tak dvě sekundy zmatený z výkřiku černé vlčice, která se pak vrhla jednim směrem a on musel rychle vymyslet, kam se vrhne on. Čert to vem. zasyčel si pro sebe, pohled mu padl na jedno zvíře, které jako bylo menší, ale úplný skřet to taky nebyl. „Iško!“ zakřičel, aby na sebe strhnul dostatek pozornosti, hlavou jenom kývl přibližným směrem a metal, co mu nohy stačily ke stádu, které se dávalo k úprku. Dělilo se ke dvěma stranám, zrovna tak i jejich početnější skupinka, která už tedy byla na dva a tři. Kličkoval mezi stromy, pokoušel se o to, aby žádný z nich nevzal čelem a přitom se pokoušel dohnat kraj stáda, který se tak zmateně motal z toho, jak se oddělil od ostatních. Cvakl jednou zuby, ale v reakci na to vedle jeho hlavy vyletělo kopyto, které ho donutilo zabrzdit. Do háje, zaklel, načež zakřičel: „Zpomal!“ Do hlavy mu vyrazila krátká bolest a cítil, jak se mu napíná kůže okolo očí, ale bolest a napínání brzy ustalo. A to malé zvíře fakt zpomalilo? Nadběhl mu, aby ho donutil změnit směr k sestře a pak to bylo víceméně na ní.

Kytky, drahokamy plís

20 oblázků, 25 květin, 2 perly
Styx

//Středozemka (manpulace s Alem)

Les při procházení hranic smrděl hlavně po Arcanusovi a až po známém tlejícím listí, které bylo ale pohřbeno pod nánosem sněhu, který se bohužel nevyhnul ani Asgaaru. Aspoň tam toho bylo míň a mohl se nějak normálněji pohybovat, i když měl nohy pokryté kuličkami sněhu, které ani nemělo smysl sundávat. Při vstupu do toho lesa si ale vzpomněl na jednu křivdu, která mu probublávala žilami a nějak nebylo v jeho silách se tomu zrovna věnovat. Snad to ani řešit prostě nechci, mrmlal si pro sebe. Jenže to zase nehodlal jenom tak odpustit, štvalo ho to, protože mu to skoro zbouralo celý ten krásný zámek, co si stavěl okolo sebe a přitom dotyčný neměl jediné právo mu na jeho výtvor sahat.
Zkoušel to však neřešit, procházel lesem a potom se už tak nějak ze zvyku tahal po směru známých pach, kde tedy cítil i Sionna. Jenže tam také cítil Iskierku, kterou dlouho neviděl a měl pocit, že vztah s ní má takový a přitom úplně nijaký. „Je tu mnohem víc vlků, než když jme odcházeli,“ podotkl suše. Protože cítil a násedně viděl i ta dvě vlčata, která původně chtěla mluvit jenom s Alastorem. A to jedno je syn Etneye? Ten, na kterýho nadával? přemítal, ale stčil zrak spíše k té dospělejší části, kde kromě jeho sourozenců byl ještě Parsifal a... někdo. „Iško,“ houkl na ni něco jako formu pozdravu, než se k nim připojil. Ostatní víceméně sjel pohledem s pokynutím, jenom u vlčice chvíli zůstal, přemítal nad tim, ale nakonec i k ní přikývl, i když neměl ponětí, o koho se jedná.

//Vrba přes Ronher

Přestože se mu zima docela líbila, štvalo ho, kolik sněhu okolo bylo. Minulou zimu si nepamatoval, že by to bylo až tak strašné, ale teď se brodil zoufale okolím a ani nevyužíval cestičky, kterou mu mohl Alastor vyšlapávat. Chtěl jít vedle něho, ne za ním. Už to ale je rok? ptal se překvapeně sebe samého. Pohledem krátce uhnul k Alovi, sledoval ho, protože kdyby zakopl, akorát by se svalil do sněhu a nic víc. určitě by si už neodřel tlamu, jako tehdy s Fiérem, když to nabral v plné rychlosti do stromu – možná i tenhle incident ho trochu zcvrknul.
Při procházení tou nekonečnou planinou v jedné chvíli zaregistroval tiché známé volání, které mu dříve trhalo uši. Karma se vznášela někde vysoko nad nimi, kroužila jako nějaký sup, který čeká, až potrava chcípne a on si ji bude moct vzít. Michiko asi nenašla, řekl si pro sebe suše, ale nahlas si to netroufnul. Musel se smířit s tim, že se nejspíš vrátila domů a tak to zkrátka je.
Asgaar byl sám o sobě daleko, vzhledem k velikosti toho místa, ale s tím sněhem se to zdálo jako věčnost, než dokázali přejít dál.

//Asgaar

//Ronherký potok

Nechtěl říkat to, co si ve skutečnosti myslel. Měl pocit, že ten vlk zemřel a pak se na svět vrátil, stejně jako se to stalo Fiérovi. Ale proč se třeba nevrátila jeho matka? A vrátí se ten vlk, co zabil Fiéra? Zaskřípal nad tím tiše zubama, protože to byla věc, které nerozuměl a měl pocit, že ani nikdy neporozumí a to mu drásalo nervy.
Střihl ale překvapeně ušima, když z Alastora vypadla ta jeho myšlenka o smrti. Myslel si spíš, že by ji řekl on, ale asi se časy mění a teď mlčel on. Taky z toho důvodu, že neměl co říct a musel se věnovat tomu, jak těžce zapadal do sněhu, i když mu byla vyšlapována cestička. Proč se ale někteří vrací? ptal se, přemýšlel nad tím a koukal přitom tupě do země, že ani nezjistil, že stojí a naráží do Alastorova zadku. Překvapeně se rozhlédl okolo sebe, očima plul po vrbách všude okolo a přemítal, že na tom místě snad už někdy byl? Matně si ho vybavoval, ale tehdy to místo tolik nepáchlo smečkou. Nová smečka, pomyslel si jenom krátce, než otočil zrak k Alfredovi, který byl stále nějaký pomatený a zmatený, ale koktavě od nich mizel, protože mu bylo nevolno. Jenže teď už byl doma a jemu bylo nepříjemně, že by tu měl stát na cizím území, i když minimálně Alastor tu měl sestru. „Spíš radši půjdem,“ houkl s otazníkem na Ala, protože se nechtěl cpát do cizího úkrytu.
Moc se mu sice do Asgaaru nechtělo, ale zase tam nechal Karmu a... tak nějak to byl domov a představoval si krátký výlet pryč trochu jinak. „Půjdem?“ šeptl k Alovi s otázkou, než se s ním pomalu vydal pryč. „Zajímalo by mě, proč se někteří vlci vrací, když jiní ne,“ nadhodil do prázdna. Ostatně měli oba v rodině někoho, kdo se nevrátil.

//Středozemka přes Ronher

//Medvědí jezírka

Zůstal nadále mimo, i když byl ve středu té housenky, která se prodírala sněhem skrz pláň někam na jih k tomu lesu, odkud měl Al druhý být. Veškerá konverzace šla někam přes něj, ve výšce, kam on sám nesahal, protože se mu pořádný odpovědi na ten klubík nedostalo. Chápal jenom to, že to měla na svědomí Alova prvního sestra a má to něco společnýho se Smrtí. Ale co přesně? A proč přesně? Však byla Smrt největší megera pod sluncem.
K jeho výšce se ale dostala zmínka o pavoukovi, který ho asi fakt otrávil a pak sám Al druhý osvětil vlastní poznatky o... smrti? Buď to celý nechápal, nebo to celý chápal až moc dobře, protože byl docela nedávno svědkem toho, jak někdo vstal z hrobu a přišel, i když byl jinými už dávno pohřben. Taky on si nic nepamatoval a to, co popisoval Al druhý bylo docela podobný? Nebo to spíš osvětlovalo určité části, které Fiér sám říct nedovedl. „Když ses vrátil, tak pomoci bylo?“ houkl vzad jenom otázku, která mu z toho celýho přišla, ale hádal, že přesnou odpověď na to nedostane.

//Vrbový lesík

„Klub?“ nechápal. Nějak nechápal, o čem si tam vlastně povídají a přitom už Alfredo mluvil normálně a ne tou svojí hatmatilkou, které nerozuměl. Protože trčim jenom v lese a nemám tušení, co se okolo děje, mlaskl si pro sebe, ale slyšel v těch větách ještě Smrt a ta ho neměla ráda, i když asi neměla ráda nikoho. Jenom chtěl vědět, o co se vlastně jedná, protože se mu nevědomost dvakrát nezamlouvala. Nebo si spíš nějak přišel vyřazenej ze společnosti a to mu nějak vadilo ještě víc, protože ho samota tížila už... odjakživa a nechtěl s ní znovu bojovat tim způsobem, že nebude tušit, co se okolo něho děje. Navíc v jeho blízkosti.
Alastor s jeho doprovodem souhlasil a rovnou se vydal i vedle Alfredo a nechal trochu Nemesise za ním, který byl ještě nějak trochu mimo a chvíli mu trvalo, než se zvedl a vydal se vedle nich, kde se nějak přiřadit vedle Alastora, takže si udělali takový stupínek velikosti, kdy od Alfreda šlo sestupně. „To je fuk,“ řekl mu s pokrčením rameny. Aspoň se mohl projít, protáhnout, probrat se sněhem, který ležel všude okolo, ale hlavně přijít na jiné myšlenky a Asgaar mohl na chvíli nechat za svými zády.
Pustil se ale do vyprávění, proč se cítí jako zmuchlanej a nebylo to moc příjemný. Nemesisovi se z toho naježil zátylek při zmínce o pavoukovi, který ho rafnul. „Jakože tě... otrávil?“ zeptal se nejistě. Jestli teda pavouci byli jedovatí. Alastor s tím nějak souhlasil, minimálně sjetě trochu Alfredo vyzníval, přestože byli ve světě, v jakém byli.

//Ronherský potok

Připadalo mu, že trochu ztrácel schopnost seznamovat se s ostatními vlky, i když tenhle vlk nebyl úplně cizí. Teda viděli se jednou a to bylo všechno, ale předtím mu to bohatě stačilo a teď úplně nevěděl, co dělat. Alastor ještě seděl trochu před ním, jako kdyby mu chtěl na krk pověsit ceduli "pozor kouše". Smířil se s timhle osudem nevychovaného psa a trochu znuděně si opřel spodní čelist o Alastorovo rameno, i když s tim trochu dělal cavyky, aby se mu tam jako upír nezabodnul s dvěma ostřejšími piercingy na tlamě. Kdo je sakra Pippa, mrmlal si pro sebe, protože neměl ponětí o nikom, jenom věděl, že Rowena je Alova sestra a kdyby ani to netušil, tak mu to bylo právě připomenuto.
Trochu ho hryzalo, že nezná nikoho jeho věku, kromě sestry, Ala a Bianci, kterou už sakra dlouho neviděl. Teda teď ještě poznal toho Alfreda a ten má očividně sestru, zrovna tak má sestru Alastor, ale ty horko těžko pozná, když se jenom sem tam dostane dál od smečky. Hm, pokrčil si nad tim symbolicky rameny a nechal to být, nějak neměl důvod lézt cizím do smečky, i když ho zaujalo, že někdo jeho věku jednu vede... On byl betou a měl z toho lehčí záchvaty paniky.
Al Alfreda – Al a Al – nasměroval správným směrem, ale ryšavej se zdál, že netrefí ani před sebe, natož někam na jih. „Nechceš tam... doprovodit?“ zeptal se, ale před poslední otázkou se rychle podíval na Ala – jeho Ala –, jestli s tim souhlasí. I když už tak se ptal na souhlas pozdě.

„Jednou jsme to zjišťovali, ne?“ zeptal se pro ujištění. Sám trochu ve všem tápal, protože se pokoušel orientovat převážně podle barev očí ostatních vlků, ale u těch, kteří měli oči zlaté, to bylo složité. Navíc mu rodiče sami říkali, že některé neví – třeba Sionn – a takhle fialové, jako je má on sám, taky neviděl. Znal jenom růžové a pak modré, on měl spíš něco mezitím a navíc do toho měl úplně jinou panenku než ostatní.
Přešel pomalu s Alastorem až ke kraji jezera, které se pod ním začalo měnit v tuhou ledovou plochu, po které se Alastor mohl ladně pohybovat. Usmíval se nad tím, ale sám si na led netroufnul, protože čekal, že by se pod ním vše propadlo a pak už by jenom klepal kosu a musel by se vrátit do lesa někam do tepla, aby z něj nebyla jenom ledová socha. „Skvělý!“ zavolal na Alastora uprostřed té hry, ve které ještě nebyli rušeni rezavým dlouhánem, který by mohl v menším šedém vlkovi probudit žárlivost, kdyby pro něj výška byla citlivějším tématem, ale spíše ho... elegantně ignoroval, protože si byl jistý, že si za to může sám a bylo mu to jedno.
Musel však hlavu trochu naklánět do strany, aby neměl ve výhledu Alovy chlupy. Chtěl ho držet, aby nepokousal cizince? On nekousal, možná tak slovy.
Zamračil se, když jeho přeposlání Borůvkové smečce se vrátilo se vzkazem, že do té smečky nevrací. Posledně ho viděl odtamtud jít. Hm, poznamenal si rozmrzele pro sebe, že jinak mluvící vlci jsou ještě odjinud a jejich řady se tak šíří někam do... Vrbové smečky? Nikdy o ní neslyšel. Cuknul pohledem k Alovi, jestli někdy neslyšel o Pippě, ale pro něho to jméno bylo nějaký úplně cizí. „My jsme se jednou viděli,“ zamumlal do toho s pokrčením ramen, „Nemesis... z Asgaaru,“ představil se ještě s jedním pohledem k Alovi, že by měla být řada na něm.

„Asi ne,“ přiznal mu krátce, „jednou mi někdo řekl, že se magie dědí po rodičích a někdy ne jenom jedna a já mám ty, co má Arcanus. Tři celkem a to asi nebude úplně náhoda, takže... Asi jeho syn budu,“ pokrčil nad tím rameny, moc dál to řešit nechtěl a hlavně ani netušil, jak by s tímhle za Arcanusem přišel. „Hlavně se nechci bavit o mámě,“ dodal ještě polohlasem. Přišlo mu, že jakmile se k ní vracel v myšlenkách, všechno začalo být divně pochmurné a černé – jako byl les celý rok. A už ho to nebavilo. Nechtěl na ní myslet ani v téhle chvíli, nechtěl myslet vůbec na nic černého, co mu akorát bortilo náladu.
Sníh mu tu náladu však zvedl. Představa zimy, chladu, toho divného klidu, který v noci panoval, když padal sníh a nic nešlo slyšet. Trochu mu bylo i líto, že sníh očividně už napadl a přes noc se to uklidnilo, mnohem raději by to měl naopak.
„Vločky si mi ukazoval,“ přitakal Alovi s úsměvem, než se na chvíli zastavil, aby do tlapy nabral sníh a lehce jím mrštil vpřed. Kdyby se rozpadl do vloček, mohlo by to být pěkné, ale místo toho jenom letěla vpřed jedna hrouda, co se pomalu rozpadala. Krátce se nad tím zamračil, nabral ještě jednu hroudu, ale směr jejího hodu změnil na Alastora. „Jestli máš tušení, zkus to,“ pobídl ho s cuknutím hlavy k jednomu jezírku poblíž nich.
Z nebe se začal snášet další sníh, ale noc zároveň s tím končila, takže se prostě nemohl dočkat toho nočního míru, který s Alem chtěl. A taky do toho dostali společnost, po které moc netoužil, protože měl ostatních poměrně dost, po tom všem, co se za poslední dobu ve smečce stalo. A navíc mu stačila první slova, aby bleskově cuknul ošima a skubnul hlavou přesně k tomu vlkovi, kterého poznal jenom podle hlavu. Rezavý, sice mnohem větší, než si pamatoval, ale slovník pořád stejně divný. Tedy pak už mluvil normálně, ale to neměnilo nic na tom, že mluvil divně. Posadil se blíže k Alastorovi, přemáhal se k tomu, aby se nemračil, ale hlavně ani nějak netušil, co měl říct? Žádnou otázku nepoložil, jenom předhazoval, že sešel ze svojí stezky. Je z Borůvkový smečky, kde divně mluví, uvědomil si, ačkoli zrovna pach borůvek z tohohle vlka asi sníh smyl do poslední molekuly. „Borůvková smečka je tamhle,“ Tlapou ukázal někam za Asgaar, ale tohle si vydedukoval jenom z toho, co o něm věděl. A přitom ani netušil jeho jméno.

//Úkryt přes Asgaar

„Blbě se mi s nim dřív mluvilo,“ přiznal se Alastorovi. Vlastně to nikdy nikomu neřekl, protože nebylo komu a hlavně jak? Těžko se říkalo, že mluvit s vlastním otcem byl problém, protože každý si žil v jiné představě toho, co se okolo nic děje a on byl moc malý na to, aby všechno viděl v širším spektru, které zrovna tam bylo dost široké.
S překvapením sledoval zasněžený les, který se nořil do zimy. To byla tedy... třetí zima, kterou zažíval, ale narodil se v létě, takže to neznamenalo, že mu jsou tři roky. Přesto nejistě šlápl do studeného sněhu, který mu křupl pod tlapou, protože byl prvním, kdo na něm spočinul. „Mám pocit, že zima je asi to nejzajímavější, co v okolí může být,“ podal zamyšleně. Léto měl rád, jedno si dost užil, ale zima k němu asi seděla více. Vzpomínal si, že první sníh viděl s matkou, když ho učila lovit. V zimě taky Alastorovi přiznal, že ho miluje – takže to už bude rok?
Pokrčil s lehkým úsměvem rameny nad Alovým prohlášením, že si problémy dělá sám, „komu by se asi chtělo žít v úplně růžovém světe, kde se nic neděje?“ rýpl si do něho a vlastně i do všech na světě.
Mířil z lesa k vodě, sice moc brzo na to, aby se na něj dalo stoupnout, i když kdo ví, podle toho, jaká zima venku je. „Napadlo mě jít k vodě,“ kývnul lehce hlavou, „na koupání to úplně nebude, ale... Třeba se bude dát na led šlápnout?“

576 (34)

Nikdy se moc neptal, co způsobilo to, že v očích Arcanuse nebyl jeho, ale asi to ani nechtěl vědět. Protože ho to přeci jenom bolelo a vadilo mu to, nabalovalo se na to následně víc věcí, se kterými si úplně neporadil a jedním z toho byl strach ze samoty. „Jo,“ přitakal jenom s pokrčením ramen, když se nad tím Alastor podivil. Údiv byl na místě, ale jeho nezájem o tu věc ne. Jenom k tomu neměl moc co dalšího říct, „bylo to docela... divný období tady. A to jsem byl hodně malej, když se to dělo, takže jsem to ani moc nechápal. Jenom mi přišlo, že otec mámu nesnášel a nechtěl jsem s nim zrovna moc kvůli tomu být.“ Opět nad tím pokrčil rameny, netušil, co dál s tim a asi to ani moc řešit nechtěl, protože by si asi vymýšlel, jak to bylo, moc si z toho věku ještě nepamatoval.
„A říkají si to oni o těch, co sami žerou? Třeba liška zajíci, než my chytíme lišku?“ přemítal dále nad potravním řetězcem, ale asi oni dva nebyli ti nejlepší adepti, co o tom mohli mluvit, protože s tím jídlem měli oba problémy.
Michiko se v jeskyni nenacházela, což značilo s velkou pravděpodobností jenom to, že se vrátila odkud přišla. Nemesis na to nic neříkal, Alastor jenom krátká slova, než se mu opřel o kožich. Nehýbal se, nechal ho, aby se o něj opíral a jenom si lehce o něj opřel tvář, než Al sám promluvil a navrhl aktivitu.
Jenom se lehce pousmál, nechtěl vracet debatu k vlčeti, raději. „Určitě,“ přitakal pomalou cestou ven.

//Medvědí jezírka přes les